Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Pobaltí – hrozba pro NATO?

George Bush při svém loňském projevu ve Varšavě, kde slíbil vymazat „umělé hranice dělící Evropu již příliš dlouho“, pobízel NATO k rozšíření nabídky členství pro nové kolo rozšiřování, které má proběhnout po summitu v Praze v listopadu 2002. Pokud NATO nabídne dalším zemím, aby se připojili, je pravděpodobné, že Estonsko, Litva a Lotyšsko budou mezi dalšími pozvanými nebo budou dokonce jedinými. Myšlenka jednotné Evropy má své základy již na počátku studené války, ale v případě, že by se členy NATO staly státy, které byly dříve sovětskými republikami, překročila by Severoatlantická aliance novou hranici a mohla by tak vytvořit hrozbu své vlastní bezpečnosti.

Od 11. září přitahuje možnost rozšíření NATO nový zájem a stává se aktuálnější. Samotné NATO si potvrdilo svůj význam, když uplatnilo poprvé článek 5 Severoatlantické smlouvy, který praví, že „ozbrojený útok na jednoho nebo více členů NATO v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok na všechny“. Aliance přivítala nabídky a intenzivní spolupráci s Ruskem v boji proti terorismu, ale možnost, že NATO může dosáhnout až na dřívější sovětské území Kreml nepotěšila. Rusko varovalo před obnovováním napětí. Od zapojení NATO do války v Jugoslávii v něm vidí mnozí Rusové nástroj západního vlivu a vměšování se do oblastí, které Rusko stále považuje za sféry svého vlivu.

Putin sice učinil bezprecedentní krok, když se rozhodl spolupracovat se Spojenými státy a jejich spojenci v boji proti terorismu, nicméně stále odmítá rozšíření NATO na území bývalého Sovětského svazu. Při své návštěvě v Bruselu v říjnu minulého roku Putin prohlásil, že podporuje rozšiřování a prohlubování vztahů mezi Ruskem a NATO, ale stále odmítá východní rozšíření aliance. A to miminálně do té doby, než se NATO promění z vojenské organizace na organizaci politickou. Což se nezdá být příliš pravděpodobné.

Nicméně Putinova poznámka svědčí o obavách, s jakými se Rusko na rozšíření NATO dívá. Rozšíření NATO o pobaltské státy by sebou neslo riziko toho, že aliance překročí hraniční bod ve vztazích s Ruskem, což by mohlo alianci ohrozit, pokud ne zničit – alespoň v její současné podobě, ve které hraje roli ochranného valu západu – role, která přinejmenším v současnosti potřebuje ruskou výpomoc. Od konce studené války se sice NATO zabývá i peacekeepingem, řešením etnických sporů či dokonce pomocí při ekonomickém rozvoji, ale jeho primárním cílem stálé zůstává „svoboda, společné dědictví a civilizace“ jeho členů a udržování „stability a prosperity v Severoatlantické oblasti“. Každá země, která vstoupí do aliance, by měla zvýšit bezpečnost ostatních členů. Pokud NATO směšuje primární a sekundární cíle (jako v případě bývalé Jugoslávie, kde „západní hodnoty“ motivovaly NATO k akci), riskuje přinejlepším vnitřní rozpolcenost, přinejhorším nechtěnou válku.

NATO bylo založeno, aby bránilo západní Evropu před Sovětským svazem. Ačkoliv Sovětský svaz již neexistuje, Rusko stále disponuje 5800 jadernými zbraněmi, chemickým a biologickým arsenálem a armádou v počtu nejméně 1,2 milionu mužů, kterou by neváhalo použít dokonce i proti svým vlastním občanům (jako ukazuje příklad války v Čečensku). Ruští politici pokládají za velmi důležité udržení statutu velmoci. Rusko si tak stále nárokuje hegemonii v bývalých sovětských republikách. Podporuje pro-ruského diktátora v Bělorusku Lukašenka, používá ropu a plyn k zajištění vlivu na Ukrajině, v Gruzii a dalších bývalých republikách tak, aby podporovaly společnou bezpečnost a ekonomickou spolupráci uvnitř Společenství nezávislých států, kterému Rusko dominuje. K Pobaltí Rusko zaujalo chytrý přístup. Ruská hranice s Estonskem a Lotyšskem byla sice vymezena, ale Rusko odmítlo z technických důvodů podepsat dohody, které by ji právně zakotvily. Uznané hranice jsou přitom jedním z předpokladů pro členství v NATO. Putin také zdůraznil, že i když jsou Rusové rozptýleni po bývalých patnácti sovětských republikách, zůstávají stále jedním národem. I takové projevy zintenzivňují snahu baltských států o přistoupení k NATO.

Co by členství baltských zemí znamenalo pro NATO? Vzhledem ke své celkové populaci menší než osm milionů a s polohou v odlehlé části Evropy nepředstavuje Pobaltí pro NATO příliš velký zisk, zato představuje strategické riziko pro Rusko. Narva je necelých stopadesát kilometrů od Petrohradu – což je vzdálenost, kterou taktická jaderná střela urazí za pouhé minuty. Litva hraničí s Kaliningradskou oblastí (kde je umístěno velitelství Ruské baltské flotily a kde mohou být rozmístěny i jaderné zbraně) a s Polskem, členem NATO od roku 1999. Pokud by se pobaltské hranice s Ruskem staly hranicemi Ruska s NATO, obklopilo by NATO celou Kaliningradskou oblast a mohlo by ji odříznout, kdykoliv by se mu zachtělo. Tento faktor a potenciální blízkost jaderných zbraní NATO k druhému největšímu městu Ruska by mohlo vyvolat impulzivní poplach na ruské straně.

Demografické dědictví po Sovětském svazu je dalším závažným důvodem pro nepozvání Estonska a Lotyšska do NATO. Během 50. let začal Sovětský svaz stavět v Estonsku elektrárny a těžit ropu, přičemž práci zde nacházeli především Rusové. Stalo se také dobrým zvykem umisťovat vojáky a důstojníky KGB v důchodu do Narvy a na různá jiná místa v Pobaltí, čímž se mezi lidi známé svou záští a odporem k sovětskému režimu dostávaly loajální ruské kádry. Po osamostatnění odešlo z Estonska do Ruska téměř 16 tisíc Rusů, přesto zůstává Narva z 95 % ruským městem. V Estonsku tak tvoří 32 % populace Rusové, v Lotyšsku 36 %. Před rokem 1940 bylo v Estonsku 8 % Rusů, v Lotyšsku 10 %.

Litva se při získání nezávislosti snažila odvrátit problémy spojené s ruskou menšinou (asi 8 %) tím, že nabídla občanství všem obyvatelům země. Lotyšsko a Estonsko se rozhodly přijmout vůči ruské menšině spíše restriktivní politiku. Od roku 1991 se snaží podporovat ruskou emigraci tím, že naprosté většině z nich odmítají naturalizaci. Každý, kdo byl občanem Lotyšska a Estonska před rokem 1940, má právo na občanství, ale ti, kteří přišli později (především Rusové), nedostanou občanství automaticky. Rusové, kteří přišli po válce, musí tedy pro získání občanství skládat zkoušky z místního jazyka a historie. Jen málo Rusů žijících v sovětských pobaltských republikách se naučilo místní jazyk. Složení zkoušky je pro většinu z nich velmi obtížný úkol, pro některé starší Rusy takřka nemožný.

Důsledkem této politiky je fakt, že asi 200 tisíc ruských obyvatel Estonska nemá estonské občanství. Dalších 70 tisíc stálých obyvatel má stálý pobyt v Estonsku, ale ruský pas. Z druhé skupiny je asi 17 tisíc bývalých důstojníků Sovětské armády a KGB, což může představovat významný bezpečnostní problém.

V Lotyšsku je situace podobná. Téměř 550 tisíc obyvatel Lotyšska má cizinecký pas a dalších 17 tisíc stálých obyvatel má přímo ruský pas. Mezi nimi je i množství bývalých vojáků nebo členů KGB.

Pobaltští politici odmítají hovořit o diskriminaci ruských menšin, ale ta je stejně viditelná i pro náhodné návštěvníky i běžné obyvatele. V Lotyšsku a Estonsku – dokonce i v Narvě a městech jako Tallin a Riga, které mají polovinu nebo více obyvatel Rusů – nejsou takřka vůbec nápisy v ruštině. V některých oblastech Estonska, kde tvoří Rusové více než polovinu populace, má ruština statut druhého oficiálního jazyka – ale ve státní televizi je v ruštině denně jen patnáct minut vysílání. V Lotyšsku musí být minimálně 75 % vysílání v lotyštině. Většině baltských Rusů tedy nezbývá než si tvořit pohled na svět skrze ruské rádio a televize, které jsou dostupné ve všech třech pobaltských zemích. Přístup pobaltských států se tak stává spíše kontraproduktivním a nebezpečným pro ně samé. Situace je vyhrocená především v Lotyšsku, kde si místní Rusové na základě jazykového zákona museli změnit jména tak, aby odpovídala lotyšské gramatice a výslovnosti (například místo „Ivan“ „Ivans“), což jim připadá velmi ponižující. Pro všechny povolání od popelářů k politikům jsou stanoveny povinné úrovně znalosti jazyka, které musí mít. Tyto znalosti jsou pak kontrolovány. Ovládnutí jazyka kontroluje Národní jazyková inspekce, které sleduje také používání lotyštiny Rusy v práci. V případě, že „ilegálně“ používají ruštiny, mohou dostat pokutu, může jim být uzavřen obchod nebo může přijít nečekaná návštěva z finančního úřadu.

Tohle všechno pochopitelně podněcuje nepřátelství baltských Rusů ke svým vládám. Mezi Rusy často vládne beznaděj, která vede k růstu alkoholismu a drogové závislosti. Mnozí Rusové tvrdí, že žijí v „etnokracii“, nikoliv v demokracii. Sami o sobě také někdy mluví jako o „mimozemšťanech“. Mají problémy sehnat zaměstnání, na které jsou kvalifikováni a cítí se odvrženi většinovou společností. Mnoho z nich by se sice rádo přestěhovalo do Ruska, ale většinou tam nemají žádné vztahy ani kontakty. Na počátku 90. let byly vztahy mezi Rusy a Estonci tak vyhrocené, že Rusové v Narvě dokonce uvažovali o odtržení od Estonska. Nedávné útoky Estonců na rusky mluvící obyvatele v severním Estonsku dokonce vedly k tomu, že Rusové dali do oběhu petici požadující rozmístění ruských sil peacekeepingu v Estonsku. Nic z toho nevěští nic dobrého pro členství v NATO, které by mělo být závislé na vnitřní stabilitě, demokracii a dodržování lidských práv členských států.

Pobaltští Rusové doufají, že Pobaltí vstoupí do Evropské Unie a zřekne se své účasti v NATO, ve které vidí Rusové „nepřátelskou“ organizaci. Spoléhají se na to, že EU netoleruje poškozování práv menšin. Oproti tomu se obávají, že vstup do NATO by pobaltské vlády posílil natolik, že by ještě více omezily ruskou menšinu, a začaly by na ni pohlížet jako na možnou pátou kolonu. Litevci, Lotyši a Estonci naopak vidí vstup do NATO jako otázku svého národního přežití, zatímco EU vidí především v rámci zavádění nepříjemných evropských standardů. Průzkumy veřejného mínění ve všech tří zemích odráží rozdělení etnické podpory či opozice vůči NATO a EU.

Pro obrannou alianci je zacházení s ruskými menšinami vážnou otázkou. V případě nepřátelství mezi NATO a Ruskem je nejisté, ke komu by se pobaltští Rusové bez občanství přiklonili v případě, že by se cítili ohroženi nebo utlačováni. Mohlo by je Rusko využít k vytvoření opozice uvnitř NATO? Jak by si mohly státy, které jim odmítají občanství, zasloužit jejich loajalitu? Na čí straně by bojovali? Pro tisíce obyvatel Pobaltí, kteří mají ruský pas, je odpověď na poslední otázku jasná.

Pobaltské státy se nespoléhají jen na vlídný ruský přístup k zajištění jejich bezpečnosti, ale stejně tak nemohou západní představitelé ignorovat strategické riziko a založit své rozhodnutí o rozšíření NATO jen na současném dobrém vztahu Moskvy k alianci vzhledem ke spolupráci v boji proti terorismu. K této spolupráci se Kreml hlásí stejně horlivě, jako ji ruská veřejnost odmítá. Spolupráce může rychle zmizet ve chvíli, kdy se objeví nový konflikt zájmů. Problémem se může stát například otázka Taiwanu, který chtějí Spojené státy bránit. Před 11. zářím se ale Rusko blížilo ke strategické alianci s Čínou, která ke sjednocení s ostrovem zaujímá stále razantnější postoj. Ruští nacionalističtí politikové mohou zkusit využít výskytu velkého množství nespokojených ruských cizinců v Estonsku a Lotyšsku, z nichž tisíce mají vojenský výcvik a jsou povinni věrností k Rusku. Navíc v zemích, které Rusko tradičně vidí jako své „okno na západ“ a které byly částí Ruska více než tři století. Zde je jen možné připomenout využití sudetských Němců předcházející okupaci Československa před druhou světovou válkou. Všechny tyto faktory, a navíc bezprostřední blízkost Estonska a Petrohradu a absence hraničních smluv s Ruskem, mohou zamezit připojení Estonska a Lotyšska k NATO. Isolace Kaliningradské oblasti v případě vstupu Litvy by měla zabránit také jejímu vstupu do NATO.

Argumenty, že Rusko je slabé a proto by nemělo mít místo v plánech NATO na rozšíření, nemohou obstát. Rusko je stále nukleární velmoc. Jeho potenciál rušitele, pokud ne přímo ničitele mezinárodní rovnováhy, musí stále zajímat západní politiky. Ponížení pocházející z rozšíření NATO do bývalých sovětských území může vést jednoho dne k tomu, že Kreml začne vzbuzovat mezi veřejností nacionalistický sentiment. Vstup Pobaltí do NATO nemá v podstatě smysl – expanze do bývalých sovětských republik příliš nepobízí Moskvu k budoucí spolupráci se Západem. Jejich vstup by také mohl vést k „finlandizaci“ aliance – přijímaní stále smířlivější politiky vůči Rusku. Baltští členové NATO, dychtiví odvrátit nespokojenost mezi velkou částí své populace a neochotní popudit si svého velkého souseda, mohou blokovat rozhodné akce NATO vůči Rusku. I po akci v Kosovu se v relativně homogenním NATO objevila opozice. Jaký druh dohody uvnitř NATO by tedy mohl býti dosažen v případě sporů s Ruskem?

NATO musí zvážit budoucnost, ve které již neexistuje protiteroristická aliance mezi Ruskem a Západem, ve které se Moskva vrátí k protizápadní politice. Při podpoře vstupu Pobaltí do NATO a vývoje vojenské síly EU kompatibilní s NATO se musí NATO vyvarovat rozšiřování založeného na hodnotách a sekundárních cílech, a zaměřit se především na primární úkol – udržovat a chránit bezpečnost svých současných členů. NATO se musí vyhnout proměně v klub, do kterého může vstoupit každá země, která má odpor k Rusku, aby zůstalo efektivní a jednotnou vojenskou aliancí. Každý nový člen by měl posílit bezpečnost současných členů – to by mělo být hlavní kritérium pro přijetí. Zde baltské státy selhaly.

Vypracováno na základě článku Tayler, J.: The Next Threat to NATO. The Atlantic Monthly, February 2002.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
David Müller
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
6. 5. 2002