Postavení evropských zemí v strategických koncepcích NATO

Adriana Klímková - 11. Březen 2008, rubrika Články

Témata: Charles de Gaulle, Francie, NATO, strategické koncepce, USA, Velká Británie

Od svého vzniku v roce 1949 prošly strategické koncepce Severoatlantické aliance mnohými změnami, které odrážely snahu přizpůsobit se novému mezinárodněpolitickému prostředí. Hlavní roli při jejich vytváření měly Spojené státy americké, které však často narážely na jistý odpor ze strany svých evropských partnerů. V jaké podobě tedy byly tyto koncepce přijaty a jakou roli v nich hrály evropské státy jako například Velká Británie a Francie? Právě tato práce se snaží najít odpověď na tuto otázku.

Konec druhé světové války znamenal velkou změnu v dosavadním mezinárodním systému. Na jedné straně stálo poražené, hospodářsky zdevastované Německo a na druhé straně byly vítězné mocnosti. Především evropské vítězné státy si uvědomovaly, že cena, kterou musely zaplatit, byla možná až příliš vysoká. Také si byly vědomy toho, že v případě opakování se podobného konfliktu by následky měly více zničující charakter. Bylo tedy důležité vytvořit takový bezpečnostní systém, který by vyloučil vznik „třetí světové války“. Největší zájem na uchování míru v Evropě měly Spojené státy americké, které věděly, že pouze hospodářsky silná a politicky stabilní Evropa bude plnohodnotným partnerem jak ekonomickým, tak bezpečnostním. Po druhé světové válce se však ukázalo, že jistou hrozbu pro bezpečnostní systém Evropy tvoří expanzionistická politika Sovětského svazu. V oblasti transatlantických vztahů je proto velmi důležité datum 4. 4. 1949, kdy dochází k podpisu tzv. Washingtonské smlouvy mezi deseti evropskými a dvěma severoamerickými státy, a vzniká tak Severoatlantická aliance. A právě této bezpečnostní organizaci se budu věnovat ve své práci. Zaměřím se na jednotlivé strategické koncepce v období let 1952 až 1999, ve kterých Aliance uvádí zásady pro výstavbu svých ozbrojených sil, ale také obhajobu zájmů členských států. (Kříž 1998: 75) Protože samotná charakteristika jednotlivých koncepcí by zabrala mnohem větší rozsah, než mám k dispozici, rozhodla jsem se zaobírat problematikou postavení evropských států v těchto strategických plánech. Hlavní důraz bude kladen na Francii jako na „soupeře“ USA uvnitř Aliance, dále pak na Velkou Británii, Německo, ale také další státy, které výrazně přispěly k naplňování či změnám jednotlivých koncepcí v průběhu dějin.

Strategie hromadné odvety a předsunuté obrany

První návrhy strategie

Během druhé světové války si Spojené státy americké mohly vyzkoušet ničivou sílu atomových zbraní. Tato převaha v jaderných zbraních nad ostatními státy se odrazila také v americké strategické koncepci, kterou se stala tzv. strategie odstrašení. Přestože jednotlivé členské státy Aliance si byly rovny, v praxi bylo patrné, že Spojené státy americké mají post jakéhosi „neoficiálního“ leadera. Proto se při hledání strategické koncepce pro NATO bral ohled především na americké vojenské strategie, které byly založeny především na jaderných zbraních. Zlomovým se v tomto ohledu stalo setkání Severoatlantické rady v lednu 1950,¹ kde byly poprvé navrženy 3 strategické obranné plány, které později vytvořily jakýsi základ pro strategii štítu a meče. Všechny tři vycházely z velmi nelehké situace, kdy si členové Aliance – především pak USA – uvědomovaly velmi silnou převahu zemí komunistického bloku v oblasti konvenčních ozbrojených sil. (Fidler – Mareš 1997: 63–64)

Francie je proti (poprvé)

Již výše zmíněné strategické obranné plány byly rozděleny podle časového hlediska. Jednalo se o plán krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý. První dva plány počítaly se situací, kdy by evropské konvenční síly musely čelit více než trojnásobné² přesile ze sovětské strany. V tomto případě byly vypracovány ústupové cesty, avšak nejzazší linie nebyla stanovena buď vůbec, nebo (v případě střednědobého plánu) za řeku Rýn. Tento fakt byl krajně nepřijatelný především pro Francii, která odmítala koncepci, ve které by evropské státy zůstaly fakticky bezbranné a musely spoléhat pouze na USA a jejich jaderné odstrašení. To nakonec vyústilo v situaci, kdy „na nátlak Francie byly ještě v létě 1950 opuštěny strategické plány, vycházející ze zásad krátkodobého nebo střednědobého plánu (opuštění území a jeho následné osvobození)“. (Fidler – Mareš 1997: 64)

Strategie štítu a meče

Impuls, který urychlil jednání o tom, jak by v konečné podobě měla vypadat první strategie Aliance, přišel zvenčí. Na začátku padesátých let vypukla Korejská válka, která vyvolala v Alianci diskusi o tom, jak bránit území členských států před podobnou agresí. Proto bylo již v roce 1950, stejného roku, kdy vypukla daná válka, svoláno zasedání rady NATO,³ kde byla přijata strategie předsunuté obrany pro území Evropy. To byl jeden z posledních kroků, který směřoval k úspěšnému přijetí celkové strategie štítu a meče. Vše vyvrcholilo v období 20.–25. 2. 1952, kdy byla na zasedání Rady NATO v Lisabonu schválena oficiální strategická koncepce hromadné odvety a předsunuté obrany. V případě útoku hrály evropské konvenční síly roli „štítu“, kdy měly za úkol zastavit agresi protivníka i za cenu, že ustoupí až za linii řeky Rýn. Role „meče“ byla poté určena americkým strategickým jaderným silám, přesněji řečeno strategickým bombardérům, které zasadí protivníkovi několik jaderných úderů. Tato strategie tak částečně spoléhala na jaderné odstrašení, jež mělo mít za následek natolik velké ztráty pro případného agresora, že se mu ve výsledku ani nevyplatí zaútočit. (Kříž 1998: 75–76)

Velká Británie aneb Jak se „štít“ stává „mečem“

Již při řešení strategické koncepce v Římě v roce 1951 se počítalo s tím, že k strategickému letectvu USA se připojí také bombardovací letectvo Velké Británie a obojí využijí k útoku jaderné zbraně.⁴ Postupem času spolu s vývojem vojenských technologií se strategická koncepce „štítu a meče“ stále více přikláněla k odstrašujícímu prvku jaderné zbraně – tedy k posilování „meče“. Zastáncem tohoto posilování byla kromě USA také Velká Británie,⁵ která v tomto ohledu byla výjimkou mezi evropskými členskými státy. Evropské státy se snažily najít si jakýsi prostor pro vlastní manévry, avšak bez potřebného zbrojního vybavení byly odkázány výhradně na USA a jejich jaderný potencionál. To se však netýkalo Velké Británie, která v roce 1955 předložila Bílou knihu o otázkách obrany, kde byla rozpracována tzv. válka s přeraženou páteří.⁶ Ta měla umožnit vedení války a odvrácení agrese i po případných atomových úderech. Do popředí se tak dostalo britské bombardovací letectvo s jadernými zbraněmi, a Velká Británie se tak postavila po bok USA v roli „meče“. (Fidler – Mareš 1997: 72)

Nové posily – Řecko, Turecko a Německo

Už v roce 1952 vstoupili do NATO dva noví členové – Řecko a Turecko.⁷ Přestože zde byly námitky ohledně jejich schopnosti naplňovat společně sdílené hodnoty, na kterých je Aliance založena, jejich přínos v bezpečnostně strategické oblasti byl v dané době rozhodující. Strategická koncepce meče a štítu tak značně posílila roli „štítu“, kdy „jednak jejich vojenská síla (…) okamžitě zvýšila početní stav integrovaných vojsk téměř o polovinu, jednak jejich geografická poloha uzavřela Středomoří pro infiltraci komunistického bloku.“ (Fidler – Mareš 1997: 67)

Již při vytváření samotných návrhů první strategie a problémech s posílením evropských konvenčních sil se objevila myšlenka připojení Německa k Alianci. Zpočátku jej však odmítaly evropské státy, které měly obavu z toho, co se stane, když se obnoví jeho vojenské složky. Čím dál tím víc se však ukazovalo, že připojení Německa by nejen posílilo evropský „štít“, ale zároveň by NATO získalo strategicky velmi důležité území. Největší zájem na připoutání Německa ke zbytku západní Evropy měly hlavně USA. K tomuto úkolu si USA vybraly Francii, která na oplátku požadovala záruku, že se Spojené státy budou velkou měrou bezprostředně podílet na obraně kontinentu. Je nutné se zde krátce zmínit také o hospodářské oblasti, kde v roce 1950 byl uveřejněn tzv. Schumanův plán, který měl sloučit správu odvětví uhlí a oceli ve společném trhu Francie a Německa. Jednalo se o předchůdce Smlouvy o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli, která byla v Paříži o rok později 18. dubna 1951 podepsána. Také v oblasti bezpečnosti se začala realizovat řada iniciativ – především tzv. Plevenův plán a myšlenka založení Evropského obranného společenství.⁸ Právě Plevenův plán „předpokládal vytvoření evropské armády (…) V rámci evropské armády měly být zařazeny i německé jednotky, nikdy však v síle větší než prapor.“ (Fidler – Mareš 1997: 74) Status německých jednotek byl však později rozšířen na úroveň divize. Přestože Smlouva o vytvoření EOS byla podepsána v roce 1952,⁹ Francie ji neratifikovala, a tudíž nikdy nevstoupila v platnost. (Fiala – Pitrová 2003: 57–58) Problematika zapojení německých složek do bezpečnostního systému Evropy se nakonec vyřešila vstupem Německa do Aliance v roce 1955.¹⁰

Strategie pružné reakce

Rebel Francie

Na počátku šedesátých let se Aliance připravovala na nutnou změnu své strategické koncepce. Tento proces však zkomplikoval velmi závažný problém uvnitř Aliance. Spolu s nástupem Charlese de Gaulla jako prezidenta Francie se začínaly v Alianci vytvářet silné třecí plochy a to především mezi již zmíněnou Francií a USA. Už v roce 1960 vystoupil de Gaulle proti tzv. Norstadovu plánu¹¹ přeměnit NATO ve čtvrtou atomovou velmoc. Tento plán by SRN poskytla právo spolurozhodovat o použití atomových zbraní. Kromě toho předložil de Gaulle také návrh na reformu Aliance, která pojednávala o tom, že by Francie měla mít samostatnou kontrolu nad zbraněmi nacházejícími se na jejím území – a to pak především nad zbraněmi jadernými. Francouzský prezident de Gaulle se snažil co nejvíce zmenšit vliv Spojených států amerických na kontrolu francouzské vojenské oblasti. Dokonce prohlásil, že „k zachování suverenity uvnitř Aliance musí Francie budovat vlastní údernou sílu“. (Natoaktual.cz – Historie Severoatlantické aliance – online) Otázka kontroly jaderných zbraní nebyla však jedinou problematickou oblastí. Vztahy se zhoršily také kvůli válce v Indočíně, kdy se USA rozhodly neposkytnout leteckou pomoc francouzským výsadkářům. V té době „francouzská politika měla například dojem, že transatlantický spojenec neučinil vše pro to, aby zabránil porážce Francie v Indočíně (…) mnozí politikové v Paříži podezřívali Spojené státy, že netrpělivě čekaly na příležitost zaplnění mocenského vakua, způsobeného v této oblasti francouzským odchodem“. (Fidler – Mareš 1997: 84) Nastává období, kdy Francie není ochotna ustoupit¹² a v červnu 1963 odvolává své závazky, které v případě války podřizovaly její atlantickou flotilu vedení Aliance. Vše vyvrcholilo na jaře roku 1966, kdy prezident de Gaulle oficiálně oznámil vystoupení z vojenských struktur NATO, avšak to neměnilo nic na tom, že Francie stále setrvávala v civilních složkách Aliance. Prezident Charles de Gaulle zároveň dodal, že udržování vojenských základen NATO na francouzském území je neslučitelné se svrchovaností Francie. (Organizace Severoatlantické smlouvy 1999: 348)

Druhá strategie

Ještě než se státy Aliance shodly na nové strategické koncepci, sehrálo důležitou roli založení zvláštního výboru pro otázky jaderné výzbroje. Tuto koncepci navrhnul americký ministr obrany McNamara, podle nějž byl tento výbor prozatímně pojmenován jako tzv. McNamarův výbor. Byla to také poslední snaha, jak urovnat vztahy s Francií, avšak tyto ambice se mu nepodařilo naplnit. Nicméně z McNamarova výboru vzešla Pracovní skupina pro jaderné plánování, která měla zajišťovat spolupráci mezi členskými státy Aliance v oblasti dalšího vyzbrojování jadernými zbraněmi, kontroly stavu zbraní a také konzultace při vypracovávání plánů pro jejich nasazení a rozmístění. (Fidler – Mareš 1997: 145) Práce skupiny byla důležitá především pro evropské členské státy, z nichž pro některé bylo operování s jadernými zbraněmi novou zkušeností.

Kolem roku 1967 se Aliance konečně vnitřně vzpamatovala z vystoupení Francie z vojenských struktur, a mohla se tedy dále věnovat změně strategické koncepce. Hlavním důvodem pro změnu byl fakt, že v té době Sovětský svaz snížil náskok USA v oblasti strategických jaderných zbraní. Z toho vyplývalo, že případný vojenský konflikt by mohl být velmi nebezpečný také pro samotné Spojené státy. Členské státy se dohodly, že alianční strategie bude vycházet z americké strategie pružné reakce. Největšími zastánci z řad evropských členů byly Velká Británie a SRN. Přijetí strategie pružné reakce jako oficiální strategie Aliance v roce 1967 proběhlo velmi hladce bez vážnějších komplikací, a to také z důvodu absence Francie. Hlavním cílem byla snaha téměř úplně eliminovat možnost vzniku tzv. jaderného patu. Podle konkrétní situace se měly použít „nejprve konvenční, potom taktické jaderné a jako poslední řešení situace strategické jaderné zbraně“. (Kříž 1998: 76) Na rozdíl od koncepce „štítu a meče“ považoval dokument strategie „pružné reakce“ konvenční evropské síly za dostačující, avšak pouze tehdy, pokud budou průběžně modernizovány a v případě konfliktu co nejrychleji posíleny jednotkami z USA a Velké Británie. Přestože se tato koncepce nepotýkala s tolika komplikacemi jako ta první, neznamená to, že zde žádné nebyly. Především v západoevropských státech se objevovalo jisté znepokojení, protože někteří považovali přijetí této koncepce jako vyjádření nechuti USA nasazovat svůj jaderný potencionál na obranu evropských států. (Kříž 1998: 76)

Strategická koncepce z roku 1991

Varšavská smlouva a NATO aneb Co jsme si to jsme si

Státy Varšavské smlouvy tvořily jakýsi protipól NATO. Tato organizace měla za úkol především koordinovat politiky členských států a vytvořit systém kolektivní obrany komunistických zemí z tzv. východního bloku. První kroky obou organizací k vzájemnému přiblížení sahají už do roku 1987,¹³ kdy byly ve Vídni zahájeny rozhovory mezi členskými státy NATO a Varšavské smlouvy o mandátu pro jednání o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. V červenci 1990 proběhlo setkání nejvyšších představitelů NATO v Londýně, kde se státy Aliance rozhodly navázat řádné diplomatické vztahy s vládami členských států Varšavské smlouvy. Nepřátelství mezi oběma organizacemi oficiálně skončilo v listopadu 1990, kdy byla v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) podepsána Pařížská charta pro novou Evropu. Státy se tak zřekly použití síly či hrozby silou ve prospěch mírových prostředků řešení konfliktů. (Kříž 1998: 79) V tu samou dobu podepsalo 22 členských států jak NATO, tak Varšavské smlouvy Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě.¹⁴ Tato smlouva měla stanovit limity hlavních druhů zbraní¹⁵ ve výzbroji obou organizací. Na počátku devadesátých let se ukázalo, že udržet Varšavskou smlouvu je již nemožné. Aliance se obávala, že její rozpad způsobí značné komplikace při realizacích jednotlivých dohod. V roce 1990 však došlo k několika výrazným změnám na mapě Evropy – především šlo o sjednocení Německa, dále pak o pobaltské státy a jejich vyhlášení nezávislosti. Pouhý rok poté došlo k nevyhnutelnému rozpadu Sovětského svazu, státu Jugoslávie, ale především byl 1. 7. 1991 v Praze podepsán protokol o rozpuštění Varšavské smlouvy. (Votápek 2004: 101) Za jakési uzavření kapitoly vztahů NATO a bývalých států Varšavské smlouvy je považován vstup Polska, Maďarska a České republiky do Aliance v roce 1999.

Nové výzvy – nová strategie

Jak už jsem se zmínila výše, veškeré poltické i územní změny v Evropě měly velký vliv na změnu strategického postavení v Evropě. Aliance se těmto změnám musela podřídit, a to především z jednoho faktického důvodu – nepřítel NATO se rozpadnul, a Aliance tak čelila jisté krizi legitimity. Pokud nechtěla zaniknout, musela se změnit. A tak byla v listopadu 1991 v Římě schválena nejvyššími představiteli vlád členských zemí nová strategická koncepce. Důležitý byl posun od „realistického“ spoléhání se pouze na sílu ke koncepci zaměřené na velmi široké pojetí bezpečnosti zahrnující nejen vojenské, ale také politické, ekonomické, sociální a ekologické faktory. „Bezpečnostní politika Aliance spočívá na třech vzájemně propojených prvcích: dialogu, spolupráci a udržování kolektivní obranyschopnosti. Celkovým smyslem je zabránit vzniku krizí a v případě, že to nebude z různých důvodů možné, docílit jejich mírového řešení.“ (Kříž 1998: 77) V dokumentu strategické koncepce jsou také explicitně vypsány premisy, ze kterých Aliance vychází. Je zde potvrzen čl. 5 Washingtonské smlouvy,¹⁶ obranný účel Aliance, ale také nezbytnost pobytu amerických vojsk v Evropě. Strategie se zaměřuje na snížení role jaderných zbraní a zároveň snižování početních stavů za současného zkvalitňování všech jednotek. Aliance si stanovila také nový úkol, kterým bylo vytvoření stabilního demokratického prostředí, které by ještě více napomáhalo transformujícím se evropským státům. Na tuto strategickou koncepci navázaly další aktivity a úsilí Aliance. Za zmínění stojí především vytvoření tzv. Evropského sboru rychlého nasazení,¹⁷ který v roce 1993 začal s výstavbou Evropských sborů. Tyto sbory mohly být v případě nouze použity také Západoevropskou Unií, pro akce OSN nebo KBSE. První sbor – tzv. EUROCORPS – vznikl už o rok později a skládal se z německých, francouzských, belgických lucemburských a španělských jednotek. „První EUROCORPS se tak stal respektu hodnou silou, neboť je nejmoderněji vyzbrojeným vojenským svazkem v Evropě, jenž má ve výzbroji téměř 1500 moderních tanků a bojových vozidel pěchoty, na 700 obrněných transportérů a přes 300 raketometů a děl.“ (Fidler – Mareš 1997: 218)

