Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Král je mrtev – ať žije král!

Nadcházející XVI. sjezd Komunistické strany Číny (KSČ) je událostí, na niž se v očekávání listopadového summitu NATO v Praze nejen v našich médiích poněkud zapomíná. Ač spojitost mezi těmito dvěma konferencemi nemusí být na první pohled zřejmá, do velké míry spolu souvisí. Od obou z nich totiž svět očekává především další posun od klimatu studené války k něčemu, co budou pravděpodobně schopni výstižně pojmenovat až historikové mezinárodních vztahů za několik desítek let. Faktem však je, že zatímco summit NATO pravděpodobně přinese další rozšíření Aliance na východ, blížící se pekingský sjezd může napomoci akceleraci dosud velmi pomalého reformního procesu v komunistické Číně. Očekává se od něj vystřídání staré generace elit okolo presidenta a šéfa KSČ Tiang-Ce-Mina mladšími politiky, což by mělo podpořit další vlnu liberalizace – nejen jako dosud prakticky pouze v ekonomické, ale i politické a sociální oblasti.

Debaty o tom, jaké jsou naděje na Tiang-Ce-Minův odchod do ústraní a pokojné předání moci a nakolik je naopak třeba se obávat vyhrocení situace poté, co se prezident rozhodne setrvat v čele strany a státu a tzv. mladá generace padesátníků a šedesátníků odmítne čekat dalších pět nebo více let, probíhají v kuloárech již od minulého roku, kdy se informace o tomto plánovaném „střídání stráží“ poprvé objevily na veřejnosti. Nutno říci, že ačkoliv tyto diskuse poskytují vděčné téma pro hypotézy a spekulace ohledně dalšího vývoje v Číně, změny na vrcholku stranického a státního aparátu tento sjezd pravděpodobně přinese. Pozornost politiků i akademické veřejnosti se proto v poslední době obrací především k analýzám toho, jaký dopad bude tento „transplacement“ na čínské politické scéně mít na čínskou zahraniční politiku, respektive mezinárodní vztahy jako celek.

Osobností, na kterou se v této souvislosti upírá největší pozornost, je nynější viceprezident a místopředseda Ústřední vojenské komise Hu-Jing-Tao. Právě on jen totiž pokládán za přirozeného nástupce prezidenta Tiang-Ce-Mina. Do této pozice jej v roce 1992 posunul sám tehdejší vůdce rudé Číny Teng-Siao-Pching, když jej pověřil organizací XIV. stranického sjezdu. Ten měl podobný význam, jaký je přikládán sjezdu nadcházejícímu: došlo na něm k plánované výměně stranických elit a Teng-Siao-Pching byl ve všech svých funkcích vystřídán Tiang-Ce-Minem. Hu-Jing-Tao si podporou nového prezidenta vytvořil silné postavení vůdčí osobnosti „mladé generace“, která již po deset let netrpělivě čeká na svoji příležitost. To jej staví do pozice přirozeného nástupce na post prezidenta a předsedy KSČ. I uvnitř této generace pochopitelně probíhá mocenský boj, který může vést k překvapivým zvratům (spekulovat lze i o tom, zda bude Hu skutečně silným vůdcem či pouhou figurkou v rukou některé z početných stranických „palácových klik“, např. pekingské či šanghajské), leč ten se odehrává zcela mimo zraky nezasvěcených.

Analýzy možných dopadů této personální výměny se tak opírají především o informace, které poskytuje osobní profil Hu-Jing-Taa. Jeho dosavadní život můžeme označit za kariéru klasického stranického technokrata této generace: narozen r. 1943, po studiu na jedné z elitních pekingských universit se na své alma mater stal „poradcem pro věci politické“. Následovalo několik let postupu po kariérním žebříčku provinčního úředníka, kdy si také Hu-Jing-Taa poprvé všimla světová média – muž, od kterého dnes mnozí vzhledem k jeho věku očekávají liberalizaci Číny, byl jako tamní stranický sekretář osobně zodpovědný za brutální potlačení demonstrací v Tibetu v březnu 1989 a byl také prvním z provinčních vůdců, kteří blahopřáli vedení strany k potlačení nepokojů na Náměstí nebeského klidu o tři měsíce později.

Nelze vyloučit, že právě Huova ochota použít k řešení vnitřních problémů vojenskou sílu přiměla Teng-Siao-Pchinga, aby jej vybral za „korunního prince“ KSČ. Již r. 1992 se stal nejmladším členem užšího sedmičlenného Politbyra a neformálním mluvčím své generace politiků. To mu zajistilo podporu středních kádrů strany – především provinčních vůdců, kteří již v průběhu 80. let pošilhávali po ekonomickém úspěchu sousedních zemí a byli hlavní klikou, která prosadila vytvoření prvních „tržních zón“, dnes tahounů čínského hospodářství. Hu tlumočil tyto názory konzervativním politikům ve vedení strany a především samotnému prezidentu Tiang-Ce-Minovi a získal si tak pověst opatrného, ale schopného muže a řečníka, který umí nalézat kompromisy mezi dvěma tak názorově se lišícími skupinami, jaké představují tyto dvě generace politiků. Další mocenskou základnu pro něj pak představuje jím vedená Ústřední stranická škola, z níž se rekrutují další generace budoucích elit.

Příslušnost k mladší věkové skupině a tím pádem i jistá názorová odlišnost od současného vedení jsou však pouze jednou stránkou viceprezidentovy osobnosti. Zatímco v ekonomických otázkách je totiž přestavitelem spíše liberálního křídla, je nutné si uvědomit, že přínos tohoto muže jakožto iniciátora politických reforem lze s předstihem jen stěží odhadnout. Můžeme se řídit pouze náznaky, které nám poskytla jeho dosavadní činnost v KSČ – a jeho účinkování zde není právě povzbuzující. Vedle již zmiňovaných represí ve Lhase je varovným signálem především jeho působení na postu místopředsedy Ústřední vojenské komise. Z jeho iniciativy byl mezi lety 1999 a 2001 zvýšen počet interkontinen­tálních balistických střel z 15 na odhadovaných 25–30, přičemž starší typ DF-5 byl nahrazen moderním DF-5A a především střelami nové generace DF-31. Toto přezbrojování dalo podnět novým obavám ohledně dalšího směřování čínského vojenského programu a především jeho cílů – nejenže tak Čína odpovídá na zvyšování vojenského potenciálu Tchaj-wan, ale je s tímto arzenálem nyní schopna raketového útoku na USA či Rusko, jakkoliv se to za stávajících podmínek může zdát nereálné.

V této atmosféře nejistoty ohledně dalšího vnitro- i zahraničněpo­litického vývoje Číny byla s napjatým očekáváním sledována i návštěva Hu-Jing-Taa v USA v červenci letošního roku. Fakt, že její oficiální status byl „neformální seznamovací cesta“, jen potvrdil spekulace o tom, kdo je nejžhavějším kandidátem na vedoucí úlohu Tiang-Ce-Mina. Rozhovory s prezidentem Bushem a viceprezidentem Cheyneym sice probíhaly ve zdánlivě přátelském duchu, nicméně některá Huova prohlášení ostře kontrastovala s opatrným tónem amerických zástupců. Projevil jakoukoliv neochotu k debatě o Tchaj-wanu a zřetelně vyjasnil svůj postoj ohledně čínsko-amerických vztahů: „Podle americké strategie globální hegemonie je hlavním rivalem Spojeních států Čínská lidová republika. Strategickými principy americké zahraniční politiky je tak vměšování se do našich zájmů, podvracení naší vnitřní politiky a pokusy zadusit náš růst.“ Jsou toto slova viceprezidenta na pracovní cestě, nebo nového vůdce sebevědomé velmoci, který se pokouší již předem vyjasnit své postoje těm, s nimiž bude brzy jednat na nejvyšší úrovni?

Pokud můžeme soudit z těchto náznaků, nedojde-li k neočekávanému zvratu uvnitř KSČ, přinesou příští týdny skutečně změny v čínské politice, přinejmenším zahraniční. Čína se sice otevře světu, ale ne jako pokorný žák, který pochopil, že spolu ekonomickými reformami je nutné liberalizovat i politicky. Stane-li v čele země Hu-Jing-Tao, můžeme očekávat spíše asertivní zahraniční politiku zaměřenou na uplatnění obrovského potenciálu čínského národa. Nebo bude Hu-Jing-Tao jako Chruščov, masový vrah z Ukrajiny 30. let, jenž byl na mezinárodním poli v 50. a 60. letech až na výjimky vnímán spíše jako veselá figurka? Stěží. Tak jako tak celý svět s napětím čeká, až půldruhé miliardy hlasů vykřikne: „Král je mrtev – ať žije král!“.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
28. 10. 2002