Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Slovenské prezidentské volby 2004

Ve dnech 3. a 17. dubna se uskutečnily na Slovensku historicky druhé přímé volby prezidenta republiky. A skončily nemalým překvapením. V červnu se prezidentského úřadu ujme po Rudolfu Schusterovi opoziční kandidát Ivan Gašparovič, který ve druhém kole porazil bývalého premiéra Vladimíra Mečiara. Neúspěchem naopak skončily volby pro strany vládní koalice, jejichž hlavní kandidát Eduard Kukan nepostoupil do druhého kola. Zároveň s prvním kolem voleb se uskutečnilo referendum o konání předčasných parlamentních voleb, které bylo nakonec kvůli nízké účasti voličů neplatné.

První kolo voleb

Slovenský prezident je volen dvoukolovým většinovým způsobem, kdy po prvním kole se vítězem stává kandidát, který získá absolutní většinu hlasů, v jiném případě postupují do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti. Ve druhém kole se prezidentem stává kandidát, který obdrží více hlasů. Zákon přitom nestanoví minimální volební účast jako podmínku platnosti volebních výsledků.

První kolo prezidentských voleb se uskutečnilo v sobotu 3. dubna a voliči měli na výběr stejný počet kandidátů jako bylo Klapzubových bratrů, tedy jedenáct. Na rozdíl od prvních přímých prezidentských voleb, kdy kandidovala Magda Vašáryová, nebyla mezi uchazeči o prezidentský post jediná žena. Za největší favority prvního kola voleb byli přitom považováni ministr zahraničí Eduard Kukan (Slovenská demokratická a křesťanská unie – SDKÚ) a bývalý premiér a historicky jediný předseda Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS)1 Vladimír Mečiar. Do boje o postup do druhého kola měl podle preferencí zasáhnout i někdejší předseda parlamentu a zakladatel Hnutí za demokracii 2 Ivan Gašparovič. Naopak klesající preference Rudolfa Schustera dávaly tušit, že obhajoba úřadu nebude pro něj úspěšnou.3 Více či méně do počtu měli pak být kandidát Křesťansko-demokratického hnutí František Mikloško, bývalý velvyslanec Slovenska v USA Martin Bútora, předseda Levicového bloku Jozef Kalman4, primátor Bánské Bystrice Ján Králik, bývalý diplomat Jozef Šesták, důchodce a podnikatel Július Kubík a primátor Martina Stanislav Bernát. Voleb se měl původně zúčastnit i kandidát Aliance nového občana bývalý herec Ľubo Roman, který se však v březnu své kandidatury vzdal.

Vítězem prvního kola voleb se stal s výrazným náskokem Vladimír Mečiar, který obdržel 650 242 hlasů (32,73 %). Mečiarovi bezpochyby nahrála nízká účast voličů, která dosáhla pouhých 47,9 %, což je téměř o 26 procentních bodů méně než v prezidentských volbách v roce 1999. Ukázalo se tak, že již několikrát odepisovaný bývalý premiér (případně jeho strana) i nadále disponuje nezanedbatelnou (a relativně stabilní5 voličskou podporou. Nelze rovněž opomenout stále silné charisma vůdce HZDS a na rozdíl od Kukanovy poměrně povedenou volební kampaň, jejímž jádrem byl vedle obligatorní kritiky vlády osobní kontakt Mečiara s voliči.

Největší překvapení (a na místě je možná i slovo šok) znamenal postup Ivana Gašparoviče, který obdržel 22,28 % (442 564 hlasů). Dlouholetý Mečiarův spolupracovník a za dob Mečiarových vlád předseda parlamentu těžil jednak podobně jako Mečiar z nízké volební účasti a apatie notné části Kukanových potenciálních voličů, jednak z podpory podle preferencí nejsilnější slovenské politické strany Smer.6 Rovněž lze předpokládat, že Gašparoviče podpořila část voličů, kteří původně chtěli odevzdat svůj hlas R. Schusterovi, ale na poslední chvíli se od bývalého prezidenta odklonili. Rozporně lze hodnotit podporu, kterou věnoval Gašparovičovi nejvýznamnější subjekt reprezentující současné slovenské nacionalistické síly. Podpora nacionalistů sice mohla přimět voliče SNS a dalších podobně zaměřených subjektů hodit do volební urny hlasovací lístek se zaškrtnutým Gašparovičovým jménem, na druhé straně mohla nemalou část voličů citlivých na již poněkud odeznívající nacionalistickou notu odradit. Gašparovičovu úspěchu bezesporu pomohla i vydařená účast ve velmi sledované předvolební diskusi prezidentských kandidátů v TV Markíze.

První kolo naopak skončilo naprostou katastrofou pro Eduarda Kukana. Kukan, který se během volební kampaně pokoušel udržet distanc od politiky vlády (sociální politika, situace okolo nepokojů občanů Slovenska rómské národnosti), jejíž popularita je na Slovensku velmi nízká, a udržet si co nejvíce neutrální pozici. Při hledání hlavních příčin Kukanova neúspěchu lze poukázat zejména na tři faktory. Prvním z nich je relativně nízká volební účast. Malý počet zúčastněných voličů nahrál Kukanovým protikandidátům disponujícím disciplinovanějším elektorátem (zejména V. Mečiar), navíc lze předpokládat, že nikoli nezanedbatelná část potenciálních Kukanových voličů se rozhodla jít nevolit pod dojmem jednoznačných předvolebních průzkumů, které jejich kandidátovi „zaručovaly“ postup do druhého kola. Druhým významným faktorem byla volební kampaň, kterou odborníci nezřídka hodnotili jako přepálenou a na běžného slovenského voliče musela nutně působit rozhazovačným dojmem. Kukanovi nepřidala ani již zmiňovaná debata v TV Markíze, ve které se Kukan stal terčem kritiky ostatních zúčastněných kandidátů a ve které působil značně nevýrazným a nepřesvědčivým dojmem. Třetí, nikoli však významem, faktor představovala situace ve vládní koalici, která se z dlouhodobého hlediska potýká s vnitřními spory a roztříštěností, i samotné SDKÚ (skandál s financováním strany či její štěpení v souvislosti s odvoláním ministra obrany Ivana Šimka). Ačkoli se Kukan, jak již bylo zmíněno, pokoušel o distancování se od vládní politiky, je vysoce pravděpodobné, že v očích nikoli nepatrné části voličstva představoval osobu zodpovědnou za nepopulární vládní kroky. Zároveň nelze nezmínit skutečnost, že se vládní koalice nedokázala shodnout na jednom kandidátovi (Kukana podpořila pouze SDKÚ a ANO), jejímž důsledkem byla kandidatura Františka Mikloška z KDH, který odebral Kukanovi možná klíčové hlasy (Mikloško obdržel více než 6,5 % hlasů). Sečteno a dvakrát podtrženo, Eduard Kukan získal 438 920 hlasů (22,09 %) a za druhým Gašparovičem zaostal o necelé čtyři tisíce hlasů.

Kukanův neúspěch může mít neblahé důsledky pro další fungování nejen SDKÚ, ale i celé vládní koalice. V řadách Strany maďarské koalice a KDH, koaličních partnerů SDKÚ, se již krátce po uveřejnění výsledků prvního kola ozývaly hlasy volající po změnách v politice SDKÚ a ve vývoji vládní koalice. Za viníky Kukanova neúspěchu předseda ANO Pavol Rusko označil SDKU, KDH a SMK, které se nedokázaly dohodnout na podpoře jediného kandidáta. Změny v rámci SDKÚ připustil i její předseda (a premiér) Mikuláš Dzurinda, který byl Kukanovým neúspěchem zklamán v takové míře, že dokonce zrušil svoji účast na 57. ročníku Národního běhu Devín – Bratislava.

Ostatní kandidáti výrazněji do boje o postup do druhého kola nezasáhli. Schusterových 7,5 % potvrdilo klesající preference současného prezidenta, F. Mikloško podporován pouze KDH neměl reálnou šanci na volební úspěch, solidní výsledek zaznamenal M. Bútora, jemuž věnovalo svou přízeň více než 6,5 % voličů. Jako kuriozita se jeví 1806 neplatných hlasů, které voliči dali Ľ. Romanovi, jenž se kandidatury vzdal, ovšem až poté, co byly vytištěny volební lístky, na kterých tak figurovalo i nadále Romanovo jméno.

