Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Parti Socialiste – skutečně sociálně-demokratická strana?

Do jaké míry lze považovat francouzskou Parti socialiste za sociálně-demokratickou stranu? Nakolik se odlišuje či naopak shoduje s ostatními členy uvedené stranické rodiny? Dokázala se již odpoutat od rétorického radikalismu, který jí byl vlastní přinejmenším ještě v 80. letech minulého století? Vedle ideověprogramatické analýzy PS obsahuje článek rovněž obecnější úvahy týkající se klasifikace politických stran a otázky, jakou váhu by měl analytik přiznat kritériím ideologie a politiky (policy) strany.

Jedním z neuralgických bodů vnitrostranických diskusí v současné francouzské Socialistické straně (Parti socialiste, PS) je otázka, nakolik se má či nemá „sociáldemokra­tizovat“. V éře, kdy velké levicové strany ve vyspělých zemích spíše diskutují o vhodnosti modelu „třetí cesty“, se zdá být taková debata poměrně neobvyklá a anachronická. Tento spor o „sociáldemokra­tizaci“ však není pouhým slovíčkařením, ale má nemalý symbolický význam – upozorňuje nás na skutečnost, že PS se v jistých ohledech odlišuje od ostatních typických sociálně-demokratických stran.

V české politologii dosud nebyla tato problematika příliš reflektována. Zatím nejrozsáhlejší česky psaná práce zabývající se francouzskou politikou se věnuje PS z hlediska konceptu stranicko-politických rodin jen velice okrajově, daleko větší důraz je kladen na peripetie volebních úspěchů a neúspěchů této momentálně nejvýznamnější francouzské levicové strany (Perottino 2005: 265–273). Z hlediska ideověprogramatické analýzy existuje v našem prostředí dosud pouze studie věnující se pravicové Unii pro lidové hnutí (UMP) (Baroš 2006). Předkládaná práce se zaměřuje rovněž na uvedenou analýzu, tentokrát však vztaženou k PS.

Avšak předtím, než přejdeme k samotné analýze strany a její politiky, bude nutné učinit několik poznámek k teoretickému konceptu stranicko-politických rodin a objasnit omezení, které na nás klade formát jednoho článku. Poté se zaměříme na identifikaci hlavních znaků rodiny socialistických a sociálně-demokratických stran. Následně provedeme analýzu francouzských socialistů v širším kontextu evropské sociální demokracie a poukážeme na jejich rozporuplný postoj k vlastní identitě a nekonzistentnost hlásané ideologie s politikou strany. Čtvrtá část se zaměří na zatím poslední období, kdy byla PS u moci; éra Lionela Jospina pak jenom potvrdí naši tezi o rozporu mezi rétorikou a praxí Socialistické strany. V závěru stručně zmíníme poslední vývoj po zdrcující porážce ve volbách v roce 2002.

Několik teoretických poznámek ke studiu stranicko-politických rodin

Dodnes citované rozdělení stran na stranicko-politické rodiny pochází od německého politologa Klause von Beymeho (1985). Beyme jako první použil dvě kritéria: základní představoval název strany a doplňující voličská percepce programu a ideologická pozice strany. Politologové Mair a Mudde (1998) přidali další dvě kritéria: příčinu a okolnosti vzniku strany a příslušnost strany k nadnárodní federaci stran.

Jak píší Fiala se Strmiskou, „velmi podstatnou otázkou, která musí být při pokusech o jakoukoliv klasifikaci politických stran důkladně zvažována, je výběr kriterií a materiálu, na jehož základě je třídění prováděno … zde se dotýkáme podstatného problému, protože v jiných případech požadovaná jednoznačnost a stejnorodost kritérií, bývá právě v případě typologie politických stran nezřídka porušována. Proto jsme často svědky toho, že některé strany jsou přiřazovány k určitému typu nebo do určité rodiny jen na základě svého programového vymezení, zatímco u jiných stranicko-politických subjektů je programatické hledisko doplňováno dalšími pomocnými kritérii, jako je složení členské a voličské základny, demokratičnost vnitrostranických mechanismů apod. Tato nepřijatelná nedůslednost svědčí především o tom, že pro řadu autorů není jejich typologie či klasifikace politických stran výsledkem jejich výzkumné analýzy, ale naopak představuje apriorní schéma, jehož naplnění “výzkum” pouze slouží“ (Fiala – Strmiska 2001, online).

Považujeme tedy za důležité hned na úvod vyjasnit, co přesně rozumíme pod konceptem stranicko-politických rodin. Kromě určení klíčového kritéria je také nutné zohlednit přítomnost různých politických systémů a vliv této heterogenity na zmiňovaný koncept. Mair a Mudde se ve svém textu u každého kritéria věnují jeho výhodám a nevýhodám. Zaměřují se zejména na kritéria ideologie a politiky (policy) strany. Ideologie značí oficiální rétoriku strany a dá se zkoumat například na stranických programech, politikou lze rozumět to, co strana skutečně činí, když k tomu dostane příležitost. Nevýhodou kritéria policy (činnosti strany) je, že data agregovaná v rámci zkoumání tohoto kritéria jsou aplikovatelná pouze na jeden politický systém, a proto je obtížné strany porovnávat. Jak píší Mair a Mudde (1998: 218): „Sady dat jsou nevyhnutelně vytvořeny použitím podobných škál pro různé politické systémy, předpokládajíce naivně, že stejná politika (policy) znamená totéž v různých kontextech“. Citují také Seilera, podle kterého je rizikem uvedeného přístupu, že „co dostaneme z takové aplikace [kritérií], je spíše klasifikace zemí než stran“ (tamtéž).

Mudde na tuto nevýhodu reaguje tvrzením, že „problému srovnatelnosti se můžeme vyhnout, pokud se zaměříme na ideologii stran, protože ta slouží jako normativní základ činnosti politických stran a má tu výhodu, že je zpravidla formulována obecněji než národně zaměřená politika“ (Mudde 2000: 80). Takový názor se může na první pohled jevit jako přesvědčivý, avšak v konečném důsledku vede k vágnosti celého konceptu stranicko-politických rodin a k nedůslednosti ve výzkumu.

Podle našeho názoru musí být tím hlavním kritériem, podle kterého lze stranu posuzovat, hledisko skutečné politiky strany. Ostatní kritéria (název strany, příslušnost k nadnárodní federaci příbuzných stran, okolnosti a příčiny vzniku strany, ideologii či voličská percepce ideologie strany atd.) jsou pouze doplňková a pro výzkum méně důležitá než realizovaná politika strany. Ideologie nicméně představuje nejvýznamnější podpůrné kritérium. V první řadě proto, že pokud se chce analytik věnovat rovněž období, v němž byla zkoumaná strana v opozici, pak nemá příliš na výběr. Za druhé proto, že politická prohlášení či stranické programy lze v jistém smyslu vnímat také jako činy, kterými daná strana sleduje určitou politiku. Právě v případě PS je pak vztah mezi hlásanou ideologií a skutečnou politikou obzvláště pozoruhodný, jak bude ukázáno v dalších částech práce.

Problém s různorodostí zemí a jejich politických systémů, které mohou být posunuty více „doleva“ (např. ve Francii) anebo „doprava“ (USA), nepovažujeme za neřešitelný. Nemyslíme si, že by bylo vhodné jej obcházet přílišným zaměřením se na ideologii strany, jak to navrhuje Mudde. Naopak je nutné jej řešit znásobením výzkumu. Pro skutečně důslednou analýzu jedné stranicko-politické rodiny je třeba se zaměřit na všechny systémy, které vykazují určitou podobu, např. na všechny demokratické politické systémy. Z analýzy daných systémů je následně možné určit, co to přesně znamená být sociálně-demokratický, liberálně-konzervativní, či zelený, a to určením charakteristik, které jsou společné všem, anebo přinejmenším velké většině zkoumaných politických systémů. Poté bude možné vést výzkum ve světle těchto průniků a poukazovat na vzdálenost některých členů stranicko-politické rodiny od středu spektra orientace dané rodiny. Tyto středy pak je třeba hledat v co největším počtu oblastí, tedy nejen v socio-ekonomické sféře, ale například také v oblasti práva a pořádku (law and order), či v orientaci na postmateriální hodnoty. Takto popsaný výzkum si však logicky vyžaduje rozsáhlé znalosti různých politických systémů.

Uvědomujeme si však, že v naší práci není prostor pro takové ambiciózní cíle. Uvedené poznámky tak slouží pouze jako drobný příspěvek k debatě o metodologii výzkumu stranicko-politických rodin a k přiznání našeho povědomí o mezích tohoto článku. Ve své analýze PS se spokojíme s našimi dosud nabytými znalostmi o obsahu pojmu sociálně-demokratická stranická rodina a nebudeme se pokoušet o skutečně důslednou komparaci různých členů dané rodiny.

Rodina socialistických a sociálně-demokratických stran

Rodina socialistických a sociálně-demokratických stran představuje jednu z klasických Beymeho familles spirituelles (Beyme 1985: 59–81). Beyme sleduje historii dané stranické rodiny od revolucionářských počátků socialistického hnutí v 19. století, přičemž jednu z jeho kolébek nachází právě ve Francii (tamtéž: 59–61). Pro účely této práce je pak zajímavé i jeho rozlišení mezi třemi variantami vztahů mezi socialistickými stranami a odbory, kdy každá varianta ústila v odlišný ideověprogramatický vývoj socialistických stran. Francie spadá spolu s dalšími latinskými zeměmi do třetí varianty, vyznačující se nízkou mírou integrace mezi odbory a stranou (tamtéž: 62–65) (ke konsekvencím tohoto modelu viz dále).

