Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Máme odpustit dluhy rozvojovým zemím?

Hnutí za odpuštění dluhů vzniklo společně s Jubilee 2000.

Není tomu tak. Tato myšlenka je daleko starší. Již v roce 1967 se na Konferenci OSN o obchodu a rozvoji hovoří o tom, že některé země dosáhly kritické situace, co se týkalo jejich schopnosti splácet závazky. O dekádu později pak věřitelské státy škrtly 45 rozvojovým zemím 6 miliard dolarů dluhů. Ve zprávě Světové banky o Africe z roku 1984 se hovoří o tom, že finanční podpora zemí v regionu by měla obsahovat odpouštění dluhů. Od roku 1987 pak summity zemí G-7 opakovaně odsouvaly splatnost závazků chudých států. Na konci osmdesátých a v devadesátých letech pak Světová banka a Mezinárodní měnový fond začaly nabízet speciální půjčky pro africké státy. Těm bylo umožněno splácet vysokoúročené půjčky za pomoci půjček s nižším úrokem. Ještě později pak SB a MMF vytvořily program pro odpuštění dluhů vysoce zadluženým rozvojovým zemím (HIPC). Nutno však podotknout, že tento program se ukázal jako neúčinný, protože zatímco 41 státům zahrnutým v programu bylo odepsáno mezi lety 1989 a 1997 33 miliard dolarů dluhů, stejné země za shodné období obdržely půjčky ve výši 41 miliard dolarů.

Dluhy třetího světa jsou nelegitimní.

Zastánci ideje odpuštění dluhů často argumentují tím, že nové demokratické vlády rozvojových zemí nejsou zodpovědné za dluhy vytvořené předchozími úplatkářskými režimy. Nutno uznat, že tento argument má určitou relevanci. V praxi ale těžko najdeme přechod od zkorumpované vlády k vládě s čistýma rukama. Například ugandský prezident Yoweri Museveni, který nahradil úplatného Idiho Amina. Jedná se o případ změny k lepšímu, ani Museveni se však nedokázal vyhnout tomu, aby utrácel peníze za pochybné výdaje. Mohl by se pak ucházet o snížení dluhů na základě pravidla „nové dobré vlády“? A nebylo by spravedlivé, aby některé státy s dlouhodobě zkorumpovanými vládami byly donuceny zaplatit část dluhů, aby se z těchto peněz mohly financovat „čistější“ vlády? To ovšem nelze předpokládat.

Rušením dluhů kvůli nástupu demokratické vlády by navíc lehko mohlo dojít k situaci, že se peníze dostanou do rukou zemím, které je již několikrát dokázaly zneužít. Jiné chudé státy, jako Indie či Bangladéš, které by tyto prostředky mohly využít daleko efektivněji, jsou pak z odpuštění dluhů vyloučeny.

Posledním argumentem je fakt, že jen velmi málo soukromých subjektů by bylo ochotno půjčovat rozvojovým zemím peníze, pokud by hrozilo, že s nástupem nové vlády by tyto dluhy mohly být zrušeny jako nelegitimní.

Dluhy znásobují chudobu třetího světa.

Je sice pravdou, že zadlužení 41 zemí HIPC se zvýšilo ze 47 miliard dolarů v roce 1980 přes 159 milard v roce 1990 až na 169 miliard v roce 1999, ale část zahraničních dluhů rozvojových zemí je pouze fiktivní. Kdykoliv se stávaly státní dluhy příliš vysokými, chudé země obdržely nové půjčky, aby jimi mohly zaplatit staré dluhy.

Je třeba si také uvědomit, že zahraniční dluhy nevlastní obyvatelstvo chudých zemí, ale jejich vlády. Obyvatelé pak netrpí díky tomu, že je sužuje břemeno státního dluhu, ale proto, že jejich vláda nedokáže efektivně rozdělovat své finanční zdroje. Zadlužená keňská vláda například vystavěla v domovském regionu prezidenta Moii letiště, které takřka nikdo nepoužívá.

Neschopné vlády si navíc s největší pravděpodobností po prominutí dluhů znovu půjčí, takže není příliš velká šance, že by dluh zcela vymizel. I pokud by si však tyto vlády nepůjčily peníze zvenčí, dá se předpokládat, že se pokusí získat finanční prostředky prodejem vlastních surovin (především ropy a rud), čímž zadluží další generace. Odpuštění dluhů se tak mine účinkem, pokud neprodělá změnu celá ekonomická politika zaostalých států.

Odpuštění dluhů umožní rozvojovým zemím utratit více v oblasti zdravotnictví a vzdělání.

Přesto, že to v roce 1999 hnutí Jubilee 2000 prohlašovalo, toto tvrzení příliš neodpovídá realitě. Jak již bylo řečeno, s prostředky nakládají vlády, které je mohou užít dle svého uvážení. Země jako Etiopie, Angola či Rwanda utratí značné množství financí za zbraně. Abychom mohli zhodnotit, zda prominutí dluhů skutečně pomůže oblasti zdravotnictví a vzdělání, musíme si rozvojové zamě představit jako nezadlužené, což je složité. Pokud tyto země nepoužívají původní půjčky na rozvoj těchto oblastí, nelze předpokládat, že tak budou činit po odpuštění dluhů.

O vládách chudých zemí se také nedá tvrdit, že by věděly, kam směřují státní finance. Z 25 zemí zkoumaných ve studii MMF a SB lze pouze u dvou říci, že kontrolují tok peněz, které rozdělují.

Odpuštění dluhů umožní rozvojovým zemím činit vlasní rozhodnutí.

Obhájcí odpuštění dluhů stojí před problémem: Na jedné straně chtějí pomoci chudému obyvatelstvu, na straně druhé nechtějí, aby bohaté státy diktovaly podmínky chudým států. „Aby odpuštění dluhů fungovalo, nechte občanské společnosti v našich zemích, aby stanovily podmínky. Neměly by to dělat velké světové instituce, které je používají jako politický nástroj,“ argumentoval Kennedy Tumutegyereize z ugandské Debt Network. Obhájcí odpuštění dluhů si bohužel neuvědomují, že občanské společnosti v rozvojových zemích jsou většinou slabé, takže bez podmínek stanovených zvenčí není pravděpodobné, že by bylo možno dosáhnout kýženého výsledku.

MMF a SB se pokusily vyřešit situaci tím, že státy, které žádají odpuštění dluhů, by měly vypracovat Strategický program redukce chudoby (Poverty Reduction Strategy Papers). Příručka Světové banky pro vytvoření těchto dokumentů má více než 1000 stran a zasahuje do rozličných témat (makroekonomika, životní prostření, informační technologie…). I mnoha vládám z rozvinutých zemí by činilo značné potíže takovou zprávu vypracovat. U rozvojových zemí je to pak takřka nemožné, protože postrádají dostatek odborníků.

Na odpuštění dluhů by doplatily velké banky.

Velké komerční banky sice půjčovaly v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let rozsáhlé prostředky zemím jako je Keňa a Pobřeží slonoviny, ale v druhé polovině osmdesátých a v devadesátých letech se z rozvojových zemí stáhly, a jejich místo zaujaly multilaterální rozvojové banky a bilaterální věřitelé, kteří půjčují peníze s minimálním úrokem a velmi dlouhodobou lhůtou splatnosti. Komerční banky opouštěly tyto trhy především proto, že počínaje rokem 1979 se začalo debatovat o odpuštění dluhů a banky nechtěly riskovat ztrátu svého majetku. V roce 1996, kdy SB a MMF vyhlásily svou iniciativu HIPC, byly již velké banky z těchto trhů dávno pryč.

Odpuštění dluhů přitáhne do rozvojových zemí zahraniční investice.

Oddlužené země by potenciálně mohly být lákadlem pro zahraniční investory. Nedá se však předpokládat, že by se komerční banky a soukromí věřitelé pokusili vrátit na tyto trhy. Nebudou se totiž chtít zaplést se státy, kterým by mohly být dluhy znovu odpuštěny. Vyberou si raději bezpečnější státy, kde není odpuštění dluhů na pořadu dne. Investice do nejchudších zemí se již nyní snižují. Zatímco v roce 1991 získalo 47 nejchudších států 5 % z celkového objemu peněz, který přitekl do rozvojového světa, v roce 2000 to bylo již pouhých 2,5 % (investice určené pro rozvojový svět klesly za stejné období z 22,3 % na 15,9 % globálních zahraničních investic).

Odpuštění dluhů nastartuje ekonomickou reformu.

V uplynulých dvou dekádách půjčovaly finanční instituce rozvojovým zemím peníze určené na to, aby tyto státy snížily svůj fiskální deficit a provedly reformy, které by nastartovaly ekonomický růst – např. privatizaci státních podniků a liberalizaci trhu. SB a MMF poskytly v letech 1980 až 1999 1055 půjček pro celkem 119 zemí. 39 z nich obdrželo deset a více půjček a nárůst jejich příjmu na hlavu se rovná nule. Navíc, za pomoci těchto peněz nebyly provedeny žádné smysluplné reformy, což rozvojové země uvádějí jako důvod pro odpuštění dluhů.

Částečné a podmíněné odpuštění dluhů je fait accompli. Rozšíření na celkové a bezpodmínečné odpuštění pouze přesune víc prostředků z rukou těch států, které je používaly efektivně do rukou zemí, které jimi pouze mrhaly. Úkolem občanské společnosti, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a jiných institucí je zajistit, aby podmínečné promíjení dluhů přispělo ke zlepšení situace v rozvojových zemích.

Jak se tedy vyhnout starým chybám? Mohli jsme se přesvědčit, že reformy prováděné zvenčí nefungují a navíc se díky nim dostaly finanční instituce do pozice obětního beránka. Chudé státy mohou vinit SB a MMF, že za pomoci jimi vytvořených programů se nepodařilo uskutečnit potřebné reformy. Tyto instituce by se tedy měly zaměřit na poradenství pouze těm státům, které o ně žádají a nechat ostatní země vytvořit své vlastní programy. Z těch by pak měly financovat pouze ty nejslibnější a zbytek zamítnout. Tento přístup se již osvědčil v zemích jako jsou Čína, Indie nebo Uganda.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Hrabálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
26. 11. 2001