Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Vývoj rakouského sociálního státu jako segmentu politiky

Rakousko představuje z politologického hlediska velmi zajímavou zemi na pomezí několika klasifikací. Z hlediska typologie politických systémů bývá řazeno mezi modelové konsociační demokracie a neo-korporativní státy. Zároveň, z hlediska sociálního systému, bývá řazeno mezi konzervativní, katolické státy. Jak se Rakousko dokázalo zařadit do několika různých klasifikací? Jaké vlivy se v něm nejvíce prosazují?

Ve své práci se snažím prozkoumat základní vazby mezi vývojem sociálního státu a vývojem politické scény v celé rakouské společnosti. I přesto, že v letošních rakouských parlamentních volbách otázka sociálního státu možná nebude zcela dominovat předvolebním kampaním tak, jako tomu bylo během minulých let, přiblížení této problematiky a její nastínění v historické perspektivě je před blížícími se volbami rozhodně namístě.

Základní znaky rakouského sociálního systému

Co jsou základní cíle a příčiny vzniku sociálního státu? Na tuto otázku se objevuje několik vysvětlení. Jedno z nich říká, že ekonomická otevřenost způsobuje domácí zranitelnost externím fluktuacím a tak poskytuje motiv pro ustavení sítě sociální jistoty pro postižené těmito externími trendy nebo cykly. Druhý způsob argumentace se soustředí na institucionální základy sociálního státu a tvrdí, že za jeho rozvoj nesou odpovědnost korporativní instituce; korporativními institucemi jsou přitom rozuměny prvky institucionali­zovaného vyjednávání, centralizované reprezentace kapitálu a pracovních sil. Třetí argument pak tvrdí, že k rozvoji sociálního státu vedla síla politického katolicismu (Huber a Stephens 2001: 15–16). Za jeho cíle pak bývají uváděny: poskytnutí zabezpečení občanům pomocí pojištění, pomocí v chudobě, vyrovnáváním spotřeby a pomocí ekonomickému růstu prostřednictvím snižování rizik volného trhu (Barr 2001: 264).1 Základním problémem politiky pak je vybalancování nákladů a výnosů existence sociálního státu.

Rakouský sociální stát, na který se v této práci soustředím, bývá z hlediska své struktury a funkcí řazen mezi klasické konzervativně-korporativní modely2 po boku s Německem a Francií. Huber a Stephens (2001: 91) mu však přiřazují specifickou pozici mezi jejich „křesťansko-demokratickými“ zeměmi. Rakousko je jediným křesťansko-demokratickým sociálním státem, ve kterém byla sociální demokracie vlivnější než křesťanská demokracie. Jeho výrobní režim, zejména vztahy mezi vládou, kapitálem a zaměstnanci, makroekonomická politika a do určité míry i politika zaměstnanosti byl bližší sociálně-demokratickému modelu a z hlediska rozvinuté korporativní struktury politické ekonomie vyspělým demokraciím.

Vzorem pro většinu kontinentálních zemí, včetně Rakouska, byl Bismarckovský sociální stát. Motivem jeho vzniku bylo udržení starého řádu, morální disciplíny, sociální pacifikace a budování národa. Ve srovnání s britským Beveridgovým plánem nebo skandinávskou sociální demokracií nebyla Bismarckovým cílem rovnost. Architekty sociální politiky na kontinentu byli autoritáři, etatisté a korporatisté (Esping-Andersen 1997: 399). Ti navrhli model sociálního pojištění s cílem konsolidovat rozdíly mezi skupinami zaměstnanců vytvořením různých programů pro různé sociální třídy. Dalším cílem pak bylo zajistit si loajalitu jedince přímo k monarchii a k centrální státní autoritě pomocí přímého státního příspěvku na důchod (Esping-Andersen 1990: 24). Sociální systém byl založený na zaměstnání a zisky z něho byly přímo svázané s příjmy a sociálním statutem jedince.

Rakouský systém je založen na příjmu sociálních dávek odvozených od příjmu a předpokládá, že potřeby rodiny vycházejí z nároků muže-nositele výplaty. Podporuje roli ženy jako pečovatelky o domácnost i tím, že neposkytuje takřka žádné veřejné sociální služby přebírající starost o dítě (jesle, školka) a žena je tak postavena před volbu kariéry nebo péče o děti. Sociální stát byl po válce založen na předpokladu, že muži nastoupí do pracovního procesu v 15–16 letech a budou nepřetržitě pracovat do 65 let, kdy si užijí krátké penze než zemřou. Ženy do pracovního procesu nastoupí jen na krátkou dobu před tím, než se plně budou věnovat povinnostem mateřství a následné starosti o domácnost. Tudíž nebylo potřeba vytvářet systém sociální péče pro děti, který by umožnil ženám nastoupit do práce. Ženin nástup do práce v mnoha případech znamenal a stále znamená zhoršení finanční situace rodiny při započtení nákladů na starost o potomky v privátních zařízeních. Tento systém zcela očividně staví před rozhodnutí kariéra versus rodina a takto nastavený sociální stát je tedy do značné míry zodpovědný za současný problém stárnutí populace a malé porodnosti.

Základní znaky rakouského politického systému

Rakouský stranický systém bývá rozdělován do tří tzv. táborů3: levicového, katolicko-konzervativního a nacionalistického (Říchová 1999: 150). Tyto tábory se utvářely již během 19. století a staly se základem dnešních nejsilnějších rakouských politických stran – Sociálně-demokratické strany Rakouska (Sozialdemokra­tische Partei Österreichs, SPÖ), Rakouské strany lidové (Österreichische Volkspartei, ÖVP), resp. Svobodné strany Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ). Systém je definován třemi základními cleavage – klasickým ekonomickým rozdělení sociálních tříd, štěpící linií mezi centrem a periferií a náboženským cleavage mezi aktivními katolíky a antiklerikály. Dalším aspektem systému je vysoce rozvinutý neokorporatismus. Politické strany a odborové svazy jsou značně provázané, profesní komory mají značný vliv na formování politiky a paralelně s legislativou fungoval tzv. systém sociálního partnerství, v jehož rámci vláda se svými partnery konzultovala prakticky všechny předkládané otázky.

Rakouský model politických stran je charakteristický všeobecně akceptovaným a prosazovaným principem proporcionality. Přestože došlo k určitému ústupu tohoto jevu po nástupu třetího silného subjektu, FPÖ, do reálného soupeření o vládní pozice. Až do 90. let 20. století byl rakouský stranický systém charakterizován bipartismem, zcela dominantní pozicí dvou hlavních politických stran. Hlavní politické strany, ÖVP a SPÖ vládly společně ve velké koalici v letech 1947–66, a později nevládní strana představovala spíše stínový kabinet než funkční opozici (opět až do nástupu FPÖ). Stranám se podařilo vybudovat systém vzájemných vazeb a propojení v rámci nejdůležitějších hospodářských odvětví i v administrativě a vytvořit strukturu loajálních osobností politické i sociální sféry. K posunu od bipartismu došlo až během 90. let 20. století, přitom o jeho konci lze hovořit až v souvislosti s volbami v roce 2000, kdy se dostala do vlády třetí strana – FPÖ – jako rovnocenný partner.4

A. Lijphart charakterizoval Rakousko jako klasický model konsociační demokracie – země, ve které existují křížící se konfliktní linie, jejíž politická elita je však ochotna efektivně kooperovat, vytvářet kompromisy a vládní koalice s cílem umírňovat potenciální konflikty. Rakousko Lijphartův model dovedlo k dokonalosti, pro což vznikl samostatný výraz „proporční demokracie“ (Proporzdemokra­tie), ve které docházelo k přenášení mechanismu poměrného zastoupení obou velkých stran z vládní roviny do nižších pater politiky i nepolitického prostředí (Hloušek 2001: 353). Tento systém se aplikoval vlivem vysoké míry jeho etatizace i na průmysl, což vedlo k dalšímu zatraktivnění stranického členství a tedy i k nepřímé legitimaci tohoto systému ve společnosti.

Vývoj rakouského sociálního systému

Základní charakteristiky rakouského sociálního státu byly dány hned po skončení II. světové války – nacionalizací velké části ekonomiky ve snaze zabránit konfiskacím německého majetku spojenci a založením Rakouské konfederace odborů (Österreichische Gewerkschaftsbund, ÖGB) v dubnu 1945 – ještě před zformováním dočasné vlády – položily základy dalšímu vývoji. Zaměstnavatelé po válce přijali štědrou sociální politiku jako akceptovatelnou cenu za sociální smír. Ve společnosti vládl konsensus o tom, že první prioritou je potřeba dokázat vlastní ekonomickou samostatnost a zajistit ekonomický růst a jako prostředek k tomuto cíli byla viděna především plná zaměstnanost.

Po volbách v roce 1954 došlo k vytvoření velké koalice, která přetrvala až do roku 1966. Během její vlády se rakouský systém „proporz“ úspěšně rozrostl a rozvinul v podstatě v celé společnosti. Během následujících let se sociální stát úspěšně rozrůstal díky rozkvětu rakouské ekonomiky. V 50., 60. a 70. letech se rakouský model stal díky velmi nízké nezaměstnanosti prakticky modelem univerzálním – ti, kteří na základě svých výdělků nedosáhli na stanovené příjmové minimum, dostávali přídavky od státu. Finanční zdroje mezi jednotlivými kategorie byly postupně vyrovnávány a dávky byly štědřejší.

Během 60. let se ÖVP začala ostřeji vymezovat vůči svému koaličnímu partnerovi, SPÖ, což ve volbách v roce 1966 vedlo k jejímu vítězství a následnému vytvoření jednobarevné vlády. Naproti tomu po volbách v roce 1970 i po předčasných volbách v roce 1971 vytvořila vládu SPÖ bez svého tradičního koaličního partnera. Ani jedna strana však nevyužila této situace k nějaké zásadnější změně systému. Rozhodně větší vliv měl zánik Brettonwoodského systému fixních, ale flexibilních kurzů v roce 1971 a zvýšení cen ropy OPECem v roce 1973, což v kombinaci s menšími kumulujícími se změnami vedly k rostoucí internacionalizaci trhu, multinacionalizaci produkce, internacionalizaci a deregulaci kapitálu, finančních a měnových trhů, ústupu průmyslového sektoru a zvětšení sektoru služeb a ústupu „fordovské“ tovární linky a nástupu specializací ve výrobě (Huber a Stephens 2001: 223).

Jak Rakousko reagovalo na bouřlivý ekonomický vývoj v 70., 80. a 90. letech? První ropná krize v roce 1973 zastihla Rakousko, tak jako ostatní státy, nepřipravené. I přesto se s ní dokázalo vypořádat relativně dobře a bez ztrát na svém sociálním systému. Rakouská odpověď na ropný šok byla složena ze specifické kombinace podpory nabídky i poptávky, nazvané „Austro-Keynesianismus“ (Unger a Heizmann 2003: 374). Deficit rozpočtu stimuloval poptávku, nízké úrokové sazby stimulovaly soukromé investice, politika tvrdé měny navázané na německou marku5 vedla k dosažení cenové stability, umírněná platová politika zabránila růstu inflace a státem ovládané podniky podporovaly zaměstnanost. Díky kombinace těchto faktorů Rakousko přečkalo první ropný šok bez větší újmy. Druhý ropný šok v letech 1978–9 již pro něj dopadl hůře. Rakousko se znovu pokusilo o makroekonomické řešení krize, tentokrát však výsledek nedopadl dobře – Národní banka přišla o třetinu svých rezerv, rostly problémy na trhu práce, které byly řešeny podporou předčasných odchodů do důchodu.

V 80. letech pak došlo k několika spekulativním útokům proti rakouskému šilinku,6 které donutily Národní banku zvýšit úrokové sazby, což dále zatěžovalo státní rozpočet a při pomalém růstu ekonomiky došlo k tomu, že dluh veřejných financí rostl rychleji než HDP. Politický konsensus udržení vysoké zaměstnanosti nadále přetrvával, jeho cena se však stále zvyšovala. Rakousku se podařilo udržet vysokou úroveň zaměstnanosti oproti jiným evropským zemím relativně dlouho, a to i díky masivním subvencím rakouského státního průmyslu, který stále zaměstnával 18% rakouských pracovníků. Břímě deficitního rozpočtu však nakonec vedlo politické strany ke změně priorit z udržení vysoké zaměstnanosti ke konsolidaci rozpočtu a došlo k částečné privatizaci státního průmyslu. ÖVP usilovala o modernizaci a privatizaci státem vlastněného průmyslu z ideologických důvodů – svého cíle, zisku voličů, se jí podařilo dosáhnout jen částečně. Hlavním důsledkem privatizace, z pohledu dělníků obětováním znárodněného průmyslu, bašty odborů a voličů SPÖ, vedlo k poklesu členství v obou těchto organizacích a k nárůstu podpory Haiderovy FPÖ zhrzenými dělníky odcházejícími z SPÖ. Od 80. let lze v rakouské politice sledovat určité ambivalentní postoje k sociálnímu systému – politické strany inklinovaly k tomu sociální systém dále rozšiřovat a prohlubovat z důvodu popularity tématu mezi voliči. Na druhé straně byli limitováni rozpočtovými možnostmi a fakticky jimi nuceni k určitým omezením – SPÖ pokračovala v apelech na rovnost a sociální spravedlnost s přihlédnutím k potřebám zdravého ekonomického růstu; ÖVP se orientovala více liberálně a FPÖ hlásala to, co dosahovalo v daném okamžiku největší odezvy.

I přes rostoucí zátěž pro rozpočet a stížnosti na byrokracii a kvalitu služeb nedošlo v žádné z kontinentálních zemí k podobným revoltám proti sociálnímu systému, k jakým došlo ve Velké Británii nebo Švédsku – navázání benefitů na výdělek poskytuje každému jedinci pocit zasloužilosti přijímaných dávek a vytváří tak značně širokou legitimitu systému.

Reakcí kontinentálních sociálních států, jak dokazuje i příklad Rakouska, na „de-industrializaci“ a nezaměstnanost bylo usnadnění odchodu z pracovního procesu – což vedlo k omezení konkurenceschop­nosti v tradičních odvětvích průmyslu a k celkově problematickým dlouhodobým dopadům.

Rakousko si oproti ostatním vyspělým zemím neprošlo krizí nezaměstnanosti ani krizí sociálního státu, i když se i v něm od 80. let objevila potřeba určitých omezení. Až do začátku 90. let si udržovalo jen mírnou nezaměstnanost na úrovni kolem 4,3 %, která se však během 90. let zvedla o 80 %, takže dosáhla 7 % v letech 1996–98. Tlak na omezení sociálního státu tak byl během celých 80. let a začátku let 90. jen malý a sociální výdaje státu i nadále rostly – z 26 % HDP v roce 1980 na 29 % HDP v roce 1993.

Vývoj nezaměstnanosti Rakouska od 80. let. Zdroj: http://www.ams.at.
1980–84 1985–89 1990–94 1995–99 2000 2001 2002 2003 2004
3,4 % 5,2 % 6,1 % 6,9 % 5,8 % 6,1 % 6,9 % 7,0 % 7,1 %

Deficit rozpočtu se v roce 1993 vyšplhal na 4,7 % HDP a při koaličních jednáních po volbách v roce 1994 sehrály jednání o konsolidaci veřejných financí a tedy i o způsobu omezení sociálního státu jednu z klíčových rolí. Koaliční neshody mezi ÖVP a SPÖ ohledně typu omezujících opatření vedly ÖVP k odchodu z koalice a následnému vypsání nových voleb v roce 1995. V těch SPÖ posílilo o 3 % a stalo se opět vedoucí stranou velké koalice a vláda se i vlivem Maastrichtské smlouvy rozhodla k do té doby nejpřísnějšímu omezujícímu balíčku v novodobé rakouské historii, kdy během dvou let, 1995–1997, snížila deficit rozpočtu z 5 na 3 procenta. První opatření7 byla přijata v konsolidačním balíčku (Sparpaket I) a na rakouské politické scéně byla z jednoho hlediska takřka revoluční – bylo to poprvé od II. světové války, kdy se vláda ujala iniciativy bez konzultací se sociálními partnery! To vedlo k částečnému neúspěchu tohoto plánu. Ten byl následován v roce 1996 dalším balíčkem opatření, zvaným Sparpaket II. Tento plán byl mnohem radikálnější než plán předchozí, byl však projednáván spolu se sociálními partnery vlády a ve výsledku byl akceptován. Opatření se soustředila na omezení výdajů – byly omezeny dávky na rodinu, narození dítěte, pro nezaměstnané a byly i zpřísněny podmínky pro odchod do předčasného důchodu. Jediným rozšiřujícím prvkem bylo přijetí dvouleté otcovské dovolené – dávky byly vypláceny po dobu 18 měsíců, pakliže alespoň 6 měsíců byl doma otec. Rakousko se omezením mnohých výdajů na podporu mladý stalo „státem důchodců“ (Unger a Heizmann 2003: 378) – na začátku 90. let byly výdaje na staré lidi 2,2krát vyšší než výdaje na mladé lidi.8 Rostoucím problémem byly i stále zvyšující se výdaje na důchodový systém. Toto bylo přirozeným důsledkem předcházejících politik řešení problému rostoucí nezaměstnanosti předčasnými odchody do důchodu; to bylo zapracováno v letech 1997 a 2000 ve dvou penzijních reformách, zpřísňujících podmínky předčasného odchodu do důchodu. Vláda v 90. letech zaujala i mnohem aktivnější politiku zaměstnanosti, kdy byla v roce 1994 ustavena Veřejná služba zaměstnanosti, „Arbeitsmarktser­vice“ nabízející pracovní místa, poskytující rekvalifikační kurzy, podporující integraci dlouhodobě nezaměstnaných. Odbory tuto nápomoc zaměstnanosti přivítaly a přijaly, veliký odpor však vyvolaly návrhy na flexibilnější pracovní dobu. Práce o nedělích a svátcích zůstává v Rakousko nadále velmi citlivým tématem a jeho zavedení silně odporuje církev.

90. léta přinesla pro rakouský sociální stát mnohé nové výzvy, zejména v podobě masivního přílivu pracovních sil z východu, především zemí bývalé Jugoslávie a Turecka a vlivem rakouského vstupu do EU, což znemožnilo pokračovat ve vládním subvencování investic jako hlavního nástroje podpory ekonomického růstu.

Největší výzvy však byly na poli politickém. Dvě hlavní strany dlouhodobě ztrácely voliče a po volbách v roce 1994 ztratily dvoutřetinovou většinu v parlamentu a v roce 1999 se mezi dvě tradičně nejsilnější rakouské strany vklínila FPÖ, která na třetí místo odsunula ÖVP. ÖVP po nástupu W. Schüssela do jejího čela nabrala více konfrontační kurz proti svému koaličnímu partnerovi SPÖ a Schüssel se celkově vyjadřoval, že by za určitých okolností akceptoval koaliční vládu s FPÖ. K tomu nakonec po dlouhých vyjednávání skutečně došlo a 4. února 2000 byla zformována středo-pravá koalice. Konzervativní a neoliberální síly prosazující se v rakouské politice od 80. let a zejména po celá 90. léta v této koalici viděly naději pro další omezení rozsahu rakouského státu. Vláda si za svůj hlavní cíl vzala skutečně omezení státu, důraz na sebezodpovědnost občana a změnu sociálního státu zpět ke klasickému konzervativnímu modelu a jeho podřízení ekonomickým a rozpočtovým možnostem. Nejzářnějším příkladem změn v rakouském politickém systému a jeho určitého ústupu od neo-korporativistického modelu je penzijní reforma, provedená koalicí ÖVP-FPÖ. Pozice sociálních partnerů se postupně oslabovala již od 80. let. První pokus o jejich vyloučení z konzultací ohledně reformy sociálního systému ve Sparpaket I v polovině 90. let tak úplně nevyšel. V roce 2003 však vláda přijala reformu penzijního systému bez konzultací s opozicí a sociálními partnery a tuto reformu dokázala prosadit. Přitom v reformě došlo mimo jiné k stanovení věku odchodu do důchodu na 65 pro muže i ženy,9 k dal­šímu omezení předčasných odchodů do důchodu a zvýhodnění lidí zůstávajících v pracovním procesu déle,10 zvýšení odpracovaných let potřebných pro výpočet důchodu z 15 na 40 let, valorizace penzí se snížila ze 2 % na 1,78 %. A tyto změny se uplatňují na každého, kdo nedosáhl 50 let k 31. 12. 2004.

Co bylo a co bude?

Rakousko, stejně jako ostatní konzervativní sociální státy, prošlo reformou a restrukturalizací svého sociálního státu. Rakousku se i přes ekonomické otřesy v podobě dvou ropných šoků a změny fundamentů mezinárodní ekonomiky podařilo udržet si ekonomiku ve velmi dobré kondici a následně i většinu výhod svého sociálního státu. Mezi léty 1970 a 1999 byla průměrná nezaměstnanost v zemích EU 6,4 %, v Rakousku 3,3 %. Průměrná inflace byla v EU 6,9 % a v Rakousku 4,1 %. Rakousko má jeden z nejvyšších příjmů na obyvatele v Evropě (a tedy i ve světě), takřka žádné stávky, jednu z nejnižších úrovní kriminality a sociální mír.

Rakousko bylo pod tlakem rostoucí internacionalizace nuceno opustit některé prvky své výjimečnosti dávající ho mezi sociálně-demokratický a konzervativní model uváděný na počátku mé práce. Rostoucí rozpočtový deficit přinutil vládu opustit štědře dotovaný znárodněný průmysl a přistoupit k privatizaci. I přesto však státní sektor představoval největšího zaměstnavatele, kdy v něm bylo v roce 1998 29 % všech zaměstnanců.11 V 90­. letech došlo rovněž k podstatné změně pozice a vlivu sociálních partnerů vlády. Ti začali být vnímání jako brzda potřebné reformy a přesto, že stále jsou v důležitých otázkách konzultováni, již není vyžadován jejich konsensus. Třetí významnou změnou byl pak konec účasti SPÖ ve vládě – po volbách v roce 1999 se po 29 letech stala stranou nevládní a i vlivem vstupu radikálně pravicové FPÖ do vlády byla nucena zaujmout pozici hlavní opozice místo části „stínové vlády“. Vstup FPÖ do vlády rovněž znamenal konec klasického systému vyjednávání sociálních partnerů za zavřenými dveřmi. Jak uvádí Huber a Stephens (2001: 278): „eroze preeminentní pozice dvou velkých stran oslabila legitimaci celého systému inkorporace vrcholných asociací do politického procesu.“

Zkoumaný segment rakouské politiky poskytuje velmi dobrou ilustraci celkového vývoje politiky této alpské země od konsociačního modelu Lijphartova přes neo-korporativsimus až do současnosti, kdy jsou nastoleny otázky o budoucím směřování Rakouska. Rozsah změn sociálního systému od nástupu koaliční vlády ÖVP-FPÖ, způsob, rychlost a razance jejich provedení i absence konzultací s opoziční SPÖ, odbory i ostatními sociálními partnery značí podstatnou změnu ve způsobech rakouské politiky. Do budoucna je pak otázkou, zdali se sociální systém bude nadále ubírat cestou k neoliberalismu, nebo se v Rakousku udrží silný sociální stát, o čemž výraznou měrou napoví právě nadcházející volby.

Seznam literatury

  • Begg, David et al. 2003. Foundations of Economics. Second Edition. New York: McGraw Hill Education.
  • Berthoud, Richard and Iacovou, Maria. 2004. Social Europe. Cheltenham, UK and Northampton, MA, USA: Edward Elgar.
  • Esping-Andersen, Gøsta. 1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Princeton, NJ: Princeton University Press.
  • Esping-Andersen, Gøsta. „Workless welfare states: the impasse of labour shedding and familialism in Continental European social policy.“ In: Comparing Social Welfare Systems in Southern Europe, Vol. 3, Florence Conference, Paris: MIRE.
  • Gilpin, Robert. 2001. Global Political Economy. Understanding the International Economic Order. Princeton and Oxford: Princeton University Press.
  • Hicks, Alexander and Misra, Joya. „Political Resources and the Growth of Welfare in Affluent Capitalist Democracies, 1960–1982.“ In: The American Jounral of Sociology, Vol. 99, No. 3 (Nov., 1993), pp. 668–710.
  • Hicks, Alexander and Misra, Joya. „Catholicism and Unionization in Affluent Postwar Democracies: Catholicism, Culture, Party, and Unionization.“ American Sociological Review, Vol. 59, No. 2 (Apr., 1994), pp. 304–326.
  • Hicks, Alexander M. and Swank, Duane H. „Politics, Institutions, and Welfare Spending in Industrialized Democracies, 1960–1982.“ In: The American Political Science Review, Vol. 86, No. 3 (Sep., 1992), pp. 658–674.
  • Hloušek, Vít. „ÖVP a proměny katolického tábora.“ In: Politologický časopis, Roč. VIII., č. 4 (2002), str. 348–368.
  • Hloušek, Vít. „Parlamentní volby v Rakousku 2002.“ In: Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review, Roč. V., č. 1 (zima 2003), on-line text.
  • Huber, Evelyne and Stephens, John D. 2001. Development and Crisis of the Welfare State. Parties and Policies in Global Markets. Chicago and London: Chicago University Press.
  • Myles, John and Quadagno, Jill. „Political Theories of the Welfare State.“ In: The Social Service Review, Vol. 76, No. 1 (Mar., 2002), pp. 34–57.
  • OECD in Figures. Statistics on the Member Countries. 2005. OECD Observer, on-line text.
  • Pampel, Fred C. and Williamson, John B. „Welfare Spending in Advanced Industrial Democracies, 1950–1980.“ In: The American Journal of Sociology, Vol. 93, No. 6 (May., 1988), pp. 1424–1456.
  • Říchová, Blanka a kol. 1999. Komparace politických systémů II. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze.
  • Smith, Tom W. 1987. „A Report: The Welfare State in Cross-National Perspective.“ In: The Public Opinion Quaterly, Vol. 51, No. 3 (Autumn, 1987), pp. 404–421.
  • Tálos, Emmerich. 2005. Vom SIegeszug zum Rückzug. Sozialstaat Österreich 1945–2005. Wien: Studienverlag.

Seznam pramenů

Autor je studentem mezinárodních vztahů a evropských studií na
Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Efektivní systém pomoci v nezaměstnanosti umožňuje např. vyšší mobilitu zaměstnanců, systém studentských půjček zlehčuje investice do lidského kapitálu.
  2. Klasická klasifikace sociálních států Esping-Andersena vymezuje tři kategorie: liberální (např. USA, Velká Británie), sociálně demokratické (zejm. skandinávské země) a konzervativní (právě Rakousko, dále např. Německo, Francie, Nizozemí). Blíže viz Esping-Andersen (1990).
  3. Termín „tábor“ (Lager) tradičně používány pro popis rakouské politické scény představuje koncept vycházející z existence víceméně stabilizované politické scény se subjekty bez ostré ideologické vymezenosti disponující sociokulturními vazbami na své voličstvo (viz Hloušek 2001: 248).
  4. FPÖ byla ve vládě, v koalici s SPÖ, již v letech 1983–87. V této vládě o ní lze jen stěží hovořit jako o rovnocenném partnerovi a SPÖ s ÖVP si udržely svoji dominantní pozici, o čemž vypovídají i volební výsledky (viz příloha č. 1).
  5. Rakouský šilink byl řízený dle německé marky od 70. let, formálně byl na ni navázán v roce 1982.
  6. V 80. letech byla nezávislá národní monetární politika prakticky nemožnou vlivem pohybu mezinárodního kapitálu a následně v 90. letech Evropská měnová unie odňala národním vládám i kontrolu nad měnovou a směnnou politikou a omezila možnosti národní fiskální politiky.
  7. Redukce přesčasů státních úředníků, omezení příspěvků na rodinu a větší příspěvky státních úředníků, farmářů a samostatně výdělečně činných na důchod.
  8. Pro srovnání Itálie byla jediným státem s vyšší mírou výdajů na staré lidi (3,5), naproti tomu např. Nizozemí mělo poměr výdajů na staré a mladé lidi 0,7.
  9. Pro ženy to platí od roku 2003.
  10. Při předčasném odchodu do důchodu do tří let (v 62–65 letech) se ztrácí 4,2 % penze; naopak do 68 let lze za každý další odpracovaný rok získat 4,2 % penze ročně.
  11. Pro srovnání v Německu bylo ve státním sektoru 15 % zaměstnanců, v Nizozemí pouhých 6 %. Jediným srovnatelným státem byla Francie s 27 % státních zaměstnanců (Unger a Heizmann 2003:380).
blog comments powered by Disqus
Autor
David Minařík
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
22. 6. 2006