Vývoj po první světové válce vedl k výraznému nárůstu distinkcí mezi komunisty a zbytkem levicového tábora a k následnému ustavení pojmu sociální demokracie symbolizujícího odmítnutí socialistických idejí v podobě zastávané komunistickými stranami. To však neplatí pro latinské země – Beyme hovoří dokonce o „latinském socialismu“, jehož vývoj probíhá relativně nezávisle na vývoji ostatních evropských sociálně-demokratických stran (tím nicméně nemá být řečeno, že by vztahy mezi socialisty a komunisty v uvedených zemích byly idylické a prosté roztržek, jak uvidíme později). Uvedené rozdíly mezi latinskými a ostatními evropskými zeměmi se dle Beymeho smazávají v 80. letech 20. století (tamtéž: 65).

Coby hlavní společné ideologické prvky stran náležejících do popisované skupiny (s rozličným důrazem kladeným na jednotlivé prvky různými stranami) udává Beyme následující (tamtéž 68–75):

  • státní intervencionismus – největší důraz na politické plánování a státní dirigismus lze nalézt ve Francii, opačná situace je u německých sociálních demokratů;
  • otázka společného vlastnictví výrobních prostředků – toto téma prodělalo poměrně bouřlivý vývoj, kdy např. němečtí sociální demokraté (a po jejich vzoru postupně i řada dalších sociálních demokratů) ve svém Bad Godesbergském programu uznala potřebu respektu k soukromému vlastnictví, oproti tomu francouzští socialisté velice dlouho setrvávali na radikálním požadavku rozsáhlé nacionalizace;
  • sociální stát – budování státu blahobytu (welfare state) nahrazuje hledání konečných a absolutních pravd, postupný pokrok na cestě k rovnosti zhmotněný právě v sociálním státu vytlačuje původní utopické socialistické myšlení;
  • republikánství – postupné přijetí systému parlamentní vlády;
  • demokratický socialismus – vymezující se ostře vůči sovětskému modelu (opět s výjimkou některých latinských zemí).

S čím Beyme samozřejmě počítat nemohl, je vývoj sociálně-demokratické rodiny v 90. letech. Řada autorů o něm hovoří jako o „magickém návratu sociální demokracie“, o ustavení „nové sociální demokracie“, o „transformaci“ klasické sociální demokracie, jak byla známá ve svém zlatém věku (tj. od 40. do 70. let 20. století) (citováno dle Powell 2004: 2). Uvedené pojmy jsou pak velice úzce spjaty s debatou o „třetí cestě“, teoreticky vycházející z děl Anthony Giddense (viz zejm. Giddens 1998), prakticky pak spojované především s působením vlád Billa Clintona a Tonyho Blaira, v menší míře pak i s dalšími sociálními demokraty (tamtéž: 3). Giddensův projekt modernizace sociální demokracie spočívá zjednodušeně řečeno ve snaze o její posun do středu politického spektra, odtud také pojem třetí cesta, evokující překonání pravo-levého politického štěpení. Konkrétněji lze poukázat na Giddensovu identifikaci rozdílů mezi „starou“ a „novou“ sociální demokracií. Ta první je mimo jiné charakterizována všeprostupující státní ingerencí do společenského a ekonomického života, kolektivismem, silně omezeným prostorem pro trh, smíšenou nebo sociální ekonomikou, silným rovnostářstvím, nízkým ekologickým povědomím etc. Naproti tomu „novou“ sociální demokracii vystihují spíše pojmy jako ochrana zranitelných, svoboda jako autonomie, žádná práva bez odpovědnosti, aktivní občanská společnost, nový demokratický stát, nová smíšená ekonomika, kosmopolitní demokracie atd. (tamtéž: 8).

Parti socialiste a „tradiční“ sociální demokracie

Jak již bylo uvedeno výše, jedno z všeobecně využívaných kritérií pro zařazení do stranicko-politické rodiny představují okolnosti a příčiny vzniku strany. Z tohoto hlediska je třeba zmínit zejména krvavé potlačení pařížské Komuny, jemuž padlo za oběť přibližně 20 000 komunardů. Uvedená událost nemohla nepoznamenat francouzské socialistické hnutí; zasela do něj hned v jeho počátcích sémě odporu a hluboké nedůvěry vůči buržoazním institucím francouzské republiky. Revoluční marxismus se zdál naopak poskytovat přesvědčivou odpověď na otázky po možnostech řešení pociťovaných nespravedlností (Bell 2000: 167).

