Politics & International Affairs magazine

Global Politics

Politics & International Affairs magazine

Limity evropských států v zahraničních misích – případová studie Libye

USA již delší dobu vyžadují, aby evropské členské státy NATO více finančně přispívaly na chod této organizace. NATO se snaží vyřešit nerovnoměrné financování, kdy velkou část nákladů nese USA, a proto byl v roce 2011 vytvořen nový koncept Smart Defence. Vojenská operace v Libyi byla první, kde hlavní roli hrály evropské státy (především Británie a Francie) a USA se stáhly do pozadí. Tento text se snaží ukázat na příkladu Libye nedostatky v kapacitách evropských států a analyzuje, zda je možné tyto nedostatky omezit skrze Smart Defence. Text se snaží odpovědět na dvě výzkumné otázky: „Jaké vojenské a politické nedostatky evropských členských států NATO ukázal zásah v Libyi?“ a „Které z těchto nedostatků lze omezit skrze Smart Defence?“

Úvod

Mise v Libyi byla první zahraniční operací většího rozsahu, kterou oficiálně vedly evropské státy pod záštitou NATO. USA deklarovaly, že se do konfliktu zapojovat spíše nechtějí a že budou hrát pouze podpůrnou roli, avšak jak se ukázalo, bez jejich pomoci by se Evropa neobešla. Proč se USA tolik bránily velení této operace a místo toho přenechaly hlavní úlohu evropským státům a spojencům? Často můžeme slyšet argument, že se USA nechtěly pouštět do dalšího konfliktu v arabských zemích kvůli svým zkušenostem v Afghánistánu a Iráku. To mohlo do určité míry ovlivnit rozhodnutí USA, ale důležitou roli zde hrály i další faktory. Libye je stát, který pro USA není tolik strategicky důležitý jako pro evropské státy, a USA tedy nejsou ohroženy nestabilitou Libye tolik jako Evropa. USA se z Evropy pomalu stahují a přesouvají svou pozornost na východní Asii, především na Čínu (např. Biscop 2012: 1297). Zájem USA o Evropu stále klesá a evropské státy budou muset do budoucna s tímto faktorem počítat.

Dalším důvodem může být to, že USA již delší dobu kritizují nerovnoměrné přispívání do rozpočtu NATO, kdy téměř 75 % nákladů spadá na neevropské státy. Evropské státy selhávají v plnění stanovené povinnosti investovat do obrany 2 % HDP a jejich investice do obrany kontinuálně klesají. Je nutné, aby evropské státy přehodnotily svůj přístup. V roce 2011 přišel generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen (2011a) s novým strategickým konceptem „Smart Defence“, který by měl evropským státům pomoci získat potřebné kapacity pro zajištění bezpečnosti i v době finančních škrtů a šetření. Jeden z projektů založený na principu Smart Defence byl uplatněn i v Libyi. Může Smart Defence vyřešit současný problém Evropy – nedostatečné financování obrany? Dokáže Evropa ochránit svou bezpečnost a zájmy i bez pomoci USA? A jak si vůbec evropské státy vedly v zahraniční misi v Libyi? I na tyto otázky se pokusí následující práce odpovědět. Hlavní výzkumné otázky zní:

  1. Jaké vojenské a politické nedostatky evropských členských států NATO ukázal zásah v Libyi?
  2. Které z těchto nedostatků lze omezit skrze Smart Defence?

V první kapitole jsou nastíněny strategické cíle evropských států, kdy autorka vychází zejména z Bezpečnostní strategie NATO a EU. Tato kapitola je zde zahrnuta proto, abychom zjistili, co evropské státy považují za hrozbu a zda mají vůbec ambice působit v zahraničních misích. Poté následuje stručné uvedení do konfliktu v Libyi a následně se práce soustředí na misi Unified Protector. Pro účely této práce je nutné znát postup, který vedl ke schválení mise a pak průběh mise samotný. V rámci této kapitoly se dostáváme i k jedné ze stěžejních částí práce, tedy k analýze nedostatků evropských států během mise Unified Protector. Ty jsou rozděleny do tří kategorií: 1) technické nedostatky, 2) nejednotnost a nejednoznačnost vedení a velení, 3) nejednotnost Aliance. Díky analýze odborných článků a publikací se nám dostane odpovědi na první otázku a můžeme se přesunout do druhé části práce. Zde je nejprve vymezen koncept Smart Defence, kontext vzniku a jeho hlavní principy. Závěrečná pátá kapitola odpovídá na druhou výzkumnou otázku a analyzuje, zda by bylo možné omezit vyjmenované nedostatky evropských států skrze koncept Smart Defence.

1. Strategické cíle evropských států

„Evropa by (…) měla být připravena sdílet odpovědnost za celosvětovou bezpečnost a vytváření lepšího světa.“ (Bezpečnostní strategie Evropské unie, EU 2003)

Můžeme si položit otázku, zda je vůbec nutné, aby evropské státy měly kapacity pro řešení konfliktů, které probíhají v regionech mimo Evropu, a do těchto konfliktů vstupovaly. Evropa se nyní potýká s následky světové finanční krize a zároveň také prožívá krizi eurozóny. Finanční investice do vojenských kapacit se neustále snižují a dle deklarací současných politiků bude tento trend pokračovat (Johnson, LaBenz, Driver 2013). Odpověď na tuto otázku můžeme najít v bezpečnostních strategiích NATO a Evropské unie. Bezpečnostní strategické koncepce a dokumenty vysvětlují, jak jednotlivé státy či organizace současné bezpečnostní prostředí vnímají a jaké priority hodlají prosazovat.

1. 1. Bezpečnostní strategie Severoatlantické aliance

NATO definuje své strategické cíle ve strategické koncepci s názvem Aktivní zapojení, moderní obrana – strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členy Severoatlantické aliance, která vyšla v roce 2010. Koncepce uvádí, že mezi hlavní cíle Aliance patří prevence krizí, řešení konfliktů a post-konfliktní stabilizace zemí. „NATO disponuje unikátním a robustním souborem politických a vojenských kapacit, které mohou adresovat široké spektrum krizí – před, během a po vypuknutí konfliktu. NATO bude aktivně používat vhodné prostředky k tomu, aby zabránilo rozvoji krizí, které mají potenciál ovlivnit bezpečnost Aliance, předtím, než eskalují v konflikt.“ Vzhledem k současnému charakteru hrozeb si musí Aliance „(…) zachovat schopnost udržet společné hlavní operace a několik menších operací pro zajištění kolektivní obrany a zachovat schopnost odpovědět na krize, včetně těch, které se nacházejí ve strategicky vzdálených oblastech“. (NATO 2010)

1. 2. Bezpečnostní strategie Evropské unie

Ačkoliv mise v Libyi proběhla pod záštitou NATO, mnoho členských států má NATO a Evropská unie společných. Každá organizace má v oblasti bezpečnosti trochu jiné cíle a preference, avšak ty by se kvůli velmi podobné členské základně neměly minimálně vylučovat, často se i shodují. Pokud se chceme bavit o bezpečnostních cílech a vojenských kapacitách evropských států, musíme brát v potaz i zájmy jedné z nejdůležitějších organizací v Evropě – Evropské unie.

Evropská unie deklaruje své strategické cíle a priority v bezpečnostní oblasti ve strategické koncepci s názvem Bezpečná Evropa v lepším světě – evropská bezpečnostní strategie. Tato koncepce vyšla již v roce 2003 a v roce 2008 došlo ke kritickému zhodnocení jejího naplňování. Za hlavní hrozby tato strategie považuje terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, selhání státu a organizovanou trestnou činnost. Stejně jako NATO si Evropská unie uvědomuje, že „rozsáhlý útok proti jakémukoli členskému státu je v dnešní době nepravděpodobný. Namísto toho dnes Evropa čelí novým hrozbám, které jsou rozmanitější, méně viditelné a méně předvídatelné“. EU si je vědoma toho, že „(v) době globalizace mohou být i vzdálené hrozby zdrojem stejných obav, jako hrozby v bezprostřední blízkosti“. I regionální konflikty geograficky vzdálené od Evropy mají přímý i nepřímý dopad na evropské zájmy.

Mezi hlavní strategické cíle EU patří: boj proti hrozbám, budování bezpečnosti v sousedství a mezinárodní řád založený na účinném multilateralismu. Bezpečnost nejen v Evropě, ale i v sousedních zemích je pro EU velmi důležitá, zejména proto, že „(j)e v evropském zájmu, aby země na našich hranicích byly řádně spravovány. Sousední země, které se zmítají v násilných konfliktech, slabé státy, ve kterých se daří organizované trestné činnosti, rozvrácené společnosti nebo populační exploze na našich hranicích, to vše představuje problém i pro Evropu“. Jak je z tohoto dokumentu zřejmé, EU je připravena bránit celosvětový mír a bezpečnost i pomocí vojenských akcí: „Chceme, aby mezinárodní organizace, režimy a smlouvy účinně reagovaly na hrozby pro celosvětový mír a bezpečnost, a proto musíme být připraveni jednat, pokud dojde k porušení jejich pravidel.“ Preferuje přitom rychlou a včasnou reakci: „Preventivní angažovanost může zabránit vzniku daleko závažnějších problémů v budoucnosti. (…) Musíme vytvořit strategickou kulturu, která podporuje včasnou, rychlou a v případě potřeby silnou intervenci.“

Z výše uvedených dokumentů vyplývá, že členské státy EU a NATO mají zájem o bezpečnostní dění nejen na svém území, ale i ve vzdálenějších oblastech. I tyto události mohou ohrozit bezpečnost a stabilitu Evropy. Proto je nutné mít vojenské kapacity, díky kterým se mohou tyto státy úspěšně zapojit do zahraničních operací. Má Evropa dostatečné vojenské kapacity pro svou obranu či pro zásah do jiných zemí bez pomoci USA?

2. Libye

2. 1. Kontext konfliktu

Konflikt v Libyi vypukl v době, kdy v sousedních zemích probíhaly protesty v rámci tzv. „arabského jara“. Očekávalo se, že protesty zde budou mít podobnou formu jako v Tunisku či Egyptě. Situace se však vyvíjela odlišně. Místo toho, aby Muammar Kaddáfí napodobil prezidenta Tuniska Zina El-Abídina Ben Alího či prezidenta Egypta Muhammada Husního Mubáraka a odstoupil, začal demonstrace potlačovat (Daalder, Stavridis 2012: 2).

Hlavní protest v tzv. „Den hněvu“ (Day of Rage, někdy také nazývaný jako Day of Revolt) byl naplánovaný na 17. února, kdy měli protestující vyjádřit svou nespokojenost s životní úrovní v Libyi a chtěli požadovat více svobody a větší politickou participaci. Avšak dva dny před uskutečněním hlavního protestu došlo k zatčení mladého aktivisty a obhájce lidských práv Fathia Terbila ve městě Benghazi, což protestující velmi rozhořčilo. Zatčení Terbila se tak stalo hlavním tématem protestů 17. února. Protestující se sešli před policejní stanicí a požadovali propuštění Terbila. Bezpečnostní složky se však pokusily protestující zastavit násilným způsobem. To vyvolalo rozhořčení v celé společnosti a tisíce dalších obyvatel se připojily k protestům, které se rozhořely v mnoha městech a vesnicích po celé Libyi. Protesty dále eskalovaly a nabývaly na síle. V jednom z projevů syn prezidenta Saif al-Islam Muammar al Kaddáfí (in UCDP 2011) protestující varoval, že tato situace může vyvolat občanskou válku, protestující však nepolevili. Režimní síly proti nim nasadily tanky, později uskutečnily i nálety, a tak vypukla v této zemi občanská válka. Podle některých zpráv (Brahimi 2011: 606) byli popravováni ti důstojníci, kteří odmítli proti protestujícím zmíněné násilné prostředky použít. 24. února protestující, kteří byli označeni za rebely, ovládli město Tobruk. O pár dní později rebelové sjednotili své cíle a postoje a vytvořili novou přechodnou vládu (The National Transitional Council), která se 27. února prohlásila za oficiální reprezentaci Libye. Nová provizorní vláda, která se skládala z bývalých politiků, náboženských vůdců a z libyjské diaspory, si zvolila za svého vůdce Mustafu Abdula Jalila. Poté, co rebelové obsadili Tobruk a zřídili přechodnou vládu, násilí ze strany Kaddáfího jednotek ještě zintenzivnilo (UCDP 2011).

3. Mise Unified Protector

3. 1. Schválení bezletové zóny

Mezinárodní společenství nechtělo přihlížet tomu, jak Kaddáfí útočí na civilní obyvatelstvo. Již 25. února vydala Rada OSN pro lidská práva prohlášení, ve kterém vyjádřila hluboké obavy nad současnou situací v Libyi. Upozorňovala také na smrt stovek civilistů a odsoudila podněcování k násilnostem vůči civilnímu obyvatelstvu. O čtyři dny později Generální shromáždění OSN odhlasovalo pozastavení členství Libye v Radě pro lidská práva. Mezitím (26. února) však již Rada bezpečnosti OSN odsouhlasila rezoluci č. 1970, která uvalila embargo na dovoz zbraní (Harlow 2012: 433–434). Za chvíli však bylo zřejmé, že tato rezoluce není dostačující, a začaly se objevovat požadavky na zajištění bezletové zóny (no-fly zone), která měla zaručit, že vládní síly nebudou letecky útočit na civilisty. Nejvíce se o zajištění bezletové zóny prosazovala Francie. Prezident Sarkózy prohlásil (in Watt, Wintour 2011), že je nutné „(…) zabránit té zemi, aby válečnými letadly útočila na obyvatele“. Británie byla z počátku zdrženlivá, stejně jako USA. Britský ambasador při OSN sir Jeremy Greenstock (in Watt, Wintour 2011) řekl: „Díky nedávným událostem všichni víme, že intervence takového charakteru mají často následky, které nedokážeme předpovídat (…).“ Britský nejistý přístup k bezletové zóně však netrval dlouho a Británie s bezletovou zónou brzy také souhlasila.

Proti bezletové zóně se postavilo Německo. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle prohlásil, že jeho země je vůči bezletové zóně velmi skeptická a spíše doporučuje více politického tlaku. Podle Merkelové (in Tisdall 2011) byla snaha o zavedení bezletové zóny dokonce nebezpečná. Merkelová upozorňovala na to, že pokud se zajištění bezletové zóny nepovede, bude to pro západní země složitá situace a uvíznou v konfliktu mimo svůj kontinent. Postoj Německa, jako jedné z evropských mocností, je pro účely tohoto článku důležitý a bude analyzován v textu níže. USA se také této operace obávaly, ministr obrany Robert Gates prohlásil, že vytvoření bezletové zóny v Libyi bude vyžadovat útok na její vzdušnou obranu, a to představuje náročnou operaci ve velké zemi. Podle Baltrusaitise a Duckenfielda (2012: 27) bylo však největší obavou Obamy to, že se USA opět zapojí do vnitřních problémů země Blízkého východu. Po několika vyjednáváních USA svůj názor změnily a přiklonily se k vytvoření bezletové zóny. Toto rozhodnutí bylo do značné míry ovlivněno Ligou arabských států, která volala po zásahu (BBC 2011a; Bilefsky, Landler 2011). 17. března tedy došlo k odsouhlasení důležité rezoluce označené číslem 1973, která nařizovala zajištění bezletové zóny nad Libyí. Hlasování se zdržela Brazílie, Čína, Indie, Rusko a Německo (UCDP 2011). Rezoluce poskytovala realizátorům velmi široké pole působnosti, když stanovila, že mohou být použity „(…) všechny nutné prostředky pro ochranu civilního obyvatelstva“. (OSN 2011). Takto široké vymezení bylo později kritizováno.

Poté, co byla rezoluce vyhlášena, objevila se otázka, kdo bezletovou zónu zajistí. Úkolu se ujaly členské státy OSN pod vedením NATO. USA se rozhodly, že hlavní iniciativu nechají na svých evropských spojencích a jejich vlastní role bude tzv. „vedení zpovzdálí“ (lead from behind). Hlavní odpovědnost tedy byla na Francii a Británii. Ze členů NATO se zapojily také tyto státy: Bulharsko, Belgie, Kanada, Dánsko, Řecko, Itálie, Nizozemí, Norsko, Rumunsko, Španělsko, Turecko. Dále se mise účastnily: Jordánsko, Švédsko, Spojené arabské emiráty a Katar. Jedná se vůbec o první takovou akci NATO, kde USA nehrály hlavní roli.

3. 2. Průběh mise

Dva dny po schválení rezoluce zahájila Francie vzdušný útok, aby ulehčila tlaku na rebely ve městě Benghazi. Západní státy však tento útok označily za unáhlený. Vedení mise bylo z počátku velmi zmatené a nejasné. Celou operaci poté otevřely USA, aby daly čas koalici států sjednotit své cíle a prostředky, a během operace Odyssey Dawn zneškodnily část protivzdušné obrany Libye. Celá mise poté velmi rychle eskalovala a 28. března Obama (in The White House 2011) prohlásil, že očekává, že koalice převezme nad celou akcí kontrolu. Dále prohlásil, že mise v Libyi vytvoří nový model NATO, ve kterém se evropské státy nebudou bát převzít odpovědnost a nést náklady. USA se poté skutečně stáhly z vedení mise, avšak jejich pomoc misi byla stále značná. Operace Odyssey Dawn pod vedením USA později přešla pod operaci Unified Protector. Zajímavé je, že operace Unified Protector nepřevzala původní cíle operace Odyssey Dawn, které byly stanoveny takto: zničit libyjský protivzdušný obranný systém (Libyan Integrated Air Defence System – IADS), zničit libyjské vzdušné prostředky a ochránit civilisty ve městě Benghazi a Ajdabija před útokem. Cíle mise United Protector byly zajistit bezletovou zónu, námořní embargo na dovoz zbraní a ochránit civilní obyvatelstvo Libye (Aubrey 2012: 42).

Zajištění bezletové zóny nepochybně pomohlo civilnímu obyvatelstvu, ale Kaddáfího síly stále útočily na obyvatelstvo a podle některých informací byla proti obyvatelstvu nasazena i kazetová puma, jejíž používání je od roku 2008 zakázáno (UCDP 2011). Mise v Libyi byla poté rozšířena o přímé útoky na pozemní cíle, i když to nebylo rezolucí explicitně povoleno. Generální tajemník NATO Anders Rasmussen prohlásil (in Baltrusaitis, Duckenfield 2012), že NATO rozšíří činnost mise a nebude se zaměřovat pouze na zajištění bezletové zóny, ale v zájmu obrany civilistů je možné, že se uchýlí i ke vzdušným útokům na pozemní síly, které jsou loajální Kaddáfímu. Toto rozhodnutí bylo velmi kontroverzní, protože přímé letecké útoky na pozemní cíle nebyly hlavním předmětem schválené rezoluce, a velký nesouhlas s tímto postupem vyjádřilo Rusko a Jižní Afrika. Francie později přiznala, že i přes platné embargo zásobovala skupiny rebelů zbraněmi (BBC 2011b). Rebelům se podařilo dobýt hlavní město Tripolis a 26. srpna rebelové prohlásili, že se zde přesouvá i jejich provizorní vláda. Kaddáfí byl svržen a ukrýval se na neznámém místě. Důležitým krokem k vítězství rebelů a ukončení konfliktu se stalo dobytí města Sirte, kde měl Kaddáfí své příznivce, a jak se později ukázalo, i on sám se zde ukrýval (The Guardian 2011). Přechodná vláda vyhlásila 23. října oficiální osvobození Libye.

3. 3. Politické a vojenské nedostatky mise

Ihned po vítězství rebelů se jednotky NATO a jejich spojenci z Libye stáhli. Ačkoliv se na první pohled může tato operace jevit jako úspěšná, protože splnila své cíle za poměrně krátkou dobu a zahraniční jednotky zde nemusely zůstávat kvůli post-konfliktní rekonstrukci, nedá se souhlasit s některými názory, že operace v Libyi je historickým milníkem a úspěšným modelem pro budoucí mise evropských států NATO (např. Hallams, Schreer 2012: 313). Operace Unified Protector odhalila hned několik zásadních nedostatků ve vojenských kapacitách evropských států a zároveň se objevilo i několik politických problémů a rozdílných názorů na činnost NATO, které mohou zásadně ovlivnit jeho fungování. Pochybení přiznal i generální tajemník NATO Anders Rasmussen (2011b): „Celá operace ukázala, že jsou zde určité mezery, které je nutné zaplnit.“ Je zřejmé, že bez pomoci USA by evropské státy a spojenci zvládli tuto operaci jen velmi obtížně.

3. 3. 1. Technické nedostatky

Nejprve se podíváme na nedostatky evropských členských států NATO a jejich spojenců v technické oblasti. Mezi hlavní nedostatky, které díky operaci v Libyi vypluly na povrch, patří nedostatek moderních zbraní a střel s přesným zaměřením cíle, nedostatek kapacit pro průzkum, sledování a vyhledávání zpravodajských informací, naprosto nedostačující kapacity pro doplňování paliva během letu a nedostatek kapacit pro transport (Hallams, Schreer 2012; Henius, MacDonald 2012: 11). Všechny tyto prvky jsou nezbytné pro úspěšnou leteckou kampaň, na které byla založena mise Unified Protector. Koalice států však musela v tomto ohledu spoléhat na pomoc USA. Například doplňování paliva za letu zajišťovaly až v 80 % případů USA, které pro tuto akci vyčlenily 40 tankerů (Barry 2011: 5). Kompletně závislé na pomoci USA byly evropské státy a spojenci v oblasti získávání zpravodajských informací a průzkumu (ISR kapacity – Intelligence, Surveillance and Reconnaisance), USA pro tuto misi poskytly také radarový systém JSTARS (US Joint Surveillance Target Attack Radar Sytem), který byl pro evropské státy velkou pomocí (US NATO 2011).

Dalším problémem byl nedostatek vzdušných sil. Americký ministr obrany Robert Gates řekl (in Barry 2011), že kampaň NATO počítala s 300 lety vzdušných sil denně, ale reálně však stěží dosahovala počtu 150 letů denně (což představuje pouze třetinu toho, co bylo realizováno v Kosovu a na mnohem menším území). Tyto síly musely být rozděleny na několik skupin – část letadel chránila tři hlavní enklávy rebelů a část letadel útočila na infrastrukturu státu. USA poskytly spojencům také munici v případě, že některým státům docházela. Jako nedostatečné se ukázaly především zásoby přesných střel. První ohlásilo nedostatek Dánsko, v červnu také Norsko, později i Británie. Potřebné střely poskytly ze svých zásob USA a Německo. Pokud by kampaň trvala déle, zapojené státy by se pravděpodobně musely rozhodnout a zvolit si strategickou prioritu – Libye nebo Afghánistán (kde se nachází mnoho vybavení, které by bylo potřebné v Libyi; Barry 2011).

Je nutné připomenout, že Libye se nachází poměrně blízko Evropy a nebylo tedy nutné využít transportních kapacit ve velké míře, avšak i tak měly evropské státy problémy a na pomoc musely přijít USA. Ani střel nebylo potřeba velké množství, a i přesto zde můžeme najít u evropských členů NATO nedostatečné kapacity. Pentagon vypočítal, že celkově ho operace v Libyi (i přes deklarace, že se chce zapojit jen minimálně), stála celkem 896 milionů dolarů (Hallams, Schreer 2012: 323).

3. 3. 2. Nedostatky a nejednoznačnost vedení a velení

Problémy s vedením a velením se objevily na dvou úrovních. Nejprve panovala neshoda na tom, zda má vůbec vést operaci v Libyi NATO, a poté, co bylo vedení mise oficiálně přiděleno NATO, nastala nejednotnost velení a koordinace sil NATO a spojenců. Francie prosazovala myšlenku, že by vedení mise nemělo být pod záštitou Aliance, protože to může vyvolat nelibost v arabských zemích. Také Turecko zpočátku blokovalo požadavek, aby vedení připadlo členským státům NATO, údajně z toho důvodu, že nebylo přizvané na konferenci v Paříži. Velké spory vyvolalo rozhodnutí Německa neúčastnit se mise. A tak prvních pár dnů zásahu můžeme mluvit spíše o sérii národních operací, než o koordinované misi NATO. Po náročném politickém vyjednávání NATO získalo oficiálně kontrolu nad misí v Libyi (Hallans, Shreer 2011).

I po oficiálním převzetí kontroly však některé problémy přetrvávaly. Operace byla vedena skrze paralelní struktury velení. Jednotliví velitelé veleli každý svému kontingentu, který byl složený z příslušníků jednoho státu, a nebylo zde jedno oficiální velení pod NATO. Norsko odmítlo poskytnout své F-16, pokud nebudou pod velením NATO. Nakonec však Norsko ze svého požadavku ustoupilo a jejich F-16 byly pod velením USA (Baltrusaitis, Duckenfield 2012).

Tyto počáteční neshody velení a vedení vypovídají o nekonzistentnosti názorů a ukazují na problémy s převzetím kontroly nad misí po prvotním zásahu USA.

3. 3. 3. Nejednotnost Aliance

Postoj Německa k zásahu v Libyi byl částečně nastíněn již výše. Rozhodnutí Německa nezapojit se mělo obrovské následky nejen v praktické oblasti pro fungování mise, ale i na politické úrovni. Nejen že se Německo odmítlo podílet na misi a přispět svými kapacitami, ale dokonce stáhlo i své jednotky, které byly pod velením Aliance a dlouhodobě se zapojují do výcviku v rámci společných struktur. Konkrétně se jednalo o stažení letadel z projektu AWACS (Airborne Warning & Control System), na kterém se podílí více států a může být příkladem projektu, který funguje na principech Smart Defence (ačkoliv byl realizován ještě dříve, než generální tajemník NATO Rasmussen přišel s tímto konceptem). Jednotky různých států v rámci tohoto projektu mají společný výcvik a každý zde má svou roli. Stažení německých letadel tak způsobilo problémy celé AWACS skupině. Ta se s tím nakonec zvládla vyrovnat, ačkoliv muselo dojít k rozdělení letek, aby byly zajištěny nepřetržité (24/7) průzkumné lety. Přes nesouhlas Německa s misí je nutné uznat, že se později snažilo přijít s řešením, které by operaci Unified Protector pomohlo. Rozhodlo se přesunout své letecké jednotky z AWACS do Afghánistánu, aby se letadla západních států mohly přesunout z Afghánistánu do Libye.

Odmítnutí mise Německem a zpočátku i Tureckem ukázalo na rozdílné vnímání použití sil NATO. Zapojené evropské státy se mohly cítit zrazeně od těch států, které se nezapojily, protože se tím odmítly podílet na zajišťování bezpečnosti Evropy, a tedy i své bezpečnosti (Biscop 2012: 1308). Tato situace ještě zhoršila existující napětí mezi státy v oblasti sdílení nákladů na zachování bezpečnosti (Barry 2011: 11). Hallams a Schreer (2012: 322) tvrdí, že mise v Libyi způsobila fragmentaci členských států NATO a tyto státy můžeme rozdělit do několika skupin: a) ty, které mají dostatečné prostředky a vidí danou misi jako centrální pro svou bezpečnost; b) ty, které mají potřebné prostředky a do mise vstupují ze solidarity; c) ty, které mají potřebné kapacity, ale do mise nevstoupí, protože s ní nesouhlasí; a poslední skupinu tvoří ty státy, d) které nemají dostatečné kapacity a nemohou misi ničím přispět. Pokud toto jednání aplikujeme konkrétně na jednotlivé státy ve vztahu k Libyi, můžeme vidět rozdílné jednání a motivace členů NATO: 1) Británie a Francie se aktivně zapojily do vojenské mise, protože to viděly jako nutné v rámci zachování bezpečnosti Evropy; 2) USA tento konflikt nepovažovaly za důležitý, protože neovlivní jejich hlavní národní zájmy, ale částečně do operace v Libyi přispěly; 3) Německo a Polsko operaci v Libyi otevřeně kritizovaly a odmítly se zapojit; 4) některé státy se zapojit nemohly, protože na to neměly dostatečné vybavení nebo prostředky. Z celkového počtu 28 členů NATO přispělo 14 členů vojenskými prostředky a pouze 6 se zapojilo přímo do samotné realizace mise. Tato fragmentace a rozdílný pohled na strategické priority evropské bezpečnosti mohou zkomplikovat budování společných kapacit.

3. 4. Pozitiva operace Unified Protector

Je vhodné si všimnout i pozitivních rysů mise v Libyi. NATO víceméně naplnilo cíle mise v době, kdy mělo stále silné závazky v Afghánistánu a muselo tedy své jednotky rozdělit. Také se ukázalo, že některé evropské mocnosti, konkrétně Francie a Británie, jsou ochotné vzít na sebe odpovědnost a sdílet náklady spojené se zahraničními operacemi. Evropské státy jsou schopné vstoupit do konfliktu a použít sílu, pokud k tomu mají dostatek politické vůle. Vyzdvihnout lze jistě to, že NATO bylo schopné kooperovat s nečlenskými státy, které chtěly k misi také přispět (např. Kuvajt a Spojené arabské emiráty). Shodly se na tom, co má být uděláno a jak, a také to realizovaly (Hallams, Schreer 2012). Rasmussen (2011b) po ukončení operace v Libyi dále vyzdvihl flexibilitu NATO – mnoho lidí tuto krizi v Libyi vůbec nepředvídalo a NATO se rozhodlo jednat během šesti dní. Podle Rasmussena Libye dokazuje sílu Aliance, připustil však, že kapacity USA byly pro tuto misi nezbytné.

4. Smart Defence

Druhá výzkumná otázka se zabývá tím, zda lze výše uvedené nedostatky evropských států v zajišťování společné bezpečnosti omezit skrze strategickou koncepci Smart Defence. Tato část článku blíže představuje koncepci Smart Defence, její hlavní principy a i kontext, během kterého vznikla.

4. 1. Základní principy konceptu Smart Defence

Pojem Smart Defence byl poprvé použit na bezpečnostní konferenci NATO v Mnichově, která se uskutečnila v roce 2011. Jedná se tedy o relativně novou strategii, která je však ve své podstatě založena na „starých“ principech. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen se během svého projevu v Mnichově prohlásil, že jednou z hlavních výzev současnosti je otázka, jak zajistit bezpečnost v době úspor a rozpočtových škrtů (austerity). Příspěvky členských států jsou stále nižší a NATO s tím musí pracovat. Proto Rasmussen představil novou strategii s názvem Smart Defence. Tento koncept má státům pomoci „(…) vybudovat skrze méně zdrojů větší bezpečnost, která bude více koordinovaná a koherentní, a tak zabráníme tomu, aby se finanční krize stala krizí bezpečnostní“ (Rasmussen 2011a). Podle Rasmussena není spolupráce mezi státy již možností, ale nutností. Smart Defence funguje na třech hlavních principech. Jedná se o

  1. sdílení kapacit („pooling and sharing“)
  2. nastavení správných priorit
  3. koordinaci aktivit a specializaci

Problematické je (mimo jiné) to, že koncept Smart Defence vyžaduje po státech, aby se nepřipravovaly na celou škálu hrozeb, které mohou ohrozit jejich bezpečnost, místo toho se mají zaměřit pouze na určitý sektor, na který se budou specializovat. Určité omezení nezávislosti v rozhodování o vlastní bezpečnosti představuje i sdílení kapacit, kdy např. transportní letoun bude kvůli jeho nákladnosti vlastněn několika státy. Kompletní kapacity pro reakci na širokou škálu hrozeb by tedy byly v rukou NATO, ne národních států. To vyžaduje poměrně vysokou úroveň důvěry mezi státy. Nejpalčivější je právě otázka, jak zajistit, aby žádný stát nebyl ostatními spojenci opuštěný v případě potřeby nebo naopak, aby nebyl nucen zúčastnit se určité mise, která je proti jeho národním zájmům, protože pouze on se specializuje na budování kapacit, které jsou pro misi potřebné. Otázkou také je, jak zajistit dostupnost mezinárodních kapacit, pokud může každý účastník použít „veto“, jako se to stalo v Libyi v případě Německa (Giegerich 2012; Johnson, LaBenz, Driver 2013: 39–42).

