Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Přežije evropská demokracie globalizaci?

Demokracie je dnes pod vážným tlakem, a to nejen v Evropě. Tlak soustředěný na zastupitelskou demokracii nabývá takového rozsahu, že nás nutí zamyslet se nad samotným pojetím svobody. Navíc přichází ze dvou stran současně, do pohybu se nenápadně dává plíživé autoritarizovaní společnosti. Tento vnitřní vývoj je posilován tím, čemu se říká globalizace čili činění rozhodnutí na místech, kde neplatí demokratické postupy a instituce.

Přestože Dahrendorf při pádu železné opony nevěřil, že je Hegelova konečná syntéza tady, nepředpokládal, že neuplyne více než deset let a hrozby pro demokracii budou opět nabývat na síle. Na jaře se konaly volby ve dvou důležitých evropských zemích – v Itálii a ve Velké Británii. Volební kampaně vyjadřovaly něco, co by se dalo nazvat antipolitika. Zvláště patrné to bylo v Itálii. Vítězný kandidát zde využil všech svých zkušeností spolu s vlastnictvím médii k vykreslení obrazu vůdce, který je jiný než ostatní: je hvězda, celebrita, podnikatel, který ví, co si jeho zákazníci žádají. Na druhé straně bývalý ministerský předseda Giuliano Amato, který si podle obecného mínění vedl docela dobře, byl shledán málo charismatickým na to, aby vedl středolevý blok do voleb. Místo něho byl nalezen pro diváky atraktivnější Francesco Rutelli.

Dá se říct, že něco podobného se odehrálo v Británii. Ostatně Tony Blair se rád obklopuje hvězdami ze všech možných stran jen ne z politiky. Blair je vůdce, který rád obchází politické instituce jako jsou strany a parlament a obrací se přímo k lidu nebo spíše k zájmovým skupinám vybraným jako zástupci lidu.

Politika se v Evropě stává instantní – záleží jen na proměnlivém okamžiku, kontinuita se vytratila. Vybraný vůdce rychle opouští programové záměry, pokud nabyde přesvědčení, že lidé chtějí něco jiného. V demokraciích chybí dlouhodobá diskuse a trpělivé sledování cílů v dobách všeobecné podpory i hluboké nedůvěry.

Tendence k omezení parlamentu ve prospěch výkonné moci je obecně rozšířená. První Blairovo rozhodnutí po volbách v roce 1997 se týkalo redukování dvou dnů „otázek pro premiéra“ v Dolní sněmovně na jeden den. Symbolické a mnohoznačné rozhodnutí. V Horní sněmovně funguje komise, jejímž úkolem je pečlivě zkoumat rozhodnutí vlády o delegování pravomocí exekutivě. V poslední době se tyto pokusy pozoruhodně množí.

Na situaci se lze dívat ještě z jiného úhlu. I když je volební účast v Evropě zatím docela vysoká (alespoň ve srovnání se Spojenými státy), komentátoři poukazují na rozšířenou apatii, ne-li cynismus ve vztahu k politice. Lidé se přestávají zajímat o politiku, přestávají důvěřovat komukoli při moci. Potom se ani nesnaží cokoli změnit či ovlivnit. V takové době se objevuje autoritářský syndrom. Na rozdíl od totalitarismu, který je založen na neustálé mobilizaci všech subjektů, autoritářství sází na jejich nezájem.

Tento proces je navíc zvýrazňován globalizací. Demokracie znamená tři věci: změnu je možno provést nenásilně, existují brzdy a rovnováhy výkonu moci a rozhodující slovo má lid. Zastupitelská demokracie propojuje tyto prvky volbami zástupců, kteří v parlamentě vykonávají politiku a zároveň kontrolují výkon moci. Základy těchto institucí byly položeny v národním státě, velmi často spolu s jeho základy.

Avšak tradiční politické instituce v Evropě rychle ztrácejí svůj vliv na rozhodovací proces. Kdy a jestli vůbec dojde ke změně úrokových sazeb se dozvíme z nevypočitatelné Evropské centrální banky. Útok na Kosovo je naplánován, přijat a proveden v NATO. O finanční pomoci Rusku rozhoduje Mezinárodní měnový fond. Za těmito rozhodnutími se alespoň dá rozeznat nějaká instituce. Jiná rozhodnutí dalekosáhlého významu vycházejí z hůře vymezitelných orgánů, např. zda japonská společnost investuje ve Walesu nebo v Normandii. Často jsou to „anonymní trhy“, které udávají tón. Stav nespokojenosti s vyjmutím důležitých rozhodnutí z demokratické kontroly dokazují demonstrace v Seattlu, Washingtonu, Praze a Ženevě.

Nastíněný problém by mohla vyřešit např. povinnost pro všecny mezinárodní společnosti, aby přijaly 23. dodatek Ústavy USA a omezily funkční období svých čelných představitelů.

Brzdy a rovnováhy? To je pravděpodobně oblast, na kterou bychom se měli v budoucích letech zaměřit nejvíce. I v globalizovaném světě existují možnosti kontroly výkonu moci. Může se jednat o regulační a rozhodčí orgány, zavedení prověrek pro ty, kteří se chtějí účastnit na rozhodování.

Nemůžeme se vyhnout závěru, že demokracie a národní stát jsou úzce provázány. Oslabení národního státu procesem internacionalizace je příznak oslabení demokracie. Doposud jsme nebyli schopni aplikovat demokratické principy v nadnárodním politickém prostoru. A co Evropská unie, dá se namítnout. Evropská unie není příkladem demokracie nad národním státem, i když je úspěšná.

Pro některé liberály je EU možností, jak čelit globalizaci demokratickými prostředky. Nemůžeme-li mít globální demokracii teď, můžeme alespoň nastoupit na cestu ke světovému regionu založenému na demokratických zásadách. Tento názor je však vzdálený od reality dnešní Evropské unie.

EU stanovila velmi přísná kritéria pro posouzení demokratických hodnot v kandidátských zemích. Jaké by asi byly výsledký, kdyby se těmto podmínkám chtěla také podrobit? Asi by do EU nebyla přijata pro nedostatek demokracie.

Evropské Shromáždění (dnešní Evropský parlament) byl dodatečný nápad k Římským smlouvám z roku 1956. Shromáždění nemělo žádnou skutečnou funkci, pravomoci nabíralo jen pozvolna a ani dnes nemůže přijímat legislativu jako suverénní reprezentace občanů Unie. Evropský parlament je sice volen přímo, ale svrchovanost stále zůstává někde jinde – na národních státech, jejich exekutivách, mimo dosah lidí.

Odborné i veřejné mínění je rozděleno přinejlepším podle hranic států. Evropské volby nechávají většinu voličů chladnými, účast se často pohybuje pod 50 %. A ti, co se voleb zúčastní, volí stejně podle národních otázek, podle momentální popularity národní vlády. Z těchto důvodů je i Evropský parlament podobně fragmentován. Více než padesát jeho členů se k hlasování nedostaví nikdy. Zodpovědní a vždy hlasující poslanci jsou často lidé, kteří neuspěli v národních parlamentech nebo přišli doma o nějakou funkci.

Výsledným dojmem je, že rozhodovací proces v Evropské unii je urážkou demokracii. Nabývá to na významu v době, kdy se Unie snaží postoupit z oblasti jednotného trhu do zahraniční a bezpečnostní politiky a do oblasti vnitra a justice. Bylo by prospěšné podívat se zblízka na rozhodovací proces EU, ale takový pohled by nerozptýlil podezření, že evropské instituce propadají v testu z demokracie. Aplikace demokracie nad národním státem má k úspěchu daleko, Evropa je toho jasným důkazem.

Po předchozím beznadějném hodnocení je na čase povzbudivější pohled. S jistými obtížemi se dají vymezit tři soubory úvah a námětů o budoucnosti evropské demokracie.

Zaprvé musíme mít na paměti, že národní stát je na počátku 21. století stále jediný a nejdůležitější politický prostor. Možná ztratil něco na své síle, ale pořád pro většinu z nás představuje významné všezahrnující společenství. Pro ty, kdo unikli z imperiální nadvlády jako např. státy střední a východní Evropy, znamená národní stát nejen suverenitu, ale i svobodu. Rozmanitost ekonomické a politické kultury v Evropě dosvědčuje sílu národního státu. Zastupitelská demokracie není vyčerpaná. Může a musí být bráněna proti všem tlakům. Ty představují plíživé autoritarizování společnosti a nový regionalismus. Regionalismus vystupuje pod zástavou sebeurčení, ale ve skutečnosti je to velmi sporný příspěvek k demokracii. Odolávat musíme také používání pojmu globalizace jako záminky k nejrůznějším rozhodnutím.

Zadruhé nesmíme podlehnout předstírané demokracii nad národním státem, kdy hlas lidu nedosáhne k rozhodovacím procesům pravidelnou a ústavní cestou. Je pravděpodobné, že EU, NATO, WTO, agentury OSN atd. budou tento hlavní rys demokracie jistou dobu postrádat. Zatím bychom se měli u těchto organizací soustředit na efektivní a transparentní nastavení brzd a rovnováh výkonu moci.

Nejtěžší úkol zůstává nevyřešen – předání hlasu lidu ve věcech rozhodovaných nad národním státem. V nejbližší době se budeme muset smířit s nedokonalými a rozpačitými pokusy o demokratizaci rozhodovacího procesu. Názory lidí částečně zprostředkuje řada nevládních organizací a módních internetových diskusních fór. Ale prozatím neexistuje způsob, jak dát kakofonii různých hlasů skutečnou demokratickou podobu.

Německá výmarská republika je často popisována jako demokracie bez demokratů. To je jedním z důvodů, proč nepřežila. Obrácená situace je nadějnější. Nemůžeme-li mít světovou nebo evropskou demokracii, můžeme mít aspoň demokraty – lidi, kteří jsou si vědomi svých práv a zodpovědně je hájí. Občané nejsou lhostejní. Ozvou se a i když nejsou vždy vyslyšeni, jejich hlasy mají význam. Občané využijí všechny nenásilné možnosti ke kontrole nesvázaného výkonu moci. Budují neviditelné sítě obránců svobody, které se šíří po celém světě. Demokraté bez demokracie nabízí nadějnější vyhlídky než by tomu bylo opačně. Možná právě to je tajemství poválečného Německa. Mělo demokraty, kteří byli připraveni převést do praxe to, v co věřili. Tak vybudovali funkční demokracii. A tímto způsobem bychom mohli dosáhnout demokracie nad národním státem i my.

Vypracováno na základě článku Dahrendorf, R.: Can European Democracy Survive Globalization?, The National Interest, Washington, Fall 2001.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Ľubomír Majerčík
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
23. 10. 2001