Libanonská krize: Dějství 2007

Oldřich Vondruška - 4. Listopad 2007, rubrika Články

Témata: Blízký východ, Hizballáh, Izrael, Libanon, palestinští radikálové, politická krize, Sýrie, terorismus, válka

Libanon, země zhruba 7,5krát menší než Česká republika s populací necelých 4 miliónů, se řadí k nejmenším zemím regionu Blízkého východu, nicméně díky své strategické poloze se již od pradávna těšil zvýšenému zájmu všech blízkých i vzdálených mocností, které se zde snažily prosazovat svůj vliv. Co se týče náboženského uspořádání, existuje v Libanonu 18 oficiálně uznaných denominací hlásících se většinou ke křesťanství či sunnitské nebo ší’itské verzi islámu.¹ Vezmeme-li tedy v úvahu náboženskou roztříštěnost země spolu s projektováním mocenských zájmů ostatních států, patří bezpochyby k politicky a nábožensky nejkomplexnějším státům regionu.

Libanon zůstává obecně v povědomí mnoha lidí především kvůli devastující občanské válce probíhající v letech 1975 až 1990, když předtím byl naopak znám jako „Švýcarsko Východu“ a Bejrút označován přízviskem „Paříž Východu“ kvůli své kosmopolitní atmosféře a všeobecnému blahobytu. Období po občanské válce ukončené dohodami z Ta’ífu² se vyznačovalo rozsáhlými rekonstrukčními projekty, což se projevilo zvláště na tváři současného Bejrútu, resp. jižního Libanonu, a to převážně díky investicím z monarchií Perského zálivu a Hizballáhu financovaného zvláště Íránem a Sýrií.

Devadesátá léta byla ve znamení zvýšeného vlivu Sýrie na vnitřní politickou scénu Libanonu. Hned roku 1991 je mezi oběma zeměmi podepsána „Smlouva o bratrství, spolupráci a koordinaci“, jež vedla k založení bilaterálních exekutivních, obranných a ekonomických komisí. Vrcholu moci dosáhla Sýrie v polovině 90. let, kdy byly libanonské bezpečnostní a vojenské síly kontrolovány skupinou osob nakloněnou Damašku.³ K posílení moci a prestiže Sýrie nepochybně přispělo i stažení izraelských vojsk z jižního Libanonu roku 2000 po téměř dvaceti letech okupace.

Bezprostřední předehra k současným událostem

S příchodem nového tisíciletí se však události daly rychle do pohybu. Prvním významným signálem bylo schválení rezoluce RB OSN 1559 v září 2004, která vyzývala k odchodu všech zahraničních sil z Libanonu a k odzbrojení všech libanonských a nelibanonských ozbrojených skupin působících v zemi s jasným zaměřením na Sýrii a jí podporovaný Hizballáh.⁴ Zásadní zvrat pak nastal 14. února 2005, kdy byl zavražděn bývalý předseda vlády Rafíq Harírí, který se stal hlavním podporovatelem úsilí o stažení syrských vojsk z Libanonu. O dva dny později se konal jeho masový pohřeb za účasti nejméně 150 tisíc lidí, který byl zároveň veřejnou demonstrací proti syrské angažovanosti v zemi. Jako reakci na tyto události na konci měsíce rezignuje pro-syrsky orientovaný předseda vlády Umar Karámí. Klíčový moment nastal na začátku března, kdy syrský prezident Bašár al-Assad na základě tlaku libanonského veřejného mínění a mezinárodního společenství oznámil před svým parlamentem stažení syrských vojsk z Libanonu, které bylo dokončeno 26. dubna 2005. V červnu se pak konaly parlamentní volby, které vyhrála koalice proti-syrsky orientovaných stran s názvem „Síly 14. března“. Nejsilnější stranou se stává sunnitské hnutí „Al-Mustaqbal“ (Budoucnost) pod vedením syna bývalého premiéra Saada al-Harírího, dalšími členy koalice jsou pak drúzská Progresivní socialistická strana⁵ a maronitské Libanonské síly.⁶ Saad al-Harírí přepouští sestavení nové vlády ekonomu Fuádu Siniorovi,⁷ který získává okamžitě podporu Západu, zvláště USA a své bývalé koloniální mocnosti Francie.

Po stažení všech vnějších okupačních sil z území Libanonu, se roztáčí s příchodem léta 2005 spirála nekontrolovatelného násilí, ve kterém je v červnu ještě před parlamentními volbami zabit bombou umístěnou ve svém autě Sámir Kassir, novinář kritizující roli Sýrie ve své zemi. Toho samého měsíce je za stejných okolností zavražděn rovněž v Bejrútu bývalý předseda komunistické strany a silný kritik Sýrie George Hawí. Nicméně násilí se neomezuje pouze na kritiky Sýrie, neboť v červenci 2005 byl spáchán neúspěšný bombový útok na ministra obrany Eliase Murra, ohnivého příznivce Sýrie a zetě libanonského prezidenta E. Lahouda.⁸

Mezitím bylo pod záštitou OSN započato vyšetřování okolností smrti Rafíqa Harírího, které následně ve své zprávě pro RB OSN 20. října oznamuje zapojení vysoce postavených syrských představitelů a jejich libanonských spojenců do Harírího smrti, což Sýrie okamžitě striktně popírá. Na konci roku pak byl pak opět stejným způsobem zabit Gebran Tueni, proti-syrsky orientovaný člen parlamentu a mediální magnát.⁹

Krize okolo mezinárodního postavení Libanonu se však rozšířila i následujícího roku, kdy proběhla tzv. Letní válka s Izraelem. Mezi 12. červencem a 14. srpnem provedl Izrael letecké bombardování jižního Libanonu a Bejrútu poté, co byli hnutím Hizballáh, které ovládalo velké části jihu Libanonu, zajati dva z jeho vojáků. Po 34 dnech se nakonec podařilo OSN zprostředkovat příměří a vzájemné boje formálně skončily 8. září, když byla ukončena námořní blokáda Libanonu. Výsledkem tohoto konfliktu bylo zabití zhruba 1200 Libanonců zejména mezi civilisty, 158 Izraelců a rozsáhlé poškození infrastruktury země v hodnotě přes 1,75 miliardy dolarů.¹⁰ Hizballáh tuto válku nazval svým „svatým vítězstvím“.¹¹

Po skončení války s Izraelem následuje vnitřní politická krize, když v listopadu 2006 podává rezignaci 6 pro-syrských ministrů (5 z nich z hnutí Hizballáh), poté co zkolabovaly rozhovory o rozšíření pravomocí ší’itských představitelů ve vládě premiéra Fouada Siniory.¹² O deset dní později je zastřelen neznámým pachatelem ministr průmyslu Pierre Gemayel, jeden z nejprominentnějších představitelů maronitských křesťanů.¹³

Následujícího měsíce pak vzniká přímo ve středu města pod sídlem předsedy vlády obrovské stanové městečko sdružující všechny opoziční strany napříč celým náboženským spektrem požadující demisi vlády. Patří mezi ně především ší’itské hnutí Hizballáh, další ší’itská strana Amal,¹⁴ Svobodné vlastenecké hnutí¹⁵ reprezentující především maronitské křesťany a dále menší drúzské a sunnitské strany.

Hlavní dějství – zlomový rok 2007

Politická krize v zemi přetrvává i nadále, když v březnu 2007 selhaly rozhovory mezi předsedou parlamentu Nabíhem Berrim (zároveň předsedou opozičního ší’itského hnutí Amal) a vůdcem parlamentní většiny Saadem Harírím. V květnu pak došlo k dalším teroristickým útokům proti civilním cílům v muslimské části Bejrútu blízko Ruského kulturního centra, které zranily nejméně šest lidí, bez jasné představy, kdo by mohl být pachatelem.

K teroristickým útokům proti významným veřejným činitelům a patu na politické scéně se v květnu přidává další destabilizační faktor, jímž je vypuknutí bojů mezi libanonskou armádou a bojovníky hnutí Fath al-Islám¹⁶ v palestinském uprchlickém táboře¹⁷ Nahr al-Bárid¹⁸ na sever od města Tripoli, při němž je zabito nejméně 50 lidí.¹⁹ Nejvážnější situace se týkala civilních obyvatel, z nichž se desetitisícům podařilo v průběhu několika dnů uprchnout, nicméně několik tisíc jich stále v táboře zůstávalo a armáda bránila vstupu do tábora pozorovatelům OSN a lékařům, proto počet mrtvých a zraněných nebyl zpočátku přesně znám. Odhaduje se, že během prvních třech týdnů bylo zabito nejméně 136 lidí včetně 60 vojáků.²⁰

Hnutí Fath al-Islám je rovněž dáváno do souvislosti s provedením několika bombových útoků na civilní cíle kolem Bejrútu, při nichž bylo zraněno několik desítek lidí. Boje v tomto táboře jsou považovány za nejkrvavější vnitřní konflikt v Libanonu od ukončení občanské války před 17 lety. V červnu se pak objevily informace pocházející od čelného představitele Fath al-Islám o eskalaci konfliktu i do největšího palestinského tábora Ain al-Hilwa na jih od Sidonu, kde mezitím probíhaly ozbrojené potyčky mezi další palestinskou skupinou Džund aš-Šám a armádou.

V souvislosti s posílením prestiže Hizballáhu po válce s Izraelem, vyostřující se politickou krizí a rostoucí radikalizací v palestinských uprchlických táborech se Spojené státy rozhodly jako hlavní podporovatel současné libanonské vlády radikálně zvýšit svou vojenskou pomoc. Na svém zasedání schválil Kongres zvýšení americké pomoci na 769,5 mil. $ pro rok 2007, což je přibližně 16násobné navýšení oproti předchozím rokům. Více než polovina této částky má být použita na podporu libanonské armády, vynutitelnosti práva a posílení mírových sborů zodpovědných za bránění Hizballáhu útočit na území Izraele. Tento obnos činí Libanon třetím největším příjemcem americké pomoci na hlavu.²¹

Předposlední z bombových útoků proti předním politikům se pak udál rovněž v červnu, když byl v Bejrútu zabit třetí poslanec za vládní Hnutí Budoucnost a předseda bezpečnostní komise parlamentu Walid Eido²² spolu se svým synem. Po rezignaci dalšího koaličního partnera o týden dříve disponuje nyní vládní blok mírnou majoritou pouze 3 poslanců.²³ O týden později je pak v jižním Libanonu zabito 6 španělských vojáků z mírových sborů OSN bombou nastraženou na okraji silnice.

Poté, co libanonská politická krize pokračuje již osm měsíců, začíná se rozvíjet vážná debata o případném federalistickém uspořádání jako možném řešení náboženského a sociálního rozdělení země. Národ je rozštěpen bez ohledu na náboženskou příslušnost, když opozici tvoří zvláště ší’itské strany Hizballáh a Amal a Svobodné vlastenecké hnutí sdružující křesťany. Zatímco vládní koalice se skládá ze sunnitského Hnutí budoucnosti, drúzské Progresivní socialistické strany a křesťanských Libanonských sil. Opozice kritizuje především současný politický systém, který přiděluje politickou moc 18 náboženským denominacím na základě jejich početní velikosti dle posledního národního censu z roku 1932. Vzhledem k tomu, že mezitím došlo k podstatnému nárůstu ší’itské komunity a oslabení křesťanů, kteří si stále udržují nejvlivnější post v zemi, tj. úřad prezidenta, žádají ší’ité změny odpovídající současné situaci.

K dokreslení celkové politicko-mocenské konstelace je tedy třeba připočíst úřad libanonského prezidenta, kterým bývá vždy maronitský křesťan.²⁴ Roku 1998 se stal s podporou Sýrie prezidentem Emile Lahoud, který sloužil během občanské války v libanonské armádě pod velením Michela Aouna. Po ukončení války vystřídal několik vysokých armádních postů, aby se nakonec stal náčelníkem generálního štábu. Po šesti letech jeho prezidentský mandát vypršel, nicméně pod nátlakem Sýrie schválil parlament prodloužení jeho mandátu o další tři roky. To byl také jeden z hlavních důvodů pro rezignaci Rafíqa Harírího na post premiéra, čímž chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s nadměrným vlivem Sýrie na vnitřní politiku své země. Původně vnímán jako muž, jenž by mohl znovuvybudovat Libanon, je nyní Lahoud mnohými nahlížen jako pouhá loutka Sýrie.²⁵

Za hlavního podporovatele federalistického uspořádání je považováno hnutí „Lubnánuná“ (Náš Libanon), které argumentuje přetrvávajícím náboženským rozdělením v myslích lidí. Její návrh federálního schématu spočívá na sdílení moci mezi menšími ministáty a ústřední vládou s tím, že jednotlivá zastupitelstva (municipality) by měla právo rozhodovat o záležitostech týkajících se vzdělání, infrastruktury a zdravotnictví a ústřední vláda složená z představitelů každého zastupitelstva by naopak kontrolovala oblasti jako národní bezpečnost a fiskální politiku. Její představitelé jsou přesvědčeni, že skrze posílení jednotlivých náboženských společenství prostřednictvím zastupitelstev by došlo k odstranění vzájemného náboženského napětí.

Nicméně kromě zastánců má tento program i řadu kritiků. Někteří se obávají, že federalismus je jen způsob jak rozdělit zemi do náboženských kantonů, což jde proti reálné politické situaci, neboť současná rozpolcenost je politického rázu a jde napříč všemi konfesemi. Bývalý předseda parlamentu H. Hussejni tvrdí, že v sociální struktuře Libanonu existuje různorodost v jednotě, ale bez existence pluralismu. V Libanonu je spousta vyznání a náboženských odnoží ale pouze jeden lid sdílející stejné dějiny, dědictví a jazyk, přitom společný jmenovatel, totiž pluralismus, podle něj v zemi chybí. Jiní naopak poukazují na posun náboženského rozdělení od křesťansko-muslimského (během občanské války) k více sunnitsko-ší’itskému. Jejich vzájemné promíchání ve sféře osídlení a sňatků činí federalismus prakticky neproveditelným. Z tohoto důvodu nabízí třetí řešení, jímž je sekulární uspořádání, které zde ještě nikdy předtím nebylo vyzkoušeno.²⁶

Možným pozitivním zábleskem řešení současné patové politické situace byly rozhovory, které se konaly v polovině července mezi 14 politickými stranami, a to i za účasti Hizballáhu, na zámku La Celle Saint Cloud západně od Paříže pod patronací francouzského ministra zahraničí Bernarda Kouchnera. Bylo to tak poprvé od kolapsu rozhovorů v listopadu minulého roku, co se sešlo 30 politických představitelů Libanonu, aby diskutovali o možnostech vytvoření vlády národní jednoty a osobnostech kandidátů na prezidenta, jehož volba byla plánována na 24. září.²⁷

Nicméně několik dní před prezidentskými volbami se do bejrútských ulic opět vrátilo politické násilí, když byl 19. září bombovým útokem zavražděn poslanec za maronitskou stranu Falanga Antoine Ghanim. Jedná se tak o čtvrtého poslance a sedmého příslušníka proti-syrského tábora zabitého od smrti Rafíqa Harírího. Zabití dalšího politika opět vzedmulo veřejné vášně a vneslo další nestabilitu na politickou scénu, která ovlivnila plánovanou volbu prezidenta a ještě více ztíží možnosti pro případnou dohodu obou stran o budoucím modu vivendi. Smrtí dalšího poslance se snížil počet křesel vládnoucí sunnitsko-křesťansko-drúzské koalice na 68 ve 128 členném parlamentu s mírnou většinou nad ší’itsko-křesťanskou opozicí, jež hrozila bojkotem voleb, nebude-li společná dohoda o budoucím prezidentovi.²⁸

Východiska a perspektivy

Podíváme-li se zpětně, co zažil Libanon a jeho lidé za poslední dva roky, je s podivem, že si tato země stále udržuje elementární vnitřní soudržnost. Navzdory mocenským zájmům vnějších sil v koalici s domácími silami – USA a EU společně s křesťany a pro-západně orientovanými sunnity; Izrael spolu s maronitskými křesťany; Sýrie a Írán se ší’itskými muslimy a země Perského zálivu (zvl. Saúdská Arábie) se sunnity – zůstává mezi Libanonci nadále povědomí o společné národní identitě a svébytnosti. Politická jednání ohledně voleb nového prezidenta během nadcházejících týdnů však ukáží, zda převáží vůle po vzájemné dohodě nebo nabudou vrchu jednotlivé partikulární zájmy vedené podél politicko-konfesních linií.

Při snaze o porozumění vnitřní politické situaci Libanonu je třeba vzít v úvahu několik významných skutečností. V mentalitě některých syrských politických představitelů stále přežívá představa Libanonu jako součásti „Velké Sýrie“ násilně oddělené Francií po I. světové válce, což jim poskytuje jakési ospravedlnění pro zasahování do jejích vnitřních záležitostí. Kromě této psychologické roviny, která má spíše jen symbolický význam, však hrají daleko důležitější úlohu další mocensko-politické faktory.

Libanon zůstává posledním arabským státem bezprostředně sousedícím s Izraelem, který s ním ještě nepodepsal mírovou dohodu, na rozdíl od Egypta, který tak učinil roku 1979 po jednáních v Camp Davidu, a Jordánska, které ji podepsalo roku 1994. Libanon proto hraje klíčovou úlohu ve strategických úvahách Sýrie, neboť je velmi silným nátlakovým prostředkem vůči Izraeli. Na jeho území, resp. v jeho jižní části, se totiž nachází hlavní opěrné body Hizballáhu, jehož je Sýrie důležitým finančním a vojenským podporovatelem. Stejně tak je v Libanonu přítomno několik stovek tisíc palestinských uprchlíků, z nichž mnozí jsou členy různých radikálních organizací bojujících proti Izraeli. Jižní Libanon je tak jakousi autonomní enklávou sloužící k vedení útoků proti Izraeli, v níž si libanonská armáda udržuje vliv pouze na hlavní komunikační tepně na jih Bejrút-Sajda-Súr, avšak horské oblasti a vesnice zůstávají pod vlivem hnutí Hizballáh, což se ukázalo i v poslední válce s Izraelem v létě 2006, kdy armáda vůči Hizballáhu vůbec nevystoupila.

Udržování vnitřní politické nestability a podpora opozičních skupin (včetně maronitského prezidenta) Sýrií zásadním způsobem omezuje manévrovací schopnost vlády, která tak nemůže vychýlit Libanon více ve prospěch Západu. V případě vítězství pro-západních sil by totiž Sýrie ztratila klíčovou úlohu ve formulaci libanonské zahraniční politiky. Nejde pouze o skutečnost, že silná pro-západní vláda více nakloněná Izraeli by s ním mohla uzavřít mírovou dohodu, čímž by se Sýrie ocitla politicky a vojensky osamocená (snad s výjimkou Íránu) v tváří tvář mocnému izraelskému soupeři, nepočítáme-li Palestinskou autonomii na Západním břehu a v Gaze, která je však stále pod silným ekonomickým a vojenským vlivem Izraele. Mimo projektování vlastních mocenských zájmů do zahraničí hraje v úvahách Damašku roli ještě jeden daleko důležitější faktor, jímž je otázka Golanských výšin okupovaných Izraelem. Toto pohoří je totiž důležité nejen kvůli své strategické geografické poloze, ale rovněž kvůli rozsáhlým zásobám vody, která se stává strategickou surovinou 21. století. Odhaduje se, že se zde nachází až 90 % vodních zdrojů celého Blízkého východu Jinými slovy tak lze říci, že podpora Damašku poskytovaná Hizballáhu a palestinským radikálům je mimo jiné způsob, jak přimět Tel Aviv k navrácení okupovaných Golanských výšin.

Pro další vývoj v tomto regionu se může stát významnou nadcházející konference o míru na Blízkém východě plánovaná na listopad tohoto roku, která se stala průlomovou již tím, že USA poprvé souhlasily, aby se jí kromě ostatních arabských států zúčastnila také Sýrie.

Pro lepší pochopení komplexnosti a vzájemných souvislostí jednotlivých násilných aktů z poslední doby jsem vytvořil následující schéma:

březen 2005: zavražděn R. Harírí, bývalý premiér, protisyrsky orientován, sunna
duben 2005: zavražděn Bassel Fleihan, poslanec, protisyrsky orientován
červen 2005: zavražděn Sámir Qassir, novinář, protisyrsky orientován
červen 2005: zavražděn George Hawí, politik, protisyrsky orientován, křesťan
červenec 2005: pokus o zavraždění Eliase Murra, ministr obrany, prosyrsky orientován, maronita
prosinec 2005: zavražděn Gebran Tueni, poslanec, protisyrsky orientován, křesťan
listopad 2006: zavražděn Pierre Gemayel, ministr, protisyrsky orientován, křesťan
červen 2007: zavražděn Walid Eido, poslanec, protisyrsky orientován, sunna
září 2007: zavražděn Antoine Ghanim, poslanec, protisyrsky orientován, křesťan

K těmto útokům na konkrétní významné politické osobnosti je třeba připočítat přibližně dalších 15–20 bombových útoků, které byly spáchány proti civilnímu obyvatelstvu většinou v Bejrútu nebo jeho bezprostředním okolí po smrti Rafíqa Harírího a při nichž zahynulo několik desítek lidí. Zhruba 6 až 7 z nich bylo spácháno po vypuknutí bojů mezi libanonskou armádou a palestinskými radikály v táboře Nahr al-Bárid v květnu 2007. Co se týče konfesního charakteru útoků, v drtivé většině případů byly provedeny v křesťanské části Bejrútu nebo v křesťanských oblastech (např. vesnice Bikfaya, domov rodiny Gemayelů) a pouze malé procento z nich se událo v sunnitské čtvrti Bejrútu, jeden z nich se týkal únosu a zabití člena drúzské Pokrokové socialistické strany. Pouze jeden z bombových útoků byl veden proti pro-syrsky orientovanému politikovi, jímž byl ministr obrany Elias Murr, který však útok přežil.

Z veřejných informací, které jsou prozatím k dispozici, nebyl vypátrán žádný zjevný pachatel těchto zločinů, nicméně mezinárodní veřejné mínění nejčastěji spekuluje právě o Sýrii, neboť drtivá většina obětí atentátů se rekrutovala z proti-syrsky zaměřených křesťanů či sunnitů. Nezodpovězenou otázkou rovněž zůstává, jaká úloha připadá v těchto aktech ší’itskému hnutí Hizballáh, jehož je Sýrie klíčovým politickým a vojenským spojencem díky vládnoucí elitě patřící k alawitské odnoži ší’y.

Prezidentské volby

Zásadní otázkou těchto dnů a týdnů je volba prezidenta republiky plánovaná na konec září tohoto roku. I přesto, že pravomoci prezidenta byly dohodami z Ta’ífu významně omezeny, zůstává stále kardinální postavou na politické scéně s maximální důležitostí pro Sýrii. Byla to právě postava prezidenta tradičně rezervovaná pro maronitské křesťany, která se stala v minulosti klíčovým spojencem Sýrie (na pozvání maronitského prezidenta Suleimana Franjieha v červnu 1976 se začala syrská vojska přímo angažovat v občanské válce).

Z tohoto důvodu je věnována zvýšená pozornost právě probíhajícím jednáním mezi všemi významnými politickými stranami o případném kandidátovi. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňováno jméno bývalého generála Michela Aouna, předsedy maronitského Svobodného vlasteneckého hnutí a bývalého prezidenta v l. 1988–1990, jehož strana je zároveň členem Hizballáhem vedené opozice, který však zatím nemá zajištěnou podporu ani svého nejvlivnějšího spojence Hizballáhu.

Dalšími skloňovanými jmény je vládní kandidát Nassib Lahoud, dřívější velvyslanec v USA a významný průmyslník a dále Boutrous Harb, současný poslanec a dřívější ministr. Jako možní konsenzuální kandidáti jsou nahlíženi současný velitel libanonské armády Michel Suleiman, jehož zvolení by však vyžadovalo konstituční dodatek. A dále pak současný guvernér centrální banky Riyad Salameh požívající vysokého respektu doma i v zahraničí, jehož zvolení by rovněž vyžadovalo změnu ústavy. Posledním jmenovaným pak bývá Jean Obeid, který sloužil jako ministr zahraničí v letech 2003–2004.²⁹

Volba prezidenta probíhá v parlamentu prostřednictvím dvoukolového systému. V prvním kole je potřeba k jeho zvolení 2/3 hlasů všech poslanců, v případném druhém kole již však stačí prostá nadpoloviční většina. Zatímco si vláda stále udržuje většinu díky převaze několika poslanců postačující ke zvolení prezidenta, potřebuje rovněž podporu opozice, aby získala dvoutřetinové quorum všech poslanců nutné pro svolání volební schůze.³⁰ Zůstává proto nyní klíčovou otázkou, zda se budou oba tábory schopny domluvit na společném kandidátovi nebo skončí tato situace politickým patem s nepředvídatelnými následky.

První kolo volby proběhlo 25. září a skončilo po krátké chvíli poté, co předseda parlamentu Nabih Berri vyhlásil nepřítomnost nutného dvoutřetinového quora poslanců pro usnášeníschopnost kvůli absenci opozičních poslanců, a proto odročil další konání volby na 23. října. Je proto fundamentální otázkou, zda budou znepřátelé strany schopny v průběhu tohoto měsíčního mezidobí naleznout nějakého konsenzuálního kandidáta, ale vzhledem k současné situaci nelze žádný zásadní průlom asi očekávat. Konečným termínem pro zvolení nového prezidenta je 24. listopad, kdy vyprší mandát současnému prezidentovi Emilu Lahúdovi.

Mnoho komentátorů se shoduje, že způsob řešení patu ohledně prezidentské volby rozhodne o budoucnosti Libanonu na mnoho příštích let. Je proto nanejvýš důležité, aby nový prezident získal legitimitu obou stran. Pokud se tak nestane, lze očekávat množství scénářů od chaosu občanské války nahlížené mnohými jako zástupná válka mezi USA a Íránem o ovládnutí strategické části Blízkého východu, přes dvě soupeřící vlády obě se svým prezidentem až po politické rozdělení země podél politicko-náboženských linií.

I přes výše zmíněné události a teroristické útoky zůstává Libanon do značné míry „klidným“ místem k životu. Nicméně když jsem měl možnost projít se ulicemi současného Bejrútu, mohl jsem dospět k závěru, že tamější situace mezi obyčejnými lidmi není tak vyhrocená, jak by se snad mohlo zdát z televizních zpráv. I přes spoustu vojenských zátarasů a armádní techniky ve středu Bejrútu panuje na ulicích poklidná atmosféra s lidmi klábosícími v kavárnách a hospodách, trávícími čas plaváním a piknikováním u moře, či mladými užívajícími si života v množství klubů, i když veřejná prostranství jsou po setmění téměř vylidněná. A hovoříte-li s lidmi nejrůznějších profesí, spousta z nich nevidí zásadní rozpory v běžném kontaktu s příslušníky odlišného vyznání. Je tak třeba doufat, že se současná situace nezmění v události, které probíhaly v Libanonu před rokem 1990.

Použité zpravodajské a novinové zdroje on-line

Al-Jazeera
BBC News
Guardian
Middle East Online
Reuters
Ya Libnan

Doporučená literatura

Kamrava, Mehran: The Modern Middle East. A Political History Since the First World War. University of California Press 2005.
Yapp, Malcolm: The Near East Since the First World War: A History to 1995. Longman 1996.

Autor vystudoval na FF MU v Brně historii a religionistiku a
v současnosti ukončuje doktorát mezinárodních vztahů na FSS MU. Dlouhodobě
pobýval na studijních stážích na Káhirské univerzitě v Egyptě a Damašské
univerzitě v Sýrii. Zabývá se studiem vztahů Spojených států a Blízkého
východu a zahraniční politikou států Blízkého východu jako celku.

Poznámky pod čarou

Obyvatelstvo Libanonu (odhad z roku 1985): Celkem 2 228 000 obyvatel – ší’ité: 919 000 (41 %), sunnité: 595 000 (27 %), maronitští křesťané: 356 000 (16 %), ostatní křesťané: 205 000 (9 %), drúzové: 153 000 (7 %). Otázka přesného počtu obyvatel patří k politicky velmi ožehavým tématům, neboť poslední oficiální sčítání bylo provedeno naposledy roku 1932 a mezitím došlo kvůli mnoha konfliktům k významným demografickým změnám. Některé odhady hovoří o tom, že současný počet ší’itské komunity činí až 50 %.
Dokument národního usmíření uzavřený roku 1989 v Saúdské Arábii spočíval na přijetí sekulární ústavy obsahující zásadní omezení moci prezidenta a vytvoření kabinetu založeného na rovném sdílení moci mezi muslimy a křesťany. Rovněž obsahoval výzvu pro stažení všech cizích vojsk ze země.
Al-Jazeera, 11. 7. 2007.
Al-Jazeera, 11. 7. 2007.
Jejím předsedou je Walid Jumblatt, který v l. 1982–1983 vedl drúzy proti maronitským bojovníkům jako odvetu za násilnosti, které byly vůči nim v předchozích letech spáchány. Al-Jazeera, 12. 7. 2007.
Tato maronitská pravicová strana se přetvořila z Falangistické strany, která byla hlavní křesťanskou bojovou silou po vypuknutí občanské války. Hlavou této strany je Samir Geagea, který byl na začátku 80. let jmenován velitelem Libanonských sil na severní frontě bojujících proti syrské armádě, drúzské Pokrokové socialistické straně a palestinským ozbrojencům. Po skončení občanské války byl silným kritikem syrského vlivu na libanonskou politiku a odmítl vstoupit do vlády. Roku 1994 byl odsouzen na doživotí v souvislosti s vraždami spáchanými během občanské války, nicméně po schválení amnestie po volbách 2005 byl propuštěn. Al-Jazeera, 12. 7. 2007.
Je členem strany Saada Harírího Budoucnost. Byl blízkým spojencem Rafíqa Harírího a dvakrát se účastnil jeho vlády jako ministr financí. Opozice vedená Hizballáhem ho obviňuje kvůli neschopnosti dodat pomoc oblastem, které byly postiženy bombardováním Izraele v létě minulého roku. Al-Jazeera, 12. 7. 2007.
BBC News, 12. 7. 2005.
Základní informace čerpány z agentury Reuters, 14. 6. 2007.
Po skončení této války dosáhl externí dluh Libanonu 41 miliard $, což je druhý nejvyšší na světě v porovnání s velikostí populace.
BBC News, 10. 7. 2007.
Reuters, 14. 6. 2007. Jiné zdroje jako důvod odchodu ší’itských ministrů uvádí odpor vůči vládou schválenému tribunálu OSN za účelem vyšetřování podezřelých ze smrti bývalého premiéra R. Harírího, BBC News, 13. 2. 2007.
V předvečer druhého výročí smrti R. Harírího 13. února 2007 došlo k teroristickému útoku na dva autobusy nedaleko Bikfayi, při němž bylo zabito 12 lidí a dalších 20 zraněno. Toto město je považováno za důležitou křesťanskou oblast, která je domovem právě rodu Gemayelů. BBC News, 13. 2. 2007.
Jejím předsedou je Nabih Berri, který zároveň zastává pozici předsedy parlamentu. Plně se mu podařilo ovládnout stranu roku 1980, a vedl ji tak po zbytek občanské války. Strana Amal se zvláště angažovala v bitvách o kontrolu muslimského západního Bejrútu, když bojovala proti svému ší’itskému rivalu Hizballáhu. V současnosti však má Amal s Hizballáhem velmi úzké vztahy, což demonstroval i svou podporou Hizballáhu během války s Izraelem v létě 2006. N. Berri striktně odmítá současný libanonský kabinet jako protiústavní a nereprezentativní. Al-Jazeera, 12. 7. 2007.
Jejím předsedou je Michel Aoun, dřívější velitel generálního štábu libanonské armády. Byl rovněž předsedou vlády a zastupujícím prezidentem převážně vojenské křesťanské vlády ve východním Bejrútu v l. 1988–1990 během občanské války. Jeho vláda byla ukončena násilným obsazením prezidentského paláce syrskými vojsky. Po odchodu do pařížského exilu v roce 1991 tvrdě kritizoval vliv Sýrie v Libanonu. V exilu také založil zmiňované SVH. Do Libanonu se vrátil v květnu 2005 krátce předtím, než jeho strana uzavřela s Hizballáhem memorandum o porozumění. Al-Jazeera, 12. 7. 2007.
Fath al-Islám (Islámské probuzení) se oddělil od palestinského hnutí Fath al-Intifáda na konci roku 2006. Jeho základnou je uprchlický tábor Nahr al-Bárid a počet jeho ozbrojenců se odhaduje na 150 až 200 mužů. Libanonská vláda ho podezřívá, že je napojen na syrské tajné služby. Tato militantní skupina je vedena palestinským radikálem Šakirem al-Abssím, který byl v Jordánsku v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za zabití amerického diplomata Laurence Foleyho v Ammánu roku 2002. Al-Abssí prohlašuje, že jeho skupina nemá žádné organizační napojení na al-Qáidu, ale sdílí její ideologii boje a zabíjení nemuslimů. Jejími dvěma hlavními cíly je přetvoření komunity palestinských uprchlíků v Libanonu v intencích islámského systému šarí’a a poté konfrontace Izraele. Cílem jeho skupiny je rovněž vyhnání Američanů a zničení jejich zájmů v muslimském světě. Bezpečnostní experti považují Fath al-Islám za jednu z ozbrojených islámských skupin nazávislých na al-Qáidě v oblasti logistiky a financí, ale uznavající její cíle a ideologii. BBC News, 24. 5. 2007.
V Libanonu je celkem 12 palestinských uprchlických táborů, které jsou domovem více než 350 000 Palestinců, z nichž mnozí uprchli nebo byli vyhnáni ze svých domovů po vytvoření Izraele roku 1948. Existuje konvence mezi libanonskou vládou a palestinskými tábory, že armáda má do nich zapovězen přístup, a jejich vnitřní bezpečnost je tak svěřena do rukou ozbrojených skupin. BBC News, 4. 6. 2007.
Odhaduje se, že zde má domov kolem 35 000 palestinských uprchlíků.
Vypuknutí konfliktu začalo poté, co bezpečnostní síly provedly razii v jedné budově v Tripoli, aby uvěznily podezřelé z bankovní loupeže. Nato bojovníci Fatáhu al-Islám zaútočili na armádní posty u vchodu do tábora. Libanonská armáda reagovala silným bombardováním tábora a podniknutím razií v budovách na okraji Tripoli. BBC News, 24. 5. 2007.
BBC News, 24. 5. 2007. Od započetí bojů do 14. července bylo zabito nejméně 98 vojáků, 76 palestinských radikálů a 45 civilistů. Reuters, 14. 7. 2007.
Al-Jazeera, 12. 7. 2007.
Byl jednou z hlavních osob, které se zasloužily o stažení syrských jednotek z Libanonu, a patřil k silným kritikům vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu. V letech 1975–1990 podporoval ozbrojenou skupinu Murabitoun skládající se převážně z jeho vlastní sunnitské komunity. V roce 2000 rezignoval na úřad soudce poté, co byl obviněn z braní úplatků. W. Eido je sedmou proti-syrsky zaměřenou osobou zabitou od Harírího smrti, ale prvním prominentním sunnitou, neboť všichni ostatní byli křesťané. Guardian, 18. 6. 2007.
BBC News, 14. 6. 2007.
V Libanonu existuje tzv. národní dohoda uzavřená roku 1943, která rozděluje nejvýznamnější politické posty dle početní síly jednotlivých náboženských uskupení – prezident: maronitský křesťan, předseda vlády: sunnitský muslim, předseda parlamentu: ší’itský muslim. Tento systém je v současnosti předmětem ostré kritiky zvláště ší’itské opozice, která upozorňuje na změněnou demografickou situaci, která z ší’itů činí nejpočetnější náboženskou komunitu.
Al-Jazeera, 12. 7. 2007.
Al-Jazeera, 23. 6. 2007.
Al-Jazeera, 16. 7. 2007. Ya Libnan, 16. 7. 2007.
Reuters, 21. 9. 2007
BBC News, 25. 9. 2007.
Middle East Online, 14. 7. 2007.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně