Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Krize v Iráku – proč není EU schopna jednotně jednat?

Evropská unie se v důsledku zahájení sankcí vůči Iráku rozdělila na dva tábory, jejichž vzdálenost se s přibývajícím tlakem Spojených států na Husajnův režim ještě prohlubovala. Od přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1441 je možné Evropskou unii vidět jako do značné míry chybějícího aktéra v tomto procesu. Vina za tuto nečinnost Unie byla často přikládána přímo Německu a Francii, tedy zemím pokládaným za hnací motor evropské integrace. Počátkem roku 2003 byla francouzská arogance viděna v USA i ve Velké Británii jako hlavní bariéra k tomu, aby Rada bezpečnosti OSN podpořila přijetí druhé rezoluce, která by výslovně odsouhlasila použití síly. Irácká válka zřetelně poukázala na to, že v řešení vážných politických krizí, obzvláště těch kde je přítomen ozbrojený konflikt, Evropská unie jen zřídka jednala jednohlasně.

Proč? Kde ve vytváření Společné zahraniční a bezpečnostní politiky udělala Unie chybu a proč nejednala v případě Irácké krize efektivně? Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU byla již od počátku obklopována skepticismem. Ten měl často různý původ, od těch, kteří v Unii místo pro zahraniční a bezpečnostní politiku neviděli, až po ty, kteří jednoduše považovali SZBP za neúčinný „diskusní klub“ a nebo odmítali jakoukoli životaschopnost tak úzké mezivládní spolupráce jako základ pro koherentní politiku. Zdá se, že krize v Iráku tyto dojmy jen potvrdila. Odborná literatura (Peterson 1998: 11–13, Hix 1999: 348–354) nabízí mnoho analýz a minimálně tři hlavní vysvětlení chyb SZBP.

První takové vysvětlení zdůrazňuje zájem členských států uhájit svoji suverenitu vzhledem k rozhodnutím zahraniční politiky EU. Zatímco většina členských států se byla schopna vzdát své suverenity v oblastech jako je měnová unie, v oblasti vnějších vztahů a bezpečnosti některé státy EU trvaly na svých rozhodnutích. Státy jako např. Velká Británie preferují transatlantické vazby, jiné státy jako např. Francie a Německo naopak usilují o upevnění vazeb mezi sebou za účelem získání postu velmocí světové úrovně v rámci Evropy a menší státy jako např. Irsko zůstávají rozpolcení co se týká budoucnosti SZBP na bázi analýzy ekonomické efektivnosti a mají obavy ze ztráty zahraničně politické neutrality.

Druhé vysvětlení, zaměřující se méně na vývoj na domácí úrovni, avšak více na supranacionální úrovni, argumentuje, že neefektivita SZBP může být vysvětlena slabou institucionalizací supranacionálních rozhodovacích struktur. V případě kdy je dáván důraz na intergovernmen­talismus, spolu s nedostatkem vedoucích úloh pro Komisi a skoro bezvýznamnými vstupy Evropského parlamentu, se institucionální struktura EU zdá poněkud spoutaná v hledání jednotného hlasu pokud jde o zahraniční politiku (Cameron 1996: 66).

Třetí vysvětlení, které přesahuje vývoj jak na domácí tak na supranacionální úrovni a místo toho se zaměřuje na úroveň mezinárodní, upozorňuje, že chování EU jako mezinárodního aktéra je podmíněno transatlantickými vztahy (Peterson 1998: 11). Argumentem zde je, že členské státy mohou být více či méně vázány na Spojené státy, což částečně ovlivňuje jejich chování.

Kromě velmi obecných formulací o nezbytnosti centrální role OSN nebo boje proti šíření zbraní hromadného ničení, členské státy EU selhaly co se týče dosažení jakékoli dohody v postupu vůči Iráku. A které z výše uvedených tří vysvětlení by mohlo pomoci objasnit otázku proč jednotné jednání EU selhalo?

Irácká krize v podstatě ukázala, že Velká Británie a Francie nevidí žádné výhody ve sdílení svých diplomacií. Zatímco Velká Británie měla za cíl za každou cenu pokračovat ve speciálním vztahu se Spojenými státy, Francie a Německo usilovaly o opětovné potvrzení jejich politické velikosti v rámci Unie prezentováním sebe samých jako oprávněných mluvčích obyvatel Evropy. Tento krok ovšem nevyšel. Příkladem může být tzv. dopis osmi evropských čelních představitelů (The Letter of Eight, 29. 1. 2003), jež k překvapení ostatních evropských vlád podpořil pozici Spojených států.

Aplikujeme-li na krizi v Iráku a postoje členských států EU druhé vysvětlení, objeví se menší pochybnosti, že institucionální procedury řídící SZBP jsou těžkopádné, a že Komise není v této oblasti plně relevantní.

Co se týká třetího vysvětlení, existuje jakási historie rozpolcenosti v postoji Washingtonu vůči Evropě. Na jedné straně, Spojené státy vždy doufaly, že se Evropa stane významnějším aktérem v mezinárodní politice za účelem podělení se o „břemeno globální správy“. Na straně druhé si Spojené státy nikdy nepřáli vznik autonomního politického aktéra, který by představoval jejich vážného soupeře. Irácká krize potvrzuje druhý z těchto pohledů. Nedostatek evropské jednoty pokud jde o transatlantické vztahy je výsledkem selhání členských států EU v uvědomění si, že Spojené státy potřebují v mnoha aspektech Evropu stejně tak jako Evropa potřebuje Spojené státy.

Bez odpovědnosti na straně členských států redefinovat své strategické priority a své zájmy v evropských podmínkách „zůstane rétorická deklarace společné zahraniční a obranné politiky pouhou iluzí“ (Wallace, 2003). Stále existuje poptávka po mezinárodní roli Evropské Unie, zejména po její podpoře inovačních řešení konfliktů v takových regionech jako je oblast Středního východu. K tomu je ovšem zapotřebí, aby si členské státy uvědomily, že Evropská Unie by Spojeným státům měla nabídnout jinou možnost. To pro mnoho zemí znamená přeměnu jejich národních bezpečnostních strategií a požadavků. Stejně tak by se mělo něco udělat s propastí mezi kapacitami a očekáváním, která je stále dosti hluboká. Nicméně, tak dlouho jak členské státy budou trávit více času pokoušením se o slepení transatlantických vztahů místo pracováním na společných postojích EU, bude efektivní SZBP spíše nemožná.

Literatura

  • Cameron, F. (1998): Building a Common Foreign Policy: Do Institutions Matter? In: Peterson, J. – Sjursen, H. (eds., 1998): A Common Foreign Policy for Europe?, London: Routledge.
  • Hix, S. (1999): The Political systém of the EU, London: MacMillan.
  • Peterson, J. (1998): Introduction: The European Union as a Global Actor. In: Peterson, J. – Sjursen, H. (eds., 1998): A Common Foreign Policy for Europe?, London: Routledge, pp. 11–13.
  • Wallace, W. (2003): Hard Decisions are Needed to Defend Europe. Financial Times, 27 June 2003.

Vypracováno na základě článku Chari, R. S.–Cavatorta, F. (2003): The Iraq War: Killing Dreams of a Unified EU?, European Consortium for Political Research.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Alžběta Jařinová
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
5. 5. 2004