Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Militantní demokracie a boj proti terorismu v rámci liberálně demokratického státu: případ Grupos Antiterroristas de Liberación (GAL)

Nalezení ideálního bodu rovnováhy mezi efektivním zajištěním bezpečnosti země a nezasahováním do práv a svobod občanů představuje při tvorbě protiteroristických strategií v moderním demokratickém státě velmi obtížný úkol. Tento článek pojednává o problematice legitimnosti boje proti terorismu, konkrétně se zaměřuje na zhodnocení španělské kontroverzní strategie proti terorismu reprezentovanou použitím paramilitární organizace Grupos Antiterroristas de Liberación v boji s teroristickou organizací ETA mezi lety 1983 – 1987. Tato strategie je v práci diskutována jak z hlediska zásad boje proti terorismu v rámci liberálně demokratického státu, tak z hlediska konceptu militantní demokracie.

ÚVOD

Od konce roku 1960 se terorismus ukázal jako významný prvek domácího i mezinárodního politického života, avšak otázka jak legitimně a při tom dostatečně efektivně na něj reagovat představuje jeden z hlavních problémů, s kterými se vlády liberálně demokratických států potýkají.

Jednu z klíčových povinností moderního liberálně demokratického státu totiž představuje zaručení bezpečnosti svým občanům, a to v rámci zachování všech práv a svobod a nenarušení hodnot, tradic ani demokratických norem ve společnosti. Pokud by stát používal nezákonná, protiústavní opatření pro boj proti terorismu, existuje vždy reálné, vysoké riziko ohrožení vlastní legitimity, integrity a vytváření situace daleko horší nežli té, které se pokouší sám vzdorovat. Jak poznamenává Peter Chalk (1998: 373), „boj ohněm proti ohni“ není v rámci liberálně demokratické společnosti přípustný.

Jeden z případů tohoto balancování mezi legitimním a nelegitimním způsobem boje proti terorismu reprezentuje úsek dějin španělského boje proti teroristické organizaci Euskadi Ta Askatasuna,1 kte­rý bývá nazýván jako „ špinavá2 válka vedená demokraty“.3 Kon­krétně se jedná o vytvoření vládou paramilitární organizace Grupos Antiterroristas de Liberación4 s úkolem působit i pomocí smrtících prostředků v šedé zóně zákona proti organizaci ETA.

Cílem této práce je tak rozbor a popis problematiky boje proti terorismu v rámci demokratického státu na případu GAL, na který je aplikován koncept militantní demokracie, tedy teoretického modelu takové demokracie, která sice vystupuje proti svým nepřátelům ofenzivně až represivně, avšak stále ještě v mezích slučitelných se zásadami a principy liberálně demokratického stá­tu.

Co se týče struktury textu, nejprve charakterizujeme samotný GAL, popisujeme průběh událostí mezi lety 1983 – 1987, kdy GAL působil, a následně představujeme koncept militantní demokracie spolu se shrnutím problematiky boje proti terorismu v rámci demokracie. V závěru zasazujeme případ GAL do vytvořeného teoretického rámce, přinášíme analýzu tohoto případu a konečné zhodnocení.

1. Hlavní cíle a význam výzkumu

Jak již bylo uvedeno výše, hlavní cíl práce představuje analýza španělské strategie boje proti terorismu mezi lety 1983 – 1987, konkrétně případu působení kontroverzní antiteroristické skupiny GAL, a to jednak z hlediska konceptu militantní demokracie a jednak z hlediska popsaných možností a limitů boje proti terorismu v rámci liberálně demokratického státu. Na základě této analýzy pak jsou určena možná pochybení španělské vlády.

Na první pohled by se mohlo zdát, kvůli datu působení GAL v 80. letech 20. století, že toto téma musí být nutně již vyčerpáno. Avšak navzdory tomu, že o GAL bylo opravdu napsáno už mnoho (představuje nezbytnou součást každé práce zabývající se dějinami, analýzou apod. dosavadního španělského boje proti ETA), tak z pohledu militantní demokracie se tomuto tématu nevěnoval zatím žádný autor. Pouze existuje několik prací, které osvětlují dopady aféry GAL na španělskou demokracii a legitimnost vlády (srov. Chalk 1998; Riegler 2009; Woodworth 2001), či takové, které obecně popisují možnosti liberálního státu jak bojovat s terorismem a případ GAL jen okrajově zmiňují (srov. Chalk 1995; Cinar 2010; Donohue 2001; Wilkinson 2001).

Vztažení problematiky militantní demokracie i na tento extrémní způsob boje proti terorismu tak představuje relevantní příspěvek do diskuze, kde přesně leží ideální bod rovnováhy mezi legitimností a nelegitimností či bezpečností a svobodou při formování protiteroristických strategií.

2. GAL

2.1. Charakte­ristika GAL

Případ GAL reprezentuje nejkontroverznější strategii španělské vlády proti terorismu, konkrétně proti teroristické skupině ETA. Jednalo se o pravicovou, stínovou organizaci, která s pověřením vlády prováděla paramilitární atentáty proti ETA na obou stranách hranice Španělska s Francií5 (Woolslayer 2007: 65).

Svou organizací se jednalo o unikátní skupinu, jež měla díky podpoře španělské vlády a jejích bezpečnostních sil stabilní organizaci a vedení, spolu s jasným cílem řízeného zániku ihned po splnění všech svých cílů. Konkrétně měl GAL zadáno splnit dva primární úkoly, a to oslabit levicové aktivisty ETA ve Španělsku a podnikat útoky proti uprchlické komunitě ve Francii, což mělo donutit francouzskou vládu ke změně politiky vůči uprchlíkům na jejím území (Aiarta–Zabalo 2010: 23; Barbería 1983).6

Organizace se skládala z žoldáků napříč kriminálními organizacemi z Francie a Portugalska a co se týče financování, tak chod celé skupiny byl placen z fondos reservados, tajného vládního fondu určeného pro zvláštní účely. Nejdříve si veřejnost myslela, že GAL představuje teroristickou vigilantistickou skupinu. Mnozí občané sdíleli názor, že „konečně dal ETA někdo zakusit své vlastní medicíny“ (Riegler 2009: 8), ale později bylo médii odhaleno, že skupinu opravdu založila španělská vláda. Avšak ani vláda a ani socialistická strana, která byla v tu dobu u moci, nikdy oficiálně nepřiznala zodpovědnost za aktivity GAL (Woolslayer 2007: 65 – 66).

2.2. Historie skupiny GAL a události mezi lety 1983 – 1987

Počátky agresivní kampaně španělského státu proti Baskicku lze vysledovat až do let 1950 – 1960, kdy pod nadvládou generála Franca docházelo k brutálnímu potlačení baskické kultury a jazyka. V reakci na to, co bylo považováno za drakonický a zcela nelegitimní útok proti jejich základní etnické a jazykové identitě, skupina specializovaných baskických nacionalistů oznámila zahájení ozbrojeného povstání v roce 1968. Francův režim sice v sedmdesátých letech padnul a předpokládalo se, že s pádem nepřítele se rozpustí i skupina proti němu zbrojící, avšak ETA se po jeho pádu ještě více zradikalizovala (Alonso 2010: 23).7

Na počátku přechodu k demokratizaci se tak španělská vláda opravdu začala soustředit na uspokojení některých hlavních požadavků ETA, když například udělila určitou míru autonomie baskickým provinciím v roce 1980. Tyto ústupky však nedokázaly jakkoliv snížit agresivitu činů ETA. Útoky v roce 1983 představovaly již dvojnásobek toho, kolik jich proběhlo v roce 1975. Zvyšující se frustrace, chybějící pokrok v řešení této problematiky a argumentace kritiků tehdejší protiteroristické strategie vlády, že ústavní záruky snižují možnosti a efektivnost boje s ETA, vyústilo až k situaci, kdy několik španělských politiků a bezpečnostních představitelů přímo volalo po upuštění státu od právní zdrženlivosti v rámci této války proti terorismu (Chalk 1998: 381).

Rozhodnutí o zřízení GAL bylo přijato v roce 1983 na návrh ministra vnitra Josého Barrionueva, díky němuž šéf bezpečnosti Rafael Vera vytvořil tuto organizaci, a tímto byla zahájena v úvodu již zmíněná „špinavá válka“ proti ETA (Encarnación 2008: 99).

Mezi 1983 – 1987 GAL podnikal bombové atentáty, únosy a vraždy na teritoriu baskického regionu v severním Španělsku a jihozápadu Francie (Chalk 1998: 381). Konkrétně se jednalo o více než 40 operací, při nichž přišlo o život 28 lidí,8 včetně legendárních ETA aktivistů Ramona Onederra a Mikela Goikoetxea. Avšak zanedlouho akce i celé směřování skupiny GAL degenerovalo k čistému terorismu. V roce 1986 například zaútočili na bar v městě Bayonne, při kterém zahynulo 8 lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Celkově v devíti případech končily operace GAL smrtí nebo zraněním nevinných obětí, které nebyly v ETA nijak zainteresovány. V roce 1987 pak GAL záhadně zmizel, což bylo způsobeno jednak uvědoměním si vlády, že nemá dostatečnou možnost kontroly nad jejich jednáním, a jednak i dosažením jednoho ze svých hlavních cílů, tj. členové ETA podle Francie již přestali být považováni za radikální aktivisty, kterým se mnohdy uděloval i politický azyl, ale za teroristy (Riegler 2009: 8 – 9). Tehdejší francouzský prezident prohlásil, že „nyní je na ně nahlíženo jako na teroristy, kteří musí být uvězněni nebo vyhoštěni“ (Chalk 1998: 373).

Později byli někteří policisté a několik vedoucích představitelů vládní socialistické strany zodpovědných za GAL pravomocně odsouzeno, ale premiéru tehdejší vlády nebylo prokázáno, že by vydával nějaké rozkazy k vytvoření či jiným aktivitám GAL.9 Sám na obhajobu svých kolegů premiér pronesl: „Demokracie je obhajována v kanálech, stejně jako v salonech.“ (Riegler 2009: 8) Tato kauza samozřejmě velmi poškodila stát v boji proti ETA, ale mírné ospravedlnění přišlo právě se zatčením organizátorů i těch, kteří financovali tuto organizaci, a také finančním odškodněním pozůstalých po obětech akcí GAL státem (Alonso 2010: 23 – 24).

3. Vymezení militantní demokracie

Ideje militantní demokracie provázejí život občanů ve společnosti již dlouhou dobu, boje panovníků proti narušitelům jejich vlády jsou známy již od nepaměti. Kořeny celého konceptu bychom tak mohli vystopovat velmi hluboko, avšak ucelené ideové kořeny celého konceptu militantní demokracie nacházíme až v pracích Carla Loewensteina, z něhož vychází téměř všichni pozdější autoři. Koherentní definici podává například Mareš (2012): „Militantní demokracie je taková demokracie, která vystupuje ofenzivně pomocí právních, mocenských a diskursivních nástrojů proti svým ideovým nepřátelům uvnitř systému, a to ještě předtím, než tito nepřátelé iniciují naplnění hlavních hrozeb, které z jejich existence vyplývají. Tito nepřátelé jsou vystaveni represi, která je ovšem výsledkem demokratického politického procesu a nezasahuje nepřiměřeně do základních lidských práv.“

Capoccia (2001: 432) pak zdůrazňuje, že pro obránce demokracie je nesmírně důležité zvolit ideální hranici rovnováhy mezi dvěma protikladnými hrozbami demokracie. Jednu z nich představuje situace, kdy stát vystupuje ofenzivně vůči určitým jedincům nebo skupinám ve společnosti na základě jejich politických nebo ideologických názorů, avšak represe vůči nim je natolik vysoká, že vláda začne vykazovat autoritativní tendence. Druhou hrozbu pak reprezentuje tolerování těchto antidemokratických sil ve společnosti, jejichž přehlížení může naopak vést až ke kolapsu celého státního zřízení. Capoccia dále zdůrazňuje, že čím větší budou získávat nepřátelé demokracie podporu veřejnosti, tím vyšší riziko narušení politického systému pak představuje, a tím urgentnější je včasné řešení tohoto problému ze strany státu.

4. Boj proti terorismu v rámci demokracie

4.1. Liberálně demokratický stát vs. terorismus

Podobné dilema vzniká při boji proti terorismu v rámci liberálně demokratického státu. Existuje zde totiž primární zásada, že ideální reakcí na terorismus je taková reakce, která na jedné straně nejlépe zajišťuje co největší bezpečnost země a jejich občanů a na druhé straně nezasahuje do jejich práv a svobod. Markus Thief (2009: 3) připomíná, že by nemělo být na bezpečnost a svobodu nahlíženo jako na dva protiklady, je tedy třeba hledat ideální rovnováhu.

Obecně dle teoretiků společenské smlouvy (Hobbes, Locke, aj.) moc svěřena státu občany, aby zajišťoval bezpečnost a postihoval trestnou činnost, představuje základ smluvního pojetí demokratické společnosti. Na oplátku zajištění této bezpečnosti a veřejného pořádku státem pak občan sám přijímá a dodržuje právní řád tohoto státu.

Ačkoli liberální demokraté akceptují možnost omezení svobody pro dobro společnosti jako celku, jsou také jasně přesvědčeni, že tato omezení musí mít dány jasné hranice (Chalk 1998: 375). Nesmí se zde vyskytovat jakési hobbesovské pojetí absolutní podřízenosti státu, toto je silně zamítáno ve smyslu limitování vlády pomocí systému brzd a rovnováh.

Je proto důležité, aby v boji proti hrozbě terorismu liberálně demokratické vlády usilovaly o udržení legitimity právního státu. Pokud by tak nečinily, byla by podkopána autorita i oprávněnost státní moci a vlády by se ocitly na stejné morální rovině jako teroristé, kteří věří, že „účel světí prostředky“ (Wardlaw 1989: 69). Typický přístup k boji proti terorismu přijatý západními liberálně demokratickými státy je ten, ve kterém se na terorismus nahlíží jako na zločin, který se trestá v rámci trestněprávního řádu. Peter Chalk (1998: 377) v tomto ohledu přípomíná, že jedno z největších nebezpečí, kterému čelí liberálně demokratický stát při boji proti terorismu je problematika přehnané reakce na něj. Pod tíhou okolností spjatých s potíráním terorismu se někdy vládní představitelé uchylují k radikálním metodám, odlišným od konvenčího způsobu prosazování práva, a tím se dostávají do šedé zóny ilegality, v jejímž rámci pracují právě i teroristické skupiny. Otto Kirchheimer (1961) tento jev nazývá jako „politická spravedlnost“. Tedy situace, kdy vláda pravidla a práva zakotvená v zásadě spravedlivého procesu buď záměrně desinterpretuje nebo úplně přehlíží. Pokud taková situace nastane, tak se stát ocitá nebezpečně blízko změně ze situace, kdy je ohrožován terorismem „zespoda“ ke státnímu terorismu „zeshora“ (Chalk 1998: 377).

V návaznosti na specifický případ GAL pak musíme ještě poukázat na fakt, že u ozbrojených složek v liberálně demokratickém pojetí jsou pravidla pro použití síly založena na principu použití minimální potřebné síly. Spolu s tím je možné rovněž zmínit, že stejně jako existuje zásada využití prostředků trestního práva v demokratických společnostech až jako nejzazšího způsobu potírání zločinu (tzv. ultima ratio) (Justice 2012: 7), možnost totální eliminace nepřátel demokracie by měla být rovněž vázána tímto principem. Je tedy zapotřebí nejprve vyloučit všechny další mechanismy a nástroje k boji proti terorismu, nežli se vláda uchýlí k využití smrtících prostředků, jež mívají fatální důsledky.

4.2 Lidská práva vs. terorismus

Co se týče lidských práv a svobod, tak pro boj proti terorismu existuje mnoho pravidel, která musí být dodržována. Vlády mají vždy povinnost chránit své občany před politicky motivovaným násilím. V boji proti terorismu však musí vlády rovněž zajistit, že dodržují i další povinnosti vůči svým občanům tím, že dohlédnou na to, aby byly respektována a neporušována mezinárodně uznávaná základní lidská, humanitární a uprchlická práva (HRW 2003: 2 – 3).

Bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan po teroristických útocích 11. září 2001 na Světové obchodní centrum zdůraznil, že musí docházet k rozumnému kompromisu mezi lidskými právy a bojem proti terorismu: „Pevně věřím, že teroristická hrozba musí být potlačena, ale státy musí rovněž zajistit, aby protiteroristická opatření neporušovala lidská práva.“ (UN 2002). Pravá bezpečnost je tak v konečném důsledku především o zajištění stabilního prostředí, ve kterém jsou všechna lidská práva respektována a chráněna.

Koncept lidských práv však není „měkký“ na terorismus. Uznává, že státy musí někdy přijímat mimořádná opatření k zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti. Avšak ani v krizových stavech nesmí stát zasahovat do takových esenciálních práv, jakými jsou právo na život, právo nebýt mučen či dalších forem nelidského, krutého zacházení, spolu s právem na svobodu myšlení a náboženství, apod. Například Alan Cohan (2002: 107) stanovuje fundamentální premisu pro boj proti terorismu, a to nepřípustnost nevinných obětí. Bez ohledu na to, jak ohavných činů se teroristé dopouštějí, nelze za žádných okolností akceptovat tuto možnost. Ve smlouvách jako například Mezinárodní pakt o občanských a politických právech je stanoveno, že „…jakékoli omezení práv druhých musí být striktně výjimečné a dočasné povahy, v míře vyžadované naléhavosti situace … a musí být v souladu s mezinárodními smlouvami státu, zejména z hlediska mezinárodního humanitárního práva.“ (UN 1966).

Kromě toho ochrana lidských práv není pouhým právním požadavkem, je to především integrální součást úspěšné kampaně proti terorismu. Terorismus totiž tím, jak útočí na civilisty, sám porušuje základní lidská práva, a proto boj proti terorismu by měl představovat potvrzování těchto práv, a tedy přemáhání terorismu i v jiné nežli vojensko-bezpečnostní rovině, a to v rovině morální, etické (HRW 2003: 3). Jak prohlásil Kofi Annan: „… usilovat o bezpečnost na úkor lidských práv je krátkozraké, rozporuplné a v dlouhodobém hledisku sebezničující.“ (UN 2002).

Spolu s tím, pokud vycházíme z výše zmíněného přístupu k terorismu jako ke zločinu, ústavně zaručená práva obviněného musí být respektována jak státem, tak policií i soudy aj. Toto právě je tím elementem, který legitimizuje demokratickou vládu státu a vytváří všeobecné akceptování společnosti na státní monopol používání násílí.

Z toho všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že při formování vhodné protiteroristické strategie by si měly demokratické vlády vždy pokládat jednoduchou otázku: Jaká je pro nás nejefektivnější a při tom ještě stále demokratická reakce na terorismus a jaké bude mít přijetí dané protiteroristické strategie dopady na práva a svobody občanů a legitimitu naší vlády?

5. Analýza GAL

Koncept militantní demokracie předpokládá účast ideového nepřítele demokracie, který se vyhraňuje vůči státu. Oponentem státu, proti němuž španělská vláda prostřednictvím GAL bojovala, byla organizace ETA. Jednalo se o intenciálního nepřítele, který měl separatistické snahy a jako způsob boje proti státu využíval terorismus. Terorismus lze v rámci oficiálních definic jednoznačně považovat za hrozbu vůči státnímu zřízení, a tedy i hrozbu vůči jeho demokratickým principům, a ETA tak plně odpovídala definici nepřítele státu z hlediska militantní demokracie. Ostatně od ustavení demokratického státního zřízení ve Španělsku v roce 1979 až do 1983 při svých útocích usmrtila více než 500 španělských občanů a podpora jejich činů byla v té době rovněž relativně vysoká (Echikson 1984).10 Jak bylo uvedeno, podle Giovanniho Capoccia (2001: 432) vysoká podpora nepřátel demokracie ve společnosti činí stát o to zranitelnějším, a proto se zásah proti nim stává urgentnějším. Tehdejší předseda vlády Felipe Gonzalez ostatně charakterizoval „baskický problém“ jako hrozbu číslo jedna pro stabilitu španělské demokracie (Echikson 1984).

Zasáhnout proti ETA tak bylo v té době jistě potřeba, většina občanů dokonce očekávala s rostoucím napětím a násilím ve společnosti zapojení vojenských prostředků (Echikson 1984), tato očekávání se však nepotvrdila a španělská vláda se rozhodla tajně vytvořit protiteroristickou skupinu GAL. Tehdejší situace sice mohla vypadat kriticky a tlak na vládu byl poměrně vysoký, avšak je zcela evidentní, že vláda v rámci boje proti ETA nevyčerpala všechny možné nástroje a mechanismy, jak terorismu čelit. Zabíjení členů ETA například pomocí bombových atentátů pak určitě nepatřilo mezi poslední možnost, jak „baskický problém“ zvládat. GAL aféra tak reprezentuje zjevné porušení základních principů fungování bezpečnostních sil v demokratickém státě, které by měly operovat na principu použití minimální potřebné síly. Vytvořením antiteroristické úderné skupiny GAL uvnitř bezpečnostního systému Španělska tak španělská vláda závažně porušila tento základní princip. Podle Petera Chalka (1998: 382) se zde jejich jednání nacházelo až nebezpečně blízko institucionalizaci vnitřní bezpečnosti na základě autoritářské představy používání maximální síly. Nelegitimnost celého jednání pak potvrzuje i fakt, že GAL byl vytvořen jako utajená vládní agentura, o jejímž napojení a financování na nejvyšší představitele státu se neměla veřejnost nikdy dozvědět.

Co se týče lidských práv, lze s jistotou říci, že GAL se neustále dopouštěl jejich porušování, jelikož zabíjel, zadržoval i mučil jak teroristy, tak běžné občany. Tímto svým jednáním porušoval minimálně článek 3, 5 a 9 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod (UN 1948). Spolu s jejich způsobem vykonávání spravedlnosti bez možnosti spravedlivého soudního procesu apod., prostřednictvím přímého zabíjení osob podezřelých z terorismu se pak dopouštěli jednání proti dalším článkům této deklarace. Jednalo se tedy o takové porušování lidských práv a svobod, které je absolutně nepřípustné v rámci liberálně demokratického státního zřízení, a španělská vláda se prostřednictvím své antiteroristické skupiny dostala na stejnou morální úroveň jako teroristi, proti kterým bojovala. Zároveň se Španělsko začalo velmi blížit zmiňované změně hrozby terorismu „zespoda“ na terorismus „zeshora“.

Ostatně, že se jednalo spíše o teroristickou, nežli o antiteroristickou skupinu, je již s odstupem času zřejmé. Toto tvrzení můžeme potvrdit například i jednáním vlády, která po určité době rodiny nevinných obětí, které usmrtil GAL, odškodnila shodnou částkou a ze stejných zdrojů jako oběti teroristických činů ETA (Art–Richardson 2007: 119).

Protiteroristická strategie GAL se tak nachází již zcela mimo rámec a možnosti jak liberálně demokratického státu, tak samotné militantní demokracie a reflektuje mnoho kritiky, která se ke konceptu militantní demokracie vztahuje. Například Markus Thiel (2009: 10) mu vyčítá, že militantní demokracie nadměrně omezuje občanské svobody, což se zde promítá ve skutečnosti, že španělská vláda přes GAL dá se říci až opomíjela lidská práva a svobody. Dále se konceptu militantní demokracie vyčítá možnost odstranění principů právního státu, a to mezi lety 1983 – 1987 opravdu můžeme registrovat. Ústava a zákony byly záměrně desinterpretovány nebo opomíjeny a potvrdil se zde tedy i koncept tzv. „politické spravedlnosti“ od Otta Kircheimera.

Co se týče efektivnosti této strategie, která by měla logicky vyvažovat opomíjení právního řádu a veškeré porušování práv a svobod občanů, tak ani v boji proti terorismu španělská vláda nezaznamenala (až na pár zabití důležitých členů ETA a přesvědčení Francie, aby považovala členy ETA za teroristy) žádný větší úspěch, spíše naopak. V mnoha ohledech se tento skandál ukázal být pro Španělsko jak destabilizující, tak i kontraproduktivní v boji proti terorismu. Odhalení této „špinavé války“ sloužilo k legitimizaci a ospravedlnění ozbrojeného teroristického boje ETA v očích mnoha, především baskických, občanů, kteří oprávněně obviňovali vládu z jednání v represivním a diktátorském duchu. Rovněž měla GAL aféra za důsledek, že kdysi populární politik, šéf vlády Felipe Gonzales se občanům odcizil a socialistická vláda ztratila veškerou důvěru.

