Příhraniční regiony a přeshraniční spolupráce jsou fenomény, které nabízí řešení v otázce spojení dvou zásadních východisek současné Evropské unie. Jedná se o „axiomy“ nadnárodní Evropská unie a tzv. Evropa regionů.

Tento článek si neklade za cíl analyzovat přeshraniční struktury či regionální přeshraniční politické sítě, jeho ambicí je zachycení hlavních determinant, které právě specifické podmínky přeshraničních oblastí vytváří. Článek je tedy spíše didaktickým příspěvkem do studia „euroregionalismu“, který se věnuje hlavním termínům vytyčené oblasti zkoumání. Jedná se především o termíny hranice, hraniční efekt. V závěru se článek zmiňuje i o tzv. objektivních vlastnostech regionu.

Hranice

Ve velmi obecném slova smyslu lze pojem hranice popsat jako obvod určitého teritoria. Dle P. Huggeta je za dané teritorium považována oblast, nad níž jsou vykonávána práva vlastnictví.¹ Příh­raniční region pak P. Hugget nepřímo definuje tvrzením, že „každá hranice vytváří kolem sebe zónu tlaku“, s tím, že se tato zóna tlaku vzdáleností od hranic zeslabuje.²

Hranice lze rozdělit na dva druhy:

1. Linii myšlenou (fyzickogeografické regiony, spádové oblasti).
2. Linii fixní (státní útvary).

Zatímco první druh hranic vzniká na základě užití geografických metod, druhý je pak výsledkem právního aktu.

Právě vlastnosti politických hranic nejvíce podmiňují možnosti rozvoje přeshraniční spolupráce. J. Dokoupil rozlišuje čtyři typy politických hranic, a to dle genetických faktorů:

1. Subsekventní (hranice definovaná následně po diferenciaci sousedních regionů)
2. Antecedentní (hranice definovaná před vlastní diferenciací území)
3. Překrývající (politická opatření znamenala překrytí původních teritorií)
4. Reliktní (již neexistující hranice, nadále však patrná z dřívějšího období)³

Za příklad subsekventní hranice lze do určité míry považovat např. česko-slovenské pomezí. Vznik samostatných států a vymezení hranic odpovídalo dřívějšímu uspořádání, kdy byly hraniční regiony již etablovány. Antecedentní hranice je model odpovídající spíše raně historickým procesům. Za překrývající hranici je pak možno uvést poválečné rozdělení Německa na NSR a NDR. Reliktní hranice jsou specifickou skupinou hranic a jsou pro tuto práci velmi zajímavým jevem. J. Dokoupil definuje reliktní hranice jako: „historickoge­ografické hranice, které jsou mezními oblastmi historickogeo­grafického regionu a které v některém období v minulosti byly funkčními hranicemi mezi odlišným systémem hospodaření, odlišnými kulturními tradicemi a znaky apod. Jsou buď patrné v terénu (v kulturní krajině) nebo zaznamenány v archivních pramenech (…)“⁴ Za příklad reliktní hranice uvádí J. Dokoupil „železnou oponu“, etnickou česko-německou hranici, hranici pomnichovské okupace pohraničí či hranice historických zemí. Všechny tyto historickogeo­grafické hranice jsou dodnes funkčními osami přeshraniční spolupráce českých příhraničních regionů.

Hraniční efekt

Genetické znaky politických hranic nejsou jedinými faktory ovlivňující charakter přeshraniční spolupráce. Jako další činitel lze uvést tzv. propustnost.

Dle propustnosti vymezuje J. Maier hranice uzavřené, částečně otevřené a otevřené.⁵ Pro­pustnost hranice ze své povahy determinuje socioekonomický a kulturní rozvoj příhraničních regionů. Právě propustnost hranice podmiňuje míru tzv. hraničního efektu.

R. Strassoldo-Graffenberg tvrdí, že „působení hraničního efektu se bude zesilovat v extrémních situacích. V zavřeném příhraničním regionu roste význam bariérového hraničního efektu, efektu, který znamená jednostrannou orientaci příhraničního regionu do vnitrozemí, která znamená ve své podstatě posílení periferního efektu v pohraničí v rovině jádro-periferie. Naproti tomu v otevřeném příhraničním regionu roste význam kontaktního hraničního efektu, efektu, který znamená oslabení periferního efektu, neboť dochází k rozvoji vztahů v novém hierarchickém systému, vztahů přes hranice (…)“⁶

Hraniční efekt zkoumá i O.J. Martinéz. Na základě jeho modelu lze v příhraničním regionu rozlišovat čtyři možné podoby hraničního efektu:

1. Hraniční efekt odcizení (I. kvadrant)
2. Hraniční efekt koexistenční (II. kvadrant)
3. Hraniční efekt kooperační (III. kvadrant)
4. Hraniční efekt integrační (IV. kvadrant)

Hraniční efekt odcizení vypovídá o uzavřené hranici a absentující přeshraniční interakci. Hraniční efekt koexistenční dokládá otevírání hranic a postupné uskutečňování omezených kontaktů. Hraniční efekt kooperační je pak spojen s nastolením ekonomické a sociální komplementarity mezi sousedními regiony, konečně hraniční efekt integrační doprovází odstranění hranic, „jakožto linie celního území s fiskálními důsledky.“⁷

Schéma č. 1: Hraniční efekty na základě Martinézova modelu fungování příhraničního regionu, zdroj: Dokoupil, J.: Diferencující aspekty zkoumání hraničního efektu (…), s. 74.

Objektivní vlastnosti regionu

Na základě předchozího výkladu je patrné, že region (regionální entita) má silnou vazbu na své hranice, ovšem nejsou to jen hranice, které podmiňují územně vymezené regiony. Územně vymezené regiony jsou současně podmíněny svými objektivními vlastnostmi, subjektivními vlastnostmi a pragmatickými hledisky.

Regiony uspořádané dle objektivních vlastností jsou buď regiony homogenní či regiony nodální. Homogenní regiony jsou sjednoceny na základě vysoké míry podobnosti. Nodální regiony jsou pak sjednoceny na základě toků. Subjektivní vlastnosti regionů pak akcentují takové faktory jako sdílené regionální žití, komunikace, regionální uvědomění apod. Pragmatická hlediska pak zdůrazňují administrativní členění či mechanismus regionálního plánování.

Za objektivní vlastnost regionu, která velmi ovlivňuje charakter přeshraniční spolupráce je tzv. vyspělost regionu. Rozdíly ve vyspělosti příhraničních regionů určují polaritu přeshraničních vztahů. Je-li polarita nízká, odpovídá to srovnatelné úrovni vyspělosti příhraničních regionů. V tomto případě se jedná o tzv. symetrickou hranici. Naopak, je-li vyspělost regionu rozdílná, hovoří se o hranici asymetrické. J. Dokoupil připomíná, že „(…) i když míra i směr vztahů mohou být srovnatelné jako u hranice symetrické, intenzitu lze dokonce očekávat vyšší.“⁹ Profitace z ekonomické rovnováhy je hlavním argumentem zájmových sdružení lobbujících pro rozvoj přeshraniční spolupráce. S ohledem na nové rozšíření EU, bude možno tímto způsobem řešit problémy nejzaostalejších regionů sousedících se stávajícími členy EU (maďarsko-rakouské, česko-německé, polsko-německé pomezí). Tzv. efekt mexické hranice bude v rámci nových členů aktuální i u chudších východních zemí sousedících se zeměmi střední Evropy (slovensko-české, slovensko-maďarské pomezí).

Jako další objektivní vlastnost příhraničních regionů je možno zmínit jazykovou diferenci. Ukazatel jazykové diference (schéma č. 4) nastiňuje v rámci příhraničních regionů pět možných situací jazykového rozlišení. První typ je charakteristický tím, že při hranicích příhraničního regionu s vlastním státem (bod O) vykazuje nulovou jazykovou diferenci a při hranicích se státem sousedním (bod H) pak diferenci velmi mírnou (pod bodem P). Jedná se o takové případy, kdy jsou jednotlivé státní jazyky natolik blízké, že je běžné se s nimi snadno dorozumět (např. slovensko-české pomezí). Typ II. hovoří o situaci, kdy v oblasti příhraničního regionu vymezené od jeho jádra (bod J) po hranice se sousedním státem dominuje jazyk sousedního státu. Jedná se o různé typy příhraničních regionů s velkým zastoupením etnika sousedního státu (typické pro česko-polské pomezí, např. Těšínsko). Oproti tomu je typ III. spojen s takovými příhraničními regiony, kde neexistuje sice jazyková(národní) menšina, ale jazyková diference v bodě H nedosahuje maxima. Jedná se o případy, kdy se jazyky sousedních států odlišují, nicméně vzájemná komunikace jejich prostřednictvím je za určitých podmínek (např. pomalejší mluva) možná. Za tento typ je možné považovat některé česko-polské či španělsko-portugalské příhraniční regiony. Typ IV. naopak vypovídá o takovém příhraničním regionu, který je prakticky celý tvořen jazykovou (národní) menšinou sousedního státu (Např. některé slovensko-maďarské regiony). Konečně typ V. pak lze aplikovat na ty příhraniční regiony, jejichž jazyková diference dosahuje v bodě H maxima. Bez znalosti daného jazyka není možná vzájemná komunikace (např. česko-německé, či rakousko-maďarské příhraniční regiony).

Literatura

• AEBR (ed.): Institutional Aspects of Cross-border Co-operation by J. Gabbe, V. v. Malchus, K. Mahnkopf, H. Martinos and others, Gronau 1999.
• AEBR (usp. pro účely Evropské komise): Praktický průvodce pro přeshraniční spolupráci, Gronau 2001.
• Ammon, G.: Das Europa der Regionen, Eberhard Verlag, München 1994.
• Balej, M.(ed.): Pohraničí, přeshraniční spolupráce a euroregiony: sborník tematického okruhu PSE, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2002.
• Dokoupil, J.: Diferencující aspekty zkoumání hraničního efektu (na příkladu česko-bavorského a česko-slovenského pohraniční), in Balej, M.(ed.): Pohraničí, přeshraniční spolupráce a euroregiony : sborník tematického okruhu PSE, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2002. s. 69–77.
• Bullmann, U. (eds.): Die Politik der dritten Ebene (Regionen im Europa der Union), Nomos Verlagsgesellschaf­t, Baden-Baden 1994.
• Europa der Regionen (Versuch zur Klärung eines Begriffes), Kloster Eberbach, 29. November 1993.
• Harrop, J.: Structural Funding and Employment in the European Union (Financing the Path to Integration), Edwar Elgar, Cheltenham 1996.
• Mattli, W.: The Logic of Regional Integration (Europe and Beyond), Cambridge University Press, Cambridge 1999.
• Šindler, P. Lednický, V. Dokoupil, J.: Euroregiony – nová kvalita spolupráce v pohraničí, Pedagogické centrum, Plzeň 1999.

Internetové zdroje

• Association of European Border regions
• Assembly of European Regions
• Commitee of the Regions