Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

O státech nestátech: Klasifikace slabé státnosti

Stát je produktem historického vývoje společnosti a společenské dělby práce. Souběžně s evolucí politických systémů a mezinárodních vztahů se utvářela i představa o roli, kterou by měl jako instituce hrát. Přibližně od poloviny 17. století je stát chápán jako „výjimečný způsob politické organizace a organizace vládnutí“ (Waisová 2007: 55). Dnešní koncept moderního či vestfálského státu je založený na klasickém bodinovsko-hobbesovském pojetí suverenity. Je spojen s existencí centralizované a efektivní vlády a správy, autority a legislativních orgánů. Moderní stát je suverénním hráčem jak v prostoru, který vytváří mezinárodní systém, tak uvnitř svého teritoria a naplňuje svou institucionální i funkcionální dimenzi. Jeho úkolem je spravovat své území, a na něm vytvářet a efektivně distribuovat veřejné statky, zejména pak pořádek a bezpečnost (Rotberg 2004: 3).

Od přelomu 50. a 60. let minulého století se vedle klasicky definovaných moderních států objevují i entity, které se od moderního státu v některých aspektech liší. Tyto odlišnosti lze pozorovat zejména ve vnitřní struktuře státu, systému a kapacitách vládnutí a funkcích státních institucí (Hoch, Baar, Kopeček 2010). Termíny jako slabý (weak), selhávající (failed či failing), zhroucený stát (collapsed state) či další, se v politologické sféře, pro označení státních jednotek, které se potýkají s problémem prosazení vnitřní suverenity, tedy zemí neschopných ustavit monopol legitimního násilí v rámci svého teritoria, začaly používat po rozpadu bipolárního světa, kdy došlo k omezení finanční pomoci do rozvojových oblastí ze strany USA nebo SSSR. Nejnovějším impulzem pro debatu o roli státu, zvláště v oblasti mezinárodní bezpečnosti, se staly teroristické útoky z 11. září 2001 a řada zemí začala vůči těmto státům uplatňovat i mimořádná bezpečnostní opatření včetně vojenské intervence, jako např. v Afghánistánu či Iráku. Od roku 2001 vznikla řada odborných prací vztahujících se k fenoménu rozpadu státních struktur, přesto dosud neexistuje obecně akceptovaná terminologie ani definice slabé státnosti a termíny failed, failing či collapsed state jsou používány velmi volně. Za slabé státy jsou tak považovány i země jako je Bělorusko, Egypt či Izrael (Šmíd, Vaďura 2009: 46) a mezi rozpadlé či rozpadající se státy vedle Sierry Leone, Libérie a Somálska řadíme i Severní Koreu, Kolumbii, Súdán či Československo v roce 1968 (Waisová 2007: 7).

Úvod

Výzkum orientovaný na analýzu slabých (weak), selhávajících (failed) či zhroucených (collapsed) států započal po druhé světové válce, bylo nutné zabývat se vznikem celé řady státních jednotek trpících vnitřní slabostí a nestabilitou, které prokazatelně selhávaly v naplňování klasických funkcí státu. Tyto termíny vznikaly v polovině 90. let dvacátého století v souvislosti s koncem studené války a rozpadem mnohonárodnostního Sovětského svazu a Jugoslávie. Svou roli v této době sehrál i tlak na demokratizaci předně zemí Afriky, kde se jasně projevila slabost režimů a jejich nízká legitimita.

Všechny tyto vnitropolitické či geopolitické faktory vedly k výraznému nárůstu vnitrostátních konfliktů, které se odrazily nejen v institucionálním rozpadu státních struktur a jejich schopnosti plnit své funkce, ale i v etablování států bez vnější suverenity, tedy států mezinárodně neuznaných1 (Riegel 2010: 58). Díky teroristickým útokům z roku 2001 na americké cíle, se slabý, selhávající či zhroucený stát, stal součástí bezpečnostního diskursu. Tato entita začala být chápána jako „bezpečnostní hrozba pro ostatní země, a to bez ohledu na jejich geografickou polohu nebo úroveň vnitřní koherence“ (Šmíd, Vaďura 2009: 45). Od poloviny minulého století se setkáváme se značným zájmem autorů zabývajících se otázkami slabé státnosti o vytvoření obecně platné definice. S inflací pojmů dochází ale i k terminologickým zmatkům.

Cílem uvedeného textu je proto vymezit a analyzovat některé typy vnitřně slabých států. Pro tento účel nepovažujeme za nutné výčet pojmů vyčerpat, budeme je volit podle četnosti výskytu a významu. Vzhledem k tomu, že některé pojmy označují tytéž skutečnosti a jiné jsou protikladné, pokusíme se o určitou redukci termínů a nástin možného řešení problému s taxonomií slabé státnosti. Z hlediska metodologie bude využita rešeršně kompilační metoda sběru a třídění dat k danému tématu, jejich následná analýza a interpretace.

1. Od soft state k weak state a fragility

Termín soft state, původně použit Myrdalem (Myrdal 1968)2 v souvislosti s jeho analýzou států jižní Asie, byl velmi rychle přenesen na země tzv. třetího světa a stal se součástí diskursu předně o Africe. Koncept staví soft state naproti empirical state (Jackson, Rotsberg 1982). Pojmu empirical state je připisována stabilita a schopnost čelit vnitřním i vnějším tlakům a lze ho z hlediska vnitřní suverenity ztotožnit s původně evropským pojmem moderní stát.3 Soft state ale postrádá základní prvky státnosti a suverenitu získal na základě rozhodnutí mezinárodního společenství. Vyhnul se tak běžnému státotvornému procesu a výsledkem je politická zaostalost, slabé státní instituce a personální vláda. Nevýkonný státní aparát zapříčiňuje ztrátu legitimity a vytváří propast mezi státem a občany, kteří jsou nuceni hledat si vlastní cestu k zajištění živobytí a bezpečnosti. Způsob, jakým tak činí, je často v rozporu se státem a mocenská elita nedostatek legitimity zase kompenzuje spojenectvím s byrokracií a armádou, které ji izolují od potenciální mocenské konkurence a společnosti vůbec. Pro soft state je příznačný též neopatrimonia­lismus4 v praxi vedoucí k úpadku země a citlivost k propuknutí všeobecného chaosu a násilí.

Jak tvrdí Jihlavec, na základě výše uvedené charakteristiky, můžeme pojem soft state prakticky ztotožnit s pozdějším termínem weak state (Jihlavec In: Waisová 2007: 20–21). Jihlavec dále upozorňuje na sémantický problém tohoto pojmu. Spatřuje ho v jeho snadné zaměnitelnosti se státem malým či chudým tzv. small power5 . Termín small power slouží pro označení států, které se v mezinárodním žebříčku srovnání moci a vlivu nachází na nejnižších příčkách. Protipólem small power je velmoc (super power či word power) (Jihlavec In Waisová 2007: 25). Rozdíl mezi small power a weak state je tedy ve směru jejich slabosti. Pro small power je příznačná vnější slabost v rámci mezinárodního systému a v případě weak state jde o slabost vnitřní.

Další sémantická potíž konceptu weak state pramení ze skutečnosti, že jím můžeme označit stát, který se vzdává části svých pravomocí ve prospěch substátních, a/nebo nadstátních či privátních entit. Stát zapojený do mnohoúrovňového vládnutí se může zdát ve své moci oslaben, protože mnohé z výsadních aktivit moderního státu spadají do sféry vlivu jiných aktérů. Moc státu je sice z jedné strany posílena (stát získává možnost regulovat či ovládat oblasti, které by jinak zůstaly mimo rámec jeho vlivu), ale je zároveň oslabena o oblasti úpravy vnitrostátních vztahů, jež se úzce pojí s vyjednáváním s ostatními členskými státy. Tento druh státnosti, ať už jí považujeme za posílení či oslabení vlivu se s názvem weak state neslučuje, protože je schopný čelit vnějším i vnitřním tlakům a lze ho nazvat postmoderním státem (Jihlavec In: Waisová 2007: 27–28).

Rotberg vymezil pojem weak states jako státy, které jsou slabé už ze své přirozenosti, tzn., že mají nějaká geografická, fyzická a základní ekonomická omezení, anebo jde o státy v podstatě silné, ale dočasně je oslabují vnitřní rozpory, neefektivní řízení, chamtivost, despotismus či útoky z vnějšku. Ve weak states existují etnické, náboženské, jazykové či jiné komunity a mezi nimi napětí, ale nedochází ke zjevně násilným střetům. Jako příklad uvádí Burkinu Faso, Čad, Pobřeží slonoviny, Ghanu, Guineu, Keňu, Libyi, Nigérii a Zimbabwe ze zemí Afriky, Gruzii a Moldávii z bývalého Sovětského svazu a Kambodžu, Východní Timor a Laos v Asii (Rotberg 2003: 4).

Crisis State Reseach Center nahrazuje pojem weak state pojmem krizový stát (crisis state), který definuje jako: „stát v náhlém vypětí, stresu, kde vládnoucí instituce čelí vážnému sporu a jsou potenciálně neschopny zvládat konflikty a šoky. Hrozí zde nebezpečí kolapsu státu.“ Kolaps by mohl znamenat vytvoření nových států, způsobit války a chaos, nebo vést k upevňování „starého režimu“ (Crisis State Research Center, 2006: 1). V rámci takového státu mohou existovat i specifické krize jako je ekonomická, zdravotnická, ústavní či další (Crisis State Research Center 2006: 1).

Country Indicators for Foreign Policy definuje pojem weak state jako „stát náchylný ke křehkosti či zhroucení, protože jeho vládní kapacity jsou omezeny, mají sklon k ekonomické stagnaci, anebo nejsou schopny zajistit bezpečnost a suverenitu svého území“ (Prest, Gazo, Carmet 2005: 2–3).

Sørensen vymezuje tři typy států, mezi nimi i slabý postkoloniální stát, který charakterizuje slabostí v oblasti administrativních a institucionálních struktur, kde chybí monopol na užití legitimního násilí. Dále v oblasti národního cítění, kde převládá etnické nebo lokální společenství a nízká legitimita státu. Hospodářská oblast je závislá na světovém trhu, je strukturálně heterogenní bez vyvinuté koherentní národní ekonomiky (Sørensen 2005: 100–103). Sørensenův slabý postkoloniální stát lze tedy chápat jako konkrétnější příklad weak state. Nicméně Sørensen upozorňuje na skutečnost, že ve světě nalezneme příklady zemí, které všechny uvedené charakteristiky nenaplňují i na to, že některé státy uvedené charakteristiky vykazují, přestože koloniemi nikdy nebyly. Ne všechny ekonomicky slabé státy musí být nefunkční i z hlediska politických institucí, jako např. Egypt, a ne všechny státy slabé z hlediska politických institucí či v oblasti národního cítění jsou méně rozvinutými z hlediska ekonomického. Takovým příkladem může být Bosna a Hercegovina. V mnoha případech ale k překrývání charakteristik dochází. Příkladem je většina států subsaharské Afriky, nejméně rozvinuté státy Střední Ameriky a střední Asie ale i některé další asijské a evropské země, jako např. Albánie. (Sørensen 2005: 104).

V této části textu je třeba zmínit i termín vztahující se k tzv. křehkosti státu (fragility) Christophera Claphama. Clapham se věnuje charakteru státnosti v rámci zemí třetího světa a s tímto pojmem přichází v 80. letech minulého století. Ve křehkých státech je podle něho třeba hledat kombinaci slabosti a síly. Pod sílu státu zařazuje donucovací a hierarchizované struktury, které zajišťují poslušnost obyvatel a chápe je jako určité dědictví doby kolonialismu. Dále ekonomické struktury, jejichž podstatou jsou mechanismy výběru daní a dalších poplatků od obyvatel. Slabost státu vychází z přístupu elit, které se o blahobyt dělí jen s úzkou skupinou lidí kolem sebe, nikoli s obyvateli dané země. Typickými znaky vlády jsou klientelismus a korupce, které jsou nebezpečné zvláště ve společnosti rozdělené etnicky, nábožensky, na základě rodu či jinak. Křehkost státu tedy vyplývá ze vztahu státu a jeho obyvatel, kde chybí vzájemná provázanost na základě společných hodnot a může výrazně přispět ke zhroucení daného politického systému (Clapham 1985: 39–54). Claphamův termín má tedy co dělat předně s legitimitou vlády dané země a podle některých autorů definuje lépe než ostatní dynamiku celého procesu.

Termín fragility využívá také iniciativa LICUS světové banky (Fragile States: The LICUS Iniciative), která se zaměřuje na identifikaci, analýzu a komplexní pomoc státům s nízkým příjem nacházejících se v obtížných podmínkách. Tyto státní celky označuje jako fragile states (křehké státy). Připisuje jím slabý či dysfunkční výkon politiky a institucí a špatné socioekonomické ukazatele, mezi které řadí HDP na osobu, přístup k pitné vodě atd. Tento koncept je poměrně široký, zahrnuje jednak nevýkonné politiky ale i represivní režimy s nízkou úrovní vládnutí. Definici této iniciativy splňují přibližně tři desítky států. (The World Bank 2014). Tento termín ale neodpovídá úzce vymezenému typu fragility z pohledu Claphama, nýbrž širšímu pojetí slabé státnosti, tedy termínu weak state případně failed state.

Z výše uvedeného je zřejmé, že termín weak state lze ztotožnit s pojmy soft state, jak jej definoval Myrdal a crisis state, jak jej chápe Crisis State Reseach Center. Přestože tento pojem představuje určité riziko, které pramení ze snadné záměny se státem malým, chudým či small power, případně zemí, kterou můžeme nazvat postmoderním státem, budeme ho v našem textu dále používat, a nahradíme jím pojmy jako soft state a crisis state a termín fragility state tak, jak jej vymezuje iniciativa LICUS nikoliv Clapham. Termín fragility state z pohledu Claphama zahrnuje rezignovaný, lhostejný, někdy až antagonistický vztah občanů ke státu, nikoliv zemi potýkající se s vnitřní slabostí.

2. Od juridical state přes failed state ke quasi-state

Termín quasi-state se jako označení pro formu státu, lišící se od obvyklého dělení států na suverénní a závislá území, mezi pojmy geografické sféry přidali Glassner a De Blij, kteří pod pojem quasi-state zahrnuli teritoria s přechodným statusem6, tedy silně heterogenní skupinu států, jež nespojovala žádná společná charakteristika. Řadí sem například Andorru, jež neměla do roku 1993, kdy došlo ke schválení ústavy, nezávislou vládu, Vatikán, vnitřně fungující, ale mezinárodně neuznaný Tchaj-wan, i některé z jihoafrických bantustanů. Pozdější výzkum v oblasti mezinárodních vztahů, ale začal termín quasi-state klást do souvislosti s kvalitativně odlišnými entitami, které nelze definovat jako autoritativní politické instituce, suverénní v uznaných hranicích (Riegel 2010: 57). Jackson a Rosberg se z pohledu sociologické koncepce státu, ve své práci z 80. let minulého století, zaměřili především na státní jednotky postrádající schopnost prosadit monopol legitimního násilí v rámci svých hranic, na ty, jež se nacházejí v různých fázích rozkladu státních institucí a jejich funkčnosti a označili je jako juridical state (Jackson, Rosberg 1982). Autoři využívají Weberovu definici státu, podle které by takové státy, jako státy neměly být vůbec klasifikovány, protože nesplňují kritéria faktické státnosti, přestože jsou uznány (de iure) mezinárodním společenstvím za suverénní (Jackson, Rosberg 1982: 2–3). Mezinárodní společenství, tak umožňuje takovým státům podílet se na tvorbě mezinárodních pravidel a jejich využívání, přestože nejsou schopny plnit základní funkce státu a nastolit monopol legitimního násilí v rámci své teritoriální jurisdikce7 (Riegel 2010: 59). Jackson svůj termín juridical state později nahradil termínem quasi-state, který je zde třeba chápat ve smyslu selhávajícího státu (failed state) (Jackson 1993) a tím došlo k zásadní terminologické změ­ně.

Fenomén vnitřně nesuverénních států není, především v dekolonizovaných státech Afriky a Asie, jevem novým. Problémy s vnitřní suverenitou se objevily záhy po získání nezávislosti např. v Kongu (Zairu), Čadu či Barmě. Pozornost politologů v poválečném období však směřovala jinam. Tento fenomén přilákal badatele až díky se zmiňovanému konci studené války, která měla v mnoha státech stabilizující vliv, rozpad SSSR a Jugoslávie, jež vedl k výraznému nárůstu vnitrostátních konfliktů zapříčiňujících oslabení státní moci, a také vítězství liberální demokracie. Jednotlivé vnitrostátní konflikty se ale odrazily nejen v etablování států bez vnitřní suverenity, ale také zemí, předně v subsaharské Africe, na Balkáně a na Kavkaze, které mají vnější atributy státu, ale chybí jim mezinárodní uznání. Pro tyto země se ujal především termín de facto state a podle všeobecně přijímaného paradigmatu se jedná o efektivní a vnitřně stabilní politické jednotky (Riegel 2010: 58). Po té, ve snaze eliminovat terminologické nejasnosti vztahující se k tomuto typu států, navrhl Pål Kolstø termín quasi-state používat pro státní jednotky, které naplňují faktické znaky státnosti, ale nebyly mezinárodním systémem uznány za suverénní tj. de facto státy, které vznikly relativně přirozenou cestou. Ve většině případů odtržením od jiného státu s oslabenou legitimitou, a které o mezinárodní uznání usilují8. A termín selhávající stát (failed state) pro státy neefektivně plnící své funkce a přitom mezinárodně uznané (Kolstø 2006: 723). V tomto smyslu, jak tvrdí Šmíd s Vaďurou, by termín selhávající stát měl být vyhrazen pro postkoloniální útvary, které sice disponují mezinárodním uznáním, ale od počátku své existence čelí problémům s uplatňování suverenity v rámci svého teritoria. Příčiny můžeme hledat ve sloučení vzájemně historicky nesouvisejících oblastí do jednoho státního útvaru v období kolonialismu, v přítomnosti navzájem znepřátelených skupin obyvatel s historií odvěkého antagonismu ve stejném celku, v rozdělení homogenních etnických skupin do více států, v nedostatku politických elit, v absenci demokratické tradice a v ekonomické slabosti státu (Šmíd, Vaďura 2009: 47–48).

Nicméně Kolstøva terminologie není všeobecně uznávaná a někteří autoři termín quasi-state stále využívají jako synonymum failed state. Tato nedůslednost je v současnosti jednou z největších překážek v přechodu od unikátních taxonomií jednotlivých autorů k obecněji přijatému praktickému využití. Mimo to „pro quasi-state v kolstøovském smyslu existují ještě další možné ekvivalenty – de facto state9, para state, pseudo state či unrecognized state, což terminologii dále znepřehledňuje“ (Šmíd, Vaďura 47–48).

Jacksonovo přesvědčení, že entity nesplňující základní funkce státnosti, lze označit termínem quasi-state, celý koncept částečně deformuje, protože na základě jeho kritérií můžeme do kategorie quasi-státnosti zařadit téměř všechny státní celky vzniklé jako důsledek dekolonizace. Ale vzhledem k tomu, že existuje množství jiných termínů (failed, collapsed), které patrně přesněji vystihují absenci vnitřní suverenity a zároveň jsou schopny postihnout to, co Jackson považuje za quasi-státnost a navíc zachytit rozdíly mezi různou mírou této vnitřní slabosti (Piknerová 2009: 264–273), se nám Kolstøův přístup jeví jako přijatelnější a v naší práci se k němu proto přikláníme.

Kolstø je schopný pomocí jasných charakteristik termín quasi-state lépe definovat a přisoudit ho těm státním celkům, které postrádají mezinárodní uznání, přesto disponují schopností jako stát fungovat a vnímat je jako určité provizorium nevhodné pro mezinárodní stabilitu. Příkladem může být Somaliland, který usiluje o mezinárodní uznání, a současně jeho političtí představitelé reálně ovládají část území. Klíčovým předpokladem vzniku quasi-state je tedy jeho schopnost efektivně kontrolovat teritorium skrze centrální mocenské orgány, jejichž cílem je dosažení formální i faktické nezávislosti a zároveň musí být tyto snahy dlouhodobou záležitostí, minimálně dva roky (Kolstø 2006: 725–726). Kolstø rozlišil i mezi čtyřmi způsoby zániku quasi-state – připojením k vnějšímu patronovi, plná reinkorporace k domovskému státu, federalizace domovského státu a začlenění quasi-state na základě principu autonomie či dosažení plného mezinárodního uznání (Kolstø 2006: 734–738). Quasi-state tak dokáže velmi dobře zaštítit termíny jako de facto state, para state, pseudo state či unrecognized state, pro které je charakteristická absence mezinárodního uznání. Na základě kritérií, jež stanovil, lze quasi-states vnímat jako poměrně souvislou skupinu zemí. Navíc svým přístupem vyřešil jednu z překážek vedoucí k přijetí klasifikace slabé státnosti vhodné k praktickému využití.

3. Failed state

Termín failed state se začal používat v 90. letech minulého století v severní Americe pro označení státních jednotek, kde probíhala vážná politická krize, jako např. v Somálsku, v Bosně a Hercegovině, v Libérii či v Afghánistánu (Šmíd, Vaďura 2009: 46). Na konci 90. let 20. století s tímto termínem často pracují i evropští badatelé jako M. Nicholson z University of Sussex, H. J. Spanger z Peace Research Institute Frankfurt a především Sørensen, který jako jeden z mála autorů, kladl na tuto problematiku značný důraz a navrhl termín rozvrácené státy (disrupted states) k označení států, které neprošly konsolidací a nacházejí se ve stavu pokračující entropie (Rieger 2010: 60–61). O rozšíření pojmu failed state se v akademické sféře zasloužili politologové Gros či Zartman, ekonom Esty a další (Šmíd, Vaďura 2009: 46).

Nicméně jednu z nejvýznamnějších klasifikací rozpracoval až Rotberg (Rotberg 2003). Dělí státy na silné (strong), slabé (weak), selhávající (failed) a zhroucené (collapsed). Jeho definice ale nevymezuje přesně jednotlivé stupně selhání, a proto naráží na kritiku10. Mezi failed state Rotberg řadí nebezpečná území, plná napětí a vyhrocených vztahů mezi obyvateli, kde probíhá ozbrojený konflikt nesvářených skupin (Rotberg 2003: 5–6). „Ve většině těchto států vedou vládní vojska boj s ozbrojenými povstalci“ (Rotberg 2003: 5). Uvedené konflikty mají původ většinou v etnické, náboženské, či jazykové rovině a častým důvodem násilných střetů je snaha o získání přístupu k politické moci. Příznačná je též vysoká míra kriminality a bezpráví. Stát rezignuje na poskytování politických statků a ponechává občany svému osudu (Rotberg 2004: 6–9). Obyvatelstvo je stále více odkázáno na místní zdroje obživy a ilegální ekonomickou činnost, což vede k rozvoji organizovanému zločinu. Failed state jsou zmítány vleklými občanskými nepokoji, vzpourami a násilím válčících frakcí i vládních jednotek (Waisová 2007: 29–30). Přičemž přechod k ozbrojenému boji je umožněn díky neefektivnímu fungování státní kontroly a neschopnosti státních struktur takovému vývoji zabránit (Šmíd, Vaďura 2009: 45).

Dále nelze nezmínit všeobecný ekonomický úpadek, v jehož důsledku se rozpadá infrastruktura a dochází k postupnému vymizení všech sociálních služeb. Sociální služby, vzhledem k tomu, že jsou zajišťovány nedostatečně a provází je vysoká míra korupce, se stávají objektem neformální nabídky i poptávky. V perifériích rozpadajícího se státu dochází, v důsledku ztráty kontroly nad těmito oblastmi, k pokusům o separaci, meziskupinovému násilí či plenění místního bohatství. V případě pokračujícího úpadku, může dojít k tomu, že se některá z nestátních ozbrojených skupin pokusí ohrozit centrální vládu. Nicméně některým skupinám může dlouhodobě vyhovovat cesta organizovaného zločinu či kontrola přírodních zdrojů, která jim poskytuje obživu, a nebudou mít proto potřebu převzít kontrolu nad celým územím (Šmíd, Vaďura 2009: 45–46).

Crisis State Reseach Center uvádí, že „selhávající stát je předpokladem zhroucení státu – stát již není schopen plnit své základní funkce, zajistit bezpečnost a rozvoj, nemá žádnou faktickou kontrolu nad svým územím a hranicemi. Zhroucený stát je takový, který není schopen obnovit podmínky pro svou vlastní existenci“ (Crisis State Research Center 2006: 1) a přibližuje se tak ve svém pojmosloví spíše k termínu collapsed state.

Jean-Germain Gros zase definuje failed states jako ty, „v nichž veřejné autority buď nejsou schopny, anebo ochotny ukončit svou činnost“ (Gros 1996: 456).

K diskuzi o slabé státnosti se připojili i autoři jako Eizenstat, Porter a Weinstein. Slabost státu měří na základě tří faktorů: bezpečnosti, poskytování základních potřeb a ochraně základních občanských svobod. Selhávající státy pak neplní žádnou z těchto funkcí, zatímco vlády slabých států nepůsobí dostatečně v jedné nebo ve dvou z nich (Eizenstat, Porter, Weinstein 2005: 136, In: Coyne 2006: 343).

Termínem failed state se ale začaly označovat i heterogenní státy jako Kolumbie, Afghánistán, Sierra Leone, Libérie, Nigérie, Somálsko, Rwanda, Tádžikistán, Severní Korea, Rusko, Papua Nová Guinea, ale dokonce i Kalifornie díky svým ekonomickým problémům. Již tento výčet státních i substátních entit poukazuje na zásadní problém. Termín failed state začal být užíván velmi volně, nekoncepčně a pro zcela heterogenní skupinu entit s odlišnými vnitropolitickými problémy. Následovala proto kritika tohoto termínu (Riegel 2010: 60).

Při snaze oddělit od sebe jednotlivé stupně rozkladu v těchto zemích pak Amin Saikal identifikuje proměnné, jako jsou vnitřní štěpení, personalizace politiky, neschopnost státu reflektovat na požadavky společnosti, celkový stav společnosti a uměle vnucené ideologie, hodnoty a praktiky. Přidává se tak k argumentu obvyklému v akademickém světě, že selhávající státy nemusejí nezbytně dosáhnout fáze naprostého rozkladu, ale jsou vymezovány podle nedostatečné kapacity vládních institucí (Amin Saikal, citováno dle Šmíd, Vaďura 2009: 47). Naopak failed state implikuje určitý stav, v němž se stát nachází bez akcentace faktu, že každý pád státu je více než co jiného dočasný proces, na jehož konci je buď obnovení daného režimu, jeho transformace či svržení a nastolení nového režimu, anebo (v extrémním případě) vznik nových státních útvarů na území starého a jejich eventuální integrace s okolními státními subjekty (Milliken, Krause 2003).11

V tomto textu se přikláníme k názoru, že termín failed state je třeba chápat jako pokročilé stádium slabosti (weak), které nutně nemusí vést ke kolapsu státu, a lze ho vnímat jako synonymu pro Sørensenův pojem disrupted states.

4. Collapsed state

Zartman definuje kolaps státních institucí jako ztrátu kontroly nad politickým a ekonomickým životem. Oba efekty ale pracují proti sobě. Pokud se týká politického prostředí, sousední státy zasahují do suverenity kolabujícího státu, ať již přímo či prostřednictvím domácích protivládních hnutí. V tomto ohledu je politické prostředí daného státu širší než jeho hranice. Zároveň se však ekonomické prostředí smršťuje, a to dvěma způsoby. Jednak neformální ekonomika má tendenci k převzetí a zastínění formální ekonomiky a narušuje možnost kontroly ze strany státu. A v tutéž chvíli se části území kolabujícího státu zapojují do ekonomik sousedních států, především prostřednictvím ilegálních ekonomických aktivit (Zartman 1995: 1–15). Kolaps státu představuje situaci, kdy „stát není schopen déle vykonávat své základní funkce. Zhroucení státu je hlubší, než pouhé povstání, převrat či nepokoje. To vede k situaci, kdy se struktura, autorita (legitimní moc), právo a politický pořádek rozpadne“ (Zartman 1995: 1). Stát tedy není schopen vykonávat funkce, které se od něho očekávají (Zartman, 1995: 5). Nedokáže zajistit rozvoj a vláda nemá žádnou faktickou moc nad svým územím, nekontroluje hranice státu a není schopná samostatně obnovit podmínky pro svou existenci. Země tedy selhala i jako prostor pro budování nového režimu, který by nahradil stávající nefunkční režim.

Rotberg, jak jsme již naznačili, vnímá zhroucený stát jako „vzácnou a extrémní verzi failed state (…), kde jsou politické statky získávány pomocí soukromých či ad hoc prostředků“, na pomyslné škále slabé státnosti jsou krajním bodem (Rotberg 2004: 9). Nefunguje zde vláda, ani žádná jiná uznávaná autorita. Stát se stává pouhým geografickým pojmem znázorňující mocenské vakuum, ve kterém selhávající vláda a občanský řád padly. Převládající entropie znemožňuje poskytovat politické statky důležité pro život obyvatel (Rotberg 2004: 9). Tříští se soudržnost elit i mezi občany a vzniká aréna soupeřících skupin, válečníků a dalších ozbrojených aktérů. Mocenskou prázdnotu velmi rychle vyplňují nestátní aktéři kriminální a válečnické povahy, kteří v uchvácených částech formálně existujícího státu budují vlastní struktury.12 Sou­sední státy, přímo či prostřednictvím domácích rebelských hnutí, zasahují do suverenity kolabujícího státu (Šmíd, Vaďura 2009: 46).

Pro collapsed state je tedy příznačné, že vedle neefektivních legislativních, exekutivních a soudních institucí rezignujících na své funkce, strádají občané, kteří jako jeden ze zdrojů obživy volí cestu ilegální ekonomické aktivity. Rozšiřuje se obchod se zbraněmi, s drogami a dochází k rozkrádání a exportu nerostného bohatství. Ekonomický úpadek provází rozpad infrastruktury a vymizení sociálních služeb. Anarchie v oblasti bezpečnosti provázená porušováním lidských práv a násilím je potom skutečně konečným stádiem rozpadu. Collapsed states jsou bojištěm, kde nejvýraznějším impulzem k jakékoliv činnosti běžného občana není snaha obohatit se, získat moc, prosadit nějakou ideologii, práva svého etnika či jazykové skupiny, ale snaha přežít. Mezi collapsed states můžeme zařadit např. Somálsko či Demokratickou republiku Kongo za vlády Mobutu Sese Seka.

Na závěr můžeme říct, že pozitivní vývoj od zhrouceného státu ke stabilnímu a efektivně fungujícímu je vždy možný, stejně tak jako není nevyhnutelný vývoj směrem od weak state přes failed ke collapsed state, a proto označení jakékoliv země za zhroucený, selhávající či slabý stát nemůže být nikdy konečné (Rotberg 2004: 63).

Závěr

Cílem tohoto textu bylo představit a analyzovat základní termíny jako weak state, failed state, quasi-state, collapsed state a další využívané v souvislosti s defektivně fungujícími státními jednotkami a nastínit možné řešení problémů s taxonomií slabé státnosti plynoucích z přemíry pojmů. Různí autoři kladou důraz na jiné rysy státnosti. Předně na vnitřní charakter státu, jako jsou instituce a vláda a jejich výkon, na vztah mezi občany a státem a také na vztahy ve společnosti, výstupy politiky atd. Některé pojmy označují tytéž skutečnosti, překrývají se, jiné jsou protikladné.

Tím nejpodstatnějším terminologickým problémem je, že pojem quasi-state je využíván, jak pro státy v nichž probíhá vážná politická krize, tak pro ty, které všechny znaky státnosti splňují, ale nepodařilo se jim získat mezinárodní uznání. Z toho důvodu jsme se přiklonili k názoru Påla Kolstøa a stejně jako on navrhujeme použít pojem quasi-state pro ty státní jednotky, které nedosáhly mezinárodní legitimity a nahrazujeme jím pojmy jako de facto state, para state, pseudo state či unrecognized state, pro něž je charakteristická absence mezinárodního uznání. Tento závěr shrnuje následující tabulka.

Tab.1: Nahrazení pojmů využívaných pro označení mezinárodně neuznaných států pojmem quasi-state.

Quasi-state (kvazistát) Vnitřně suverénní stát vyznačující se absencí mezinárodního uz­nání de facto state, para state, pseudo state, unrecognized state

Zdroj: Vytvořeno autorkou na základě výše zmíněných skutečností

Termín quasi-state v Jacksonově pojetí doporučujeme nahradit Rotbergovou terminologií, která daleko lépe vystihuje celý proces selhání státu. Rotberg navrhl termíny weak state pro státy potýkající se s vnitřní slabostí, ať už dočasnou nebo danou ze své přirozenosti, kde sice existuje napětí mezi skupinami, ale nedochází zde ke zjevným násilným střetům, failed state pro entity, kde se tato slabost prohlubuje a násilné střety jsou pro ně charakteristické a collapsed state pro státy vyznačující se mocenským vakuem, které lze přirovnat k bojišti. Tyto pojmy zároveň chápe jako tři stupně téhož procesu.

Rotberg se nevyhnul kritice hlavně z toho důvodu, že nevymezil přesně hranici mezi jednotlivými stupni rozkladu. Vhledem k dynamice tohoto procesu je zřejmé, že jde o nesnadný úkol, přesto jsme se pokusili najít řešení, a jako nejvýraznější kritérium pro odvození těchto hranic jsme navrhli míru ozbrojeného násilí. Za weak states tedy považujeme vnitřně slabé a ekonomicky upadající státy s personální vládou, kde existuje napětím mezi obyvateli, ale nedochází k ozbrojeným střetům. Mezi failed states řadíme ty země, kde se vnitřní slabost i ekonomický úpadek prohlubuje, je pro ně charakteristická vysoká míra kriminality a bezpráví a napětí mezi obyvateli provází ozbrojené střety. Collapsed states jsou potom entity vyznačující se ekonomickým propadem, mocenský vakuem a občanskou válkou. Den vypuknutí občanské války, kterou definujeme podle kvantitativní teorie, se nám jeví, jako možná hranice mezi failed state a collapsed state, a proto ji navrhujeme. Zároveň se domníváme, že zařazení země mezi collapsed state, by vzhledem k tomu, že výzkum vztahující se ke slabé státnosti směřuje k pomoci obyvatelům těchto zemí, a zároveň k zachování stability mezinárodního prostoru, by mělo být vnímáno, nejen jako selhání konkrétního státu, ale i jako selhání mezinárodního společenství.

Došli jsme i k několika dalším závěrům, jednak že termín weak state lze ztotožnit s pojmy soft state, jak jej definoval Myrdal a crisis state, jak jej chápe Crisis State Reseach Center. Lze jím též zaštítit pojmy jako je soft state a crisis state a termín fragility state tak, jak jej vymezuje iniciativa LICUS či fragile dle Colliera a Chauvetové. Nepominuli jsme ani sémantickou nástrahu konceptu weak state, která pramení z jeho snadné záměny se státem malým, chudým či small power, případně zemí, kterou můžeme nazvat postmoderním státem. Pojem failed state zase může sloužit jako synonymum pro Jacksonův termín juridical state či Sorensenův disrupted state a collapsed state lze použít ve smyslu failed state dle Crisis State Reseach Center. Failed states a collapsed states v naší práci chápeme podobně jako Rotsberg, tedy jako pokročilé a konečné stádium slabosti (weak). Tento výstup stručně shrnuje tabulka, kde jsme na jedné straně uvedli Rotbergovy pojmy, jimiž jsme zastřešili termíny uvedené v její druhé části.

Tab. 2: Nahrazení pojmů souvisejících se slabou státností Rotbergovou klasifikací

Weak state (slabý stát) vnitřní slabost personální vláda neopatroimoni­alismus napětí mezi obyvateli bez ozbrojených střetů ekonomický úpadek soft state (Myrdal) crisis state (Crisis State Reseach Center) quasi-state (Jackson) fragility (The LICUS Iniciative) fragile (Chauvetová, Collier)
//Failed state/ (selhávající stát) prohlubující se vnitřní slabost napětí mezi obyvateli oprovázené ozbrojenými střety vysoká míra kriminality a bezpráví prohlubující se ekonomický úpadek fragility (The LICUS Iniciative) quasi-state (Jackson) juridical state (Jackson, Rosberg) disrupted states (Sørensen)
Collapsed state (kolabující stát) mocenské vakuum občanská válka ekonomický propad quasi-state (Jackson) /failed state// (Crisis State Reseach Center)

Zdroj: Vytvořeno autorkou na základě výše zmíněných skutečností

Navzdory přemíře pojmů, vztahujících se k definici slabé státnosti, kterých se jejich autoři nechtějí ve prospěch jednotné taxonomie vzdát, neexistuje žádná ucelená a obecně uznávaná teorie, která by byla závazná pro členy mezinárodního společenství nebo by definovala, jak prakticky a efektivně pomoci zhrouceným státům v jejich rekonstrukci. Také účinnost současných programů, které vedou mezinárodní vládní i nevládní organizace, je nejistá (Pijáková 2011: 85–86). Hledání způsobů k zajištění stability v těchto státech je další politologickou výzvou. Každý stát, ať už ho nazveme jakkoliv, má své hranice a obyvatele, je místem pro život. Každodenní realita slabých, selhávajících či zhroucených zemí, jež se nám často jeví jako peklo, je pro obrovské počty lidí domovem.

Poznámky

  1. Pro tyto státy se „ujal především termín de facto state a podle všeobecně akceptovaného paradigmatu se jedná o efektivní a vnitřně stabilní politické entity“ (Riegel 2010: 58).
  2. Jedná se o dílo Myrdal, Gunnar. 1968. Asian drama: An Inguiry into the Poverty of Nations. Pantheon: New York.
  3. Empirical state jsou silné z hlediska své státnosti „kontrolují své území a hranice, jsou ochotny a schopny zajistit svým obyvatelům veřejné statky či zboží, umí odolat vnějším šokům bez nutnosti externí pomoci“ (Prest, Gazo, Carmet, 2005: 2–3). „Nabízí vysokou míru bezpečnosti, zajišťují

politickou i občanskou svobodu, vytváří prostředí příznivé pro příležitosti ekonomického růstu“ (Rotberg 2003: 4).

  1. Pro neopatrimonialismus je charakteristické splývání vládnoucí elity s jí obsazenými úřady.
  2. Stát je považován za malý díky jeho geografické rozloze nebo na základě počtu jeho obyvatel a za chudý stát je takto označen na základě makroekonomických či rozvojových kritérií jako je např. HNP a HDP (HNP) přepočtený na jednoho obyvatele (Jihlavec In: Waisová 2007: 25).
  3. Mezi teritoria s přechodným statusem kromě quasi-state zařadili i rozdělené státy (např. Severní a Jižní Koreu, SRN a NDR, Jižní a Severní Vietnam) (Glassner, De Blij 1988: 118).
  4. Jackson s Rosbergem tedy došli k závěru, že pro juridical state je právní stránka státnosti důležitější než její faktické prvky (Jackson, Rosberg 1982: 21).
  5. Kolstø identifikoval pět faktorů, které přispívají k životaschopnosti quasi-state bez mezinárodně-právního uznání. Prvním je symbolické budování národa, tj. s kladným vztahem obyvatel a státu, dalším je militarizace společnosti, slabost mateřského státu, podpora od některých členů mezinárodního systému a nedostatečné zapojení ze strany mezinárodního společenství (Kolstø 2006: 729).
  6. Scott Pegg definuje de facto stát jako secesionistickou entitu, „která je podporovaná veřejností a která dosáhla dostatečné schopnosti poskytovat veřejné služby populaci v rámci definovaného teritoria, nad kterým udržuje efektivní kontrolu v delším časovém období“ (Pegg1998: 1).
  7. Rotbergovu typologii kritizovali a z části přepracovali Jennifer Millikenová a Keith Krause. Podle nich jsou státní selhání (failure) a kolaps (collapse) kvalitativně odlišnými jevy, z nichž každý se týká jiné dimenze fungování státu a nikoli dvěma stupni téhož procesu a jsou relativně pesimističtí, pokud jde o obecné užití tohoto konceptu. Podotýkají, že termín státní úpadek je odvozen od předpokládaného ideálního konceptu státností (stateness), podle něhož se určuje úspěšnost či neúspěšnost skutečných států (Milliken, Krause 2003: 25–44). My se ale v této práci s jejich názorem neztotožňujeme.
  8. S jevem pádu či zhroucení státu pracují i Lis Chauvetová a Paul Collier při svém výzkumu příčin vypuknutí vnitrostátního konfliktu. Slabý či křehký (fragile), popřípadě padlý stát definují poměrně propracovaně jako „zemi s nízkými příjmy, v níž ekonomické politiky, instituce a vláda jsou natolik slabé, že je ekonomický růst velmi nepravděpodobný. Stát ztrácí legitimitu v očích občanů, jelikož i když v zemi panuje mír, tito strádají. Pád státu může ovšem zahrnovat širší okruh témat. Z empirického výzkumu je patrné, že kombinace chudoby a stagnace výrazně zvyšuje pravděpodobnost vypuknutí vnitrostátního konfliktu“ (Chauvet, Collier 2005, citováno dle Šmíd, Vaďura 2009: 46).
  9. Příkladem může být mezinárodně neuznaný Somaliland na severu Somálska.

Prameny a literatura:

Crisis State Research center (CRSC). 2006. Crisis, Fragile and Failed States Definitions used by the CSRC. Londýn. Dostupné na: http://www.crisisstates.com/…ledState.pdf (20. 4. 2014)

Baar, Tomáš, Hoch Vladimír, Kopeček Vincenc. 2010. „Podmínky demokratizace v de facto státech: případová studie Abcházie.“ Středoevropské politické studie 1, č. 4. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. Dostupné na: http://www.cepsr.com/clanek.php?… (20. 4. 2014).

Chauvet, Lisa, Collier, Paul. 2004. „Development Effectiveness in Fragile States: Spillovers and Turnarounds.“ Centre for the Study of African Economies, Department of Economics č.1. Oxford University. Dostupné na: http://www.jica.go.jp/…71101_09.pdf (20. 4. 2014)

Clapham, Christopher. 2003. „The Challenge to the State in a Globalized World.“ In: State Failure, Collapse and Reconstruction. Ed. Milliken, Jennifer. Oxford: Blackwell Publishing, 25–44.

Collier, Paul a Hoeffler, Anke. 2002. Greed and Grievance in Civil War. Working Paper č. 160, The Centre for the Study of African Economies.

Collier, Paul, Hoeffler, Anke, Hegre, Håvard et al. 2003. Breaking the Conflict Trap. Washington, D.C.: The World Bank. Dostupné na: http://econ.worldbank.org/…/text-26671/ (20. 4. 2014)

Coyne, Christopher, J. 2006. „Reconstructing Weak and Failed States.“ Journal of Social, Political and Economic Studies 2, 143–162.

Eizenstat, S., E., Porter J., E. a Weinstein, J., M. 2006. Rebuilding Weak States. Foreign Affairs 84, 2005, 134–146. In: Coyne, CH. J.: Reconstucting Weak and Failed States: Foreign Intervention and the Nirvana Falacy. International Studies Association. 343–360. Dostupné na: http://www.ccoyne.com/FPA_-_Final.PDF (20. 4. 2014)

Glassner, Martin, I. a De Blij, Harm., J. 1988. Systematic Political Geography. 4. vydání. New York: John Wiley & Sons Inc.

Gros, Jean-Germain. 1996. „Towards a taxonomy of failed states in the New World Order: decaying Somalia, Liberia, Rwanda and Haiti.“ Third World Quarterly 17, č. 3, 455–471.

Gryzmala–Busse, Anna. 2006. „The Discreet Charm of Formal Institutions: Postcommunist Party Competition and State Oversight.“ Comparative Political Studies 39, č. 3, 271–300.

Hannah, Usman, Besada, Hany. 2007. Dimensions of State Fragility: A Review of the Social Science Literature. Working Paper 33, The Centre for International Governance Innovation. Dostupné na: http://dspace.cigilibrary.org/…terature.pdf (20. 4. 2014)

Jackson, Robert, H. 1993. „Quasi-States: Sovereignty, International Relations and the Third World.“ Cambridge: Cambridge University Press.

Jackson, Robert. H., Rosberg, Carl G. 1982. „Why Africa´s Weak States Persist: The Empirical and the Juridical in Statehood.“ World Politics 35, č. 1, 1–24.

Jihlavec, Jan. 2007. „Taxonomie slabé státnosti.“ In: Slabé státy. Selhání, rozpad a obnova státnosti. Ed. Waisová, Šárka. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 19–35.

Kolstø, Pål. 2006. „The Sustainability and Future of Unrecognized Quasi-States.“ Journal of Peace Research 43, č. 6, 723–740.

Milliken, Jennifer. 2003. State Failure, Collapse and Reconstruction. Oxford: Blackwell Publishing.

Milliken, Jennifer. Krause, Keith. 2003. State Failure, State Collapse and State Reconstruction: Concept, Lessons and Strategies. In: Milliken, Jennifer (ed.): State Failure, Collapse and Reconstruction. Oxford: Blackwell. Publishing.1–24.

Myrdal, Gunnar. 1968. Asian drama: An Inguiry into the Poverty of Nations. Pantheon: New York.

Pegg, Scott, M. 1998. De Facto States in the International System. Working Paper 21. Institute of International Relations., The University of British Columbia

Piknerová, Linda. 2009. Deviantní podoby státnosti – příklad kvazi států. Acta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, roč. 5, č. 3, 259–274.

Prest, Stewart, Gazo, J., Carmet, D. 2005. Conference on Canada‟s Policy Towards Fragile, Failed and Dangerous States: Working out strategies for strengthening fragile states – the British, American and German experience. Ottawa: Carleton University Oxford. Dostupné na. http://www.carleton.ca/…php/1019.pdf (20. 4. 2014)

Riegel, Martin. 2010. „Terminologie kvazistátů.“ Acta Politologica 2, č. 1, 57–71. Dostupné na: http://tarantula.ruk.cuni.cz/…1_merged.pdf (20. 4. 2014)

Rotberg, Robert, I. 2002. „Failed States in a World of Terror.“ Foreign Affairs 81, č. 4. 127–140.

Rotberg, Robert I. 2003. State Failure and State Weakness in a Time of Terror. Cambridge, MA: World Peace Foundation

Rotberg, Robert, I. 2004. „The Failure and Collapse of Nation-States: Breakdown, Prevention, and Repair.“ In: When States Fail. Ed. Rotberg, Robert, I. Princeton: Princeton University Press, 1–51.

Rotberg, Robert. I. 2004. „Weak and Failing States: Critical New Security Issues.“ Turkish Policy Quarterly 3, č. 2. 57–69.

Sørensen, Georg. 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál

Šmíd, Tomáš a Vaďura, Vladimír. 2009. „Teoretické vymezení a konceptualizace fenoménu slabých a selhávajících států.“ Mezinárodní vztahy 2, 44–64.

Waisová, Šárka et al. 2007. Slabé státy. Selhání, rozpad a obnova státnosti. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

Zartman, William, I. 1995. Collapsed States: The Disintegration and Restoration of Legitimate Authority. London: Lynne Rienner Publishers.

blog comments powered by Disqus
Autor
Olga Remešová
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
1. 10. 2014