Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Prezidentské volby ve Francii 2012 – srovnání zahraničních politik N. Sarkozyho a F. Hollandea

Tato práce se zabývá prezidentskými volbami, které proběhly ve Francii v roce 2012. Zúčastnilo se jich 9 kandidátů, řeč však bude pouze o dvou, kteří se dostali do druhého kola: Nicolasi Sarkozym a Françoise Hollandovi. Zahraniční politika je velmi rozsáhlý pojem, proto jsem ji rozdělila do pěti „okruhů“. Prvním z nich jsou lidská práva. Toto téma, které je ve světě hojně probíráno, a státníci demokratických zemí se často zasluhují o šíření lidsko-právních norem do zemí, kde jejich respektování není stejnou samozřejmostí. Druhým tématem je Evropa a tedy působení těchto kandidátů na poli Evropské unie a Evropy obecně. Výběr tohoto okruhu je zřejmý, jelikož Francie patří mezi největší evropské státy a mocnosti. Třetím bodem, na který se soustředím, jsou Spojené státy americké. Vztahy Francie a USA jsem zvolila z toho důvodu, že Amerika je nejsilnější západní mocnost a vztahy s ní vždy byly a jsou důležité pro většinu států světa, proto ani Francie není výjimkou. Předposledním tématem je Afrika. Zde je spojitost také zřejmá. Francie má od koloniální doby velmi specifické vztahy k tomuto kontinentu a to zejména k jeho subsaharské části. Odehrálo se zde již mnoho bojů a francouzské síly do některých zasahují i dnes. A konečně pátým okruhem je NATO. Vazby s konkrétně touto organizací jsem zvolila z důvodu, že Charles de Gaulle za svého působení stáhl Francii z jejích struktur, což se jeví jako velmi neortodoxní krok, a proto považuji za zajímavé sledovat pohled dnešních politiků.  

1. Prezident Francie

Francouzský prezident je nejvyšším představitelem Francouzské republiky a jeho úřad je nadán širokou politickou mocí, jelikož Francie patří mezi poloprezidentské systémy. Je volen občany přímou volbou na dobu pěti let (Hloušek–Kopeček–Šedo 2011: 99).

Francouzskými voliči je tento akt vnímán jako velmi důležitý a to konkrétně od roku 1965, kdy si mohli hlavu svého státu zvolit poprvé. Původně byl jeho mandát ústavou páté republiky stanoven na 7 let, díky čemuž se jednalo o jeden z nejdelších v rámci tehdejších demokracií. Tato dlouhá doba však znamenala možnou kohabitaci, což je situace kdy prezident a předseda vlády pocházejí z opozičních politických stran. V referendu roku 2000 bylo proto odhlasováno jeho zkrácení. Nyní je délka funkčního období nastavena shodně s délkou mandátu poslanců Národního shromáždění, tedy na 5 let (Pink 2007).

Co se týká zahraniční politiky, pak článek 20 ústavy V. republiky říká, že vláda udává směr a řídí fungování zahraniční politiky (Assemblée Nationale 1999). Nicméně reálně je tato doména od roku 1959 vyhrazena právě prezidentovi a to díky Charlesi de Gaullovi, který chtěl mít tuto oblast pod kontrolou. Jeho pravomoci jsou odvozeny z V. článku ústavy, podle kterého je „garantem národní nezávislosti, integrity teritoria a dodržování smluv.“ (Assemblée Nationale 1999).

1.1 Nicolas Sarkozy

Od roku 1983 byl starostou pařížského předměstí Neuilly. V letech 1993–1995 zastával funkci ministra rozpočtu ve vládě Edouarda Balladura a poté jej zvolili poslancem Národního shromáždění. Ministrem vnitra se stal roku 2002. V této funkci setrval dva roky a během jejího výkonu se snažil bojovat například s antisemitismem. Do čela Svazu pro lidové hnutí (UMP) se dostal v roce 2004 a setrval zde do roku 2007. V tomto roce také vyhrál prezidentský duel se Ségolene Royalovou a stal se prezidentem Francie (Kejlová 2012).

Co se týče zahraniční politiky, je mnohem jednodušší pozorovat ji právě u Sarkozyho, vzhledem k faktu, že již jednou prezidentem byl. Můžeme se tedy zabývat tím, jak se projevoval během svého prvního mandátu.

1.2 Françoise Hollande

Nikdy nebyl ministrem. Ve svém politickém působení se věnoval místní správě a Socialistické straně (PS), kterou se mu podařilo sjednotit v pozici prvního tajemníka, již vykonával v letech 1997–2008. V roce 1999 zasedal v Evropském parlamentu a do toho francouzského se dostal čtyřikrát (1988, 1997, 2002, 2007). Byl též součástí úřadu posledního socialistického prezidenta Françoise Mitterranda (Kejlová 2012).

Jak si tedy můžeme všimnout z krátkého popisu funkcí, které dosud zastával, nemá Hollande žádné vládní zkušenosti. A je s podivem, že Nicolas Sarkozy ve své předvolební kampani nevyužil více svých úspěchů na poli zahraniční politiky a nezdůraznil skutečnost, jak málo by o těchto věcech mohl Hollande vědět.

Celkově je studium jeho zahraniční politiky ztíženo pochopitelným nedostatkem informací, vzhledem k omezenému časovému rámci, během kterého zastává funkci hlavy státu. Lze však na úvod říci, že dosud je Hollande v tomto odvětví téměř opakem Sarkozyho, který na mezinárodní scéně hýřil aktivitou. Dokonce byl opozicí nařknut z nečinnosti. Ovšem z jeho plánů přece jen vyzařuje jakási iniciativa. Přinejmenším představil v Elysejském paláci svoji vizi dalších kroků (Tušl 2012).

2. Přístup k zahraniční politice

2.1 Lidská práva

Nicolas Sarkozy

Co se týká Sarkozyho nezdarů, můžeme k nim přiřadit právě odvětví lidských práv, které prohlašoval za svou prioritu. Nicméně to mu nezabránilo, aby si rozuměl s představiteli Číny, se kterou uzavřel kontrakty v hodnotě 20 miliard eur. Na základě toho byl později obviňován, že vyměnil lidská práva za hospodářské dohody, (Euroskop 2008) čemuž napomáhalo i nedodržení jeho původního tvrzení, že pokud Čína nezačne vést rozhovory s Dalai Lamou, bude Francie bojkotovat Olympijské hry v Pekingu.

Z počátku se však jeho počínání zdálo být v pořádku. Jako ministra zahraničních věcí si vybral Bernarda Kouchnera (mimo jiné jeden ze spoluzakladatelů Lékařů bez hranic). Spolu založili jako první na světě mezinárodní lidsko-právní kabinet, který vedla tajemnice pro lidská práva Rama Yadeová. Poté se situace začala zhoršovat. Nejen že ji nevzal s sebou do Číny, ale postupně se i Kouchner vyjadřoval skepticky a Sarkozy kabinet zanedlouho zrušil (Nougayrède 2009). Tím v podstatě pohřbil celou svoji vizi lidsko-právního zastánce a svět se začal zajímat, jestli se i on nepřiklonil spíše k onomu pragmatickému přehlížení.

François Hollande

Když nastoupil do úřadu, očekávalo se, že začne měnit Sarkozym zavedený systém. Tak se stalo například v sociální sféře, ale nikoli v přístupu k lidským právům. Hollande se sice zavázal k co největšímu snížení rasového profilování v průběhu policejních kontrol, které znamená mnohdy velké ponižování. Nicméně stálým problémem zůstávají kupříkladu brutální evakuace táborů obývaných Romy. Zákony o vstupu a pobytu cizinců na francouzské půdě, které byly typické pro působení právě Sarkozyho, zatím totiž neprošly žádnou změnou, ačkoli je politici co jsou dnes u moci, původně odsoudili, když byli ještě v opozici (Fardeau 2012).

Mezi změny, které plánuje, patří obnovení ministerstva pro práva žen, které původně založil Mitterand. Co se týká francouzských problémů s islámem tak mimo jiné přislíbil zachování Sarkozyho zákazu o zakrývání celé tváře závojem. Obecně Hollandeův program v oblasti lidských práv navazuje na trendy Socialistické strany (Daly 2012).

Pokud jde o zahraničí, francouzská veřejnost se soustředí na situaci v Sýrii. Hollande si ohledně tohoto státu zachovává jasné stanovisko o dodržování základních práv v zemi. Nicméně podle Human Rights Watch působí „zahanbeně“, když má svůj postoj prezentovat tváří v tvář jinému režimu a veřejně, což pro hlavu Francie rozhodně není dobré. Důkazem může být návštěva krále Bahrajnu v Elysejském paláci. Panovník se sešel s francouzským prezidentem, ale návštěva proběhla soukromě. Lepší variantou by v tomto případě bylo dát vládci Bahrajnu veřejně najevo francouzské očekávání ohledně dodržování lidských práv. Human Rights Watch tedy nadále očekává změnu přístupu Francie k této oblasti politiky (Fardeau 2012).

V odvětví lidských práv si ale skutečně musíme počkat delší čas, než nastane viditelnější změna, nebo se Hollande přiměje k větší odvaze v prosazování těchto zásad.

Srovnání

Pokud jde o oblast lidských práv, pak je Sarkozyho působení obestřeno mnoha přehmaty, jako bylo zvaní známých diktátorů do Francie, což třeba Marcel van Herpen (ředitel nadace Cicero, expert na evropskou obrannou politiku) přikládá špatné volbě poradců a ministrů na začátku jeho působení. Podle jeho názoru příchod Alaina Juppého obrátil věci k lepšímu a Sarkozy začal být úspěšný.

Hollande na tomto poli zatím moc zkušeností nemá. Jeho působení je spíše v rámci proslovů a nabádání k ochraně a dodržování lidských práv, které se podle některých zdrojů také neděje optimálně.

2.2 Evropa

Nicolas Sarkozy

Jeho bilance na tomto poli je smíšená. Na rozdíl od svého předchůdce Jacquese Chiraca věnoval Sarkozy větší pozornost střední a východní Evropě. Konal tak samozřejmě i z důvodu francouzského předsednictví Evropské unii, které probíhalo v druhé polovině roku 2008. Nicméně list Le Monde vyjádřil názor, že se tak dělo i ze snahy „neponechat střední a východní Evropu Německu.“

Dával velmi najevo, na jak dobré úrovni jsou jeho vztahy s německou kancléřkou Merkelovou a vyjadřoval názor, že oni dva spolu postavili EU na nohy po krizi, která následovala po francouzském a nizozemském odmítnutí ústavní smlouvy EU v roce 2005 (Euroskop 2008). Právě přátelství s Merkelovou a společné stanovisko ohledně řešení krize v eurozóně patří mezi jeho nejznámější a nejdiskutovanější jednání na evropské scéně. Tomuto duu politiků se začalo v médiích dokonce přezdívat „Merkozy.“ Společně prosadili například fiskální smlouvu (Marquand 2012).

Budeme-li Rusko pokládat za stát alespoň částečně evropský, pak k výčtu Sarkozyho úspěchů musíme přiřadit fakt, že je pokládán za zprostředkovatele ukončení sporu mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008 (BBC 2012a) Tento krok učinil v době, kdy byl ve funkci prezidenta Evropské unie, které se chopil právě v roce 2008. V roce 2011 pak dostal další šanci uspět na mezinárodní úrovni, neboť se stal prezidentem G-8 a G-20 (Cogan 2011).

François Hollande

Pokud jde o situaci v Evropě, má v této otázce jasno. Chce zachovat euro i Řecko v Unii a jednat proevropsky (Tušl 2012).

Stejně jako jeho předchůdce se samozřejmě zapojí do řešení dluhové krize a krize eura a jako více konsenzuální prezident by mohl na rozdíl od Sarkozyho vedle upřednostňování francouzsko-německých vztahů, více zapojovat také menší členské státy (Herpen 2012).

Nicméně značnou práci bude mít s Angelou Merkelovou. Německá kancléřka totiž podporovala Sarkozyho kandidaturu a chtěla se angažovat i v jeho předvolební kampani, aby se do prezidentského křesla nedostal Hollande. Politik totiž voličům slíbil, že pokud zvítězí, otevře projednávání onoho fiskálního paktu, který Sarkozy a Merkelová vytvořili.

Mezi jeho další plány patří změna mandátu Evropské centrální banky, kterému se sama banka velmi brání. Hollande o ní mimo jiné řekl, že by situace nebyla taková, jaká je dnes, kdyby banka od počátku krize „intervenovala prostřednictvím nákupů státních dluhopisů nebo ručila za státní půjčky jiným zemím.“ (Bydžovská 2012).

Co se týká budoucnosti, může se Hollande soustředit na vývoj evropské obrany, což je původní projekt Francie z roku 1950, kdy mu nebyla věnována příliš velká pozornost. Nicolas Sarkozy se příliš nestaral o obranu v rámci EU a pravdou zřejmě bude, že pokud Francie nezatlačí na tento projekt, stane se málo (Pertusot 2012).

