Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Prezidentské volby v Mongolsku 2005

Ústavní vymezení pozice mongolského prezidenta

Pád komunistických režimů na konci 80. let 20. století a následné transformační procesy spojené s přechodem k demokracii nezůstaly omezeny pouze na areál střední a východní Evropy a zasáhly i Mongolsko, spadající, stejně jako státy střední a východní Evropy, do sféry vlivu Sovětského svazu. Na rozdíl od dalších států postkomunistické střední Asie, ve kterých došlo po počáteční vlně demokratizace ke znovunastolení autoritativních režimů, dokázalo Mongolsko tomuto zvratu ve vývoji odolat, a představuje tak jednu z mála demokratických zemí ve svém regionu (srov. Fish 2001: 323–324; Fritz 2002: 75–76). Při vytváření nové mongolské Ústavy bylo hlavní snahou jejích tvůrců především dlouhodobé zabezpečení suverenity země od případných nároků ze strany Číny nebo Ruska. V rámci řešení tohoto problému bylo při výběru politického systému cílem, aby jedna osoba nebo instituce nedisponovaly takovými pravomocemi, které by v budoucnosti mohly ohrozit mongolskou suverenitu. Co nejširší rozptýlení moci mezi moc zákonodárnou1 a moc výkonnou následně vedlo k vytvoření poloprezidentského režimu, napodobujícího podle amerického politologa M. S. Fishe (1998: 132) francouzský model, ale se silným postavením parlamentu.

Mongolský prezident je na jedné straně vybaven pravomocemi, jež posilují jeho postavení: a) disponuje právem zákonodárné iniciativy; b) suspensivním vetem vůči návrhům zákonů schválených parlamentem; c) navrhuje parlamentu kandidáta na premiérský post, pokud žádná strana v parlamentu nedisponuje parlamentní většinou; d) předkládá parlamentu návrh na rozpuštění vlády; e) v zákonem stanovených oblastech může vydávat dekrety s mocí zákona.

Na druhé straně je prezident ústavně odpovědný parlamentu a v případě porušení Ústavy nebo zneužití svých pravomocí může být na základě nálezu Ústavního soudu parlamentem odvolán. Pozici prezidenta rovněž v minulosti výrazně posílilo nejasné znění několika článků Ústavy, podle kterých nebylo jasné, zda ministři vlády mohou být současně poslanci parlamentu. Těchto nejasností využil v roce 1998 prezident Bagabandi (MAChN), když v období kohabitace s koalicí Demokratický svaz (Ardčilsan Cholbó, ACh) odmítl jmenovat několik jejích kandidátů na premiérský post a tímto jednáním výrazně posílil své postavení (srov. IRI 2000: 7–9; Fish 2001: 332).2 Ke změně prezidentských pravomocí došlo v roce 2000, kdy parlament schválil ústavní dodatek, podle něhož může premiér a 1/3 členů vlády současně vykonávat mandát poslance, čímž došlo k výraznému omezení jedné z důležitých pravomocí prezidenta (srov. Liao 2004: 66).

Volební zákon

Podle mongolské Ústavy se prezidentem může stát mongolský občan starší 45 let, s nejméně pětiletým nepřerušeným trvalým pobytem na mongolském území, jenž získal občanství narozením v Mongolsku. Prezident je volen v přímých a všeobecných volbách na dobu čtyř let s možností jednoho znovuzvolení. Právo nominovat kandidáta mají politické strany nebo koalice politických stran zastoupené v parlamentu. Volební systém je absolutně většinový ve dvoukolové variantě. Vítězem prvního kola se stává ten z kandidátů, který získá nadpoloviční většinu hlasů. Pokud ani jeden z kandidátů nezíská potřebnou většinu hlasů, koná se druhé kolo. Do druhého kola prezidentských voleb postupují dva kandidáti, a ten z nich, jemuž se podaří získat většinu hlasů, se stává na čtyři roky novým mongolským prezidentem.

Prostředky na financování předvolební kampaně jsou čerpány výhradně z bankovního účtu, který musí každá strana pro tento účel zřídit. Příspěvky mohou zasílat fyzické (max. 1 mil. tugriků, přibližně 600 EURO) a právnické osoby (max. 10 mil. tugriků). Zakázány jsou příspěvky od státem vlastněných společností, společností se zahraniční majetkovou účastí, zahraničních občanů nebo osob bez mongolského státního občanství. Závěrečná zpráva o prostředcích vynaložených na kampaň musí být zaslána k přezkoumání Hlavní volební komisi (SECh) do dvou týdnů po skončení voleb.

Situace před volbami

Rok před konáním prezidentských voleb se v Mongolsku uskutečnily parlamentní volby. Výsledek voleb, v nichž MAChN a její hlavní soupeř koalice Vlast–Demokracie (Ech oron–Ardčilal, EO–A)3 získaly shodně po 36 mandátech (srov. Maškarinec 2007: 61–64; Schafferer 2005), vedl k patové situaci. Po volbách následovalo náročné dvouměsíční vyjednávání, jehož výsledkem byl vznik velké koalice MAChN a EO–A. V důsledku stupňujících se konfliktů mezi představiteli jednotlivých stran koalice EO–A ovšem došlo na konci roku 2004 k jejímu rozpadu (srov. Maškarinec 2006: 22), a strany bývalé koalice tak vstupovaly do roku prezidentských voleb opět rozděleny.

Již od počátku roku 2005 začala mongolská média spekulovat o jménech potenciálních prezidentských kandidátů. Mezi nejčastěji uváděnými byli za MAChN předseda strany a parlamentu Nambaryn Enchbajar a místopředseda vlády a ministr financí Chultemín Ulán. Za AN poslanci Radnásümberelín Gončigdordž a Mendsajchany Enchsajchan, kteří v této době vedli spor o předsednictví AN, což negativně ovlivňovalo jejich hodnocení v očích veřejnosti (srov. Foul play suspected in swift change of DP leadership; New Democratic Party stamp made, Enkhsaikhan claims old one still valid). Strana Občanské vůle–Republikánská strana (Irgenij Dzorig–Bügd Najramdach Nam, ID–BNN) uvažovala o nominaci ženské kandidátky a v případě dvou zbývajících parlamentních stran, Republikánské strany (Bügd Najramdach Nam, BNN) a strany Vlast–Mongolská demokratická nová socialistická strana (Ech oron–Mongolyn Ardčilsan Šine Socialist Nam, Vlast–MAŠSN), byli hlavními kandidáty předsedové těchto stran Badzarsadyn Džargalsajchan a Badarčín Erdenebat.

Jména prezidentských kandidátů byla definitivně potvrzena 4. dubna, kdy byli kandidáti zaregistrováni SECh a následně přijali osvědčení opravňující je ke kandidatuře (Mongolia’s pre­sidential election campaign underway). Všechny parlamentní strany, s výjimkou ID–BNN, nominovaly své kandidáty. ID–BNN se rozhodla namísto vlastního kandidáta veřejně podpořit kandidáta jiné strany. Podle některých médií měla strana v úmyslu podpořit kandidáta AN, ovšem pouze v případě, že by se jím nestal Enchsajchan (OSF 2005a).

Prezidentští kandidáti

Nambaryn Enchbajar se narodil v roce 1958 a v době prezidentských voleb byl předsedou parlamentu. Do politiky vstoupil v roce 1992, kdy se stal poslancem parlamentu a ministrem kultury ve vládě MAChN. Po parlamentních volbách 1996, v nichž zvítězila koalice ACh (srov. Maškarinec 2007: 56–58), se Enchbajar stal vůdcem parlamentní opozice a v červnu 1997 předsedou MAChN jako nástupce Bagabandiho, který byl zvolen mongolským prezidentem. V parlamentních volbách 2000 dovedl Enchbajar MAChN k drtivému vítězství, když strana získala 72 z celkově 76 rozdělovaných mandátů (srov. Maškarinec 2007: 59–61; Schafferer 2004: 2) a sám se stal novým premiérem. Přestože MAChN před volbami slibovala zvýšení platů a důchodů a nárůst výdajů směřujících do sociálního systému, pokračovala po volbách v privatizacích nastartovaných předchozí vládou ACh, jež před volbami tvrdě kritizovala jako nespravedlivé a spojené s korupcí. Sama posléze čelila podobným obviněním, jaká dříve adresovala ACh (srov. Rossabi 2005: 96–97). Po parlamentních volbách 2004 a vzniku velké koalice se Enchbajar stal předsedou parlamentu, když premiérský post na základě koaliční dohody obsadil zástupce EO–A Cachjagín Elbegdordž. Zmínit je také třeba důležitou roli, již Enchbajar sehrál při přeměně postkomunistické MAChN. Zvolení Enchbajara, zastánce tzv. „třetí cesty“, předsedou MAChN znamenalo, že se strana snažila vystupovat jako moderní sociálně-demokratický subjekt, jehož politika je založena na podpoře tržní ekonomiky při zachování sociálních jistot obyvatelstva, na rozdíl od názorů uvnitř MAChN stále vlivného marxistického křídla, prosazujícího spíše silnější roli státu. Velké překvapení rovněž Enchbajar způsobil tři měsíce po svém nástupu do premiérské funkce, kdy jménem MAChN uveřejnil písemnou omluvu, v níž se lidu Mongolska omluvil za politické represe a čistky, za které, jak připustil, je strana historicky zodpovědná (IRI 2002).

Mendsajchany Enchsajchan se narodil v roce 1955. V roce 1988 se jako zaměstnanec komunistického Ministerstva zahraničních a ekonomických vztahů stal vůdčí silou Klubu mladých ekonomů, debatního fóra mladých reformistů. V roce 1990 byl v prvních svobodných parlamentních volbách zvolen poslancem parlamentu a zůstal jím i po parlamentních volbách 1992. Nicméně v roce 1993 se mandátu vzdal a vedl prezidentskou kampaň Punsalmágína Očirbata. Po Očirbatově vítězství se stal vedoucím prezidentské kanceláře a v této pozici setrval až do června 1996, kdy se po vítězství ACh v parlamentních volbách stal premiérem. Ve funkci premiéra se udržel necelé dva roky, do dubna 1998, kdy parlament na žádost MAChN a s podporou několika poslanců vládní koalice vyslovil vládě nedůvěru. Enchsajchan proslul jako jeden z hlavních propagátorů čisté tržní ekonomiky a zastánce přesvědčení, že ekonomický růst, založený na snížení role vlády v ekonomice, liberalizaci cen, privatizaci státem vlastněných společností a odstranění dotací pro domácí společnosti spolu se zrušením dovozních cel vyřeší automaticky i sociální problémy země (srov. Rossabi 2005: 70–71). Realizace těchto reforem, podporovaných mezinárodními institucemi, ovšem vedla k výraznému zhoršení životních podmínek obyvatelstva a prohře ACh v parlamentních volbách 2000. V roce 2003 se Enchsajchan stal předsedou AN4 a o rok později vedl předvolební kampaň EO–A v parlamentních volbách 2004, po nichž se znovu stal poslancem parlamentu.

Badzarsadyn Džargalsajchan je předsedou BNN a patří mezi nejbohatší mongolské podnikatele. BNN založil v roce 1992 (původně jako Kapitalistickou stranu). V roce 2002 se strana spojila se stranou Občanské vůle (Irgenij Dzorig Nam, IDN) vedenou Sandžásurengín Ojún, sestrou jednoho z „otců“ mongolské demokracie Sandžásurengína Dzoriga, který byl zavražděn v roce 1998, krátce předtím než, jak se všeobecně očekávalo, měl být jmenován premiérem. Tato nesourodá koalice nicméně trpěla značnými neshodami a již v roce 2003 byla rozpuštěna (Rossabi 2005: 112). V roce 2004 dokázal Džargalsajchan uspět v parlamentních volbách a stal se jediným zástupcem BNN v parlamentu. Džargalsajchan je veřejností považován za prominentní osobu s výrazným politickým vlivem, výrazně vyšším než činí podpora samotné BNN. Ta se dlouhodobě pohybuje na úrovni tří procent (srov. Surveys of Sant Maral Center).

Badarčín Erdenebat je předsedou strany Vlast (Ech oron Nam) a stejně jako Džargalsajchan patří mezi nejbohatší mongolské podnikatele. V roce 1998 založil Mongolskou demokratickou novou socialistickou stranu (Mongolyn Ardčilsan Šine Socialist Nam, MAŠSN) jako konkurenci MAChN v levé části stranického spektra. Strana několikrát změnila své jméno a od roku 2005 vystupuje již pouze jako Vlast. Od roku 2000 je Erdenebat poslancem parlamentu. Po vytvoření vlády velké koalice v roce 2004 zastával pozici ministra obrany, z níž byl odvolán v únoru 2005 společně s druhým ministrem strany Vlast v důsledku rozpadu koalice EO–A.

Předvolební kampaň

Předvolební kampaň lze z hlediska vystupování kandidátů usilujících o prezidentský post označit za velice aktivní. Prezidentští kandidáti pořádali během kampaně řadu setkání s voliči po celé zemi,5 jimž mongolská média věnovala široký prostor, stejně jako prezentaci předvolebních průzkumů a volebních programů jednotlivých kandidátů (GI 2005: 6–7). Zatímco Enchsajchan již od počátku předvolební kampaně tvrdil, že považuje za jediného soupeře Enchbajara, ten později prohlásil, že považuje za rovnocenné soupeře všechny kandidáty. Erdenebat s Džargalsajchanem pak v průběhu kampaně odmítli spekulace médií, že před volbami stáhnou svou kandidaturu a podpoří jednoho z hlavních kandidátů (Mongolia’s pre­sidential election campaign underway). Do kampaně se zapojily i další mimoparlamentní subjekty. Mongolská tradiční sjednocená strana (Mongolyn Ulamdžlalyn Negdsen Nam, MUNN) spolu s dalšími dvěma stranami a 18 nevládními organizacemi podpořily Erdenebata. Mongolská sociálně demokratická strana (Mongolyn Social Demokrat Nam, MSDN), která v prosinci 2004 vystoupila z AN a znovuobnovila samostatnou činnost, vyjádřila ústy svého předsedy podporu Enchsajchanovi, stejně jako jedna z nejstarších mongolských stran Mongolská strana zelených (Mongolyn Nogón Nam, MNN). ID–BNN, jež nenominovala vlastního kandidáta, pět dní před volbami oznámila, že se rozhodla veřejně nepodpořit žádného z kandidátů (OSF 2005e; OSF 2005f; OSF 2005g; OSF 2005h). Do volební kampaně se zapojil i prezident Bagabandi, když na zasedání parlamentu pronesl ostrou kritiku vlády a parlamentu. Podle prezidenta situace, kdy se k poslaneckému klubu MAChN připojilo 25 poslanců AN ze zaniklé koalice EO–A,6 vážně narušuje rovnováhu moci a vede ke ztrátě vzájemné kontroly, protože MAChN může nyní rozhodovat bez ohledu na menšinové a opoziční hlasy (Bagabandi calls for government to shape up). Těsně před volbami, 12. května, AN, BNN a Vlast uspořádaly tiskovou konferenci, na které požadovaly odstoupení SECh, vzhledem k tomu, že komise nechala vytisknout počet hlasovacích lístků převyšujících o 80 tis. zákonem povolenou rezervu, a požadovaly vytištění nových hlasovacích lístků. Současně komisi obvinily, že neusiluje o vyvážené zastoupení stran ve volebních komisích, vzhledem k účasti mnoha nestraníků, ve většině případů sympatizantů MAChN. Na následující den strany svolaly veřejný mítink k podpoře svých požadavků za účasti svých prezidentských kandidátů. SECh ve své odpovědi na tato obvinění zdůraznila, že všechny strany budou mít po skončení hlasování možnost účastnit se přepočítávaní hlasů a rovněž odmítla jako neopodstatněné tvrzení o nevyváženém zastoupení stran ve volebních komisích (80,000 extra voting credentials spark protest).

Již výsledky předcházejících mongolských voleb ukázaly, že šance porazit kandidáta MAChN vyžaduje, aby opoziční strany vystupovaly ve volbách jednotně. Vzhledem k tomu tedy kandidatura Džargalsajchana a především Erdenebata, jejichž šance podle výsledků předvolebních průzkumů7 neměly výraznější naději na úspěch, znamenala snížení Enchsajchanových šancí v souboji s Enchbajarem. Rozpad EO–A a s ním spojené odvolání ministrů strany Vlast z vlády ovšem vedl k tomu, že koalice, která dokázala společně uspět v parlamentních volbách 2004, vstupovala do prezidentských voleb rozdělená, což výrazně zvyšovalo Enchbajarovy šance na vítězství. S blížícími se volbami začalo podle dalších předvolebních průzkumů docházet ke snižování rozdílu mezi oběma hlavními kandidáty. Týden před volbami přinesly některé agentury informaci, že žádný z kandidátů pravděpodobně nezíská v prvním kole nadpoloviční většinu hlasů a o vítězi se bude pravděpodobně rozhodovat v kole druhém (srov. OSF 2005c). Pokud by se tyto předpovědi potvrdily, znamenalo by to zvýšení Enchsajchanových šancí, protože v druhém kole by mohl usilovat o získání hlasů voličů hlasujících především proti kandidátovi MAChN.

Výsledky voleb

První kolo voleb proběhlo 22. května. K volebním urnám se dostavilo 930 976 voličů a volební účast dosáhla 74,98 %. Výsledek voleb nepotvrdil předpokládaný pokles Enchbajarových preferencí a znamenal jeho vítězství již v prvním kole. Enchbajar získal 53,44 %, Enchasjchan 20,05 %, Džargalsajchan 13,83 % a Erdenebat 11,33 % hlasů (OSF 2005d).

Ihned po uzavření volebních místností blahopřál Enchsajchan v telefonickém rozhovoru Enchbajarovi k volebnímu vítězství, zatímco další z kandidátů, Džargalsajchan, prohlásil, že v Mongolsku neexistují podmínky pro konání řádných demokratických voleb (Victory for Enkhbayar in presidential election).

Výsledek prezidentských voleb znovu potvrdil skutečnost, že rozdělená opozice může jen obtížně konkurovat MAChN, jež se ve volbách, ať již prezidentských nebo parlamentních, opírá o stabilní voličské jádro. Za neúspěch lze považovat především výsledek Enchsajchana, který nedokázal získat ani tolik hlasů, kolik mu slibovaly poslední předvolební průzkumy a své hlasy ztratil zejména na úkor Erdenebata, jehož výsledek lze vzhledem k předvolebním průzkumům i preferencím jeho strany označit za úspěch. Poslední z kandidátů, Džargalsajchan, obdržel již před volbami očekávaný počet hlasů.

Ohlasy pozorovatelů

Mezinárodní pozorovatelé, kteří byly mezi jinými zastoupeni týmem velvyslanectví USA nebo Mezinárodním republikánským institutem, se jako členové volebních komisí účastnili voleb ve více než sto volebních místnostech v Ulánbátaru a dalších venkovských oblastech. Podle jejich vyjádření nebyli svědky vážných narušení voleb. Podobně předseda SECh ve svém vystoupení na půdě parlamentu prohlásil, že se voleb účastnilo 101 zahraničních pozorovatelů, kteří nezaznamenali žádné vážné narušení voleb, jež by mohlo výrazně ovlivnit jejich výsledky (Enkhbayar to be sworn in as president of Mongolia on June 24).

Důležité je rovněž zmínit roli masmédií v předvolební kampani. Mongolský parlament přijal již v roce 1998 mediální zákon, zakazující cenzuru a vlastnictví státu v masmédiích. Proces přeměny státem vlastněných masmédií byl nicméně pozdržen a mongolská televize a rozhlas zůstávaly v době prezidentských voleb nadále v rukou státu. Rovný přístup do vysílání Mongolské národní televize (televizní přijímač vlastní v Mongolsku přibližně 70 % domácností) a Mongolského národního rozhlasu je zajištěn zákonem, podle kterého SECh schvaluje harmonogram placeného a bezplatného přístupu kandidátů do těchto médií.

V minulosti prováděný monitoring volebního zpravodajství prokázal, že média zvýhodňovala vládnoucí stranu (srov. GI 2005: 9). Výsledky monitoringu z prezidentské kampaně ukázaly, že v posledních čtyřech týdnech kampaně poskytovala většina televizních stanic vyvážené zpravodajství (GI 2005: 21). Tento fakt byl nicméně ve velké míře způsoben především prodejem vysílacího času na základě harmonogramu stanoveného SECh. Z jednotlivých kandidátů získal nejvíce prostoru na televizní obrazovce Enchbajar, zatímco na rozhlasových stanicích bylo zpravodajství vyváženější. Tištěná média poskytovala rovnoměrné informace o všech kandidátech. Jednotlivé deníky ovšem často preferovaly jednoho z kandidátů a namísto analýzy volebních programů přinášely spíše negativní zprávy z minulosti, k nimž se jednotliví kandidáti neměli možnost vyjádřit. Intenzita negativních zpráv značně narůstala především v závěru kampaně. Výrazně problematická byla rovněž snadná zaměnitelnost novinářského zpravodajství s placenými inzeráty jednotlivých kandidátů a opomíjení opozičních pohledů při referování o konkrétních událostech, což znesnadňovalo získávání objektivních a vyvážených informací o jednotlivých kandidátech (srov. GI 2005: 21–22).

Dalším problematickým bodem je skutečnost, že novináři, kteří uveřejní informaci, která je nepravdivá nebo může nepříznivě ovlivnit kandidátovu čest, mohou být odsouzeni až k dvouletému trestu odnětí svobody. Mongolsko rovněž dosud nepřijalo zákon o svobodnému přístupu k informacím a novináři nemají zákonné právo na utajení svého zdroje. Mongolský tisk je tedy svobodný, ale čelí tlaku vlády, protože vláda disponuje mnoha způsoby, jimiž může omezovat činnost tisku. Mezi hlavní možnosti patří žaloby pro urážku na cti a iniciace daňových auditů vůči periodikům kritickým k vládě. V roce 2000 např. vláda ukončila činnost dvou deníků, které se nedokázaly přizpůsobit daňovým zákonům (srov. FH 2004; FH 2005; RSF 2003; RSF 2004).

Závěr

Dne 24. června 2005 byl Nambaryn Enchbajar slavnostně uveden do úřadu jako třetí prezident v mongolské historii. Po svém zvolení Enchbajar prohlásil, že věří, že byl zvolen díky svému silnému postoji vůči nezaměstnanosti, chudobě a korupci, přestože byl před volbami částí společenských hnutí obviňován z korupčního chování. Ve svém vyjádření rovněž prohlásil, že bude rozvíjet přátelské vztahy se zahraničím (Victory for Enkhbayar in presidential election). Mnohem důležitější se ovšem jevila Enchbajarova role na domácí půdě vzhledem ke sporům uvnitř vládní koalice. Prezidentovo vyjádření, že bude jako prezident nestranný vůči všem politickým stranám a bude usilovat o zachování vládní koalice, vzbuzovalo naději, že by svým jednáním mohl pozitivně ovlivnit nesnadné sdílení moci mezi stranami vládní koalice a zamezit politické nestabilitě spojené s pádem vlády.8 Bez stabilní a akceschopné vlády, podporované dostatečně silnou parlamentní většinou, totiž nelze uvažovat o tom, že v Mongolsku dojde k reformám, které zlepší situaci obyvatelstva, sužovaného vysokou nezaměstnaností, a široce rozšířenou chudobou.9

Literatura a prameny

  • Bagabandi calls for government to shape up, The UB Post, 6. 4. 2005.
  • Enkhbayar to be sworn in as president of Mongolia on June 24, The UB Post, 8. 6. 2005.
  • FH (2004): Country report: Mongolia 2004, Freedom House, on-line verze.
  • FH (2005): Country report: Mongolia 2005, Freedom House, on-line verze.
  • Fish, M. S. (1998): Mongolia: democracy without prerequisites, Journal of Democracy, Vol. 9, No. 3, pp. 127–141.
  • Fish, M. S. (2001): The Inner Asian anomaly. Mongolia’s de­mocratization in comparative perspective, Communist and Post-Communist Studies, Vol. 34, No. 3, pp. 323–338.
  • Foul play suspected in swift change of DP leadership, The UB Post, 23. 12. 2004.
  • Fritz, V. (2002): Mongolia: Dependent Democratization, Journal of Communist Studies and Transition Politics, Vol. 18, No. 4, pp. 75–100.
  • GI (2005): Final report on the media coverage of the 22 May Presidential election in Mongolia, Ulaanbaatar, Globe International.
  • IRI (2000): Mongolia Parliament Election Observation Mission Report July 2, 2000, Washington, DC, International Republican Institute.
  • IRI (2002): Mongolia political background report: June 2002, Washington, DC, International Republican Institute.
  • Landman, T. – Larizza, M. – McEvoy, C. (2005): A State of Democracy in Mongolia, Colchester, University of Essex.
  • Liao, H. S. (2004): Elections and Political Development in Mongolia, in: Schafferer, C. (ed.): Recent Elections and Political Trends in East Asia, Haslach/M, East Asia Books, pp. 63–76.
  • Maškarinec, P. (2006): Mongolsko: od velké koalice k vládě „národní solidarity“, Mezinárodní politika, roč. 30, č. 3, s. 22–24.
  • Maškarinec, P. (2007): Mongolský volební systém a jeho účinky na systém politických stran v letech 1992–2006, Slovenská politologická revue, roč. 7, č. 3, s. 45–70, on-line text.
  • Mongolia’s pre­sidential election campaign underway, The UB Post, 6. 4. 2005.
  • New Democratic Party stamp made, Enkhsaikhan claims old one still valid, The UB Post, 13. 1. 2005.
  • Open Society Forum – Election 2005 – News and Information.
  • OSF (2005a): Presidential Elect’s nomination from Citizens’ Will-Republican Party open until March 31, on-line text.
  • OSF (2005b): Elects’ ratings in different surveys, on-line text.
  • OSF (2005c): Second round in Presidential rally?, on-line text.
  • OSF (2005d): Presidential Election 2005 final results, on-line text.
  • OSF (2005e): Mongolian Conservative United Party supports B. Erdenebat, on-line text.
  • OSF (2005f): MSDP supports M.Enkhsaikhan for the presidential election, on-line text.
  • OSF (2005g): Mongolian Green Party supports M. Enkhsaikhan, on-line text.
  • OSF (2005h): Citizens’ Will-Republican Party speaks of own position on election, on-line text.
  • Rossabi, M. (2005): Modern Mongolia. From Khans to Commissars to Capitalists, Berkeley, Los Angeles, London, University of California Press.
  • RSF (2003): Mongolia: 2003 Annual Report, Reporters sans frontières, on-line verze.
  • RSF (2004) Mongolia: 2004 Annual Report, Reporters sans frontières, on-line verze.
  • Schafferer, C. (2004): The 2004 parliamentary election in Mongolia: Big surprises and small victories, Eastasia, Vol. 3, No. 2, on-line text.
  • Schafferer, C. (2005): The Great State Hural election in Mongolia, June 2004, Electoral Studies, Vol. 24, No. 4, pp. 741–747.
  • Surveys of Sant Maral Center, Ulan Bator, Sant Maral Foundation, on-line verze.
  • Szajkowski, B. (2005): Political Parties of the World, London, John Harper Publishing.
  • The Constitution of Mongolia.
  • Victory for Enkhbayar in presidential election, The UB Post, 26. 5. 2005.
  • 80,000 extra voting credentials spark protest, The UB Post, 19. 5. 2005.

Autor studuje politologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy
univerzity.

Poznámky pod čarou

  1. Podle Ústavy z roku 1992 je mongolský parlament – Velký státní chural (Ulsyn Ich Chural) – jednokomorový a skládá se ze 76 poslanců, kteří jsou voleni na čtyřleté funkční období většinovým volebním systémem. V letech 1996–2004 byl využíván dvoukolový většinový systém, kde pro vítězství v prvním kole postačoval zisk 25 % hlasů (srov. Maškarinec 2007: 49–50). Na konci roku 2006 přijal parlament novelu volebního zákona, jež zavedla pro volby poslanců parlamentu systém neomezeného hlasování, který byl využit již ve volbách 1992.
  2. Parlamentní většina ACh sice odmítla prezidentův výklad Ústavy, výrazně posilující jeho postavení, nicméně Ústavní soud složený převážně ze soudců navržených do úřadu MAChN na podnět prezidenta rozhodl o neslučitelnosti funkcí poslance a člena vlády (IRI 2000: 8).
  3. Koalici EO–A tvořily AN, Vlast–Mongolská demokratická nová socialistická strana a Strana Občanské vůle–Republikánská strana.
  4. AN vznikla v roce 2000 jako reakce na drtivé vítězství MAChN v parlamentních volbách 2000 a sloučila se v ní většina opozičních stran (srov. Liao 2004: 68; Maškarinec 2007: 61–62; Szajkowski 2005: 416–417).
  5. Detailní pokrytí předvolební kampaně nabízí např. série článků věnujících se aktivitě prezidentských kandidátů, umístěná na internetovém portálu Open Society Forum (Open Society Forum – Election 2005 – News and Information).
  6. Podle zákona o parlamentu mohou strany kandidující v koalici vytvořit pouze jediný poslanecký klub a v případě, že dojde k zániku koalice, nemohou strany v ní zastoupené vytvořit nový klub. V důsledku rozpadu koalice EO–A a jejího poslaneckého klubu tak v době prezidentských voleb byla MAChN jedinou stranou s vlastním poslaneckým klubem.
  7. Na začátku dubna se Enchbajarovy preference pohybovaly na úrovni 55 %, Enchsajchanovy na 25 %, Džargalsajchanovy mezi 7–16 % a Erdenebatovy mezi 2–4 % (srov. OSF 2005b).
  8. K rozpadu velké koalice nakonec došlo 13. ledna 2006 (srov. Maškarinec 2006: 23–24).
  9. V roce 2002 muselo 13,9 % mongolského obyvatelstva vystačit s příjmem menším než 1 USD na den, resp. 75 % s 2 USD na den (Landman – Larizza – McEvoy 2005: 16).
blog comments powered by Disqus
Autor
Pavel Maškarinec
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
2. 12. 2007