Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vztahy členských států NATO k přistupujícím zemím

Současné rozšiřování Severoatlantické aliance je v pořadí již druhým kolem rozšiřování odehrávajícím se po skončení studené války, celkově pak pátým rozšířením v dějinách Aliance. Rozšiřování v prostředí studené války byla podmíněna výhradně vojenskými aspekty s cílem posílit schopnost kolektivní obrany Aliance vůči jasně definovatelnému nepříteli – sovětskému bloku. Rozšiřování Aliance po konci studené války má zcela jiné podněty. Předchozí dominance vojenských aspektů byla nahrazena dominancí aspektů politických. Post-bipolární rozšiřování Aliance nebylo nutné-byla to vůle USA, které z toho učinily strategickou prioritu. Rozšiřování nebylo samo o sobě cílem, ale pouhou částí procesu, spolu s rozvojem partnerství s Ruskem a Ukrajinou, užší vojenskou spoluprací s Francií, rozšiřováním německých bezpečnostních horizontů a rozvojem nových vojenských kapacit.1 Je součástí širší strategie, jejímž cílem je pomoci stabilizovat postkomunistickou Evropu a upevnit výsledky politické, bezpečnostní a hospodářské transformace států. Z toho vyplývá i důraz na nevojenská kritéria při posuzování kandidátů.2 Výcho­zí logikou rozšíření NATO je integrovat státy na východ od NATO – bývalé členy Sovětského svazu – do komunity sdílející západní hodnoty a do západních institucí, z nichž NATO je tou nejvýznamnější – definuje a brání tyto hodnoty.3

V případě první vlny bylo politické podmínění ještě výraznější než je v současné době. Nyní jsou zdůrazňovány technické otázky, programy dosahování interoperability budoucích členů s NATO jsou mnohem propracovanější, než tomu bylo v případě ČR, Maďarska a Polska.4 Rovněž změnilo i těžiště debaty v americkém kongresu. V roce 1998 byly klíčovými otázkami náklady rozšíření, úloha nových členů a jejich připravenost pro plnění aliančních úkolů.5 Základem současných debat je otázka kvalifikace zemí usilujících o členství v NATO. Tato debata se před útoky z 11. září v zásadě dělila na tři proudy.

První názor, zastávaný například Colinem Powellem, obhajoval, že politická stabilita a modernizovaná armáda schopná přispívat k obraně hranic a mírovým operacím jsou dostatečnou kvalifikací. Druhý postoj apeloval na určení cíle Aliance, definování jejích misí, hrozeb a oblastí zájmu a až z toho by se pak měl odvíjet výběr nových členů. Třetí názor sbližoval význam kolektivní bezpečnosti a kolektivní obrany – země přispívající ke kolektivní bezpečnosti prostřednictvím účasti v mírových operacích, zacelováním „černých děr“ jako Afghánistán či Bosna přispívají tímto stabilizačním úsilím i ke kolektivní obraně – stabilní a demokratické země nejsou podhoubím terorismu a státy konající preventivní kroky proti terorismu tedy v podstatě přispívají ke kolektivní obraně. Po 11. záři získal na značném významu čtvrtý postoj, vycházející z otázky jak jsou nové členské státy schopny přispět k boji proti terorismu a šíření zbraní hromadného ničení.6 Vyža­dovaný příspěvek přitom nemusí být vojenský jako například účast praporu na společné misi, ale může se jednat o čistě politické záležitosti v podobě podpory na půdě OSN, dobrých vztahů s Ruskem či s muslimskými zeměmi.7

Spojené státy po 11. září celkově mnohem více oceňují země, které podporují jejich politiku. Všechny kandidátské země jsou silně transatlanticky naladěné, všechny země pozvané do Aliance jsou spojenci ve válce proti terorismu, přispívají ke stabilizačnímu úsilí v Afghánistánu prostřednictvím operací Trvalá svoboda a ISAF a stejně tak vyjádřili podporu americké pozici vůči Iráku. Spojené státy jsou motivovány pro podporu jejich přijetí jak z hlediska přímého zájmu na jejich zapojení do spojeneckých struktur, tak i z hlediska faktu, že těžiště Aliance se posune více na východ a převahu v ní získají bývalé komunistické země – 10/26 evropských států – nyní proamerické.8 Zá­jem Spojených států na širokém rozšíření Aliance deklaroval prezident Bush při své návštěvě Varšavy v červnu 2001, kdy se vyslovil pro rozšíření Aliance slovy „for Europe whole and free (…) from Baltic to Black sea“.9 Bushův projev z velké části ukončil spekulace o postoji Spojených států k nejbližšímu kolu rozšiřování a jejich základním východiskům pro pražský summit.

Americká agenda pro pražský summit NATO obsahovala tři základní body – posunout těžiště NATO více na východ rozšířením o nové evropské demokracie, vybudovat silnější a pevnější vztahy s Ruskem a Ukrajinou a rozšířit Partnerství pro mír o důležité státy střední Asie a Kavkazu, rozvinout nové vojenské kapacity Aliance, aby byla schopná bojovat se současnými hrozbami.10

Co se týče rozšíření o nové evropské demokracie, Spojené státy se vyslovily pro přijetí sedmi z devíti zemí účastnících se MAP a opět zdůraznily alianční politiku otevřených dveří. Jednoznačným signálem amerického zájmu na rozšíření Aliance bylo i hlasování v americkém Senátu, kdy kandidátské země byly přijaty takřka jednomyslně.

Estonsko, Litva a Lotyšsko mají při svém úsilí o vstup do Aliance oproti ostatním kandidátským zemím specifické postavení dané minulostí v rámci Sovětského svazu a speciálními vztahy se Spojenými státy.

Pobaltské státy byly založeny na základě Versaillské mírové smlouvy a Wilsonových 14 bodů. Spojené státy uznaly samostatnost Estonska, Litvy a Lotyšska 28. 7. 1922 a od té doby s nimi nepřetržitě udržují diplomatické styky. V meziválečné době se, i navzdory ekonomické krizi po roce 1929, úspěšně rozvíjely vzájemné obchodní i diplomatické vztahy.

V červnu 1940 byly pobaltské státy okupovány a anektovány. Americká vláda na to reagovala 23. 7. 1940 prohlášením zástupce ministra zahraničí Sumnera Wellese, které odsoudilo zničení politické a územní integrity Estonska, Litvy a Lotyšska a vyjádřila svůj odpor k jakékoli formě intervence do vnitřních záležitostí suverénního státu.11 Proh­lášení z 23. července určilo americkou politiku vůči pobaltským státům na dalších 50 let. Spojené státy začlenění pobaltských států do Sovětského svazu neuznaly nikdy a zastoupení pobaltských států ve Spojených státech nebylo po dobu studené války přerušeno. Současné vlády jsou tak brány jako legální nástupci meziválečných republik.

Spojené státy, po obnovení samostatnosti pobaltských republik v roce 1991, vyvinuly nemalé úsilí při podpoře transformace pobaltských republik ve stabilní a demokratické země s fungujícím tržním hospodářstvím a stejně tak podporovaly i jejich zapojení do evropských institucí, z nichž vstup do NATO byl brán za klíčový. V roce 1997 byla americkým Department of State založena Northern Europe Initiative podporující pobaltské úsilí o integraci do komunity evropských demokracií. 16. ledna 1998 pak byla podepsána Charta o přátelství mezi Spojenými státy americkými a republikami Estonska, Lotyšska a Litvy, vyjadřující, kromě jiného, podporu USA pobaltským zemím v jejich snaze o integraci do evropských institucí, zejména NATO. Charta dále položila základy pro hlubší ekonomickou, politickou a bezpečnostní spolupráci mezi signatáři.

Rozšíření Aliance o Pobaltí bylo do určité míry bráno i jako test kredibility alianční politiky „otevřených dveří“ a článku X. Nepozvání ani jedné z pobaltských republik by signalizovalo faktické uznání práva Ruska mluvit do aliančních záležitostí a spolurozhodovat o nich.12 Otev­řený odpor Ruska vůči rozšiřování Aliance, a vůči rozšiřování Aliance o pobaltské země obzvláště, se však postupem času otupoval jak z důvodu amerických proklamací, že o rozšiřování NATO nebude rozhodovat žádný třetí stát a že Rusko rozhodně v otázce rozšiřování Aliance nezíská veto,13 tak i vlivem vnitropolitických změn a preferování dobrých vztahů s Aliancí před vyostřováním vzájemných konfliktů, kdy v polovině roku 2001 V. Putin signalizoval, že otázka Pobaltí nebude vyzdvižena jako hlavní problém vztahů Ruska a Aliance a soustředil se na zlepšování vzájemných vztahů.

Z evropských zemí byl vstup Pobaltí do Aliance otevřeně podporován pouze Dánskem, Norskem a Polskem. Velká Británie a Německo byly proti vyslovení pozvání před pražským summitem. Británie vůči přijetí pobaltských zemí vyslovovala obavy z neschopnosti vojensky zabezpečit pobaltské státy a z toho vyplývajícího oslabení kredibility Aliance, zejména článku V. Německo se bálo negativního dopadu na vztahy s Ruskem. Francie vyjádřila svoji podporu rozšíření Aliance pobaltské země v červenci 2001 při návštěvě prezidenta Chiraca.

Pobaltské země jsou všeobecně brány jako z hlediska politických a hospodářských kritérií připravené, bez nějakých zásadních problémů. Jsou jedněmi z nejsilněji prozápadních zemí regionu a jejich politické elity ztotožňují vstup své země do NATO s naplněním národního cíle. Vlivem historických zkušeností – sovětské okupace – přirozeně kladou důraz na zajištění své teritoriální obrany. Kvalita armád je však poměrně diskutabilní. Vojenský přínos pobaltských zemí je potřeba brát relativně k jejich rozloze a počtu obyvatel (Estonsko 1,4 mil., Litva 3,6 mil., Lotyšsko 2,3 mil.). Jejich nejvýznamnějším přínosem tak bude spolupráce s rozvědkou a policií a vytváření specializovaných jednotek jako jsou odminovávací prapory a jednotky pro mírové operace.14 Po­baltské armády jsou stále ve výstavbě, přičemž jsou budovány v podstatě od začátku, musí se však vyrovnávat s relikty pobytu sovětské armády a jejích základen. Z hlediska NATO a schopnosti brzkého plného zapojení do jeho operací je problémem míra financování obranného sektoru – v Estonsku jdou na obranu 2 % HDP, v Litvě 1,9 % a v Lotyšsku to je 1,2 %.15 Země se však nízké výdaje na obranu snaží nahradit zvýšenou efektivitou pomocí vzájemné kooperace a vytváření společných batalionů. Zatím nejúspěšnějším projektem je vytvoření systému protivzdušné obrany Baltic Air Surveiilance Network – BALTNET.

Největší zahraničně-politický příspěvek pobaltských států je jejich snaha o rozšiřování demokracie do další zemí. Jejich zájem se přirozeně soustřeďuje na podporu demokratizačních snah v Bělorusku a na Kavkaze. Pro tyto i jiné státy slouží pobaltské země rovněž jako vzor, příklad úspěšné transformace politické i ekonomické, následované integrací do evropských institucí. Stejně tak se Pobaltí, v tomto případě zejména Litva, snaží podpořit ekonomický rozvoj Kaliningradské oblasti.

Vzhledem k dominantní pozici otázky zajištění vlastní bezpečnosti ve vnitrostátní politice všech pobaltských zemí zůstává otázkou co bude po splnění tohoto úkolu. Podobný problém je i ve vztahu k USA. Ty se na Pobaltí zaměřovaly a podporovaly jeho úsilí, po jeho zapojení do Aliance je riziko, že zájem USA o tento region ochladne a vyvstává otázka, jak zájem USA na Pobaltí udržet.16 Jednou z aktivit udržující zájem Spojených států na Pobaltí i po splnění cílů Baltské charty-integrace Pobaltí do evropských institucí – je iniciativa Enhanced Partnership in Northern Europe (e-PINE) jejímiž základními oblastmi jsou společná bezpečnost, zdravá společnost a fungující ekonomika.

Slovensko má nejsilnější podporu ze strany svých aliančních sousedů a partnerů z Vyšehrádské čtyřky. Vstup Slovenska je jejich přirozeným zájmem jak z hlediska vzájemné silné kooperace a přátelských vztahů, tak i z hlediska umístění Slovenska v geostrategickém kontextu. Přijetím Slovenska se zacelí klín na mapě členů Aliance, vytvoří se relativně konsolidovaná východní hranice a dojde k propojení Maďarska s ostatními členy. Proti přijetí Slovenska nevystupuje žádný ze členských států Aliance, je bráno jako aktivní aktér mezinárodní politiky a po odstranění největší překážky slovenského pozvání do Aliance – problematické vlády V. Mečiara, kdy nebyla jak faktická vůle Slovenska ke vstupu do NATO (proklamací bylo mnoho, reálných kroků však bylo učiněno minimálně), tak i vůle Aliance k přijetí problémové země – a při plánované ambiciózní reformě armády, která by se do roku 2010 měla stát plně schopná plnit alianční závazky není fakticky žádných překážek jeho zařazení do současného kola rozšiřování.

Slovinsko je nejméně problémovou zemí ze všech kandidátů. Je to země s nejrozvinutějším hospodářstvím ze všech kandidátských států a se stabilním demokratickým systémem. Kromě těchto vnitropolitických pozitiv majících vliv pro obecnou podporu Slovinského vstupu mezi členskými státy má i silné zastánce svého vstupu. Z evropských států nejsilněji jeho vstup obhajují jeho alianční sousedé, Itálie a Maďarsko.

Jeho nejsilnějším advokátem však jsou Spojené státy, které vstup Slovinska aktivně podporují a udržují s ním výborné vztahy doložené i vzájemným bezvízovým stykem. Slovinsko je oceňováno za svůj aktivní přístup k zahraniční politice a mezinárodním otázkám, kdy je reálný předpoklad, že Slovinsko spíše než konzumentem bezpečnosti bude jeho producentem. Tento předpoklad vychází i z absence závažných problémů ve vztazích se sousedy.

Přijetím Slovinska dojde k propojení jižního křídla Aliance s východním křídlem a Maďarsko přestane být enklávou NATO, Slovinsko je rovněž bráno jako důležitý most na Balkán.

Balkánské země – Rumunsko a Bulharsko – nejspíše nejvíce ze všech kandidátských zemí těží z krizí dotýkajících se států NATO (Kosova) a změněného geopolitického kontextu pod vlivem války proti terorismu. Jejich geostrategická poloha je významným faktorem pro přijetí. Jejich přijetím dojde k přímému propojení Řecka a Turecka se zbylým Aliančním územím a k obklopení problematických balkánských zemí aliančním prstencem. Rovněž jsou relativně blízko klíčovým asijským regionům a nezanedbatelným prvkem jsou i jejich základny v Černém moři.

Rumunsko bylo, spolu se Slovinskem, žhavým kandidátem již předchozího rozšiřování. Po jeho nepozvání na Madridském summitu svoji pozici z hlediska vlastní připravenosti ke vstupu a plnění nastavených kritérií, na rozdíl od Slovinska, nevylepšilo, spíše naopak zhoršilo. Neztratilo však podporu svých tradičních partnerů, zejména Francie a ostatních zemí jižního křídla. Spojené státy v průběhu 90. let kritizovaly pomalost Rumunských reforem, a to jak politických, hospodářských tak i armádních. Rumunská armáda je založena na principu odvodů a v současné době je v uniformě 100 tisíc vojáků. Přebujelá a neefektivní armáda má být do roku 2007 plně interoperabilní a zredukována na 60 tisíc, plnění tohoto slibu je však v rukách Rumunské vlády.

Rumunsko vytěžilo maximum ze svého pro-atlantického postoje během Kosovské krize a po 11. září. Během operace Allied Force povolilo přelety aliančních letadel nad svým územím a nepovolilo přelety letadel ruských-čímž fakticky spolu se stejným postojem Bulharska zamezilo možnosti vytvoření ruské zóny vlivu v Kosovu, za což si vysloužilo pochvalu M. Albrightové a zařazení do „rodiny NATO“. Rovněž ve válce proti terorismu plně podporuje americké aktivity. Spojené státy vstup Rumunska podporují i z hlediska již výše zmíněného posunutí těžiště Aliance na východ, směrem k více transatlanticky smýšlejícím zemím.

Bulharsko má nemalé problémy s plněním vnitropolitických kritérií pro vstup do Aliance. Vláda se však snaží tato negativa přebít aktivní podporou aktivit NATO. To se projevilo při Kosovské krizi, kdy lidé spříznění se Srby ortodoxním křesťanstvím byli silně proti náletům NATO, vláda však operaci Allied Force jednoznačně podpořila, za což si, stejně jako Rumunsko, vysloužila pochvalu od Spojených států. Rovněž po 11. září vláda prosazuje aktivní proamerický kurz, který z hlediska bulharského úsilí o zapojení do Aliance nesporně nese své plody v podobě podpory USA. Kromě Spojených států mají na vstupu Bulharska největší zájem Řecko a Turecko. Bulharsko je oceňováno za svůj aktivní postoj při řešení národnostních problémů na Balkánském poloostrově i při ostatních aliančních a amerických operacích. Vyslalo své jednotky na mise do Bosny a Hercegoviny, Kosova, Afghánistánu i Iráku.

Problematika vztahů členských států k přistupujícím je oblastí natolik širokou, že nebylo cílem ani možností tohoto příspěvku obsáhnout vše. Hlavním cílem bylo vybrat některá základní fakta a otázky sloužící k rozvinutí hodnotné diskuse na dané téma.

Literatura

  • Asmus, R. D. (2003): Rebuilding the Atlantic Alliance, Foreign Affairs, Vol. 82., n. 5, pp. 20–31.
  • Auger, S. (ed., 2003): The Transatlantic Relationship: Problems and Prospects, Woodrow Wilson Center.
  • Barany, Z. (2003): The Future of NATO Expansion. Four Case Studies, Cambridge University Press.
  • BBC news
  • Carlson, B.E. (2002): Eighty Years of Latvian–U.S. Relations, on-line text.
  • Charter of Partnership Among The United States of America and The Republic of Estonia, Republic of Latvia, and Republic of Lithuania, 16. 1. 1998, on-line text.
  • Center for South East European Studies
  • Central Intelligence Agency
  • Conley, H. (2003): Building on Success: The Enhanced Partnership in Northern Europe, School of Advanced International Studies, on-line text.
  • Credentials Statement of Ambasador Jüri Luik (2003), on-line text.
  • Dančák, B.–Suchý, P. (eds., 2002): Summit NATO v Praze 2002. Výsledky, dokumenty a projevy, Brno, Masarykova univerzita.
  • DeThomas, J. M. (2002): An Enlarged EU is A Natural Complement to NATO Enlargement, on-line text.
  • DeThomas, J. M. (2002): Speech at the Estonian School of Diplomacy, 27.11. 2002, on-line text.
  • DeThomas, J. M. (2003): Welcome to NATO, on-line text.
  • Edmunds, T. (2003): NATO and its New Members, Survival: The IISS quaterly, Vol. 45., Issue 3, pp. 145–166.
  • Foreign and Commonwealth Office
  • Gallis, P. E. (2003): NATO Enlargement, CRS Report for Congress, on-line text.
  • Jones, E. (2002): The Road to NATO’s Prague Summit: New Capabilities, New Members, New Relationships, Speech to the World Affairs Council of Northern California, 21. 10. 2002, on-line text.
  • Larrabee, S. (2003): NATO’s Eastern Agenda in a New Strategic Era, RAND, on-line verze.
  • Matějka D. (ed.,1997): Madridský summit NATO, Praha, Ústav mezinárodních vztahů.
  • Matějka, D. (ed., 1999): Washingtonský summit NATO, Praha, Ústav mezinárodních vztahů.
  • McCain, J. (2004): The Future of Democracy Beyond the Baltics, on-line text.
  • Ministère des Affaires Étrangères
  • Mull, S.D. (2004): The New U.S. Global Strategy and the CEE Region, General Jonas Zemaitis Military Academy, on-line text.
  • NATO
  • Powell, C.L. (2001): Remarks with Her Excellency Vaira Vike-Freiberga, President of The Republic of Latvia, on-line text.
  • Powell, C. L. (2003): An Enlarged NATO: Mending Fences and Moving Forward on Iraq, Testimony before the Senate Foreign Relations Committee, 29. 4. 2003, on-line text.
  • Radio Free Europe – Radio Liberty
  • RAND
  • Reeker, P.T. (2002): Support for Latvia’s Inte­gration into Euro-Atlantic Institutions, on-line text.
  • Rosenfeld, S. S. (2002): NATO Expansion: The View from Washington, Speech at a Conference in Riga, 4. 10. 2002, on-line text.
  • Rupp, R. E. (2002): NATO Expansion: All Aboard? Destination Unknown, East European Quaterly, Vol. 36., Issue 3, pp 341–364, on-line verze.
  • Souleimanov, E. (2003): Rusko-americké vztahy, východní rozšíření NATO a společný boj proti terorismu, Mezinárodní politika, ročník XXVII., č. 3, s. 18–19.
  • Šedivý, J. (2001a): Další rozšíření NATO: hledání nejlepšího ze špatných řešení?, Mezinárodní vztahy, ročník 36., č. 1, str. 8–27.
  • Šedivý, J. (2001b): Dilema rozšiřování NATO, Praha, Ústav mezinárodních vztahů.
  • Šedivý, J. (2002): Rozšiřování NATO nejen o nové členy, Mezinárodní politika, ročník XXVI., č. 10, s. 6–8.
  • Thomson, J. (2003): US interests and the fate of the Alliance, Survival: The IISS quaterly, Vol 45., Issue 4, pp. 207–220.
  • U.S. Department of State
  • U.S. Embassy in Bulgaria
  • U.S Embassy in Estonia
  • U.S. Embassy in Latvia
  • U.S. Embassy in Lithuania
  • U.S. Embassy in Slovakia
  • U.S. Embassy in Slovenia
  • U.S. Embassy in Romania
  • Valionis, A. (2004): Securing Societies and States: The Baltic Region After EU and NATO Enlargement, Address to the Paul H. Nitze Schoul of Advanced International Studies (SAIS), Washington D.C., on-line text.
  • Vondra, A. (2002): Pražský summit 2002: směřování Aliance do 21. století, Mezinárodní politika, ročník XXVI., č. 10, s. 4–5.
  • Woodrow Wilson International Center for Scholars

Poznámky pod čarou

  1. In Larrabee, str. 1.
  2. In Šedivý (2001b), str. 10.
  3. In Jones, str 4.
  4. In Šedivý (2001b), str. 27.
  5. In Gallis, str. 2.
  6. In Gallis, str. 3.
  7. Tamtéž, str. 4
  8. In Larabee, str. 46.
  9. In Šedivý (2001b), str. 95.
  10. In Jones, str. 3.
  11. In Carlson, str. 1.
  12. In Auger, str. 85.
  13. Powell (2001), str. 1.
  14. In Auger, str. 87.
  15. CIA World Factbook.
  16. In Larrabee, str. 59.
blog comments powered by Disqus
Autor
David Minařík
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
17. 3. 2004