Nicméně kořeny francouzského socialismu nelze redukovat na jednu izolovanou dějinnou událost. Další důležité faktory zmiňuje Hugues Portelli (2005: 100–102). Jde jednak o rozkol panující mezi stranou a odbory od založení SFIO (Section française de l’Internationale ouvrière, předchůdkyně dnešní PS)1, i přes pokusy některých pragmatických proudů ve straně o ustavení podobných vztahů, jaké fungují např. v Německu. Dopady lze pozorovat jednak v organizační sféře (tradiční strukturální slabost SFIO/PS, která se nemůže opřít o podporu odborů a čerpat kádry se zkušenostmi s jejich organizací), ale rovněž v oblasti ideologické. Výrazný vliv marxistů a komunistů v odborech dlouhodobě ztěžoval pokusy o prosazení reforem uvnitř SFIO/PS (Beyme 1985: 62–65). Slabý vztah k odborům také vede k absenci tradice vyjednávání a sociálního dialogu, které jsou obvykle typické pro země se silnými sociálně demokratickými stranami (Olivier 2001: 185). Další Portelliho postřeh se týká komunistů.2 Ti vyšli z druhé světové války výrazně posíleni (ačkoli v odboji se angažovali i mnozí socialisté) a obsadili na dalších třicet let pozici voličsky nejsilnější strany.3 Marxis­mus zaujal nadto post velice přitažlivé doktríny nejen v již zmiňovaném odborovém hnutí, ale i mezi francouzskými intelektuály (Portelli 2005: 101).

Působení některých dalších faktorů zmiňuje Laurent Olivier. Jde například o výrazný vliv různých levicových intelektuálů na vnitrostranické diskuse SFIO/PS. Přičemž dle H. Webera, ředitele Revue socialiste: „[F]rancouzští intelektuálové obecně tendují k extremismu, což vždy silně působilo na jejich poměr k sociální demokracii“ (citováno dle Olivier 2001: 184). Důležitá je také tradiční schizofrenie francouzských socialistů, požadujících zároveň „revoluci i reformismus“. Proto také, jak ukázal M. Sadoun, vždy jen těžko nacházeli vhodný kompromis mezi „relativitou vládní praxe a absolutnem svých výchozích principů“ (tamtéž: 182).

Všem těmto faktorům lze přičíst komplikovanost vztahu SFIO/PS k „tradiční“ evropské sociální demokracii, konstituující specifičnost francouzského socialismu. Za příznačné lze považovat dlouhé vyhýbání se odkazu na sociální demokracii („l’occultation de la référence à la sociale-démocratie“, Olivier 2001: 182). Členové SFIO/PS dlouho vnímali (a mnozí z nich vnímají dodnes) „sociální demokracii“ jako něco zbavujícího jejich stranu její skutečné, tj. socialistické identity.

Proto není divu, že ještě v roce 1981 byla PS jedinou evropskou socialistickou­/sociálně-demokratickou stranou, která hlásala jako svůj program skoncování s kapitalismem („rompre avec le capitalisme“)! K přehodnocení tohoto a dalších stanovisek došlo až s vládní praxí v období prvního Mitterandova prezidentování. Teoretická reflexe a vzdání se imperativu skoncování s kapitalismem nicméně nastalo až a posteriori, poté, co realita vládnutí ukázala socialistům nemožnost uskutečnit řadu z jejich vizí. Nicméně ani pak nelze hovořit o jednoznačné akceptaci této skutečnosti ze strany PS (tamtéž: 182–183).

Jistá změna v ideověprogramovém charakteru PS tedy nastala v éře François Mitteranda. To může znít poněkud paradoxně, protože Épinayský kongres (1971), na němž byl Mitterand zvolen předsedou a který předurčil směřování PS v následujících dvou dekádách, bývá někdy označován za „Bad Godesberg naruby“ (Knapp 2004: 149). Mitterand na něm získal mandát k přípravě koaliční spolupráce s komunisty a jak v projevech na kongresu, tak v programových dokumentech PS přijímaných v následujících letech se to jen hemžilo velice silným a radikálním slovníkem. Na příklad ve stanovách strany je možné najít tvrzení typu: „Skutečná demokracie nemůže existovat v kapitalistické společnosti. V tomto smyslu je Socialistická strana revoluční stranou“ (citováno dle Knapp 2004: 149). Podobně se ve svých projevech vyjadřoval i samotný Mitterand: „Nikdo, kdo neakceptuje … rozchod s kapitalistickou společností, nemůže být členem Socialistické strany“ (tamtéž).

Jak si tedy vysvětlit onu zmíněnou změnu charakteru PS, kterou přinesl Mitterand? „Jazyk Épinay“ byl totiž podle komentátorů do jisté míry „taktický“. Jak píše Knapp (2004: 150): „Bad Godesberg a Épinay … sloužily stejnému cíli – dostat socialistickou stranu ze slepé uličky v rámci jejich politického systému“. Mitterand si totiž velice dobře uvědomoval, že pokud má PS uspět v novém institucionálním uspořádání, jež přinesla pátá republika, tak se musí přizpůsobit logice jeho fungování a prezidencializovat se. Tj. vytvořit pevnou a stabilní bázi pro podporu svého prezidentského kandidáta, stejně jako zlepšit koaliční předvolební spolupráci s dalšími levicovými stranami. K posílení své pozice ve straně se proto spojil s radikálně levicovou frakcí PS, jež byla vedena osobnostmi sdruženými v CERES (Centre d’études, de recherches et d’éducation socialiste).4 Ti­to lidé pak získali výrazný vliv na tvorbu programových dokumentů v PS, jako byl Changer la vie z roku 1972 nebo Projet socialiste z roku 1980. Neměli bychom tak přeceňovat znění a obsah deklarovaných pozic PS z této doby, nicméně nelze je ani zcela bagatelizovat. Spíše je pro ně příznačná ona výše zmiňovaná ambivalence mezi pragmatismem v úsilí o přístup k moci a ve skutečném politickém přesvědčení Mitteranda a rétorickém radikalismu (tamtéž 149–150; Bell 2000: 173). Problémem takové ambivalence je, že brání vytvoření „vládní kultury“ (Bell 2000: 174). Ve straně převládá určitý radikálně socialistický žargon slibující zásadní zlom s minulostí a ustavení socialismu namísto diskuse o skutečně proveditelných reformách, a strana tak naprosto není připravena na střet s omezeními, jež na ni klade komplexnost reality. Jak uvidíme dále, jde o fenomén, který PS do jisté míry provází dodnes.

Výše uvedené se plně projevilo po roce 1981, kdy Mitterand skutečně uspěl se svým projektem a zvítězil v prezidentských volbách. Zatímco před volbami se se svými „110 návrhy“ zdál být velice radiálně naladěný, po nich realizoval o poznání umírněnější program. Ekonomice nabídl keynesiánské oživení, znárodnění (ale hlavně v podnicích, v nichž měl stát značný vliv už dříve), posílení redistribuce (zvýšením mezd) a mírnou decentralizaci. Když se pak v následujících letech objevily první známky nastupujících ekonomických problémů, převládly ve vládě názory obhajující nutnost přijmout pragmatická opatření a postupující ekonomický experiment byl zastaven zcela (Bell 2000: 176–178).

V konečném efektu šlo tedy o uskutečňování relativně umírněného sociálně-demokratického programu a o jednoznačné přiblížení pomyslnému průniku politik sociálně-demokratických a socialistických stran v dané době. Je nutné také zdůraznit, že se tak dělo v době, kdy měli socialisté bezprecedentní společenskou podporu a dokonce, navzdory tomu, že nemuseli, vzali komunisty do vlády. Došlo tak k potvrzení dnes již zřejmého – socialistická stranická rodina není antisystémová, o dosažení změn se snaží v rámci kapitalistického systému. Politika PS byla v dané době ve Francii pro opuštění radikálních idejí nazývána také „politikou v závorce“ (paranthèse), anebo též „minimalistickou levicí“. Mitterand popsaný trend potvrdil v předvolební kampani pro prezidentské volby konané v roce 1988, která již neměla nic společného s radikalismem „110 návrhů“, ale kladla důraz na národní sjednocení na konsensuálních hodnotách, tzv. „ni nationalisations, ni privatisations“ (ani znárodňování, ani privatizace). Program dále garantoval minimální příjem pro chudé, který měl být financován ze speciální daně pro bohaté (Portelli 1993: 284; Knapp 2004: 153).

Významnou je nicméně skutečnost, že všechny tyto změny se děly postupně a nikdy v rámci PS nedošlo k zásadní kritice výsledků sjezdu z Épinay. Na následujících kongresech PS se sice dostal do oficiálních stranických dokumentů podstatně smířlivější jazyk, když „už“ v roce 1985 z nich zmizelo „skoncování s kapitalismem“ a v dalších letech se čím dál výrazněji projevovalo přiznání významu a role soukromého vlastnictví, avšak ona pověstná ambivalence stále přetrvávala. Když se vrátíme k tématu naznačenému v počátku této kapitoly, pak lze upozornit na stále přítomnou absenci odkazu na sociální demokracii. Místo něj byl preferován staronový (protože odkazující na starý pojem Léona Bluma) pojem „demokratický socialismus“ (Olivier 2001: 183). PS se sice svou ve vládě fakticky vykonávanou politikou výrazně „sociáldemokra­tizovala“, ale nadále se odmítala s tímto pojmem otevřeně identifikovat.

Lionel Jospin (1997–2002): opět rozpor mezi rétorikou a praxí

Zdá se, že si Lionel Jospin vzal příklad ze svého nejúspěšnějšího předchůdce, protože k tomu, aby vyhrál volby do Národního shromáždění v roce 1997, použil podobnou taktiku jako Mitterand na sjezdu v Épinay. Volbám předcházely tři sjezdy PS, na kterých se opět dostala ke slovu ostřejší rétorika. Tím pádem došlo k určitému opuštění dosavadního směřování v ideologické oblasti, započatého v 80. letech. Kapitalismus a dočasně akceptované tržní hospodářství se staly spolu s neoliberální globalizací hlavními tématy předvolební kampaně.

První ze sjezdů se týkal postavení Francie v Evropě a v globalizujícím se světě a v reakci na těsný výsledek referenda o Maastrichtské smlouvě usiloval o navýšení podpory EU mezi levicovými voliči prosazováním požadavku na sociálnější Evropu. Na druhém sjezdu na téma demokratických aktérů se volalo po omezení používání moci způsobem charakteristickým pro Mitterandovo období – mělo dojít k omezení intervencí ministerstva spravedlnosti, omezení kumulace mandátů a k pokračování postupného vyrovnávání poměru mužů a žen na kandidátkách.

Nejdůležitější ze sjezdů v Noisy-le-Grand se v prosinci 1996 zaměřil na ekonomické a sociální návrhy PS. Socialistická strana se zde dostala do pozice oponenta Blairovy New Labour, když namísto pouhého doplňování tržního mechanismu (které vyčítala britské levici) požadovala volontaristickou, proaktivní politiku. Hlavní návrhy představovalo zavedení 35hodinového pracovního týdne při zachování výše mezd, vytvoření míst pro 700 000 mladých lidí, zastavení privatizace, revalorizace platů, propagace sociálnější Evropy či tzv. eurokeynesianismus. PS se tímto programem profilovala jasně „nalevo“ od svých evropských levicových partnerů. Její návrhy byly sice o poznání méně radikální a bližší středu politického spektra než Mitterandovy návrhy z roku 1981, avšak i tak svým výrazným akcentem státního dirigismu zjevně vybočovaly ze směru, kterým se vydaly v 90. letech strany hlásící se k „nové sociální demokracii“.

Následná činnost Jospinovy vlády pak poměrně jasně demonstruje opuštění radikalismu ve skutečné politice PS. Philippe Marlière v této souvislosti hovoří opět o jakési „francouzské cestě“, kterou nazývá „volontarisme social-libéral“ a kterou dává do protikladu k blairistickému „fatalisme social-libéral“ (Marlière 2007: 20). Otupění rétorického radikalismu symbolizuje rovněž Jospinem zavedené označení politiky „réalisme de gauche“ (levicový realismus) (Bergounioux 2000: 105).

Tento etatistický pragmatismus se během Jospinovy vlády projevil v opatrné fiskální politice, která měla za cíl dosáhnout vytvoření nových pracovních míst prostřednictvím snižování daní pro střední a vyšší vrstvy. Došlo rovněž ke snižování deficitu státního rozpočtu a zahraničního dluhu, takže keynesiánské politiky zvyšování poptávky byly jen velice mírné. Marlière poukázal např. na bezmocnost Jospinovy vlády po oznámení korporace Michelin o propuštění 7500 zaměstnanců. V reakci na něj se Jospin nechal slyšet, že s nastalou situací nemůže nic dělat a že „doba řízené ekonomiky už skončila“ (citováno dle Marlière 2007: 20). Levice se stejně tak odklonila od dřívější politiky „ni nationalisation, ni privatisation“, když v období 1997–2002 došlo za její vlády k privatizaci společností Crédit Lyonnais, Thomson a k otevření France Telecome konkurenci. Popsaná politika představovala součást tzv. „moderního socialismu“ (Jospin), který rozlišuje mezi prostředky a cíli politiky. Privatizace tak měla vést k naplnění ekonomických a sociálních cílů levice a zvýšit konkurenceschopnost podniků. Francouzský dirigismus se nicméně projevil alespoň v podobě zavedení 35hodinového pracovního týdne.

V daném období významným způsobem ovlivnil politiku PS také evropský kontext, jak ve své práci věnující se „evropeizaci“ francouzských socialistů ukázal A. Cole (2001). První výzvu ze strany EU (respektive ES) představoval Jednotný evropský akt přijatý v roce 1986, který ve spojitosti se společným trhem vedl k podpoře konkurence ve veřejném sektoru, čímž šel proti francouzské tradici monopolních poskytovatelů některých služeb. Podobným způsobem omezily manévrovací prostor francouzských vlád také Maastrichtská a Amsterodamská smlouva. Cole následně analyzuje zejména postoj PS během Jospinovy vlády k Evropské měnové unii (EMU) a k politice zaměstnanosti.

V prvním případě se Jospinovi nepodařilo prosadit evropskou ekonomickou vládu a k paktu stability připojit kapitolu o zaměstnanosti obsahující i jiné cíle než pouze hospodářská omezení. Nepodařilo se mu prosadit ani 35hodinový pracovní týden a celoevropský plán zaměstnanosti. Na druhou stranu uspěl se svým plánem zřídit radu Euro-X, která sdružuje ministry financí eurozóny. V jejím rámci se pak předmětem debaty stala například otázka harmonizace daní, a debata se tak posunula více „doleva“.

Cole zdůrazňuje význam rozdílů mezi sociálními demokraty a nedostatek koherence v jejich stranicko-politické rodině. Tam, kde PS navrhovala širší evropské řešení (Euro-X), se jí podařilo ovlivnit ostatní vlády. Při otázkách zaměstnanosti naopak prosazovala řešení vycházející z domácího prostředí (35hodinový pracovní týden), které jednoduše nenašly v jiných ekonomických kontextech odezvu. Strany stále operují primárně v národních politických arénách a význam evropské roviny tak dle Cola spočívá především ve vlivu na stanovování témat socialistů a sociálních demokratů. EU nicméně působí také jako omezující faktor, který francouzským socialistům znemožňuje realizovat levicovější politiku, než by zřejmě chtěli (Cole 2001: 33).

Závěr

Po prohře v parlamentních volbách v roce 2002 Lionel Jospin odstoupil a na jeho místo přišel François Hollande. Od tohoto období je tak možné hodnotit PS opět pouze podle jejích „slov“. Tvrdá porážka strany v roce 2002 (spolu s posílením krajní pravice) je některými kádry v rámci PS vykládána jako důsledek politiky označované jako „social-libérale“, tedy údajně výrazného posunu strany „doprava“ a odklonu od jejích levicových kořenů. Uvedenou pozici reprezentuje zejména proud kolem L. Fabiuse, navazující na tradiční nechuť francouzské levice vůči „zhoubnému vlivu anglosaského liberalismu“. Významnou událostí z této doby je na příklad referendum o Smlouvě o Ústavě pro Evropu z roku 2005, při němž sice PS oficiálně „Evropskou ústavu“ podporovala, avšak řada socialistů (v čele s Fabiusem) proti ní naopak vedla ostrou kampaň. Jejich hlavním argumentem bylo, jakkoli to může znít českému čtenáři zvyklému spíše na kritiku EU „zprava“ překvapivě, že přináší příliš velkou liberalizaci evropské ekonomiky. Podle průzkumu společnosti Ipsos pak tento názor hrál velkou roli i v konečném výsledku referenda, kterým Francouzi řekli Evropské ústavě „non“.5

Vnitřní rozpolcenost PS se projevila také při prezidentských volbách v roce 2007. Ve vnitrostranických primárkách nakonec trochu překvapivě zvítězila Ségolène Royal. Překvapivě i proto, že jak svým politickým stylem, tak svou rétorikou není v rámci strany příliš konformní. Royal namísto odkazům ke klasickým francouzským myslitelům a zařazení se do mantinelů komplikovaného diskurzu některé z frakcí PS přišla s vlastním jazykem, kterým se umístila do značné míry vně tradičního intelektuálního referenčního rámce francouzské levice. Nečinilo jí například problém zkritizovat 35hodinový pracovní týden atd. Z těchto i dalších důvodů bývá někdy srovnávána s Tony Blairem, za jehož obdivovatelku se ostatně označila v jednom rozhovoru pro Financial Times (Clift 2007: 287). Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že zejména v ekonomické oblasti se její názory poměrně odlišují od politiky New Labour svým silným důrazem na státní dirigismus, který přibližuje Royal daleko více ke skandinávským sociálním demokratům (tamtéž: 287–288). Royal se stala výrazným trnem v oku mnohým významným členům PS, a tak její stranická podpora v prezidentských volbách nebyla zdaleka tak silná jako v případě Sarkozyho, což bývá někdy označováno za jeden z důvodů její porážky.

Uklidnění poměrů a konsolidaci v rámci PS si francouzští socialisté slibovali od stranického kongresu konaného v listopadu 2008 v Reims. Namísto toho se však kongres stal kulisou pro tvrdé střety mezi zastánci různých vnitrostranických frakcí před chystanou volbou nového předsedy. Ve stranických volbách nakonec za poměrně dramatických okolností zvítězila Martin Aubry, která z nich spíše než jako reprezentantka nějakého pozitivně profilovaného směru vzešla jako představitelka tábora „Tous sauf Ségolène“ (kdokoli, jen ne Ségolène). Ve volbách, v nichž měli možnost hlasovat všichni členové PS, nakonec o vítězi rozhodovalo několik desítek hlasů. S. Royal nejprve v reakci na tak těsný výsledek odmítla uznat regulérnost voleb a s poukazem na sporné praktiky v některých volebních okrscích požadovala přepočítání hlasů či rovnou nové volby. Vítězství Aubry tak s největší pravděpodobností nebude pro stranu znamenat žádný radikální ideologický posun, protože ji bude schopná vést jen při zohledňování požadavků a zájmů kandidátů, kteří ji podpořili ve druhém kole voleb (Bertrand Delanoë a Benoit Hamon) a zřejmě také tábora S. Royal.

V jeden moment po volbách předsedy strany se dokonce spekulovalo o nebezpečí rozpadu PS. K ničemu takovému nakonec nedošlo, ale i tak uvedené události potvrzují závěry učiněné v předchozích částech článku – PS zůstává nadále stranou s nepříliš vyjasněnou identitou váhající mezi příklonem ke klasickému socialismu nebo moderní sociální demokracii.

Literatura

  • Baroš, Jiří. 2006. „Kam zařadit Unii pro lidové hnutí (UMP)?“ Global Politics (online).
  • Bell, David S. 2000. Parties and Democracy in France. Parties under presidentialism. Aldershot: Ashgate.
  • Bergounioux, Alain. 2000. „Socialisme français et social-démocratie européenne“ Vingtième Siècle. Revue d’histoire, Vol. 65, Numéro 1, p. 97–108.
  • Beyme, Klaus von. 1985. Political Parties in Western Democracies. Aldershot: Gower Press.
  • Clift, Ben. 2004. “The social and employment policies of the Jospin Government” In: Social Democratic Party Policies in Contemporary Europe. Eds. Bonoli, Giuliano a Powell, Martin. London, New York: Routledge, p. 123–140.
  • Clift, Ben. 2007. „The Ségolène Royal Phenomenon: Political Renewal in France?“ The Political Quarterly, Vol. 78, No. 2, April–June 2007.
  • Cole, Alastair. 2001. „National and Partisan Contexts of Europeanization: The Case of the French Socialists“ Journal of Common Market Studies, Vol. 39, No. 1, March 2001, p. 15–36.
  • Fiala, Petr – Strmiska, Maximilián. 2001. „Stranicko-politické rodiny a ideologické sektory“ Středoevropské politické studie, Vol. 3, No. 2 (online).
  • Giddens, Anthony. 1998. The Third Way: The Renewal of Social Democracy. Cambridge: Polity Press.
  • Hermet, Guy a Hottinger, Julian Thomas a Seiler, Daniel-Louis. 1998. Les partis politiques en Europe de l’Ouest. Paris: Economica.
  • Knapp, Andrew. 2004. Parties and the Party System in France. A Disconnected Democracy? Basingstoke: Palgrave.
  • Marlière, Philippe. 2007. „De Lionel Jospin à Ségolène Royal: l’introuvable troisième voie du socialisme français“ Mouvements, No. 50, 2007/2, p. 14–23.
  • Mair, Peter – Mudde, Cas. 1998. „The Party Family and its Study“ Annual Review of Political Science, No. 1, p. 211–229.
  • Mudde, Cas. 2000. „Stranická rodina: rámcová analýza“ Politologická revue, roč. VI, č. 1, s. 78–93.
  • Olivier, Laurent. 2001. „Le Parti socialiste et le débat sur le renouveau de la social-démocratie“ In: Les partis politiques: quelles perspectives? Eds. Andolfatto, Dominique a Greffet, Fabienne a Olivier, Laurent. Paris: L’Harmattan.
  • Perottino, Michel. 2005. Francouzský politický systém. Praha: SLON.
  • Portelli, Hugues. 2005. „Le Parti socialiste : une position dominante“ In: Les partis politiques français. Ed. Bréchon, Pierre. Paris: Montchrestien, p. 99–123.
  • Powell, Martin. 2004. „Social Democracy in Europe: renewal or retreat?“ In: Social Democratic Party Policies in Contemporary Europe. Eds. Bonoli, Giuliano a Powell, Martin. London, New York: Routledge, p. 1–20.

Tomáš Blažek je studentem politologie na Fakultě sociálních studií
Masarykovy univerzity a redaktorem Global Politics. Tomáš Profant je
doktorským studentem politologie na Vídeňské univerzitě a redaktorem Global
Politics.

Poznámky pod čarou

  1. Parti socialiste nahrazuje SFIO v roce 1969. SFIO, neboli Francouzská sekce dělnické internacionály, vznikla v roce 1905 spojením hlavních proudů socialistického hnutí. Není bez zajímavosti, že na rozdíl od ostatních soudobých socialistických stran se svým názvem nepokrytě přihlásila k Internacionále.
  2. Po první světové válce došlo v SFIO k roztržce a část členů založila stranu, jež se nejprve krátce označovala jako Francouzská sekce komunistické internacionály, aby se později přejmenovala na Francouzskou komunistickou stranu (Parti communiste française, PCF).
  3. Po druhé světové válce SFIO značně zaostávala za komunisty, a to jak ve volebních výsledcích tak v úrovni organizace strany. Navíc jií v 50. letech začala konkurovat ideologicky blízká seskupení vedená známými osobnostmi (např. François Mitterand). Ta v roce 1958 založila Autonomní socialistickou stranu (Parti socialiste autonome, PSA), která se od SFIO lišila hlavně svým odporem vůči novému režimu; v roce 1958 získala v parlamentních volbách dokonce 15,5 % hlasů. Následně se v roce 1960 sloučila s dalšími malými stranami do Sjednocené socialistické strany (Parti socialiste unifié, PSU), aby v roce 1965 SFIO, PSU a PCF navrhly do prezidentských voleb společného kandidáta F. Mitteranda (Perottino 2005: 266).
  4. Podobně se Mitterandovi podařilo v Épinay získat kontrolu nad mollétisty (proudu pocházejícího ze SFIO, vedeného Guy Molletem), stejně jako podporu od umírněných a pragmatických křídel reprezentovaných Pierre Mauroyem a Gaston Defferem.
  5. Názor, že Evropská ústava je příliš liberální (v ekonomickém smyslu), představoval motivaci pro hlasování „proti“ v případě 40 % respondentů z tábora „non“, viz http://www.ipsos.fr/…oll/8074.asp.
blog comments powered by Disqus
Autor
Tomáš Profant a Tomáš Blažek
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
12. 3. 2009