Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Paralelní moc ve favelách Rio de Janeira

Práce se věnuje fenoménu organizovaného zločinu ve favelách brazilského Rio de Janeira, ve světle konceptu paralelní moci. Autor se nejdříve snaží upozornit na historický kontext vzniku favel a zdroje jejich částečné nezávislosti na státní moci. Dále se text věnuje nástupu skupin organizovaného zločinu obchodujících s drogami, které se od 80. let začínají ve favelách prosazovat jako vládnoucí síla, a současné situaci, kdy je jejich pozice zpochybňována nástupem paramilitárních vigilantistických milic. Poslední třetina práce se snaží popsat některé teoretické přístupy zabývající se v brazilském kontextu vztahem mezi státní mocí a aktéry ovládajícími jednotlivé favely.

Aktuální pohled autora článku na situaci v brazilských favelách najdete na blogu Politica Mundi.

 

1. Úvod

Problematika organizovaného zločinu a paralelních autorit1 bujících v oblastech mimo oficiální kontrolu státu není záležitostí pouze Brazílie, ale naopak je společná mnoha rozvojovým státům. Stačí zde připomenout hojně diskutovaný koncept selhávajících států, warlordismu, či konkrétněji například celé oblasti Kolumbie spadající pod vládu levicových guerill. Brazílie ovšem představuje specifický případ v tom, že oblasti, kde působí tito nestátní aktéři odolávající státní moci, jsou přímo v chudinských čtvrtích (favelách) největších měst. V současnosti se odhaduje, že jen v Rio de Janieru, kterého se týká tato práce, žije asi pětina obyvatel města právě ve favelách (srov. Perlman 2006: 158).2 Samozřejmě jen minimální počet z nich patří do skupin organizovaného zločinu, ale většina z těchto chudinských čtvrtí je ovládána právě organizovaným zločinem, ať již ve formě gangů obchodujících s drogami, nebo paramilitárních milic (Gazeta do Povo 2009).3 Je tedy nasnadě, že vznik autorit paralelních ke státu, které ovládají takový počet jeho obyvatel, může pro stát představovat závažný problém.

Takovýto vývoj je prozatím brazilským specifikem, neboť místní situace je do jisté míry odlišná jak od mexického, tak od kolumbijského kontextu. Skupiny organizovaného zločinu v Rio de Janeiru jsou velmi silně spjaté právě s teritoriem chudinských čtvrtí a představují tak spíše pokročilou formu pouličních gangů, než kartely působící ve zmíněných zemích (srov. Šmíd 2008: 289–290). Situace ve favelách Rio de Janeira by se tak dala srovnat spíše se zkušenostmi ze slumů jihoafrických velkoměst, případně se středoamerickými maras, které dosáhly ještě větší síly než brazilské gangy a dokáží nyní fungovat i na transnacionální úrovni (klasickým příkladem může být původně salvadorská MS-13). Tematika růstu městského organizovaného zločinu a vzniku paralelních autorit ovšem představuje výzvu, která je vysoce relevantní i pro další rozvojové země, jež se již nyní potýkají s jejími méně rozvinutými formami.

Tento text se nicméně omezuje pouze na Brazílii a má za úkol nastínit problematiku paralelní autority kriminálních organizací konkrétně ve favelách Rio de Janeira. V první části práce se pokusím popsat historický vývoj favel, který v nich vedl k ustavení vládnutí do určité míry nezávislého na státu. Právě tento vývoj mimo jiné později umožnil hladké převzetí moci kriminálními skupinami, jimž se budu věnovat ve třetí kapitole. Následně se zaměřím na současnou situaci ve favelách, která je charakteristická především vzestupem nových aktérů, ať jsou jimi nové kriminální gangy, nebo paramilitární milice. V poslední třetině práce představím některé teoretické přístupy k chápání paralelní moci v brazilských favelách. Především zde reflektuji vlastní koncept paralelního vládnutí (Leeds 1996) a jeho modifikaci prostřednictvím teorie sítí (Arias 2006). Z obou teorií se následně pokusím zmínit ty části, které jsou relevantní pro chápání současné situace.

2. Historický kontext a vývoj favel

První osídlení označované jako favela vzniklo na svazích okolo Rio de Janeira na konci 19. století a bylo vytvořeno nemajetnými veterány války proti revolučnímu mesianistickému hnutí Canudos, pro které stát nenašel jinou půdu. Chudinské čtvrtě existovaly ovšem i v samotném městě a jejich rušení znamenalo první masivní vlnu obyvatel, která se přemísťovala do nově vznikajících favel. Mimo ně ale existovaly v širším okolí Rio de Janeira (stejně jako v dalších částech Brazílie, především na severovýchodě země) již dříve neoficiální osady uprchlých otroků označované jako quilombos. Ačkoli státní síly začaly prakticky od počátku proti favelám zasahovat (největšího rozsahu dosáhly státní represe ve 20. letech 20. století), tato forma osídlení se čím dál více rozšiřovala. Až do nástupu brazilské Druhé republiky v roce 1945 favely nicméně fungovaly prakticky bez jakékoli podpory ze strany státu. V tomto kontextu je často zdůrazňováno, že favely často koncentrovaly (a stále koncentrují) osoby marginalizované nejen na základě jejich příjmu, ale také například barvy kůže (Arias 2006: 22–23, Huguet – Szabo de Carvalho 2008: 94–95).

Změna nastala s demokratizací politického systému za Druhé republiky, kdy favely začaly být chápány jako lákavý zdroj hlasů pro lokální politiky. V roce 1948 bylo oficiálním vládním sčítáním v celé oblasti Rio de Janeira identifikováno 109 favel, ve kterých žilo více než 138 000 lidí, tedy 7 % populace celého města. Počet favel i jejich obyvatel se ovšem neustále zvyšoval v důsledku industrializace země a s ní spojené imigrace z vnitrozemí do velkých měst (Huguet – Szabo de Carvalho 2008: 95). V tomto období vznikají první Svazy obyvatel (Associaçoes de Moradores – AM) jednotlivých favel, které vystupovaly proti vládním zásahům proti favelám a postupně v nich získaly určitou politickou moc. Během 50. let je doplnily nově vznikající vigilantistické skupiny složené z místních obyvatel (Arias 2006: 24–25).

Role AM ještě vzrostla v období vojenské diktatury, která Brazílii vládla v letech 1964 až 1985. Na konci 60. let totiž stát změnil svou politiku vůči favelám, které již nebyly zapotřebí jako zdroj voličských hlasů, a zvolil vůči nim velmi tvrdý postup spočívající v tvrdé restrikci a snaze o postupné vyklízení. Tyto pokusy nebyly příliš úspěšné a počet obyvatel jednotlivých favel nadále narůstal, i když znatelně nižším tempem (srov. Perlman 2006: 158). Výsledkem restriktivní politiky nicméně bylo další navýšení autonomie favel, jejichž obyvatelé byli nuceni si zajišťovat většinu sociálních a správních služeb (ale například i občansko-právní soudnictví) sami prostřednictvím AM. Přístup státu a především lokálních politiků k favelám se změnil až na konci 70. let s postupnou demokratizací režimu. Na přelomu 70. a 80. let tak byly ve favelách obnoveny rozvojové projekty a zavedeny některé sociální služby. Část z těchto projektů byla ovšem prováděna státem přímo ve favelách bez prostřednictví AM, což vedlo k oslabení jejich do té doby dominantní pozice (Arias 2006: 25–28).4

Ve stejném období se ovšem také začíná radikálně měnit podoba brazilského organizovaného zločinu a obchodu s narkotiky. Již od 50. let ve favelách existovaly sítě nelegálního obchodu s marihuanou. Ta byla mimo vlastní favely, kde existovala tradiční prodejní místa nazývaná boca de fumo (ústa kouře), dodávána i do věznic a na další odbytiště ve městě, kterými byly často nevěstince či nelegální herny. Během 70. let se marihuana stala žádanou i mezi studenty a intelektuály, což vedlo ke zvětšení odbytu, zisků a zároveň k rozšíření distribuční sítě. Obchod s drogami nicméně nebyl pod kontrolou jedné organizace, ale spíše byl rozptýlen mezi obyvatele favely, kteří je prodávali menšímu počtu zákazníků. Změna tohoto sytému nastala až s nástupem nového druhu organizovaného zločinu v 80. letech a zároveň obchodu s kokainem (Stevens – Bewley-Taylor – Dreyfus 2009: 3).

3. Comando Vermelho

První a nejvýznamnější z brazilských gangů, Rudé velení (Comando Vermelho – CV), se zformoval na konci 70. let ve věznici Candido Mendez na ostrově Ilha Grande nedaleko Rio de Janeira. V kontextu utužení vlády vojenské diktatury a postupu proti hrozící levicové opozici byly v Brazílii na konci 60. let zavedeny zákony, které zvýšily tresty za ozbrojené přepadaní finanční instituce (což byl častý způsob, jak si militantní opozice opatřovala finanční prostředky). Lidé odsouzení za tyto přečiny byli společně (ať se jednalo o politické či „nepolitické“ vězně) uvězněni ve věznicích s nejtvrdším režimem, mezi které patřila i Candido Mendez. Ačkoli vztahy mezi politickými i „nepolitickými“ vězni rozhodně nebyly bez problémů, „normální“ zločinci se postupně od politických trestanců (spíše nepřímo) naučili znalosti týkající se vytvoření a udržení subverzivní organizace. Ve velmi omezené a specifické podobě si poté osvojili i útržky protistátní ideologie (Leeds 1996: 52–53).5 Alvaro de Souza Pinheiro (2009: 7–8) zmiňuje v této souvislosti především koncept městské guerrilly brazilského revolucionáře Carlose Marighelly, který podle něj formuje pouliční taktiku CV dodnes. Zakladatelé CV se nicméně inspirovali i u dalších revolučních myslitelů.

Mezi vězni v Candido Mendez se vytvořil určitý pocit sounáležitosti (o coletivo), který obsahoval i prvky společného rozhodování a hlasování. To si udrželi i nepolitičtí vězni, a to i poté, co byli v polovině 70. let přesunuti do věznic na pevnině. Od konce 70. let (často se hovoří konkrétně o roku 1979) se zde začíná pod kolektivním vedením několika lídrů, mezi nimiž v pozici hlavního „mozku“ skupiny vynikl Wiliam Lima da Silva,6 formovat CV jakožto svébytná organizace, v tomto období ještě známá pod jménem Rudá falanga (Falange Vermelho)7 (Leeds 1996: 52–54).

Aktivity CV se postupně rozšířily prostřednictvím propuštěných členů gangu za hranice vězení do jejich domovských favel. Nástup moci CV ve favelách v první polovině 80. let je ale spojen především s nově se rozrůstajícím obchodem s kokainem. Ten se na konci 70. let začal v souvislosti s tím, jak jeho producenti v Andské oblasti hledali nové přepravní cesty a trhy, šířit ve větším množství i do brazilských velkoměst. Od začátku 80. let tak Brazílie přestává být pouze tranzitním státem, ale stává se i významným konzumentem. Ozbrojenci spojení s CV tak v tomto období ovládli tradiční distribuční místa marihuany a začali v nich prodávat kokain. Obchod s drogami doplnil přepadávání bank, které bylo hlavním zdrojem peněz původně, a vzhledem k jeho výhodnosti se stal rychle dominantním.8 Nás­tup organizovaného zločinu urychlila také ekonomická krize a vysoká inflace, která se v druhé polovině 80. let stala v Brazílii velkým problémem (Leeds 1996: 65, Stevens – Bewley-Taylor – Dreyfus 2009: 3, Zaluar 2004: 11–12).

Zde je třeba ale poznamenat, že CV, stejně jako všechny ostatní později vzniklé skupiny, nikdy nebylo silně centralizovanou hierarchickou organizací, ale spíše proměnlivou koalicí různých „donů“ sídlících v jednotlivých favelách. Striktně hierarchickou organizaci tak mají pouze skupiny, které ovládají určitou favelu. Významnou pozici tak od počátku získávají vězení, kde dochází k utužování jednotícího vlivu jednotlivých kriminálních frakcí. Často je také celá frakce z vězení, kde se nachází přinejmenším část nejvyššího vedení, přímo řízena (Arias 2006: 28–29, dos Santos 2007: 114, Dowdney 2003: 44–45).

Finance z obchodu s drogami začaly rychle měnit strukturu moci ve favelách. S rostoucím odbytem drog a s rostoucími prostředky si CV mohlo začít dovolovat „zaměstnávat“ obyvatele favel, kteří se předtím účastnili obchodu s drogami naprosto minimálně. Jeho pozice se ještě více upevnila prostřednictvím financování komunitních rozvojových projektů (Zaluar 2004: 15). Naproti tomu, jak již bylo zmíněno dříve, během 80. let upadala role AM, což CV významně usnadnilo převzetí moci. Rostoucí síly gangů ve favelách si všimli i někteří politici, kteří si s nimi rychle vytvořili klientelistické kontakty založené na korupci a ochraně. Policie začala proti obchodu s drogami výrazněji zasahovat až v druhé polovině 80. let. Problémem ovšem bylo, že tyto zásahy byly velmi brutální a často docházelo ke ztrátám na straně civilistů. Výsledkem tak paradoxně bylo posílení pozice gangů, které se jako jediné dokázaly postavit policii na odpor. Ty pak dokázaly za použití násilí vůči vedení AM převzít úplnou moc ve favele a učinit z ní svou základnu (Arias 2006: 28–29).

4. Současná situace

4.1 Vznik nových drogových gangů a vzestup paramilitárních mi­lic

První polovina 90. let znamenala pro drogový obchod v Rio de Janeiru zásadní změnu. S rostoucími zisky z prodeje kokainu proudilo do favel čím dál více peněz a zbraní. S úmrtím většiny členů první generace zakladatelů CV tak začal zuřit velmi vyhrocený boj o moc, ze kterého kolem roku 1997 postupně vznikla nová frakce – Přátelé přátel (Amigos Dos Amigos – ADA), která doplnila již dříve existující Třetí velení (Terceiro Comando – TC).9 Obě frakce se během následujících let spojily v boji proti CV a společně ji vytlačily z přibližně 60 % favel, které dříve ovládala (Pinheiro 2009: 17–18). Situace se postupně stávala stále více nepřehlednou s tím, jak se objevovaly další nové skupiny. Příkladem může být Mladé rudé velení (Comando Vermelho Jovem), které se na přelomu století odštěpilo od CV, aby jím bylo po období vzájemných bojů zase pohlceno. Další významnější skupinou je Pravé třetí velení (Terceiro Comando Puro), jež se vynořilo poté, co bylo v roce 2002 při vězeňské vzpouře povražděno vedení TC, a které tvoří osoby nesouhlasící s dosavadní politikou TC vůči ostatním frakcím (Arias 2006: 31, Dowdney 2003: 39, Pinheiro 2009: 17–18).

Neustálé boje o teritoria a nižší cena kokainu v posledních letech vedly k citelnému oslabení všech hlavních drogových gangů. V kombinaci s pokračující neschopností státu vynutit si ve favelách svou přímou autoritu to vedlo k nástupu nové síly, kterou se přibližně od roku 2005 staly vigilantistické milice. Jak již bylo zmíněno, ty sice existovaly v některých favelách již od 50. let 20. století, ale v posledních letech zaznamenaly prudký vzestup moci a také proměnu své podoby. Milice původně vznikly jako reakce na příliv nových imigrantů z vnitrozemí Brazílie do okrajových čtvrtí Rio de Janeira, které živelně vznikaly především v západní části města a kde stát nebyl schopný zajistit svou efektivní kontrolu. Původní milice tak měly za úkol udržet v těchto komunitách určitou míru řádu a bezpečnosti. Naproti tomu moderní forma milicí se sice také legitimizuje za pomocí tohoto cíle, kdy se vyhraňuje především proti násilí páchanému skupinami obchodujícími s drogami, ovšem jejím hlavním cílem je ekonomický zisk (Ribeiro–Oliveira 2010: 12–15).10

Nejznámější z nich vystupuje pod jménem Liga spravedlnosti (Liga da Justiça).11 I zde ovšem funguje spíše volné napojení lokálních milic na hlavní frakci. Milice jsou tvořeny především z bývalých a aktivních policistů, hasičů12 a vojáků, a jak již bylo zmíněno, jejich deklarovaným cílem je vytlačení drog a drogově závislých z favel.13 Toho ovšem dosahují přímou násilnou kontrolou určité favely a ve skutečnosti jde tedy v podstatě pouze o jiný druh organizovaného zločinu. Na rozdíl od ostatních skupin totiž nezískávají peníze z drog, ale z přímého zdanění obyvatel, tedy formy vybírání výpalného od místních podniků a osob kontrolujících hazardní hry.14 Významnou výhodou milic je nicméně jejich větší akceptovatelnost ze strany politiků, policie a armády, kteří v nich do jisté míry přinejmenším donedávna viděli ideální prostředek boje proti kriminálním skupinám (Pinheiro 2009: 20, Stevens – Bewley-Taylor – Dreyfus 2009: 3).15 Část milicí je poté přímo napojená (ať již personálně, nebo prostřednictvím rozsáhlé korupce) na orgány státní správy a v některých případech se prokázal i vstup osob spojených s milicemi do politiky (Barros – Prado 2009, Ribeiro – Oliveira 2010: 14, 19).

V posledních letech moc milicí prudce roste a s tím, jak vytlačují drogové gangy, se odhaduje, že v současné době ovládají přibližně stejný, ne-li větší počet favel než CV, která naopak své pozice významně ztrácí. Oslabují ovšem i ostatní kriminální skupiny a v posledních letech prakticky přestaly existovat „neutrální“, nikým neovládané favely (Gazeta do Povo 2009). Změnou posledních let je také ztráta „přímé vazby“ mezi jednotlivými kriminálními frakcemi a jimi ovládanými favelami a tedy i určitého sociálně odpovědného rozměru, který některé skupiny dříve prosazovaly. Zatímco dříve byli lidé v čele určité favely často z dané komunity a svým způsobem se snažili o zlepšení jejího stavu, dnes se v kriminálních skupinách objevují často lidé z ostatních favel, či přímo z jiných částí Brazílie a stále mladší děti, kteří vládnou spíše za použití čistého násilí a teroru (srov. Leeds 1996: 60–61, Dowdney 2003: 33–38, Huguet – Szabo de Carvalho 2008: 98).

4.2 Podoba současných kriminálních organizací

Jak již bylo zmíněno dříve, jednotlivé favely (nebo skupiny favel) jsou pod kontrolou donů (dono),16 kteří jsou jen volnějším způsobem zakotveni v určité frakci prostřednictvím společných zájmů a osobních vazeb (často vytvořených ve vězení). V případě ohrožení může velení favely požádat ostatní členy frakce o pomoc, ale ve výjimečných případech se může stát i to, že don (a s ním celá favela) přeběhne do konkurenční frakce. Zástupcem dona pro výkon úkolů v rámci každodenního života ve favele je „generální manažer“ (gerente general). Ten také favelu v podstatě řídí v případě uvěznění dona. Na středních patrech mocenského žebříčku se nacházejí „manažeři“ pověření bezpečností favely, nebo samotným obchodem s drogami. Těm jsou zodpovědní vedoucí různých prodejních míst, případně lidé zodpovídající za balení drog a další podobné činnosti. Nižší úrovně hierarchie gangu ve favele poté patří „vojákům“ a drogovým dealerům, pod něž spadají drogoví kurýři. Nejníže se nacházejí dětské pomocné hlídky, které se starají o dohled a informace (Arias 2006: 31–32, Zaluar 2001: 371).17 Konkrétní situace v každé favele ale samozřejmě vychází z lokálního kontextu. Ve favelách, které slouží jako hlavní sklady kokainu (případně které sousedí s favelou nepřátelské frakce), je přítomnost ozbrojených členů gangu mnohem silnější a celková bezpečnostní pravidla přísnější, než v těch, které slouží spíše jako distribuční místa (srov. Dowdney 2003: 46–50, Zaluar 2004: 16).18

Na rozdíl od skupin obchodujících s drogami, kde dochází na střední a nižší úrovni velení k častým obměnám a kde jsou nezřídka velmi mladí lidé, mají milice na lokální úrovni favely rigidnější a více hierarchickou strukturu. Ta se často blíží profesionální organizaci (policie, armáda, hasičský sbor), z níž mají její členové velmi často zkušenosti. O přesné struktuře jednotlivých milic ovšem není příliš informací a nejspíše se velmi liší v závislosti na konkrétní skupině a lokálním kontextu.19 O­becně se ale milice od frakcí organizovaného zločinu neliší v tom, že nemají silnou centrální kontrolu a jsou spíše volně sdruženy do určitých zastřešujících skupin. Ani jejich konkrétní „vláda“ nad určitou favelou se v podstatě příliš neliší od skupin organizovaného zločinu. I zde je zásadní tichá spolupráce obyvatel favely výměnou za udržení jakéhosi řádu určeného tím, kdo ji právě kontroluje (Cano–Looty 2008: 82).

5. Moc ve favelách ve vztahu ke státní moci

Kořeny částečné nezávislosti favel na státních strukturách jsem se snažil popsat v rámci historie jejich vývoje v druhé kapitole. S příchodem peněz z drog a s nástupem nových aktérů se nicméně situace stává výrazně komplexnější a existuje několik přístupů, které se snaží vzájemný vztah státu, politiků, gangů a obyvatelstva favely nějakým způsobem popsat. Do jisté míry je možné je rozdělit podle toho, jak vidí favely a organizace v nich působící ve vztahu ke státu. Tradičním přístupem k chápání situace ve favelách je již od 80. let teorie „rozděleného města“. Ta favely chápe doslova jako jiný svět, který je v ostré opozici s klidnějšími čtvrtěmi Rio de Janeira. Favely podle tohoto přístupu vždy fungovaly v částečně autonomním režimu, zaviněném nedostatečnou státní politikou v této oblasti. S nástupem obchodu s drogami a zdroji z něho plynoucími se z nich ovšem stala skutečná feudální panství drogových baronů, kteří zde dokázali zavést svá pravidla a potlačit oficiální státní zákony. Chudinské čtvrtě se tak staly nezávislými na státu a jeho politice a začaly fungovat podle vlastních pravidel (Arias 2006: 3–4).

Z tohoto přístupu do jisté míry vychází i koncept paralelní moci (či paralelního vládnutí) v podobě, v jaké ho aplikovala Elizabeth Leeds (1996). Jádrem jejího přístupu je tvrzení, že na lokální úrovni dokáží drogové gangy, na rozdíl od státu, pro obyvatele favely zajistit jistou úroveň bezpečí a sociálních služeb. Drogový gang totiž na místní úrovni (často velmi brutálně) trestá přečiny proti bezproblémovému chodu komunity typu krádeže, vloupání, nebo násilných aktů. Díky své převaze ve zdrojích a fyzické síle dokáže komunitě vtisknout svůj vlastní „právní řád“, který určuje normy chování a legitimního užití násilí. Vzhledem k tomu, že tyto normy zajišťují alespoň nějakou úroveň fungování komunity, dokáží nahradit ty státní, které ve favele nejsou efektivně vynucovány (Leeds 1996: 61–62).

Toto selhání státní moci je zapříčiněno řadou faktorů. Obyvatelstvo favel je tradičně nedůvěřivé a nepříliš ochotné ke spolupráci s policii, která je viděna (často po právu) jako zkorumpovaná a mající tendence ke zneužívání svých pravomocí. Policie také z mnoha důvodů (obtížná kontrola složitého terénu, nespolupráce místního obyvatelstva) často nemá marginalizovaná území favel pod přímou kontrolou. Stejně tak další státní instituce a služby nejsou ve favele příliš přítomné, mnohokrát právě z důvodu nedostatečné bezpečnosti, kterou policie nedokáže zajistit. Klíčovým zdrojem legitimity paralelní autority se stalo již zmíněné zajištění bezpečnosti. Drogovým frakcím se výměnou od obyvatelstva dostává pasivní ochrany (ve smyslu nespolupráce s policií) a anonymity. Tvrdé policejní a vojenské operace, které se snaží dodržování státních zákonů vynutit (přinejmenším ve smyslu zásahů proti nelegálnímu obchodu s drogami) se často neobejdou bez civilních obětí, čímž pouze nahrávají kriminálním gangům (Leeds 1996: 76–78 , Penglase 2009: 53–55). Teorii o legitimizaci moci odkazem na zajištění bezpečnosti je možné aplikovat i na paramilitární milice, které tento argument s oblibou používají s odkazem na zklidnění situace po vyhnání drogových gangů (Ribeiro–Oliveira 2010: 12–13).

Druhým významným zdrojem legitimity kriminálních organizací se stala „péče“ o komunitu prostřednictvím podpory lokálních rozvojových projektů.20 Stát totiž často v minulosti odmítal do favel zavádět některé sociální služby (podpora znevýhodněných obyvatel, zdravotní péče, infrastruktura a energetické sítě a další) a lidé se tak spíše než na stát obraceli na vlastní komunitu, jejímž vyjádřením se v minulosti staly AM. Ty byly ovšem během 80. a 90. let často ovládnuty kriminálními gangy, či v současné době milicemi, a umožnily jim tak získat kontrolu nad rozvojovými projekty a následně vzbudit dojem donora komunity, který se stará o její povznesení. Jak již bylo ovšem naznačeno v kapitole věnující se současnému vývoji, tento prvek se zdá v posledních letech oslabovat a „sociální rozměr“ činnosti skupin organizovaného zločinu se vytrácí.

Na druhou stranu Elizabeth Leeds uznává, že zástupci této paralelní moci vládnoucí favely nejsou od státu úplně odtržení a často v rámci klientelistických vztahů vyjednávají s politiky a zástupci státu a snaží se od nich získat zdroje a podporu. Právě v tomto aspektu své teorie Leeds teorii o „rozděleném městě“ výrazně překračuje a přibližuje se spíše teoriím, které akcentují klientelistické vazby mezi kriminálními skupinami a určitými sektory státní moci. Tyto teorie se začínají do výzkumu situace ve favelách více prosazovat později, ale řada skandálů popisujících spolupráci mezi politiky a skupinami organizovaného zločinu jim dodala na váze (srov. Arias 2006: 4–6, Leeds 1996: 76–78).

Teze o rozděleném městě a paralelní moci si nicméně získala na přelomu století v souvislosti s rostoucím chaosem a zesílením války mezi jednotlivými skupinami pozornost politiků i médií a další autoři zkoumající situaci ve favelách se ji pokoušeli modifikovat. Luke Dowdney poukazuje na to, že není příliš vhodné mluvit o moci paralelní (a tedy podle něj konkurenční) ke státu, protože ta jej na rozdíl třeba od kolumbijských narkokartelů záměrně nekonfrontuje. Primárním cílem drogových gangů je zisk, ne převzetí státní moci. Ve favelách vládnou jen proto, že je to pro ně výhodné a že jim to stát umožní tím, že jim nevěnuje dostatečnou pozornost a dostatek zdrojů. Podle Dowdneyho je proto lepší chápat vládu drogových gangů ve favelách jako souběžný výskyt dvou forem moci na jednom území, z nichž jedna (ta státní) ho formálně ovládá, ale nejeví o něj intenzivní zájem (Dowdney 2003: 70–71). Pro stát ovšem není problém s vynaložením jistých zdrojů dané území opět ovládnout.

Toto chápání situace je nyní obzvláště aktuální ve světle plánu, v rámci kterého se brazilská vláda snaží pacifikovat situaci ve favelách před fotbalovým mistrovstvím světa v roce 2014 a olympijskými hrami o dva roky později. Vybrané komunity jsou „vyčištěny“ od drogových gangů, na blíže nespecifikovanou dobu jsou do nich umístěny policejní jednotky a rozběhnou se státní rozvojové programy. V současnosti tento program probíhá víceméně úspěšně v prvních deseti komunitách, ale do začátku mistrovství jej vláda plánuje rozšířit na přibližně sto míst, především v jižní části města, kde se budou sportovní akce konat (Parenti 2010). Na druhou stranu Dowdneyho teorie vychází z názoru, že státní moc v ostatních favelách absentuje, či existuje pouze na úrovni interakce s „elitou favely“, a tak k ní ve své analýze vztahu mezi komunitou a organizovaným zločinem prakticky nepřihlíží.

Enrique Desmonde Arias ve své práci tento předpoklad o oddělitelnosti státní moci od situace ve favelách odmítá, ačkoli nezpochybňuje zdejší, do jisté míry autonomní a paralelní, „vládu“ skupin organizovaného zločinu. Částečně tak navazuje na obě dvě dříve zmíněné práce, ale akcentuje především fenomén klientelistických vztahů existujících mezi jednotlivými skupinami ve favele. Zde především odmítá tezi, že by vztahy se státní mocí (a navázání na státní zdroje) byly přístupné jen úzké elitě vedení kriminálních organizací. Poukazuje totiž na to, že do favely stále proudí státní peníze nejen díky korupční provázanosti mezi politikou a organizovaným zločinem, ale také díky různým státním rozvojovým projektům. Tyto peněžní toky poté vytváří složité vztahy klientelismu a vzájemné provázanosti. Situaci ve favelách se snaží analyzovat spíše z perspektivy teorie sítí a jedním z hlavních argumentů jeho analýzy tak je, že v případě favel nemůže jít v důsledku propojení zde působících aktérů s různými úrovněmi státních složek o moc ostře oddělenou od státu. Mnozí aktéři síťových vztahů navíc působí zároveň v legální i ilegální (případně oficiální i neoficiální) oblasti. Příklady zde mohou být lokální politik zastávající oficiální funkci navázaný na drogový obchod, nebo předseda AM zvolený do oficiální politické funkce v lokálních volbách.

Ve své práci tak vymezuje tři hlavní skupiny aktérů, z nichž každá má jiné požadavky, potřeby a zdroje. První z nich je stát, zde představovaný politiky a bezpečnostními složkami. Tato skupina, pokud je zapojená do sítě neoficiálního vládnutí ve favele, poskytuje ochranu kriminálním skupinám a také podporu jimi administrovaným rozvojovým projektům výměnou za korupční finance a podporu ve volbách. Druhou skupinou jsou kriminální organizace. Ty financují přímo, nebo prostřednictvím rozvojových projektů, obyvatele favel (výměnou za jejich poslušnost) a prostřednictvím korupce dodávají finance politikům a policii. Politikům také „dohazují“ hlasy lidí ve favele.21 Třetí skupinou je takzvaná občanská společnost (AM, rozvojové a církevní organizace), která se v podstatě snaží vyjednávat s oběma předchozími skupinami, získávat od nich finance a také snižovat napětí mezi obyvateli favely a gangy. Vazby mezi skupinami jsou nicméně značně nestálé a založené na momentální oportunistické kalkulaci (Arias 2006: 39–56).

Zástupci organizovaného zločinu zde navíc fungují jako brokeři, kteří jsou schopní jednotlivé skupiny efektivně propojovat a zajišťovat jim jejich potřeby, což ještě více posiluje jejich pozici v komunitě, již předtím zajištěnou udržováním sociální řádu a bezpečí (Arias 2006: 190). Poměrně analogický systém se zdá fungovat i ve favelách ovládaných milicemi, kde je ovšem sepětí politické sféry s milicí ještě těsnější, a to i díky občasnému personálnímu propojení obou skupin. Díky tomu zde také existuje mnohem větší nátlak na politickou podporu určitého kandidáta spojeného s milicí. Milice také často přímo využívají AM jako krytí pro svou činnost, čímž dochází k částečnému faktickému splynutí dvou Ariasem rozlišených sfér (Ribeiro–Oliveira 2010: 14–15, 19). Výsledkem Ariasova přístupu je tedy nutnost analyzovat nejen to, jak absence státu umožnila vzniknout takto silným skupinám organizovaného zločinu, ale také jak jim stálá přítomnost určitých forem státní moci umožňuje přežít a efektivně vládnout.

Jednotlivé zde představené přístupy jsou nicméně svým způsobem vzájemně kompatibilní a každý z nich se dá využít na vysvětlení části velmi komplexní situace, která v současnosti vládne v chudinských čtvrtích Rio de Janeira. Elisabeth Leeds (1996) velmi dobře identifikuje vznik a způsob fungování moci drogových gangů z hlediska její legitimity v rámci komunity ve favele, Luke Dowdney (2003) poukazuje na klíčovou roli státní moci, která nevhodnou alokací zdrojů připouští vznik těchto území mimo svou kontrolu, a Enrique Arias (2006) se soustředí na to, jak právě tyto státní zdroje a další prvky státní moci ve favelách stále působí a ovlivňují tamní situaci.

6. Závěr

Existence kriminálních frakcí obchodujících s drogami ve favelách Rio de Janeira (a v dalších brazilských městech) je spíše konkrétní manifestací problému selhávání „oficiální“ státní autority v těchto oblastech, které bylo umožněno se realizovat za specifických historických podmínek (finance z obchodu s kokainem, oslabení předchozích autorit). Favely existovaly již od svého vzniku svým způsobem mimo státní autoritu, ačkoli jak upozorňuje zde zmíněná Ariasova kritika tohoto pojetí, není možné je ze sféry státní politiky naprosto vyjmout.

Jak ale ukazuje nástup paramilitárních milicí v posledních letech, skupiny organizovaného zločinu mohou být pouze jednou (byť velmi nebezpečnou) z přechodných fází širšího problému s nedostatkem oficiální státní autority v chudinských čtvrtích. Ačkoliv ani jedna z výše popsaných teoretických perspektiv nepředjímá současný nástup paramilitárních vigilantistických milic jakožto nového aktéra na scéně, domnívám se, že jsou svým způsobem aplikovatelné i na tento fenomén. Na některé aspekty, které u milic fungují podobně jako u drogových gangů, jsem se již pokusil upozornit, ale pro hlubší pochopení této problematiky je nutné získat mnohem více empirických dat. V tomto kontextu je nicméně třeba poukázat na Ariasův přístup, který velmi komplexně kalkuluje i s (u milic tak častým) propojením nelegálních aktivit s oficiální sférou a jako takový se jeví být vhodným nástrojem i pro analýzu situace i ve favelách ovládaných tímto aktérem.

Právě klientelistické propojení státních struktur se skupinami organizovaného zločinu je jedním z faktorů, ze kterých by měla vycházet i odpovídající reakce na tuto výzvu ze strany státu. Státní složky by se tak neměly soustředit jen na potírání drogových gangů za pomoci nepravidelných selektivních policejních zásahů, ale především na rozvoj těchto oblastí, začlenění jejich obyvatel do společnosti a s tím spojené posílení legitimity svého vládnutí. Další velmi důležitou podmínkou je poté právě rozkrytí korupčních kanálů umožňujících přetrvání paralelních autorit jak drogových gangů, tak paramilitárních milicí (srov. Huguet – Szabo de Carvalho 2008: 106–107). Zdali je tohle cesta, kterou nastoupila brazilská vláda při současném „čištění“ favel v jižní části města a do jaké míry může být tento postup úspěšný, to ukáže až budoucí vývoj. Jak již bylo ovšem zmíněno v úvodu práce, brazilské zkušenosti s vývojem organizovaného zločinu v chudinských čtvrtích a jeho potlačováním se mohou stát cenou inspirací pro další země trpící obdobnými problémy.

Použitá literatura

  • Arias, D. E. (2006): Drugs & Democracy in Rio De Janeiro, Chapel Hill, The University of North Carolina Press.
  • Barros, J. A. – Thiago, P. (2009): The Militia Files, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Cano, I. – Looty, C. (2008): Seis por meia duzía? Um Estudio exploratório do fenomeno das chamadas „milícias“ no Rio de Janeiro in: Justiça Global (ed. 2008): Segurança, tráfico e milícia no Rio de Janeiro, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Estadão.com.br (2010): MP-RJ denuncia 9 milicianos por formação de quadrilha, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • dos Santos, F.E. (2007): O „coletivo“' como estratégia territorial dos cativos, GEOgraphia, 9 (17), 89–116, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Dowdney, L. (2003): Children of The Drug Trade, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Gazeto do Povo (2009): Milícias avançam e já dominam 41,5% das favelas cariocas, aponta Uerj, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Holston, J. (2009): Dangerous Spaces of Citizenship: Gang Talk, Rights Talk and Rule of Law in Brasil, Planning Theory, 8 (1), 12–32.
  • Huguet, C. – Szabo de Carvalho, I. (2008): Violence in the Brazilian favelas and the role of the police, New Directions for Youth Development, 29 (3), 93–109.
  • Leeds, E. (1996): Cocaine and Parallel Polities in the Brazilian Urban Periphery: Constraints on Local-Level Democratization, Latin American Research Review, 31 (3), 47–83.
  • Parenti, Ch. (2010): Retaking Rio, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Penglase, B. (2009): States of Insecurity: Everyday Emergencies, Public Secrets, and Drug Trafficker Power in a Brazilian Favela, PoLAR Political and Legal Anthropology Review, 32 (1), 47–63.
  • Perlman, J. E. (2006): The Metamorphosis of Marginality: Four Generations in the Favelas of Rio de Janeiro, The Annals of the American Academy of Political and Social Science, 116 (4), 154–177.
  • Pinheiro, A. (2009): Irregular Warfare: Brazil’s Fight Against Criminal Urban Guerrillas, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Ribeiro, P. J. – Oliveira, R. (2010): The Impact of Militia Actions on Public Security Policies in Rio de Janeiro in: Blickman, T. (2010 ed.): The Impact of Militia Actions on Public Security Policies in Rio de Janeiro, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Stevens, A. – Bewley – Taylor, D. – Dreyfus, P. (2009): Drug Markets and Urban Violence: Can tackling one reduces the other?, online text, ověřeno 20. 10. 2010.
  • Šmíd, T. (2008): Teoretické vymezení organizovaného zločinu, Politologický časopis, 15 (3), 270–296.
  • Zaluar, A. (2001): Violence in Rio de Janeiro: Styles of Leisure, Drug Use, and Trafficking, International Social Science Journal, 53 (169), 369–378.
  • Zaluar, A. (2004): The Paradoxes of Violence and Democratization in Brazil, online text, ověřeno 20. 10. 2010.

Autor studuje mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě a je redaktor Global Politics.

Poznámky

Poznámky pod čarou

  1. Jako paralelní autorita jsou zde chápány takové organizace či jednotlivci, kteří dokáží nezávisle na státu kontrolovat určité území a ustanovit nad jeho obyvateli svou moc.
  2. Ještě větší počet lidí žije ve favelách v Sao Paolu. I zde fungují skupiny organizovaného zločinu, ovšem na lehce odlišném principu, než je tomu v případě Rio de Janeira (srov. Pinheiro 2009: 10–12).
  3. Podle často citovaného Finckenauerova vymezení organizovaného zločinu na základě osmi definičních znaků (absence ideologie, organizovaná hierarchie, kontinuita, užití násilí nebo hrozby, omezené členství, ilegální podnikání, pronikání do legální ekonomiky a využití korupce) se dá tento pojem s klidným svědomím použít jak na skupiny obchodující s drogami, tak na paramilitární milice (Šmíd 2008: 279–281).
  4. V současné době nicméně stát s AM při rozvojových projektech poměrně často spolupracuje.
  5. CV si i přes svou kriminální povahu udrželo od svého založení určitý stupeň revoluční rétoriky, která je patrná už z jeho „hesla“: Mír, spravedlnost a svoboda (Paz, Justiça e Liberdade). CV také ve svých prohlášeních často apeluje na sociální spravedlnost, lidská práva a paradoxně i na vládu zákona (Holson 2009: 16, Penglase 2009: 49).
  6. Silva postupně získal značnou popularitu a mezi některými vrstvami obyvatelstva i status hrdiny.
  7. Termín falanga označuje v kontextu brazilských věznic organizovanou skupinu vězňů spojených společným zájmem (dos Santos 2007: 94).
  8. Především v posledních letech se (podobně jako v dalších latinskoamerických zemích) jako výnosný zdroj zisku začínají prosazovat také únosy, nicméně v kontextu Brazílie se jedná o problém spíše v Sao Paulo.
  9. Podle některých zdrojů lze kořeny TC hledat již mezi vězeňskými organizacemi, které konkurovaly CV v počátcích jeho existence (dos Santos 2007: 101, Zaluar 2001: 371).
  10. Toto vymezení nicméně není obecně přijímané a kolem definice toho, co to vlastně milice jsou, se i kvůli určité politické kontroverznosti tohoto pojmu stále vedou spory
  11. Název Ligy spravedlnosti je odvozen od komiksového týmu superhrdinů a jejím znakem je stylizovaný Batmanův netopýří znak. Přezdívkou Batman byl titulován i jeden z nejvýznamnějších vůdců Ligy spravedlnosti, bývalý vojenský policista Ricardo de Teixeira Cruz (Ribeiro–Oliveira 2010: 6).
  12. V Brazílii mají hasiči podobný status jako armáda a mají právo nosit zbraně.
  13. Podle některých zdrojů dochází ovšem i ve favelách kontrolovaných milicemi k obchodu s drogami, i když ve skrytější formě (Cano–Looty 2008: 81–82, Ribeiro–Oliveira 2010: 18)
  14. Členové milicí získávají, podobně jako skupiny obchodující s drogami, prostředky také ze silou vynuceného monopolu na poskytování dopravy, obchodu s plynovými lahvemi, pirátskou kabelovou televizí a i z určité formy zdanění trhu s nemovitostmi ve favelách (Ribeiro–Oliveira 2010: 13).
  15. Spekuluje se i o přímé spolupráci milicí a policie v boji proti rivalským frakcím (Estadão.com.br 2010)
  16. Donové favel, jakožto osoby zajištující pořádek ve favele, existovali i před nástupem masivního obchodu s drogami v 80. letech. Od této doby jsou ovšem prakticky výhradně spojeni s jednou z kriminálních frakcí účastnících se tohoto obchodu, nebo s milicemi (Dowdney 2003: 53).
  17. Do gangu vstupují i děti mladší deseti let a náctiletí se již často propracují mezi zkušenější dealery.
  18. Další, ačkoli samozřejmě ne dokonalé, rozlišení je možné podle terénu a polohy favely. Zatímco ty s úzkými ulicemi na příkrých kopcích jsou lépe ubránitelné a jsou často ovládány kriminálními frakcemi (tradičně Rocinha, částečně i Complexo do Alemão), ty na rovinatém terény jsou často ovládány spíše milicemi (oblast západního Rio de Janeira). Oblast západního Ria navíc představuje oblast, kde se město nejvíce rozšiřuje a kde jsou milice nejvíce aktivní.
  19. V kontextu obtížného sběru informací o milicích, které si mlčenlivost obyvatel vynucují velmi brutálními způsoby, mluví Ribeiro a Oliveira (2010: 9) o „sebevražedné“ nebo „heroické“ antropologii.
  20. Zajímavé antropologické doplnění tohoto přístupu nabízí Penglase (2009), který analyzuje moc gangů plynoucí z kontrolování nejistoty ve favelách. Udržují totiž daný společenský řád, ale zároveň ho sami překračují a vytvářejí z něj výjimky. Kombinace této kontroly nad nejistotou, která legitimizuje jejich působení, s fyzickou převahou z nich tak činí vládce favely.
  21. Tento systém má i své politické implikace, protože v oblasti favel dochází k částečnému omezení principu demokracie (na obyvatele je činěn nátlak, kterého kandidáta si mají vybrat), ale zároveň stále existují v státním demokratickém politickém systému. Obecně je to ovšem častěji záležitostí favel ovládaných milicemi.
blog comments powered by Disqus
Autor
Jan Daniel
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
31. 1. 2011