Referendum o předčasných volbách

Referendum o přijetí ústavního zákona o přijetí ústavního zákona o zkrácení volebního období skončilo pro jeho iniciátory nezdarem. Referenda se zúčastnilo pouze 35,4 % procenta oprávněných voličů, což mělo za následek vyhlášení referenda jako neplatného (k platnosti referenda je na Slovensku potřebná účast nadpoloviční většiny voličů). Připomeňme, že se jednalo v historii Slovenské republiky již o páté neplatné referendum. Jediné referendum, jehož se zúčastnilo více než polovina voličů, se konalo loni v souvislosti se vstupem země do Evropské unie. Neplatnost referenda tak znamenala alespoň malou náplast na rány, které utrpěla vládní koalice v první kole prezidentských voleb. Referendum je sice na Slovensku pouze konzultativní, nicméně lze si jen s obtížemi představit situaci, že by se politici neřídili výsledkem referenda, pokud by bylo platné.

Naopak zklamání zažili iniciátoři referenda Konfederace odborových svazů a podle preferencí v současnosti nejsilnější politická strana Smer. Pro vypsání referenda byla i Komunistická strana Slovenska. HZDS se stavěla k referendu víceméně neutrálně, přičemž zmínila právo prezidenta referendum vypsat. Zároveň vyzvala voliče, aby se referenda účastnili.

Průzkumy veřejného mínění ještě krátce před uskutečněním referenda hovořili o tom, že účast překročí magickou hranici 50 %, některé z průzkumů dokonce naznačovaly účast ve výši 60 %. Příčiny nakonec poměrně překvapující nízké účasti lze hledat v několika oblastech. V prvé řadě je nutné zmínit vydařenou kampaň vládní koalice, která dokázala přesvědčit řadu voličů, aby se referenda neúčastnili, a to jak prostřednictvím argument, že i neúčast na volbách znamená vyjádření názoru, tak skrze tvrzení, že k současné vládě neexistuje na současné slovenské politické scéně alternativa. Část voličů odradilo i slunečné počasí, jež ve volební den na Slovensku panovalo, bez povšimnutí by neměl zůstat ani celková apatie slovenských voličů vyplývající mimo jiné ze skutečnosti, že vládní politika reforem sice „bolí“ ale je pro Slovensko nezbytnou.

Druhé kolo prezidentských voleb

Druhé kolo prezidentských voleb se konalo v sobotu 17. dubna. Jak již bylo zmíněno utkali se v něm Vladimír Mečiar a Ivan Gašparovič, tedy dva opoziční kandidáti. Odhad konečných výsledků byl velmi ošemetnou záležitostí, většina odborníků se shodla na tom, že jako jeden z decizivních faktorů bude působit úroveň voličské účasti, přičemž nižší volební účast měla svědčit kandidátovi HZDS.

Druhé kola se nakonec zúčastnilo 43,5 % oprávněných voličů, tedy téměř o 4,5 % procentních bodů méně než v prvním kole. Příčinu poklesu volební účasti lze vidět především ve dvou skutečnostech. První z nich byla výzva stran vládní koalice, aby se voliči neúčastnili voleb. Tento faktor však nehrál tak důležitou roli, jiné společenské instituce (církev) naopak účast na volbách doporučily. Druhou představuje fakt, že pro značnou část slovenského elektorátu neznamenal ani jeden z kandidátů přijatelnou volbu. Z tohoto pohledu se není ani čemu příliš divit, pokud připomeneme dřívější Gašparovičovu svázanost s působením HZDS. Pohled řady voličů na Gašparoviče tak nemohl změnit fakt, že se zakladatel HZD (které se mimochodem programaticky příliš nelišilo od HZDS) částečně omluvil a distancoval od své politické minulosti v někdejší nejsilnější straně slovenského politického spektra. Naopak pro jinou (a nutno říci, že nikoli malou) část voličstva byl Gašparovič tou lepší možností ze dvou špatných. Gašparovičovi bezesporu prospělo, že v očích nezanedbatelné části elektorátu byl viděn jako osoba méně výrazná a přece jen méně spjatá s vládní politikou HZDS v 90. letech než jeho zakladatel a symbol režimu Mečiar. Nelze rovněž opomenout větší akceptovatelnost Gašparoviče v zahraničí.

Vítězem se nakonec stal se ziskem 59,91 % hlasů Ivan Gašparovič, kterému se podařilo oproti prvnímu kolu získat více než dvojnásobek podpory (1 079 592 hlasů). Dá se říci, že schopnost získat další hlasy v druhém kole se ukázala jako rozhodující. Mečiar se svými necelými 100 000 nových hlasů nemohl konkurovat Gašparovičovi, kterému věnovalo přízeň více než 600 000 nových voličů. Gašparovič dokázal porazit Mečiara ve 42 z 50 volebních obvodů, ani v jediném z osmi krajů nebyl úspěšnější Mečiar. Nic na tom nemění ani skutečnost, jež byla naznačena výše, totiž to, že většinu z nového Gašparovičova zisku tvořily hlasy svou povahou antimečiarovské, spíše než hlasy progašparovičovské. Víceméně se tak opakovala situace z roku 1999, kdy se ve druhém kole prakticky jednalo o volbu o Mečiarovi, proti kterému stál Rudolf Schuster podporovaný všemi vládními stranami. Ryzost této podobnosti kalí poněkud skutečnost, že letos nebyl ve volbě vyloženě provládní kandidát, nýbrž člověk z o něco přijatelnější opozice.

