Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Populární geopolitika: reprezentace geopolitického uvažování v dílech Toma Clancyho

Tento článek vychází z teoretických konceptů populární geopolitiky a využívá jich k analýze a srovnání románu Z rozkazu prezidenta z pera Toma Clancyho a filmu Hon na ponorku, který byl podle jeho románu natočen. Populární geopolitika zkoumá širší souvislosti zobrazování geopolitického myšlení v populárních dílech, jejich dopad na geopolitické vnímání publika i symboliku, která je v nich obsažena. Tom Clancy je ideálním předmětem takového zkoumání, protože jeho díla jsou rozsáhlá, oblíbená u masového publika i politických činitelů a vyjadřují často jasné postoje k politickým, ekonomickým i geopolitickým realitám.

 

Kritická a populární geopolitika

Populární geopolitika spadá do oblasti zájmu kritické geopolitiky, bylo by tedy užitečné se nejprve krátce zabývat otázkou kritické geopolitiky. Kritická geopolitika se začala objevovat s pracemi autorů, kteří se snažili o zkoumání geopolitiky jako sociální, kulturní a politické praxe, spíše než jako reality světové politiky (Ó Tuathail, Dalby 1998: 2). Podle Ó Tuathaila a Dalbyho je kritická geopolitika založena na pěti argumentech. Prvním argumentem je, že geopolitika je širším kulturním fenoménem, než jak je normálně chápána a popisována (Ó Tuathail, Dalby 1998: 2 – 3). Za druhé, kritická geopolitika věnuje zvláštní pozornost otázce hranic, a to nejen geografických (Ó Tuathail, Dalby 1998: 3). Třetím argumentem kritické geopolitiky je, že geopolitika je širokým sociálním a kulturním fenoménem a nelze ji nazírat pouze jako praktiky státníků a vůdců a jejich poradců. Geopolitika je tedy necentrovaným souborem praktik vyjádřených elitářskými a populárními formami a výrazy. Právě v tomto místě autoři rozdělují geopolitiku na praktickou geopolitiku vůdců státu a zahraničněpolitické byrokracie, formální geopolitiku strategického společenství ať už uvnitř států či napříč skupinou států, a populární geopolitiku, kterou nalezneme u nadnárodní populární kultury (Ó Tuathail, Dalby 1998: 4). Čtvrtým argumentem kritické geopolitiky je, že studium geopolitiky nemůže být nikdy politicky neutrální, kritická geopolitika se snaží bojovat s objektivistickým pohledem v historii geopolitiky a v praktikách zahraniční politiky obecně (Ó Tuathail, Dalby 1998: 5). Posledním východiskem kritické geopolitiky je usilování o teoretizaci jejích širších společensko-prostorových a technologicko-teritoriálních okolností vývoje a užití (Ó Tuathail, Dalby 1998: 6).

Z výše uvedeného tedy do značné míry vyplývá, že kritická geopolitika vychází z geopolitické tradice jako takové a nestaví se proti ní. Spíše se snaží nahlížet problematiku v širším hledisku. Geopolitika by tedy neměla být vnímána pouze ve smyslu jednání a uvažování politických elit a vůdců států, ale i v tom smyslu, že dochází ke vzájemnému ovlivňování se spektrem dalších okolností, které by měla vzít geopolitika v potaz, což kritická geopolitika činí. Tento další rozměr je podchycen právě v rozdělení na praktickou, formální a populární geopolitiku.

Snahu zachytit kulturu i v takových vědních oblastech, jako jsou mezinárodní vztahy či geopolitika, zmiňuje ve svém článku i Klaus Dodds (2005). Podle něj se v posledních letech začaly tyto disciplíny zaobírat problematikou „návrhu kultury“, a to také v kontextu, jak populární kultura může ovlivnit či utvářet zahraniční a bezpečnostní politiky vlád států (Dodds 2005: 267). Dodds ve svém článku cituje C. Weber, která tvrdí, že populární filmy jsou způsobem přiblížení se vizuální kultuře a je v této souvislosti dobré zvážit spojení mezi mezinárodními vztahy a naším každodenním životem, což vytváří pocit každodenního spojení mezi „populárním“ a „politickým“ (Weber podle Dodds 2005: 267). Nicméně Dodds nahlíží na populární geopolitiku mírně odlišně, podle něj zavedení termínu populární geopolitika znamenalo obnovení zájmu ve způsob, jakým populární myšlenky o globálním politickém světě napomáhají posilování či kritice určitého zahraničněpoli­tického smýšlení a jednání politických elit. V jeho případě se tedy nejednalo čistě o provázání každodenního a politického života, ale i to, jakým způsobem může dojít k ovlivňování politického světa populárními myšlenkami. Otázkou ovšem je, do jaké míry by k ovlivňování politického světa mělo docházet populárními myšlenkami založenými na fiktivních dějových osách filmů. I když filmy jsou samozřejmě založeny na určité zkušenosti, která může vycházet z reality, jedná se stále o fiktivní tvůrčí činnost, která je značně subjektivní. Na druhé straně mohou právě filmy či literatura poskytnout alespoň vodítko k realitě a přiblížit obraz světa, který je člověku jinak mnohdy natolik vzdálený, že jakousi představu o tomto světě lze získat jen díky populární kultuře.

V závěru svého článku týkajícího se především postavy fiktivního agenta britské tajné služby Jamese Bonda shrnuje Dodds tři hlediska vzájemného vztahu mezi filmy a realitou. Zaprvé, místa, která se ve filmech objevují, podle Doddse sice dotváří příběh, nicméně často se jedná o místa, kde převažuje nebezpečí a hrozby (Dodds 2005: 285). Tím pádem je pozornost diváka poutána selektivně na určitá místa podle výběru režiséra (a pokud to převedeme na literaturu, tak i podle výběru autora). Divák (čtenář) si tedy vytvoří představu o určité zemi na základě, který nicméně není objektivním a plným popisem daného místa. Zadruhé, povaha filmů poskytuje příležitosti pro formování názoru na určitá místa. Dodds zde uvádí příklad domácího prostředí jako stabilního, zatímco vnější prostředí představuje nebezpečí a hrozbu (Dodds 2005: 285). Zatřetí, ze symbolické a materiální důležitosti neobvyklých a náročných prostorů pro přesun z jednoho místa do druhého (např. tunely či jiné stísněné prostory) se podle Doddse dá vyvodit mnohem více s ohledem na historii či geografii, v neposlední řadě např. v souvislosti se špionáží za studené války (Dodds 2005: 285).

Vztahem politiky a populární kultury se zabývá také J. P. Sharp, která tvrdí, že i když role médií na rozhodování v politice je dobře dokumentována, o vlivu populárních forem kulturní produkce na vysokou politiku toho mnoho nevíme (Sharp 1998: 153). Stejně tak může být zpochybněním vlivu populární kultury na politiku její tvrzení, že v případě filmů je před veřejnost postaven výběr mezi herci, kteří veřejnosti představují geopolitické úvahy, spíše než mezi politikami či ideologiemi (Sharp 1998: 154). Pohyb obrazů v médiích přitom vedl a stále vede ke zvyšující se důležitosti médií v našem (podle Sharp západním) chápání a konceptualizaci globální geopolitiky (Sharp 1998: 154).

Tom Clancy a jeho svět

Málokterý autor populární fikce se hodí pro analýzu geopolitického myšlení lépe, než Tom Clancy. Hlavních důvodů je několik. Za prvé, ve svých románech se zabývá mezinárodními vztahy, a to velmi dopodrobna, snaží se pochytit různé aktéry, jako jsou politici, vojáci, průmyslníci, tajní agenti a ředitelé tajných služeb.

Za druhé, jeho svět se podobá našemu. Clancy vytváří v sérii svých románů, jejichž hlavními hrdiny jsou Jack Ryan a/nebo John Clark, fiktivní svět označovaný také jako „Ryanverse“. V jazyce populární kultury bychom mohli říct, že je to paralelní vesmír. Clancyho romány často působí dojmem už viděného (srovnej román Čestný dluh z devadesátých let, ve kterém narazilo do Kapitolu letadlo, s událostmi 9/11), vykreslují svět, se kterým se čtenář může ztotožnit, protože jej zná, postavy se podobají skutečným. (Knírek, diktátorský vůdce Iráku v knize Z rozkazu prezidenta, je bezpochyby Saddámem Husajnem; Mahmúd hadži Darjájí je zase figura ne nepodobná Ajatolláhu Chomejnímu). Jak podotýká Miika Malinen ve své disertační práci: „Clancyho znalost a široký záběr témat a rozsáhlý výzkum se ukazuje na detailním popisu určitých aspektů v jeho příbězích, jako jsou zbraně, vládní instituce a státy a jejich obyvatelé. Jeho příběhy jsou promíchány s historickými událostmi a vztahují se k aktuálnímu světovému dění. Zdá se, že kráčejí bok po boku se skutečným světem.“ (Malinen 2006: 8)

Za třetí, Clancy nepopírá, že jeho knihy také vyjadřují jeho politické názory, vidíme, jak buduje prototyp hrdinů, kteří reprezentují jeho názory na svět, a také na to, jak by měla vypadat Amerika a jaká je funkce použití síly v mezinárodních vztazích. Za čtvrté, ačkoliv Sharp říká, že je těžké určit, jak fikce zasahuje své příjemce a jestli ovlivňuje vnímání činitelů veřejného života, u Clancyho jsme si jisti, že dochází k interakci mezi jeho dílem a politickými aktéry. Jak podotýká Malinen, mnoho Clancyho fanoušků najdeme v nekonzervativních kruzích ve Washingtonu. Byl několikrát pozván, aby přednášel v Bílém domě a v Pentagonu, stejně jako v CIA, FBI a NSA, na Annapolisu a ve West Pointu. Mezi jeho čtenáře patří mimo jiné George Bush starší i mladší, Ronald Reagan, někteří senátoři, analytici Pentagonu nebo armádní činitelé. Někteří, jako senátor Quayle, pozdější viceprezident nebo bývalý ministr zahraniční Colin Powell přiznávají, že pro ně Clancy není jen zábava, ale také zdroj informací nebo chápání historie (Malinen 2006: 9, 34 – 35).

Clancyho svět je unipolární, kde Spojené státy dosáhnou toho, co si zamanou, a nic jim nestojí v cestě, kromě záporných postav, se kterými si schopní Američané vždy poradí; v nejhorším případě požádají o pomoc spřízněné státy.

Ne vždy u Clancyho platí Doddsem zmiňovaná dichotomie domov – bezpečí/zahraničí – nebezpečí, protože v mnoha románech hrozí nebezpečí přímo na americké půdě (útok irských teroristů ve Vysoké hře patriotů, výbuch jaderné bomby v Nejhorších obavách, letadlo, které zničí Kapitol, útok biologickými zbraněmi a teroristický útok od domácích extrémistů v knize Z rozkazu prezidenta).

Nicméně nebezpečné zahraničí u Clancyho převažuje nad přátelským zahraničím. Zajímavá jsou místa konfliktu, která se ve zmíněných Clancyho románech objevují: Tchajwanský průliv (jako místo napětí mezi Tchaj-wanem a Čínskou lidovou republikou), Blízký východ (izraelsko-palestinský konflikt, Írán a Irák versus Saúdská Arábie a Kuvajt), čínsko-ruské pohraničí, Severní Irsko, Kolumbie (zdroj drog). Všechna tato místa jsou zároveň místy skutečných konfliktů, Clancyho fikce proto může posilovat jejich vnímání jako nebezpečných míst, zároveň míst, která vyžadují americký zájem a popřípadě také americkou intervenci nebo zprostředkování.

Evropský čtenář si může všimnout, že jeho rodný kontinent bývá poněkud opomíjen. Pokud se někdy přece jen objeví, pak pouze v roli věrného spojence, který vždy vypomůže proti ostatnímu nepřátelskému světu; není bez zajímavosti, že téměř jedinými hrdiny jsou Britové. Můžeme vyčíst jakýsi amerikocentrismus, který je typický pro díla produkovaná ve Spojených státech. S tím také souvisí další věc, Clancy téměř naprosto přehlíží OSN; ta jako by v jeho světě vůbec neexistovala. V tomto ohledu se odráží Clancyho směřování k americkému konzervatismu, který odmítá internacionalismus, vidí Ameriku s posláním chránit světovou stabilitu, čili obraz Ameriky jako „šerifa, který si se vším poradí“. Clancy podceňuje roli vyjednávání a přiklání se k řešení problémů pomocí síly. Nicméně je nutno dodat, že vždy se jedná o intervenci, která je ospravedlněná, protože druhá strana udeřila první. Moderní technologie vůbec hrají velkou roli v Clancyho chápání světa a v jeho podání má americká armáda a její spojenci dobře vybavené ozbrojené složky, v jejichž popisu se Clancy vyžívá, stejně jako v popisu bojových akcí. Naopak velkým problémem pro Clancyho Ameriku je, když až příliš redukuje svoji výzbroj; pak je vnímána nepřáteli jako slabá a nepřátelé nejsou odstrašeni od útoku (Japonsko v Čestném dluhu).

Hon na ponorku

Film režiséra Johna McTiernana z roku 1990 Hon na ponorku (The Hunt for Red October) je natočen podle stejnojmenné knihy Toma Clancyho a zobrazuje události několika dní, resp. hodin. Hlavními postavami jsou Jack Ryan, analytik CIA, a Marko Ramius, původem litevský kapitán nové sovětské ponorky (Rudý říjen), která je novým typem ponorky schopné plout na ultratichý pohon. Obsahem filmu je snaha sovětského kapitána Ramiuse a dalších důstojníků na palubě Rudého října přeběhnout do Spojených států. Sovětská strana se snaží Ramiuse najít a zabít (zničit ponorku), zatímco americká strana v čele s Jackem Ryanem tuší Ramiusův úmysl a snaží se mu při přeběhnutí pomoci.

Ve filmu převládají kladné postavy, překvapivě je kladnou postavou i Marko Ramius. S Jackem Ryanem má společný cit pro rodinu. Ryan je loajální vůči Spojeným státům a CIA a v neposlední řadě také věří vlastní intuici. Ramius je skeptický vůči SSSR (i když v minulosti byl pravděpodobně loajální), je to rozvážný, zkušený a odhodlaný člověk. Mohli bychom říci, že obecně jsou si Ryan a Ramius charakterově značně blízcí.

Divák je při sledování filmu jednoznačně na straně Jacka Ryana a Spojených států, a také jednoznačně proti sovětské ponorce Konovalov, která je hlavním negativním elementem ve filmu. Oproti Clancyho románům, které rozvíjejí více dějových linií, je ve filmu znázorněna pouze jedna dějová linie, tedy snaha Ramiuse a důstojníků přeběhnout, která je v souladu se snahou Ryana Ramiusovi pomoci, ale také se snahou sovětského vedení se Rudého října zbavit. Vedlejší dějové linie, jako například scény ze života Ryana či Ramiuse, ve filmu až na drobné výjimky přítomné nejsou.

Sověti jsou ve filmu poraženi vlastní technikou, kdy ponorku Konovalov zničí její torpédo vypálené na Rudý říjen. Do určité míry se zde zračí sovětský technologický pokrok, který nicméně nemůže konkurovat americkému způsobu boje. Tento okamžik by se dal aplikovat na studenou válku jako takovou, kdy Sověti sice měli v určitém časovém období převahu v počtu raket středního doletu (strategická parita na konci 60. let přešla v převahu v polovině let 70.), nicméně ani tato převaha nedávala Sovětům přílišnou výhodu, jelikož ji nedokázali využít. Ve filmu je klidné rozhodování Američanů stavěno do opozice vůči rozhodování Sovětů, zejména kapitána Tupoleva, ve chvílích, kdy Konovalov vypálí proti Rudému říjnu torpédo.

Zajímavé je, že film se odehrává na linii Spojené státy – Sovětský svaz, spojenci nejsou téměř zmíněni. Jednou z výjimek jsou fotografie Rudého října od britského zpravodajství, tedy od spojenců, či prohlášení kapitána Ramiuse týkající se Kuby. S ohledem na atmosféru můžeme mezi sebou porovnat jednotlivé ponorky – Rudý říjen, Dallas a Konovalov. Nejvyváženější a asi i nejuvolněnější atmosféra panuje na ponorce Dallas, kterou bychom mohli na základě dichotomie Doddse domácí prostředí = bezpečí, zahraničí = nebezpečí přirovnat právě k domácímu prostředí, jelikož na souši se odehrává pouze minimum událostí. Pravým opakem je pak ponorka Konovalov, na které panuje napětí a neshoda ohledně jednání, kdy na konci stojí kapitán proti svým důstojníkům. Vyhrocená atmosféra je také znázorněna jakoby stísněným prostorem na ponorce Konovalov v porovnání s ponorkou Dallas. Rudý říjen není možné zařadit ani do jedné z těchto kategorií, stojí někde uprostřed, kdy Ramius a důstojníci snažící se přeběhnout ztělesňují právě tu domácí bezpečnou půdu, zatímco kuchař – sabotér na ponorce ztělesňuje nebezpečí zahraničí, které Ryan sám pocítí v okamžiku přestřelky s tímto kuchařem.

Zajímavým okamžikem filmu je setkání Ramiuse a důstojníků s Ryanaem na Rudém říjnu. Strany stojí naproti sobě a vládne ticho, které přeruší až Ryan, když požádá mechanika o cigaretu, ačkoliv z dřívějších scén je známo, že Ryan je nekuřák. Jakési prolomení ledů následuje poté, co Ramius zjistí, že Ryan mluví rusky a po jeho dotazu Ryan odpoví: „It's wise to study the ways of one's adversary.“ Na toto Ramius, i když zde přímo zazní slovo soupeř či protivník, reaguje souhlasným „It is.“ Jako bychom v Ryanovi a Ramiusovi viděli postavy, které jsou si velmi podobné, jsou nakloněné spolupráci, věří v dobré úmysly lidí, a přitom pochází z naprosto odlišného prostředí.

Z rozkazu prezidenta

Kniha začíná okamžikem, kdy se hlavní hrdina, Jack Ryan, stává prezidentem Spojených států za velmi tragických, nicméně zajímavých okolností. Jack Ryan přežil pád letadla na Kapitol díky tomu, že se s rodinou nacházel v tunelu pod ním, nikoliv v zasedacím sále. Měl být totiž jmenován viceprezidentem. Ihned po katastrofě složil přísahu jako prezident a začal spravovat zemi za pomoci tzv. executive orders. Většina senátorů i členů Sněmovny reprezentantů byla po smrti, právě tak ředitelé některých významných složek (FBI), ministři nebo soudci nejvyššího soudu.

Kniha je rozsáhlá, Tom Clancy obvykle kreslí velký obraz, udržuje několik dějových linií, které se nakonec prolínají. Základní příběh popisuje Jacka Ryana, který se snaží znovu vybudovat americkou vládu, problémem je však bývalý viceprezident Kealty, který nechá ukrást svůj rezignační dopis a tvrdí, že nikdy neodstoupil a je tedy prezidentem on.

Americké slabosti zatím využívá Mahmúd hadži Darjájí, představitel muslimského vedení Íránu, který nechá zavraždit iráckého diktátora, v knize označovaného jako Knírek (z popisu jasně vyplývá, že Clancy má na mysli Saddáma Husajna). Poté následuje sjednocení Íránu, Iráku a Turkmenistánu v novou Sjednocenou islámskou republiku, která následně zaútočí na Saúdskou Arábii a Kuvajt. Toto je hlavní nebezpečí, které je doprovázeno dalšími Darjájího útoky, které mají Ameriku destabilizovat zevnitř, jako útok speciálně vyvinutým virem Ebola na území Spojených států nebo útok na Ryanovu malou dceru Katie. Ve světě pak Darjájího tajně podporuje Čínská lidová republika, která úmyslně sestřelí vlastní dopravní letadlo, aby odvedla v kritický moment pozornost k Tchajwanské úžině, kam Ryan přesouvá letadlovou loď, jinak umístěnou v Indickém oceánu. Indické námořní cvičení slouží jako způsob, jak zabránit americkému námořnictvu rychle se přesunout do Perského zálivu. Darjájí také aktivuje spícího agenta, který se stal členem Ryanovy ochranky, a nařídí mu prezidenta zabít. Tento plán je překažen za pomoci prezidentské ochranky a FBI.

Kniha končí dobře pro Ameriku – tajné služby nejenže vystopují původ Eboly, ale také označí Darjájího rezidenci pro americké bombardéry, které ji zničí po vyhrané bleskové válce na území Saúdské Arábie (kam Spojené státy rychle přesunuly jednotky národní gardy a izolované jednotky z Ameriky a také z Izraele). Ed Kealty je nakonec poražen vlastní právnickou chybou, když prezidenta žaluje za neústavnost zákazu cestování. Soud sice vyhrává, ale tím, že byl v soudním rozhodnutí Ryan označen jako prezident Spojených států, je jeho pozice de iure potvrzena. Policie ještě na konci knihy zadrží dvojici místních Horalů, amerických extremistů, kteří se rozhodnou spáchat atentát na Jacka Ryana, protože systém je prohnilý a neodpovídá jejich ideálu Ameriky. Jack Ryan na konci knihy oznamuje, že bude kandidovat na prezidenta pro příští období.

Kladné a záporné postavy

Hrdinové knihy představují typy spíše než živé postavy. Clancy se příliš nezabývá emocemi, zato dává hodně prostoru myšlenkám. Kniha Z rozkazu prezidenta je v podstatě Clancyho politickým manifestem. V jeho pohledu je Amerika místem, kde mohou žít lidé různého původu, což je vyjádřeno různými národnostmi hlavních kladných hrdinů. Jack Ryan je Američan s irskými předky. Ding Chavez, agent CIA, je Hispánec, Robby Jackson, admirál a náčelník generálního štábu, je Afroameričan. Všichni tito lidé jsou profesionálové ve svém oboru a zároveň američtí patrioti. Patriotismus je dalším rysem kladných amerických hrdinů.

Dichotomie „my“ versus „oni“ funguje u Clancyho schematicky. Je snadné rozlišit padouchy od hrdinů. Jedním z důležitých rysů kladných postav je rodina. Jak podotýká Malinen, „hrdinové mívají dokonalé rodiny, zatímco padouši ji většinou nemají“ (Malinen 2006: 40). Darjájí žije asketický život za hradbou náboženských spisků, Ed Kealty měl řadu poměrů se svými asistentkami; některé z nich dokonce znásilnil. Vnější nepřátelé, které Clancy zobrazuje, bývají plní předsudků k jiným národnostem a pohrdají americkým způsobem života. Například tajný spojenec Darjájího Žang je chladně kalkulující Číňan, ministr bez portfeje a záhadná postava. Nehodlá nic riskovat, když se nabídne někdo jiný, kdo zaútočí na Ameriku. Chladná kalkulující mysl je jeden z rysů nepřítele – takový nemá slabost a tak se jeví ještě děsivější a cizí, stejně jako náboženský fanatismus, který je zakotvený na jiných hodnotách, než jsou „naše“ vlastní – Darjájí je fanatický muslim s pocitem poslání sjednotit své náboženství pro větší dobro islámu. Nehledí na lidské oběti, když nařídí biologický útok nebo popraví irácké vojáky, kteří odmítnou nabídku odstěhovat se do zahraničí, s pohrdáním se dívá na Ryana, když se na pohřbu věnuje dětem mrtvého prezidenta. Clancy tak na Ryanovi demonstruje další aspekt „my“, totiž lidskost, lásku k dětem, kdežto „oni“ – ať už Darjájí a indická premiérka nebo i vlastní média a kariérní politici (Kealty) to považují za slabost.

Hlavním jednotícím prvkem vnějších amerických nepřátel v knize Z rozkazu prezidenta je mocenská hra, která je staví proti hegemonovi v systému. V tajném svazku Sjednocené islámské republiky, Číny a Indie nelze vidět nic jiného než účelové spojenectví, které by v případě úspěchu Darjájího plánu oslabit Ameriku každému z nich prospěla, SIR by se stala velmoci, Čína a Indie by měly volnější ruku v prosazování svých zájmů, získávání nových zdrojů (Clancy 1996: 302). Zároveň představitelé těchto zemí nenávidí Spojené státy a chtějí je poškodit, Darjájí říká: „The West dominated the East for too long“ Zároveň si můžeme všimnout, že tato „neformální aliance“ není nijak pevná a jakmile přijdou reálné problémy, každý začne hrát za sebe.

Místa

Ačkoliv jedním z důležitých poselství Clancyho knihy Z rozkazu prezidenta je, že nebezpečí hrozí i na domácí půdě a od vlastních lidí, je zajímavé sledovat, která místa si Clancy vybral pro zobrazení vnějšího nebezpečí. Jsou to problematická místa v reálném světě: Tchajwanský průliv a Irák a jeho hranice s Kuvajtem a Saúdskou Arábií. Otázka blízkovýchodní ropy sice není v knize akcentována, stále ji však vyčteme mezi řádky, protože proč jinak by byla Amerika tak rychle ochotná bránit tyto dva státy, proč by tam jinak měla umístěné jak v reálném světě, tak také v Clancyho fikci své vojáky? Stejně důležitým místem je i hranice mezi ČLR a Čínskou republikou (Tchaj-wanem), kde každá krize se stále promítá do americké zahraniční politiky; nejenže je Čínská republika důležitým objektem zájmů Spojených států v regionu, ale nachází se v blízkosti další důležité hranice – mezi KLDR a Jižní Koreou.

Spojenci

Evropa je spojenec, o kterém se v podstatě nemluví. Vztah k Evropě je vidět pouze na osobnosti prince z Walesu, který přijíždí kondolovat na pohřeb prezidenta Durlinga. Je to vztah přátelský, nekomplikovaný.

Izrael je také spolehlivý spojenec, poskytuje především dobrou zpravodajskou podporu. Kladným hrdinou je zástupce náčelníka Mossadu – Avi ben Jákob. Zde se dobře zrcadlí stereotyp výkonného Mossadu, který spolupracuje se Spojenými státy. Rusko můžeme vnímat jako nejzajímavějšího spojence. Na počátku knihy je vztah Ruska ke Spojeným státům neutrální. Dvě mocnosti, které koexistují. Nicméně později se Rusko přidává na stranu Spojených států, protože SIR se začíná rozpínat k jejich hranicím a věří, že pro vlastní bezpečnost bude lepší pomoci Spojeným státům. Tímto Rusové přechází na stranu „dobra“ a s tím také jejich vyobrazení se podobá typickým clancyovským hrdinům – profesionální vojáci a tajní agenti.

Clancy také přidává na stranu Spojených států spojence z Blízkého východu. Jak podotýká Malinen, Clancy je příliš komplexní na to, aby muslimy zobrazoval stereotypně (Malinen 2006: 13), nicméně vyzdvihuje společné vnější rysy islámu a křesťanské západní kultury, a to nejlépe právě u spojenců, aby dal najevo, že náboženství jako takové není nepřítel, ale jsou to jednotlivci, kteří jsou hnáni vlastními ambicemi a falešnými představami.

Není překvapující, že americkými spojenci jsou Saúdská Arábie a Kuvajt. Saúdská Arábie je zobrazována jako země velmi přátelsky nakloněná Spojeným státům, blížící se demokracii. Současná americká vláda také nemá nic proti přátelským vztahům se Saúdy, koneckonců miliardové zakázky na americkou vojenskou techniku mluví za své. Tyto dvě země se vzájemně potřebují v reálném světě i v románu. Nicméně znovu vidíme klasický clancyovský způsob zařazení mezi kladné postavy – schopní profesionální vojáci, politici (princ Alí bin Šajch) nebo členové výzvědné služby (major Sabah z Kuvajtu) pracují po boku Ameriky.

Vnímání Ameriky

Clancy nezapře své názory ani v tom, jak zobrazuje Ameriku. Je to země, která žije na základě demokratických hodnot, kde by měli více vládnout lidé, kteří nejsou profesionálními politiky, ale schopní lidé z oborů, které vytvářejí nějaké hodnoty. Země, kde se dodržuje svoboda slova, ať to administrativě vyhovuje, nebo přináší problémy. A i to se stává, protože Clancyho Amerika rozhodně není dokonalá, a tak se i Ryanovi stane, že někdo (Kealty) vynese tajné údaje, které jsou pro americkou zahraniční politiku přinejmenším trapné. Jsou to údaje o Ryanových tajných operacích v Sovětském svazu (Rusku) a v Kolumbii. Tyto informace mají poškodit Ryana, ale vposledku způsobují napětí i v mezinárodních vztazích. Nicméně i taková Amerika je čtenáři představována jako lepší a jako příklad k následování. Dále hraje roli světového policisty nebo stabilizátora.

Komparace románu a filmu

Z tabulky je zřejmé, že i když je román dílem Toma Clancyho a film vychází z dalšího románu Toma Clancyho, s ohledem na zmíněné kategorie nemají mnoho společného. V rozmanitosti prostředí má jasnou převahu román Z rozkazu prezidenta, ve kterém se děj odehrává v různých částech světa, od Spojených států přes Rusko, Tchaj-wanský průliv po Blízký východ. Hon na ponorku je v tomto směru jednodušší; až na malý počet výjimek se nacházíme buď na americké ponorce Dallas, nebo na sovětském Rudém říjnu. Jednodušší je Hon na ponorku i co se týče dějových linií; je zde pouze jedna dějová linie, tedy snaha Marka Ramiuse přeběhnout a snaha Jacka Ryana mu v tom pomoci. Oproti tomu Z rozkazu prezidenta nabízí více dějových linií (snahy americké administrativy uspořádat situaci ve Spojených státech, bojiště, tajní agenti a ministr zahraničí létají po světě, nepřátelé vyvíjí biologickou zbraň nebo kují pikle, které se nakonec propojí a vyústí v hlavní dějovou linii).

U kategorie vnější hrozba – protivník je užitečné zmínit, že román Hon na ponorku byl publikován v roce 1984 a zfilmován v roce 1990 tedy na konci studené války, zatímco román Z rozkazu prezidenta byl publikován v roce 1996. V obou případech se jedná o naprosto odlišné mezinárodní prostředí. Zatímco Hon na ponorku je založen na bilaterálním vnímání světa a protivníkem Spojených států je Sovětský svaz, Z rozkazu prezidenta již nesleduje tuto distinkci, ale, a to je patrné i z dějových linií, problémy a hrozby, kterým Spojené státy čelí po konci studené války. I když je pro Spojené státy v Honu na ponorku protivníkem Sovětský svaz, není až tak jednoznačné, zda je Sovětský svaz hrozbou. Jednoznačnost je nicméně vyjádřena v hrozbě, kterou představuje Rudý říjen pro Spojené státy s ohledem na možnost jaderného útoku. Ani pro Sovětský svaz nejsou v tomto případě hrozbou Spojené státy, ale také Rudý říjen. V případě, že by se kapitánu Ramiusovi a důstojníkům podařilo přeběhnout na palubě Rudého října, mělo by to pro Sovětský svaz strategické důsledky, jelikož Spojeným státům se doposud nepodařilo zkonstruovat ponorku na ultratichý pohon. Právě z tohoto důvodu Sovětský svaz raději Rudý říjen obětuje, než aby tento padl do rukou Spojených států. V románu Z rozkazu prezidenta je otázka protivníka složitější. Nenacházíme se zde na linii Spojené státy – Sovětský svaz, ale na linii problémů, které se objevily po konci studené války, resp. problémů, kterými se Spojené státy po konci studené války začaly zabývat. Proti Spojeným státům tak stojí íránský ajatolláh Darjájí, Írán, Turkmenistán, ale i Indie a Čína.

Ve vnitřní hrozbě je mezi románem a filmem také rozdíl. V Honu na ponorku neexistuje vnitřní hrozba pro Spojené státy, pro Sověty je touto vnitřní hrozbou Rudý říjen a Marko Ramius. Nicméně se zde objevuje i hrozba pro samotný Rudý říjen, a to v postavě kuchaře-sabotéra, který je však spoluprací Američanů a Sovětů, resp. Ramiuse a důstojníků Rudého října, zabit. Z rozkazu prezidenta ukazuje několik vnitřních hrozeb pro Spojené státy. Jedná se jednak o neloajální politiky a novináře, kteří se staví skepticky ke schopnostem Jacka Ryana a stojí na straně Kealtyho Negativně Jacka Ryana vnímají také domácí teroristé. Takové vnímání vnitřní hrozby, které se objevuje v Z rozkazu prezidenta, je v souladu s vnitřními hrozbami, kterým Spojené státy čelí v současnosti například s ohledem na teroristické útoky 11. září, kdy byl útok proveden přímo za použití letadla, které vzlétlo z území Spojených států.

Stejně, jako se liší vnímání protivníků či vnitřních hrozeb, liší se také vnímání spojenců. Zatímco v Honu na ponorku jsou jen letmo zmíněni Britové jako spojenci Spojených států a Kuba jako „přítel“ Sovětského svazu, je Z rozkazu prezidenta v tomto směru podrobnější, jelikož jako o spojencích Spojených států mluví Clancy o Saúdské Arábii, Kuvajtu, Izraeli, Rusku a Tchaj-wanu. Omezené vnímání světa v Honu na ponorku je v Z rozkazu prezidenta naopak nahrazeno nejen velkým množstvím protivníků, ale také množstvím spojenců, o kterých se ví a o kterých se mluví.

Jelikož kniha Z rozkazu prezidenta je zaměřena zejména na americké hodnoty, cíle a americké území, je zde vyjádřeno i sebeopojení Ameriky – Spojené státy jsou ztělesněním světového šerifa, je to místo, kde platí hodnoty a dodržování lidských práv. Obecně můžeme konstatovat, že Tom Clancy je autorem, který reaguje na aktuální problémy doby, ať už se jednalo o bipolární svět a problematiku jaderných zbraní, nebo o unipolární/mul­tipolární svět, kde Spojené státy zaujímají pozici hegemona, což způsobuje multiplikaci problémů, kterým musí Spojené státy čelit.

Nicméně jedno mají román a kniha společné, a to je postava Jacka Ryana. Ryan je jakousi hrdinnou postavou, je do určité míry ztělesněním amerického snu. A možná je také nadlidskou bytostí, jak jinak by bylo možné, že se z analytika CIA v Honu na ponorku, který si musí jít tvrdě za svým, aby byl vyslyšen byť jen kapitánem americké ponorky, stane prezident nejmocnější země světa?

Analytické kategorie ve filmu a v románu

  Hon na ponorku Z rozkazu prezidenta
prostředí většina děje se odehrává na sovětské ponorce Rudý říjen a na americké ponorce Dallas děj se odehrává ve Spojených státech a v Rusku, bojové linie jsou v Tchaj-wanském průlivu a na hranici Iráku se Saúdskou Arábií a Kuvajtem
dějové linie jedna hlavní dějová linie několik dějových linií, které nakonec vyústí v hlavní
vnější hrozba – protivník pro Spojené státy Rudý říjen, v jedné chvíli hrozba jaderného útoku na Spojené státy; pro Sovětský svaz také Rudý říjen, potažmo Spojené státy Darjájí a Írán, přibere Irák a Turkmenistán; vytváří účelové spojenectví spolu s Indií a Čínskou lidovou republikou proti Americe
vnitřní hrozba na straně Spojených států není, na straně Rudého října – kuchař-sabotér; pro Sověty vnitřní hrozbou Ramius a Rudý říjen neloajální politikové, také novináři, kteří zpočátku pochybují o Ryanově schopnosti vést zemi a straní Kealtymu; domácí teroristé, kteří chtějí zabít prezidenta, protože odmítají politický systém, který reprezentuje
spojenci pouze letmo zmínění Britové na počátku filmu na straně Spojených států, na straně Sovětského svazu zmíněna Kuba Saúdská Arábie, Kuvajt, Izrael, Rusko, Čínská republika (Tchaj-wan)
americké vnímání sama sebe není vyjádřeno světový šerif, místo, kde platí hodnoty i lidská práva

Závěr

Cílem tohoto článku bylo porovnat knihu Toma Clancyho Z rozkazu prezidenta a film Hon na ponorku, který byl natočen na základě jeho románu. Obě díla se samozřejmě od sebe odlišují typem zobrazení – román je rozsáhlý, film musí být kondenzovaný na jednu dějovou linii, román poskytuje prostor pro dlouhé úvahy a komentáře hrdinů, film ukazuje akci. Co se týče geopolitického zobrazování a významu Toma Clancyho, chtělo by se říct, že je to jen zábava s dobře prodejným tématem, ale na druhou stranu, proč je Clancy tak oblíbený a nejen ve Spojených státech, ale také v zahraničí? Protože ukazuje představu, jak by svět měl vypadat, a jeho představa je přitažlivá nejen pro obyčejného Američana, ale také pro lidi, kteří se zahraniční politikou zabývají profesionálně. Svým způsobem dělá Clancy Spojeným státům skvělé PR po celém světě.

Na druhou stranu je třeba upozornit, že Clancyho zobrazení má limity, tak jako každá jiná zábava; a totiž takové, že jeho obraz reality je i přes svůj rozsah omezený. Článek J. B. Tuckera a A. Sands v periodiku Bulletin of the Atomic Scientist Clancymu a jemu podobným vytýkají, že jejich zobrazení zbytečně posiluje tendence obyvatelstva (a především Clintonovy administrativy) tíhnout ke katastrofickým scénářům v případě předvídání biologického útoku namísto toho, aby byla analyzována skutečná data (Tucker – Sands 1999). Nicméně to je nevyhnutelné při každé interakci dílo – publikum. Právě proto je třeba, aby se tímto aspektem společenskovědný výzkum zabýval.

Literatura a zdroje

  • Clancy, T. (1996) Executive Orders, HarperCollinsPu­blishers, London.
  • Dalby, S., Ó Tuathail, G. ‘Rethinking Geopolitics: Towards a Critical Geopolitics.’ In: Dalby, S., Ó Tuathail, G. (eds.) Rethinking Geopolitics. Routledge. 1–15.
  • Dodds, K. (2005) Screening Geopolitics: James Bond and the Early Cold War films (1962–1967). Geopolitics, 10(2), 266–289.
  • Hon na ponorku (The Hunt for Red October; John McTiernan, 1990).
  • Malinen, M. (2006) Tom Clancy and Orientalism. Arabs and Muslims in the Contemporary Technothriller Novel. Department of Languages, University of Jyväskylä.
  • Sharp, J. P. (1998) ‘Reel Geographies of the New World Order. Patriotism, masculinity and geopolitice in post-Cold War American movies.‘ In: Dalby, S., Ó Tuathail, G. (eds.) Rethinking Geopolitics. Routledge. 152–169.
  • Tucker, J. B., Sands, A. (1999). An unlikely Threat. Bulletin of the Atomic Scientist 55, no. 4 (July 1): 46–52. On-line na (http://bos.sagepub.com/…5/4/46.short) [2010–12–06]
blog comments powered by Disqus
Autor
Katerina Fridrichova a Jana Svobodová
Rubrika
Články
Témata
, , , , ,
Publikováno
29. 2. 2012