Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Přinese islám demokracii na Střední Východ?

Islám je dnes vnímán především na základě videozáznamu letadla, narážejícího do Světového obchodního centra. Nejrůznější „odborníci“ v mediích ostře odsuzují anti-muslimský fanatismus a spěšně upozorňují veřejnost, že islám je navzdory činům extrémistů náboženstvím míru a tolerance. Mnozí z nich však jedním dechem varují před „střetem civilizací“, jenž uvrhne moderní, sekularizovaný Západ do války s částí světa, topící se ve věčné nenávisti a zuřivém fundamentalismu.

Takové zjednodušení možnosti volby mezi islámem a moderností jako by ignorovalo třetí alternativu, jež se začíná na Středním východě rýsovat. Takřka ztraceny v třeskotu mečů se ozývají hlasy, volající po islámské reformaci: nová generace náboženských myslitelů, vedena postavami jako iránský prezident Muhammad Chatámí či tuniský aktivista Rached Ghannouchi, se pokouší o redefinování ortodoxních stránek islámu. Tyto vůdčí osobnosti dokazují, že v oblasti Středního východu je možné vytvořit skutečně demokratický řád, založený na místních hodnotách. Umírněný islám může být dnes poslední nadějí pro vznik demokracie v této oblasti. Pro Západ pak může reprezentovat jeden z nejlepších receptů na dlouhodobé „vítězství“ ve válce s „islámským terorismem“.

Militantní islám nadále představuje pokušení pro ty na okraji společnosti (a vodítko pro anachronické síly jako afghánské hnutí Taliban a palestinský Islámský džihád), ale jeho časy jsou pryč. V Iránu autokratický systém Velkého ajatolláha zdegeneroval korupcí a ekonomickou stagnací. Ani jinde teroristická kampaň islámských radikálů (Gamma al-Islamiyya v Egyptě nebo Hizballáhu v Libanonu) nepřinesla politickou změnu, protože ani jejich násilí nedokázalo překonat brutalitu států, proti nimž se snažily bojovat. Jejich militantní, štvavá rétorika a teroristické činy vyvolaly pouze veřejný odpor, a ne masovou odezvu vedoucí k revoluci. Jestli se arabská populace v posledních dvaceti letech vskutku obrátila zpět k náboženství, jde o návrat k víře tolerantní a progresivní, a nikoliv k té, jež volá po násilném nahrazení stávajícího pořádku jakousi utopií.

Hlas politického islámu, coby životaschopného reformního hnutí, by mohl snadno vyznít do ztracena, kdyby nebylo jedné maličkosti: zbytek světa se mění. Kolaps Sovětského svazu a nastolení demokratických režimů ve východní Evropě, Latinské Americe a východní Africe zatřásl i arabským obyvatelstvem. Objevily se požadavky stejně prosté jako zásadní. Jeden egyptský universitní student v roce 1993 uvedl: „Chci jen to, co mají v Československu nebo Polsku. Svobodu myšlení a projevu.“ Dlouho dřímající ideje reprezentace, identity a pluralismu se začaly vynořovat na světlo v přednáškových síních, kavárnách i mešitách.

Nelehký úkol reagovat na veřejnou poptávku po pluralitní společnosti spojené s tradičními hodnotami připadl nové generaci islámských myslitelů, kteří začali hledat způsob, jak legitimizovat demokratické principy reinterpretací islámských tradic a textů. Ghannouchi vystihl duch změny takto: „Islám sám o sobě nemá přesný program lidského života. Je proto naší povinností tento program formulovat jako průsečík pravidel islámu a modernity.“ Tento pokrokový výklad a úzce vymezený islámský koncept šúry (porady) nutí vládce brát v úvahu veřejné mínění, a pokládá tak základ odpovědné vlády. V moderním kontextu může být princip porady uplatňován skrze standardní nástroje demokracie: volby, plebiscity a referenda. Islámský pojem ijmy (konsensu) byl dříve uzpůsoben, aby sloužil jako náboženský základ neomezené vládě. Pro muslimské reformátory však nařízení proroka Mohameda, aby „názorové rozdíly v mém společenství značily Boží milost“, znamenají Prorokův souhlas s myšlenkovou rozmanitostí a svobodou projevu.

Nová generace islamistů začala rychle využívat výhod přinášených modernizací a globalizací k vytváření a upevňování vztahů mezi islámskými reformními skupinami a filosofy z různých zemí Středního východu. V mešitách jsou distribuovány brožury, traktáty a nahrávky islámských myslitelů a spisovatelů. Dnes lze snadno nalézt Al-Dawa, časopis Egyptského bratrstva, v knihkupectvích v Perském zálivu a jordánský Al-Sabíb je volně k dostání na Levantu. Příchod internetu toto vzájemné obohacování ještě zintenzívnil a většina islámských časopisů, přednášek a výsledků konferencí se objevuje na webu. Spisy iránského filosofa Abdula Karima Soroushe jsou dnes součástí studijních osnov islamistů celého regionu a bez povšimnutí nelze ponechat ani bohatou účast na íránských seminářích egyptského liberálního islamisty Hassana Hanafího.

V budoucnu budou tito islamisté pravděpodobně bojovat o nástupnická místa po zdiskreditovaných vojenských vládcích a doživotních prezidentech zemí Středního východu. Jak bude ale v tom případě taková islámská demokracie vypadat? Bezpochyby se bude v zásadních bodech lišit od modelu, který se vyvinul v Evropě. Západní systémy postavily jednotlivce před celek a změnily tak roli náboženství z veřejného dohlížitele nad hodnotami společnosti na soukromé vodítko individuálního svědomí. Naopak snaha islámské demokracie o rovnováhu mezi požadavkem být respektována a veřejnou touhou po sebeurčení musí nutně vytyčit určité hranice individuální volbě. Takový systém bude podporovat základní pilíře demokracie – pravidelné volby, oddělení mocí, nezávislé soudnictví a institucionali­zovanou opozici – ale stěží půjde o nějaký liberální ráj.

Otázka práv žen je výborným příkladem sil – a slabin – islámské demokracie. Islamisté, kteří spoléhají na voličské hlasy žen, jejich aktivismus a účast na trhu práce, nemohou zůstat hluší k požadavkům žen na rovnoprávnost. Islámští reformátoři však stále častěji zdůrazňují, že neschopnost žen dosáhnout rovnoprávnosti není dána náboženstvím, ale zvyklostmi. Představa černě zahalené ženy, mlčky přijímající příkazy nadřazeného muže, je výsledkem západních karikatur. Ženy najdeme v iránském parlamentu, vládě i na universitách, jsou i na kandidátkách islámské opozice v Egyptě či Turecku. Jakkoliv však islámská demokracie nebrání ženám vstupovat do veřejného života, klade na ně určitá omezení, zejména v oblastech rodinného práva a pravidel odívání. V takovém systému ženy mohou dosáhnout významné kariéry a uplatnění, nicméně v mnoha směrech stále zaostávají za svými západními protějšky.

Umírnění islamisté budou pravděpodobně nejliberálnější v oblasti ekonomické politiky. Neúspěch plánovaného hospodářství na Středním východě a důležitost globálního trhu pro ekonomickou obnovu regionu pro ně v tomto směru činí minimální intervenci státu velmi přitažlivou. Soukromé podnikání je navíc kompatibilní s ekonomickým přístupem klasického islámu a jeho důrazem na ochranu obchodu. Islamistické strany jsou jedněmi z nejzavilejších kritiků restriktivní obchodní politiky státu a nástrojů, jež omezují možnosti malého a středního podnikání.

I mezinárodní důsledky vzniku islámských demokracií jsou významné. Zatímco revoluční islám nemohl dost dobře koexistovat s mezinárodním systémem, umírněný islám může sloužit jako most mezi civilizacemi. Příchod umírněných islamistů k moci na Středním východě by mohl vést k postupnému zmírňování napětí jak v samotném regionu, tak mezi ním a dalšími částmi světa. Bezpečnostní experti dnes mluví o potřebě „vysušit bažiny“ a zbavit teroristy státního financování, které jim poskytuje ochranu a fondy k dalšímu pokračování jejich války se Západem. V otevřenějším a demokratičtějším systému by měly diktátorské režimy mnohem menší volnost při podpoře terorismu či budování vojenských sil a rozhodně by se musely více obávat ekonomických důsledků.

Integrace islámské demokracie do globální demokratické společnosti by však nakonec tak jako tak závisela na vůli Západu akceptovat islámskou variantu liberální demokracie. Ač sami uznávají existenci jistých univerzálních demokratických hodnot, umírnění islamisté zastávají názor, že každá kultura či civilizace musí být schopna vyjádřit tyto hodnoty způsobem vhodným a přijatelným pro danou oblast. I oni tedy budou pokračovat v zápase proti jakékoliv formě americké hegemonie, ať už politické či kulturní, a mnohem bližší je jim představa multipolárního, „multicivilizač­ního“ mezinárodního systému. Chatámího volání po „civilizačním dialogu“ samo o sobě předpokládá, že neexistuje žádný univerzální standard k posouzení fungování demokracie a lidských práv.

Západ by rozhodně měl nadále odmítat totalitní státy, užívající demokratickou rétoriku a zároveň odmítající její podstatu na základě jakési „kulturní jedinečnosti“. Ale islámská demokracie, ač bude jistě klást odpor určitým prvkům post-osvícenského liberalismu, bude stále systémem s pravidelnými volbami, akceptujícím disent a opoziční strany a reálně aplikujícím principy svobody tisku a oddělení mocí. Důkladný pohled na islámskou demokracii odhalí, že jde o vážně míněný pokus vytvořit systém naslouchající vůli veřejnosti. A takovou snahu by měl Západ ocenit.

Vypracováno na základě článku od Ray Takeyh z časopisu Foreign Policy November–December 2001.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
26. 11. 2001