4. 2. Kontext vzniku konceptu Smart Defence

4. 2. 1. Finanční krize

Investice evropských členských států NATO do obrany se během posledních dvou let snížily o 45 miliard dolarů. V dnešní době 5 členů NATO (s výjimkou Německa), kteří přispívají největším procentem HDP na obranu, jsou buď ty, které mají největší ekonomickou sílu (USA, Francie, Británie) nebo ty, které mají určité bezpečnostní obavy a snaží se zachovat si dostatečné vlastní vojenské kapacity (Turecko, Řecko). V roce 2011 však pouze tři státy naplnily požadované kritérium investovat do obrany min. 2 % HDP, viz příloha č. 1 (USA, Británie, Řecko; USA investovaly dokonce 4,8 % HDP; in Baltrusaitis, Duckenfield 2012: 23–24). Důsledkem toho je, že příspěvek USA představuje 75 % z celkového rozpočtu NATO na obranu (Henius, MacDonald 2012: 11). Pokud se podíváme na dlouhodobé trendy, je patrné, že většina evropských států od konce studené války vytrvale snižuje investice na obranu. Po konci studené války se průměrné investice pohybovaly kolem 1,6 %, dnes se toto číslo blíží k 1 %. Z počátku byla situace v USA stejná, avšak z pochopitelných důvodů se investice do obrany začaly po 11. září 2001 zvyšovat (Hallams, Schreer 2012: 319–320; Johnson, LaBenz, Driver 2013: 39–42).

Tento nepoměr vytváří napětí v euro-atlantických vztazích a nelze se divit USA, že jim dochází trpělivost a požadují, aby jejich evropští partneři převzali větší odpovědnost za zajišťování vlastní bezpečnosti (Valášek 2011: 2). Jak tuto situaci vyřešit? Jednou z možností, kterou navrhuje svým evropským spojencům samo NATO, je koncept Smart Defence, tedy investovat stejně, ale lépe a chytřeji.

NATO je organizací, která se nezaměřuje pouze na ochranu teritoria svých členů, ale má globální cíle např. v rámci managementu krizí (viz kapitola Bezpečnostní strategie NATO), je pro tuto organizaci nutné mít kapacity pro naplnění svých cílů. Pokud NATO opravdu bude chtít aspirovat na řešení konfliktů v globálním měřítku, je možné, že 2% hranice investic do obrany bude nedostačující (Baltrusaitis 2012: 24).

Příloha č. 1: Výdaje členských států NATO na obranu.

Zdroj: Baltrusaitis, Duckenfield 2012: 24.

4. 2. 2. Klesající zájem USA o Evropu

Debata ohledně sdílení nákladů není novým jevem posledních let, ale tato otázka zde byla přítomna v určité formě již od založení Severoatlantické aliance. Diskutovalo se o tom, jaké rozdělení nákladů je spravedlivé. Již v roce 1951 varoval Eisenhower (in Hallams, Shreer 2012: 314) Evropu, že americké disproporční přispívání na vojenské kapacity v Evropě je dlouhodobě neudržitelné a je potřeba disproporcionalitu vyrovnat. I během studené války se tento požadavek opakoval, avšak bez výsledku. Je možné, že volání po spravedlivějším sdílení nákladů byl pouze způsob, jak si zachovat tvář před veřejností a kongresem a tyto požadavky neobsahovaly žádné vážné strategické cíle. Je totiž běžné, že silnější člen určitého společenství nese i větší náklady (Hallams, Shreer 2012: 314–315).

Současnou situaci v NATO lze vysvětlit např. skrze „teorii hegemonické stability“. Teorie hegemonické stability1 počítá s tím, že v rámci zajišťování svého blaha, které se často překrývá i se všeobecným blahem, bude muset hegemon investovat více, než jeho partneři, kvůli svým větším možnostem a lepšímu postavení. Jiné státy ponesou menší náklady, některé se pouze „povezou“. Můžeme říci, že v určitém rozměru velký stát je zneužíván menšími, protože v rámci zajištění stejné věci přispívá více. Po nějakou dobu hegemon tuto situaci toleruje, protože jeho exkluzivní pozice mu zajišťuje mnoho výhod (Baltrusaitis, Duckenfield 2012: 22–23). Tolerance k nerovnoměrnému sdílení nákladů však nemusí trvat věčně a hegemon může začít vyžadovat větší spolupráci od svých spojenců a spravedlivější rozdělení nákladů. Podle Baltrusaitise a Duckenfielda (2012: 23–24) se NATO dostává právě do fáze, kdy USA již nejsou ochotny nést většinu nákladů na zajištění bezpečnosti v Evropě a blízkém okolí. Průběh mise v Libyi, kde USA nehrály hlavní roli, ale přenechaly vedení evropským státům, tuto situaci potvrzuje.

Změnu přístupu mohl zapříčinit nástup Obamy. Ten se zasadil o prosazení dvou nových strategií: a) strategie snižování nákladů, která měla za cíl snížit náklady na zajišťování bezpečnosti a přesunou část těchto nákladů na spojence; b) tzv. „counterpounching“, ve které se snaží ujistit spojence o své pozici. Obama také posunul zájem mezinárodní politiky více do Asie, kde se zaměřil na vzestup Číny, která představuje nyní hlavní výzvu americkému vlivu v Pacifiku. Je nutné se vyrovnat s tím, že Evropa již není pro USA hlavní strategickou prioritou, jak tomu bylo za studené války. I proto pravděpodobně nebude USA v tak velké míře sponzorovat evropskou bezpečnost, jak tomu bylo doposud (Drezner 2011).

4. 3. „Starý nápad, nový obal“

Již od svého vzniku se Severoatlantická aliance snažila snížit své náklady skrze sdílení nákladů a budování mezinárodních kapacit. Jako příklad můžeme uvést projekt The Defense Capabilities Iniciatives (DCI), který byl představen na Summitu NATO ve Washingtonu v roce 1999. DCI usilovalo o identifikaci klíčových národních kapacit, které jsou potřebné pro chod Aliance, a ve druhém kroku o to, aby země s takovými kapacitami byly ochotné poskytnou je pro potřeby NATO. Jednalo se o velmi ambiciózní projekt. Na tento projekt navazoval další s názvem „Prague Capabilities Commitment“ (PCC), který vznikl v roce 2002. PCC měl za úkol podívat se konkrétněji na poznatky zjištěné z projektu DCI, tedy na možnosti specializace a sdílení kapacit v rámci států NATO. Tyto snahy přinesly nejednoznačný výsledek, avšak byly pro Alianci potřebnou zkušeností a koncept Smart Defence může z těchto zkušeností těžit (Johnson, LaBenz, Driver 2013: 39–42).

Proč by však měl projekt Smart Defence fungovat nyní? Především kvůli výše uvedenému kontextu, ve kterém vznikal. Evropské státy se musí vyrovnávat s finanční krizí a postupnou ztrátou zájmu USA o děj v Evropě a blízkém okolí.

4. 4. Úspěšné projekty Smart Defence

Existuje několik úspěšných projektů, které jsou založeny na principu Smart Defence. V rámci NATO můžeme zmínit projekt „C-17 Strategic Airlift Capabilities“ (SAC), který funguje od roku 2008. Jeho cílem je pořídit, udržovat v provozu a v případě potřeby nasadit k akci tři Boeingy C-17, které mají sloužit jako společné strategické transportní kapacity. Tyto transportní letouny může využívat pro své mise i Evropská unie či OSN. Dalším projektem je „Airborne Warning and Control System“ (AWACS), který byl využit i během mise v Libyi. Jedná se o jeden z mála projektů, který je zcela vlastněn a provozován Aliancí a participuje na něm 17 států. Dalším projektem zase trochu jiného charakteru je „Multinational Logistics Coordination Centre“ (MLCC), na kterém se intenzivně podílí i Česká republika. Tento projekt má za cíl podpořit mezinárodní spolupráci v oblasti logistiky. Dalším úspěšným projektem je „Allied Ground Surveillance“ (AGS), více viz Henius, MacDonald 2012.

Jako příklad úspěšného projektu mimo struktury NATO můžeme zmínit britsko-francouzskou bezpečnostní dohodu z roku 2010 nebo úspěšný projekt zemí Beneluxu „Deployable Air Task Force“ (DATF). Projekt DATF má kořeny již v dohodách ze 70. let. Kvůli nízkému rozpočtu na obranu tyto státy hledaly řešení, které by zajistilo potřebné vojenské kapacity. Tyto země vycházely ze společných geografických a kulturních podobností a ze společných bezpečnostních zájmů a vytvořily flexibilní a velmi obsáhlý „letecký balíček“, který je schopný reagovat na různé situace. Tento projekt může využívat Severoatlantická aliance pro operace, které by jednotlivé státy Beneluxu nemohly vykonávat samostatně. Úspěšně byl DATF nasazen např. v Afghánistánu.

5. Omezení politických a vojenských nedostatků evropských států skrze koncept Smart Defence

Mise Unified Protector v Libyi odhalila několik závažných nedostatků evropských států v kapacitách, ve schopnosti vést a velet, ale i na politické úrovni. Technické nedostatky, které se týkaly především nedostatečných kapacit evropských zemí, lze nepochybně odstranit skrze projekty Smart Defence. Přesně pro tyto účely byl koncept Smart Defence vytvořen. Jednotlivé státy si nemohou dovolit investovat do drahých prostředků např. pro průzkum, a protože tyto kapacity potřebují k úspěšnému vykonání mise, a tudíž k naplnění svých bezpečnostních cílů stanovených v bezpečnostní strategii NATO, je nutné, aby na pořízení a udržování těchto kapacit spolupracovaly. Úspěch projektu zemí Beneluxu DAFT ukazuje, že pro úspěšné projekty je důležitá kulturní a historická blízkost a blízkost bezpečnostních politik, která může překonat pocit nedůvěry mezi státy. Zde se ukrývá velký potenciál pro koncept Smart Defence, který nemusí fungovat napříč celou Atlantickou aliancí, ale projekty mohou být vytvářeny právě v rámci menších společenství států, které se na sebe mohou spolehnout. V této oblasti má velký potenciál i budování projektů Smart Defence v rámci Visegradské čtyřky. Toto seskupení již deklarovalo zájem spolupracovat na projektech Smart Defence a několik návrhů se projednává (Novotný 2012; Valášek 2012).

Co se týče nedostatků vedení a velení, zde jsou možnosti uplatnění konceptu Smart Defence velmi malé. Smart Defence neposkytuje návod na lepší management velení či na řešení nejasných politických situací. Jednou z možností, jak omezit druhý problém v této kategorii, tedy nejednotnost velení, může být více společných tréninků, budování společné logistiky a propracovanější systém komunikace. To je jistě v souladu se zásadami konceptu Smart Defence, který podporuje společný výcvik v jakékoliv oblasti, tedy i komunikační.

Poslední nedostatek mise Unified Protector – nejednotnost Aliance, je ten nejproblematič­tější. Nejednotnost států a neshoda v základních strategických bezpečnostních prioritách je i hlavní hrozbou pro úspěšné fungování konceptu Smart Defence. Podle Biscopa (2012: 1309) je jediným řešením současné situace (doba finančních škrtů) kolektivní spolupráce v rámci evropských států. Ale ještě předtím, než se Evropa rozhodne vybudovat společné vojenské kapacity, je nutné si stanovit, do jaké míry státy trvají na tom, aby v zajišťování bezpečnosti byly autonomní. Potenciální společné kapacity musí být založené na shodných prioritách – funkčních i geografických a na přesně stanovených podmínkách používání společných prostředků. Mise v Libyi ukázala, že mezi hlavními hráči Evropy tato shoda neexistuje a že Německo má odlišné představy než jeho partneři. Kvůli přístupu Německa byla dokonce omezena funkčnost společného leteckého projektu AWACS tím, že Německo stáhlo své jednotky, které spadají pod tento program. Pokud státy Evropy nenajdou shodu v oblasti bezpečnostních priorit, projekt Smart Defence nemůže fungovat.

Podle Barryho (2011: 7) by bez pomoci NATO Kaddáfího síly rebely porazily. Na druhou stranu ale také tvrdí, že pokud by zapojené země měly všechny potřebné kapacity, konflikt by mohl být ukončen mnohem dříve. Proč je důležité konflikt ukončit rychle? Barry tvrdí, že čím déle občanská válka trvá, tím více se může prohlubovat nepřátelství mezi jednotlivými skupinami, přibývá válečných zločinů, zvyšuje se příležitost pro rozvoj organizovaného zločinu a v neposlední řadě dochází k ničení civilní či ekonomické infrastruktury. To vše poté činí post-konfliktní rekonstrukci a stabilizaci země daleko obtížnější. I proto, pokud si evropské státy chtějí zachovat schopnost vstupovat do vojenských zahraničních operací bez pomoci USA a včasně řešit nastalý konflikt, je nutné, aby měly dostatečné kapacity.

Závěr

Smart Defence je ambiciózní program spolupráce mezi státy v oblasti bezpečnosti, který má podpořit specializaci států a sdílení prostředků, aby i v době finančních škrtů byla Aliance schopna mít kapacity, které jsou nutné pro naplnění jejich cílů. Jak však ukázala operace Unified Protector, existují závažné překážky, které ovlivňují efektivitu vojenských misí Aliance a znemožňují rozvoj spolupráce v rámci konceptu Smart Defence.

Na příkladu zahraniční mise NATO Unified Protector v Libyi byly analyzovány nedostatky evropských států a spojenců. Práce zjistila, že tyto nedostatky lze rozdělit do tří kategorií: (1) nedostatky technické, (2) nedostatky ve vedení a velení, (3) nejednotnost Aliance. Do první skupiny patří především nedostatek techniky v oblasti průzkumu a získávání zpravodajských informací, nedostatečné kapacity pro transport aj. Práce zjistila, že tyto nedostatky lze omezit skrze spolupráci států v rámci projektů Smart Defence. Smart Defence se snaží o minimalizaci nákladů a maximalizaci zisků. Nákup společných kapacit ve výše zmíněných oblastech by evropské bezpečnosti pomohl, aniž by se výrazně musely zvýšit výdaje na obranu. Nedostatky ve vedení a velení jsou komplikovanější. Problémy ve velení by mohly být odstranitelné pomocí větší kooperace např. v rámci společných výcviků a příprav na mise. Problematika nejednoznačnosti vedení celé mise je politického charakteru a jeho řešení skrze Smart Defence je podobné jako kategorie třetí – nejednotnost Aliance. Nejednotnost Aliance je velkou překážkou i pro samotný koncept Smart Defence. Třetí kategorii problému nelze odstranit či omezit skrze koncept Smart Defence, pomůže snad jen větší komunikace mezi státy, vyjasňování si postojů a cílů a snaha najít průnik. Možné by také bylo využívat principy Smart Defence v menších uskupeních států, jako např. V4, nebo např. projekt států Beneluxu. Různé politické cíle spolu se snahou zachovat si autonomii v oblasti bezpečnosti však pravděpodobně budou tou největší překážkou v budování společných obranných kapacit Evropy.

  1. Více viz Keohane, R. (1980): The Theory of Hegemonic Stability Changes in the International Economic Regimes, 1967–1977, nebo Robert Gilpin (1981): War and Change in World Politics.

Zdroje

• Aubrey, D. R. (2012): From the Courtroom to the CAOC: Operational Litigation and NATO in Libya. Reporter, roč. 39, no. 1., s. 41–46.

• Baltrusaitis, D. F.; Duckenfield, M. E. (2012): Operation Unified Protector: Triumph or Warning Sign? Baltic Security and Defence Review, roč. 14, č. 2.

• Barry, B. (2011): Libya’s Lessons. Survival, roč. 53, č. 5, s. 5–14.

• BBC (2011a): Arab League backs Libya no-fly zone. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/…ica-12723554

• BBC (2011b): Libya conflict: France air-dropped arms to rebels. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/…ica-13955751

• Bilefsky, D.; Landler, M. (2011): As U.N. Backs Military Action in Libya, U.S. Role Is Unclear. Dostupné na: http://www.nytimes.com/…nations.html?…

• Brahimi, A. (2011): Libya’s Revolution. The Journal of North African Studies, roč. 16, č. 4, s. 605–624.

• Daalder, I. H.; Stavridis, J. G. (2012): NATO’s Victory in Libya. The Right Way to Run an Intervention. Foreign Affairs, roč. 91, č. 2, s. 1–7.

• Drezner, D. (2011): Does Obama Have a Grand Strategy? Why We Need Doctrines in Uncertain Times. Foreign Affairs. Dostupné na: http://www.foreignaffairs.com/…and-strategy

• EU (2003): Bezpečná Evropa v lepším světě – evropská bezpečnostní strategie. Dostupné na: http://consilium.europa.eu/…8ESSIICS.pdf

• Giegerich, B. (2012): NATO’s Smart Defence: Who’s Buying? Survival, roč. 53, č. 3, s. 69–77.

• Hallams, E.; Schreer, B. (2012): Towards a ‘post-American’ alliance? NATO burden-sharing after Libya. International Affairs, roč. 88, č. 2, s. 313–327.

• Harlow, B. (2012): From Flying Carpets to No-Fly Zones: Libya’s Elusive Revolution(s), According to Ruth First, Hisham Matar, and the International Criminal Court. Journal of Arabic Literature, roč. 43, s. 431–457.

• Henius, J.; MacDonald, J. L. (2012): Smart Defence: A Critical Appraisal. NATO Defence College, Řím. Dostupné na: www.ndc.nato.int/…ownloads.php?…

• Johnson, P. J.; LaBenz, T.; Driver, D. (2013): Smart Defence, Brave New Approach or Déja Vu? Naval War College Review, roč. 66, č. 3, s. 40–51.

• NATO (2010): Aktivní zapojení, moderní obrana – strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členy Severoatlantické aliance. Dostupné na: http://www.nato.int/…t_web_en.pdf

• Novotný, A. (2012): Smart Defence – A New Way Of Looking at The Capabilities of the Alliance. In: Majer, M.; Ondrejcsák, R.; Tarasovič, V. (eds.): Panorama of global security environment 2012. Bratislava, CENAA, s. 155–167.

• OSN (2011): Resolution 1972. Dostupné na: http://www.un.org/…0200.doc.htm

• Rasmussen, A. F. (2011a): Building Security in an Age of Austerity. Projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Dostupné na: http://www.nato.int/…ns_70400.htm

• Rasmussen, A. F. (2011b): Monthly press briefing by NATO Secretary General Anders Fogh Rasmussen. Dostupné na: http://www.nato.int/…ns_77640.htm

• Tisdall, S. (2011): Germany blocks plans for Libya no-fly zone. Dostupné na: http://www.theguardian.com/…-no-fly-zone

• The Guardian (2011): Gaddafi killed as Sirte falls. Dostupné na: http://www.theguardian.com/…e-falls-live

• The White House (2011): Remarks by the President in Address to the Nation on Libya. National Defense University, Washington, D.C. Dostupné na: http://www.whitehouse.gov/…nation-libya

• UCDP (2012): Arabian Spring. Uppsala Conflict Data Program. Dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/…20spring.pdf

• US NATO (2011): Libya: Operation Unified Protector – fact sheet. United States Mission to NATO. Dostupné na: http://nato.usmission.gov/…t-sheet.html

• Valášek, T. (2011): What Libya says about the future of the transatlantic aliance. Dostupné na: http://www.cer.org.uk/…tic-alliance

• Valášek, T. (2012): Towards a Smarter V4. How to Improve Defence Collaboration Among the Czech Republic, Humgary, Poland and Slovakia. Dostupné na: http://www.einiras.org/…ions/Detail/?…

• Watt, N.; Wintour, P. (2011): Libya no-fly zone call by France fails to get David Cameron's backing. Dostupné na: http://www.theguardian.com/…avid-cameron

Autorka je studentkou magisterského programu Bezpečnostní a strategická studia na FSS MU.

blog comments powered by Disqus
Author
Alena Hrušková
Section
Articles
Topics
, , ,
Published
17th June 2014