Krize legitimity – začátek konce hegemona?
Michal Nešpor - 24. Listopad 2003, rubrika Články
Témata: bezpečnostní politika, Severní Amerika
Motto: Taková žába, ta už je tady dobrejch pět set milionů let. Jak dlouho myslíte, že to vydržíte vy? (Stařík, Joseph Heller: Hlava XXII)
Formálně od konce studené války, de facto již od poloviny osmdesátých let, jsou Spojené státy americké vnímány jako jediná světová supervelmoc. Jejich nezpochybnitelný ekonomický a vojenský potenciál, ale především schopnost projekce moci kdekoliv ve světě jim v devadesátých letech zajistila pozici, v níž mohly ovlivňovat dění takřka kdekoliv ve světě v prakticky bezkonkurenčním prostředí. Poprvé v historické řadě nastupujících a hroutících se říší tak vystoupil do popředí státní celek, jehož moc se nezdá být omezena konkrétním územím či kontinentem a který je tak možné označit za globálního hegemona i podle přísných měřítek teorie mezinárodních vztahů.
Může se proto zdát nanejvýš zarážející, s jakou intenzitou se v posledních letech objevují analýzy a komentáře, označující současný stav s jedinou supervelmocí za neudržitelný. Reálná vojenská síla, opírající se o supervýkonnou hospodářskou základnu, je všeobecně pokládána za hlavní složku moci. Legitimita této moci je podepřena demokratickým systémem vlády a nutno přiznat, že veřejnost americkou vládu v otázkách prosazování „životních amerických zájmů“ již dlouho nezklamala. Fakt, že veřejná podpora prezidenta Bushe poklesla pod padesát procent teprve dlouho po oficiálním ukončení vojenského konfliktu v Iráku je něčím, co je třeba vnímat jako vítězství propagandy republikánské administrativy a nikoliv její selhání. Je evidentní, že americký lid snáší umírání svých vojáků v boji lépe, než občané jiných demokratických států, ale s peacekeepingem a operacemi humanitární povahy je to již podstatně horší, což se ostatně zdá být jedním z faktorů určujících mapu amerických angažmá v zahraničí.
Otázky, které si kladou odborníci i laici, příznivci i odpůrci současného rozložení sil ve světě, nemají ovšem za cíl zpochybnit status quo. Ačkoliv již karty nejsou rozdané tak otevřeně jako za studené války, kdy podstatné „akty“ mocenské hry režírovali dva jasně vymezení hráči, není pochyb o současném rozložení sil, charakteristickém dominancí USA ve světové aréně. Tématem těchto diskusí je spíše dynamika vývoje světové politiky a její vliv na budoucí vzorec rozložení moci. A právě zde je třeba si uvědomit, jak vratká je pozice hegemona.
Série konfliktů, do nichž se Spojené státy zapojily v devadesátých letech a mezi nimiž vzhledem ke své aktuálnosti vystupuje do popředí současný pokus o stabilizaci Iráku, poukazují na některé slabiny americké hegemonie. Hlavní z nich je vlastní představa amerických elit o roli USA v mezinárodní politice. Navzdory určitým rozdílům rétorika obou relevantních politických stran osciluje kolem představy o tom, že by se USA měly v budoucnu stát jakousi „benevolentní velmocí“ a dohlížet na poklidné fungování mezinárodních vztahů, pochopitelně v intencích liberální demokracie a tedy logicky pro dobro všech; udržovat si odstup od dění ve světě až do okamžiku, kdy jsou vážně ohroženy zájmy USA nebo jejich spojenců.
Podobný scénář je ovšem atraktivní pouze pro Spojené státy. V takovém případě si totiž USA uzurpují právo rozhodovat jako vrcholný arbitr mezinárodních vztahů a zasahovat jak do mezistátních konfliktů, tak i do vnitrostátních záležitostí, jak ostatně naznačily i výpady proti tzv. „zlobivým státům“ (rogue states) a potvrzuje to tažení proti „Ose zla“, zahájené po teroristických útocích z 11. září 2001. Tento proklamovaný přístup by zřejmě ponechával regionální a snad i kontinentální sub-arény otevřené pro další aktéry až do okamžiku, kdy poruší pravidla stanovená hegemonem. Vyplývá z toho, že Spojené státy skutečně chtějí nahradit roli Organizace spojených národů, jak byly obviňovány především před válkou v Iráku?
Ať už je náš pohled na americkou zahraniční politiku posledních dvou let jakýkoliv, je zde jasný razantní posun od rétoriky k činům a od akcí v rámci NATO či pod mandátem OSN, jak tomu bylo na Balkáně, přes těsnou spolupráci se širokým spektrem spojenců jako v Afghánistánu až po takřka osamělou (byť dlouho spanilou) jízdu v Iráku. V každém případě se USA po celá devadesátá léta sice snažily hájit zájmy za asistence co nejpočetnějšího kontingentu spojenců, ale v případě nouze projevovaly plnou připravenost prosadit je i bez nich. I v tomto kontextu je příznačná nynější situace v Iráku – navzdory nikoliv nezanedbatelné podpoře především Velké Británie USA prokázaly schopnost zvítězit ve válce se vzdáleným, leč vojensky méněcenným protivníkem i bez pomoci, ba dokonce proti vůli, většiny zbytku světa. Teprve po zajištění amerických pozic a rozpoutání guerillového typu boje, v němž nadřazenost klasických vojenských sil přestává hrát rozhodující roli, jsou nedávno odvržení spojenci včetně kající se „Staré Evropy“ vzati opět na milost a je jim nabídnuto privilegium krvácet za irácký mír a americké zájmy.
Pokud se podobná analýza přístupu USA ke spojencům zdá být odbíháním od tématu nadcházející krize americké nadvlády v mezinárodních vztazích, není tomu tak. Jde totiž o jeden z podstatných důvodů, který již od počátku devadesátých let (a v případě např. Francie již o několik desetiletí déle) nahlodává jeden z podstatných elementů americké dominance – důvěru ostatních aktérů v hegemona. Unilaterální přístup, hraničící s arogancí vůči státům, jež v období po druhé světové válce dobrovolně (sice pod tlakem „okolností“ z Východu, leč až na Německo a Japonsko přesto z vlastní vůle) přijaly zahraničněpolitické vedení USA, pomáhá rozložit legitimitu zejména transatlantických vztahů mnohem rychleji než spojenecké svazky samotné. Naprosté vynechání struktur NATO (tak užitečných v boji s afghánským hnutím Taliban) z irácké operace, ale především neochota řídit se pokyny Rady bezpečnosti OSN dokázaly podnítit možná ne spravedlivý, ale rozhodně upřímný hněv a zděšení ze strany těch několika především evropských zemí, které OSN stále z nějakého podivného důvodu vnímají jako svrchovanou morální autoritu mezinárodního prostředí.
V případě irácké „krize“ se totiž do zajímavého konfliktu dostaly dva druhy mravního relativismu – realistický, vnímající jakoukoliv (oficiální) intervenci USA v zahraničí automaticky jako šíření idejí liberální demokracie; a idealistický, představovaný obhájci OSN, principu nevměšování a diplomatického řešení konfliktů, hájený tentokrát „Starou Evropou“ a jako obvykle také režimy potenciálních obětí přístupu prvního. Tak či onak, jedno je zřejmé – v Iráku se s konečnou platností rozešly nejen zájmy USA a jejich někdejších poslušných spojenců (vždyť Irák s otevřenými hranicemi znamená pro západní Evropu mimo jiné i další miliony potenciálních imigrantů), ale také pohled na povolené metody ve světové aréně. A Evropská unie, jejíž ambice jsou vždy alespoň o krok před jejími možnostmi, vnímá oblast Blízkého východu přece jen citlivěji než Afghánistán. Vždyť po vstupu Turecka do EU – jakkoliv v dohledné době nepravděpodobném – už chce být Brusel hlavním městem velmoci a určitě si nepřeje mít za souseda další poslušný polosatelit USA jako na západ od La Manche.
Ačkoliv je totiž Evropa stále pouhou parodií velmoci, jíž by si přála v budoucnu být, je jedním z řady kandidátů velmocenské role, kteří vzrůstající apetit a ztrátu skrupulí zahraniční politiky USA sledují s velkou pozorností. Především pro Čínu, ale také pro Indii a potažmo Pákistán je současné rozdělení moci ve světové politice čím dál méně akceptovatelné a výsledkem toho jsou například i hlasy volající po zásadní reformě složení Rady bezpečnosti OSN. Fakt, že USA se stejně jako Irák rozchází s principy Charty OSN a jedná proti rezolucím Rady bezpečnosti a některým členům jaderného klubu není ani umožněno se k tomu vyjádřit, je prohřeškem i proti prostým zákonům matematiky. Zatímco latinskoamerické státy (především Brazílie, jejíž jméno se na seznamu kandidátů na křeslo v RB objevuje nejčastěji) jsou v relativně těsném ekonomickém i politickém spojení s USA, asijské státy se projevují čím dál tím nezávisleji a navzdory relativní chudobě svých obyvatel velmi rychle rozvíjejí svůj vojenský potenciál a čínské hospodářství je v současné době ve fázi bezprecedentního vzestupu, kterému tamní komunistické vedení již dávno obětovalo i tvrdou linii centrálně plánované ekonomiky. Ačkoliv vzájemné rozhovory se Severní Koreou zatím sotva překročily fázi vzájemného oťukávání, již nyní je možné říci, že bez zprostředkování Pekingu by USA jen těžko hledalo cestu k prosazení svých požadavků vůči KLDR. Jako zajímavý symptom postupné koroze americké pozice v jihovýchodní Asii lze vnímat i sílící nechuť Japonska nadále hostit desetitisíce amerických vojáků na Okinawě. Lze v době, kdy si Evropa postupně uvědomuje konec studené války, obviňovat Japonsko za snahu odvrhnout konečně i reminiscenci druhé světové války?
Unipolarita zkrátka mezinárodním vztahům nesvědčí, protože už sám koncept mezinárodního prostředí tuto možnost dlouhodobě vylučuje. Opírá-li hegemon svou pozici čistě o vojenskou a ekonomickou převahu, je sice neustále ohrožen zbrojením jiných zemí, ale může přinejmenším po omezené období vládnout i proti vůli ostatních. Pokud se však dominantní aktér snaží dosáhnout obecného uznání své role i po ideové stránce, je nucen dbát na zachování legitimity svého vedení stejně jako na vojenskou nadřazenost. Nekonsekventní rétorika, hlásající jedním dechem šíření ideálů svobody a demokracie, nutnost války proti teroru i právo USA na obranu před každým, kdo ohrožuje jejich bezpečnost, vnáší do mezinárodní arény prvek nejistoty ohledně toho, na koho se může obrátit jejich hněv příště. Na Írán, který je dnes nejotevřenější Západu i mezinárodní kontrole za celé období od pádu monarchie? Nebo naopak na Severní Koreu, jež se sice jakékoliv kontrole zuřivě brání, ale je tak evidentně ve sféře cizích zájmů, jak jen je možné?
Na počátku krize americké hegemonie je na světě jen málo států, jež by byly schopny se účinně vojensky postavit USA na obranu svých životních zájmů. Jistě mezi ně nepatří KLDR, jejíž odpor v případě napadení by byl pravděpodobně méně účinný než se obecně předpokládá (především s ohledem na situaci ve společnosti a její pravděpodobný morální kolaps v okamžiku zhroucení systému). Tím, kdo by však nemohl ani při nejlepší vůli přihlížet útoku na svého souseda, je Čína. Jak dokazuje jeho angažmá v jednáních USA a KLDR, je Peking dnes již dostatečně pragmatický, než aby vojensky vystoupil na podporu soudružského státu čistě z ideologických důvodů. S ohledem na své mocenské ambice však nesmí připustit konsolidaci pozice jiné velmoci na Korejském poloostrově (z podobných důvodů se čínské elity obávají i mírového sjednocení poloostrova, jež by de facto muselo proběhnout na bázi německého sjednocení, tj. pod konečným vedením ekonomicky vyspělého a USA nakloněného Jihu), nemluvě o riziku nukleární války na svých hranicích. Pokud se USA rozhodnou řešit i tuto situaci vojensky, můžeme být svědky velmi rozhodného vymezení rolí v jihovýchodní Asii. Ačkoliv si nejlidnatější země světa nepochybně alespoň zatím nepřeje otevřený konflikt s USA, lze si spíše představit, jak čínské jednotky preventivně pochodují do Pchjongjangu, než jak Peking odevzdaně sleduje americkou intervenci na svůj „záhumenek“. Nemůže si to dovolit nové čínské vedení, jež musí teprve prokázat své schopnosti, ale už ani Čína samotná, nechce-li zahodit posledních dvacet let postupného propracovávání se na pozici světové velmoci číslo dvě.
Čínu a Evropskou unii, dva největší konkurenty USA a již dnes bez nadsázky regionální mocnosti, odlišuje mnohé. Ideologie, úroveň vztahů s hegemonem i hlavní nástroje jejich mocenského růstu jsou jiné. Na jedné straně tuhé politické vedení země se zdánlivě neomezeným hospodářským a vojenským potenciálem, na straně druhé pokus konečně sjednotit obrovskou ekonomickou sílu a politické představy odnepaměti soupeřících evropských státečků. Společným zájmem obou je vymanění se z nekompromisního vedení USA, jež oba kandidáti právem považují za přežitek. Svět, pro nějž čtyřicet let soupeření dvou supervelmocí stanovovalo četná politická a ekonomická omezení, je nyní ekonomicky, politicky, ale zejména ideově tak pluralitní, že jeho další setrvávání na starých premisách je zkrátka neudržitelné. Po zmizení alternativy komunistického bloku se extrémní, ale svým způsobem stabilizovaná ideologická bipolarita transformovala v křehkou podobu světa, která v současnosti neodpovídá představám Fukuyamy a spíše se zdá být krokem ke stavu, predikovanému Huntingtonem. Někdejší vedlejší bojiště studené války v Asii a Africe prožívají vedle nepřirozeného, často shora vnuceného přejímání západních politických a společenských vzorů emancipaci vlastních kulturních a nejviditelněji i náboženských tradic, což USA vnímají jednak pod vlivem okolností, jednak zaměňováním kultury a politična jako nepřátelské či přinejmenším podezřelé, čímž jen rozdmýchávají skryté extrémní tendence (přítomné na okrajích každého spektra) do podoby ideologického či náboženského extremismu.
USA se ve zmatené době, kdy se proti nim obrací mnoho omylů minulých padesáti let (Kim Čong-Il se zdá být snad jediným ze současných nepřátel USA, kterého americké tajné služby v období studené války nedosadily k moci či alespoň skrytě nepodporovaly), rozhodly pokračovat v strategii krizového managementu, neboť jejich metody, ač zatím vzhledem k vojenské síle účinné, stačí právě jen na to. Jací jsou největší příjemci zahraniční pomoci obrovsky zadlužených USA? Izrael, Egypt a Kolumbie. Většina finančních prostředků míří tedy buď do oblastí, jejichž stabilizace není primárně závislá na penězích, ale na diplomatické obratnosti a politické vůli (izraelsko-palestinský, potažmo izraelsko-arabský konflikt) nebo je podle osvědčeného scénáře CIA utápěna neprůhledným způsobem v latinskoamerické džungli v zájmu omezení přílivu narkotik do amerických ulic. Oproti tomu na problémy subsaharské Afriky, ale také na boj proti chudobě v tak klíčové oblasti, jakou je indický subkontinent, přispívají ročně více neziskové charitativní organizace než hlavní strážce světového míru a stability. Není bez zajímavosti, že podle dosavadních odhadů by z finančních a lidských zdrojů využitých ve válce v Iráku bylo možné dosáhnout stabilizace 3–4 afrických zemí, kde v současnosti zuří občanské války. Zaslepenost Spojených států vůči těmto nuancím dnešního světa je jen jednou z příčin krize legitimity vůdčí role USA ve světě.
Primárním důvodem je neschopnost přesvědčit ostatní hráče o oprávněnosti svých zájmů, svého způsobu definování problémů a metod jejich řešení. To je v době, kdy mocenský potenciál ostatních roste, zvlášť kritické. Poté, co SSSR vyklidilo centrální arénu mezinárodních vztahů a Rusko dění v ní už pouze čas od času rozhořčeně komentuje, dorůstají Spojeným státům noví soupeři. Někteří z řad někdejších spoluhráčů (pubertální Evropa je přesně podle klasického schématu dospívání právě v období, kdy kritizovat je možné cokoliv a důležité je mít opačný názor, nikoliv nabídnout alternativní řešení), jiní z bývalých diváků, kteří se vzhledem ke své velikosti už na ochozy prostě nevejdou (někdejší nevyzpytatelný sekundant Čína nebo Indie s Pákistánem, kteří se do Velké hry dostrkali navzájem). USA jsou možná nejzkušenějším a nejsilnějším hráčem, ale jejich styl hry obsahuje těch samých pár obehraných triků jako dříve. Co hůř, ostatní mu, zdá se, už tolik nevěří, dokonce ani ti, kterým kdysi vyhrál velké peníze. Čím dál více diváků křičí a chce jeho hlavu a on pořád netuší, kde udělal chybu…
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně