Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Obchod s Čínou?

25. února byl profesor obchodu Li Shaomin zatčen, uvězněn a obviněn ze špionáže pro Taiwan. Nehledě na to, že je americkým občanem, nehledě na to, že ve svých článcích pro časopis China Business Review vyjadřuje optimismus nad čínským investičním ovzduším. Asi byl Li až příliš optimistický. Věřil, že růst čínské ekonomiky vytvoří, jak píše ve svém článku z roku 1999, „systém vlády založený na právu.“ Ale jak se sám později přesvědčil, čínští představitelé mají jiné plány.

Přijdou na to někdy i američtí vládní úředníci? Stejně jako Li, který byl nakonec po šesti měsících propuštěn, věří většina nejvlivnějších washingtonských politiků, že při transformaci Číny se můžeme spoléhat na trh. President Bush říká: „Neomezeně obchodujme s Čínou, čas je na naší straně.“ Jinými slovy, k podpoře demokracie nemusí USA vyvíjet na Peking politický tlak. Stačí jen více obchodovat.

Avšak historická zkušenost není zdaleka tak jednoznačná. Britská kolonizace, silná občanská společnost, mezinárodní tlak, americká okupace, to je několik vědeckých vysvětlení původu svobody v různých částech světa. A když už ekonomické okolnosti urychlí příchod demokracie, není vždy zřejmě, které z nich to přesně byly. Dá-li se říct, že ekonomické faktory vysvětlují nejdramatičtější pokrok demokracie – pád Sovětského svazu a jeho satelitů – nejdůležitějším ekonomickým faktorem zde byl ekonomický krach.

Každá demokracie nenastupuje po boku s kapitalismem, ale ani každá kapitalistická ekonomika neprodukuje demokratickou vládu. Před sto lety v Japonsku a v Německu, před třiceti lety v zemích jako Argentina nebo Brazílie a dnes například v Singapuru nebo v Malajsii, tam všude kapitalistický vývoj nepodkopal, ale podpořil autoritářské režimy.

V žádném z těchto varovných příkladů nefungovaly podnikateli slibované důsledky svobodného trhu: oslabení donucovací moci státu, vytvoření demokraticky smýšlející střední třídy, vliv liberálních ideálů ze zahraničí. A nefungují ani v Číně

Čínský kapitalismus není přesně tím, co měl na mysli Adam Smith. Čínská cesta je téměř totožná s Novým ekonomickým plánem Sovětského svazu z 20. let: mix ekonomické liberalizace a politické represe, který nastartuje čínskou ekonomiku bez oslabení komunistické strany. Návod fungoval dobře, Čína dosahovala astronomického růstu. Demokracie zůstávala v nedohledu.

Nejde jen o to, že vláda brání přesunu ekonomické svobody do politické sféry. Čínská ekonomická reforma sama obsahuje prvky, které zabraňují (a k tomu účelu byly vyvinuty) politické reformě. Stát si drží místo na špici pyramidy ekonomické hierarchie. Téměř zde neexistují vlastnická práva, proto rozlišení mezi veřejným a soukromým sektorem, ne němž je postavená politická svoboda, zůstává nejasné. Jak dokumentuje uvěznění Li Shaomina a tisíců dalších politických vězňů, pohybuje se čínský kapitalismus ve vodách svévolného právního řádu a soudního systému kontrolovaného stranou.

Ještě před zatčením charakterizoval Li čínský kapitalismus jako „kapitalismus založený na vztazích“. Ne vlastnická práva nebo zákonnost, ale vztahy s vládními úředníky podepírají trh. Čínští podnikatelé působí na omezeném prostoru bez opravdové autonomie na vládě. Kapitál, povolení, smlouvy putují k těm, kdo mají konexe na vládní úředníky, k jejich přátelům a příbuzným. Ti zase na oplátku zůstávají věrni režim. Zatímco v USA má soukromý sektor obrovský vliv na politiku, v Čínské lidové republice je tomu naopak.

Z těchto důvodů se mohou zdát očekávání Washingtonu v demokratický potenciál nové „střední třídy“ předčasná. První skutečný pokus podrobit zkoumání souvislosti mezi ekonomickou a politickou liberalizací učinil Martin Lipset ve studii Některé sociální předpoklady demokracie (Some Social Requisites of Democracy) v roce 1959. Podle ní vede ekonomický rozvoj mj. k vyšší míře rovnosti příjmů a vzdělání, ale hlavně k vzestupu umírněné střední třídy, což jsou všechno faktory napomáhající demokratizaci. Novější studie prokazují, že rostoucí příjmy také souvisí s rostoucí účastí v neziskových organizacích a jiných institucích občanské společnosti, které přispívají k oslabení moci státu.

Tyto závěry ale neplatí vždy. Za jistých podmínek pozdě modernizované ekonomiky vychovávají střední třídu, jež politickým změnám nepřeje. V určitých případech to není trh, ale silná vláda, kdo diktuje podmínky modernizace. Objevující se podnikatelská třída, dost slabá na to, aby si vládla sama, začne spolupracovat s vládou proti hrozbám stávajícího pořádku.

Poté, co byl podnikatelský stav v padesátých letech v Číně vyvražděn, musí se stát zasadit o vznik nového. Proto se nová čínská buržoazie skládá převážně ze státních úředníků, jejich přátel, obchodních partnerů a podnikatelů, kteří spoléhají na kontakty s úředníky. „Je nepravděpodobné,“ píše historik Maurice Meisner, „že buržoazie, jejíž ekonomický úspěch je závislý na politickém úspěch komunistického státu bude mít námitky proti režimu (…) zástupci čínské nové buržoazie vystupují spíše jako agenti státu než jako jeho potenciální odpůrci.“

Stejným způsobem, jakým omezuje čínský komunistický systém soukromý majetek, omezuje i nezávislé církve, odbory a jiné občanské instituce, které by mohly konkurovat státní moci. „Zemědělci založí zemědělské organizace a z Číny se stane Polsko,“ varoval stranický funkcionář Yao Yilin v průběhu protestů na Náměstí nebeského klidu. Aby se tyto obavy nikdy nenaplnily, rozhodli se čínští vůdci zakročit proti jakémukoli náznaku vytváření občanské společnosti. Členové organizací spojených s demokratizačním hnutím roku 1989, odboráři, členové Falun Gong, katolíci a další bývají běžně zatýkáni a mučeni. Každý sportovní klub je monitorován čínským ministerstvem vnitra a musí se pro svou činnost zaregistrovat. Západními pozorovateli oceňované povolené organizace většinou představují potěmkinovskou fasádu. „Téměř každá zdánlivě nezávislá organizace, ústav, nadace či poradenské centrum jsou napojeny na stranickou síť,“ říká sinolog Andrew Nathan.

Dostáváme se k poslednímu argumentu washingtonské pročínské lobby: obchod vystavuje ČLR vlivu ideálů obchodních parterů, zejména těch z USA. Sandy Berger, Clintonův poradce pro národní bezpečnost, prohlásil: „turisté nové globální ekonomiky – počítače, modemy, faxy a kopírky – prohloubily kontakty a smlouvy a se sebou přinášejí i zárodky změny.“ S tím ale Čína nesouhlasí. Především se do Číny tolik nedováží a ekonomové ani nepředpovídají dramatickou změnu se vstupem do WTO. Čínští představitelé si totiž zvolili exportně orientovaný merkantilistický model hospodářství (podobně jako Jižní Korea, Japonsko či Taiwan). Minulý rok Čína vyvezla do USA zboží a služby v hodnotě 100 miliard dolarů a dovezla zboží jen za 16 miliard dolarů. Tudíž za každých šest modemů odeslaných do Ameriky posílá Sandy Berger zpátky jenom jeden.

I jeden modem může samozřejmě přinést zárodky změny. Jen kdyby Peking nekontroloval přístup na internet pomocí poskytovatelů připojení. Západní investoři si přitom nenechají ujít příležitost. Jeden z čínských portálů (podpořen společnostmi Intel a Goldman Sachs) vítá návštěvníky upozorněním, aby se vyhýbali „tématům, která poškozují autoritu státu“ a dále varuje, že „jinak bych byl nucen tě nahlásit veřejnému bezpečnostnímu úřadu.“ Poslední dojmy v Číně dávají za pravdu pesimistickým teoriím, které tvrdí, že stát utváří technologie a ne naopak. A tak Peking blokuje přístup k „nebezpečným tématům“, západnímu zpravodajství, monitoruje emaily. Už byli zatčeni ti, kdo se snažili státní pravidla obejít. „Internet se stává pro čínskou garnituru obzvláště užitečným nástrojem,“ píše akademický pracovník z Hong Kongu Peter Lovelock. „Jasně se to prokázalo při krizi kolem špionážního letoun EP-3, kdy Čína blokovala přístup k západnímu zpravodajství a cenzurovala chatroomy.“

Američtí politici vidí v přímých zahraničních investicích silného agenta demokratizace. Ale v tomto případě ani neparafrázují politologickou literaturu, kterou nečetli. Literatura totiž nic takového neuvádí. Kenneth Bollen z Univerzity v Severní Karolíně ve své studii z roku 1983 zjistil, že úroveň zahraničního obchodu a vstup nadnárodních společností nemá významný vliv na vztah mezi ekonomickým rozvojem a demokracií. Pokud jde o Čínu, vysvětlení je jednoduché. Peking požaduje, aby zahraniční investoři spolupracovali na bázi joint venture (kapitálové spoluúčasti partnerů). Čínská strana se přitom těší těsnému sepětí s vládou. Tyto společnosti se vyskytují především ve třech pobřežních enklávách a „zvláštních ekonomických zónách“ mimo hlavní centra čínského hospodářství. A co víc, tyto společnosti většinu zboží vyvážejí a s nimi i zárodky změny. Jejich kapitál zůstává doma, kde představuje důležitý zdroj tvrdé měny a upevňuje čínskou vládu.

Není ale vůbec jisté, zda americké společnosti chtějí v Číně prosadit nějaké změny. Rostoucí americké investice vytvořily v Americe zájem na udržení statu quo. Západní kapitáni průmyslu nekritizují, ale naopak defilují v Pekingu a pějí chvály na režim. Zároveň nabádají americké představitele, aby nepodnikali žádné kroky, které by mohly narušit mimořádnou vnímavost čínského politbyra. Nejdříve byznys, až pak demokracie.

Dopad ekonomického provázání se Západem na demokratizaci Číny je možné nejlépe ilustrovat na základě svědectví o dodržování lidských práv. Colin Powel trvá na tom, že „obchod s Čínou je nejenom výhodná ekonomická politika, je prospěšná i pro lidská práva.“ Nicméně nárůst čínských obchodních vazeb na okolní svět je provázen zhoršením politické represe doma. Peking zahájil v roce 1999 tvrdá opatření proti disentu, která trvají dodnes. Vláda mučí, „převychovává prací“ a jinak perzekvuje tisíce lidí za činy o nic strašnější než uplatňování svobody projevu, svobody sdružování a svobody vyznání. Vláda zatýká vědce jako Li Shaomin na základě falešných obvinění, zavírá noviny a zastrašuje disidenty.

Není ani pravda, že spojování lidských práv s obchodem je kontraproduktivní. Když po Tienanmenu schválil Kongres obchodní sankce proti Pekingu, představitelé Číny odpověděli propuštěním více než 800 politických vězňů, zrušením vyjímečného stavu v Pekingu, zahájením dialogu s USA a dokonce debatou mezi sebou o roli lidských práv. Jakmile skončí americký tlak, skončí i čínská reciproční gesta.

Zavírání očí před pekingským pustošením možná dává ekonomický smysl. Ale předstírání, že můžeme Čínu demokratizovat ekonomickými prostředky, je domýšlivý sebeklam. Demokracie je politická volba. Někdo, ne něco ji musí učinit. Často to bývá jednotlivec – Michail Gorbačov, král Juan Carlos nebo Václav Havel. Někdo takový se v nynějším politickém vedení nenajde. Demokratizační tlak může vycházet z politické opozice jako byl Africký národní kongres v Jihoafrické republice, polská Solidarita nebo tienanmenští demonstranti. Ovšem na Náměstí nebeského klidu dnes už žádní demonstranti nejsou.

Tlak podporující demokratizaci může pocházet i ze zahraničí a obvykle vychází z USA. V průběhu 80.let použila Amerika diplomatický a ekonomický nátlak na represivní režimy od Polska po Jihoafrickou republiku, intervenovala, aby zabránila převratům na Filipínách, v Peru, v Salvádoru, v Hondurasu a v Bolívii a uváděla lidská práva a demokratizaci ve své politické linii.

Konstatování, že prosazováním trhu dovedeme Čínu ke svobodě, se může ukázat jako platné v dlouhodobém výhledu. Ale jak dlouhý je ten dlouhodobý výhled? Jeden politolog říká, že Čína se transformuje v demokracii v roce 2015. Jiní přidávají polovinu století navrch. A na té odpovědi opravdu záleží. Konec konců když se z Německa a Japonska staly demokracie, nebyla to zásluha kapitalismu a určitě to za to čekání nestálo. Stejně tak v Číně nikdo skutečně neví, co se může stát, než politika dostihne ekonomiku.

Zpracováno na základě článků Lawrence F. Kaplana.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Ľubomír Majerčík
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
26. 11. 2001