Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Konflikt mezi sekulárními a religiózními Izraelci v současnosti

Poněkud ve stínu současných napjatých vztahů mezi izraelskými Židy a Palestinci zůstává ve světových sdělovacích prostředcích jakékoliv jiné vnitropolitické dění v Izraeli. Prakticky úplně bývá v současnosti opomíjen jeden ryze židovský vnitřní problém Izraele – konflikt mezi sekulárními a religiózními Izraelci, přesněji řečeno konflikt mezi sekulární většinou izraelského židovského obyvatelstva na straně jedné a religiózní menšinou (tedy možno říci menšinou ortodoxní a ultraortodoxní) na straně druhé. Přitom jde o spor velice významný, v jehož rámci dochází k řešení fundamentálních otázek zabývajících se samou podstatou „židovského státu“ (např. zda bude Izrael směřovat demokratickou cestou, či se přiblíží více teokracii, řešení dilematu „Kdo je Žid?“ apod.). Problematika nábožensko-sekulárního sporu je však daleko složitější a obsáhlejší než může být obsahem jednoho článku. Přesto se Vám ji pokusím alespoň v hlavních rysech přiblížit. Jelikož se jedná takřka o výlučně vnitrožidovský spor, pro větší přehlednost nebudu v článku kalkulovat s 20 % Izraelců, kteří nejsou židovského původu – tzn. muslimové, křesťané, Drúzové aj.

Většina izraelského obyvatelstva se sice prohlašuje za sekulární nebo za tradicionalisty (tzn. snaží se dodržovat principy judaismu, což jim však není překážkou v tom, aby žili běžným způsobem života), ale přibližně 20 % židovského obyvatelstva se řadí mezi hluboce věřící (ortodoxní či ultraortodoxní – používá se pro ně hebrejského pojmu „charedim“). Religiózní menšina dosáhla během existence samostatného Izraele mnoha ústupků v náboženské oblasti. Jedná se zvláště o tzv. status quo, kdy mj. po dobu šabatu v Izraeli nefunguje veřejná doprava a většina obchodů musí zůstat uzavřená, není povolena jiná forma sňatků a rozvodů než před ortodoxními náboženskými institucemi, jiné proudy judaismu než ortodoxní (např. konzervativní či reformní) bývají velmi často diskriminovány apod. To pochopitelně vyvolává mezi nábožensky vlažnějšími Izraelci odpor.

Zájmy religiózních Židů hájí v Knesetu celé spektrum politických stran: od nesionistických (koalice menších ultraortodoxních stran Degel Hatora) přes stranu Sefardských strážců Tóry – Šás a Národní náboženskou stranu (což je strana náboženských sionistů, zvláště židovských osadníků) po umírněnou stranu Meimad.

Poněkud jinou dimenzi, která však má na zmíněný konflikt úzkou vazbu, představuje spor mezi izraelskou levicí (hl. Strana práce, Merec a Šinuji) a pravicí (což je obzvláště „sekulární“ Likud, ale také Národní náboženská strana a jiné ještě radikálnější formace). Na izraelskou levici a pravici lze jen stěží nahlížet „evropskými“ měřítky. Jedná se zde v prvé řadě o vztah k mírovému procesu a ochotu k územním ústupkům, než o tradiční spor socialistů s konzervativci. Levice zastává umírněnější postoje, pravice ve spojení s náboženskými subjekty je naproti tomu značně radikální (což často zdůvodňuje náboženskými souvislostmi – např. tzv. myšlenka „Velkého Izraele“ v jeho biblických hranicích mající ospravedlnit politiku osadnictví na palestinských územích apod.).

Se sekulárně-religiózní otázkou úzce souvisí ještě rozměr etnický – totiž spor mezi Sefardy (západními Židy) a Aškenázy (převážně z mediteránních oblastí a Blízkého východu). Byť samotný spor zdaleka nedosahuje tak militantních podob, jako ty výše uvedené, velice zřetelně se projevil na izraelské politické scéně v podobě vzestupu sefardské religiózní strany Šás. Ta se v uplynulém desetiletí stala třetí nejsilnější stranou v Izraeli – hned po Straně práce a Likudu. Své voliče neoslovila ani tak hlubokou religiozitou, jako spíš svými sociálními a školskými programy.

Sekulárně-náboženský konflikt v minulosti vygradoval mnoha masovými demonstracemi a střety. V rovině sporu mezi levicí a pravicí (náboženskou) došlo k vraždě premiéra Jicchaka Rabina religiózním sionistou.

Co se týče nejnovějšího dění, izraelský tisk se i přes palestinskou intifádu a izraelské odvety věnuje dění na poli sekulárně-náboženském značnou pozornost. Přes kritiku zavedení „segregované“ autobusové dopravy (zvláštní autobusy pro muže a ženy) mezi náboženskými čtvrtěmi v Jeruzalémě a Tel-Avivu a komentáře věnující se vzestupu ultraortodoxního školství, zaměřily svou pozornost hlavně na smrt jedné z nejvyšších autorit religiózní a ultrareligiózní komunity – rabbiho Eliezera Menachema Šacha, který se zesnul dne 2. listopadu 2001 ve věku úctyhodných 103 let.

Rabbi Šach byl naposledy vůdcem strany Degel Hatora (což je politický reprezentant jedné z frakcí aškenázských ultarortodoxních Židů) a mužem jenž stál v čele Ponevežské ješivy v telavivské ortodoxní čtvrti Bnei Brak.

Jeho pohřeb navštívilo tisíce stoupenců (např. pohřeb rabbiho Šlomo-Zalmana Auerbacha před několika lety navštívilo více jak 300 tisíc charedim!) a na znamení smutku si toho dne mnoho ultraortodoxních Židů natrhlo podle tradičního zvyku své oděvy.

I samotný pohřeb však byl poznamenán spory mezi nejvyššími rabínskými autoritami, když na něm chyběl nejuznávanější rabbi sefardské politické strany Šás – Ovadia Josef. Zato bývalý předseda Šásu Arie Déri, jenž si odpykává několikaletý trest za korupci, dostal propustku z vězení. Naopak rabín, jenž byl Šachovým odpůrcem, Ja’akov Arie Alter se pohřbu zúčastnil.

Šach (jenž stál při zrodu strany Šás) byl prvním aškenázským rabínem, který měl těsné vztahy se sefardskou ortodoxní komunitou a přijímal do své ješivy Sefardy. Mnoho z jeho žáků se posléze sama postavila do čela nejrůznějších je­šiv.

Důkazem toho, že zdaleka ještě neutichl ani další vnitrožidovský spor – tentokrát uvnitř samotné ultraortodoxní aškenázské komunity – spor mezi chasidy a mitnagdím („litevskými Židy“). Jeho důkazem byla velmi nízká účast chasidů na jeho pohřbu. K vyvrocholení tohoto sporu došlo v roce 1988, kdy se od tradiční aškenázské ultraortodoxní strany Agudat Jisrael odštěpila pod vedením rabbi Šacha strana „litevských“ charedim Degel Hatora.

Další otázky vyvolalo následnictvím rabbiho Šacha v čele komunity. Pravidlem zde bývá, že nejvyšší rabínské autority musí dosáhnout značně vysokého věku. Např. rabínům kteří zastupovali rabbi Šacha v čele komunity od roku 1996, a kteří také přicházejí v úvahu při jeho nástupnictví, je 91 let (rabbi Josef Šalom Elijašiv) a 85 let (rabbi Aharon Leib Steinman)! Vlivný rabbi Šmuel Auerbach (syn zesnulého Šlomo Zalmana Auerbacha) nepřipadá příliš v úvahu, neboť je na nástupnictví po Šachovi příliš „mladý“ (70 let!).

Nejedná se rozhodně o žádné formální funkce, ale o vlivné posty, kde vznikají politická rozhodnutí, na kterých často může být závislý osud izraelské vlády. Např. rabbi Elijašiv vyjednával s vládou premiéra Baraka ohledně ožehavé otázky odvodů studentů ješiv a taktéž rozhodl, že koalice aškenázských religiózních stran Sjednocený judaismus Tóry nepodpoří Barakovu vládu přímo, ale zvenčí, prostřednictvím poslanců v Knesetu (vzápětí však podporu odvolal). Rabbi Steinman se zase angažoval v otázkách vytvoření akademie pro ultraortodoxní, schvaloval členy Talovy komise pro otázky vojenských odvodů ortodoxních, či se podílel na vytvoření ultraortodoxní vojenské jednotky Nahal. Zastává rovněž názor (v ultraortodoxních kruzích značně revoluční), že ne všichni ultraortodoxní muži musí trávit celý svůj život v ješivách, ale mohou i pracovat a to dokonce v neortodoxním prostředí. Tyto „liberální“ postoje se značně liší od názorů rabbi Šacha a můžou ultrareligiózní komunitu určitým způsobem sblížit s méně religiózními Izraelci.

Můžeme tedy sledovat, že vývoj na poli konfliktu sekulárních s religiózními i uvnitř religiózní komunity samé je stále více než komplikovaný. Jeho řešení se zatím nachází v nedohlednu, což komplikuje i současná dosti dramatická situace v Izraeli (kdy je zmítán nejen vyostřením konfliktu židovsko-palestinského, ale dochází k radikalizaci pravice a levice je oslabena vnitřními spory). Některé pesimistické prognózy dokonce připouštějí vznik občanské války v Izraeli v důsledku konfliktu. K tak dramatickému vyústění však dle mého názoru nedojde, každopádně ale bude jeho řešení bolestivé a potrvá možná celé generace.

Autor studuje doktorandský cyklus na Katedře politologie FSS MU
v Brně. V současné době je na stáži na Hebrejská univerzitě v
Jeruzalémě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Čejka
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
26. 11. 2001