Proč je Afrika chudá?

Jiří Baroš - 22. Únor 2006, rubrika Články

Témata: Afrika, ekonomika, politická teorie

Nastínění několika důležitých konceptů při hledání příčin chudoby Afriky

Zdá se, že se tzv. „světový čas“¹ ukázal zvláště nepříznivým pro současnou subsaharskou Afriku. Po skončení období studené války ztratila Afrika strategický význam, byť jakkoliv omezený, který měla v kontextu soupeření dvou velmocenských bloků o globální hegemonii.

Toto soupeření se projevovalo na periferii kapitalistické světoekonomiky podporou spřátelených režimů. „Černý kontinent“ jakoby v současnosti zakoušel stále větší odtržení od těchto hlavních dějinných proudů, na které aktéři vzájemně propojeného světa musí reagovat: Je stranou hlavních ekonomických a kulturních transakcí, má jen velmi omezenou strategickou významnost a je podceňován jakožto potenciální bezpečnostní riziko pro současný světový řád.

Skutečnost, že se Afrika ocitla na okraji zájmu politologické obce, jen jistým způsobem dokumentuje marginalizaci tohoto kontinentu v současném globálním sociálně-ekonomickém uspořádání. Problematika Afriky byla sice (ovšem daleko méně než Latinská Amerika) tematizována v rámci tzv. teorií závislosti již od 60. a 70. let (Říchová 2000: 277–293). Nikdy se však nestala institucionálně, ani svými vědeckými výstupy, součástí dominantních proudů politické vědy, i když je do určité míry ovlivnila. Na druhou stranu se ale stala problematika chudoby v zemích třetího světa jedním z hlavních ohnisek, kolem nichž se v současnosti odehrává ideologický boj a bouřlivá debata o spravedlivějším uspořádání globalizovaného světa. Když už je tedy kontinent v globálním měřítku marginalizován a exkludován z hlavních ekonomických a kulturních toků, tak se alespoň v rámci „symbolické politiky“ v kontextu souboje divergentních názorově-ideových pozic dostává Afrika do agendy, jako jedno z hlavních témat současného politického diskursu o globalizaci.

Tento článek si klade za úkol (1) popsat dvě základní protikladné pozice (Rice 2005²), které se objevují v rámci veřejných debat o vysvětlení chudoby v Africe. I když si uvědomuji, že jsou tyto pozice velice schematické a nepostihují všechny nuance konkrétních historických procesů, představují podle mého názoru dobré východisko pro další tázání se po problémech současné Afriky. Ve druhé části (2) pak představuji některé implikace zapojení Afriky do uspořádání současného globalizovaného světa pro sledování příčin její chudoby. Hlavním úkolem této části bude prezentovat zajímavé pojmové instrumentarium Rawlsova žáka Thomase Poggea. Ten, v opozici vůči Ralwsově zdůrazňování primátu vnitřních faktorů, přesvědčivě ukázal, jak lze stopovat příčiny chudoby k základním institucionálním parametrům globálního politického řádu. Cílem tohoto článku je tedy nastolit některé důležité otázky týkající se současného uspořádání a legitimity globalizace vzhledem k problematice chudoby.

Dvě základní možnosti vysvětlení chudoby v Africe

To, co je na osudu Afriky pozoruhodné, je rozsah, v jakém trpěla během téměř padesáti let od své nezávislosti stále stejnými neštěstími. Na začátku šedesátých let byla Afrika ne méně prosperující než Jižní Korea, či Malajsie. Zatímco tyto země se mezitím staly „ekonomickými tygry“, hrubý domácí produkt Afriky se dokonce během posledních dvou dekád dvacátého století zmenšil. Dle prvního pohledu (1) je příčinou skutečnosti toho, že Afrika v dlouhodobém horizontu nebohatne, ale naopak chudne, past chudoby, do které se Afrika dostala díky působení mnoha nepříznivých strukturálních faktorů. Tento přístup bychom mohli nazvat nejprve chudoba: africké vlády podle něho špatně fungují, protože Afrika je sama chudá. Podle druhého (konvenčnějšího) přístupu (2), který bychom mohli označit jako nejprve vládnutí, jsou Afričané ožebračeni, protože jim tento stav způsobily jejich špatné a zkorumpované vlády.

Příznivci prvního, z hlediska možnosti řešení problému chudoby více optimistického přístupu, byli slyšet například v Gleneagles a jejich platformou je to, aby se odpustily Africe dluhy, zvýšila se rozvojová pomoc a skončily obchodní politiky, které podemílají možnosti exportu do bohatých zemí. Intelektuálním představitelem je např. americký ekonom Jeffrey Sachs, podle něhož bohaté země dělají velmi málo pro to, aby pomohly zemím chudým. Pohled na Afriku jakožto na kontinent, který je ovládán zločinnými zkorumpovanými elitami, je navíc pasé a neodpovídá realitě již od počátku 90. let. Produktem tohoto přístupu byla například zpráva nazvaná Investice do rozvoje s podtitulem „Praktický plán pro splnění rozvojových cílů tisíciletí“ (Stojanov 2005:4), kterou pod vedením samotného Sachse vypracoval tým odborníků pro generálního tajemníka OSN Kofi Annana³.

Podle příznivců tohoto přístupu vysvětlením chudoby afrických zemí není politika, ale prostě smůla: jejich půda neprodukuje tolik jídla jako půda v Asii, kontinent trpí daleko více nemocemi vysilujícími jeho potenciál, většina populace není koncentrována na pobřeží, což společně s nedostatkem dobrých cest a splavných řek překáží obchodu a ekonomickému růstu. Vládnutí v afrických zemích je slabé, protože Afrika je chudá: Afrika je obětí geografie. Protože se Africké země dostaly do pasti chudoby, nemohou spořit, a tak nemohou nahromadit dostatečný kapitál nezbytný pro vybudování lepší budoucnosti.

Návrh řešení problému chudoby zahrnuje praktická opatření: doplnění stravy o nezbytné minerály a vitamíny vedoucí ke snížení počtu hladovějících a podvyživených, využití zavlažování a hnojiv pro zvýšenou výnosnost plodin, distribuci sítí proti komárům kvůli boji proti malárii a léčiv pro boj se symptomy AIDS, zrušení poplatků za základní zdravotnické služby, zvýšení školní docházky dětí zaplacením školného, vystavění telefonních sítí pro usnadnění komunikace a obchodu. Konce chudoby může být dosaženo v rámci pouhé jedné generace, pokud USA a další země otevřou své pokladny a zdvojnásobí svou rozvojovou pomoc, která dnes stejně nedosahuje ani poloviny jejich závazku poskytovat 0,7 % HNP. Tato tzv. strategie rychlých vítězství (quick wins) by nesnížila dramatickým způsobem jen utrpení a nerozšířila by jen ekonomický blahobyt, ale podněcovala by též pozitivní trend k naplňování dalších hodnot jako jsou demokracie, globální bezpečnost a rozvoj vědy.

Proti Sachsově vizi existují ale dosti silné skeptické námitky: velká část rozvojové pomoci bývá zkonzumována zkorumpovanými elitami, které se velice dobře adaptují na měnící se časy. Například když Mezinárodní měnový fond a Světová banka požadovaly rozsáhlou privatizaci veřejného sektoru, tak se politickým elitám často podařilo prodat státní podniky svým příbuzným a „kamarádíčkům“. Do nebe volající korupce spotřebovává obrovskou část afrického hrubého domácího produktu. Také určení toho, jaké země mají být příjemcem zahraniční pomoci, je značně problematické. Často totiž dochází k dezintegraci zemí, která dříve vzorně splňovaly všechna možná kritéria. Většina rozvojovou pomocí financovaných projektů (dlážděné silnice, školy, nemocnice) je pak zničena a musí se začít znovu od píky.

Podle názorů příznivců druhého přístupu jsou hlavní problémy Afriky politické. Tento přístup se ukazuje být daleko více pesimistický: suma neštěstí postihujících Afriku (války, despotismus, korupce, sucha a hladomory, každodenní násilí) představuje krizi takového rozsahu, že si lze těžko představit nějaké možné řešení. V jádru krize leží neschopnost Afrických vůdců poskytnou efektivní vládnutí. Přestože by se mohlo zdát, že perspektivy kontinentu po získání nezávislosti nebyly nijak špatné (infrastruktura ponechaná Evropany byla na velice dobré úrovni), africkým společnostem se nedostávalo odpovídající politické kultury, aby mohly zvládnout existenci kmenových, regionálních a náboženských rozdílů. Když se po počátečním nadšení dostavily první obtíže a popularita politických elit dramaticky poklesla, charakteristickou trajektorií téměř všech afrických zemí byla rostoucí izolace elit od společnosti a vytvoření klientelistického systému plného korupce.

Vysvětlením neúspěchu Afriky, ve srovnání s ostatními částmi světa, je podle této teze obrovské zneužívání moci, na němž participuje celý veřejný sektor (od politiků, přes ozbrojené a policejní složky až po celníky). Není pak náhodou, že v nejchudší části planety je pak většina občanských válek. V zemi, kde malá menšina ovládá téměř vše, je velice jednoduché podněcovat nepokoje. Protože ti, kdo ztratí moc, jsou obvykle zbaveni veškerého bohatství, existují iniciativy k tomu, aby politické elity byly paranoidní a kruté. Země, které jsou obdařeny největším přírodním bohatstvím, pak obvykle trpí všemi možnými konflikty a plundrováním nejvíce.

Chudoba v mnoha zemích byla navíc prohloubena etnickými konflikty⁴. Elitami často zvolená strategie rozdmýchávání etnických rozmíšek ve vysoce heterogenních společnostech pro generování politických podpor vede k reafirmaci partikularistických identit a ústí do mnoha konfliktů, které za sebou zanechávají obrovské množství zbídačených.

Prakticky může být samozřejmě tento druhý přístup, zdůrazňující primát politických faktorů, důvodem k rezignaci díky neřešitelným bludným kruhům v rozvojových zemích a může vést k omezování rozvojové pomoci. Druhou možností je ale daleko větší selektivita rozvojové pomoci vedoucí k podpoře zemí, které se snaží implementovat rozumné politiky, jež by už nebyly nesmyslně megalomanské.

Chudoba a zapojení Afriky do současné globální základní struktury

Během několika posledních let roste pocit, že globalizace vede daleko spíše k růstu těch, kteří z ní tratí (losers), než těch, kteří z ní získávají výhody, a že současná architektura globalizace podporuje společensko-ekonomické nerovnosti mezi státy. To se pak nutně odráží v nestabilitě takovéhoto politického řádu, protože bez spravedlnosti není stability (Higgott 2000). Hlavními oběťmi fungování globálního řádu jsou pak především chudí lidé v Africe. Afrika je jako celek stále více vylučována z hlavních ekonomických a kulturních transakcí.

Teze o ekonomické marginalizaci Afriky a jejím odtržení od mezinárodního systému byla ale odmítnuta francouzským politologem Jean-François Bayartem.⁵ Podle Bayarta nelze z dlouhodobého hlediska mluvit o marginalizaci a politickém úpadku Afriky, ale můžeme hovořit jen o zhoršení její závislosti (ta ale zůstává určitou modalitou akce) a transformaci způsobů její integrace do mezinárodního systému. Bayart hovoří o strategiích extroverze (orientace navenek), jež spočívají na vytváření a získávání zdrojů (např. spojením se zahraničními investory) ze své vlastní závislosti (Bayart 1999). Africké elity dokáží často úspěšně, vzhledem k vlastním zájmům, participovat na procesu ekonomické globalizace a vystupují velice aktivně při získávání zdrojů od bohatých dárců. Je to pak právě jejich pozice, která podmiňovala účinnost mnoha programů zahraniční rozvojové pomoci.

Slavný americký politický filosof John Rawls považuje za hlavní příčinu bohatství lidských společností více politickou kulturu, náboženské, filosofické a morální tradice a píli a kooperativní talent jejich členů (Rawls 1999: 108) než úroveň jejich zdrojů. Přestože tyto vnitřní politické faktory patří při vysvětlování chudoby v Africe mezi nejdůležitější, v žádném případě nejsou díky tomu bohaté společnosti Severu zbaveny odpovědnosti. Minimálně by bylo třeba zmínit politiky Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (s jejich vynucováním si liberalizace a deregulace na tento stav nepřipravených rozvojových ekonomik) a pokrytectví západních zemí s jejich ochranářstvím a subvencováním svých výrobků (Stiglitz 2003). Důležitější se mi ale jeví zmínit dva koncepty vypracované Ralwsovým žákem Thomasem Poggem. Dostatečně rozpracovanou debatu nad vlivem fungováním institucí globálního vládnutí ponechám proto stranou, abych v další části článku mohl krátce představit Poggeův zajímavý přístup, který ukazuje na problematičnost nastavení základních institucionálních parametrů globálního politického řádu.

Podle Poggea Rawls podává nesprávný obraz příčin mezinárodní chudoby, protože také globální faktory v široké míře determinují to, jaké osoby mají největší pravděpodobnost získat politickou moc, jaké incentivy je v tomto podporují, jaké možnosti se před těmito uzurpátory moci otevírají a jak jejich využití ovlivňuje ekonomickou výkonnost jednotlivých zemí. Pogge k tomu využívá dvou základních analytických nástrojů, jímž je mezinárodní privilegium na zdroje (international resource privilege) a mezinárodní privilegium na půjčky (international borrowing privilege) (srov. Pogge 2001a: 19nn., Pogge 2002b: 171nn., Pogge 2002c: 112nn.). Ať už je podíl místních elit na generování chudoby jakýkoliv, s využitím těchto konceptů lze lokální řetězec příčin chudoby stopovat až k globálně uznávaným institucionalizovaným pravidlům. Protože hlavním cílem tohoto článku je představit některé důležité faktory vysvětlující příčiny chudoby, omezím se výlučně na ně a nebudu se věnovat Poggeovým normativním propozicím a jeho konkrétním návrhům strategií boje proti chudobě (jako např. snaha o aplikaci Rawlsova principu diference na globální úrovni, či návrh tzv. globální zdrojové dividendy).

Mezinárodní privilegium na zdroje (1) umožňuje komukoliv, kdo uchopí moc jakýmikoliv prostředky, i přes odpor většiny obyvatelstva, uskutečňovat právně platné převody vlastnických práv nad přírodními zdroji. Tudíž korporace, které nakoupily zdroje od rodiny Saudů, či Suhartů, nebo od takového diktátora jako Mobuta Sese-Seko, se staly oprávněnými a kdekoliv na světě uznávanými vlastníky těchto zdrojů. Představme si ale analogickou situaci, kdy by nějaká ozbrojená skupina přemohla stráže, získala by kontrolu nad skladištěm a začala by prodávat zcizené zboží někomu jinému: ten, kdo obchoduje s kradeným zbožím, se přece nestává legitimním vlastníkem, ale pouhým držitelem!

S tím pak ostře kontrastuje skutečnost, že jakákoliv skupina, která svrhne zvolenou vládu a je schopna udržet si kontrolu nad celou zemí, získává všechna oprávnění a svobody vyplývající z vlastnického práva. Toto privilegium na vlastnictví zdrojů proto díky ziskům plynoucím z jejich prodeje (vhodným na vydržování armády) povzbuzuje k nedemokratickému uchopení a neodpovědnému výkonu moci a korupci vládních elit. Lokální řetězec tak můžeme stopovat až k mezinárodnímu privilegiu na zdroje, které vysvětluje, proč jsou nerozvinuté země bohaté na přírodní zdroje tak náchylné k státním převratům, občanským válkám a zkorumpovanosti vládních elit a proč je tak obtížné redukovat chudobu v těchto zemích.

Podle mezinárodního privilegia na půjčky (2) má každá vláda – nezávisle na tom, jak uchvátila moc a jak ji vykonává – právo půjčovat si kapitál ve jménu celé společnosti a tak uložit mezinárodně platné právní závazky na celou společnost. Každá nástupnická vláda odmítající dodržovat povinnosti plynoucí z těchto závazků se vystavuje nebezpečí, že toto privilegium ztratí a bude vyloučena z mezinárodních finančních trhů. Toto privilegium tak zjednodušuje možnosti získání půjček nedemokratickými vládami a pomáhá jim udržet se u moci, navzdory téměř všeobecnému nesouhlasu a odporu většiny obyvatel. Krom toho ukládá nástupnickým vládám povinnost platit obrovské dluhy, které podrývají jejich kapacity implementovat vhodné institucionální reformy, a tak činí demokratické vlády méně úspěšnými a stabilními Poskytuje také incentivy k pokusům o uskutečnění státních převratů, protože kdokoliv získá monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci, získává jako doplňkovou odměnu i toto privilegium.

Závěr

Předkládaný článek sledoval následující dialektiku: nejprve byla provedena diferenciace dvou základních pozic (geografické a politické) vysvětlujících příčiny obrovské chudoby v Africe, aby mohla být diskutována podstatná skutečnost zapojení Afriky do současného globálního řádu.

Role globálních institucionálních faktorů na stav obrovské chudoby nesmí být totiž přehlížena. Společenskovědní vysvětlení jsou jen zřídkakdy monokauzální, je to tudíž jen zvláštní konjunkce domácích i globálních faktorů, která nabízí odpovídající a správná vysvětlení. Spoluodpovědnost bohatých společností nesmí být ale v žádném případě popírána, protože architektura současného globálního řádu tvarovaná především bohatými společnostmi Severu se ukazuje být znevýhodňující pro chudé obyvatele planety. Protože v rámci globálního řádu, který díky své konstruované povaze nabízí možnosti odpovídajících institucionálních reforem, dochází k distribuci břemen a výhod, měl by se stát předmětem úvah spravedlnosti. Když je tedy globální institucionální schéma nespravedlivé, tak jako jeho zvýhodnění účastníci sdílíme (negativní) morální povinnost neparticipovat v takovém řádu a pracovat pro globální institucionální reformy. Kromě institucionálních koncepcí spravedlnosti existují i koncepce, podle níž je spravedlnost ctností. Spravedlnost je ctností toho, kdo má moc, tak záleží jenom na něm, jak se zachová…

Literatura

Badie, Bertrand 1992. L’État importé. L’occidentalisation de l’ordre politique. Paris: Fayard.
Bayart, Jean-François 1996. „L’historicité de l’État importé“. Les Cahiers du CERI, no 15/1996, 44p.
Bayart, Jean-François 1999. „L’Afrique dans le monde: une histoire d’extraversion“. Critique internationale, 5, 97–120.
Bayart, Jean-François, Geschiere, Peter et Nyamnjoh, Francis. „Autochtonie, démocratie et citoyenneté en Afrique“. Critique internationale, 10, 177–194.
Higgott, Richard 2000. „Contested Globalization: The Changing Context and Normative Challenges“. Review of International Studies (26), 131–153.
Laïdi, Zaki: „Le temps mondial. Enchaînements, disjonctions et médiations“. Les Cahiers du CERI no 14/1996, 38 p.
Laïdi, Zaki: „Le temps mondial“. In: Les nouvelles relations internationales. Pratiques et théories. Dir. Marie-Claude Smouts. Paris: Presses de Sciences Po, 183–202.
Pogge, Thomas W. 2001a. „Priorities of Global Justice.“ In. Global Justice. Ed. Thomas W. Pogge. Oxford, Malden: Blackwell Publishing, 6–23.
Pogge, Thomas W. 2002b. „Human Rights and Human Responsibilities.“ In: Global Justice and Transnational Politics. Essays on the Moral and Political Challenges of Globalization. Eds. Cioran Cronin and Pablo De Greiff. Cambridge, Mass. and London: The MIT Press, 151–195.
Pogge, Thomas W. 2002c. „Moral Universalism and Global Economic Justice.“ In: World Poverty and Human Rights, 91–117.
Rawls, John 1999. The Law of Peoples. Cambridge, MA., London: Harvard University Press.
Rice, Andrew 2005: „Why Is Africa Still Poor?“, The Nation, October 24.
Říchová, Blanka 2000. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál.
Stiglitz, Joseph E. 2003. Jiná cesta k trhu. Hledání alternativy k současné podobě globalizace. Praha: Prostor.
Stojanov, Roman 2005. Jak dál s plněním Rozvojových cílů tisíciletí. Mezinárodní politika, 12, 4–7.

Autor je studentem politologie a práva na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

Metaforou světového času (Laïdi 1996, Laïdi 1998) je myšlena kolektivní reprezentace (nové éry) spočívající na dvou základních principech: (1) existence specifického historického momentu, jež je schopen jasně ohraničit to, co předcházelo, od toho, co následuje, a (2) specifické zřetězení událostí, které si navzájem odpovídají, doplňují se a vytvářejí nové stabilní a koherentní významy, jež dáváme realitě. Dnešní světový čas je proto chápán jako zřetězení geopolitických a kulturních konsekvencí konce studené války s akcelerací procesů ekonomické, politické a kulturní globalizace a s významnými strategickými konsekvencemi, jež přinesly útoky z 11. 9. 2001 a proklamovaná válka proti islamistickému terorismu.
Při diferenciaci těchto dvou pozic vycházím z článku Andrewa Rice, který v časopise The Nation uveřejnil zamyšlení nad třemi novými reprezentativními knihami, které se tážou se po příčinách chudoby v Africe. Jde o knihu Martina Mereditha The Fate of Africa, The End Of Poverty Jeffrey Sachse a The Shackled Continent Roberta Guesta. Tomuto článku též vděčím za název svého příspěvku.
Viz UN Millennium Project.
Problematiku etnicity v Africe (Bayart, Geschiere et Nyamnjoh 2001) můžeme pochopit skrze specifickou africkou ideologii původnosti či domorodosti (autochtonie), jakožto oddělování původních obyvatel – domorodců (autochtones), od přistěhovalců, či cizinců (allogènes). Etnicizace autochtonie nevyjadřuje v žádném případě existenci nějakých primordiálních identit předcházejících kolonizaci, ale šla ruku v ruce s ní. Etnicita není totiž ničím jiným než produktem státu a způsobem jeho rozdělení a přivlastnění, tedy daleko více než jeho negací, či subverzí. Emocionální kapacita etnicizace autochtonie spočívá ve vytváření diferencí mezi MY/ONI a v manipulaci tradičních historických příběhů. V podmínkách politických změn v 90. letech (rozvoj soutěživých pluralitních voleb) byl rozvinut tento mýtus autochtonie. Strategie stigmatizace přistěhovalců posloužila politickým elitám jako nástroj generování politických zisků (získání si podpory veřejného mínění, resp. domorodých skupin), a tím i pro exkluzi cizinců z politické hry. Tato strategie byla politickými elitami využita především v kontextu nynější největší ekonomická krize od konce 70. let: konflikt mezi autochtones a allogènes je nutno vidět jako boj o sociální a ekonomické zdroje. Strategie s výrazným etnickým, či dokonce rasistickým akcentem je v Africe o to využitelnější, protože zde nepůsobí stín holocaustu. Tato ideologie se výrazným způsobem projevila např. v Kamerunu, Rwandě (dřívější podřízení versus dřívější dobyvatelé) a také v Pobřeží slonoviny (rodáci versus imigranti).
V rámci debaty o státech ve třetím světě napadl Bayart též tezi o importu státu do Afriky jakožto spektakulárním případu nezdaru a neúspěšné transplantace jednoho univerzalistického politického modelu Západu (Badie 1992) a zdůraznil paradoxnost všech procesů formace státu a skutečnost, že nikde stát nebyl tvořen ex nihilo. Ve společnostech Jihu byl pak stát přivlastněn celou skupinou lokálních aktérů (kolonizace také nebyla jen prostým podrobením) (Bayart 1996).

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně