Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Kypr – předpověditelná krize

I když je krizový region většinou dobře identifikovatelný, konkrétním vyústěním mezinárodní krize jsou politici většinou zaskočeni. Jiná situace je ohledně sporu mezi Evropskou unií a Tureckem v otázce Kypru. Přistoupení řecké části Kypru k EU v roce 2004 vyvolá velké spory mezi Západem a Tureckem. Krize však vypukne už na konci roku 2002, kdy chce EU vyzvat kandidáty k přistoupení. Zhatilo by se tak úspěšné zmírňování napětí mezi Řeckem a Tureckem v posledním období a krize by mohla vyústit v tureckou anexi severní části Kypru, potažmo v ozbrojený konflikt dvou členů NATO.

EU a USA by neměly ve stínu boje s terorismem zapomenout na tuto krizi. USA se snaží udržet svoji koalici proti terorismu a Turecko toho může využít k prosazení svých zájmů na Kypru. Ačkoli EU drží v ruce nejvyšší karty v podobě časového scénáře rozšíření, velká zodpovědnost leží i na USA, které jsou hlavním partnerem jak EU, tak Turecka. USA musí být připraveno k dosažení dohody ještě před rozšířením EU, nebo, což je pravděpodobnější, k vyřešení krize po přijetí Kypru.

Rozdělený ostrov

Rozdělení Kypru bylo jedním z nejsložitějších mezinárodních problémů v posledních desetiletích. Došlo k němu na začátku 60. let, kdy se zhroutila křehká rovnováha mezi kyperskými Řeky a Turky. Primárním důvodem byla snaha kyperských Řeků omezit ústavní ochranu Turků. Od roku 1963 kyperští Turci přestali participovat na ostrovní vládě a vzájemné konflikty začaly eskalovat. Situace se vyhrotila v roce 1974, kdy vládnoucí řecký režim svrhl kyperského prezidenta Makariose a nahradil ho členem protitureckého teroristického hnutí Nikosem Sampsonem. Turecko odpovědělo 20. června 1974 invazí na ostrov. V srpnu téhož roku pokračovalo další ofenzívou, která určila současné hranice. Turecká menšina, čítající 18 % ostrovanů, získala díky podpoře z Turecka 37 % rozlohy ostrova.

V současné době žijí kyperští Řekové v mezinárodně uznávané Kyperské republice. Kyperští Turci vyhlásili v roce 1983 tzv. Tureckou severokyperskou republiku, která je uznávána a také finančně a vojensky podporována jen ze strany Turecka.

Od té doby proběhlo nesčetné množství jednání pod dohledem OSN a za účasti USA. Všechna jednání však byla bezvýsledná. I přes veškeré problémy byla situace na Kypru relativně stabilní. Ke zhoršení došlo v roce 1995, kdy EU označila Kypr jako jednoho z hlavních kandidátů na vstup. Došlo k tomu po masivním nátlaku Řecka, které na oplátku souhlasilo s uzavřením celní unie s Tureckem. Evropští představitelé také očekávali, že zlepšení ekonomického postavení a možnost volného pohybu bude katalyzátorem k urovnání sporů mezi oběma kyperskými skupinami. Tento předpoklad se však projevil jako chybný, neboť Turecko reagovalo rázným odmítnutím jakýchkoli dohod. K dalšímu zhoršení došlo na summitu v Lucemburku roku 1997, kde EU opět odmítla tureckou snahu o přistoupení. O dva roky později, v souvislosti s řeckou snahou dostat se do eurozóny, změnila EU své stanovisko. Na helsinském summitu označila EU, i když jen formálně, Turecko za kandidáta na vstup. Zároveň však dala najevo, že sjednocení Kypru není nutnou podmínkou pro jeho vstup do EU.

Cesta do Evropy

Druhá polovina 90. let byla obdobím konfliktů – Lucemburský summit (1997), turecká hrozba vojenskou odpovědí na Kyprem navrhovaný nákup ruských systémů vzdušné obrany (1998) a podpora hlavního představitele Kurdské strany pracujících Abdullaha Ocalana ze strany EU (1998–99). Od roku 1999 se situace začala uklidňovat, k čemuž napomohlo i ničivé zemětřesení v Řecku a Turecku v polovině roku 1999. Nová, proevropská vláda Kostase Simitise přijala novou strategii spolupráce s Tureckem. Výsledkem je množství bilaterálních dohod v oblasti obchodu, turistiky, životního prostředí nebo výměnných pobytů, které mají demonstrovat možnost urovnání celého sporu a přiblížit Turecko Evropě.

Turecko se však dívá velmi negativně na případný vstup rozděleného ostrova do EU a vysocí úředníci dali najevo, že „udělají cokoli“, aby tomu zabránili, včetně anexe severního Kypru. Ale také řečtí politici přišli s varováním. Zabrání vstupu dalších kandidátů do EU (Polska, Maďarska, Česka), pokud zároveň nevstoupí i Kypr.

Myšlenka přizvání Kypru ke vstupu nevedla k urovnání sporu, jak se očekávalo, ale naopak. Je zjevné, že za posledních 27 let nedošlo k výraznému posunu v jednáních. I kdyby většina kyperských Turků chtěla dohodu, tak jejich političtí představitelé a hlavně politici v Turecku na ni nepřistoupí.

Až donedávna se zdálo, že EU nakonec nebude souhlasit s přistoupením rozděleného ostrova, ale tento předpoklad už dnes neplatí. Tato změna názoru má čtyři důvody. První už byl zmíněn. Výměnou za rozšíření kandidátského statusu Turecka, zrušila EU sjednocení Kypru jako předpoklad pro jeho přijetí. Druhým důvodem je úspěšné plnění acquis communautaire ze strany Kypru, který se drží na špici žebříčku států podle uzavřených kapitol. Dalším usnadněním kyperského přijetí byla smlouva z Nice, která obsahuje reformy důležité pro budoucí rozšíření. Posledním důvodem je převládající přesvědčení, že řecká strana projevuje větší snahu o brzké politické urovnání sporu, a proto by neměla být trestána za tureckou neochotu. Představitel kyperských Turků Rauf Denktaš dvakrát opustil probíhající jednání mezi oběma stranami, což v září 2001 vyústilo v kritiku ze strany Rady bezpečnosti OSN a klíčových členů EU.

Ekonomické aspekty

Kyperští Turci mají značné ekonomické zájmy na urovnání sporu. Embargo na vývoz, odchod mnoha odborníků a ekonomická recese v Turecku vede k podstatně horší ekonomické situaci v této části ostrova. Proto většina Turků na Kypru vidí členství v EU pozitivně. Stejné ekonomické zájmy má i řecký Kypr, který se obává destabilizace regionu po případné eskalaci konfliktu a turecké anexi severního Kypru. Dohoda bude úlevou i pro Řecko a Turecko, které budou moci omezit rozpočet na armádu a Turecko nebude muset finančně podporovat severní Kypr.

Vlastní zájmy

Turecko se projevuje jako velmi tvrdý vyjednavač, což dokumentuje zmíněná hrozba vojenskou odpovědí na kyperský záměr koupit ruské systémy protivzdušné obrany. Projevilo se to i zablokováním dohody EU-NATO v roce 1999 na summitu ve Washingtonu poté, co EU nedostatečně zapojilo Turecko do vznikající bezpečnostní a obrané politiky EU. Nově vzniklý boj proti terorismu může Turecko dále inspirovat v boji za vlastní zájmy a využití tvrdých vyjednávacích metod. Geopolitická poloha dává Turecku jednoznačnou převahu nad Řeckem. USA si nebudou chtít znepřátelit Turecko v době, kdy ho nejvíce potřebují. Není náhodou, že Turecko vyhlásilo ve stejné době ochotu poslat své jednotky do Afghánistánu a odhodlání reagovat na vstup Kypru do EU vojenskou anexí severní části ostrova.

Stejně maximalistická stanoviska zastává i Řecko, což potvrdilo v roce 1994, kdy si vzalo další kandidátské státy v podstatě jako rukojmí, aby prosadilo své zájmy.

Tato politika z obou stran nemůže už z principu skončit kompromisem. Nepodepsání dohody povede na obou stranách nevyhnutně k velkým finančním ztrátám. Pokud se EU jednoznačně nepostaví na stranu Řecka, povede to k zhoršení vztahů Řecka a EU. Jak se ukázalo v kosovské krizi, řecké veřejné mínění není příliš nakloněno západní politice.

Turecko musí řešit zásadní vnitrostátní dilema. Většina politických i ekonomických elit si přeje vstup do EU, což je zároveň organizace, které nedůvěřují. Podezřívají Unii, často oprávněně, že její ochota přijmout Turecko není opravdová. Pro EU je turecký vstup velmi vzdálen kvůli autoritativní ústavě z roku 1992 a dosud nevyřešené kurdské otázce. Negativním faktorem je velká nestabilita tureckého elektorátu, která nepřispívá k možnosti vytyčení dlouhodobějších zájmů na turecké straně. Zároveň se otázka Kypru může stát rozhodující pro tureckou vnitropolitickou situaci a pro vztah Turků k EU. Kypr se může stát katalyzátorem jak pro nacionalisty, tak pro ty, kteří nesouhlasí se vstupem Turecka do EU. Důvodem těchto obav je hlavně podpora Kurdům ze strany EU. Také islamistické strany, které jsou většinou proevropské, se mohou radikalizovat, pokud bude pokračovat tvrdý postup v boji proti terorismu s důrazem na konflikt Západu a islámu.

Americký mandát

Spory kolem přijetí Kypru do EU mohou dramaticky zvýšit napětí v regionu, zmařit složité, ale úspěšné směřování Turecka k Evropě a vyvolat konflikty mezi členskými státy EU. Pro USA by to znamenalo nutnost volby mezi Evropou a Tureckem. Americký pokus rozmluvit Unii její rozhodnutí by však nebyl dobrým řešením, neboť by jen vyvolal další krizi. Řecko by okamžitě reagovalo zablokováním jakéhokoli rozšíření.

USA musí působit na čtyřech frontách. Za prvé nebrat stanoviska obou stran za konečná a snažit se o uzavření dohody. Za druhé musí USA podpořit navazování hlubších kontaktů mezi Řeckem a Tureckem a také Tureckem a EU. Všechny strany musí cítit, že nedosažení kompromisu by pro ně bylo příliš nevýhodné a drahé. Paradoxně tomu napomohlo již zmíněné zemětřesení v roce 1999. Řecko a Turecko si navzájem poskytovaly pomoc, koordinují své humanitární akce v Kosovu a hlavním symbolem spolupráce je společná kandidatura na uspořádání fotbalového mistrovství světa v roce 2008. Vztahy mezi Tureckem a Unií se také zlepšují po přijetí „národního programu“, který má přibližovat tureckou politiku evropským standardům v oblasti svobody projevu či existence politických stran. Pozitivním signálem je také přizvání Turecka jako kandidátského státu k jednání v Konventu. Přesto tyto vztahy nejsou tak dobré, aby nemohlo dojít k jejich opětovnému zhoršení.

Třetím úkolem je odvrátit Turecko od snahy vojensky anektovat severní část Kypru v případě přijetí jižní části ostrova do Unie. USA musí dát jasně najevo, že Turecko by mělo dodržovat rezoluci Rady bezpečnosti OSN, v opačném případě může Kongres přijmout další sankce. Také musí dát najevo, že přes vzrůstající význam Turecka po 11. září, nemůže EU ustoupit od svých záměrů ohledně rozšíření. Naopak uměřená reakce ze strany Turecka nechá zemi otevřená vrátka pro vlastní vstup. USA na oplátku zajistí bezpečnostní zájmy Turecka v tomto regionu. Konečně by měly USA pracovat se všemi zainteresovanými stranami na takovém způsobu rozšíření, který by nechal nechal naději pro kyperským Turkům.

Společnou snahou USA a EU musí být tlak na Řeky, aby svými vyjádřeními nedeklasovali snahy kyperských Turků. Jednoduše řečeno, přijetí Kypru do Unie nesmí být ze strany Řeků interpretováno jako jejich vítězství a porážka Turků. Obecně sdílenou snahou by měl být vstup všech do EU, což by umožnilo reunifikaci ostrova. Důležitým gestem by mohlo být zrušení ekonomického embarga na severní část ostrova.

Pokud se nepodaří najít řešení do konce roku 2002, je úkolem EU a USA vytvořit takový časový harmonogram řešení, který by byl přijatelný pro obě strany a zabránil přijetí nevratných opatření. Pokud USA pomohou k přijetí těchto složitých rozhodnutí, kyperská krize, která se dnes zdá být nevyhnutelná, může být navždy zažehnána.

Vypracováno podle článku Henriho J. Barkeye a Philipa H. Gordona Cyprus: The Predictable Crisis. National Interest, č. 66, 2001.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Miroslav Bohdálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
5. 3. 2002