Koncept státu: jak jej chápat, jak jej vymezit?

Jiří Baroš - 13. Leden 2009, rubrika Články

Témata: impérium, politická teorie, sociologie státu, stát, suverenita

Článek je přepracovanou částí diplomové práce obhájené na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně v červnu roku 2007.

Podle francouzského filosofa Marcela Gaucheta byl vznik státu jasně nejdůležitější událostí lidských dějin, protože spočíval v dalekosáhlé přestavbě všech hlavních svorníků lidského zřízení (Gauchet 2004: 11). „Primitivní“ nebo „divošské“ společnosti charakterizuje podle Gaucheta „absence státu a identita spojená se zvláštní rolí náboženství.“ Objevení zvláštní mocenské sféry představuje rozhodující zlom historie, který se projevuje ve slábnutí a mizení náboženství. Princip fungování předstátních společností byl založen na opakování zakladatelských událostí a činů, jejichž důležitost právě náboženství zdůrazňovalo. Náboženství bylo hlavním klíčem k uspořádání těchto společností.

V originálním přístupu Marcela Gaucheta najdeme jen jeden z možných pohledů na fenomén státu. Právě v jeho díle, ale i v díle dalších francouzských myslitelů, kteří se po dominanci marxismu, strukturalismu a poststrukturalismu ve francouzských intelektuálních kruzích znovu pokusili znovuobnovit politickou filosofii¹, se dostává konceptu státu velkého zhodnocení. K porozumění povaze (moderního) státu přispěl rozhodující měrou také vznik specifické subdisciplíny politické sociologie – historické sociologie, k jejímuž prvnímu většímu rozvoji došlo během 70. let 20. století (srov. Baroš 2008). V této práci bych rád představil a utřídil několik pohledů reprezentativních představitelů společenských věd na koncept státu, což by mělo přispět k lepšímu vymezení tohoto většinou nepříliš přesně definovaného, a tedy i nepříliš konzistentně užívaného, konceptu. V první části práce bych proto rád odlišil pojem státu od předstátních společností. Právě tento přechod ke státu představoval onen klíčový historický zlom, jehož důležitost ve svém monumentálním díle Odkouzlení světa zdůraznil Marcel Gauchet (Gauchet 2004). Velké množství autorů ale vyhrazuje pojem stát až pro specifickou moderní formu politického uspořádání společnosti, kterou vymezují oproti všem možným předmoderním formám politického uspořádání. Navíc moderní stát prošel více fázemi svého vývoje. Právě tyto dvě otázky budou hlavním předmětem druhé části této práce. Jinak řečeno, koncept státu se pokusím vymezit na základě dvou diferencí: (1) na základě jeho rozdílu od předstátních společností, čímž získám pojem ještě ne-moderního státu, což je širší koncept než koncept moderní stát. Odpovídající (užší) koncept moderního státu (2) pak získám odlišením od ostatních forem politických zřízení. Cíl této práce je proto velice skromný, ale zároveň v určitém ohledu ambiciózní: skromný proto, že cílem je přispět k většímu zpřesnění užívání konceptu stát, na druhou stranu je takto zvolený cíl relativně ambiciózní, protože konceptu státu byla věnována již velká řada studií renomovaných autorů společenských věd.

Předstátní společnosti a stát

V běžné řeči nejčastěji vztahujeme termín stát k politickému společenství jako takovému. V přirozeném jazyce označujeme pojmem stát i různé starověké či středověké politické formy společenské organizace. Obvykle jen primitivní forma nomádského společenství nebývá považována za stát, protože postrádá pevně definovaný řád, který je důležitým rysem státu. V protikladu k nomádským společnostem můžeme stát charakterizovat tím (McShea 2000: 498), že (1) tvoří pevný vztah mezi lidskými bytostmi, že (2) předpokládá možnost příkazu, nějakou formu vlády či vztah rozkazu a poslušnosti a že (3) činnost státu je vždy výlučná a prosazuje se v kontrastu s činnostmi jiných. Tato minimální definice státu jej představuje jako výlučnou totalitu vládců a ovládaných.

