Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Krajanský zákon – korálek na šňůrce slovensko-maďarských vztahů

Specifičnost a problémovost vztahů Slovenska a Maďarska vychází z historické zkušenosti. Slovensko bylo dlouhou dobou součástí uherského státu, popřípadě uherské části habsburské monarchie, přičemž je nutno připomenout uherské snahy o maďarizaci slovenského obyvatelstva před rokem 1918 (tyto získaly na intenzitě zejména po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867).

V roce 1918 vznikla samostatná Československá republika, na jejímž území žila kromě početné menšiny německé i nezanedbatelná menšina obyvatel maďarské národnosti. Dle údajů z roku 1921 žilo na území Československa takřka 750 tisíc obyvatel hlásících se k maďarské národnosti. Budiž připomenuto, že v důsledku podpisu Trianonské smlouvy po ukončení první světové války se ocitlo na území jiného než maďarského státu přibližně 3 miliony Maďarů, což padesát let po zmíněném rakousko-uherském vyrovnání znamenalo pro Maďary nutně šok. Nelze rovněž zapomenout na kulturně-historickou hodnotu podstatné části ztracených územích, mezi nimiž zejména Slovensko a Sedmihradsko představovaly nejen nejvíce rozvinuté oblasti bývalého Uherska, ale rovněž jeviště událostí pro maďarskou historii tak důležitých. Z nejvýznamnějších měst, jež se stala součástí nově vzniklých států, zmiňme mimo jinými Kluž, Komárno, Temešvár či Bratislavu, kde byli tradičně korunováni uherští králové.

Není tak žádným překvapením, že českoslovenští (nebo vzhledem k dislokaci Maďarů je možná lepší označení slovenští) Maďaři, nebo alespoň jejich velká většina, nikdy neuznali legitimitu prvorepublikového Československa. Na druhou stranu nelze zapomenout na politiku československých prvorepublikových vlád vůči národnostním menšinám, která rozhodně nenahrávala příznivějšímu postoji Maďarů k nově etablovanému státnímu útvaru. Ačkoli je národnostní politika v prvorepublikovém Československu obecně považována za jednu z nejvstřícnějších v Evropě, je nutné připomenout několik faktů, které s právě řečeným až tak nekorespondují. Jedná se zejména o skutečnost, že zástupci národnostních menšin (ať už německé, nebo maďarské) se nepodíleli na přípravě československé ústavy, přijaté v únoru 1920. V tomto dokumentu pak bylo Československo označeno jako stát československého národa, tedy kategorie, se kterou se občané maďarské národnosti rozhodně nemohli ztotožnit. Podobně to bylo i s podílem národnostních menšin na přípravě jazykového zákona.

Výsledkem je pak nikoli nečekaná podpora meziválečných pokusů Maďarské republiky o revizi výsledků Trianonské smlouvy ze strany slovenských Maďarů. V listopadu 1938 se Maďarsko chopilo příležitosti a s požehnáním nacistického Německa připojilo ke svému území na základě Vídeňské arbitráže v listopadu 1938 jižní část slovenské části Československa a Podkarpatskou Rus. To mělo za následek zhoršení (česko)slovensko-maďarských vztahů, které se nezlepšily ani bezprostředně po válce, kdy slovenskou část československého státu opustila řada obyvatel maďarské národnosti.1 Přes­to i nadále zůstala na Slovensku početná maďarská menšina.

Přestože po etablování komunistických režimů v Československu i Maďarsku byla problematika menšinové politiky odsunuta poněkud do pozadí, ani do roku 1989 zcela nevymizela z médií antimaďarská rétorika, navíc v řadě významných funkcí byli politikové, kteří v letech 1945–1948 stáli v čele protimaďarských akcí.2 S větší intenzitou se pak problematika menšin objevila po roce 1989, kdy se oba státy opětovně přihlásily k demokratickým hodnotám. Nutno ovšem podotknout, že až do začátku roku 1993 hrála dominantní roli spíše otázka vztahů česko-slovenských a s tím spojená problematika zachování či zániku společného státu, než vztahy slovensko-maďarské.

Vznik samostatného Slovenska a intenzifikace slovensko-maďarského problému

Určitý zlom v tomto smyslu tak znamenal až vznik samostatné Slovenské republiky, v jejímž rámci představují slovenští občané maďarské národnosti významnou část populace.3 V ob­dobí samostatného Slovenska můžeme rozlišit v zásadě dvě vývojové fáze, které determinovaly i podobu slovensko-maďarských vztahů. První fázi ohraničují roky 1993–1998, tedy období vlád Vladimíra Mečiara.4 V tomto období došlo i na základě politiky Mečiarových vlád, jejichž součástí byla i nacionalisticky orientovaná Slovenská národní strana,5 k ma­ďarské národnostní menšině k výraznému ochlazení vztahů Slovenska a Maďarska. Mezi jinými kroky Mečiarových vlád připomeňme mj. přijetí zákona o státním jazyku v roce 1995, který nařídil užívání státního jazyka ve všech oblastech a nahradil zákon o úředním jazyku z roku 1990, jenž umožňoval užití menšinových jazyků v úředním styku, či reformu územně správního členění z roku 1996, na základě které neměla maďarská menšina výraznější početní zastoupení ani v jednom z osmi nově zřízených krajů.6 V nás­ledujícím období, tedy v období vlád Mikuláše Dzurindy, došlo k pozorovatelnému zlepšení vztahů obou zemí, které dokumentovalo na straně Slovenska mimo jiné přijetí Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků 19. června 2001. Národní rada schválila Chartu v podobě, která dokonce zvýhodňovala maďarský jazyk před např. ukrajinským či rusínským.

Krajanský zákon

Téhož dne však paradoxně došlo ke zvíření postupně se uklidňující hladiny maďarsko-slovenského rybníka. Maďarský parlament totiž schválil zákon o Maďarech žijících v sousedních zemích, který vešel ve známost jako „krajanský zákon“. Cílem zákona, pro který hlasovali zástupci všech poslaneckých klubů maďarského parlamentu vyjma Svobodných demokratů, bylo poskytnout výhody občanům maďarské národnosti na Slovensku, Chorvatsku, Jugoslávii, Rumunsku, Slovinsku a Ukrajině. Zákon se tedy týkal oproti původnímu návrhu všech sousedních zemí Maďarska s jedinou výjimkou, a sice s výjimkou Rakouska. Tuto skutečnost lze vysvětlit tím, že v Rakousku, které je jako jediné ze sousedních států Maďarska členem Evropské unie, by legislativa EU neumožnila působnost zákona, jehož obsah provádí diskriminaci na základě etnického původu. Maďarská strana naopak hájila vynětí Rakouska tvrzením, že 90 procent Maďarů žijících v Rakousku má maďarské občanství, a tudíž aplikace zákona by zde působila poněkud nadbytečně.

Na základě zákona měly osoby se statusem zahraničního Maďara získat v oblasti kultury stejná práva jako občané Maďarska. Zákon rovněž zahraničním Maďarům přiznal nárok na tříměsíční pracovní povolení v Maďarsku během kalendářního roku. Zaměstnanci se statusem zahraničního Maďara měli rovněž po zaplacení pojištění právo na zdravotní a důchodové zabezpečení. Krajanský zákon rovněž opravňoval zahraniční Maďary používat čtyřikrát ročně maďarskou vnitrostátní hromadnou dopravu s devadesátipro­centní slevou. Podstatná část krajanského zákona se zabývala podporou studentů-krajanů studujících na maďarských univerzitách a pedagogů, kteří vyučují v sousedních státech. Jedním z nejdiskutova­nějších ustanovení opravňovalo získat finanční podporu rodiče nejméně dvou malých dětí, které navštěvují školy v jedné ze zmíněných zemí, ve kterých je vyučovacím jazykem maďarština. Součástí zákona bylo rovněž zavedení speciální legitimace – maďarského krajanského průkazu. Dokument připomíná cestovní pas, na jehož přední straně je zobrazena svatoštěpánská koruna, státní znak bývalého Uherska.

Bezprostředně po jeho přijetí odmítli krajanský zákon představitelé všech slovenských parlamentních politických stran s výjimkou Strany maďarské koalice (SMK), která se ve svém programu soustředí zejména na obhajobu zájmů slovenských Maďarů. Hlavní výtky namířené proti krajanskému zákonu se týkaly jeho exteritoriality, tedy skutečnosti, že upravuje postavení občanů jiného státu, než který jej přijal. Podobným způsobem reagovala i slovenská vláda, která prohlásila, že zákon zasahuje do výlučné územní a personální jurisdikce Slovenské republiky. Z výroků slovenských elit byla rovněž patrná obava ze znovusjednocení maďarského národa. Tehdejší ministr zahraničí Eduard Kukan zároveň prohlásil, že slovenská vláda nepřipustí platnost ustanovení zákona obsahujících princip exteritoriality a diskriminace na etnickém principu. Slovensko rovněž požádalo o zastavení vydávání zmíněných krajanských průkazů, opravňujících jejich vlastníky požívat práv zakotvených v krajanském zákoně. Maďarská strana se bránila slovenským výtkám poukázáním na existenci slovenského krajanského zákona, který byl přijat Národní radou Slovenské republiky 14. února 1997. Ve slovenském právním řádu sice zákon o zahraničních Slovácích existuje, ale v zásadním bodě se liší od svého maďarského protějšku. Výhody, které poskytuje, mohou slovenští krajané čerpat pouze na území Slovenska. Maďarský krajanský zákon posléze podrobily kritice i mezinárodní organizace v čele s Evropskou unií a Radou Evropy.

Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda následovně požádal maďarskou vládu o vynětí Slovenska z působnosti krajanského zákona. Maďarsko však takovýto krok odmítlo a naopak maďarská vláda v lednu 2002 schválila vydání části rozpočtových rezerv ve výši 1,2 mld. forintů (cca 200 milionů korun) na podporu krajanů v sousedních zemích. V únoru 2002 pak přijal7 slovenský parlament text deklarace, ve které se poslanci postavili proti uplatňování zákona na území Slovenska, neboť podle poslanců zákon „zasahuje do výlučné územní a personální jurisdikce suverénního státu“. Na postup slovenského parlamentu následně odmítavě reagovala Budapešť (premiér Viktor Orbán dokonce označil zákon jako „nástroj přeshraničního sjednocení maďarského národa“). K určitému „oteplení“ slovensko-maďarských vztahů došlo po výměně na postu předsedy maďarské vlády, kdy Orbána nahradil šéf socialistů Péter Megdyessy. V listopadu 2002 navrhli zástupci maďarských parlamentních stran a krajanských organizací novelizaci krajanského zákona. Navrhované změny měly dle představ maďarské vlády zajistit větší přijatelnost zákona pro sousední státy a jeho akceptovatelnost pro Evropskou unii; zatímco Evropská komise v zásadě souhlasila s novelizovanou verzí zákona, na negativním stanovisku slovenské vlády k zákonu se nic nezměnilo, naopak slovenská vláda předložila Maďarsku patnáct připomínek k plánované novele krajanského zákona8 a premiér Dzurinda pouze připustil jednání o slovensko-maďarských problémech „mimo rámec krajanského zákona“. Očekávaná dohoda Slovenska a Maďarska, k níž mělo dojít na slovensko-maďarském summitu v listopadu 2002, se nerealizovala a Slovensko nadále odmítlo s Maďarskem o krajanském zákonu jednat, čímž zůstalo jeho jediným vážným odpůrcem, neboť Rumunsko, které dříve zastávalo k zákonu podobný postoj jako Slovensko, s novelou zákona s několika výhradami souhlasilo.

Přes protesty slovenské strany maďarský parlament v červnu 2003 nakonec novelizovanou verzi zákona schválil. V nové verzi krajanského zákona došlo k několika nezanedbatelným změnám. V preambuli zákona se hovoří místo o „příslušnosti k jednotnému maďarskému národu“ o „vazbě k maďarskému kulturnímu dědictví“; o finanční příspěvek v oblasti vzdělání mohou dle novely žádat rodiče jednoho dítěte (namísto dvou), které navštěvuje školu s maďarským vyučovacím jazykem, přičemž žadatel již nemusí být držitelem krajanského průkazu. Důležitou změnu přinesla možnost vyplácení podpory až po dohodě s příslušným sousedním státem, pokud o ni požádá. Výhody poskytované studentům a pedagogům jsou poskytované nikoli na základě národnosti, ale jsou vázané na vyučování v maďarštině či výuku předmětů v maďarském jazyce. Z novely zmizely výhody krajanů poskytované na pracovním trhu, finanční podpora se nadále má vztahovat pouze na oblast kultury a vzdělávání. Při přijímání žádostí o vydání krajanských průkazů nadále nehrají žádnou roli nevládní organizace, ale pouze maďarská velvyslanectví a konzuláty.

Z nové verze krajanského zákona tak prakticky vymizely exteritoriální prvky, většina výhod, které zákon poskytuje, bude realizována na území Maďarska. Přestože působila novela krajanského zákona podstatně mírněji než jeho původní verze, po jejím schválení prohlásil premiér Dzurinda, že „slovenská vláda zabrání exteritoriálním a diskriminačním účinkům aplikace tohoto zákona“, přičemž následně pohrozil přípravou protiopatření, jež by měla zabránit uplatňování zákona. Následně se objevily informace hovořící o přípravě zákona, na jehož základě by došlo k devadesátipro­centnímu zdanění podpor poskytovaných na základě krajanského zákona. Připravovaný zákon měl zároveň umožnit ministerstvu vnitra zrušit organizace, které by uplatňovaly na území Slovenska právní předpisy jiné země. Ke kritice novely zákona se přidala i Rada Evropy a Organizace pro bezpečnost s spolupráci v Evropě, která vyzvaly Maďarsko k realizaci dalších změn zákona, jež by byly založeny na dohodě se Slovenskem a dalšími sousedními státy.

K přijetí slovenského protizákona nakonec nedošlo, neboť na základě setkání ministrů zahraničí obou zemí Eduarda Kukana a Lászla Kovácse v červenci tohoto roku se Slovensko a Maďarsko dohodly na neuplatňování krajanského zákona na území Slovenské republiky. Výhody, jež zákon poskytoval, by měly být realizovány na základě mezistátní smlouvy a předpokládané dvoustranné dohody. Součástí dohody je i to, že podporu vzdělání ve slovenském jazyce bude zajišťovat slovenská organizace s právní subjektivitou.

Slovensko-maďarský spor se tak vyřešil relativně poklidnou cestou, ačkoli téměř dva roky notně jitřil vztahy těchto zemí. Ačkoli by nemělo dojít k uplatňování krajanského zákona na Slovensku, na základě mezivládní dohody by se měla realizovat určitá forma podpory maďarské menšiny, ovšem nikoli v takovém rozsahu, v jakém ji předpokládal krajanský zákon. Konečné sblížení stanovisek Slovenska a Maďarska zabránilo zbytečné eskalaci napětí mezi zeměmi, ke kterému by takřka zcela jistě došlo, pokud by Maďarsko trvalo na uplatňování krajanského zákona. V takovém případě je značně pravděpodobné, že slovenská vláda by nezůstala nečinnou a přijala opatření (pravděpodobně ve formě zákona), jež by prakticky anulovalo účinky krajanského zákona. Nutno rovněž dodat, že životnost krajanského zákona by stejně s ohledem na vstup Maďarska do Evropské unie, k němuž dojde v květnu příštího roku, a neslučitelnost této normy s evropským právem, neměla dlouhého trvání a Maďarsko by muselo krajanský zákon buď zrušit nebo transformovat do podoby, jež by vyhovovala evropskému právu a přiblížila se tak slovenskému zákonu o zahraničních Slovácích.

Na druhou stranu by bylo mylné se domnívat, že s uzavřením otázky krajanského zákona přestane Maďarsko usilovat o další podporu „svých“ menšin v zahraničí. O opaku svědčí snaha Pétera Megdyessyho o prosazení zřízení Evropského centra národnostních a etnických menšin na půdě Parlamentního shromáždění Rady Evropy či prosazování zmínky o ochraně národnostních menšin do textu „Evropské ústavy“.

Literatura

  • Act LXII of 2001 on Hungarians Living in Neighbouring Countries.
  • Dostál, O.: Menšiny, in: Bútora, M.–Hunčík, P. (eds.): Slovensko 1995. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Nadácia Sándora Máraiho, Bratislava 1996, s. 51–57.
  • Dufek, P.: Maďarská menšina na Slovensku. Pokus o aplikaci vybraných teorií nacionalismu, Středoevropské politické studie, 2–3/IV.
  • Hunčík, P.: Maďarská menšina ve Slovenské republice, in: Gabal, I. a kol: Etnické menšiny ve střední Evropě, G plus G, s. 204–218.
  • Kopanic, M.J. (1999): A Brief Historical Background: Hungarians in Slovakia
  • Kopeček, L. (ed.): Od Mečiara k Dzurindovi. Slovenská politika a politický systém v prvním desetiletí samostatnosti, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2003.
  • Kopeček, L.–Urubek, T.: Slovenská republika, in: Dančák, B.–Mareš, M. (eds.): Zahraniční politika politických stran v České republice, Maďarsku, Polsku a na Slovensku, MPU, Brno, 2000, s. 87–109.
  • Kopeček, L.: Specifika vývoje slovenského systému politických stran. in: Strmiska, M. (ed.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 1999.
  • Lebovič, P.: Zápas o udržanie demokracie: politické súvislosti novelizácie volebného zákona, in: Bútora, M.–Bútorová, Z.–Mesežnikov, G. (eds.): Kto? Prečo? Ako? Slovenské voľby ’98, IVO, Bratislava 1999, s. 21–36.
  • Leško, M.: Mečiar a mečiarizmus, VMV, Bratislava 1996.
  • Liďák, J.–Koganová, V.–Leška, D.: Politické strany a hnutia na Slovensku po roku 1989, Ekonóm, Bratislava 1999.
  • Marušiak, J.–Duleba, A.–Melišová-Bates, Z.–Lukáč, P.: Zahraničná politika SR: hlavné trendy, dvojstranné vzťahy, visegrádská spolupráca, in: Kollár, M.–Mesežnikov, G. (eds.): Slovensko 2001. Súhrnná správa o stave spoločnosti, IVO, Bratislava 2001.
  • Mesežnikov, G. (ed.): Voľby 2002. Analýza volebných programov politických strán a hnutí, IVO, Bratislava 2002.
  • Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických strán,. in: Bútora, M.–Ivantyšyn, M. (eds.): Slovensko 1997. Súhrnná správa o stave spoločnosti a trendoch na rok 1998, IVO, Bratislava, 1998, s. 19–98.
  • Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, in: Mesežnikov, G.–Ivantyšyn, M. (eds.): Slovensko 1998–1999. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava, IVO 1999, s. 17–114.
  • Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, in: Kollár, M., Mesežnikov, G. (eds): Slovensko 2000. Súhrnná správa o stave spoločnosti, IVO, Bratislava 2000, s. 17–124
  • Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, in: Kollár, M.–Mesežnikov, G. (eds.): Slovensko 2001. Súhrnná správa o stave spoločnosti, IVO, Bratislava 2001, s. 21–112.
  • Mesežnikov, G.: Vnútropolitický vývoj s systém politických strán, in: Kollár, M.–Mesežnikov, G. (eds.): Slovensko 2002. Súhrnná správa o stave spoločnosti, IVO, Bratislava 2003, s. 19–124.
  • Morvay, P.: Menšiny v Maďarsku a maďarská menšinová politika od roku 1918 do současnosti, in: Gabal, I. a kol: Etnické menšiny ve střední Evropě, G plus G, s. 186–203.
  • Pravda
  • Sándor, E.: Slovensko-maďarská základná zmlúva, in: Bútora, M.–Hunčík, P. (eds.): Slovensko 1995. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Nadácia Sándora Máraiho, Bratislava 1996, s. 43–50.
  • Schöpflin, G.: Hungary and Its Neigbours
  • SME
  • Szaló, C: „Národnostní“ politika v Maďarsku: realita a vize samosprávy menšin, in: Dančák, B.–Fiala, P. (eds.): Národnostní politika v postkomunis­tických zemích, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2000, s. 172–187.
  • Urubek, T.: Význam a postavení národně orientovaných politických subjektů v současném slovenském stranicko-politickém systému, in: Dančák, B.–Fiala, P. (eds.): Nacionalistické politické strany v Evropě, Mezinárodní politologický ústav, Brno 1999, s. 80–91.
  • Vašečka, I.: Národnostná politika v českej a slovenskej republike, in: Dančák, B.–Fiala, P. (eds.): Národnostní politika v postkomunis­tických zemích, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2000, s. 127–142.
  • Weiss, P.: Sporný krajanský zákon je opět na scéně, Právo, 3. 7. 2003.
  • Zákon 70/1997 o zahraničných Slovákov.

Poznámky pod čarou

  1. Podle původního plánu Edvarda Beneše mělo být s Maďary nakládáno stejným způsobem jako s Němci, nicméně odpor vítězných mocností zamezil realizaci hromadného vyhnání Maďarů z Československa. Uskutečněna tak byla pouze výměna necelých sedmdesáti tisíc slovenských Maďarů a deportace cca. padesáti tisíc Maďarů do oblastí Sudet.
  2. Blíže viz Hunčík, P.: Maďarská menšina ve Slovenské republice, in: Gabal, I. a kol: Etnické menšiny ve střední Evropě, s. 208–210.
  3. Podle sčítání uskutečněného v roce 1991 to bylo 9,7 % (cca 520 tisíc).
  4. Výjimku tvoří pouze období od března do října 1994, kdy po vyslovení nedůvěry Mečiarově vlády vznikla prozatímní vláda v čele s Jozefem Moravčíkem.
  5. Pro ilustraci postoje Slovenské národní strany k maďarské menšině uveďme jeden z výroků jejího tehdejšího předsedy, který vyzval své slovenské spoluobčany k nasednutí do tanků a ke srovnání Budapeště se zemí. Více ke Slovenské národní straně viz např. Urubek, T.: Význam a postavení národně orientovaných politických subjektů v současném slovenském stranicko-politickém systému, in: Dančák, B.–Fiala, P. (eds.): Nacionalistické politické strany v Evropě, s. 80–91.
  6. K politice vlád Vladimíra Mečiara vůči maďarské menšině viz blíže např. Vašečka, I.: Národnostná politika v českej a slovenskej republike, in: Dančák, B.–Fiala, P. (eds.): Národnostní politika v postkomunis­tických zemích, s. 127–142.
  7. Proti přijetí deklarace bylo pouze patnáct poslanců Strany maďarské koalice, dva poslanci se hlasování neúčastnili.
  8. Jednotlivými připomínkami byly mj. požadavek na omezení poskytování podpor pouze na území Maďarska; s poskytnutými výhodami, který by se měly týkat pouze kulturní a jazykové oblasti, by měl souhlasit příslušný stát; omezení maďarských diplomatických misí při zjišťování etnického původu žadatelů o krajanský průkaz; omezení užívání krajanského průkazu pouze na území Maďarska; vynětí rodinných příslušníků nemaďarského původu z působnosti zákona; finanční podpora by se měla vydávat pouze vzdělávacím institucím vyučujících v maďarském jazyce se souhlasem příslušného státu a nikoli jednotlivcům; omezení cestovních výhod; podpora studentů by se měla týkat jen těch, jejichž studium se vztahuje na podporu maďarského jazyka a kultury; odmítnutí užití termínu „maďarský národ jako celek“ a nesouhlas s přirovnáním etnických Maďarů k občanům Maďarska.
blog comments powered by Disqus
Autor
Vlastimil Havlík
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
24. 11. 2003