Neo-naturalismus Lona Fullera a nadnárodní spravedlnost

Vít Šimral - 28. Květen 2008, rubrika Články

Témata: Lon L. Fuller, politická filozofie, právní pozitivismus, přirozené právo, procedurální etika, teorie nadnárodní spravedlnosti

Anglosaský typ jusnaturalistické teorie je v českém prostředí dosud relativně málo známou oblastí právní filozofie. Jeho aplikací v otázkách nadnárodní spravedlnosti se v moderní politické vědě proslavil především Ronald Dworkin. Ten svoji „třetí teorii práva“ založil mimo jiné na myšlenkách svého celosvětově méně známého učitele z Harvardské právní školy, profesora Lona L. Fullera. Analýza Fullerovy školy procedurální etiky odhaluje jeden ze zdrojů, ze kterého čerpají mnohé americké i evropské proudy transnacionální spravedlnosti ještě dnes.

Úvod a vymezení pojmů

Čeho chceme dosáhnout, propagujeme-li systém práva, který přesahuje hranice národních států? Nadnárodní spravedlnosti. Co nám dosud brání v jeho konstituci? Absence shody v tom, co to vlastně nadnárodní spravedlnost je.

Přemýšlíme-li nad tématem spravedlnosti v mezích neohraničených limitem národního státu, je obtížné defininovat hned několik základních pojmů. Zdá se, že slova národ a stát jsou ve slovnících uspokojivě vysvětlena a vymezena, a nebylo by v zájmu této práce zde dlouze debatovat nad jejich dalšími významovými aspekty. Prvním je zhruba myšlena „skupina lidí se společnou identitou tvořící psychologickou a politickou komunitu“¹, druhým pak „organizace společnosti prostřednictvím vládních institucí“².

Už termín spravedlnost je ale třeba podrobněji rozebrat, abychom zabránili obtížím při jeho použití v další argumentaci. Ideálové abstrakce vždy byly intelektuálním palivem pro ohně filozofických střetů; proto obzvlášť významné ideály lidského bytí zůstaly povětšinou vymezeny jen mlhavě. Dokonce sám velký Aristoteles se raději, než shrnout spravedlnost do jednoho pojmu, rozhodl ji rozdělit na tři odlišné: spravedlnost distributivní, korektivní a nestrannou.³ Zatímco první dvě jsou formou chování státu a jeho autorit k jedinci, třetí je vyšším nadprávním principem, jenž by měl být sledován v kauze, kdy aplikace zákonné normy nezmění současnou situaci ve spravedlivější.⁴ Chyba není v takovém případě na straně zákona ani soudce, je obsažena v materiálních faktech řešené věci. Z toho důvodu je možné nespravedlnost v její abstraktní podobě odstranit, jen pokud budeme na každý jednotlivý případ nahlížet stejně, z nestranné pozice jejich vzájemné rovnosti, zároveň však s porozuměním okolnostem. V následujících odstavcích si Aristotelskou představu podržíme a budeme rozumět spravedlnosti jako srovnatelné elementární rovnosti stran v odlišných podmínkách.

Pokud jsme se shodli na prvním pojmu, zbývá nám ještě druhý: adjektivum nadnárodní, tj. přesahující skupinu lidí se společnou komunální identitou. Jak dalece ale budeme reálnou existenci národa v naší filozofické argumentaci akceptovat či negovat? Budeme jej považovat za neodmyslitelnou součást společenského prostředí a rozvíjet pozice teorie mezinárodních vztahů? Nebo budeme hledat prostředky k potlačení současných struktur a posílení transnárodních sítí? Anebo budeme vědomě současný stav ignorovat a zaměříme se na globální úroveň, pro kterou je archaický pojem národa romantickým přežitkem zbytečným v racionální diskuzi?

Uvedené otázky přibližují různé pozice na škále filozofických proudů zabývajících se pojmem, který v této práci zajímá i nás. Jistě není možné říci, že jedna z pozic je jediná ta pravá; daleko spíše všechny popisují stejný fenomén v jiném časovém bodě. Doba čistě mezinárodních, tj. mezistátních vztahů je asi již za námi, žijeme v čase posilování transnacionálních prvků a globalismus je ještě přece jen relativně vzdálenou epochou. Abychom nalezli spravedlnost skutečně nadnárodní, musíme pak vzít v úvahu všechny body časového kontinua – netvořit rigidní model pro jednu z fází politické evoluce, ale naopak flexibilní rámec, jenž se bude adaptovat na měnící se společenské okolnosti. Nadnárodní tedy budeme nadále chápat jako cokoliv, co přesahuje dosavadní politicko-legální rámec národního státu.