Stát tak například neexistoval v primitivních společnostech amerických Indiánů, které velice zajímavě analyzoval francouzský antropolog Pierre Clastres, v jehož díle najdeme precizní odlišení státu od těchto primitivních společností. Tyto společnosti jsou uspořádány tak, aby potlačovaly zevnitř rozpínavost moci (Gauchet 2006: 37nn.), a proto je Clastres nazývá „protistátní společnosti“ (société contre l’Etat). Podle Clastrese protistátní společnosti, tj. společnosti bez státu, společnosti, ve kterých se nevyvinul stát, zcela vědomě brání jeho vzniku (Clastres 1974, Clastres 1975). Tyto společnosti charakterizuje anti-produktivní ekonomie, proto vše, co by mohlo rozdělit určitým způsobem sociální tělo, je odstraňováno: tak např. jakýkoliv ekonomický nadbytek bývá spálen. Zákon je v nich imanentní sociálnímu tělu (le corps social) a je přímo vepsán do těla jednotlivců (k tomu slouží např. i praktika tetování). Jsou založeny na silné integraci, na zvnitřnění norem a kvůli tomuto zvnitřnění není zapotřebí žádného psaného zákona. Hlava společnosti v nich nemá žádnou reálnou moc, jen má za úkol připomínat mýty po předcích. Politika (pokud o ní můžeme vůbec mluvit) v těchto společnostech spočívá ve vytváření překážek pro objevení se nějakého od společnosti odděleného orgánu moci. Primitivní společnosti prostě nemají stát, protože jej odmítají; odmítají rozdělení sociálního těla na ovládající a ovládané. Až se vznikem státu se objevuje vnější garant jednoty sociálna. A tak se postupně vytváří monopol na vydávání norem, či jinak řečeno, začíná se objevovat stát, který podle slavné definice Maxe Webera můžeme charakterizovat právě monopolem na legitimní použití fyzické moci (srov. Weber 1998: 247). Přesto ještě nemůžeme mluvit o státu v moderním slova smyslu, protože, pokud bychom přijali perspektivu Maxe Webera, centralizovaná politická moc nemá kontrolu na přesně vymezeném teritoriu.

Antropolog Clastres používá pojem státu i pro označení politických útvarů, které předcházely vzniku moderního západního státu. Zajímá se o primitivní společnosti a vystihuje zakládající rozdíl, který umožňuje odlišit tyto společnosti od státu. Pohled na stát jako na obecný výraz pro universální formu politické společnosti, jako výraz pro universální historický jev, bývá nicméně v současných sociálních vědách nahrazen pochopením státu jako specificky moderního jevu. Dichotomie mezi protistátní společností a společností se státem má jistě svou heuristickou hodnotu, ale stát v tomto širokém smyslu ještě nemůžeme charakterizovat monopolem na legitimní užití násilí na určitém území (perspektiva politické sociologie²). Mezi protistátními společnostmi a státem existuje celá řada způsobů politického uspořádání společnosti, jež se také pokusím v další části práce pojmenovat. Pokud se na otázku po vymezení podstaty moderního státu podíváme perspektivou politické teorie, tak můžeme říct, že (moderní) stát se rodí současně s pojmem svrchovanost a že stát, který není svrchovaný, není skutečným státem (srov. McShea 2000: 500).³

Předmoderní formy politické organizace a stát

Před epochou států existovala pluralita předmoderních forem politické organizace. Na základě kritéria porovnání rozličných způsobů propojení centra a periferie, které rozvinul politický sociolog Samuel Eisenstadt, můžeme mluvit o pěti typech předmoderních politických forem, tj. o (1) impériích⁴, (2) patrimoniálních společnostech⁵, (3) feudálních společnostech⁶, (4) segmentárních společnostech⁷ a (5) městských státech⁸ (Badie 1999: 522nn.). Z těchto typů společností je nejdůležitější diferencovat od státu impéria a feudální společnosti.

Impérium ve snaze kontrolovat periférii, těžit z jejích zdrojů a přebudovat ji v závislosti na vlastních cílech předpokládá existenci jasně vymezeného centra v politické organizaci, ale také v oblasti kultury.⁹ Zatímco stát charakterizuje centralizace moci na přesně vymezeném teritoriu, impérium má variabilní hranice a daleko méně centralizovanou moc.

Pro pochopení vzniku západního feudalismu bylo zvláště klíčové dílo marxistického historika Perry Andersona, který ukázal, jak se tento systém zrodil ze střetu germánské a římské civilizace (Anderson 1974). Feudalismus byl založen na pyramidálním organizačním modelu politické autority (germánské dědictví) a koncepci vlastnictví vyplývající z římského dominia, které spojovalo soukromé vlastnictví se suverenitou. Podobnou teorii vypracoval i italský sociolog Gianfranco Poggi, který zdůraznil podobně germánské i římské kořeny feudalismu rozvíjejícího se v Evropě od doby Karla Velikého (Poggi 1978: 19n.). Feudalismus nesmíme chápat jen jako specifický ekonomický systém předcházející vzniku kapitalismu, ale musíme vzít do úvahy, že sociální pouta měla ve feudalismu vojenský charakter. Feudální král byl první mezi rovnými a vztah loajality mezi pánem a vazalem mohl být kdykoliv narušen. Odtud vyplývala podle něj obrovská křehkost feudalismu.

Podle Bertranda Badieho a Pierra Birnbauma ke zrodu státu jakožto specifické politické kategorie došlo z vnitřních rozporů feudální společnosti (Badie, Birnbaum 1982). Historicky se moderní svrchovaný stát rozvinul právě v opozici vůči imperiální moci císaře a rozptýlené a křehké moci lenních pánů.¹⁰ Další štěpící linii pak představoval souboj mezi duchovní a časnou mocí, který zásadním způsobem ovlivnil možnost vzniku státu jako specifické politické kategorie.¹¹

Tento pohled není nicméně často přijímán, respektive zrod státu je kladen často do období daleko pozdějšího. Samozřejmě, že nejde přesně určit, kdy již můžeme hovořit o státu, ale variant je v současné politické sociologii několik, proto považuji za nezbytné na ně upozornit. Tak např. italský politolog Gianfranco Poggi představuje ve své knize genealogii moderního státu, kdy po období feudalismu následovala epocha stavovského státu (Ständstaat¹²), absolutistického státu a ústavního státu (Poggi 1978). Podobnou typologii nabízí na Christopher Pierson, podle kterého po tradičních impériích následoval feudální systém, stavovský stát, absolutistický stát a moderní národní stát (Pierson 2004: 30nn.).

Na těchto dvou typologiích je zvláště důležitý kontrast mezi absolutistickým a moderním národním, či ústavním státem, který ovšem není také vždy přijímán. Navíc existují spory o tom, zda je kategorie absolutistického státu vhodná pro popis určitého historického období (srov. Pierson 2004: 34nn.). Někteří autoři vycházejí z předpokladu, že „absolutistický“ stát je první institucionální formou moderního státu (tuto tezi zastává např. italský sociolog Poggi). Tato teze má nicméně své mocné odpůrce, kteří absolutistický stát považují za ještě tradiční typ státu (např. Giddens 1985). Francouzští politologové Badie s Birnbaumem toto členění vůbec nepřijímají a za stát považují obecně post-feudální formu politického uspořádání.¹³

Vidět stát jako post-feudální formu politického uspořádání má svou logickou souvislost s perspektivou politické teorie, podle které moderní stát jako nezávislá politická kategorie vzniká současně s pojmem svrchovanost (srov. McShea 2000: 500). Pojem suverenity bývá často reduktivně chápán jen ze své vnější stránky, která souvisí s politicko-mocenským uspořádáním evropského prostoru po Vestfálském míru (1648), ale často se zapomíná, že pojem suverenity má svou důležitou vnitřní stránku, že vznikl vymezením se proti alternativním principům politického uspořádání společnosti.¹⁴ Podporu pro tento pohled na stát¹⁵ můžeme nalézt také u některých historiků: snahy o zavedení národní monarchie lze pozorovat již od Filipa Sličného, kdy se rodí základní kontury politické kategorie státu. Pro popis nových politických konstrukcí, jež se od 16. století začaly rozvíjet, je zcela vhodné použít pojem „národní stát“ (srov. Carbonell 2003: 67). Touto dobou sice ještě není vhodné hovořit o národním fenoménu příznačném pro 19. a 20. století, přesto existuje ztotožnění raných forem národa se vznikajícím státem, který vytváří podmínky pro rozkvět národních států 19. a 20. století. Stejně jako tito historikové francouzští politologové Bertrand Badie a Pierre Birnbaum nepovažují za moderní stát až národní stát 19. a 20. století, ale kořeny státu hledají již daleko dříve, a to dokonce před Vestfálským mírem.¹⁶

Podle představitelů opačného přístupu je ustavení moderního, tj. národního státu důsledkem spojení principu suverenity (ukotveného vestfálským mírem) s liberálně-demokratickými idejemi, s jejich jádrem v teorii přirozených práv (srov. Barša 1999: 36). Toto spojení pak podle Barši muselo nutně vést k „nacionalizaci“ suverenity, protože vyvstal problém, jak určit demografické a teritoriální hranice suverénního lidu. Budování národního státu pak bylo nedílně spojeno s ustavováním systému národních států.

Pořadí, co vzniklo dříve (národ nebo stát), se samozřejmě v různých oblastech liší. Ale právě ve Francii, kde vznikl jeden z modelových typů státu, konstrukce státu předcházela konstrukci národa.¹⁷ Přijmeme-li definice Bertranda Badieho, pak je za stát¹⁸ nutno pokládat centralizovaný politický systém (Badie 1999: 528n.), jehož hlavními charakteristikami jsou strukturovaná byrokracie, státní zaměstnanci, veřejné právo odlišné od soukromého práva, laický charakter státu potvrzující jeho nezávislost od duchovní moci. Národní stát souvisí s teritorializací tohoto modelu politické organizace, což ho odlišuje od impéria a městského státu.

Závěr

Dlouhou dobu téměř polozapomenutý koncept státu se dostal v poslední době opět od centra pozornosti společenských věd, a to především díky množství prací v rámci specifické subdisciplíny historické sociologie. K renesanci uvažování o státu došlo také v politické teorii, a to zvláště ve francouzském prostředí. Procesy evropeizace a globalizace dále vedou k hlubšímu tázání se po povaze státu, protože růst nových aktérů mezinárodní politiky má za důsledek alespoň podle některých autorů oslabování role státu. Úkolem této práce nebylo zmapovat tuto rozsáhlou debatu¹⁹, ale rozebrat to, jak s konceptem státu pracují společenské vědy. Hlavním cílem této práce bylo přispět k zpřesnění užívání tohoto konceptu, a to na základě bohatých diskusí, které se o státu od konce 70. let v společenských vědách vedly. Za tímto účelem jsem (1) rozlišil širší pojem státu od tzv. předstátních (resp. protistátních) společností a následně (2) užší pojem státu od možných předmoderních forem politických uspořádání společností.²⁰ V druhé části práce jsem pak také představil několik pohledů na genealogii moderního státu, abych došel alespoň k určité pracovní definici státu. V této práci jsem nesnažil o hlubší analýzu toho, jak ke vzniku moderního státu mohlo dojít. Právě tato otázka by mohla být předmětem dalších studií.²¹

Literatura

Anderson, Perry 1974. Passages from antiquity to feudalism. London: NLB.
Badie, Bertrand, Birnbaum, Pierre 1982. Sociologie de l’État. Paris: Grasset.
Badie, Bertrand 1999. „Formy a transformácie politických společenstiev.“ In: Rozprava o politickej vede 1. Politická veda ako spoločenská veda. Politický poriadok. Eds. Madeleine Grawitzová a Jean Leca. Prešov: KM-Systém, 505–556.
Badie, Bertrand a Smouts, Marie-Claude 1992. Le retournement du monde. Paris: Presses de la Fondation nationale des Sciences Politiques & Dalloz.
Baroš, Jiří 2006. „Neúspěch budování státu v Africe.“ Mezinárodní politika, 5, 36–38. On-line text.
Baroš, Jiří 2008. „K základům společenskovědní reflexe o státu.“ Global Politics, 2–3. On-line text.
Barša, Pavel 1999. „Národnostní konflikt a plurální identita.“ In: Pavel Barša, Maxmilián Strmiska: Národní stát a etnický konflikt. Brno: CDK, 9–172.
Barša, Pavel 2003. Hodina impéria: Zdroje současné zahraniční politiky USA. Brno: MPÚ.
Bátora, Jozef, Dvoranová, Jana, Hynek, Nikola. „Role státu v období pozdní modernity.“ In: Politická filozofie. Aktuální problémy. Ed. Přemysl Rosůlek. Plzeň: Aleš Čeněk, 192– 213.
Böckenförde, Ernst-Wolfgang 2006. „Vznik státu jako proces sekularizace.“ In: Vznik státu jako proces sekularizace. Ed. Jiří Hanuš. Brno: CDK, 7–24.
Carbonell, Charles-Olivier et al. 2003. Evropské dějiny Evropy 2. Ode renesance k renesanci? Praha: Karolinum.
Clastres, Pierre 1974. La société contre l’Etat. Paris: Minuit.
Clastres, Pierre 1975. Chronique des Indiens Guyaki. Paris: Plon.
Filip, Jan, Svatoň, Jan, Zimek, Josef 2000. Základy státovědy. Brno: MU.
Gauchet, Marcel 2004. Odkouzlení světa. Brno: CDK.
Gauchet, Marcel 2006. Dějinný úděl (rozhovory s Françoisem Azouvim a Sylvainem Pironem). Brno: CDK.
Giddens, Anthony 1985. The Nation-State and Violence. Cambridge: Polity Press.
Kriegel, Blandine 2003. L’État et les esclaves. Paris: Payot.
Lilla, Mark 1994. New French Thought. Political Philosophy. Princeton: Princeton University Press.
Lilla, Mark 2007. The Stillborn God. Religion, Politics, and The Modern West. New York: Alfred A. Knopf.
Manent, Pierre 1987. Histoire intellectuelle du libéralisme. Paris: Calmann-Lévy.
Manent, Pierre 2007. Proč existují národy. Úvahy o demokracii v Evropě. Brno: CDK.
Marada, Radim 2003. Kultura protestu a politizace každodennosti. Brno: CDK.
McShea, Robert J. „Stát.“ In: Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Ed. David Miller. Brno: Barrister & Principal, 498–501.
Pierson, Christopher 2004. The Modern State. London: Routledge.
Poggi, Gianfranco 1978. The Development of the Modern State. Stanford: Stanford University Press.
Strauss, Leo 1953. Natural Right and History. Chicago, London: Chicago University Press.
Strauss, Leo, Cropsey, Joseph 1963. History of Political Philosophy. Chicago: Rand McNally & Company.
Tilly, Charles 1992. Coercion, capital, and European states. Cambridge, Mass.: Blackwell.
Weber, Max 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH.

Autor je asistentem na Ústavním soudu ČR a doktorským studentem na
Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Poznámky pod čarou

K tomuto novému francouzskému myšlení po Lévi-Straussovi, Foucaultovi a Bourdieum srov. sborník vybraných statí nejreprezentativnějších francouzských politických filosofů editovaný Markem Lillou (Lilla 1994).
V druhé části práce si budu všímat novějších přístupů v rámci (politické) sociologie, které se pokoušejí definovat moderní stát.
Ostatně i samotný pojem stát se objevuje spolu s Machiavellim, který používá pojem stát (stato) v moderním slova smyslu pro označení organizace moci. Klasická politická filosofie naproti tomu pojem stát neznala, ale používala pojem polis, jehož nejlepším ekvivalentem je asi slovo země, či vlast (country) (Strauss, Cropsey 1963: 6). Protože Machiavelli není teoretikem suverenity par excellence, ale naopak je v současnosti více diskutován v souvislosti s republikanismem (viz knihu J. G. A. Pockocka The Machiavellian Moment) a realismem (od německého historika Friedricha Meinecke je pojem raison d’État diskutován právě v souvislosti s Machiavellim), za základní teoretiky moderního státu bývají považování Jean Bodin a Thomas Hobbes. Základní zlom moderního politického myšlení v jeho rozdílnosti od politického myšlení „starých“ (ancients) bývá nicméně spojován jak s Machiavellim, tak s Hobbesem (k této debatě srov. např. Strauss 1953, Manent 1987, Lilla 2007).
Impérium předpokládá existenci jasně vymezeného centra v politické oblasti, tak v oblasti kultury. Je nositelem legitimní tradice, ale svojí orientací a organizací se může rozcházet s roztroušenými lokálními tradicemi. Charakterizuje ho existence sociální hierarchie, která zabezpečuje především aristokracii politickou a symbolickou nadvládu. Pravděpodobně nejspolehlivějším je kulturní kritérium, protože tradiční impérium se shoduje s velkými historickými civilizacemi a snahou o jejich univerzalizaci.
Patrimoniální společnost předpokládá nižší stupeň diferenciace centra a periférie a také institucionálních centrálních politických struktur. Ty se prosazují jako věc či dokonce výsada panovníka: „byrokracie“ patří panovníkovi, je podřízená jeho rozhodování, je výkonným nástrojem jeho vůle (úředníci jako síla oddaná panovníkovi). Na rozdíl od impéria se centrum ani tak nezaměřovalo na aktivizaci periférie, ale snaží se ovlivňovat a kontrolovat periférii prostřednictvím praktik klientelismu.
V případě feudálních společností jde o politickou organizaci pyramidového typu, ve které se centrum postupně stírá ve prospěch rostoucí autonomie částí.
Segmentární společnosti představují negaci centra a organizují se výlučně na bázi společenstev a rodů.
Více jako jakákoliv jiná forma politického systému se městský stát vzpírá protikladu centrum – periférie, protože se téměř shoduje s centrem.
Zajímavé je, jak tento pojem v současnosti zažívá svou renesanci, a to v souvislosti s americkou mocí (srov. v češtině např. Barša 2003, ale existuje i další bohatá literatura).
V rámci politické teorie provedla přesvědčivou analýzu opozice konceptu suverenity, který zakládá moderní stát, k imperiu a dominiu francouzská filosofka Blandine Kriegelová (Kriegel 2003). Suverenita nebyla dominium, protože nezakládala žádný vztah podrobení, který by napodoboval vztah mezi pánem a otrokem. Nebyla ani jako římské imperium založena na „plnosti moci“, která se projevovala v právu řídit armádu, v právu vést válku a sjednávat mír (jus belli ac pacis), či v právu nad životem a smrtí (jus vitae necisque). Byli to právníci na královském dvoře (tj. legisté), kteří velice pečlivě odlišovali suverénní moc od císařské moci, království od impéria, aby ukázali, že suverénní stát není založen na válce, ale na míru, a že preferuje oproti rachotu zbraní tichou konfrontaci práv (Kriegel 2003: 54). Doktrína suverenity byla tudíž vytvořena pro potřeby boje proti moci církve, císařství a seigneurie (feudální panství), jež ohrožovaly růst státu.
Srov. k tomu zvláště Manent 1987, Gauchet 2004, Böckenförde 2006. Podle Böckenfördeho nemůžeme pochopit politickou kategorii státu jen skrze analýzu postupného oddělování politického řádu od duchovně-náboženského základu a formy, kterou sdílel středověk. Manent pak ve svém díle vychází z tzv. teologicko-politického problému, který strukturoval středověk. Politickým problémem středověku bylo na základě snah církve o ovládnutí i časné sféry zorganizovat nenáboženský, profánní a laický svět. Řešením byla národní, či absolutní monarchie, s níž také vznikl moderní stát. Podle Gaucheta je naopak třeba vidět v hybné síle křesťanského ducha zdroj politického řádu, až ve kterém mohly vzniknout pro nás samozřejmé koncepty jako moderní demokracie, moderní stát a moderní individuum.
Změna od feudálního systému vlády k epoše stavovského státu reflektovala podle Poggiho rozvoj měst, který znemožňoval možnost vykonávat politickou moc podle logiky feudálního uspořádání společenských vztahů. Rozvoj měst vyplýval z rozvoje obchodu, který dal též vzniknout odlišným třídním strukturám než těm, které byly typické pro rurální feudální společnost. Feudální vztah pána a vazala nemohl uspokojit potřeby úspěšných obchodníků. Ti se proto snažili prosazovat své kolektivní zájmy skrze instituci stavů, než skrze tradiční osobní vazby typické pro feudalismus. Ne všichni autoři nicméně sledují tento Poggiho přístup (Poggi 1978), ale považují tuto epochu stavovského státu za část pozdního feudalismu, po kterém následovala klíčová epocha absolutistického státu.
V tom se shodnou i s filosofkou Blandine Kriegelovou, která nicméně vznik státu datuje do pozdějšího období.
Koncept suverenity by si jistě zasloužil daleko větší pozornost, než je mu věnována v této práci, proto bych se rád o to v některé další studii pokusil. Již několikrát zmiňovaná francouzská filosofka Blandine Kriegelová si myslí, že koncept suverenity v sobě spojuje tři dimenze vlastní státu: vnější nezávislost, vnitřní soudržnost a nadřazenost zákona (Kriegel 2003: 67nn.). Současná česká státověda pak uvádí jiné charakteristiky suverenity: (a) nezávislost na jiné státní moci, (b) fakt existence jen jedné státní moci a © neomezenost z hlediska jejího uplatňování (Filip, Svatoň, Zimek 2000: 23).
Zvolenou perspektivu můžeme ospravedlnit jednak tím, že nejdůležitější charakteristiky moderního státu najdeme již u „absolutistického státu“: absolutistický stát charakterizuje kromě (a) suverenity, též (b) teritorialita, © monopol na kontrolu prostředků násilí, (d) byrokracie a (e) daňový systém (srov. Pierson 2004: 35). Sám Pierson tuto perspektivu nicméně nezastává, protože moderní stát je podle něj navíc zároveň ústavním státem, národním státem a vzniká v něm problematika občanství.
Podle Badieho a Smoutsové není zrod státu přičitatelný mezinárodnímu systému (Badie, Smouts 1992: 13). Badie a Smoutsová tvrdí, že vynález mezinárodního systému naopak následuje po konstrukci státu a značí vítězství státu jakožto teritorializované jednotky. Označení národní stát je pak díky jejich perspektivě jen výrazem pro teritorializovaný stát.
Podle některých autorů se pak nacionalismus může jevit jako doprovodný fenomén koordinace administrativní moci v rámci ohraničeného státu (Giddens 1985). A čím více se díky rozvoji administrativní moci posilují vzájemné vztahy mezi těmi, kteří řídí, a těmi, kteří jsou řízeni, tím větší možnosti jsou podle Giddense poskytovány podřízeným skupinám pro ovlivňování svých vládců. Jak nacionalismus, tak demokracie jsou spjaty s rozvojem moci administrace (srov. Barša 1999: 43).
Badie tak používá podobnou definici státu jako Charles Tilly. Tilly ve svém díle dále rozlišuje mezi national-state a nation-state (Tilly 1992: 2n.). Nation-state vyžaduje kulturní jednotu (zřídka empiricky dosahovanou), zatímco national-state představuje centralizovanou formu teritoriální vlády.
Pro krátké naznačení této debaty s ohledem na Afriku srov. Baroš 2006. Rozsáhleji viz např. Bátora, Dvoranová, Hynek 2007.
Je otázkou, zda se tyto formy nevrací opět do současné politiky. Pokud se tak děje, tak bychom měli být na pozoru: podle francouzského filosofa Pierra Manenta jsou antická obec a národní stát jediné dvě politické formy, které byly schopné, alespoň ve své demokratické fázi, dosáhnout těsného spojení civilizace a svobody (Manent 2007: 37).
Jako možné východisko ke splnění tohoto úkolu mohou posloužit dvě teze brněnského sociologa Radima Marady, podle kterého vznik relativně samostatné sféry politických institucí umožnila souběžná diferenciace dvou klíčových oblastí sociálního jednání a zkušenosti: (1) osamostatnění sféry ekonomiky a (2) privatizace náboženství. Obojí bylo součástí procesu formování moderních centralizovaných států a obojí lze charakterizovat i prohozením klíčových adjektiv (Marada 2003: 47).

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně