Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Role Spojených států amerických na Blízkém východě: minulost a současnost

Postavení Spojených států v dění na Blízkém východě bývá sice často považováno za klíčové, avšak i ono prochází postupem času určitými proměnami, závisejícími hlavně na zahraničněpoli­tických doktrínách amerických prezidentů.

Pro lepší přehled shrnu americkou politiku na Blízkém Východě za posledních padesát let: V 50. a 60. letech XX. století byl přístup USA k tomuto regionu ovlivněn studenou válkou. Zatímco americké ropné společnosti expandovaly v Saudské Arábii a ve státech Zálivu, byl Izrael považován za základnu proti komunismu v této oblasti. Především Egypt a Sýrie se svými úzkými svazky se Sovětským svazem byly považovány za hrozbu americkým zájmům. Po vypovězení sovětských poradců z Egypta v roce 1972 a po Jom-Kippurské válce v roce 1973 začaly USA pod vedením tehdejšího ministra zahraničních věcí Henryho Kissingera s tzv. „shuttle diplomacy“, která vyústila v roku 1979 v Camp Davidu podepsáním mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem. Další velkou americkou příležitostí byla válka v Zálivu v roce 1991. Organizace pro osvobození Palestiny s Jásirem Arafatem v čele se během války postavila za Saddáma Husajna a po jejím skončení se obávala ostrakizace, takže nakonec přijala účast na Madridské konferenci v témž roce, na které se zrodila mírová iniciativa vedoucí k mírovým dohodám. Sovětský svaz byl vedle USA spolusponzorem této iniciativy, ale vzhledem k vnitřním problémům vedoucím nakonec k rozpadu SSSR, zůstaly Spojené státy v roli supervelmoci a jediného důležitého hráče na Blízkém Východě. Arabské státy uznávají, že USA jsou jedinou silou na světě, která má díky svému politickému, ekonomickému a strategickému vlivu na Izrael v rukou karty, které nikdo jiný nemá. Na druhé straně jsou však frustrovány americkou dlouhodobě pro-izraelskou politikou. Snaží se proto vtáhnout do hry jiné „čestnější“ strany (Evropskou unii), zatím nepříliš úspěšně.

V devadesátých letech Spojené státy posílily svoji úlohu na Blízkém východě v souvislosti s mírovým procesem mezi Izraelem a Palestinci. Po tajných jednáních v Oslu, které v r. 1993 vyústily v uzavření dohod nazvaných „Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement“ – tzv. I. mírová dohoda z Osla – kterou za přítomnosti prezidenta Clintona v Bílém domě dne 13. září 1993 podepsal za palestinskou stranu Jásir Arafat jako předseda Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a za izraelskou stranu ministerský předseda Jicchak Rabin.

Za americké účasti izraelsko-palestinská jednání pokračovala a v září 1995 byla uzavřena Dohoda o přechodném uspořádání (tzv. Oslo II), od které se počítá ona pětiletá lhůta, která měla vést ke vzniku samostatného palestinského státu. Na jaře 1996 se uskutečnily volby do Palestinské národní samosprávy; prezidentem byl zvolen Jásir Arafat.

V lednu 1997 byla uzavřena dohoda týkající se Hebronu, na jejímž základě bylo město rozděleno na dvě části: 80 % připadlo pod palestinskou správu, tzv. H1, 20 % pod izraelskou správu, tzv. H2 (v H2 žije oficiálně cca 400 Izraelců, kteří jsou chráněni 2000 izraelskými vojáky, a cca 20 tisíc Palestinců).

V říjnu 1998 podepsali v USA J. Arafat a tehdejší izraelský premiér B. Netanjahu Wye River Memorandum. Konkrétně se jednalo o opakovaný odklad stahování izraelské armády z vybraných palestinských okupovaných území.

Období relativního klidu, kdy se Palestinské samosprávě víceméně dařilo držet na uzdě opoziční skupiny, se po neúspěchu mírových jednání Camp Davidu v létě 2000 rychle chýlilo ke konci. Napětí vyvrcholilo dne 28. září 2000 „procházkou“ tehdy vedoucího představitele nejsilnější opoziční strany Likud Ariela Šarona po Chrámové hoře s policejním doprovodem 2000 policistů. Tato akce dala podnět rozsáhlým palestinským protestům a vzniku Intifády al-Aksa (nebo také Druhá intifáda).

Na sklonku svého prezidentského termínu se pokusil americký prezident Clinton situaci uklidnit a svolal 17. října 2000 summit do Šarm aš-Šejchu. Poté následovaly v listopadu bilaterální izraelsko-palestinské rozhovory v Tabě, které však skončily bez výsledku. Summit v Šarm aš-Šejchu dal podnět k vytvoření zjišťovací komise pod vedením amerického senátora George Mitchella. Tato komise vydala 30. dubna 2001 dokument známý coby „Mitchell Report“, který ukazuje cestu, jak prolomit uzavřený kruh násilí a obnovit mírová jednání. Dalším dokumentem, který se soustřeďuje především na bilaterální bezpečnostní otázky, je Tennetův dokument, vytvořený v létě 2001 pod vedením amerického ředitele CIA George Tenneta.

Po událostech 11. září 2001 se americká zahraniční politika soustředí hlavně na boj proti „vlastním“ teroristům. Vzápětí po útocích na USA se zdálo, že tyto útoky mohou v tomto ohledu přinést změnu, neboť se poukazovalo na spojení s terorismem a neuspokojivou situací na Blízkém Východě. Rovněž v souvislosti s vytvářením protiteroristické koalice vznikaly naděje na větší a vyváženější přístup USA vůči izraelsko-americkému konfliktu. Palestinský vůdce Jásir Arafat věnoval mnoho času, energie a financí na své zahraniční cesty, aby přesvědčil světové veřejné mínění o oprávněnosti palestinské otázky. Pokrok v tomto směru zaznamenal Arafat především u Evropské unie a v rámci OSN; rozhodující třetí stranu – USA – se mu však nakonec k vyváženější politice v rámci izraelsko-palestinského konfliktu přesvědčit nepodařilo.

V říjnu minulého roku prohlásil prezident G. W. Bush, že vznik životaschopného palestinského státu byl vždy americkou vizí na Blízkém Východě. Vzápětí nato následovala roztržka s USA, kterou započal projev Ariela Šarona. Ve svém projevu Šaron mimo jiné řekl: „Apeluji na západní demokracie a především na Spojené státy: Neopakujte strašný omyl z roku 1948, kdy se osvícené evropské demokracie rozhodly obětovat Československo příhodnému dočasnému řešení. Nepokoušejte se usmiřovat s Araby na náš účet. To je pro nás nepřijatelné. Izrael nebude Československem. Izrael bude bojovat.“ Poté následovala diplomatická faux pas vůči americkému velvyslanci v Izraeli Danielu Kurtzerovi. V listopadu ohlásil Collin Powell zaktivnění americké diplomacie na Blízkém Východě a s tím související jmenování dvou zvláštních vyslanců Burnse a Zinniho. Tyto kroky se staly především na základě intervence senátora George Mitchella, který se v regionu značně angažoval a mezinárodní komise pod jeho vedením sestavila v květnu 2001 dokument, který popsal hlavní důvody násilí obou stran během Intifády al-Aksa a kroky vedoucí k uklidnění situace. O zklidnění situace a navázání dialogu mezi stranami se tak již podruhé pokouší americký emisar Anthony Zinni, který se na sklonku minulého roku (a zcela bezúspěšně) na Blízký Východ vydal.

Shrneme-li na samotný závěr americkou politiku vůči Blízkému východu v současnosti, lze obecně konstatovat, že vítězství George W. Bushe v amerických volbách znamenalo směrem k blízkovýchodní politice dosti značný útlum. Tento útlum je zvláště patrný ve srovnání s rolí jeho předchůdce Williama J. Clintona. Ten vyvíjel v souvislosti s Blízkým východem možná až hyperaktivní snahu zdejší konflikt vyřešit. Jeho přílišný nátlak na obě strany (byť v dobrém úmyslu) tak zřejmě do jisté míry rovněž přispěl ke krachu mírového procesu.

Byť je situace prezidenta G. W. Bushe komplikována bojem s „vlastními“ teroristy, blízkovýchodní dění by si i přesto zasloužilo více americké pozornosti. USA by mělo symetricky vyvinout nátlak nejen na palestinskou, ale i na izraelskou stranu, neboť tzv. „protiteroristická politika“ Ariela Šarona nevede zcela zjevně Izraelce ani Palestince jakýmkoliv konstruktivním směrem.

Byť je v blízkovýchodní oblasti patrná stále vyšší aktivita Evropské unie, jsou to zřejmě stále ještě USA, které mohou posunout zdejší vývoj do pozitivnější dimenze.

Autor v současnosti působí na katedře politologie Hebrejské
univerzitě v Jeruzalémě.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Čejka
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
5. 3. 2002