Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Budoucnost politického islámu

Byly teroristické útoky na New York a Washington posledním vzdechem radikálního islámu, nebo byly naopak předzvěstí dlouhodobě vyhrocených vztahů mezi muslimy a západním světem? Postaví se muslimové proti násilí a přiblíží se Západu, nebo nechají Usámu bin Ladina a jeho následovníky určovat vztahy mezi muslimy a Západem?

Odpovědi na tyto otázky leží z velké části také na bedrech Bushovy administrativy. Válka proti terorismu zasadila těžkou ránu personálním a operačním možnostem Ladinovy sítě Al Kajdá a prakticky zničila její infrastrukturu. Důležitým faktem je také to, že tato akce zbořila mýtus neporazitelnosti, který mezi radikálními muslimy vznikl po porážce Sovětského svazu v Afgánistánu. Není ale jisté, zda tato kampaň dokáže oslabit tenze uvnitř politického islámu samého.

Na útok na Spojené státy můžeme nahlížet ze dvou perspektiv. Z jedné je to nesporný úspěch a důkaz toho, že pár jedinců je schopno zasadit úder supervelmoci. Z pohledu druhého je to však porážka, neboť americká odveta útočníky prakticky zničila. Spojené státy nemohou však zůstat pouze u toho, jejich nynějším úkolem je hledat hlubší zdroje politicky motivovaného násilí v islámu.

Mnoho tváří islámu

Prezident Bush při začátku kampaně zdůraznil, že Spojené státy vedou válku proti terorismu, ne proti islámu. Ale tato snaha po oddělení politiky od islámu znamená nepochopení reality muslimského světa. Islamismus jako politická ideologie, která se zakládá na víře, že Korán má co říci k tomu, jak má být stát a sama společnost uspořádána, zůstává stále nejdůležitější ideologickou silou v regionu.

Fenomén islamismu není možno označit za uniformní proud. Právě naopak, je tvořen mnoha rozličnými formami, které se dále vyvíjí. Člověk se může setkat se skupinami radikálními i umírněnými, politickými či apolitickými, tradicionalis­tickými či modernistickými, demokratickými i autoritářskými. Důkazem je široké spektrum skupin s fanatickým Talibanem na jednom konci a tureckou pokrokovou a demokratickou stranou Fazilet/Ak na straně opačné.

Turecké apolitické hnutí Nur například přijímá jakoukoliv formu vědy, neboť sekulární vědecká znalost posiluje víru v boží zázraky. Islámská feministická hnutí zkoumají Korán a šáríju, aby mohla rozlišit, co je přímo odvozené z Muhammadova učení a co vzniklo na základě příkazu vládců (zákaz řízení automobilu pro ženy v Saudské Arábii). Toto jsou jen některá ze spousty hnutí, která pracují s médii, řídí sociálně prospěšné aktivity, stojí za školami a nemocnicemi, což těmto hnutím dává podstatný vliv na islámskou společnost.

Islamismus se stal základním kamenem politické rétoriky muslimského světa. Jestliže se západní svět při hledání zdrojů svých politických ideologií vrací k Magně chartě, americké či francouzské revoluci, pro muslimy je vodítkem k dobré vládě a konceptu sociální a ekonomické spravedlnosti Korán. Ten však neposkytuje přesný návod, jak by moderní islámský stát měl vypadat. Ostatně pokusů o podobný stát není mnoho a žádný z nich nenabízí uspokojivý model. Islamismus se tak stává základem ke kritice, útokům, či dokonce pokusům o svržení režimů, které jsou vnímány jako autoritářské, zkorumpované, nekompetentní a nelegitimní.

Žádná jiná ideologie není, co do vlivu v muslimském světě, s islamismem srovnatelná. Nacionalistické strany v regionu jsou slabé a zdiskreditované. Navíc byly v mnoha případech absorbovány právě islamismem. Levice je příliš roztříštěná. Není ani myslitelné, že by se liberálním demokratům podařilo v jakémkoli muslimském hlavním městě uspořádat masovou akci na jejich podporu. Zdá se, že islamismus na určitou dobu ovládl intelektuální pole v této části světa a nějakou chvíli potrvá, než se liberální demokracii podaří v regionu zvítězit. Tento proces je však stále ještě v plenkách a časový horizont je tak příliš vzdálený.