ZÁVĚR

Jak je z textu patrné, kontroverzní španělská strategie boje proti terorismu prostřednictvím paramilitární antiteroristické skupiny GAL nevyhovuje pojetí boje proti terorismu v rámci liberálně demokratického státu a současně překračuje hranici únosnosti využívání konceptu militantní demokracie a potvrzuje i jeho častou kritiku.

GAL aféra sice v konečném důsledku fakticky nezpůsobila příliš velkou újmu španělskému státu a jeho demokracii, neboť se neobjevil žádný významný náznak snah o převrat kvůli tomuto skandálu, nicméně představuje významné vychýlení Španělska od ústavou přijatých liberálně demokratických principů práva a pořádku. Rovněž došlo k diskreditaci celého demokratizačního procesu ve Španělsku započatém již v letech 1974 – 1975 a na základě zjištěného propojení GAL a vlády začal být stát obviňován ze strany ETA ze státního terorismu a na základě této rétoriky si ETA i začala ospravedlňovat své činy před veřejností a získala ještě větší podporu. Proto lze tuto kontroverzní španělskou strategii považovat za obrovské selhání, které v konečném důsledku mělo na boj proti terorismu zcela opačný účinek.

Seznam literatury

  • Aiartza, U. – Zabalo, J. (2010): The Basque Country: The Long Walk to a Democratic Scenario. In Berghof Transitions Series. No. 7. Online verze (http://www.berghof-conflictresearch.org/…s_basque.pdf).
  • Alonso, R. (2010): Counter-Narratives against ETA’s Terrorism in Spain. In Countering Violent Extremist Narratives. Online verze (https://www.nctv.nl/…6-444038.pdf?…).
  • Art, R. J. – Richardson, L. (2007): Democracy and Counterterrorism: Lessons from the Pas. Washington: US Institute of Peace Press.
  • Barbería, J. L. (1983): Un grupo terrorista autodenominado GAL se atribuye el secuestro de Segundo Marey, liberado ayer en Francia. Online text (http://elpais.com/…_850215.html).
  • Barros, C. P. – Caporale, G. M. – Gil-Alana, L. A. (2006): ETA Terrorism: Police action, political measures and the influence of violence on economic activity in the basque country.
  • Capoccia, G. (2001): Defending Democracy. Reactions to Extremism in Interwar Europe. In European Journal of Political Research. Vol. 39.
  • Chalk, P. (1995): The Liberal Democratic Response to Terrorism. In Terrorism and Political Violence, Vol. 7, Issue 4.
  • Chalk, P. (1998): The Response to Terrorism as a Threat to Liberal Democracy. In Australian Journal of Politics and History. Vol. 44, No. 3. Online verze (http://onlinelibrary.wiley.com/…97.00027/pdf).
  • Cinar, B. (2010): The Relationship Between Terrorism and Liberal Democratic States. In European Journal of Economic and Political Studies. Vol. 2.
  • Cohan, J. A. (2002): Formulation of a State's Response to Terrorism and State-Sponsored Terrorism. In Pace International Law Review. Vol. 14, Issue 1.
  • Donohue, L. K. (2001): Counter-Terrorist Law and Emergency Powers in the United Kingdom 1922–2000. Dublin: Irish Academic Press.
  • Echikson, W. (1984): Violence in Basque region: No. 1 threat to Spain's stability. Online text (http://www.csmonitor.com/…/102239.html).
  • Encarnación, O. G. (2008): Spanish Politics. Cambridge: Polity Press.
  • HRW (2003): In the Name of Counter-Terrorism: Human Rights Abuses Worldwide. A Human Rights Watch Briefing Paper for the 59th Session of the United Nations Commission on Human Rights. Online verze (http://iilj.org/…Measures.pdf).
  • Justice (2012): Věcný záměr trestního zákona (kodifikace trestního práva hmotného). Online text (http://www.justice.cz/…ni_zakon.rtf).
  • Kirchheimer, O. (1961): Political Justice. Princeton: Princeton University Press.
  • Mareš, M. (2012): Přednáška: Vymezení militantní demokracie. Brno: FSS MU. 24. 9. 2012.
  • Riegler, T. (2009): The State as a Terrorist? Arguing for a Category of “State Terrorism”. Online text (http://www.inter-disciplinary.net/…r-paper1.pdf).
  • Thiel, M. (2009): Introduction. In Thiel, M.: The „Militant Democracy“ Principle in Modern Democracies. Farnham, Burlington: Ashgate Publishing Limited.
  • UN (1948): Universal Declaration of Human Rights. Online text (http://www.un.org/…/index.shtml).
  • UN (1966): Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Online text (http://www.osn.cz/…it.prava.pdf).
  • UN (2002): Addresing Security Council, Secretary–General endorses Three – Prolonged Counter – Terrorism Strategy. Online text (http://www.un.org/…8417.doc.htm).
  • Wardlaw, G. (1989): Political Terrorism:. Theory, Tactics and Counter-Measures. Cambridge: CUP.
  • Wilkinson, P. (2001): Terrorism Versus Democracy: The Liberal State Response. London: Frank Cass.
  • Woodworth, P. (2001): Dirty War. Clean Hands. ETA, The GAL and Spanish Democracy. Cork: Cork university press.
  • Woolslayer, M. (2007): Incommunicado: Spain’s Struggle with Terrorism. In Monitor: journal of International Studies, Vol. 13, Issue 1. Online verze (http://web.wm.edu/…olslayer.pdf).

Poznámky

  1. Dále již jen ETA.
  2. Slovo „špinavá“ má zde význam toho, že byla poškozena důvěryhodnost právního státu v očích Basků a španělská demokracie se podle kritiků vrací do minulosti a navazuje na odkaz Francova režimu (Riegler 2009: 9).
  3. Takto jí nazval irský novinář Paddy Woodworth (2001: 408) ve své knize Dirty War. Clean Hands. ETA, The GAL and Spanish Democracy.
  4. Dále již jen GAL.
  5. Ve Francii měla za úkol zneškodnit baskické uprchlíky, kteří se ukrývali na baskickém území pod nadvládou Francie (Woolslayer 2007: 65).
  6. Tohoto cíle bylo dosaženo, když Francie podepsala se Španělskem dohodu v červnu 1984 o vydání uprchlíků (Aiarta–Zabalo 2010: 23).
  7. V té době byla ETA velmi aktivní, tvrdila, že frankismus stále přetrvává, a proto používá i nadále násilí a teroristických činů (Alonso 2010: 23).
  8. Informace o počtu obětí se nepatrně liší (srov. Barros – Caporale – Gil-Alana 2006: 4; Rieger 2009: 9).
  9. Skutečný rozsah GAL skandálu se ukázal až v roce 1996, kdy se dva bývalí policisté José Amedo a Michael Domínquez přiznali k náboru portugalských žoldáků, kteří měli provádět atentáty, únosy a zabíjení v Baskicku. Oba dva pak i tvrdili, že jednali na objednávku Barrionueva a Vera a že členové policie, armáda a zpravodajské služby byli rovněž zapojeni do sítě GAL.
  10. Toto tvrzení podkládáme tím, že v roce 1978 se z celkových 2,5 milionu Basků 70 % zdrželo hlasování nebo hlasovalo proti znění nové demokratické ústavy. Což nepřímo potvrzuje i vysokou podporu ETA, která proti nové ústavě bojovala. Spolu s tímto vysokou podporu ETA dokazuje i vítězství The Basque Nationalist Party v baskicku, tedy strany bojující za autonomii této oblasti a strany nepřímo napojené na ETA (Echikson 1984).

Autor je redaktorem Global Politics a studentem magisterského stupně Bezpečnostních a strategických studií na FSS MU.

blog comments powered by Disqus
Autor
Roman Pačka
Rubrika
Články
Témata
, , , , ,
Publikováno
18. 4. 2013