Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

NATO do Izraele – ihned!

„NATO now!“ – Gideon Levy, izraelský deník Ha’aretz, 14. 4. 2002:

<long-quote>

V předvečer čtyřiapadesátého výročí vyhlášení své nezávislosti by Izrael potřeboval mezinárodní ochranu – a to ze dvou hlavních důvodů: Jednak aby se byl schopen ubránit sám vůči sobě, a pak také proti těm, kdož proti němu bojují. To se na první pohled nemusí jevit jako příliš příjemná zpráva, ale na druhou stranu ji lze vnímat i jako pozitivum, neboť by to mohlo celému světu značně ulehčit. Namísto aby si však Izrael tento fakt uvědomil, vydává se raději do boje téměř proti celému světu a odmítá jeho pomocnou ruku a tím i myšlenku, že by mu svět mohl pomoci zajistit jeho ochranu a bezpečnost.

V současnosti většina světových státníků vyzývá Izrael k tomu, aby opustil okupovaná území. To ale Židovský stát tvrdohlavě odmítá. V situaci, v níž je svět rozdělen (alespoň z izraelského pohledu) na antisemity a ignoranty, musí přece Izrael sám nejlépe vědět, co má dělat. Ale takovýto postoj vůči světu není určitě spravedlivý. Po shlédnutí brutálních obrázků z vojenských zásahů u Džanínu a Nábulusu nemusí být člověk zdaleka antisemita, aby kritizoval ty, kdož nesou za tyto zásahy odpovědnost.

Nesmyslný cyklus násilí, ve kterém se dnes nalézáme (a to zdaleka nejen cizí vinou) už nemůže být zastaven jinak, než za pomoci světa, a to minimálně v blízké budoucnosti. S Palestinskou autonomií nacházející se téměř v troskách a s nenávistí mezi dvěma národy, jež dosáhla nevídané úrovně intenzity, se jeví jedinou smysluplnou politickou perspektivou mezinárodní garance řešení konfliktu. To sice může být hluboce depresivní pro toho, kdož doufal v dosažení míru bilaterálními jednáními, ale v tento okamžik lze stěží nalézt lepší řešení. Z těchto důvodů se nejeví příliš pochopitelné proč se Izrael tak vehementně staví proti mezinárodnímu společenství.

Je to však Ariel Šaron kdož stojí proti internacionalizaci konfliktu a kdo dovedl zemi do této situace. Požadavek Izraele a Spojených států aby Palestinci vedli válku proti terorismu se může v této situaci jevit jako špatný vtip, neboť chybí infrastruktura, který by mohla něco podobného uskutečnit. Šaronova snaha o zničení mechanismů Palestinské autonomie vytvořila hluboké vakuum. Toto vakuum nebude schopen Izrael zaplnit ani za situace kdyby přeměnil dočasné podrobení okupovaných území na trvalé. Šaronovi mluvčí však něco podobného popírají. Pokud tedy není schopen smysluplné akce Izrael ani Palestinská autonomie, kdo tedy?

Není důvodu proč by osvědčené formy mezinárodní účasti v různých konfliktních zónách nemohly být aplikovány i na Blízkém východě. Co bylo dobré pro Makedonii, to může mít stejně tak dobře pozitivní dopad i zde. Rozdíl mezi krveprolitím jenž se děje zde a to které bylo na Balkáně není příliš velký. Nadešel čas, abychom připustili, že když vybuchují izraelské autobusy a Palestinci jsou zaživa pochováváni pod troskami svých domů, je Kosovo i u nás (jak konstatoval Jossi Sarid, předseda izraelské strany Meretz, v deníku Herald Tribune).

Na okupovaných územích jsou v současnosti v značně špatných životních podmínkách tři milióny Palestinců, kteří jsou zároveň plní nenávisti a touhy po pomstě. Na druhé straně v Izraeli je nespočet míst na nichž došlo k teroristickým útokům a 75 % izraelských obyvatel podporuje současnou vládní politiku (jak uvedl deník Ma’ariv). Teroristická infrastruktura, kterou měla narušit či zničit operace Obranný štít nemůže vést ve svém konečném důsledku k ničemu dobrému. Za tohoto stavu věcí je stěží uplatnitelná jakákoliv dohoda o příměří, pokud nebude prosazována mezinárodně. Nejedná se však o nějakou symbolickou mezinárodní jednotku, ale řádově o tisíce plně vyzbrojených vojáků.

Pro Izraelce je však myšlenka mezinárodních oddílů pohybujících se v zdejší oblasti stále stěží přijatelná. Na druhé straně jakákoliv jiná alternativa může vést jen k horšímu. Je třeba abychom využili ochoty mezinárodního společenství vyslat podobné oddíly a my sami se musíme co nejrychleji připravit na jejich přijetí. Správnou adresou na kterou se obrátit by mohlo být NATO. Není třeba mít nejmenších obav, že by zde mezinárodní oddíly zůstaly natrvalo a naopak Izrael by měl být vděčný světu za odezvu. Evropské a americké oddíly působící jako nárazník mezi Izraelci a Palestinci mohou definitivně uklidnit zdejší situaci. Nebudou zřejmě schopny zcela zastavit teroristické útoky, ale jejich masová přítomnost je nepochybně alespoň zredukuje. Stejně tak bude tato síla schopná kontrolovat chování Izraele. Evropské oddíly na checkpointech (izraelských kontrolních stanovištích mezi Izraelem a okupovanými územími, i uvnitř nich – pozn. překl.) nebudou v předcházení terorismu méně efektivními a navíc budou slušně vycházet vůči civilistům. Není pravděpodobné, že by například dánský voják bránil těhotné palestinské ženě dostat se do nemocnice – a pokud by náhodou k podobným incidentům došlo, nemohl by z nich být obviňován Izrael.

Spolu s nedávným ustavením mezinárodního trestního tribunálu a zahraničními jednotkami patrolujícími v regionu by zničení každého domu bylo podrobeno vyšetřování a každé město, které by bylo bezdůvodně uzavřeno, by bylo uvolněno. Omezení současného napětí mezi Izraelci a Palestinci by zchladilo současné pomstychtivé vášně. Mohlo by to vést i k naději, že strach vytvářený extremisty na obou stranách – ať už radikálními židovskými osadníky či aktivisty z Hamásu – by byl potlačen.

Ve stejnou dobu by mohly mezinárodní síly začít s rehabilitací Palestinské autonomie a jejich složek, aby mohlo být zaplněno přetrvávající vakuum. Několik měsíců relativního klidu by mohlo pomoci Palestincům vyprostit se alespoň částečně z trosek. To by ve svém konečném důsledku mohlo vést k novým možnostem návratu k jednacímu stolu a zabránění dalšího pokračování cyklu násilností. Není samozřejmě žádná záruka, že se tak bude skutečně dít, ale napadá někoho lepší řešení?

Tento článek vyšel v izraelském deníku Ha’aretz těsně před letošním Dnem nezávislosti. Názory na něj mohou být různé, ale nesporně vypovídá o názoru části (byť zřejmě menší) izraelského obyvatelstva na současné dění v zemi. Podobné kritické články nejsou v nezávislých médiích dnešního Izraele stále výjimkou. Určitě vypovídají mnoho o stavu izraelské demokracie (minimálně co se týče svobody projevu). Paradoxně nelze vyloučit, že pokud by se podobné kritické články objevovaly častěji i v našich médiích, zřejmě by si brzy vysloužily (alespoň z některých kruhů) obvinění z „jednostrannosti“, „proarabskosti“ či dokonce z antisemitismu. Pokud se však podobný článek objeví v renomovaném izraelském deníku a je napsán izraelským novinářem židovského původu, stěží mu lze podobná označení přiřknout.

Co se týče autorova návrhu na řešení blízkovýchodního konfliktu za pomoci mezinárodní účasti, z praktického pohledu se mi tento návrh jeví (bohužel) poněkud utopický. Stěží si dovedu představit situaci, která by současný Šaronův establishment mohla přimět k podobným krokům, jaké jsou navrhovány v článku. Nikoliv neprávem je dnešní izraelská vláda někdy nazývána „vláda osadníků“ a tento její charakter byl nedávno ještě upevněn přijetím nových ministrů z prostředí radikální pravice. Takové kroky nejen že nemohou přinést nic konstruktivního do vyřešení blízkovýchodního konfliktu, ale ještě mohou situaci dále zhoršit. Jen uvádím, že např. ministr Effi Eitam z Národní náboženské strany byl v minulosti obviňováni z rasismu. Tyto skutečnosti spolu s faktem, že izraelská levice v současnosti prožívá hlubokou vnitřní krizi (která souvisí hlavně s podporou Šaronovy vlády), nedává příliš nadějí na pozitivní řešení konfliktu ani v horizontu blízké budoucnosti. Signálem určitého zlomu v izraelské politice by se za určitých okolností mohly stát až parlamentní volby v roce 2003 či silný tlak ze strany USA.

Autor působí na katedře politologie Hebrejské univerzity v
Jeruzalémě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Čejka
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
6. 5. 2002