Lon Fuller a kritika pozitivistického legalismu

Nyní, když jsme si vyznačili hranice základních pojmů, obrátíme se k osobě, jejíž právně-filozofické myšlenky ohraničený prostor naplní. Lon Luvois Fuller (1902–1978) psal na Harvardu své práce v době, kdy konstituční teorie a svět institucionálního designu ovládal pevně pozitivistický legalismus, a Fuller byl považován především za experta smluvního práva. Nepřekonatelnou anglosaskou hvězdou obecné teorie spravedlnosti byl oxfordský profesor H. L. A. Hart, jenž v roce 1961 vydal knihu Pojetí práva, ve které shrnul svou představu o suverénním tvůrci zákonů navazující na Hanse Kelsena a Johna Austina. Fuller se s Hartem v právní filozofii ostře rozešel a nesouhlasil s ním především ve dvou bodech (Summers 1984: 42): a) že existuje základní kritérium „rule of recognition“, podle kterého lze určit validitu zákona, a že b) je nutné od sebe oddělit a odlišit svět morálky a práva.

Pozitivističtí právníci vždy odvozovali a odvozují právní systém z jediného zdroje, který je nejlépe kodifikován právním dokumentem, a hledají jej v reálném světě bez zkoumání nadpozemských ideálů. Zdrojem je suverén, jehož uznání je prvním zákonem a jenž skrze další zákony formuluje svoji vůli a kontroluje společnost (Green 2003). Lon Fuller, který v této argumentaci nezapře komerčního právníka, považuje takového suveréna za nebezpečnou umělou konstrukci a favorizuje pozici přirozeného právního vývoje založeného na volném tržním výběru. Čteme-li v Morálce práva: „(…) žádná jediná koncentrace inteligence, vhledu a dobré vůle (…) nemůže zaručit úspěch podniku řídícímu zákonnou vládou lidské chování (…)“ (Fuller 1964: 91), nejsme si jisti, zda nám před očima vystupují myšlenky L. L. Fullera, nebo F. A. Hayeka.

Pokud ale není jasně dán právní zdroj, odkud naše povědomí o dobru a zlu pochází? Lon Fuller odpovídá jasně: z morálky, aspirace dobrého života, již poznali už staří Řekové, kteří si nade všechno cenili ctnostného a odpovědného života (Fuller 1964: 5). Pro poznání dobra není nutné znát jeho ideál; v realitě vycítíme, jaké lidské počínání je v dané situaci nejetičtější. Abychom mohli takový cit aplikovat na každou právní situaci, je potřeba určitých procedurálních podmínek postupu odrážejících morální princip a ty by měly být užity i při tvorbě nových zákonů. Neexistuje tedy objektivní cíl práva, pouze autonomní aspirace k lepšímu bytí.

Procedurální etika nám tak v prvé řadě umožňuje ukotvení právní soustavy mimo autoritářskou postavu jediného suveréna, který stojí nad zákonem a svojí vlastní existencí podrývá liberální princip „rule of law“. Nedemokratický rozpor mezi entitou suveréna a vládou zákona se právní filozofové snaží řešit po celá staletí,⁵ v moderních státech byl dokonce důvodem k vypracování konceptu „checks & balances“. Namísto něj nabízí spojení morálky a aspirujícího práva jednoduchou tautologii, kdy se legitimita spravedlivého rozhodnutí sporu nalézá právě a jen v jeho vnitřní spravedlnosti.

Za druhé převažuje nastíněný procedurální přístup nad pozitivistickým svou nákladovou efektivitou. Jeho aplikací se totiž proces normotvorby přesouvá z kodifikované legislativy více do oblasti soudcovského práva s důležitými zvykovými prvky (viz níže). Z rozhodovacího přípravného procesu zmizí ve většině případů zdlouhavá a nákladná fáze tvorby politických koalic. Snižuje i demokratický deficit způsobený zdlouhavou procedurou potřebnou k nápravě nespravedlivé situace legislativními namísto judikativními prostředky, výsledek je nezávislejší na politických rozhodnutích partikularistických zájmových skupin (Landes – Posner 1975: 875–901). Není třeba nadnárodního suveréna, neboť podmínky budou stejné a rovné na všech úrovních a spravedlnosti bude dosaženo v hodnocení rovnosti výsledků za odlišných materiálních podmínek.

Implikace I.: Zvykové právo jako záruka nestrannosti v odlišných podmínkách

Všechny výhody systému založeného na procedurální etice jsou rozpoznatelné už v uzavřeném rámci národního státu; jejich efekt a rozsah se však násobí v prostředí mezinárodním, kde jsou možnosti dosažení politického konsenzu a ustanovení suveréna daleko omezenější. Větší fragmentace partikularistických zájmů naopak posiluje kontrolní mechanismy procesu spravedlnosti ze strany obtížně sjednotitelných nátlakových skupin.

V realitě je mezinárodní soudnictví už od jeho počátků v 19. století založeno na pozitivním právu. Takové nastavení bylo dle názorů právních teoretiků třeba, aby zabránilo nekontrolovatelnému pronikání přirozenoprávních myšlenek osvícenství do světa ustálených zvyklostí mezinárodních vztahů, jejichž dopad hrozil podrýt dosavadní možnosti řízení společnosti (Hall 2001: 269–307). Přestože aplikace pozitivistického racionalismu je v málo vyvinutém systému nadnárodní spravedlnosti obtížná, obavy ze soudcovského práva přetrvávají dodnes – jedním z nešťastných důsledků tohoto stavu je například stále nedořešená otázka jurisprudence International Criminal Court (Soliman 2000). Faktická neexistence jednotné nadnárodní politické komunity slouží jako hlavní argument pozitivismu, jenž radí nadále se spoléhat na domácí judikativy (Posner – Yoo 2004: 58). Disproporce mezi suverénní legislativou národního státu s jeho silovými a politickými mechanismy a anarchickým mezinárodním prostředím je ale ve skutečnosti natolik veliká, že efektivně znemožňuje kopírování právních principů mezi těmito dvěma úrovněmi spravedlnosti.

Fuller zmíněnou disproporci vysvětluje rozdílem mezi „vertikálním“ směřováním řádu ve státě a „horizontálním“ mezinárodním řádu (Fuller 1964: 233). Opakuje tím vlastně starou myšlenku o kupeckém právu, které se vyvíjelo souběžně z několika zdrojů formou volnotržního výběru pravidel (MacLeod-Cullinane 1995: 6; Benson 1989: 650). Polycentrismus právní sítě pak přispěl k tomu, že až do 20. století bylo mezinárodní obchodní právo de facto jen souborem několika univerzálních směrnic zcela v duchu hesla „laissez-faire“.

Můžeme ale očekávat, že by tržní liberální princip nakonec vyprodukoval spravedlnost jako elementární rovnost zúčastněných stran? Rozhodně ne, pokud na něj pohlížíme z omezeného hlediska racionálního právního pozitivismu. Je zde bezesporu nutné se vrátit k prvnímu Fullerovu požadavku neodlišovat svět zákona a etiky. Naše vlastní morálka a s ní pocit povinnosti k druhé straně je základem spravedlivého recipročního obchodního vztahu, výměny, zisku něčeho za ztrátu jiného. Takový vztah je založen na dobrovolnosti, rovnocennosti vyměňovaných hodnot a reverzibilitě – záruce, že „povinnost, kterou mi dnes dlužíš, ti mohu stejně tak já dlužit zítra (Fuller 1964: 23).“

Striktní proceduralita zvykového práva tak zabezpečuje základní požadavek nadnárodní spravedlnosti – nestrannost, jež je vynucena hrozbou ztráty kreditu, a tím i možnosti postižené strany dále navazovat reciproční vztahy. Pokud u jedinců převládne domněnka, že mají naději u nestranného soudce vyřešit své spory skrze právo namísto nezákonnými prostředky, budou jejich tendence k použití násilí v konfliktu slabší. Navíc, pokud si mohou být jisti souborem základních procedurálních podmínek zákona, mohou dle nich na spravedlivé bázi rozhodnout svůj spor sami i bez pomoci arbitrátní moci.

Implikace II.: Generalita procedurálního práva jako záruka flexibility a vlády zákona

Přestože je i dnes hlavním znakem nadnárodního prostředí jeho anarchická nevypočítatelnost a horizontalita vládní moci, tento obraz se za posledních sto let výrazně proměnil z víceméně ad hoc tvořených spojeneckých svazků velmocí do propletence mezinárodních smluv a organizací, ve kterých jsou nějakým způsobem zapojeny všechny státy světa. S vysokou pravděpodobností se směr vývoje na mezinárodní scéně radikálně nezmění ani v následujících desetiletích, a tak je logické očekávat další oslabování suverenity národních vlád za pokračující regionalizace či globalizace moci.

Soustavy pozitivního práva dynamika celého procesu uvádí ve zmatek, kdy kodifikované normy, přijaté často po několika letech zdlouhavého vyjednávání, zastarají ve stále kratších periodách a samy svoji rigiditou proces změn neefektivně brzdí nebo vychylují z ideálního směru. Čím větší a detailnější oblast specifických problémů se zákonodárce snaží v normě pokrýt, tím kratší bude doba, po kterou bude tato norma aktuální.

Přirozeně se vyvíjející procedurální právo na druhou stranu v sobě nese koncept dynamického utváření a objevování pravidel, jež vznikají přímo v procesu nastolení spravedlnosti. Právo je „podnikem … usilovné cílevědomé snahy“, který má přinést spravedlnost ve svém výsledku, nikoliv jen zachovat zákonný řád (Fuller 1964: 106, 108). Jsou to „jedinci, kdo zákon utváří svými požadavky … a odhadují jeho podobu předem, stejně jako jej spoluformulují svoji intervencí (Leoni 1991: 202).“ Proto Lon Fuller v následujícím výčtu předpokladů fungující právní normy zdůrazňuje především jejich neodmyslitelný tlak na flexibilitu pravidel, ponechávající ve hře jejich vnitřní moralitu, umožňující však evoluční cestou jejich měněnou interpretaci. Právo musí být

obecné,
veřejné a přístupné,
zaměřené do budoucnosti a ne minulosti,
jasné a srozumitelné,
vzájemně se podporující a ne odporující,
požadující pouze splnitelné nároky,
konstantní a v základu stabilní a
shodně vykládané normotvůrcem, arbitrem i autoritami (Fuller 1964: 46–91).

Uvedené požadavky jen akcentují dynamické prvky tradičního zvykového práva svým odmítáním retroaktivity a partikularity zákonů, stojí ovšem pevně na základech „rule of law“ v nekompromisní podpoře jejich veřejnosti, srozumitelnosti a konstantnosti. Vycházejí z běžného lidského rozumu a obecného lidového jazyka, neboť „nejrozumnější standardy spravedlnosti a chování v komunitě se vyvinuly v kontextu obyčejného života, mimo prostory legislativních autorit (Fuller 1964: 64).“ Vágní formule pozitivního práva jako požadavek „poctivého chování“ a „uvážlivé soudnosti“ jsou „pravou příčinou … upadající vlády zákona a rostoucí svévolnosti a nepředvídatelnosti v soudních přích (Hayek 1944: 78).“

Flexibilita procedurálního práva tedy dosáhne svého limitu v okamžiku, kdy narazí na neslučitelnost svého vnitřně morálního principu, vyjadřujícího nejen podmínku rovnosti v při před arbitrem a rovnosti v rozsudku, ale v první instanci i v rovnosti předběžných informací, prediktibility a spolehlivosti. Rovné posouzení současné kauzy musí být založené na konstantní interpretaci případů v minulosti. I když v tomto momentu Fuller klade na legislativu i judikaturu zdánlivě vysoké nároky, v konceptu etiky založené na aspiraci je skutečně důležitá jen samotná snaha po perfekci, nikoliv její dosažení. Požadavek obecnosti práva může být v reálu naplněn jen existencí jakéhokoliv pravidla dotýkajícího se sporného bodu mezi stranami a následnou arbitráží, jakkoliv dokonale či nedokonale spravedlivá situace na konci vzejde (Fuller 1964: 47).

Implikace III.: Aspirující morálka jako záruka sociálního řádu neklesající kvality

Prozatím jsme se v představované práci zabývali implikacemi, které má fullerovská právní filozofie na tvorbu a fungování systému nadnárodní spravedlnosti. Nyní se budeme zabývat jejím vztahem k vývoji samotné společnosti, vztahem ke globální komunitě a jejímu chápání ze strany individualit. Pokud má totiž určitý institucionální design sloužit jako legitimní nástroj vlády, musí být přijat celou širokou společností a nejen ji postupně formovat, ale i být formován jí.

Fuller se svým odmítnutím principu nadzákonného suveréna i pochybami nad legitimitou racionálního zákonodárce staví jasně na stranu kolegiálně formovaného systému spravedlnosti (Sciulli 1986: 743–766). Požaduje konsensus na právu a pravidlech nikoliv jen v horní úrovni vedení a kontrolního managementu, ale od všech zúčastněných stran případu. Reciprocita vztahů vyžaduje volnou liberální a demokratickou společnost, nikoliv autoritativní vynucování závazků.

Tak jsou budovány sociální sítě založené na virtuálním kontraktuálním respektu mezi stranami a uznání kreditu potenciálního budoucího partnera. Pozitivní právní nároky uzavřených politických komunit ztrácí v nadnárodním prostředí svoji sílu. Ve výrazech Habermasovy teorie komunikativní akce dochází k aktivní institucionalizaci procedurální a kolektivní formy vztahů a opouštění dogmatických předsudků na úkor rozumu (Habermas 1982: 226–227). Zatímco procedurální požadavky fullerovské právní cesty tak tvoří určitý práh, přes který podle německého filozofa musí každá ne-autoritářská společnost přejít, požadavek morální aspirace nahrazuje Habermasův vypjatý idealismus komunikativní akce.

Lon Fuller svojí záměrnou imperfekcí lidmi tvořených pravidel předchází úskalím teorie komunikativní akce, především vykreslované bezproblémovosti celého vývoje od předsudku k rozumu. Aspirativní morálka je sice nástrojem, který omlouvá neduhy nedokonalého zvykového práva a justiční chyby, zároveň ale vytváří reálnou záruku určité, byť minimální kvality normotvorby. Rozpoznání dobra od zla je jedinou podmínkou pro určování spravedlnosti za libovolných okolností, s jakoukoliv materiální a faktografickou výbavou. I když by se požadavek ponechat otázku substantivní spravedlnosti zcela naší morální odpovědnosti mohl zdát přehnaným, Fuller jej váže k vniřní, implicitně dané etice každé společnosti (Fuller 1956: 704). Jediný princip, že člověk je přese všechno schopen rozlišit méně a více spravedlivé rozhodnutí, stojí v pozadí řádu ve společenských vztazích.

Sociální konflikty v nadnárodním prostředí musí být nevyhnutelně řešeny procedurální cestou. Bez existence společné ideje – habermasovského „dogmatu“ – jsou rovnocennost a respekt jedinými hodnotami, na nichž lze vzájemnou kooperaci stavět. Konstituování řádu bude probíhat postupnou evolucí, jež volnotržním výběrem nastaví a zdokonalí zákonný rámec. Účastí všech stran v judikativně-legislativním procesu nedojde k vyprázdnění legitimity nadnárodních institucí založených na konsensu vzniklém z úvodních pří. Takový model procedurální etikou řízené deliberace o právu spadá do „morální dimenze interakce (Barber 1983)“ vedoucí k umírněné profesionalizaci a byrokratizaci nadnárodního institucionálního designu, který podléhá limitům vnitřní morálky práva.

Závěrečné shrnutí

Lon Fuller a jeho myšlenky inspirovaly celou generaci teoretiků spravedlnosti. Zdaleka nejslavnějším žákem harvardského profesora je žijící klasik Ronald Dworkin, který v přímé návaznosti na svého učitele podrobil právní pozitivismus ostré kritice ve své „třetí teorii práva“ a propracoval koncept spravedlnosti jako rovnosti. Žák ve Dworkinově případě zase jednou byl lepší mistra, a tak zůstává Fullerův přínos moderní právně-politické filozofii, i přes přiznávané zásluhy v teorii smlouvy a obchodního kontraktu, často nedoceňován.

V představované práci jsme zdůraznili ty rysy Vnitřní morálky práva, jež přímo postihují otázku nalézání a rozdělování spravedlnosti v prostoru mimo hranice národního státu. Ukázali jsme na implikace, které má Fullerova idea procedurální etiky na možnosti formování nadnárodní judikatury, globálního institucionálního designu a společenského povědomí.

Shrneme-li stručně všechny argumentační body, věnovali jsme se modelu procedurálního práva založeného na vnitřní morálce člověka, schopného svým rozumem rozeznat spravedlivou situaci od méně spravedlivé. Zvyk a opakování základních principů konfliktní situace a jejího arbitrárního řešení stojí v pozadí odstranění případné předpojatosti založené na materiálních faktech případu a vyvíjející se snahy po nestrannosti. Obecnost podmínek pro zachování rovnosti případů a stran napomáhá flexibilitě a možnostem dalšího formálního rozvoje zákonů. Aspirativní opodstatnění vnitřní morálky práva přináší porozumění mezi stranami, individualitami a tím i legitimitu celého mechanismu. Právo by vždy mělo být nahlíženo jako „cílevědomý podnik závislý na svědomitosti lidí, kteří se jím řídí (Fuller 1964: 145).“

Prameny a literatura

Barber, Bernard (1983): The Logic and Limits of Trust, New Brunswick, NJ: Rutgers University Press.
Benson, Bruce L. (1989): „The Spontaneous Evolution of Commercial Law“, Southern Economic Journal, Vol. 55.
Cosgrove, Richard A. (1980): The Rule of Law: Albert Venn Dicey, Victorian jurist, London: Macmillan.
Fuller, L. L. (1956): „Human Purpose and Natural Law“, The Journal of Philosophy, Vol. 53, No. 22, s. 697–705.
Fuller, L. L. (1964): Morality of Law, New Haven: Yale University Press.
Green, Leslie (2003) „Legal Positivism“, In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2003 Edition), Edward N. Zalta (ed.), na webu.
Habermas, Jürgen (1982): „A Reply to My Critics“, in: Thompson, J. – Held, David (eds.): Habermas: Critical Debates, Cambridge MA: MIT Press.
Hall, Stephen (2001): „The Persistent Spectre: Natural Law, International Order and the Limits of Legal Positivism“, European Journal of International Law, Vol. 12, No. 2, s. 269–307.
Hayek, Friedrich (1944): The Road to Selfdorm, University of Chicago Press.
Landes, William M. – Posner, Richard A. (1975): „The Independent Judiciary in an Interest-Group Perspective“, Journal of Law and Economic, Vol 18, s. 875–901.
Leoni, Bruno (1991): „The law as Individual Claim“, in: Freedom and the Law, 3^rd edition, Indianapolis: Liberty Fund.
MacLeod-Cullinane, Barry (1995): „Lon L. Fuller and the Enterprise of Law“, Legal Notes, No. 22.
Nicomachean Ethics: Aristotle with an introduction by Hye-Kyung Kim (2004), Oxford: Barnes & Noble.
Posner, Eric A. – Yoo, John C. (2004): „A Theory of International Adjudication“, Public Law and Legal Theory Research Paper Series, No. 146, University of California – Berkeley.
Sciulli, David (1986): „Voluntaristic Action as a Distinct Concept: Theoretical Foundations of Societal Constitutionalism“, American Sociological Review, Vol. 51, No. 6. (Dec., 1986), s. 743–766.
Soliman, Hanya (2000): The Establishment of a Permanent International Criminal Court: A Critical Analysis of Opposing Theoretical Views, diplomová práce Carlton University.
Summers, Robert S. (1984): Lon L. Fuller, London: Edward Arnold.
Britannica Concise Encyclopedia
The Stanford Encyclopedia of Philosophy

Autor je studentem politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy
univerzity a studentem práv na Faculty of Law, University of
Leicester.

Poznámky pod čarou

„Nation“. (2007). In: Encyclopædia Britannica, 4. listopadu 2007, Britannica Concise Encyclopedia.
„State“. (2007). In: Encyclopædia Britannica, 4. listopadu 2007, Britannica Concise Encyclopedia.
Nicomachean Ethics: Aristotle with an introduction by Hye-Kyung Kim (2004), Oxford: Barnes & Noble.
Nicomachean Ethics: Aristotle with an introduction by Hye-Kyung Kim (2004), Oxford: Barnes & Noble, kniha 5, odstavec 5.6 a 5.10.
Viz stále populární Úvod ke studiu práva a konstituce A. V. Diceyho a jeho moderní interpretace v Cosgrove, Richard A. (1980): The Rule of Law: Albert Venn Dicey, Victorian jurist, London: Macmillan.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně