Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Norská Fremskrittspartiet: most přes navždy

Norský politický systém je vystavěn na základech homogenní skandinávské společnosti a širokém konsensu relevantních politických sil ohledně základních pravidel mocenské hry a elementárních priorit.

Těmi jsou např. stát blahobytu (welfare state), rozvojová pomoc, zahraniční politika, vysoký standard ochrany životního prostředí, vzdělání, zdraví či věda a výzkum. Rozdíly zásadnějšího charakteru jsou patrné spíše v určování prostředků, jakými má být specifických cílů v konkrétních veřejných oblastech dosaženo (Čermáková 2004).

Pokud jde o stranický systém, můžeme v Norsku v současnosti identifikovat sedm relevantních politických stran: Norskou stranu práce (Det Norske Arbeiderpartiet), Konzervativní stranu (Høyre), Pokrokovou stranu (Fremskrittspar­tiet), Křesťanskou lidovou stranu (Kristelig Folkeparti), Levicovou socialistickou stranu (Sosialistisk Venstreparti), Stranu středu (Senterpartiet) a liberály (Venstre). Tyto politické subjekty je možné rozdělit do dvou relativně nezávislých bloků, socialistického a nesocialistického. Dominantní sílu socialistického tábora reprezentuje Strana práce, jenž představuje ústřední politickou sílu norského politického systému 2. pol. 20. století a symbolizuje dominující stranu na levici v multipartismu dle typologie Jeana Blondela (Novák 1997: 170, Klíma 1998: 177–180). Na straně druhé, nesocialistický tábor je reprezentován zejména konzervativní stranou a Stranou pokroku.

V poslední dekádě lze v norském politickém systému pozorovat konstantní nárůst voličské podpory Strany pokroku, která se pokouší přemostit etablovaný politický systém ne zcela koherentní politicko ideologickou profilací. Z úst představitelů strany, stejně tak jako z programových prohlášení čiší snaha definitivně se odpoutat od klasických štěpících linií a zaujmout politický gard v mezích stanovených přítomnou sociální realitou. Tyto snahy se arci projevily již při zrodu této politické formace, tedy na počátku 70. let.

Založení Strany pokroku: od Langa k Hagenovi

Strana pokroku (Fremskittspartiet, FrP) byla založena roku 1973 veřejně populárním Andersem Langem, který ve vzniklé platformě spatřoval spíše protestní hnutí než tradiční politickou stranu pravidelně se účastnící volebních zápolení. Hnutí charismatického vůdce mělo ve svých počátcích navázat na obdobnou stranu vzniklou v Dánsku s cílem narušit etablovanou partiokracii a byrokratickou strukturu. Protest byl již v počátcích směřován zejména vůči nepřiměřeně vysoké hladině zdanění, neúměrnému přerozdělování, státním regulacím a zásahům, z čehož vcelku jednoznačně vyplývala politická profilace odmítající politiku vládnoucích sociálních demokratů.

Strana si dále ve svých počátcích kladla za cíl připomenout politickému spektru, resp. největší nesocialistické straně, konzervativcům, hodnoty osobních svobod, občanské společnosti, a soukromých vlastnických práv, neboť zejména v 60. letech přijala konzervativní strana politiku silného státu a zasloužila se tak o podstatné rozšíření státu blahobytu v Norsku právě ve spolupráci s v té době dominující Stranou práce.

Platforma původně vystupovala pod názvem Strana Anderse Langa pro silnou redukci daní, poplatků a státních intervencí nebo také Strana Anderse Langa (ALP). V roce 1977 přijala politická formace současný název Strana pokroku a pod vedením Carla Hagena se transformovala v politickou stranu klasického střihu, jehož organizační orientace se výrazně lišila od původních představ zakladatele strany, Anderse Langa. Carl Hagen po smrti Anderse Langa upevnil stranickou disciplínu a málo četné pokusy získat jeho předsednický post byly utlumeny velmi přesvědčivým způsobem. Nově vznikající jednota strany se měla ve volebních výsledcích projevit velice záhy.

Volební podpora a historie strany

V prvních celostátních volbách z roku 1973 získala strana Anderse Langa 5 % hlasů, což představovalo 4 křesla v norském Parlamentu (Stortingu). Po úmrtí zakladatele v roce 1974 se v čele strany krátkodobě vystřídali Eivind Eckbo (1974–1975) a Arve Lønnum (1975–1978), jejichž předsednictví je spojováno spíše s postupným odlivem příznivců Strany pokroku.

Roku 1978 se předsednického křesla ujal Carl Hagen, který ve straně zásadně neměl žádného výrazného protikandidáta a měl se stát osobností, jenž dovede Stranu pokroku do vod významných, parlamentně relevantních politických stran.1 Uvedený proces se částečně projevil již v letech 1977 až 1981, kdy volební podpora vzrostla z necelých 2 % ke 4,5 %.

V kontextu politiky FrP, jenž se stavěla odmítavě vůči establishmentu, se strana stala lákadlem pro výrazné individuality, a tak velice brzy vznikla potřeba tuhé stranické disciplíny doplněné o silnou síť organizačních jednotek na nejnižších, místních úrovních, čímž původní představa zakladatele Langa o antistranické politické organizaci vzala definitivně za své (Heidar–Dahlie 2003).

První výrazné volební úspěchy pokrokové strany jsou spjaty s 80. léty, které jsou v Norském království spojeny s podstatným nárůstem žádostí o azyl. Problematika azylantů se v této době stává jednou z důležitých politických témat. V roce 1987 byla tato otázka využita Stranou pokroku, která začala v rámci svých programových priorit brojit proti příliš liberální přistěhovalecké politice. Tento akcent se výrazně projevil v celostátních volbách z roku 1989, kdy formace Carla Hagena získala 13 % hlasů a s 22 získanými mandáty zaujala pozici třetí nejsilnější politické síly v zemi.2

Na počátku 90. let se poprvé objevily rozsáhlé vnitrostranické rozpory, které se odrazily v neúspěšném volebním klání z roku 1993, kdy volební podpora poklesla téměř dvojnásobně na 6,3 % hlasů a poslanci Strany pokroku v norském Stortingu obsadili jen 10 mandátů. Vnitřní tenze vyústily roku 1994 odtržením představitelů libertariánského křídla.3

Bez ohledu na reálně existující konflikty uvnitř strany se členská základna v průběhu 90. let Strany pokroku konstantně rozrůstala, třebaže vnitrostranické rozpory často ústily ve vyškrtnutí konkrétních jedinců z členské listiny. Uvedený postup konvenuje zvolené office-seeking strategii (snaze docílit účasti ve vládní koalici), která od Strany pokroku vyžaduje jednotný výraz a profil. Z toho důvodu je klíčová stranická disciplína a loajalita vůči straně, jenž je conditio sine qua non samotného členství. Přesto, pokud některý z členů Strany pokroku veřejně kritizuje stranické vedení, je tento akt vzdoru považován za ukončení členství de facto a žádný další formální úkon vyloučení jedince ze stranických pozic není nutný (tzv. koncept rezignace akcí).4

V okamžiku, kdy konflikty uvnitř strany z počátku 90. let utichly, začaly volební preference opět nabývat dříve ztracených hodnot. Je zajímavé, že v letech 1995–96, kdy podpora ze strany veřejnosti dlouhodobě posilovala, se ke Straně pokroku přidružily extrémně pravicové strany, jako např. Stopp Innvandringen (Stop immigration, Konec imigrace) nebo místní nacistická strana z Osla – Viking, což se mohlo odrazit mj. i ve větším důrazu kladeným stranou na antiimigrační politiku (CERA 1996).

Bez ohledu na volební výsledky FrP a zastoupení v Parlamentu, Strana pokroku dosud netvořila součást žádné vládní koalice. Většina relevantních norských stran se od počátku vyhýbala jakékoliv přímé kooperaci s pokrokovou stranou, a tak vliv strany mohl být převážně nepřímý. Tento postoj vládních stran byl částečně přehodnocen po volbách z roku 1997, kdy FrP získala cca 15 % a stala se nepominutelným politickým subjektem na parlamentní půdě. Z této pozice začala FrP přímo podporovat křehký centristický kabinet.

V letech 1999–2000 přisuzovaly průzkumy veřejného mínění Straně pokroku preference pohybující se nad 20 %, avšak ve volbách z roku 2001 se očekávání nenaplnila a strana získala necelých 15 % hlasů. Celkový volební výsledek celonárodních voleb z roku 2001 zavdal vzniku nesocialistické vlády pod taktovkou konzervativní strany, avšak Strana pokroku ve vládní koalici opět neparticipovala. Tento relativní neúspěch byl dán patrně rozruchy uvnitř strany, kdy 2. místopředseda strany Terje Søviknes byl zapleten do sexuálního skandálu a další turbulence uvnitř strany se týkaly snah stranické elity ovlivňovat výběr svých parlamentních zástupců na zemské úrovní. Tyto snahy vyústily v odtržení skupiny pod vedením Vidara Kleppeho a Jana Simonsena, která vytvořila Stranu demokratů.

Dosud poslední volby na celostátní úrovni proběhly v letošním roce. Vcelku jasným vítězem se stala Strana práce, která s 33 % hlasů utvořila vládu společně se stranou socialistické levice a stranou středu. Zajímavějším se však stal volební výsledek stran z pravé části politického spektra. Strana pokroku dosáhla svého doposud nejlepšího volebního výsledku, když získala 22 % hlasů, 37 parlamentních mandátů a stala se tak nejsilnější nesocialistickou politickou silou Norského království.

Elektorát Strany Pokroku

Důležitou součástí výzkumu Strany pokroku představuje zjištění, jakou strukturu má elektorát, jenž vyjadřuje tomuto politickému subjektu svou podporu. Voličskou základnu FrP představují zejména mladí muži a manuálně pracující zejména z hustě obydlených oblastí a předměstí velkých měst. Značnou část voličstva tvoří rovněž nezaměstnaní, kteří více než kdo jiný slyší na hrozby představitelů Strany pokroku ohledně imigrantů, jenž Norům berou jejich pracovní příležitosti. Určitý voličský segment získává Strana pokroku také na úkor konzervativní strany. Ta se svou politikou blíží politickému středu a odvrací tak od sebe vskutku pravicově založené jedince (Bjørklund–Andersen 1999: 13–15).

Programatika Strany pokroku a ideologie

Strana pokroku představuje sekularizovanou konzervativní stranu utvářející spolu se stranou konzervativní funkční ekvivalent křesťansko-demokratických stran, přičemž oba subjekty prezentují norskému elektorátu ústřední alternativu k politice sociálních demokratů. Strana není napojena na žádnou náboženskou organizaci, vyslovuje se proti hodnotám socialistických stran a odkazuje se na libertariánské hodnoty, norské ústavní tradice, kulturní dědictví a křesťanský náhled na život.5

Stranická formace klade důraz na lidskou individualitu v rámci společnosti, což je determinováno tradiční liberální ekonomickou politikou s akcentem na svobodný soukromý sektor, privatizaci a limitované veřejné zásahy do hospodářství. Dále proponuje zjednodušení daňového systému, redukci veřejných výdajů ve formě přerozdělování a zároveň omezení daňového zatížení a poplatků norských občanů. To celé v kontextu přesvědčení, že stát má zabezpečovat pouze minimální služby a zbylé veřejné statky by měly být poskytovány soukromým sektorem.

Hospodářská politika strany pak spočívá v důrazu kladeným na samoregulační funkci trhu, která má svými imanentními procesy a vlastnostmi zajišťuovat přirozené bariéry přerozdělování kapitálu bez státních intervencí. Akcentuje právo a striktní pořádek, posílení pravomocí policie a tvrdší tresty pro těžké kriminální trestné činy. Významnou doménu strany představuje i důraz kladený na priority zdraví a pomoc handicapovaným a starším občanům.6

Strana pokroku je známa pro svou antiimigrační postoj, který pramení z nedůvěry ve schopnosti státu účinně řešit sociální problémy z imigrace vyplývající. Navrhuje proto regulační opatření a tvrdší podmínky pro přijímání uprchlíků. Ačkoliv strana a lídr Carl Hagen je často z rasismu osočován, je obtížně tento přístup vnímat v intencích xenofobie nebo dokonce rasismu, neboť kritika a opatření představitelů FrP nesměřuje vůči konkrétním přistěhovalcům, ale vůči liberální imigrační politice jako takové.7 Na druhou stranu např. v rámci kampaně předcházející volebnímu klání z roku 2005 vydala Strana pokroku brožuru mobilizující proti imigrantům se zaměřením na přistěhovaleckou kriminalitu.8

Vůči členství Norska v Evropské unii dosud straničtí představitelé nezaujali pevné stanovisko. V rámci již probíhající kampaně předcházející referendum o přistoupení Norska k EU roku 1992 se straničtí představitelé rozhodovali, jaký přístup mají k otázce plného členství zvolit. Výsledný postoj zůstává v dnešních dnech v zásadě totožný, tedy neutrální. Strana si je vědoma světlých i stinných stránek členství v Evropské unii. Z toho důvodu neváže rozhodování svých členů na stranickou disciplínu a ponechává je tak na svobodné vůli jednotlivých členů. Připouští, že i její voliči jsou pravděpodobně v této otázce nejednotní a zastává tak názor, že rozhodnutí o potenciálním členství Norského království v EU spočívá pouze a jen na samotných voličích, kteří by o této otázce měli rozhodovat prostřednictvím celostátního referenda. Na druhou stranu, Strana pokroku zcela nepokrytě obhajuje úzkou spolupráci s EU založenou na principu volného obchodu a čtyř základních svobod vnitřního trhu Unie (Kaniok 2004: 154, Kaniok 2003: 129–130, Gažovič–Minařík 2005: 141).

Postavení Strany pokroku v norském stranickém systému

V rámci svého politického působení FrP plně respektuje etablovaná pravidla hry, což vyplývá z tradic konsensuálního řešení politických otázek resp. homogenní norské společnosti. Specifický charakter strany tak spočívá ve zvláštní metodě politického jednání vycházející z předkládání vskutku emocionálních témat k politické diskusi. Mezi těmito vyčnívá zejména anti-imigrační politika, zpřísnění trestů za závažné trestné činy, skeptický postoj k byrokracii v organizačním smyslu a rozsáhlá redukce daňového zatížení a veřejných výdajů.

Strana pokroku reprezentuje politickou sílu poukazující na zastaralé a přežité cleavages kulturně náboženské z pre-industriálního období a třídní z období industriální společnosti (Bjørklund 2003). V této souvislosti klade důraz na nově vznikající konflikty postindustriální společnosti (např. již zmíněná problematika přistěhovalců). Některé návrhy stranických lídrů v rámci zde uvedených programových priorit v důsledku často odpovídají propozicím rodiny evropských, pravicově populistických stran, mezi které je možné zařadit např. rakouskou Stranu svobodných.9

Nejen programovými tezemi, ale zejména stranickou strukturou a postavením v norském stranickém systému představuje Strana pokroku moderní kartelovou stranu, byť se v podmínkách skandinávské politiky nejedná o nic mimořádného.10 I­deologické ostří Strany pokroku nebylo nikdy příliš výrazné, avšak i to se dále rozmělňuje a koherentní stranická programová linie se dostává do pozadí jednotlivě předkládaných té­mat.

Prostřednictvím programových propozic a veřejné profilace Strany pokroku se můžeme pokusit zasadit ji na pravo-levou škálu. Její orientace podléhala dlouhodobému vývoji. V tabulce, kde 0 představuje extrémně levicovou politickou orientaci a číslo 10 extrémní pravici byla pozice strany v počátcích, tj. v roce 1973, na hodnotě 4,5 což poukazuje na téměř ideální politický střed. Tato pozice se v uplynulých 40 letech permanentně vychylovala směrem doprava a např. v roce 1993 již pozice FrP na škále politické orientace dosahovala hodnoty 9, jenž indikuje výrazně pravicovou orientaci, ba dokonce politickou sílu krajně, extrémně pravicovou (Lane–Ersson 1996: 266).

Tato skutečnost může na základě výsledku posledních voleb vzbuzovat určité obavy a vzniká tak otázka, jak vysvětlit konstantní nárůst popularity Strany pokroku. Politolog Ottar Brox (Brox 2003) nabídl následující argumenty:

  1. Stranické hodnoty jsou značně determinované veřejným míněním, což plně odpovídá zvolené populistické strategii a rétorice. Straničtí představitelé se neostýchají, na rozdíl od lídrů jiných parlamentních stran, akcentovat i taková řešení citlivých témat, jenž jsou v zásadě v rozporu se samotným programem strany.
  2. Klasické strany, ať už pravicově, nebo levicově orientované, zanedbávají problémy „obyčejných“ lidí, čímž vzniká prostor pro platformy nabízející lidem řešení jejich skutečných, každodenních problémů.
  3. Strana klade důraz na individualistické hodnoty, které intenzivně pociťuje každý jedinec a upřednostňuje je před hodnotami kolektivními.
  4. Lídři Strany pokroku se neštítí politicky nekorektního jednání založeného na silných slovech a nalézá tak podporu mezi jedinci, kteří smýšlí podobně hrubým způsobem.
  5. Snaha odlišit se vede Stranu pokroku k vytváření umělých, lépe řečeno symbolických nepřátel např. v podobě zaměstnaneckých odborů.
  6. Obrovská mediální prezentace Carla Hagena a celé strany, která se v médiích objevuje nepoměrně častěji než ostatní politické subjekty. To je způsobeno i tím, že se Strana pokroku staví do opozice vůči všem, jak stranám levicovým, tak i programově blízkým stranám pravicovým.
  7. Nespokojenost určité části norského elektorátu s vytvořeným státem blahobytu udržovaným pojmově socialistickým vládami pod vedením Strany práce, ale také nesocialistickými vládami pod vedením konzervativní strany. Právě tento ohled poskytuje Straně pokroku dostatečně velké příležitosti dosáhnout výraznějších volebních úspěchů.
  8. Ačkoliv je program strany pokroku extrémně liberálně tržní, v zásadě neztrácí své voliče z řad pracující třídy.

Závěrem

V dnešních dnech je možné Stranu pokroku vnímat jako již plně etablovanou politickou formaci norské provenience a po posledních volbách dokonce jako hlavní nesocialistickou politickou sílu v zemi, byť s velice nízkým koaličním potenciálem. Budoucnost jejích volebních preferencí bude do značné míry záviset na schopnosti vůdčích představitelů a nástupců Carla Hagena prezentovat platformu v podobném světle, v jakém to dokázal doyen FrP.

Jedním z rozhodujících prvků, jenž by v příštích letech mohl ovlivnit voličské preference strany představuje její postoj vůči Evropské unii. Na jedné straně Strana pokroku nemůže plně vyjádřit podporu plnému členství v Evropské unii z obavy o ztrátu voličských hlasů, ale na straně druhé by členství Norského království v EU mohlo konečně naplnit představy a sny Carla Hagena o Norsku jako plnohodnotné součásti evropského liberálně tržního prostředí.

V této chvíli se zdá, že Strana pokroku se nebude v souvislosti s možným členstvím Norska v EU aktivně spolupodílet na jakékoliv jednostranné kampani „ANO“ právě z obav o své preference. Veškeré domácí prounijní aktivity tak pravděpodobně přenechá svým politickým souputníkům. Ať už bude výsledek případného, opětovného referenda o vstupu Norska do EU jakýkoliv, Strana pokroku alespoň neztratí přízeň u té částí svého elektorátu, jenž členství Norského království v Evropské unii není příznivě nakloněna.

S ohledem na volební výsledky z roku 2005 můžeme usuzovat, že zvolená strategie a taktika Strany pokroku zatím přináší na politickém poli požadované výsledky a otázkou pro následující léta tak zůstává, jak dlouho bude zvolený radikální přístup k citlivým celospolečenským problémům a populistická rétorika přitahovat obyčejného norského voliče.

Literatura a internetové zdroje

  • Bjørklund, Tor a Andersen, Jørgen Goul. 1999. „Anti-immigration Parties in Denmark and Norway.“ Arbejdspapier fra Institut for Økonomi, Politik og Forvaltning, No. 4.
  • Bjørklund, Tor. 2003. „The Norwegian Progress Party: A Bridge-Builder over old Cleavages.“ EREPS (http://www.politik.uni-mainz.de).
  • Brox, Ottar. 2003. „The Norwegian Progress Party. A symptom of malfunctioning parliamentarism.“ ESA (http://www.um.es).
  • Center for Research and Action on Racism and Antisemmitism (CERA). „The extreme right in Norway 1996.“ CERA (httpwww.megasinet-monitor.net).
  • Čermáková, Markéta. 2004. „Politické strany Norska a jejich vztah k EU.“ Europeum – Institut pro evropskou politiku (<a href=„http:www.integrace.cz“ target=„_blan­k“>http://www­.integrace.cz).
  • Election Resources on the Internet.
  • Election World.
  • Fiala, Petr. 1999. „Svobodomyslná strana Rakouska.“ In: Nacionalistické politické strany v Evropě. Eds. Dančák, Břetislav a Fiala, Petr. Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 53–70.
  • Gažovič, Ondrej a Minařík, David. „Nórsko a Eúropska únia, ich vzájomný vzťah a možné premeny v budúcnusti.“ Politologický časopis 12, č. 2, s. 139–151.
  • Heidar, Knut a Dahlie, Jo. 2003. „Predestined parties? Organizational change in norwegian political parties.“ Party politics 9, No. 2, s. 219–239.
  • Kaniok, Petr. 2004. „Euroskeptické strany ve Skandinávii.“ Politologický časopis 11, č. 2, s. 149–157.
  • Kaniok, Petr. 2003. „Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko.“ In: Rozšiřování ES/EU. Eds. Fiala, Petr a Pitrová, Markéta. Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 111–134.
  • Klíma, Michal. 1998. Volby a politické strany v moderních demokraciích. České Budějovice: Radix, 1998.
  • Lane, Jan-Erik a Ersson Svante. 1996. „The Nordic countries.“ In: Political Institutions in Europe. Ed. Colomer, J.E. London, New York: Routledge, s. 254–281.
  • Lasák, Jan. 2005. „Strana pokroku: populismus na norský způsob?“ Listy 35, č. 6, s. 42–45.
  • Novák, Miroslav. 1997. Systémy politických stran. Praha: Sociologické nakladatelství.
  • Oficiální stránky Norského království.
  • Program FrP.
  • Svasand, Lars. 2002. „The re-emergence of the EU issue in the Norwegian politics.“ Scandinavian studies 74, No. 3, s. 329–348.

Autor je studentem politologie a evropských studií na Fakultě
sociálních studií Masarykovy univerzity a redaktorem Global
Politics.

Poznámky pod čarou

  1. V roce 2003 Carl I. Hagen oznámil, že se svého předsednictví vzdá v roce 2006, přičemž jeho předpokládaným nástupcem je současná místopředsedkyně strany a ekonomka Siv Jensen.
  2. Rostoucí podpora na celostátní úrovni se projevila i na lokálních pozicích a Peter Myhre ze Strany pokroku se roku 1990 stal dokonce starostou hlavního města Oslo.
  3. Toto křídlo vytvořilo nezávislou parlamentní skupinu a později stálo u vzniku nové politické formace Fridemokratene.
  4. Srov. program FrP.
  5. Srov. základní programové body obdobných pravicových stran. Viz např. Klíma, M.: Volby a politické strany v moderních demokraciích, s. 117–119.
  6. Srov. program FrP.
  7. Např. před volbami z roku 1997 byl Carl I. Hagen srovnáván s francouzským lídrem Národní fronty – Jeanem Marim le Penem. Hagen na toto osočení reagoval slovy: „Le Pen je skutečně nechutný rasista, kterého za jeho výroky odsuzuji. Jeho ideologické postoje jsou daleko, daleko od postoje reprezentovaný Stranou pokroku.“ Srov. Björklund, T.–Andersen, J. G.: Anti-immigration Parties in Denmark and Norway, s. 6.
  8. Tento materiál byl šířen prostřednictvím telekomunikačních kanálů a nejrůznějších mediálních kampaní, přičemž byl slovutně kritizován nejen ze strany médií, ale také představiteli ostatních relevantních stran s odůvodněním, že předložený materiál vnímá imigranty jako jednolitou skupinu, která z hlediska kolektivní viny odpovídá za prohřešky jednotlivců. Srovnání s Jörgem Haiderem a Jean Mariem Le Penem tak na sebe opět nenechalo dlouho čekat.
  9. Srov. např. Fiala, P.: Svobodomyslná strana Rakouska, s. 62–63.
  10. Srov. např. Klíma, M.: Volby a politické strany v moderních demokraciích, s. 59.
blog comments powered by Disqus
Autor
Jan Lasák
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
1. 2. 2006