Srovnání

Ve vztahu k Evropě jsou oba politici rozdílní, hlavně pokud jde o Německo. Jak jsem říkala, Sarkozy měl výjimečný vztah s Angelou Merkelovou a toto duo bylo vedoucím v Evropě. Hollande jak se zdá, nebude pokračovat ve stejně prioritním přístupu. Německo bude tedy pravděpodobně muset pro boj s krizí vykonat větší úsilí než doposud (Kučera 2012).

2.3 USA

Nicolas Sarkozy

Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se zasloužili o to, aby byla Francie považována za nejméně pro-americkou zemi západní Evropy, snažil se Nicolas Sarkozy vystupovat vůči Spojeným státům vstřícněji. Na mezinárodním poli je popisován jako transatlantik („atlanticist“), ačkoli byl proti válce v Iráku. .= Ve vztahu s USA se snažil udat „tón“ hned zpočátku, když 7. listopadu 2007 prohlásil v americkém kongresu: „Chci být tvým přítelem.“ A americká společnost ocenila toto gesto a zůstala Sarkozymu příznivě nakloněná (Cogan 2011).

François Hollande

Hollande se vůči USA na rozdíl od svého předchůdce projevuje spíše „normálně.“ Což mělo samozřejmě za následek určité změny v přístupu po období výjimečných vztahů, které tvořil Sarkozy.

V Elysejském paláci hovořil o shodě se současným prezidentem Barackem Obamou (Tušl 2012). A jeho druhá zahraniční cesta mířila právě za ním, kdy při této příležitosti informoval amerického prezidenta o svém rozhodnutí stáhnout francouzské vojáky z Afghánistánu (Gaffney 2012). Akce není ovšem jeho samostatnou iniciativou, neboť s tímto nápadem přišel už Nicolas Sarkozy, který plánoval jejich stažení do konce roku 2013. François Hollande pouze posunul termín na konec roku 2012 (Natoaktual 2012).

Obamu vedle Afghánistánu zajímá ještě jedno důležité téma a tím je krize eura. (Lesnes 2009) Ovšem mezi problematické body lze zařadit i Hollandovi výhrady k protiraketovému deštníku v Evropě, ze kterého by mohl Francii stáhnout. Řekl každopádně, že i když se tito dva prezidenti velmi liší, je si vědom, že jsou přátelé a partneři (Khetani 2012).

Srovnání

Jejich přístup je značně odlišný. Sarkozy vytvářel velmi přátelské vztahy a snažil se budovat francouzské spojenectví s USA. Jeho postup přinesl výsledky, když prezident Obama prohlásil Francii za nejdůležitějšího spojence, čímž podkopal postavení Velké Británie (Shipman 2011).

Hollande je více rezervovaný. Rozdílný postoj byl vidět již v průběhu kampaně, kdy nezavítal do USA ani jednou (Fulkerson 2012). Nicméně veřejně se nechává slyšet, že si je vědom faktu důležitého amerického přátelství a spojenectví.

2.4 Afrika

Nicolas Sarkozy

Nástup Sarkozyho znamenal slib změn ve vztahu Francie k Africe. Nicméně zanedlouho si začal vytvářet vztahy s některými tamějšími vládci a přístup Francie k území začal být opět rozporuplný.

Zahájil sice důležité reformy i projednávání obranných a vojenských dohod a zdálo se, že směřuje k redukci počtu vojáků zde. Nicméně francouzské vojenské síly i nadále zasahují na nejrůznějších místech. Afrika totiž zůstává být strategickou oblastí hlavně kvůli ropě a uranu.

Částečná změna přístupu se však odehrávala a bylo vidět, že stále více záleží spíše na dění v afrických zemích než na diskuzích v Paříži (Moncrieff 2012).

Na počátku svého úřadování v prezidentském paláci Sarkozy také tvrdil, že je dobře, že se i ostatní mocnosti jako USA nebo Čína začaly zajímat o Africký kontinent. Tímto tvrzením naprosto obrátil dosavadní směr francouzské politiky, která se snažila udržet Afriku pouze ve své sféře vlivu (Astier 2007).

V Libyi dosáhl úspěchu, když vymohl propuštění bulharských zdravotních sester a lékaře odsouzených tam k smrti. V březnu 2011 byla Francie první, kdo poslal letouny do akce proti silám tamějšího vůdce Muammara Kaddáfího a vedla zahraniční intervenci zde (BBC 2012a). Ačkoli v roce 2007 to byl právě Sarkozy, kdo pozval po 34 letech Kaddáfího do Francie (ČT24 2007). Tato jeho akce tehdy vyvolala velmi rozporuplné reakce, vzhledem k již zmiňovaným Sarkozyho prioritám v oblasti lidských práv.

Mezi jeho neúspěchy můžeme zařadit fakt, že mnoho lidí pobouřil projevem v Dakaru (Euroskop 2008). během své první návštěvy v sub-saharské Africe. Sarkozy pronesl narážky na kolonialismus nebo názor, že Afrika nedokázala přijmout pokrok a nevyhnul se také slovům, která byla později označena jako rasistická (Ba 2007).

François Hollande

Ve své řeči o plánech zahraniční politiky zmínil samozřejmě také velmi důležité téma Afriky. Francie má podle něj dostát svým závazkům na tomto kontinentě (Tušl 2012).

Co se jeho nejaktuálnějších rozhodnutí a činů týče, můžeme zmínit operaci v Mali v lednu tohoto roku. 11. 1. 2013 přiletěla do oblasti francouzská letadla a bombardovala základny tamních rebelů, kteří jsou napojeni na al-Kaidu a začali ohrožovat hlavní město Bamako. Nikdo si ovšem není jistý, jaký přesně má Hollande cíl a ani jak dlouho zde francouzské síly setrvají (The Economist 2013).

Byl to právě zásah v Mali, který přitáhl pozornost na zahraniční politiku nového francouzského prezidenta. Ten se během svého prvního roku v úřadu zabýval převážně vnitrostátními problémy. Hollande přitom stejně jako jeho předchůdci tvrdil, že skončí s „Frankafrikou.“ (Tento termín označuje síť vlivů, které jsou často zkorumpované a snaží se udržet francouzské působení v oblasti.) Přičemž ale toto unilaterální rozhodnutí k akci naznačuje, že dodržet slib bude pro Hollandea těžké. Francie má totiž nepopiratelné ekonomické a těžební zájmy v oblasti a to i v sousedním Nigeru.

Amel Boubekeur (hostující vědecká pracovnice v Brookings Doha Centr a výzkumná pracovnice EHESS v Paříži) vidí toto jeho jednání také spíš v negativním světle: „Chce změnit rovnováhu v oblasti, napadnout rostoucí vliv dalších subjektů v regionu jako je například Čína, stejně jako vyřešit situaci na území.“ Sám prezident Hollande akci komentoval slovy: „Francie nemá žádný jiný zájem než je boj proti terorismu.“

Otázkou nyní zůstává, jestli se dostane do vojenského konfliktu nebo jestli operace zůstane jaksi omezená. Pravdou je, že si nový francouzský prezident vybral jako svou první zahraniční intervenci značně riskantní podnik, který může nakonec být světem uznáván velmi rozporuplně (Daneshkhu 2013).

Pro Hollandea zde bude klíčem znovuoživení role principů demokracie, lidských práv a rozvoj v jednání s Afrikou. A také vytvoření jakéhosi pocitu, že politika někam směřuje a má strategii, což nebylo prvkem nahodilého Sarkozyho jednání (BBC 2012b).

Srovnání

Ve vztahu k Africe postupoval Sarkozy, jak jsem již říkala, trochu rozporuplně. Na jedné straně se snažil vyřešit diskutované francouzské působení zde, ale zároveň udržoval podezřelé vztahy s některými vůdci.

Hollande má proto obzvlášť na tomto poli velkou možnost jako první prezident Francie skutečně něco změnit. Mnoho z nich to již hlásalo, ale každý stejně nakonec skončil u neměnných vztahů a udržování „Frankafriky.“ Hollande může vylepšit vzájemné vztahy a zajistit, aby Francie přestala působit jako mocnost, která si v Africe buduje korupční vztahy pro snadné vytěžování surovin.

2.5 NATO

Nicolas Sarkozy

V neposlední řadě musíme mezi jeho významné kroky na poli mezinárodní politiky, které uskutečnil během výkonu svého prvního (a zatím posledního) prezidentského mandátu, přiřadit návrat Francie do všech struktur NATO. Stalo se tak 43 let poté co ji dřívější prezident Francie generál Charles de Gaulle odtud stáhl (Simons 2009). Avšak nikdy neodešla úplně. Dokonce v podstatě dál patřila k jeho nejaktivnějším členům, přičemž podporovala vojáky v Bosně, Kosovu a Afghánistánu, kde utrpěla vážné ztráty.

Sarkozy nyní přišel s tvrzením, že pro Francii (která je jednou ze zakládajících zemí Severoatlantické aliance) nemá smysl dále nemít žádné slovo při rozhodování organizace o vojenské strategii (BBC 2009).

François Hollande

Je docela jisté, že Hollande se nepřikloní zpět k politice de Gaulla a nestáhne Francii ze struktur NATO i když se Sarkozyho rozhodnutím svého času nesouhlasil. Nicméně zdá se, že v těchto otázkách si umí udělat jasno, jako například na summitu NATO v Chicagu, kde jednoznačně sdělil ostatním podmínky, za kterých lze počítat s francouzskou podporou protiraketové obrany (Herpen 2012).

I když k této organizaci bude mít méně přátelský vztah a může dojít ke snížení počtu Francouzů v její velitelské struktuře, je nepravděpodobné, že bude nějaké iniciativy blokovat (Pertusot 2012).

Srovnání

V mém posledním bodě, a sice vztahu k NATO, se bývalý a nynější prezident také neshodnou. Sarkozy se rozhodl k návratu Francie do jejích vojenských struktur, tvrdíc, že důvody, které vedly de Gaulla k jejímu stažení, již nejsou relevantní (Balmer 2009). Tento krok je pochopitelný i vzhledem k faktu, že v Severoatlantické alianci mají jednu z vedoucích rolí Spojené státy americké, se kterými se Sarkozy dlouhodobě snaží udržovat skvělé vztahy.

Hollande je opět více rezervovaný. Po svém zvolení požádal dokonce bývalého ministra zahraničí Huberta Védrina, aby přezkoumal podmínky francouzského členství (Leigh 2012). Jeho vztah k organizaci se dá stejně jako u Sarkozyho spojit s přístupem, který zaujímá vůči USA. Můžeme se pouze zamyslet nad tím, zda by on sám Francii zpět do NATO vrátil. 

Závěr

Marcel Herpen ve svém článku o zahraniční politice Françoise Hollandea uvádí, že ve Francii není žádné přímé rozdělení na pravicový a levicový přístup k zahraniční politice. Spíše by se podle něj dala rozdělit na přístup „gaullisticko-mitterandovský“ (charakteristický větší nezávislostí a typicky menší začleněností do struktur NATO) a „pro-atlantický“ (značí dobré vztahy s USA a právě Severoatlantickou aliancí). Sarkozy byl z tohoto pohledu „pro-atlantik,“ jak jsem již jednou zmiňovala. U Hollandea je celkové hodnocení složité, jelikož je zatím krátce v úřadu.

Obecně lze vidět obrovskou rozdílnost ve vystupování těchto dvou lidí. Ovšem kdo by vedle Sarkozyho nevypadal odlišně? Jeho působení je velmi často u různých autorů popisováno jako hyperaktivní. A na mě osobně působí stejně tak. Jako by se snažil udělat dojem všude, kde to jen šlo. Snažil se svým způsobem vést Evropu s A. Merkelovou, ohromit Američany a vyřešit nejeden konflikt v Africe. Nicméně ve Francii se stal pro velkou část národa „prezidentem bohatých.“

Naproti tomu je těžké hodnotit Hollandea, který i přesto, že už je téměř rok v úřadu, podle mého názoru zatím neměl dost času, aby ukázal, zda je lepší nebo horší. Avšak pravdou zůstává, že zahraniční politika je pro něj dle mého názoru zřejmě trochu míň podstatná než byla pro Sarkozyho, protože jednak o ní vskutku málo ví a jednak má velké potíže na domácí scéně, kde se Francie potýká s nezaměstnaností a krizí eura. Možná také proto do svých slibů voličům v předvolební kampani zakotvil málo ze zahraniční politiky. 

Seznam použitých zdrojů a literatury

Autorka je studentem bakalářského programu Evropská studia a Mediální studia a žurnalistika na Fakultě sociálních studií MU v Brně

blog comments powered by Disqus
Autor
Vazanova Pavlina
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
10. 11. 2013