Strategická koncepce z roku 1999

Tato aktuálně platná strategická koncepce byla schválena nejvyššími představiteli států a vlád účastnících se jednání Severoatlantické rady ve Washingtonu v době 23. a 24. dubna 1999. (Organizace Severoatlantické smlouvy 1999: 459) Jedná se o jistý symbolický souhrn dosažených cílů Aliance v jejím 50. výročí vzniku. V mnohém vychází z předchozí koncepce, ale přináší také nové prvky, které se snaží reagovat na aktuální problémy nejen v transatlantické oblasti. Na samotném začátku se všechny členské státy zavazují dodržovat společně sdílené hodnoty. Poprvé se zde vyskytuje, že si Aliance uvědomuje také nárůst své politické role, nejen vojenské. Aliance také úspěšně pokračuje ve vztazích s bývalými nepřátelskými zeměmi – a to především Ruskem a Ukrajinou. Z pohledu evropských členských států je klíčovou jasná podpora Aliance pro budování Evropské bezpečnostní a obranné identity. Snad nejpodstatnějším problémem se ukazuje být vymezení NATO vůči Evropským společenstvím/EU, a to především vůči její Společné zahraniční a bezpečnostní politice. Jak tomu bylo i v předchozích koncepcích, Aliance pokračuje ve své aktivitě stále více posilovat evropskou bezpečnost. Z tohoto důvodu NATO nevidí Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie (SZBP) jako problematickou, ale právě naopak ji považuje za kompatibilní s Washingtonskou smlouvou. Aliance se zavazuje také k dalšímu otevírání se ostatním zemím a rozšiřování. Naplnění tohoto závazku nejlépe dokládá přijetí sedmi států¹⁸ do aliančních struktur v roce 2004. Průlomovým je bezpochyby článek 24 této koncepce, kde je uvedeno, že „jakýkoli útok na území spojenců z jakéhokoli směru bude pokryt články 5 a 6 Severoatlantické smlouvy“. (Organizace Severoatlantické smlouvy 1999: 465) Tento článek byl nejpatrněji uplatněn po teroristických útocích na USA 11. září 2001.

Závěr

Všechny strategické koncepce Severoatlantické aliance mají jeden společný rys. Ve všech se totiž objevuje požadavek na posílení evropského pilíře Aliance. Je však důležité si uvědomit startovní pozici těchto evropských států a pozici Spojených států amerických. Od vzniku NATO až do dneška však evropské státy ušly velký kus cesty – od role obranného „štítu“ až po vytvoření samostatných a moderně vycvičených evropských sborů. Mnoho odborníků věřilo tomu, že po konci studené války NATO ztratí svůj význam a jednoduše zanikne – to se však nestalo. Místo toho se Aliance rozhodla přizpůsobit a čelit novým výzvám, kterých v posledních letech rozhodně neubývá. V dnešním mezinárodním systému bychom jen těžko hledali podobnou bezpečnostní organizaci, která by své úkoly plnila efektivněji než NATO. Jelikož se strategické koncepce snaží reagovat na stávající bezpečnostní výzvy, je celkem těžké odhadnout, jakou životnost bude jednotlivá strategie mít. Například v roce 2006 na summitu NATO v Rize se již objevily další strategické koncepty, které počítaly s tím, že Aliance by měla být schopná vést několik menších misí najednou mimo své území a zároveň si udržet kapacitu pro vedení velkých vojenských operací. Největší hrozbou mají být nekonvenčně vedené útoky z území mimo euroatlantickou oblast. (Novinky.cz – online) Jenom čas ukáže, zda je Aliance na tyto hrozby dostatečně připravena.

