Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Otrokářství – světový problém

Otrokářství nebylo vymýceno. I když staletí bojů a oběti ze strany protiotrokářských aktivistů nakonec vedly k zakázání otroctví na půdě mezinárodního práva, k úplnému vítězství ve skutečnosti nedošlo. Konzervativní odhady naznačují, že na tak rozdílných místech jako je Nigérie, Indonésie či Brazílie žije minimálně 27 milionů lidí v podmínkách faktického otroctví. Některé zdroje dokonce uvádějí, že skutečná čísla jsou až desetkrát vyšší. Statistiky otroctví jsou nespolehlivé, neboť je sesbíráno překvapivě málo dat o přesném počtu, podmínkách a místech otroctví. To jen dokládá lhostejnost vyspělého světa k tomuto rozsáhlému porušování lidských práv. Apatie je zvlášť zneklidňující, když si uvědomíme, jakou úlohu hrají světové ekonomické a politické velmoci v udržování těchto brutálních praktik a jakou by mohly hrát při jejich ukončení.

Otrokářství prošlo za posledních sto let výraznými proměnami, proto se také setkáváme s rozšířeným omylem o konci otrokářství. Zatímco kdysi znamenal obchod s otroky důležitou finanční instituci, která připravovala podmínky pro mnoho světových ekonomik, dnes je organizované masové otrokářství omezeno na rozvojový svět, kde obrovský populační boom učinil z lidských tvorů okamžitě dostupnou komoditu. Ve Spojených státech byli kdysi otroci drazí a z důvodu, aby vydrželi pracovat co nejdéle, muselo o ně být dobře postaráno. Dnes jsou otroci levní. Indický výrobce textilu může dnes pořídit dětského otroka za pětitisícinu ceny, kterou mohl stát pracovník na plantáži v Mississippi v roce 1850 (v upravených cenách). Otroci dnes umírají při práci nebo jsou vyřazeni v momentu, kdy jim zdravotní problémy brání dále pokračovat. Být vyřazen většinou znamená žít v nejhlubší bídě mimo rodinu, degradovaný fyzicky i psychicky.

Otrokářství v Súdánu

Obvyklý typ afrického otrokářství představuje relativně dobře popsané otrokářství v Súdánu. Súdánští otroci bývají chytáni v průběhu vojenských nájezdů prováděných a podporovaných vládou. Severní Súdán, obývaný převážně Araby a muslimy, dominuje slabšímu jihu, kde převažují černoši a křesťané nebo muslimové umírněnější než na vládnoucím severu. K zabíjení mužů a zajímání žen a dětí, jež jsou později nasazeny do náročné, někdy sexuální práce, dochází při výbojích milice zvané murahalíni. Touto cestou bylo zotročeno přibližně 90 tisíc Súdánců.

Súdánská vláda existenci jakéhokoli otrokářství na svém území popřela, ačkoliv obhájci lidských práv prokázali, že vláda ve skutečnosti otrokářské nájezdníky vyzbrojuje. Chartúm zřejmě používá otrokářství k vylidnění jižních částí země, které volají po nezávislosti nebo se staví proti budování ropovodů v rámci The Greater Nile Oil Project. Tento projekt byl založený zahraničním kapitálem pocházejícím zejména ze společnosti Talisman Corporation, která působí v Číně, Malajsii a Kanadě. Aktivisté tvrdí, že ropovod nepohání průmysl, ale lidskoprávní katastrofu.

Otrokářství jako ekonomický faktor, který udržuje válku nebo občanský konflikt, je narůstajícím jevem. Trend k zotročování dětí je další lekcí ze súdánského příkladu. V jiných směrech je ale súdánské otrokářství neobvyklé. Je založeno na rasových a náboženských rozdílech, čímž následuje západní model. Většinou je však obchod s otroky v 21. století k rasovým nebo ideologickým vlastnostem otroků lhostejný. Jediným rozdílem mezi otrokářem a otrokem bývá naprostá fyzická nadvláda.

Sexuální otroctví

Dalším stále častěji používaným postupem novodobého otrokářství je lákání zoufalých a naivních dívek z domovů do otroctví. Jedná se o bezpochyby méně nákladný způsob zásobení trhu s otroky než jsou vojenské operace. Obrovská světová nerovnost v bohatství, vzdělání a příležitostech umožňuje tento druh otrokářství. Zoufalství a naděje nechává příliš zranitelné ty, kdo jsou nejvíce ochotni uniknout nelidským podmínkám.

Nejčastějším cílem této taktiky jsou dívky a mladé ženy, protože chudé rodiny z venkovských oblastí si z ekonomických a patriarchálních důvodů daleko více váží hodnotu mužských potomků. Takto situované rodiny si nenechají ujít příležitost, když jim dobře oblečení obchodníci nabídnou poplatek za zajištění práce pro dívky (jako služky, číšnice nebo podobné věrohodné zaměstnání). Obchodníci jsou ve skutečnosti otrokáři, kteří odvezou dívky do vzdálených měst, kde je zlomí a převedou na práci nedobrovolné prostitutky. Dívky jsou bity, znásilňovány nebo mučeny, dokud se nepodvolí. Od té chvíle už nemají ve svém životě na výběr a stávají se obchodovaným zbožím. V úniku jim brání jak výhrůžky a izolace, tak řetězy nebo obavy ze stigmatizace, když se vrátí domů. Jejich životní dráha končí onemocněním AIDS nebo zanecháním ve slumu po tom, co přestávají vydělávat. Vyhnout se tomuto osudu je velice obtížné.

V čtvrti prostitutek v Bombaji v Indii pracuje přibližně 90 tisíc sexuálních otrokyň. Bohatými zákazníky jsou upřednostňovány děti a panny, protože u nich je malá pravděpodobnost výskytu viru HIV. V thajských veřejných domech je prý umístěno 20 tisíc barmských dívek. Sexuální otrokyně jsou vyváženy do západní Evropy, mj. do Nizozemí, Itálie, Německa či Řecka. V poslední době bylo odhaleno, že veřejné domy v Kalifornii a New Yorku nakupují thajské otrokyně za 10 tisíc dolarů a drží je uvězněné v uzavřených budovách. V útěku jim brání okovy, ostnatý drát nebo nebezpečí pádu z vysokých pater.

Vykoupení

Někteří humanitární pracovníci znechuceni neschopností vlád bojovat s tímto problémem vycestovalo do Afriky, kde kupovali otroky a pouštěli je na svobodu. Tuto metodu nejlépe ilustrují dva příklady.

U jednoho z nich stála v roce 1998 americká učitelka základní školy Barbara Vogel, která před třídou přečetla článek o súdánském otrokářství. Když děti projevily zájem o pomoc, zorganizovala kampaň STOP – Otroctví, jež utiskuje lid (Slavery That Oppresses People), jejímž cílem bylo zvýšit povědomí o problému na školách a vybrání peněz na vykoupení otroků v Súdánu. Snaha STOP zaujala po dvou letech vrcholného představitele Colorada Toma Tancredo natolik, že prohlásil: „Pátá třída z Colorada udělala pro súdánské obyvatele více než celá vláda USA.“

Druhým příkladem je v mnohém podobný příběh studenta Harvardské univerzity Jaye Williamse. Když se dozvěděl v prvním ročníku univerzity o světovém otrokářství, napojil se na Americké protiotrokářské hnutí (American Anti-Slavery Gourp – AASG), s jehož pomocí vykoupil na svobodu přes 4400 otroků. Svou cestu později zopakoval a za týden a půl vykoupil dalších více než 7000 otroků. Mnozí z nich byli surově týráni, více než 80 procent žen svědčilo o pohlavním zneužívání. Vůdce Křesťanské solidarity John Eibner, který sám přispěl k vykoupení tisíců otroků, uvedl: „Se zlem můžeme bojovat my všichni.“

Američtí vládní činitelé a UNICEF však varovali před vykupováním jako prostředkem boje s otroctvím. Nákup otroků, třebaže za účelem jejich propuštění, podle nich zvyšuje poptávku, a přispívá tak k lukrativitě obchodu s otroky. Vykupování proto pomáhá udržet trh s otroky a podporuje další zotročování. Navíc masivní operace mají značný dopad na ceny otroků, a znemožňují tak osvobozování například příbuznými. Obhájci výkupu otroků naopak tvrdí, že ceny otroků na trhu se v důsledků kampaní nezměnily, pokud by k tomu došlo, jsou ochotni vykupovací akce zastavit. Obvyklým argumentem aktivistů proti kritice je trvalé strádání otroků a z toho vyplývající morální imperativ k řešení problémů.

K válce s otrokářstvím na druhé straně zeměkoule neexistuje široké odhodlání ani mezinárodní závazná legislativa. Pokud si aktivisté mohou vybrat mezi podporou vykupovacích kampaní a sledováním slabého mezinárodního ekonomického a politického tlaku na země podporující otrokářství, jehož plody se projeví až dlouhodobě, je snadno pochopitelné, proč volí rychlejší a jistější formu pomoci.

Řešení problému

Snahy o výkup, ať už na súdánských aukcích, v thajských veřejných domech, v pákistánských továrnách na textil nebo v brazilských uhelných dolech, nemohou nikdy přispět k řešení výchozích příčin. Mezi ně patří chudoba rozvojového světa, korupce a nelidskost místních vlád a nedostatek vymahatelnosti globální legislativy na poli lidských práv. Pomoci může jen jednotná snaha mezinárodního společenství. Kampaně protiotrokářských aktivistů upozorňující na tento problém zvyšují pravděpodobnost, že státy začnou společně aktivně spolupracovat. Obhájci lidských práv však musí veřejně zdůraznit, že jejich činnost ošetřuje důsledky, ale není trvalým řešením.

Na rozdíl od jiných porušování lidských práv otroctví vždy souvisí s nějakým druhem ekonomické činnosti. V globalizovaném světě je produktivita navázána na finanční systém přesahující hranice států. Může jít o přímé zahraniční investice, které bývají zmiňovány v souvislosti s otrokářskými nájezdy v Súdánu, nebo o mezinárodní obchod jako například prodej thajských prostitutek do amerických a evropských nevěstinců. Otroků jako pracovní síly se využívá po celém světě. Příčiny ani důsledky otrocké práce se neomezují jen na otroky a jejich pány.

Na jednu stranu je tento pohled ještě více morálně znepokojující, protože znemožňuje zemím zeměpisně vzdáleným úplně se zbavit zodpovědnosti. Na druhou stranu může být toto hledisko povzbuzující, protože znamená, že otrokářství je na rozdíl od genocidy nebo hladomoru citlivé na rozhodnutí těch, kdo si uvědomí své nepřímé zapojení do problému. Představitel obchodní společnosti, politik nebo obyčejný spotřebitel může učinit svým rozhodnutím otrokářství nevýdělečné.

Některé kroky tímto směrem už byly učiněny. Pro občana USA je nelegální vycestovat za sexem s otrokem. Bushova administrativa přijala v roce 2001 opatření na zvýšení kontroly přímých zahraničních investic, které by k otrokářství mohly přispívat. Výše zmiňovaný student Jay Williams na své poslední cestě do Súdánu zkoumal vztah mezi zahraničními investicemi a otrokářstvím. Na základě své práce po svém návratu nabádal investory, aby zvýšili tlak na společnosti, které svou činností otroctví nepřímo podporují.

Tyto začátky jsou skromné a méně dramatické než vykupování na svobodu. Ponechávají nám ale naději, že časem při stejném odhodlání mohou podobná opatření přispět k postižení příčin otroctví a nakonec i k jeho opravdovému odstranění.

Vypracováno na základě Re, R.: A Persisting evil: The global problem of slavery, Harvard International Review, Cambridge, Winter 2002.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Ľubomír Majerčík
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
5. 3. 2002