Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kolumbie odmítla změnu

„Referendum není rozmar, ale nezbytnost. Je to rozumná věc. Není to všelék, ale je užitečné. Jde správným směrem a posune naši zemi kupředu.“ Takto hovořil o kolumbijském lidovém hlasování prezident Alvaro Uribe Veléz ještě pár dní před jeho uskutečněním. Nicméně výsledky referenda konaného 25. října 2003 ukázaly, že převážnou část Kolumbijců nechává jeho názor na užitečnost změn chladnými. A to i přesto, že podle průzkumů popularity před lidovým hlasováním je s prezidentem spokojeno 75 % kolumbijských občanů.

Referendum, teprve druhé v kolumbijské historii, bylo přitom součástí Uribeho dlouhodobé strategie již od května 2003, kdy zvítězil v prezidentských volbách s výrazně protiguerillovým volebním programem nazvaným Demokratický manifest. S jeho pomocí chtěl prezident ušetřit okolo sedmi miliard dolarů v následujících sedmi letech. Část úspor byla plánována jako ulehčení rozpočtu, hospodařícího se schodkem a snížení veřejného dluhu, který dosahuje 52 % HDP. Druhá část pak měla poskytnout prostředky na rozvoj školství a zdravotnictví. Nicméně vzhledem k předchozí Uribeho politice bylo zjevné, že značná část ušetřených financí by byla vynaložena také na boj proti guerillám.

Samotné referendum mělo nestandardní délku. Skládalo z patnácti otázek,1 z nichž některé pokrývaly poměrně široké spektrum úspor, počínaje snížením počtu členů zákonodárného sboru přes efektivnější kontrolu hospodaření státu i samosprávných celků s financemi po penzijní reformu, další se pak zabývaly obecnými tématy – odstranění politikaření a korupce z kolumbijské politiky. Přečíst kompletní dokument tak voličům trvalo průměrně mezi dvacíti až třicíti minutami. V zemi, kde v rurálních oblastech 20 % voličů neumí vůbec číst, je to odvážný počin.

Sám Uribe si byl zřejmě vědom toho, že většina voličů by „mohla usnout dříve, než by celý text referenda vůbec přečetla“ a pustil se do jeho aktivní propagace. Svoji kampaň rozjel v opravdu masivním měřítku. Z letadel pršely lístky s výzvou k účasti, záznam Uribeho hlasové zprávy zazněl snad z každého telefonu v Kolumbii a prezident se objevil i v kolumbijské verzi populární reality show „Velký bratr.“

Přesto to byl právě nezájem voličů, co úspěšnost referenda zhatilo. Ačkoli ve většině otázek získal Uribe okolo 90 % hlasů, referendum pohřbila nízká účast. Počet voličů, kteří se musí referenda zúčastnit, aby jeho výsledky byly platné, je přitom v Kolumbii stanoven na pouhých 25 %, což je zhruba 6,25 milionu občanů. V prezidentských volbách získal Uribe 5,8 milionu hlasů, od referenda si sliboval zhruba dvojnásobek. Po sečtení všech hlasů se však celkový počet hlasů lišil od loňského roku jen minimálně.

Důvodem Uribeho „Pyrrhova vítězství“, byla také taktika opozičních sil, které svým přívržencům radily, že nejlepším způsobem, jak zhatit referendum, je k němu nejít. Při pohledu na výsledky je zjevné, že tato taktika zafungovala beze zbytku. Uribe sice získal vysokou podporu, ale od příliš malé části voličů.

Uribeho porážku ještě umocnily výsledky komunálních voleb, které následovaly 26. října. Do čela radnice v hlavním městě Bogotá se dostal Luis Eduardo Garzon, známý pod přezdívkou „Lucho“. Ten je bezesporu zajímavou postavou kolumbijské politiky. Bývalý komunista a předák kolumbijských ropných odborů je dnes umírněným levicovým politikem a členem Liberální strany, stejně jako Uribe. Je však také jedním z jeho nejhlasitějších kritiků, především co se protiguerillové politiky týče. Také na radnicích některých ostatních velkých měst se objevili lidé, kteří nejsou Uribemu příliš nakloněni.

Uribe na neúspěch reagoval rozsáhlými personálními změnami ve vládě a ozbrojených složkách. Poroučel se ministr vnitra Fernando Londoňo, jehož jméno bylo spojeno s vytvořením referenda, a po něm i ministryně obrany Martha Lucia Ramírezová, která dlouhodobě vedla spory s velitelem armády generálem Jorge Enrique Morou. Na jejich místa byli dosazeni lidé z podnikatelských kruhů – bývalý předseda Národní obchodní federace Sabas Perelt na místo ministra vnitra a Jorge Alberto Uribe2 na místo ministra obrany. Krátce poté abdikoval i Mora a došlo k čistce v řadách policie, kde bylo pět vysoce postavených úředníků včetně šéfa policie propuštěno pro zneužívání peněžních prostředků.

Zda se jednalo pouze o zlobnou reakci na nepodařené referendum či součást dlouhodobější strategie doposud těžko odhadnout. Nicméně vláda i s novými členy bude muset přistoupit k nepopulárnímu zvyšování daní, aby získala miliardu dolarů, které mělo přinést referendum spolu se zmražením platů státních zaměstnanců a jinými úsporami.

Co tedy znamenal poslední říjnový víkend a následující události pro Kolumbii? Pro Uribeho a jeho politiku byl rozhodně největším neúspěchem za rok a půl ve vládě. Naznačil také, že do roku 2006, kdy vyprší současné Uribeho volební období, může mít prezident velmi ztíženou pozici. Ve vlastní politické straně, která referendu nebyla příliš nakloněna, v prezidentském úřadě a vládě a především také ve vyjednávání s FARC a ELN, kterým výsledky referenda daly jasně najevo, že skutečná aktivní podpora kolumbijské společnosti Uribemu je o mnoho nižší, než by se mohlo zdát z průzkumů veřejného mínění.

Poznámky pod čarou

  1. Původní počet otázek byl devatenáct, ale čtyři z nich nebyly schváleny Ústavním soudem.
  2. Přes shodu jmen nejde o přízeň. Přesto však je Jorge Alberto Uribe dlouholetým přítelem současného prezidenta.
blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Hrabálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
24. 11. 2003