Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Mušaraf – druhý Ataturk?

Generál Parvíz Mušaraf je každým coulem profesionální voják. Když se Mušaraf, velitel pákistánského generálního štábu, vracel v říjnu 1999 letadlem ze Srí Lanky, byl během letu odvolán ze své funkce. Naváz Šaríf, pákistánský premiér, se domníval, že Mušaraf toho proti svému odvolání nemůže ve vzduchu mnoho udělat. To byla mylná domněnka. Po svém přistání na letišti v Karáčí zorganizoval Mušaraf převrat, Šarífa postavil před soud a následně poslal do exilu do Saudské Arábie. Sebe pak dosadil na jeho místo. Převrat se opět ukázal jako jeden z hlavních způsobů výměny politických postů v muslimském světě. Osobnost politika zde hraje mnohem větší roli, než nějaké mlhavé principy.

Armáda je jediná instituce v Pákistánu, o které je možné říci, že funguje. Není moudré míchat se do jejích záležitostí. Vojenské převraty se v Pákistánu objevují v pravidelných intervalech a země strávila dlouhá období pod stanným právem, bez něhož by se propadla do anarchie. Směs národností a jazyků je spojena do jednoho útvaru, kterému chybí jak demokracie, tak i náznaky právního státu. Vláda nemá žádnou autoritu na severní hranici, kde se pravděpodobně ukrývají členové Al-Kajdá a možná i Usáma bin Ládin. Ve velkých městech jako je Lahore a Karáčí často umírají lidé při různých přestřelkách, nezávisle na tom, jestli střílí policisté nebo zločinci. Občanská společnost v Pákistánu neexistuje. Jeho obyvatele spojuje dohromady především to, že jsou všichni muslimové.

Je vlastně překvapivé, že Pákistán vůbec vznikl a člověk se může jen divit tomu, jak jej Britové vytvořili, bez ohledu na to, čemu sami věřili, a ignorujíce dvě století imperiální zkušenosti. Když Britové vládli na indickém subkontinentu, udržovali pečlivou rovnováhu mezi hinduisty a muslimy. Ačkoliv byli náchylní spíše k podpoře muslimů – kteří se jim zdáli živější a schopnější než hinduisté – spravovali zemi nestranně, a položili základy pro demokracii, ve které nyní sama Indie pokračuje. Odpovědní muslimští vůdci byli rovnocennými protipóly hinduistických politiků a muslimský extremismus se zdál být věcí minulosti.

Na začátku 20. století slíbili Britové otevřít veřejnou debatu o rozsáhlé autonomii pro různé části impéria. Reakce byla velmi silná a překvapivá. Od Indie přes Egypt k Irsku se rozlila vlna nacionalismu. Hinduisté vytvořili Národní kongres a muslimové byli vyzýváni, aby se k nim připojili. Místo toho jeden z vicekrálových poradců, muž se zvučným jménem William Shakespeare, navrhl, aby muslimové zformovali vlastní stranu, známou jako Muslimskou ligu.

Zde má počátky rozdělení subkontinentu na dvě náboženské a etnické komunity soutěžící o nadřazenost ve vzájemném strachu, nepřetržitém boji a nakonec v jaderné rovnováze. Když Britové v roce 1947 souhlasili s rozdělením a rychle se z indického poloostrova stáhli, zůstali po vyhlášení Indie a Pákistánu miliony lidí na špatné straně.

Proč nezávislá Indie uspěla a nezávislý Pákistán neuspěl, je otázka nabízející mnoho odpovědí, majících mnoho společného s náboženstvím a kulturou, okolnostmi vzniku, špatnou vládou a jinými, těžko změřitelnými veličinami. Muslimská liga a ostatní pákistánské politické strany byly příliš nábožensky a etnicky zaměřeny, což dávalo ambiciózním jedincům možnost získat absolutní moc.

Pákistánská vládnoucí elita bezohledně využívala náboženské nadšení, které vzniklo při založení státu. Dnešní Pákistán je po Saudské Arábii druhý největší zdroj militantního islámu. Islám dává lidem lepší identitu než národnost. V náboženských seminářích jsou nevzdělaní chlapci učeni zpaměti korán v arabštině, které nerozumějí a která není jejich mateřským jazykem. Tisíce mulláhů hlásá kázání, která mobilizují dav proti nevěřícím. Takto dává islám úspěšným vůdcům možnost podporovat a využívat různé militantní islamistické skupiny – například Taliban v Afghánistánu nebo různé teroristické skupiny v Kašmíru. Pákistánská vojenská tajná služba, ISI, nejsilnější v zemi, používala islámský extremismus jako strategickou doktrínu, jejímž cílem bylo rozšířit pákistánský vliv v Kašmíru a ve Střední Asii. Toto nebezpečné jednání vytvořilo zkorumpovanou společnost a zahraniční politiku založenou na teroru, nesoucí sebou stálé nebezpečí války s Indií a jinými sousedy. Každá metoda, i vraždy, byla použita k umlčení intelektuální opozice a disidentů a k uklidnění obyvatelstva. Mezi islámskými militaristy a sekularisty se vedla nevyhlášená civilní válka. Vládnoucí vrstvy Pákistánu podporovaly stejné náboženské nadšení jako v Saudské Arábii, ale Saudská Arábie má k dispozici obrovské ropné bohatství, zatímco v Pákistánu platba státního dluhu pohltí více než polovinu rozpočtu a země je stále na pokraji bankrotu. Jejich zahraniční politiky byly velmi podobné, Saudská Arábie také financovala Pákistán, aby mohl vyvinout „islámskou jadernou zbraň“, která vedla k další a rozsáhlejší destabilizaci regionu.

Mušarafův převrat byl nenásilný a v Pákistánu byl přivítán. Aby zastavil pád své země do propasti, bude Mušaraf potřebovat veškerou sílu, kterou má k dispozici, bez ohledu na to, jak svévolná a nedemokratická může být. Reakce Clintonovy administrativy nicméně byla: „najít co nejdříve možnost obnovy demokracie v Pákistánu“. Mluvčí ministerstva zahraničí prohlásil, že „pákistánská ústava musí být respektován nejen na papíře, ale i ve skutečnost“. To byla jen americká fantazie. V Pákistánu je ústavou to, co vládce, armáda a ISI rozhodne, že ústavou bude. Britové byli ve svých reakcí stejně tak komičtí a omezení. Robin Cook, tehdejší ministr zahraničí, převrat odsoudil, a Petr Hain, tajemník ministra, vystoupil s prohlášeními v duchu toho, že „Británie bude jednat velmi tvrdě, aby zajistila, že Pákistán nedostane žádnou mezinárodní podporu a bude potrestán diplomaticky tak silně, jak to bude možné.“

Pro islámské militaristy znamenaly události 11. září signál, že hodina jejich triumfu přichází. V záchvatu náboženského nadšení se tisíce lidí rozhodli připojit k Talibanu a Al-Kajdá, a mnoho desítek tisíc se shromáždilo ve městech na demonstracích, které připomínaly spíše povstání. Mušaraf rychle pochopil, že se ocitl mezi mlýnskými kameny – musel si vybrat, na čí straně stojí v nevyhlášené občanské válce mezi islámskými extremisty a sekularisty. Nebylo to nic menšího než existenční otázka výběru budoucnosti Pákistánu.

Většina ostatních vůdců muslimských zemí byla konfrontována se stejným výběrem a skutečnou rolí islámu a militantních islamistů. Je možné udržet kontrolu nad islámem například pomocí zakládání oficiálních ministerstev odpovědných za jmenování mulláhů a kazatelů, a znárodnění náboženského majetku. Pokud tyto obratné manévry neuspějí, neměli by váhat sáhnout k potlačení a eliminaci islamistů jakýmikoliv prostředky – zahrnujíce vraždy, soudní procesy, tresty smrti. Co nemohou tolerovat, je nebezpečí diktátorského režimu islámských extremistů.

Mustafa Kemal, známý jako Ataturk, neboli „otec Turků“ vytvořil první a nejúčinnější precedent tohoto jednání. Turecké impérium bylo hlavní muslimskou mocností do své porážky v první světové válce. Jako jediný úspěšný turecký vojevůdce ve válce provedl Ataturk po válce převrat, kterým získal moc, aby z trosek vytvořil nové moderní Turecko. Islám pro něj představoval úplnou překážku modernizace a musel být kompletně reformován. „Nemám žádné náboženství a někdy bych si přál vidět všechna náboženství na dně moře. Ten, kdo potřebuje náboženství k udržení moci, je slabý vůdce. Můj lid se naučí principy demokracie, příkazy pravdy a učení věd. Pověry musí zmizet. Ať věří v co chtějí, každý člověk může jednat podle svého vlastního svědomí.“ prohlásil.

Jeho cílem bylo oslabit islám. Nové Ministerstvo pro náboženské záležitosti umožnilo Ataturkovi kontroloval islám a mulláhy pro své účely. V případě nutnosti používal vojenské síly, nechal uzavřít náboženské semináře a potlačil extremistické sekty dervišů. Říká se, že nechal zbourat mešitu, která mu kazila výhled. Jeho láska k alkoholu a ženám nebyla žádným tajemstvím. Tradiční islámský oděv, zahrnující závoj pro ženy, byl postaven mimo zákon. Když Ataturk svou práci skončil, nebyl již islám oficiálním státním náboženstvím a základy sekularismu byly dobře položeny. Turecko pak změnilo svou vládu skrze demokratické volby, jak Ataturk zamýšlel. Přesto je pravda, že v nedávné době byly v Turecku vojenské převraty a období vlády stanného práva. Islámští extremisté znovu ožili a dokonce dokázali vytvořit vládu. Ostatní sekulární strany se musely uchýlit k použití nedemokratických metod, aby je udržely mimo politiku. I přes tyto nedostatky si dnes Turecko může nárokovat pozice jediné muslimské země s částečně fungujícími demokratickými institucemi.

Mušaraf je nyní v Ataturkově pozici diktátora disponujícího absolutní mocí. Stejně jako Ataturk musí pracovat v chaotických podmínkách na vytvoření národního státu schopného postavit se problémům, které ho čekají. Učinil zásadní rozhodnutí, když se rozešel s Talibanem, připojil se k americké koalici a otevřel americkým letadlům letecké základy. Provedl také čistky mezi staršími důstojníky v armádě a ISI, kde byli islamisté a zastánci původní strategické doktríny, která způsobila takové problémy. Zakázal kašmírské i jiné teroristické organizace, nechal zavřít 500 jejich členů a nechal hledat jejich finanční fondy s cílem je zmrazit. Nejobtížnější části těchto změn bylo uvěznění asi 2000 bojovníků, kteří byli tajně financováni a podporování ISI. Náboženské semináře označil jako místa, která „propagují nenávist a násilí“ a které budou muset být centrálně registrována a změnit svou výuku. Soupeřící politici a vlivní tvůrci veřejného mínění, kteří až dodnes Mušarafa kritizovali za nedodržování demokratických pravidel, se nyní připojují k němu, protože Pákistán změnil směr a nestane se extremistickým islámským státem. Demokracie, jak řekl národu v televizním projevu, je jeho dlouhodobý cíl.

Islám a demokracie, jak zjistil Ataturk, jsou neslučitelné myšlenky. Zdá se, že Mušaraf se může stát druhým diktátorem, který zlomí politickou a vojenskou moc islámu na cestě k demokracii. To vyžaduje osobní odvahu a úspěšný konec americké války proti terorismu. Při demokratizaci Pákistánu by měl také skoncovat s absurdním omylem rozdělení Britské Indie podle náboženských hranic. Výsledek je nejistý, ale Mušaraf má šanci vstoupit do historie jako velký muž.

Vypracováno podle článku Pryce-Jones, D.: Ataturk II?, National Review, roč. 54, č. 3, 2002.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
David Müller
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
5. 3. 2002