Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Olympijské hry v Pekingu 2008: lidská práva a mezinárodní vztahy

13. července 2001 zvolil Mezinárodní olympijský výbor v Moskvě na svém 112. zasedání Peking jakožto pořadatelské město letních Olympijských her v roce 2008. Nebylo to rozhodnutí nijak překvapivé, Peking byl již před samotnou volbou považován za hlavního favorita, což ale nic nevypovídá o problematičnosti tohoto výběru. Jak zvolení, tak i samotná kandidatura Pekingu měla ve světě řadu odpůrců. K těm nejvýznamnějším se řadí především nevládní mezinárodní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders, které připomínají, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her (a Olympijskou chartou, v níž se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti“), jenž může být stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky. Otázka lidských práv je bezesporu nejdiskutovanější, volba Pekingu se však dotýká i jiných problémů mezinárodních vztahů, jako je například bezpečnostní situace v Tchaj-wanské úžině.

Stav lidských práv v Číně

Zpráva organizace Human Rights Watch za rok 2001 uvádí, že navzdory pokračujícímu ekonomickému a sociálnímu rozvoji dochází v Číně k nárůstu případů porušování lidských práv. Čína se postupně stává důležitým mezinárodním aktérem, kterýžto proces v roce 2001 završila svým úspěchem při kandidatuře na pořadatelství LOH 2008 a vstupem do Světové obchodní organizace. To vše ale bylo podle slov HRW doprovázeno dalším omezováním základních svobod. Vedení země používalo osvědčené nástroje, jako omezování svobodného vyjadřování, věznění vysokoškolských učitelů, likvidaci novin a časopisů, přísnou kontrolu internetu, obnovení kampaně „tvrdý úder“ k obcházení právních záruk pro podezřelé, údajné separatisty, teroristy a takzvané náboženské extremisty. Pokračovala rovněž kampaň s cílem vymýtit hnutí Fa-lun-kung. Po útocích z 11. září ve Spojených státech využila Čína boje proti terorismu jako ospravedlnění pro tvrdé zákroky v Tibetu a Sin-ťiangu.1

Na základě podobných zpráv z minulých let se HRW rozhodla vyzvat MOV k tomu, aby ještě před samotnou volbou vyžadoval po Číně písemné ujištění, v němž se zaručí, že nebude podnikat žádné kroky, které by vedly k zamezení vstupu novinářů na základě jejich politických názorů, náboženského přesvědčení, nebo na základě země původu. Dalším požadavkem bylo vytvoření pozorovací skupiny, jež by sledovala porušování lidských práv v období před konáním her. Žádný z těchto požadavků nebyl před volbou, ani po ní vyslyšen.

Vzhledem k tomu, že MOV rozhoduje v tajném hlasování, nebylo jeho konečné rozhodnutí nijak komentováno, ale byl tím jasně vyslán signál, jež říkal, že do hodnocení kandidátů pro pořádání Her nehodlá zahrnovat posuzování společenského systému, včetně dodržování lidských práv.

Svoboda pro média

Ještě před rozhodnutím MOV se konala tisková konference, na níž generální tajemník Pekingského přípravného výboru Wang Wej ujišťoval, že „médiím bude v průběhu her i před nimi dána naprostá svoboda informovat (…)“. K ilustraci toho, jak si to čínští představitelé zhruba představují v praxi, nám slouží příklad amerického fotografa Stephena Shavera pracujícího pro Agence France-Presse, který byl zmlácen čínskou policií, když pořizoval snímky na koncertu „Tří tenorů“ v pekingském Zakázaném městě, jež měl sloužit k podpoře kandidatury. Přestože se prokázal novinářskou legitimací, byl policisty napaden poté, co zdokumentoval zatýkání jednoho (jediného) protestujícího proti olympijské kandidatuře. Jakmile byl propuštěn, byl policisty „pro jistotu“ zmlácen ještě jednou.2

Není nezajímavé si rovněž připomenout příklady porušování lidských práv související s kandidaturou z roku 1993. Tehdy, v souvislosti s návštěvou delegace MOV, pekingské úřady „odklidily“ z inkriminovaných městských čtvrtí všechny bezdomovce a mentálně postižené lidi, přičemž je zdokumentován i případ zmizení jednoho z takto postižených jedinců, který získal celosvětový ohlas.3 Další záležitostí je propouštění politických vězňů v době před volbou, poté co však vyhrálo Sydney, byli tito opět pozatýkáni.

Číňané se však z prohry kandidatury na pořádání Her 2000 nesporně poučili. Především se (přes případ Stephena Shavera) radikálně změnil jejich přístup k médiím. Jestliže v Monte Carlu v roce 1993 byly pro čínskou delegaci příznačné kamenné tváře a strohé odpovědi, v Moskvě představitelé přípravného výboru rozdávali úsměvy i při nepříjemných otázkách týkajících se Tibetu, porušování lidských práv a trestu smrti. Wang Wej nejenže sliboval novinářům svobodný pohyb po Číně a volný přístup k informacím, ale dodal i ujištění, že „hry pomohou nejen ekonomice, ale nastartují také zlepšení sociálních podmínek, včetně vzdělání, péče o zdraví a lidských práv.“ O tuto proměnu se také postaraly britské reklamní agentury Weber Shandwick a Bell Pottinger, jež byly najaty za účelem vylepšení pověsti Pekingu. Propagátory her se staly i významné osobnosti, jako již zmiňovaní „Tři tenoři“, atletka Cathy Freemanová, tenista Michael Chang, nebo boxerský manažer Don King.

Čína v první lize

Argumenty, které používají kritici zvolení Pekingu, se týkají jednak neetičnosti výběru v tom smyslu, že olympijské ideály nemohou být v souladu s tím, co se v dnešní Číně děje, ale existuje zde i další oblast výhrad; touto oblastí je skutečnost, že volbou získali čínští vůdci další důvod k tomu, aby čínský model společnosti pokládali za legitimní, neboť to přece činí i mezinárodní společenství, do jehož „první ligy“ se Čína po svém olympijském vítězství a po vstupu do WTO dostala. To, že to tak chápou přinejmenším sami Číňané, dokládají i výroky prezidenta Ťiang Ce-mina „(…) naše dnešní postavení jakožto člena WTO a organizátora Olympijských her znamená, že strategie kombinace Západního modelu tržní ekonomiky a systému jedné strany je správná.“4 Z pohledu působení prezidenta Ťiang Ce-mina a dalších vůdců z okruhu „třetí generace“ jde bezesporu o korunovaci jeho dvanáctiletého období vlády, charakterizované rychlou ekonomickou reformou a téměř zastavením politické liberalizace.

Pozitiva Her?

Kromě hlasů, jež jsou k pořádání Olympiády v Číně kritické, však zaznívají i hlasy, které tuto volbu kvitují, a to z nejrůznějších důvodů. Předseda MOV Jacques Rogge například prohlásil, že hry „budou mít velký vliv na čínské společenské prostředí – lidská práva nevyjímaje“5, bohužel však už nevyjádřil jakým způsobem k tomu dojde. Ti, co jeho názor sdílejí, nejčastěji zmiňují to, že během období předcházející Hrám, se bude Čína snažit o dobrý obraz ve světě, a že by tím pádem mohla zeslabit represe vůči politickým odpůrcům, či snížit porušování lidských práv vůbec. Přinejmenším by se to pak mohlo týkat oblastí, o něž se Západ živě zajímá, jako je Tibet, či hnutí Fa-lun-kung. Příznivý dopad Her by se měl rovněž projevit ve vztahu k Tchaj-wanu, kdy čínská politika k ostrovu pravděpodobně nepůjde cestou žádné zásadní konfrontace (viz níže).

Ekonomická stránka Her a sponzoři

Pokud odhlédneme od tématu lidských práv a bezpečnosti, a přejdeme k záležitostem ekonomickým, je už souhlas s konáním Olympijských her v Číně podstatně obecnější. Prosperující Čína je pro současný svět nepostradatelná. Konání Her a miliardy dolarů investované do infrastruktury a přilehlých aktivit, by měly podpořit meziroční nárůst HDP o 0,3 %.6 Celková investice by se měla pohybovat okolo 20 až 25 miliardami dolarů.7 Tento údaj nepřehlížejí například vlády Tchaj-wanu, Japonska, Koreje, nebo Austrálie, která ihned po ohlášení výsledku volby MOV vydala prohlášení, v němž výsledek volby přivítala a připomněla, že v Austrálii je mnoho společností, které by se rády podílely na přípravě Her. Mezi ty, kdo pořádání Her v Číně přivítali nejvíce, patří sponzoři Her, pro něž je reklama na obrovském čínském trhu velkým lákadlem. Jeden ze sponzorů olympismu, výrobce nealkoholických nápojů zjistil, že v USA vypije jeden občan pět set litrů jejich nápojů za rok, v Evropě je to padesát litrů a v Číně pět deci.8 Čínští spotřebitelé tedy, jak vidno, mají ještě značné rezervy, a proto je dobré prezentovat se coby sponzor akce, na niž je celá Čína hrdá. Mezi hlavní zahraniční sponzory her budou patřit americké společnosti General Motors, Xerox, nizozemský Heineken, Fuji Photo Film z Japonska a Telstra z Austrálie. Další skupinu sponzorů tvoří firmy Coca Cola, Schlumberger/Sema, John Hancock, Kodak, McDonald’s, Panasonic, Samsung, Time Werner a Visa.

Činitelé nevládních organizací spatřují právě ve sponzorech Her ty, kteří by mohli významně tlačit na čínskou vládu ve věci dodržování lidských práv. Ředitelka asijské sekce HRW Sidney Johnosová se vyjádřila v tom smyslu, že telekomunikační společnosti, média a firmy zabývající se výpočetní technikou by měly působit na zamezení kontroly obsahu zpráv v tisku a na internetu a svým nezávislým zpravodajstvím podporovat myšlenku svobody projevu. Oděvní a obuvnické firmy by se měly zaměřit na kritiku dodržování základních pracovních práv. Stavební a dopravní společnosti a urbanistické firmy by měly trvat na spravedlivých kompenzacích a přiměřeném postupu vůči lidem, kteří budou vystěhováni ze svých domovů kvůli výstavbě olympijských areálů. Ve svých reklamách by potravinářské společnosti měly najít způsob, jak veřejně demonstrovat demokratické principy, jako například svobodu projevu. A zpravodajské společnosti, které dostanou práva informovat o dění na olympijských hrách, by kromě sportovních reportáží měly přinášet i zprávy o konkrétních případech porušování lidských práv.9 K tomuto pozoruhodnému seznamu možností je však třeba poznamenat, že s výjimkou mediálních společností neexistují firmy, v jejichž ekonomickém zájmu by bylo podnikání výše zmíněných opatření, a tudíž jde o pouhý apel na jejich morálku.

Postoj USA ke kandidatuře Pekingu

Měřeno příkladem z roku 1993 měl na čínskou kandidaturu zásadní vliv také postoj hlavní světové mocnosti – USA. Administrativa George Bushe ml. se rozhodla protentokrát v otázce čínské olympijské kandidatury zachovat přísnou neutralitu a to přesto, že na ni byl vyvíjen silný tlak ze strany Kongresu a skupin zabývajících se lidskými právy. Jde o výraznou změnu postoje oproti předešlé kandidatuře Pekingu v roce 1993, kdy se kvůli porušování lidských práv Washington před zasedáním MOV vyslovil jednoznačně proti ní. Čínští představitelé si poté stěžovali, že americký odpor byl hlavním důvodem, proč Peking při výběru pořadatele LOH 2000 neuspěl.

Postoj současné americké exekutivy nebyl nijak jednoznačný. Ještě 3. května 2001 ministr zahraničí Colin Powell prohlásil, že výběr pořadatelské země „je na nezávislém rozhodnutí MOV (…) ačkoliv jsem si jistý, že by je mohlo zajímat, co k tomu říká Kongres nebo administrativa“­.10 Kongres se rozhodl usnesením Komise pro mezinárodní vztahy kandidaturu Pekingu nepodpořit (26 hlasujících usnesení schválilo – proti bylo 6).11 Jednalo se o iniciativu jak strany republikánské, vedené republikánem Tomem Lantosem, tak strany demokratické. Mluvčí ministerstva zahraničí Richard A. Boucher vyjádřil postoj exekutivy prohlášením: „rozhodli jsme se nerozhodnout“.

Na straně exekutivy přesto existovaly ohledně volby určité obavy. Například „nejmenovaný zdroj“ deníku Washington Post upozorňoval na to, že přes vyjádření neutrality ze strany USA, bude Čína v případě prohry Spojené státy stejně obviňovat.

Postoj, který nakonec administrativa zaujala doporučovaly i nezávislé instituce jako Brooking Institution, které zdůrazňovaly, že opakování roku 1993 by mohlo poškodit americko-čínské vztahy podnícením čínského nacionalismu a protiamerických nálad. Americká administrativa by se raději měla vyhnout zbytečnému vyvolávání hněvu Čínského lidu a neovlivňovat nezávislé rozhodování MOV. Upozorněno bylo také na to, že minimálně na dobu příprav LOH by se mohly zlepšit čínské vztahy s Tchaj-wanem.12

Svou neutralitu vyjádřil rovněž Americký olympijský výbor, což je dáváno do souvislosti s jeho snahou vyslat své kandidátské město pro volbu LOH 2012, přičemž čínský úspěch by měl být pro tuto kandidaturu spíše přínosem.

Kritici postoje americké exekutivy z řad obhájců lidských práv vyjadřovali svůj souhlas spíše s dřívějším postojem Clintonovy administrativy, která byla na jedné straně neustálým kritikem Číny v oblasti lidských práv a na straně druhé podporovala čínské snahy v oblasti ekonomické, jakou bylo například úsilí o vstup do Světové obchodní organizace.13

Příklady historie

To, že se LOH v roce 2008 budou konat v nedemokratické zemi není situace nijak nová. Média si této okolnosti všímají často, a proto je možné najít mnohá srovnání s rokem 1936 a Olympijskými hrami v Berlíně, stejně jako s OH 1980 konanými v Moskvě, nebo s mistrovstvím světa ve fotbale z roku 1978, které se odehrálo v Argentině. Položíme-li si otázku, zda konání významné sportovní akce může v dané zemi přispět k demokratizaci, je, v případě byť jen povrchního přezkoumání výše zmíněných příkladů, odpověď jednoznačně záporná. Nejkřiklavějším dokladem pak je berlínská olympiáda.

V roce 1932 byli členové Olympijského výboru ve stejné pozici jako ti dnešní, kdy při výběru kandidátského města přihlédli spíše k narůstající ekonomické moci Německa, než aby se zabývali porušováním lidských práv v zemi. V roce 1933 Hitler osobně ujišťoval předsedu MOV, že principy Olympijské charty budou respektovány. Rok před konáním her byly přijaty norimberské zákony, v samotném roce 1936 Německo obsadilo demilitarizované pásmo v Porýní. Přesto Německo dokázalo budit zdání plnění toho, k čemu se zavázalo: po dobu konání her z Berlína zmizely nápisy „židům vstup zakázán“ a v čele Německého olympijského výboru zůstal Theodor Lewal, „přestože byl židovského původu“. Hry samotné pak byly skvěle využity k propagandě německého nacistického civilizačního modelu a co následovalo po olympiádě snad není třeba připomínat.

Rovněž mistrovství světa ve fotbale z roku 1978 konané v Argentině zemi nepřineslo žádný posun ve směru k demokracii. Po šampionátu následovala další vlna zatýkání a mizení politický protivníků, mučení a potírání demonstrací, čemuž předcházel triumf domácího mužstva a tím i posílení režimu generála Vidella.14

Od Olympijských her v Moskvě se rovněž čekalo, že by mohly být důvodem k určitým demokratizačním posunům v Sovětském svaze, což naznačovaly i závazky, jež na sebe Brežněvův režim v několika předcházejících letech vzal. Okupace Afghánistánu a následný bojkot her však situaci poněkud změnily…

Pokud však opravdu budeme současnou situaci přirovnávat k těmto příkladům z historie, je třeba rovněž připomenout jeden podstatný rozdíl, který zde například oproti roku 1936 existuje. Tím podstatným rozdílem je úroveň médií. Úroveň (a role), jaké tyto měly v roce 1936, je s dnešní situací nesrovnatelná a v roce 2008 bude situace pravděpodobně ještě odlišnější. Možnosti a rychlost přenosu dat je však pouze jedna záležitost, druhou je to, jaký přístup k novinářům zvolí pořadatelé a nakolik svobodný bude přístup k informacím. O dobrý obraz své země ve světě Čína určitě stát bude, což by mohlo přispět, jak již bylo zmíněno, k určitému uvolnění v otázce porušováni lidských práv, či k stabilizování její pozice v rámci systému mezinárodních vztahů.

Vztah Číny a Tchaj-wanu

Při posuzování toho, co pořádání LOH 2008 Pekingem přinese, bývají zmiňovány jak klady, tak i zápory jednotlivých okruhů problémů. V otázce vývoje vztahů Číny ke své „neposlušné provincii“ Tchaj-wanu, však komentátoři zmiňují především ty kladné stránky. Většina expertů se totiž shoduje na tom, že úspěch Číny, jakým je možnost organizovat olympiádu, na ni rovněž přenese tlak požadavků vylíčit zemi jako stabilního a zodpovědného aktéra mezinárodních vztahů.15 Proto si Čína s největší pravděpodobností nebude moci dovolit jakoukoliv vážnější konfrontaci s Tchaj-wanem. Obdobně smýšlí i tchaj-wanští představitelé, předseda Rady pro záležitosti pevniny (Číny) Tsaj Jing-wen řekl, že úspěch při výběru pořadatele her „může stabilizovat region a usnadnit zařazení pevniny do mezinárodního společenství jako zodpovědného člena“.16 Zás­tupci výše zmíněné instituce však také upozorňují na to, že se v Číně může rovněž prohloubit už beztak rostoucí nacionalismus, což by jednak zbrzdilo demokratizační proces na pevnině, ale ovlivnit to může i touhu po návratu Tchaj-wanu pod čínskou kontrolu po skončení her. Úspěch Číny je však na Tchaj-wanu přijímán většinou velmi pozitivně, či nadšeně, a to jak veřejností, tak oficiálními představiteli, kteří se okamžitě nabídli s finanční pomocí při zajišťování her a současně uvítali možnost účasti tchaj-wanských firem na budování nové infrastruktury v Pekingu.

Závěr

Vztah mezinárodního společenství (zejména Západu) k Říši středu byl v posledním desetiletí charakterizován určitou dvojakostí ve vztahu ekonomické zájmy vs. kritika lidských práv. Čína byla vždy respektována pro svůj velký a perspektivní trh, jako důležitý strategický partner v mnohých i vzdálených koutech světa, což v praktické zahraniční politice rozličných států brzdilo ostrost jejich kritiky týkající se respektování lidských práv. Do budoucna je možné předpokládat, že s narůstající ekonomickou silou Číny bude v mnoha státech na oficiální úrovni tato kritika nadále slábnout, neboť na vzájemných dobrých vztazích bude záviset stále více pracovních míst a stále větší část zahraničního obchodu. Mezinárodní společenství je však tvořeno i jinými aktéry než pouze národními státy, a proto oslabení kritiky například ze strany nevládních organizací lze jen stěží očekávat. Jejich omezený vliv by se měl soustředit především na sdělovací prostředky, které snad jediné mohou situaci v Číně tlakem zvenčí nějak ovlivnit. Snaha o dobrý obraz země ve světě by mohla být důležitým faktorem,který však nelze přeceňovat (neboť i média se dají obelstít). Do budoucna se jako oprávněně optimistický pohled jeví spíš výše zmiňované zintenzivnění míry zodpovědnosti Číny vůči okolnímu světu na poli mezinárodních vztahů. Toto tvrzení je v současné době podporováno především loajálním stanoviskem čínské zahraniční politiky vůči „válce proti terorismu“ vedenou USA a jejich spojenci. Jak však bylo zmíněno na počátku příspěvku, dokázala čínská vláda i tuto svou vnější vlídnost zneužít k vnitřním represím. Otázky, zda si Čína se svým pohrdáním lidskými právy zasloužila Hry, jsou už dnes v podstatě podružné. Konání olympijských her v této zemi je faktem a bude zajímavé sledovat, jakým způsobem se s tím ona sama, ale i okolní svět vyrovnají.

Poznámky pod čarou

  1. Human Right Watch World Report 2002: China and Tibet.
  2. Tong, B. (2001): Party has betrayed China.
  3. Kristof, N., WuDunn, S. (1996): Čína se probouzí, boj o duši rozvíjející se mocnosti, Praha, Dita, s. 88–94.
  4. Lam, W. (2001): What the Games Mean for “New China”.
  5. Olympics and Human Rights: Beijing in 2008.
  6. Lam (2001).
  7. Proper, L. (2001): Peking 2008 – rozpaky i naděje.
  8. Tamtéž.
  9. Jones, S.: Require Rights Guarantees From Olympic Hosts, International Herald Tribune, 11. 7. 2001.
  10. Mufson, S.: U.S. Decides To Stay Neutral On Beijing’s Olympic Bid, Washington Post, 25. 6. 2001.
  11. Tamtéž.
  12. U.S. – China Relation.
  13. Power, J.: No to a Beijing Olympics.
  14. In the Name of Human Rights – Say No to Beijing’s Bid for the 2008 Olympics.
  15. China and Olympics diplomatic games.
  16. Lam (2001).
blog comments powered by Disqus
Autor
Ondřej Rojčík
Rubrika
Články
Témata
Publikováno
28. 10. 2002