Teprve budoucnost ukáže, do jaké míry byla konečná volba pro Slovensko příznivá. Gašparovič samozřejmě krátce po volbách vzkázal, že bude prezidentem všech Slováků. Již teď se dá říci, že vládě bude pravděpodobně klást menší překážky, než by tak činil Mečiar.

Z hlediska vývoje stranického systému lze předpokládat, že Gašparovič v prezidentském úřadě prospěje nejvíce straně Smer, a to i přesto, že po svém zvolení prohlásil, že k Ficově straně se nebude v úřadu chovat nadstandardním způsobem. Faktem však zůstává, že Směr stál za Gašparovičovou kandidaturou, bezvýznamné rovněž není ani to, že na většině před- i povolebních fotografiích či televizních záběrů figurují po boku nového prezidenta špičky Ficovy strany.

HZDS se potvrdilo, že i nadále disponuje nezanedbatelným voličským potenciálem. Po volbách vyhlásilo tvrdý boj vládní koalici a v evropských parlamentních volbách bude zřejmě soupeřit o pozici nejsilnější strany právě se stranou Smer. Otázkou zůstává soudržnost HZDS, které již několikrát v historii postihl odchod části poslanců a členské základny. Po prezidentských volbách se někteří členové HZDS vyjádřili nesouhlasně s Mečiarovým povolebním chováním, kdy předseda HZDS ani nepogratuloval Gašparovičovi k vítězství.

Další ránu utrpěly vládní strany, zejména SDKÚ, KDH a ANO, které již v současnosti balancují v průzkumech veřejného mínění na hraně volitelnosti do Národní rady. Z hlediska jejich budoucího vývoje bude klíčové, zda se ubrání potenciálnímu dalšímu štěpení, schopnosti vzájemné spolupráce, a také na další podobě a dopadech vládní politiky. Další ztráty voličské podpory se nemusí obávat pouze etnicky orientovaná SMK.

Poznámky pod čarou

  1. V současnosti zní plní název Mečiarovy strany Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko (ĽS-HZDS). V našem textu se však přidržíme tradiční zkratky HDZS.
  2. Gašparovič odešel z HZDS v červenci 2002 v reakci na průběh nitranského nominačního sněmu HZDS a na skutečnost, že nebyl zařazen na kandidátní listinu pro parlamentní volby. Následně založil Gašparovič společně s poslanci Martou Aibekovou a Jánem Benčátem politickou stranu s názvem Hnutí za demokracii (HZD).
  3. Kukana by dle různých průzkumů volilo 27–30 %, Mečiara 23–24 %, Gašparoviče 17–19 % a Schustera 9–13 %. Preference ostatních kandidátů byly ve srovnání s uvedenými zanedbatelné.
  4. Jozef Kalman je dalším z „odpadlíků“ z HZDS. Řady HZDS opustil krátce před volbami v roce 2002 kvůli „přílišné pravicovosti HZDS“.
  5. Pro srovnání ve volbách do Národní rady v roce 2002 obdrželo HZDS-LS 560 691 hlasů, v prezidentských volbách si tedy HZDS vlastně ještě polepšilo. Autorovi je jasné, že toto srovnání vzhledem k odlišnému charakteru parlamentních a prezidentských voleb musí nutně pokulhávat. Nicméně vzhledem k tomu, že V. Mečiara lze považovat (nikoli neoprávněně) za symbol HZDS, jistou vypovídací hodnotu má.
  6. Podle průzkumu agentury FOCUS z poloviny dubna tohoto roku by ve volbách zvítězil Směr s 27 %, následován HZDS s 21,6 %, SMK s 11,2 %, KDH s 6,8 %, KSS s 6,7 %, SDKÚ s 5,5 % a ANO s 5,3 % hlasů.
blog comments powered by Disqus
Autor
Vlastimil Havlík
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
5. 5. 2004