Izraelský pravicový radikalismus a fenomén osadnictví

Marek Čejka - 4. Únor 2002, rubrika Články

Témata: bezpečnostní politika, Blízký východ, vnitřní politika

Za současného stavu věcí, kdy je Stát Izrael považován za demokratickou samostatnou a plnohodnotnou entitu, zatímco Palestinská národní samospráva ještě zdaleka ne, je srovnání palestinského radikalismu s radikalismem izraelským (či židovským) velmi obtížné. Přesto bych se rád o tomto fenoménu blíže zmínil.

Radikalismus palestinský sice v současnosti převažuje, o radikalismu izraelském či židovském se v médiích prakticky nemluví.¹ Byť to zní velmi tvrdě, stěží lze označit některé akce izraelské armády, které provádí v rámci boje proti terorismu, za legitimní z humánního hlediska. Daleko častěji se jeví jako pouhá pomsta, nežli snaha po spravedlnosti či vůle řešit daný problém – zde máme na mysli například kolektivní trest zavedení uzávěr palestinských území, při kterém není brán ohled ani na nemocné, raněné, mentálně postižené, ničení infrastruktury palestinských měst, systematické ničení zemědělských ploch, olivových hájů, nádrží na zavlažování, jediného civilního letiště (jež je beztak dlouhodobě mimo provoz) atd.²

Izraelské akce jsou silně kritizovány i Evropskou unií, a to hlavně z toho důvodu, že do obnovy Palestiny investovala značné finanční částky. Evropský komisař pro vnější vztahy Chris Patten se nechal počátkem roku 2002 slyšet: „Ptáme se, zda opravdu přispívá k bezpečnosti to, když se zničí vše, co se snažíme podpořit pomocí EU.“³ Palestinská samospráva, pro kterou je EU hlavním zdrojem financí, obdržela mezi lety 1999 až 2001 přibližně 467 milionů EURO z prostředků EU. Izrael unii často obviňuje, že z těchto peněz je financována protiizraelská činnost. Ta však podobná obvinění odmítá a zastává názor, že podpora Palestinské samosprávy je potřebná pro mírové řešení zdejšího konfliktu.⁴

Připomeňme si však loňský atentát na izraelského ministra cestovního ruchu Rechavama „Gandhi“ Ze’eviho ze dne 17. října 2001. Tento útok premiér Šaron dokonce srovnal se zářijovými teroristickými útoky ve Spojených státech a nechal se slyšet, že po atentátu „nastává éra, po níž už nic nebude tím čím dříve.“⁵ Někteří politici srovnávali Ze’eviho smrt se smrtí Jicchaka Rabina.⁶ Toto srovnání však neobstojí, protože Rabin byl zabit izraelským radikálem, nikoliv palestinským, a také proto, že Rabin byl zabit právě kvůli svým promírovým postojům k Palestincům, kdežto Ze’evi byl zabit především za své radikálně pravicové názory (připomínáme fakt, že ve světě většina sdělovacích prostředků informovala pouze o smrti „izraelského ministra cestovního ruchu“, avšak bližší souvislosti o jeho osobě prakticky nesdělila.) Ze’eviho minulost je spojena s extremismem a s vedením krajně pravicové strany Moledet (Vlast). Ze’evi si získal značnou popularitu mezi určitou částí izraelského obyvatelstva (hlavně v okruhu židovských osadníků) svou výzvou „k dobrovolnému transferu Palestinců.“⁷ Jak by asi takový „dobrovolný transfer“ přibližně dvou milionů obyvatel z jejich rodného místa mohl v praxi vypadat, si lze jen domýšlet. Ze’evi byl ve volení rétoriky opatrný, neboť si byl vědom toho, že rasistická židovská strana rabína Meira Kahaneho⁸ jež nesla jméno Kach (Tak!), byla otevřeně rasistická (izraelský politolog Ehud Sprinzak ji označil za „kvazifašistickou“⁹ a Nejvyšší soud ji proto zakázal a nepovolil jí účastnit se voleb. Své příznivce má však Kahane nadále a v ulicích izraelských měst můžete stále vidět na plakáty s portréty tohoto muže, či při různých pravicových demonstracích slyšet vyvolávat heslo „Kahane měl pravdu!“ (tj. „Smrt Arabům!“ a „Teror za teror“).

Není náhoda, že Ze’evi zahynul podobným způsobem jako Kahane, na něhož byl spáchán atentát v New Yorku v listopadu 1990. Podobnou smrtí zahynul i další pravicový extremista – Benjamin Kahane – syn Meira Kahaneho, na kterého byl v prosinci 2001 spáchán atentát poblíž židovské osady Ofra na Západním břehu.¹⁰ Po otcově smrti založil Benjamin Kahane stranu Kahane Chaj! (Kahane žije!), která se měla stát pokračovatelem Kachu. Izraelský Nejvyšší soud ji však pro její otevřený rasismus rovněž zakázal. Skutečným pokračovatelem Kachu se tak stala až Ze’eviho strana Moledet, která převzala i voliče Kachu. Moledet v parlamentních volbách v roce 1999 vytvořil ještě s osadnickou stranou Tekuma (Znovuzrození) a stranou Chérut Hachadaša (Nový Chérut) Bennyho Begina ¹¹ koalici Haichud Haleumi (Národní jednota).

Zaměřme se nyní blíže na fenomén, který bývá s izraelským či židovským radikalismem velice úzce spojován. Jedná se o politiku výstavby židovských osad na okupovaných palestinských územích po roce 1967.

Izraelské vítězství v Šestidenní válce bylo některými izraelskými politiky a osobnostmi (hlavně religiózního založení a z prostředí sionistických náboženských stran) chápáno jako určitý transcendentní moment v dějinách židovského lidu a signál k jeho konečnému vykoupení. Praktickým výrazem těchto myšlenek byla politika židovského osadnictví na okupovaných územích v duchu biblického Velkého Izraele zahrnujícího Judeu a Samaří, což je eufemistický název pro Západní břeh a také pásmo Gazy. Rok 1967 se také stal počátkem vojenské okupace, která přetrvává do současnosti. Osadnictví pochopitelně vyvolalo obrovský odpor mezi palestinským obyvatelstvem, neboť mnoho osad se stalo útočištěm protiarabských radikálů a náboženských fanatiků – např. Kyrijat Arba u Hebronu¹² nebo Kfar Tapuah u Nábulusu. Co se týče města Hebronu, je zdejší situace velmi složitá – dochází zde k souběhu dvou skutečností: židovského radikalismu a zároveň historického práva usídlit se zde. Od dob starověku až do roku 1929 bylo v Hebronu trvalé židovské osídlení (jsou zde pohřbeni patriarchové Abrahám (neboli Ibrahím), Izák, Jákob a jejich manželky – tedy postavy důležité jak pro judaismus, tak i pro islám). V roce 1929 však došlo ke krvavému protižidovskému pogromu a Židé Hebron opustili a vrátili se až po Šestidenní válce. Zdejší problém však spočívá v současnosti v tom, že současná židovská populace v Hebronu samotném a v nedaleké osadě Kyrijat Arba patří mezi nejmilitantnější v regionu a stala se útočištěm extrémních židovských hnutí a teroristů (např. masového vraha Barucha Goldsteina, který v roce 1994 ve zdejší mešitě zastřelil 29 Palestinců).

Osady obecně omezily do značné míry osobní svobody původních obyvatel (výstavba „osadnických“ silnic, permanentní vojenská přítomnost ze strany izraelské armády apod.). Stěží by však mohli osadníci dosáhnout svých úspěchů bez vládní podpory. Jednou z příčin této podpory bylo zastoupení stran náboženského sionismu v izraelských vládách, především Národní náboženské strany (náboženské strany nesionistické jako Šás či Jahadut Hatora hrají v tomto případě roli podstatně menší). Národní náboženská strana (známá též pod zkratkou Mafdal) se po Šestidenní válce odchýlila od své umírněné politické linie směrem doprava a stala se hlavním stoupencem politiky osadnictví. Dalším problémem je, že Izrael po roce 1967 nepřikládal otázce Palestinců prakticky žádnou váhu. O okupovaných územích se hovořilo jen z hledisek strategických a lidský rozměr okupace byl v podstatě opomíjen. Osadnictví je však také v rozporu s mezinárodním právem¹³ – v nejlepším případě porušuje dva principy mezinárodního humanitárního práva:

Zákaz transferu civilního obyvatelstva z teritoria okupujícího státu na okupované území. To výslovně stanovuje Článek 49 Čtvrté ženevské konvence tak, že: „Okupující mocnost nedeportuje či transferem nepřevede části svého vlastního civilního obyvatelstva na teritorium, jež okupuje.“ Izrael osadnickou politikou dosti výrazně zasáhl do demografického složení Palestiny (na okupovaných územích se dnes nachází přibližně 200 tisíc židovských osadníků) a státní moc se na této politice přímo podílela. Přesun obyvatel na okupovaná území byl stimulován různými zvýhodněnými granty a půjčkami. Dokonce došlo i k případům, že byly některé nelegálně postavené osady retroaktivně státní mocí zlegalizovány.¹⁴
Zákaz trvalých změn na okupovaném území, které nejsou ve prospěch místního obyvatelstva. Tato zásada mezinárodního humanitárního práva vyjadřuje povahu okupace jako stavu přechodného a limituje okupující mocnost. Článek 46 Haagské konvence zakazuje konfiskaci soukromého majetku. Článek 52 umožňuje okupující mocnosti půdu zabrat, ale pouze k vojenským účelům a za náhradu. Zabrání se odlišuje od konfiskace svojí dočasností a neznamená tedy přechod vlastnictví na okupanta. Článek 52 stanovuje, že okupující mocnost je pouze opatrovníkem veřejného majetku na území a neznamená získání vlastnického práva k majetku. Jelikož vojenský velitel na okupovaném území není suverénem a jeho správa je pouze dočasná, může v souvislosti s okupovaným územím vykonávat jen dvě pravomoci: být činný ve prospěch místního obyvatelstva a chránit jeho bezpečnost. Jelikož ani jednu z těchto podmínek židovské osady na palestinských územích evidentně nesplňují, jsou v rozporu s tímto principem mezinárodního humanitárního práva.

Navzdory těmto faktům doznalo osadnictví ještě většího rozvoje po roce 1977, neboť se po třiceti letech vlády levice v Izraeli dostala k moci poprvé pravice, která byla vždy daleko více nacionalistická. Počet osadníků i osad vzrostl od těch dob mnohonásobně.¹⁵ Rokem 1977 také skončilo období vlády dominantní strany (levicové – pod různými názvy: MAPAI, Maarach Hakatan, Maarach Hagadol) a začalo období multipartismu polarizovaného do dvou bloků – levicového a pravicového. Izraelská pravice včetně extrémní doznala od přelomových roků 1967 a 1977 v izraelské politice nebývalého rozmachu a silně vzrostl vliv náboženských stran – tato situace trvá do dnešních dnů. Určitým pozitivním signálem se stala mírová dohoda s Egyptem v roce 1979, kdy Izrael (vedený pravicovou vládou Menachema Begina!) vrátil Sinaj a zrušil veškerá židovská osídlení na tomto území. To by se mohlo stát precedentem pro následné rušení osad na palestinských územích. Mírový proces jako takový je však spojen až s lety devadesátými a jmény Jicchaka Rabina a Šimona Perese. Po dohodách z Oslo v roce 1993 je Palestincům přiznávána autonomie – nejdříve v pásmu Gazy, Jerichu, Hebronu a postupně i v dalších velkých městech (Ramalláh, Džanín, Túbás, Nábulus). Dohodami z Wye Plantation se Izrael výstavby dalších osad zřekl, avšak nikoliv jejich „přirozeného“ rozšiřování. Přestože by z médií mohlo vyplývat, že výstavba osad je záležitostí především pravicových vlád, skutečnost je taková, že počet osad postavených v dobách pravice jenom nepatrně přesahuje počet osad postavených za vlády levice.¹⁶ Teprve za premiéra Baraka došlo k prvním likvidacím osad: jednalo se o přibližně deset tzv. „ilegálních“ osad (tj. narychlo umístěných obytných buněk v blízkosti již existující osady, „obydlených“ právě lidmi z této lokality). Tento akt však již neměl žádné další pokračování, tím spíše když se k moci dostal Ariel Šaron, jeden z hlavních protagonistů osadnické politiky.

Osady se rozšiřují dále a některé (např. Ma’ale Adummim u Jeruzaléma a Ariel u Nábulusu) jsou již desetitisícovými městy, přičemž jejich municipální hranice zasahují přes desítky hektarů.¹⁷ Většina tohoto území je sice zatím nezastavěná, nicméně „přirozený rozvoj“ počítá se zástavbou právě v rámci municipálních hranic osad. Koncentrace osad na palestinském území je značná a nelze se ubránit dojmu, že účelem politiky osad bylo změnit demografický poměr obyvatelstva v Palestině: Na palestinských územích stojí nejméně 175 osad (128 na Západním břehu, 32 na Golanech a 15 v Gaze). Od roku podepsání dohod z Osla v roce 1993 se zvýšil počet židovských osadníků o 70 % – ze 125 tisíc na 200 tisíc, nepočítaje v to 200 tisíc Izraelců žijících v jedenácti osadnických čtvrtích ve Východním Jeruzalémě.¹⁸ V témže období bylo v osadách postaveno více než 40 tisíc nových domů. Přístup do osad je zajištěn sítí „osadnických“ silnic, jež omezují pohyb původních obyvatel. Jako příklad je možno uvést pásmo Gazy, kde je při rozloze 363 km² jedna z nejvyšších hustot obyvatelstva na naší planetě. I přes fakt, že zde žije 1,2 miliónu Palestinců ve velmi nuzných poměrech, je třetina tohoto území zabrána pro přibližně 6500 židovských osadníků. Ti se často stávají terčem palestinských útoků, a proto je nezbytná k ochraně osad silná vojenská přítomnost, která nejenže ještě stupňuje napětí, ale vyžaduje pro své potřeby další prostor. I jinde než v Gaze jsou však vztahy mezi osadníky a původními obyvateli pod bodem mrazu. Osady stojí často na strategických místech nejen z hlediska vojenského, ale i ekonomického – tam, kde se nacházejí prameny (v těchto oblastech tak vzácné) vody, stojí z velké většiny na vyvlastněné půdě. Časté jsou i osady stojící v těsném sousedství palestinských sídlišť (např. Psagot a Beit El u Ramalláhu), případně se nacházejí i přímo v jejich nitru (např. židovská čtvrť v Hebronu). Židovské osady v Palestině jsou tak trvalým zdrojem napětí a pro svoji neoprávněnost jsou spolu s palestinským terorismem jednou z fundamentálních překážek urovnání izraelsko-palestinského sporu.

Sprinzak, E.: The Ascendance of Israel’s Radical Right, Oxford University Press, Oxford 1991
Shahak, I.; Mezvinsky, N.: Jewish fundamentalism in Israel, Pluto Press, London 1999
Mergui, R.; Simmonot, P.:Israel’s Ayatollahs – Meir Kahane and the Far Right in Israel, Saqi Books, London 1987
Ravitzki, A.: Messianism, Zionism and Jewish Religious Radicalism, The University of Chicago Press, Chicago, 1996

Autor v současnosti působí na Hebrejské univerzitě, Jeruzalém.

Poznámky pod čarou

Židovským extremismem se podrobně zabývají např. následující knihy izraelských či světových politologů:
Viz internetové stránky izraelských organizací zabývajících se dodržováním lidských práv na okupovaných územích B’Tselem: Izraelské informační centrum pro lidská práva na okupovaných územích a Rabbis for Human Rights.
Mocek, M.: EU odmítá ničení majetku Palestinců, Mladá fronta dnes, 24. 1. 2002
Tamtéž.
BBC News – Analysis: Israel’s New Era, 17. 10. 2001
http://www.israelinsider.com/…pol_0067.htm
viz Sprinzak, E.: The Ascendance of Israel’s Radical Right, Oxford 1991, str. 169, 172–175, 297.
Meir Kahane je jiná osoba, než ta, která stála v čele Kahaneho komise zabývající se incidenty v táborech Sabra a Šatíla.
Sprinzak, E.: The Ascendance of Israel’s Radical Right, Oxford 1991, str. 211 – Religious Fundamentalism and Political Quasi-Fascism: Kach and the Legacy of Rabbi Meir Kahane.
Agentura AP: Extremist’s Death Mars Peace Prospects, 1. 1. 2001; BBC News – The Kahanes: Like father, like son, 31. 12. 2001.
Benny Begin je synem někdejšího izraelského ministerského předsedy Menachema Begina.
Viz např. BBC News: The hostility of Hebron, 3. 12. 2001
Srovnejte obhajobu politiky osadnictví na stránkách izraelského ministerstva zahraničních věcí a protiargumenty např. na stránkách izraelské organizace B’Tselem zabývající se dodržováním lidských práv na okupovaných územích (http://www.btselem.org).
Pramen: http://www.btselem.org.
Když se Likud dostal v roce 1977 k moci, bylo na okupovaných územích 76 osad s celkovým počtem asi 8500 osadníků. Pravice však osadnictví velmi protěžovala a v roce 1992 bylo na okupovaných územích již 175 osad (128 na Západním břehu, 32 na Golanech a 15 v Gaze) s přibližně 115–120 tisíci osadníky. Pramen: Dowty, A.: The Jewish State – A Century Later, University of California Press, Berkeley 1998, str. 232–233.
An Atlas of Palestine; The West Bank and Gaza, ARIJ, Jerusalem 2000
Municipální hranice osady Ma’ale Adumim v r. 2000 svou velikostí předčily i municipální hranice Tel Avivu. Ma’ale Adumim je tedy oficiálně po Jeruzalému druhým největším městem co do rozlohy.
BBC News: Settlers: Claiming the “Promised Land”, 12. 12. 2001

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně

Izraelský pravicový radikalismus a fenomén osadnictví

Poznámky pod čarou

Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy - nabídka

Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy - nabídka zaměřená na EU