Literatura

Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2003): Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Fidler, Jiří; Mareš, Petr (1997): Dějiny NATO. Praha: Ladislav Horáček – Paseka.
Kříž, Zdeněk (ved. autor. kol.) (1998): Česká republika v bezpečnostní architektuře Evropy. Praha: Ministerstvo obrany ČR – AVIS.
Organizace Severoatlantické smlouvy (1999): Příručka NATO. Vydání k 50. výročí. Brussels: Informační a tisková kancelář NATO.
Votápek, Vladimír (2004): Česká východní politika. In: Pick, O., Handl, V. (eds.) a kol.: Zahraniční politika České republiky 1993–2004. Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.

Odkazy

Korean War Chronology, ověřeno k 18. 4. 2007.
Natoaktual.cz – Historie NATO, ověřeno k 18. 4. 2007.
Natoaktual.cz – Členské státy NATO, ověřeno k 18. 4. 2007.
Novinky: NATO mění strategii, ověřeno k 18. 4. 2007.
NS RČS 1954–1960, 25. schůze, část 4/12, ověřeno k 18. 4. 2007.

Autorka studuje Mezinárodní vztahy a Evropská studia na Fakultě
sociálních studií a Sdružená uměnovědná studia na Filozofické fakultě
Masarykovy univerzity.

Poznámky pod čarou

6. ledna 1950 – 3. zasedání NAC ve Washingtonu. (Natoaktual.cz – online, ověřeno k 18. 4. 2007)
50 divizí sovětského bloku Varšavské smlouvy a 12 divizí Aliance. (Fidler – Mareš 1997: 63)
15.–18. září 1950 zasedání NAC v New Yorku. (Natoaktual.cz – online, ověřeno k 18. 4. 2007)
8. zasedání NAC v Římě v listopadu 1951. (Fidler – Mareš 1997: 66)
Především maršál John Slessor a jeho pojetí „velkého odstrašování“ – upřednostňování použití jaderných zbraní na úkor konvenčních sil, kladl důraz především na taktické jaderné zbraně. (Tamtéž: 68)
Originální anglický název: Broken-Backed War. (Tamtéž: 72)
Přesné datum 18. únor 1952. (Organizace Severoatlantické smlouvy 1999: 342)
EDC – European Defence Community. (Fiala – Pitrová 2003: 55)
27. května 1952 v Paříži – členy se staly Francie, Itálie, Benelux, SRN. (Tamtéž: 76)
Přesné datum 5. května 1955. (Natoaktual.cz – online, ověřeno k 18. 4. 2007)
Plán na rozmístění základen pro odpalování raketových střel na území členských států NATO. (Národní shromáždění republiky Československé 1954–1960, 25. schůze, část 4/12 – online, ověřeno k 18. 4. 2007)
Např. ve vyjednávání o návrhu Merchantova plánu. (Natoaktual.cz – online, ověřeno k 18. 4. 2007)
17. 2. 1987 tzv. Vídeňská jednání. (Natoaktual.cz – online, ověřeno k 18. 4. 2007)
Podepsána 19. listopadu 1990 – Conventional Forces in Europe (CFE). (Fidler – Mareš 1997: 208)
40 000 tanků, 40 000 děl, 60 000 bojových vozidel pěchoty, 13 600 bojových letadel, 4000 bojových vrtulníků. (Tamtéž: 214)
Článek, který pojednává o tom, že útok na jednoho člena je brán jako útok na všechny. (Organizace Severoatlantické smlouvy 1999: 456)
ARRC – Allied Command Europe Rapid Reaction Corps, sídlo v Bielfeldu. (Fidler – Mareš 1997: 218)
Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. (Natoaktual.cz – online, ověřeno k 18. 4. 2007)

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně