Severokorejský program výroby jaderných zbraní

Nikola Hynek - 24. Listopad 2003, rubrika Články

Témata: Asie/Tichomoří, bezpečnostní politika, zahraniční politika

Pravděpodobně mezi 17.–18. prosincem 2003 by mělo začít v Pekingu druhé kolo multilaterálních rozhovorů o budoucnosti severokorejského jaderného programu za přítomnosti šesti zemí – USA, Ruska, Číny, Japonska, Jižní Koreje a Severní Koreje. Od počátku jaderné krize, jež vznikla před rokem, se Severní Korea domáhá podepsání paktu o vzájemném neútočení s USA. To je taktéž podmínka zastavení severokorejského programu výroby jaderných zbraní. Srpnové první kolo šestistranných rozhovorů uvízlo hlavně na faktu, že Severní Korea v předloženém návrhu hovoří o „principu simultánní akce“, což pro změnu odmítá Washington, který zdůrazňuje nezbytnost prvního kroku Severní Koreje. Podle jihokorejského národního bezpečnostního poradce Ra Čong-Yila je nyní Severní Korea připravena zmíněný princip přeformulovat.

Předkládaná stať se zabývá vývojem severokorejského jaderného programu od jeho počátku až do současnosti. Bezprostředně navazující část obsahuje přehled událostí tvořících rámec současné jaderné krize. Poté následuje deskripce vývoje severokorejského jaderného programu v letech 1941 až 1989. Situace po roce 1989 není rozebírána primárně diachronně, nýbrž je věcně rozdělena do dvou částí – programu zpracování plutonia a programu obohacování uranu. Za těmito kapitolami následuje závěrečné shrnutí s možnými přístupy k řešení krize a grafická sumarizace budoucí možné geneze severokorejského jaderného programu.

Charakteristika současné jaderné krize

Vytvoření nového vztahu s USA a přítomnost jaderného arzenálu pro jaderné odstrašování (deterrence). Těmito hlavními důvody by se dala charakterizovat snaha Severní Koreje vyrobit jadernou zbraň. V případě prvního důvodu by mohl celý program sloužit jako nástroj tzv. „diplomacie vydíráním“, jejíž snahou je zajistit si příliv hospodářské pomoci a výhodných obchodních smluv výměnou za zmrazení tajných jaderných aktivit.¹ Pchjongjang tvrdí, že o jaderné zbraně usiluje z důvodu možné jihokorejské, americké či japonské agrese, ale věrohodnost tohoto tvrzení je s přihlédnutím k celkovému rámci událostí minimální.

16. října roku 2002 zveřejnily USA informaci o tajném severokorejském programu obohacování uranu za účelem výroby jaderných zbraní. Tímto krokem Severní Korea porušila Sjednanou rámcovou dohodu, již uzavřela s USA v roce 1994. Jejím účelem bylo zmrazení severokorejského jaderného programu. 10. prosince 2002 oznámila Severní Korea opětovné spuštění zpracování plutonia a následně vyhostila inspektory Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) ze země. 10. ledna 2003 Severní Korea odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT).

Jaderný materiál použitý v jaderných hlavicích může být získán zpracováním plutonia nebo obohacováním uranu. 3. října 2003 oznámila Severní Korea dokončení přeměny 8017 uranových palivových článků ve vysoce kvalitní plutonium, použitelné pro výrobu šesti atomových bomb. Z předešlého přehledu jednoznačně vyplývá, že Severní Korea zaměřila svoji pozornost na obě dvě technologie výroby jaderných zbraní – zpracování plutonia i obohacování uranu,² jehož celková zásoba v zemi byla odhadována na 4 milióny tun.³

Důležitým faktorem dále umocňujícím současnou krizi je skutečnost, že Severní Korea disponuje i rozvinutým programem výroby raket schopných nést jaderné hlavice. Kromě několika stovek střel typu Scud-B/C (krátký dolet – Jižní Korea) vlastní více jak 300 raket Nodong-x (střední dolet – Japonsko a Okinawa)⁴ a omezené množstvím interkontinentálních balistických raket Taepodong-x (dlouhý dolet – Amerika), pravděpodobně ukrytých v podzemních tunelech.⁵, ⁶

Historie jaderného programu 1941–1989

Původ severokorejského jaderného programu je přehlídkou nezamýšlených důsledků. První impuls nevzešel z Číny či Sovětského svazu, jak by se dalo vzhledem k pozdějšímu vývoji očekávat, nýbrž z Japonska. V době, kdy byl Korejský poloostrov jeho koloniálním majetkem, studovali nejlepší korejští vědci v Japonsku a v 50. letech se stali základním článkem korejského jaderného programu. Lee Sung Ki, považovaný za „otce severokorejského jaderného výzkumu“, sám získal titul v oboru chemického inženýrství na Kjótské imperiální univerzitě. Po prohře Japonska ve 2. světové válce zůstaly v zemi opuštěné uranové doly a laboratoře – důkazy tajného japonského jaderného programu. Severokorejci zařízení rychle zprovoznili a začali ve velkém vyvážet uran do Sovětského svazu. Byl to způsob, jakým země platila za zbraně a obilí.⁷ Vývoj jaderného programu lze rozdělit do čtyřech fází: 1. zahájení (50. léta) 2. zvyšování „domácí“ znalosti a technické odbornosti (počátek 60. let až polovina 70. let), 3. rychlý rozvoj (konec 70. let až počátek 90. let) a 4. změna stylu a zrání.⁸

Pozoruhodným a často přehlíženým momentem byla v 50. letech reorganizace jihokorejského vzdělávacího systému podle speciálně vytvořeného amerického plánu. Oponenti tvrdili, že šlo o akademickou „čistku“ s cílem zbavit se levicových profesorů. Plán byl uskutečněn a na samotné Soulské národní univerzitě přišlo o místo 38 vědců – budoucích hlavních mozků severokorejského jaderného výzkumu. Pchjongjang s nimi rychle navázal spojení a příslibem financování jejich výzkum v Severní Koreji, získal tímto způsobem 80 špičkových odborníků.⁹

V zahajovací fázi do Severní Koreje mířili sovětští a čínští geologové, hledající ložiska uranové rudy, monazitu, tantalu a niobu. V roce 1956 započal výcvik severokorejských jaderných odborníků v Sovětském svazu. Akademická část probíhala v Moskvě, praktická posléze ve výzkumných jaderných zařízeních v Dubně¹⁰ a Obninsku. Předpokládá se, že v tomto období pobývalo v SSSR okolo 300 severokorejských specialistů na nukleární problematiku. V roce 1958 umístily USA poprvé jaderné zbraně do Jižní Koreje. Tento moment dále akceleroval spolupráci mezi Severní Koreou a Sovětským svazem. O rok později podepisuje Severní Korea dohodu o vzájemné spolupráci v jaderné oblasti i s Čínou.¹¹

Jakmile se první generace severokorejských jaderných specialistů vrátila ze svých pobytů v SSSR a Číně, severokorejská vláda se rozhodla vytvořit podobný výzkumný komplex severně od Pchjongjangu. Se sovětskou pomocí vybudovali 2 MW experimentální reaktor v Jongbjongu, jenž byl zprovozněn v roce 1965 ¹² a později se stal centrem rozrůstajícího se jaderného průmyslu.¹³ Navzdory úzké spolupráci obou zemí Sovětský svaz nadále odmítal poskytnout Severní Koreji návod na vybudování jaderné elektrárny i bomby.¹⁴

Třetí fáze začala na konci 70. let 20. století a právě v této době došlo k brutálnímu vnitrostranickému „vypořádání se“ vůdce Kim Ir-sena s prosovětským křídlem Korejské dělnické strany. Důsledkem byla minimalizace vzájemné spolupráce mezi oběmi zeměmi a nástup filosofie juche, jež spočívala v izolaci a autarkii země.¹⁵ Do této doby je nezbytné zařadit explicitní zaměření jaderného výzkumu na výrobu jaderné zbraně. Během 70. let byla dvakrát rozšířena kapacita jongbjongského reaktoru¹⁶ a v roce 1986 byl spuštěn první samostatně vybudovaný 5MW grafitový reaktor (zkonstruovaný podle starého britského Calder-Hallova typu ze 40. let).¹⁷ Je nesporné, že severokorejský jaderný program byl značně urychlen špionáží severokorejských diplomatů v ústředí Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni mezi lety 1974–1978, kde v té době bylo volně k dispozici jaderné know-how.¹⁸ Hlavně z důvodu sovětského naléhání Severní Korea podepsala v roce 1985 Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT)¹⁹ a pod tlakem mezinárodního společenství nakonec v lednu 1992 podepsala i dohodu o bezpečnostních zárukách s MAAE ²⁰, na jejichž základě mohla MAAE vykonávat inspekce jaderných zařízení v Severní Koreji. Mezi lety 1983–1991 provedla Severní Korea 70–80 přesně vyvážených silných explozí, které byly zřejmě součástí programu vývoje jaderných zbraní.²¹

Program zpracování plutonia

Na konci 80. let 20. století začala CIA získávat detailnější informace o severokorejské snaze vyrobit jadernou bombu. Satelitní snímky odhalily nové stavby v prostoru jongbjongského jaderného střediska severně od Pchjongjangu. Ukázalo se, že se jedná o zařízení na zpracování plutonia.

Plutonium je uměle vytvořený prvek. Vzniká jako vedlejší produkt v jaderných reaktorech používajících jako palivo uran. Pět nebo šest kilogramů – množství odpovídající velikosti grapefruitu – stačí na výrobu jaderné zbraně. Plutonium může sloužit i jako palivo pro jaderný reaktor. Prvek je velmi stabilní a lze jej využívat pro výrobu jaderných zbraní po tisíce let. V lednu 1992 Severní Korea po složitém přesvědčování a tlaku mezinárodního společenství souhlasila s inspekcí expertů MAAE v Jongbjongu. Byly získány důkazy o falšování množství zpracovaného plutonia, ale MAAE nedokázala s jistotou stanovit, jaké množství ho bylo zatajeno. V dubnu 1994 navíc Severní Korea oznámila přesun zásob vyhořelého paliva z komplexu. Množství plutonia získaného touto cestou by stačilo na výrobu pěti až šesti jaderných bomb.²²

Výsledkem řady severokorejských provokativních kroků byla prohlubující se krize. V této situaci USA uvažovaly o vojenských útocích²³ na zmíněný jaderný komplex.²⁴ Jimmy Carter, bývalý prezident USA, v té době dosáhl velkého úspěchu zprostředkováním dohody s Kim Čong-Ilem. Výsledkem byla na začátku zmíněná Sjednaná rámcová dohoda z roku 1994, v níž se Pchjongjang zavázal uzavřít jongbjongský komplex a zastavit výstavbu dvou nových (a větších) reaktorů. USA na oplátku slíbily výstavbu dvou moderních jaderných reaktorů na bázi lehké vody (s lehkým jádrem atomu vodíku) a roční dodávky 500 tisíc metrických tun ropy až do doby předpokládaného spuštění nově vybudovaných reaktorů (2003).²⁵ V době uzavření se v jaderných zařízeních v Jongbjongu nacházelo přibližně 8 000 palivových článků obsahujících 50 metrických tun uranu, z nichž bylo možné získat 25–30 kilogramů plutonia.

V lednu 2002 Severní Korea vyhostila ze země zbývající experty MAAE a odpojila monitorovací zařízení. O tři měsíce později byl znovu spuštěn 5MW reaktor.²⁶ V současné době mohou disponovat Severokorejci pěti až šesti jadernými bombami vyrobenými popsaným způsobem. Strategicky umístěné senzory v severokorejském ovzduší zachytily v červnu 2003 izotop kryptonu 85, jenž je vedlejším produktem procesu zpracování plutonia. Jihokorejští experti na bezpečnostní problematiku tvrdí, že se jejich severní sousedé snaží skrýt jeho únik za pomoci speciálních uhlíkových filtrů – zbytek světa se tak může jen dohadovat o přesném množství zpracovaného plutonia.²⁷ Pokud by Severní Korea do programu zapojila po dokončení i dva zmíněné větší reaktory (50 a 200 MW), ročně by získala 275 kg plutonia pro výrobu 30–50 jaderných bomb.²⁸

Program obohacování uranu

Obohacování uranu je druhou metodou, s jejíž pomocí lze získat štěpný materiál pro výrobu jaderné bomby. V přirozeném stavu se uran skládá z izotopů U235 (0,7 %) a U238 (99,3 %). Obohacený uran se vytváří zvýšením podílu U235 na 20–90 %. Jednou z technik je využití plynových centrifug.²⁹

V létě 2002 získaly USA přesvědčivé důkazy o severokorejském tajném programu obohacování uranu. Nejpravděpodobněji se jeví výměna technologií mezi Severní Koreou a Pákistánem. Severní Korea dodala Pákistánu plány výroby balistických střel a naopak získala zařízení a návod na výrobu centrifug. Tajné služby disponují informacemi, jež potvrzují, že zakladatel pákistánského jaderného programu Andul Quadeer Khan navštívil Severní Koreu od roku 1993 třináctkrát.³⁰

V říjnu téhož roku odjel americký náměstek ministra vnitra James Kelly do Severní Koreje konfrontovat tamní režim se zpravodajskými zjištěními. Pchjongjang pod jejich tíhou tajný program přiznal. Oficiální oznámení USA, že Severní Korea disponuje tajným programem na obohacování uranu šokoval celý svět.³¹ Rozsah severokorejského programu obohacování uranu je obtížné stanovit. Na rozdíl od programu zpracování plutonia, který vyžaduje velké reaktory rozeznatelné na satelitních snímcích, může obohacování uranu probíhat rozptýleně na různých místech včetně podzemních zařízení a jeskyní. Odborníci se nedokáží shodnout na době, kdy s pomocí této technologie bude Severní Korea schopná vyrobit jadernou zbraň. Většinou se mluví o nejméně dvou letech, ale je možné, že Severní Korea již obohacuje uran s využitím dvou až tří tisíc centrifug.³², ³³

Shrnutí a možné přístupy

Navzdory současné sumě poznatků o stavu a vývoji severokorejského jaderného programu nejsou stále jasné důvody, jež vedly Kim Čong-Ila k masivnímu se zaměření na zisk jaderné zbraně. Věrohodné informace o interní dynamice severokorejského rozhodovacího procesu jsou totiž stále vzácné. Severokorejský jaderný program je důkazem, že naprostá chudoba, hospodářská zaostalost a izolace nemohou zastavit skutečně odhodlaný režim od snahy vyrobit jadernou zbraň. Jak podotýká Daniel Pinkston, specialista na problematiku šíření jaderných zbraní, jakákoliv země s 20–25 milióny obyvatel disponuje skupinou lidí, která je schopna vyrobit jadernou zbraň.³⁴

Pchjongjang vnímá jaderný program jako své suverénní právo a nezbytnost. Současná americká administrativa pro změnu důsledně popírá jakoukoliv spojitost mezi obnovením severokorejského programu a zařazením Severní Koreje do „osy zla“. Objevují se v ní hlasy, že současnou krizi lze považovat za výsledek Sjednané rámcové dohody z roku 1994 mezi Clintonovou administrativou a Severní Koreu. Tvrdí, že „odměňování země za špatné chování“ je nepřípustné a vydírání plodí jen další vydírání. Kritici této dohody by však neměli opomíjet fakt, že v případě jejího nepodepsání by Severní Korea v současnosti disponovala množstvím plutonia umožňujícím výrobu přibližně 30 jaderných zbraní.³⁵

Řešení současné krize bude pravděpodobně obsahovat nový požadavek na zmrazení jaderných aktivit v jongbjonském komplexu. Nové zmrazení by mělo být součástí širšího a ověřitelného přístupu, zahrnujícího rozebrání problematických zařízení a přesun vyhořelého paliva a plutonia ze Severní Koreje. Celá akce by měla probíhat pod dohledem expertů MAAE.³⁶

Nabízí se otázka, zdali by mělo být se Severní Koreou nakládáno jako s výjimkou. Pokud USA nepřesvědčí Severní Koreu k učinění prvního kroku – alespoň ochotě plnit dříve přijaté závazky, může vývoj probíhat různými směry. Jednou možností je akceptace země jako jaderné mocnosti a spoléhání se na protiraketový štít či případně námořní blokádu z důvodu zamezení vývozu jaderných zbraní či jejich komponentů ze země. Další možností je překvapivý úder na severokorejská jaderná zařízení, i když jeho pravděpodobnost je spíše teoretická. Takový postup by pravděpodobně rozpoutal regionální konflikt. Navíc je zřejmé, že Severní Korea v poslední době činí všechny možné kroky k rozptýlení jaderných zařízení po celé zemi. Nejpřijatelnější variantou tak i nadále zůstává pokračování multilaterálních rozhovorů, v nichž bude hrát klíčovou roli postoj Ruska a hlavně Číny, která Severní Koreu přes výhrady a nesouhlas s její politikou stále hospodářsky podporuje.

Literatura

Albright, D.: Refreezing Yongbyon: Developing an Effective Approach.
Center for Nonproliferation Studies at the Monterey Institute of International: North Korea profile: Nuclear Chronology 1941–1989.
Could North Korea Have a Bomb?
Friedman, B.: North Korea’s Nuclear Weapons Program.
Laney, T., J.–Shaplen, T., J.: How to Deal with North Korea, s. 25. In Foreign Affairs, Volume 82, No. 2, March/April 2003
Mansurov, Y.–A.: Current Politics of the North Korean Nuclear Program, s. 26. In The Nonproliferation Review, Spring-Summer 1995, online verze
North Korea Special Weapons Guide: Nuclear Weapons Program
North Korea Special Weapons Guide: Nuclear Weapons Program, Uranium
North Korea Special Weapons Guide: Nuclear Weapons Program, Plutonium
Pinkston, D., A.–Lieggi, S.: North Korea’s Nuclear Program: Key Concerns
Rang, L., W.: North Korean Nuclear Arsenal
Wehrfritz, G.–Wolfe, R.: How North Korea Got the Bomb, s. 24. In Newsweek, Vol. CXLII, No. 17. October 27, 2003
Wolfsthal, J., B.: Estimates of North Korea’s Unchecked Nuclear Weapons Production Potential

Vypracováno na základě článku: Wolfsthal, J., B.: Estimates of North Korea’s Unchecked Nuclear Weapons Production Potentional, s. 1–3. Prognóza možné výroby jaderných zbraní v letech 2003–2007 zpracována na základě Pinkston, D., A.–Lieggi, S.: North Korea’s Nuclear Program: Key Concerns.

Poznámky pod čarou

V tomto kontextu však severokorejský vztah s USA může být chápán v širokém smyslu slova, nikoliv tedy nutně v hospodářské rovině, nýbrž i v politické rovině.
Friedman, B.: North Korea’s Nuclear Weapons Program.
Toto množství je zmiňováno téměř ve všech dostupných zdrojích, avšak J. S. Bermudez, Jr. poukazuje na značnou přehnanost odhadu (jedná o oficiální severokorejský zdroj).
NoDong-1 má dolet 1300 km a NoDong-2 přibližně 1500–2000 km.
Rang, L., W.: North Korean Nuclear Arsenal.
Taepodong-2 má maximální dolet 10 500 km. Tento dosah je možný při nasazení konvenčních hlavic, použitím větších jaderných hlavic se dolet snižuje na zhruba 7500 km. Při kalkulaci maximálního doletu může rakets zasáhnout všechna velká města západního pobřeží USA a doletět až k Chicagu.
Wehrfritz, G.–Wolfe, R.: How North Korea Got the Bomb, s. 25. In Newsweek, Vol. CXLII, No. 17. October 27, 2003
Mansurov, Y.–A.: Current Politics of the North Korean Nuclear Program, s. 25. In The Nonproliferation Review, Spring-Summer 1995, online verze.
Wehrfritz, G.–Wolfe, R.: How North Korea Got the Bomb, s. 24. In Newsweek, Vol. CXLII, No. 17. October 27, 2003.
V únoru 1956 podepsala Severní Korea zakládající dohodu a chartu Společného ústavu pro jaderný výzkum v Dubně, který sloužil jako mezinárodní výzkumné centrum pro socialistické země.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně