Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Americký mýtus o boji proti terorismu

Článek, který máte před sebou, vyšel necelé dva měsíce před tragickými událostmi 11. září 2001 v prestižním americkém internetovém časopise, zaměřeném na mezinárodní politiku a světovou bezpečnost. Tehdy nevzbudil takřka žádnou pozornost. O dva měsíce později byl zpětně „objeven“ americkou akademickou obcí a pomohl vyvolat známou vlnu kritiky na adresu amerických tajných služeb. Je zasvěcenou výpovědí o naprosté nezodpovědnosti ze strany CIA v otázce Afghánistánu a teroristické skupiny Al-Kajdá a obsahuje bez nadsázky takřka prorocká slova o nutnosti okamžité změny americké protiteroristické strategie.

Péšávár – Mýtus boje proti terorismu

Od bombových útoků na americké ambasády v Tanzanii a Keni v srpnu 1998 utratily Spojené státy miliardy na boj proti terorismu. Desítky milionů byly investovány zejména na operace zvlášť zaměřené na Usámu bin Ládina a jeho teroristickou organizaci Al-Kajdá. Vysoce postavení američtí úředníci směle prohlašují, a to i po sebevražedném útoku na loď USS Cole v adenském přístavu v loňském srpnu, že CIA a FBI skrytě „rozebírají“ bin Ládinovu organizaci „na kousíčky“. Po téměř devítileté zkušenosti s prací pro CIA v oblasti Středního východu (odešel jsem z Operačního ředitelství kvůli znechucení z četných problémů uvnitř CIA) si však dovolím tvrdit, že americký protiteroristický program na Středním východě a okolních oblastech je pouhý mýtus.

Péšávár, metropole severozápadního Pákistánu, leží na kulturní periferii Středního východu. Dál na západ je už je jen Afghánistán. Péšávár je však také místem, kde bin Ládin získával první zkušenosti v Islámském džihádu, když se v polovině osmdesátých let stal finančíkem a logistickým poradcem Maktab al-Chidamat, Úřadu služeb, krycí organizace pro rekrutování a získávání pomoci od muslimských, převážně arabských dobrovolníků pro válku proti Sovětům v Afghánistánu. Přátelství a známosti, navázané v Úřadu služeb, dala později vzniknout tajné organizaci Al-Kajdá, Základna, jejímž jasným cílem je vést džihád proti Západu, zejména Spojeným státům.

Podle afghánských a pákistánských zdrojů přicházeli bin Ládinovi muži běžně do Péšáváru a používali jej jako kontaktní místo pro telefonní, faxovou a internetovou komunikaci s okolním světem. Také účastníci útoků na ambasády pravděpodobně plánovali návrat do Pákistánu. Pokud by tam dorazili, nejspíše by je vřele přivítali početní bin Ládinovi přátelé v Péšáváru. Ve městě je zastoupen každý afghánský kmen a oblast a je ovládáno Paštuny, převažujícím etnikem v severozápadním Pakistánu a jižním Afghánistánu. Péšávár je také jednou z mocenských základen Talibanu, afghánského vládního fundamentalis­tického hnutí. Znát město skrz naskrz by bylo nepostradatelné pro jakýkoliv americký pokus polapit či zabít bin Ládina a jeho nejbližší spolupracovníky. Zpravodajské informace o Al-Kajdá nám nebudou k ničemu, pokud naše výzvědná síť nepokryje také Péšávár.

Lidé ze Západu však nemohou navštívit onu zaprášenou, bahnitou část muslimského světa, odkud bin Ládinovi pěšáci většinou pocházejí, a zůstat nepovšimnuti a nepoznáni. Žádný důstojník CIA v Pákistánu nemůže být schopen proniknout do afghánské komunity v Péšáváru či mezi tamní islámské náboženské školy, jež poskytují lidský a ideový potenciál bin Ládinovi a Talibanu, a vážně doufat v získání kvalitních informací o radikálním islámském terorismu, o najímání agentů ani nemluvě.

Dokonce ani muslimský důstojník CIA a rodilý mluvčí (a těch má CIA podle slov několika aktivních členů jen pár) nemůže dokázat o mnoho více nežli blonďatý, modrooký Američan. Agenti nemohou dlouho zůstat bez kontaktu se svými ambasádami a americký důstojník, nahlášený místní tajné službě, se v zahraničí nikdy dlouho neutají, a zejména pak v chudé zemi jako je Pákistán. Pokud se pokusí chovat jako jeden z nich, jako věřící muslim, který právě našel své ztracené bratry, brzy ze sebe – přinejlepším – udělá hlupáka.

V Pákistánu, kde je vládní výzvědná služba, stejně jako armáda, vysoce výkonná a nepříjemná, se CIA na mnoho nezmůže, pokud se jí tyto organizace postaví do cesty. A ony to dělají. Když se jedná o Taliban a Usámu bin Ládina, Pákistán a USA rozhodně nejsou spojenci. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou již dlouho špatné, v čemž hraje roli americká opozice vůči pákistánskému jadernému programu a v poslední době také proti podpoře Islámábádu kašmírským separatistům. Přítomnost bin Ládina jako hosta Talibanu v Afghánistánu pak do tohoto ohně přilila ještě trochu více oleje.

Jinými slovy, americká zpravodajská služba si pákistánskou pomoc při honbě na bin Ládina nezískala a nezíská. Jediný účinný způsob při boji s terorismem islámských radikálů na víceméně nepřátelském území je nasazení „neoficiálních agentů“, kteří jsou skutečně „tajní“ a ne tak očividně spojení s americkou vládou. Takový James Bond, jen bez všech těch udělátek, blondýn a Walthera PPK. Jenže ještě v roce 1999 žádný program na jejich nasazení do islámských fundamentalis­tických organizací v zahraničí nebyl odstartován. A jak mi nedávno řekl jeden důstojník, který na Středním východě sloužil: „My »tajní agenti« jsme se od studené války prakticky vůbec nezměnili. Pořád jsme ti samí údajní obchodníci s bůhvíčím, žijící v zámořských rezidencích. Rozhodně nechodíme do mešit a nepředstíráme modlení.“

Bývalý vysoký důstojník Blízkovýchodní sekce říká: „CIA pravděpodobně nemá jediného skutečně kvalifikovaného, arabsky mluvícího agenta původem ze Středního východu, který by byl schopen věrohodně zahrát muslimského fundamentalistu a byl by ochoten strávit roky života na hnusném jídle a bez ženské někde v afghánských horách. Prokristapána, vždyť většina našich lidí žije na předměstích Virginie. Takové věci my neděláme.“ Jeho mladší kolega byl ještě výstižnější: „Operace, které zahrnují průjmy coby denní chleba, se tu neodehrávají“.

Protiteroristické operace „za nepřátelskou linií“ jsou zkrátka příliš riskantní, než aby se jich důstojníci CIA přímo účastnili. Když jsem byl ještě na Operačním ředitelství, byla CIA schopná vyslat na setkání s potenciálně nebezpečným cizincem malou armádu agentů jen proto, že nebylo možné se s ním sejít v bezpečí americké ambasády. Důstojníci, kteří ještě stále pracují v utajení říkají, že ona byrokratická, riziko odmítající povaha CIA, jež pochopitelně odráží rostoucí odpor k fyzickému riziku v celé americké společnosti, se jen prohloubila.

Ani minulé úspěchy Operačního ředitelství nedokázaly připravit CIA na konfrontaci s radikálním islámským terorismem. Asi nejpamětihodnějšího vítězství dosáhlo Ředitelství proti militantním palestinským skupinám v sedmdesátých a osmdesátých letech. Lidé od CIA mohli ovšem s těmito lidmi často najít společnou řeč, vždyť oni obvykle pili, chodili za ženami a trávili spoustu času v drahých hotelech daleko od domova. A i tak nám tyto „průniky do OOP“ většinou nabídli sami diplomaté Jásira Arafata v USA.

I když odhlédneme od problému fundamentalismu a muslimského světa, jsou tu další: například fakt, že CIA vždy zatvrzele odmítala cvičit agenty, specializované na jen jednu nebo dvě země. Za celou sovětsko-afghánskou válku (1979–1989) si Operační ředitelství nedokázalo vytvořit tým expertů na Afghánistán. První náš člověk s jistou znalostí místního jazyka dorazil až v roce 1987, jen asi rok a půl před koncem války. Robert Baer, jeden z našich nejtalentovanějších důstojníků na Středním východě za posledních dvacet let (jediný, kdo byl schopen získávat po celá osmdesátá léta prvotřídní informace o libanonském Hizballáhu a palestinském Islámském džihádu), na začátku devadesátých let navrhoval, že by se CIA měla pokusit shromažďovat zprávy o Afghánistánu z okolních zemí střední Asie. Odpověď z ústředí zněla: „Příliš nebezpečné. A proč se vůbec namáhat? Vždyť studená válka tam pro nás skončila sovětským odchodem v roce 1989.“ Afghánistán byl příliš daleko a radikální islám byl považován za příliš abstraktní pojem. Od té doby se Afghánistán stal mozkovým a výcvikovým centrem pro islámský terorismus proti Spojeným státům, přesto však CIA nenechává nikoho ze svých důstojníků zabývat se Afghánistánem víc než dva tři roky.

Až do října 1999 nenavázal nikdo od CIA kontakt s Ahmadem šáhem Masúdem, vládcem severního Afghánistánu a vůdcem jediných opozičních sil, stále bojujících proti Talibanu. Byl nejschopnějším velitelem protisovětských mudžahedínských guerill a jeho armáda se nyní dnes a denně potýká s arabskými vojáky Usámy bin Ládina, ale žádný důstojník CIA zatím jeho muže nezkontaktoval kvůli informacím o bojových liniích či o zajatých pákistánských, afghánských nebo arabských svatých bojovnících.

Protiteroristická centrála CIA, která má nyní stovky zaměstnanců z mnoha vládních agentur, byla vytvořena Duane „Dewey“ Clarridgem, mimořádným byrokratickým mozkem, schopným v polovině osmdesátých let během méně než roku změnit oddělení o třech lidech, jedné místnosti a jedné televizi naladěné na CNN v kolos, který začal zápolit s tajnou službou Blízkovýchodní sekce o vedoucí roli v boji proti terorismu. Centrála však metody CIA nijak nezměnila. Jak uvedl jeden z jejích vyšších důstojníků: „Moc nás nezajímaly detaily jednotlivých operací – jak se napíchnout do té či oné skupiny. Vítězstvím pro nás bylo, že se po nás Twetten (Thomas Twetten, tehdejší šéf tajné služby Blízkovýchodní divize – pozn. překl.) přestal vozit.“ Já sám jsem za celou svou kariéru v CIA nikdy neslyšel o žádném náboru agentů pro operace proti cílům na Středním východě. Takové věci jako by se v dlouhodobém plánování vůbec nevyskytovaly.

George Tenet, který se stal šéfem CIA v roce 1997, opakovaně označuje americký protiteroristický program za „mohutný“ a povětšinou úspěšný ve „zneklidňování“ bin Ládinových teroristů a „omezování jejich možností.“ Tvrdí, že si proto „nemohou být jisti vlastním bezpečím.“ Ředitel odboru pro boj proti terorismu při Radě národní bezpečnosti za Clintonovy administrativy i nyní za Bushe Richard Clark si je jist, že bin Ládinovi muži se v noci „choulí u ohně“ v Afghánistánu „ve strachu koho dostaneme příště.“

Máme-li porazit Usámu bin Ládina, musíme se otevřeně spojit s Ahmadem šáhem Masúdem, který má stále slušnou šanci rozbít kmenovou koalici, podporující Taliban. Právě to, spíše než nějaké tajné protiteroristické operace na Středním východě, může nakonec donutit vůdce organizace Al-Kajdá prchnout z Afghánistánu, kam na něj nemůže dosáhnout americká a spojenecká výzvědná služba ani armáda.

Do té doby mohou Usáma bin Ládin a jeho muži spát u svých ohňů docela klidně.

Gerecht, R. M.: Peshewar: The Counterterrorist Myth. The Atlantic Monthly, July/August 2001.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
5. 3. 2002