Dynamický fenomén

Většina pozorovatelů se na fenomén politického islámu dívá jako na cosi neměnného a nekompatibilního s demokracií – což je dáno samotnou podstatou islámu jako náboženství.

Tento náhled islámské problematiky je však chybný. Základní otázkou není „Co je islám?“, ale „Co chtějí muslimové?“. Prakticky jakékoli náboženství může být užito k interpretaci politických problémů. Moderní islám je tak dynamický fenomén, který v sobě neobsahuje pouze bin Ládina a Taliban, ale též liberální proud, snažící se o reformy islámské společnosti. Tradicionalisté pochopitelně vidí v liberálech hrozbu, ale značná část muslimů, včetně mnoha islamistů, berou tyto snahy vidět tradiční hodnoty skrze moderní náhled jako základní otázku pro současný islám.

Islám také prožil dlouhá staletí intelektuální stagnace. Období západní kolonizace muslimského světa vedlo k ještě větší marginalizaci islámského intelektuálního života. Po znovuzískání nezávislosti se pak situace příliš nezlepšila, protože spousta vlád tendovalo k evropské formě kvazifašistických vůdcovských režimů. V dnešní době se však islám dostává do období obnovené kreativity, svobody a nezávislostí. Spousta z těchto prvků se ironicky objevuje na Západě, kde muslimské instituce rozvíjejí debaty a začleňují do islámu nové ideje.

Proces diverzifikace a evoluce moderního islamismu je hnán kupředu mnoha silami, v prvé řadě je však závislý na míře tolerance režimu, pod kterým se vyvíjí. Mnoho monarchů či doživotních vůdců jej totiž chápou jako ohrožení svého postavení. Charakter režimu tak podstatně determinuje postavení islamistů v daném státě.

Naprostá většina islamistů dnes věří v demokratické hodnoty s důrazem na lidská práva. Přitom jsou to právě oni, kdo obvykle nejvíce doplácí na absenci těchto práv, protože se mohou často dostat do opozice proti lokálním vůdcům.

Je tu však otázka, zda jsou islamisté schopni vytvořit efektivně fungující islamistický stát, když tři pokusy o něj – v Íránu, Súdánu a Afganistánu pod Talibanem, dramaticky selhaly. Z nich pouze Írán vykazoval určité znaky vývoje. Je však nutno podotknout, že vlády těchto zemí se k moci dostaly revolucí, pučem či občanskou válkou, což v sobě neslo předpoklady neúspěchu.

Skutečným testem pro každou islamistickou stranu by však bylo, kdyby se k moci dostala řádnými volbami. Historie však takový případ de facto nezná. Nejblíže byli turečtí islamisté, kteří vedli koaliční vládu, ale po poměrně rozpačitém prvním roce vládnutí byli odstraněni armádou a proto nelze z této epizody vyvozovat relevantní závěry.

Někdo by mohl mít pochybnosti o tom, nakolik se názory organizace s explicitně religiózní vizí mohou shodovat s demokratickými ideály. Ale pokud jsou toho schopni křesťanští demokraté, není tu žádný důvod, proč by muslimové nemohli. O něco takového se částečně pokouší íránský prezident Chatámí, ale jeho snahy jsou úspěšně blokovány tradicionalisty. Nemuslimové by si měli uvědomit, že v politickém myšlení islamismu lze najít demokratické prvky. Pro muslimský svět by tak bylo zřejmě jednodušší derivovat liberální praktiky ze svých vlastních zdrojů, než snažit se je importovat z cizích kultur. Klíčovou otázkou však je, zda se o to muslimové pokusí.

Zpracováno na základě článku Fuller, G.E.: The Future of Political Islam, Foreign Affairs, Mar/Apr 2002.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Martin Hrabálek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
6. 5. 2002