Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Revizní konference MTS v Kampale

Cílem textu je reflexe změn Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, která proběhla během Revizní konference v Kampale. Článek se nejprve zabývá stručnou historií zločinu agrese, na jejímž základě ilustruje nově nastavší situaci po přijetí definice tohoto zločinu. Druhá část reflektuje změny v režimu postihu válečných zločinů dle Římského statutu v relaci na rozšíření zákazu použití jedů, jedovatých substancí a zplošťujících a rozšiřovacích střel z mezinárodního ozbrojeného konfliktu na konflikt vnitrostátní. Závěrečný oddíl je věnován problematice článku 124 a jeho obsolentnosti v dnešním mezinárodním prostředí.

 

Za vskutku přelomový okamžik lze označit devatenáct minut po půlnoci dne 12. června 2010. V závěru Revizní konference Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (RK ŘS MTS) v ugandské Kampale bylo po živé diskuzi, jejíž výstupy dokázal předvídat jen málokdo, završeno téměř stoleté úsilí o definování zločinu agrese. Kromě výše zmíněného přijetí definice zločinu agrese se jednalo také o další kriminalizaci použití různých druhů zbraní ve vnitrostátním ozbrojeném konfliktu a zrušení článku 124 ŘS.

Na následujících řádcích nejprve stručně představíme historii snah o přijetí definice zločinu agrese, abychom mohli lépe přiblížit jedinečnost stávající situace. Následně pak představíme koncept schválené definice a podmínky jejího uplatnění v jurisdikci MTS. Ve druhé části článku se pak budeme blíže zabývat procesem konsolidace různých režimů úpravy mezinárodního a vnitrostátního ozbrojeného konfliktu v ŘS MTS. Závěrečná část je věnována otázce, proč jediný článek ŘS (článek 124), jenž má ve svém textu přímo uvedeno, že může být na RK ŘS MTS zrušen, zrušen nebyl.

Pokusy o definování agrese

Myšlenka potrestat konkrétní osoby za zločiny podle mezinárodního práva se poprvé objevila po první světové válce, kdy vítězné mocnosti uvažovaly o soudu s císařem Vilémem II. Přestože Versailleská smlouva počítala s vytvořením mezinárodního soudu, nikdy se tak nestalo. Dobové uvažování se promítlo i do Paktu Společnosti národů, který v článku 10 zakazoval vnější agresi vůči územní integritě a existující politické nezávislosti všech smluvních států.

Snaha odsoudit agresivní válku se projevila v několika mezinárodních dokumentech. Prvním byl návrh Smlouvy o vzájemné pomoci z roku 1923, o rok později následoval československý návrh Ženevského protokolu o pokojném řešení mezinárodních sporů a v roce 1928 byl podepsán Briand-Kellogův pakt (viz Ferencz 1975: 10). Dokumenty zakazovaly válku jako prostředek řešení sporů, některé ji dokonce označovaly za mezinárodní zločin a zakazovaly i hrozbu agresí (Protokol). Prvním významnějším dokumentem, který poprvé vymezil činy, jejichž spácháním se stát měl stát agresorem, byla Úmluva o definici agrese založená na sovětském návrhu, již v roce 1933 podepsalo 13 států. Žádná ze smluv však nezískala všeobecnou podporu kvůli nesouhlasu některých silných států (především USA a VB), navíc zde chyběly účinné sankční mechanismy při porušení smluvních ustanovení. Dopad na mezinárodní společenství tudíž nebyl příliš významný. Na druhou stranu nelze upřít morální význam těchto dokumentů, které konečně odsuzovaly agresivní válku.

Zásadním zlomem pro mezinárodní trestní soudnictví byla druhá světová válka a Norimberský tribunál. Tribunál mimo jiné soudil jedince za zločiny proti míru (v dnešní terminologii zločin agrese), přičemž zdůraznil jejich výjimečnou závažnost. Myšlenky Tribunálu potvrdilo Valné shromáždění OSN v rezoluci 380 a později se rozhodlo vytvořit Zvláštní výbor pro otázku definice agrese (rezoluce 897 a následně rezoluce 2330). Výbor v roce 1974 přišel s návrhem, který vyústil v rezoluci 3314. Rezoluce obsahuje definici agrese1 a výčet činů aktu agrese.2 V jejím pojetí mohl zločin agrese spáchat pouze stát, nepočítalo se tedy s individuální odpovědností a konečné rozhodnutí bylo ponecháno na Radě bezpečnosti. Znění rezoluce posloužilo jako základ nového článku 8 bis přijatého na RK v Kampale.

Nezávisle na výše uvedených dokumentech probíhaly práce Komise pro mezinárodní právo na Návrhu Kodexu o zločinech proti míru a bezpečnosti lidstva, v němž byla zvažována i definice zločinu agrese. Poslední návrh Komise z roku 1996 potvrdil individuální odpovědnost za zločin agrese vůdců států, nicméně definice agrese zde chyběla. Zločin agrese nebyl zakomponován do jurisdikce zvláštních tribunálů OSN a Římský statut se bližší definici též elegantně vyhnul. K agresi se vázal pouze článek 5 ŘS.

Aktuální úprava zločinu agrese

Přestože Římský statut stanovil čtyři kategorie zločinů, definoval pouze tři. Na výsledném znění článku o agresi se státy v 90. letech totiž stále nebyly schopny dohodnout. Rezoluce z roku 2002 proto založila Zvláštní pracovní skupinu pro zločin agrese (SWGCA), jejímž cílem bylo nalezení všeobecně akceptovatelné definice, kterou by schválila Revizní konference. Skupina ukončila svou práci v únoru 2009 a představila návrh na doplnění Statutu, který posloužil jako základ pro diskuzi na Revizní konferenci.

Zde je ovšem nutno poznamenat, že přípravných prací na definici zločinu agrese se překvapivě neúčastnily velké mezinárodní nevládní organizace jako např. Amnesty International či Human Rights Watch. Obě tyto organizace vycítily politicky napjatou atmosféru, v níž jednání probíhala, a raději se rozhodly ke zločinu agrese nezaujmout žádnou oficiální pozici (HRW 2010, AI 2010), a to s odůvodněním, že otázka spravedlivosti či zákonnosti války (jus ad bellum) spadá mimo oblast jejich zájmu, v jehož centru leží především dodržování obecně přijímaných pravidel války (jus in bello). HRW i AI však shodně vyjádřily obavy z přílišné politizace činnosti MTS, dojde-li k přijetí definice zločinu agrese, která by v konečném důsledku mohla ohrozit plnění jeho funkcí i v relaci na další zločiny dle mezinárodního prá­va.

Vyjednávací pozice České republiky byla vymezena vládním usnesením č. 393 z května 2010. Z usnesení je patrná snaha o kooperaci se zeměmi Evropské unie a především o nalezení kompromisního řešení projednávaných otázek. Vláda jasně deklarovala, že bude aktivně pomáhat MTS při vykonávání jeho jurisdikce, a zároveň se zavázala, že zahájí vnitrostátní proces projednávání přístupu k Dohodě o výsadách a imunitách MTS.3 Česká delegace měla podpořit a přijmout text definice zločinu agrese za těchto podmínek – text měl potvrdit neobyčejnost zločinu agrese, zachovat v platnosti stávající mezinárodněprávní normy, nesměl oslabit nezávislost MTS (ČR tedy nechtěla, aby RB získala výlučnou pravomoc v otázkách určení jurisdikce) a konečně návrh měl být dle ČR přijat podle čl. 121 odst. 5 ŘS (ČR byla proti tomu, aby návrh zavazoval nesmluvní strany, vyjma případu, kdy by spouštěcí mechanismus výlučně patřil do pravomoci RB nebo by s ním souhlasil jak stát oběti, tak stát agresora). Vzhledem k tomu, že všechny tyto podmínky byly splněny, česká delegace návrh skutečně podpořila.

Mezi nejvýznamnější změny, které byly v Kampale schváleny, patří články 8 bis a ter a 15 bis a ter. Článek 8 bis odst. 1 obsahuje definici zločinu agrese, která může být spáchána jednotlivcem, a plně vychází z návrhu SWGCA.4 Jen osoby, které mají přímý vliv na politické či vojenské rozhodování státu, jsou individuálně odpovědné (článek 25 odst 3 bis). V článku 8 bis odst. 2 je pak vymezen akt agrese, který se shoduje s definicí rezoluce 3314. Návrh na stíhání zločinu agrese může podat Rada bezpečnosti, smluvní stát či prokurátor. U posledních dvou kategorií má Rada bezpečnosti právo během šesti měsíců vystoupit proti pokračování stíhání. Pokud tak neučiní, prokurátor předloží věc přípravnému senátu, který rozhodne o zahájení vyšetřování.

Mnohem zajímavější jednání se však vedla okolo článku 15 bis a 15 ter,5 jenž stanoví jurisdikci MTS nad zločinem agrese. Z této jurisdikce může být stát vyjmut, pokud formálně deklaruje vůli nebýt jí vázán. V případě, že stát není stranou Statutu, nemůže Soud vykonávat jurisdikci na jeho území ani nad jeho státními příslušníky, podá-li žalobu na spáchání zločinu agrese členský stát nebo prokurátor. Soud může na základě této žaloby stíhat pouze případy, kdy stát, který je stranou Statutu, napadne jiný stát (lhostejno, zda tento stát je stranou Statutu či nikoliv nebo se pouze vymanil z jurisdikce Soudu v případě zločinu agrese). Ve všech ostatních případech zločin agrese nespadá do jurisdikce Soudu. Soud tedy nemůže soudit případy, kdy stát, který je stranou Statutu, je napaden nesmluvním státem, nebo kdy nesmluvní stát napadne jiný nesmluvní stát. Nabízí se logická otázka, zda nové ustanovení Římského statutu neobsahuje mezeru v ochraně proti zločinu agrese.

Současné znění článku totiž představuje výhodu pro státy, které nejsou stranami Statutu v podobě ochrany před postihem za zločin agrese – v případě, že příslušníci těchto států spáchají zločin agrese, dle ŘS MTS je za něj potrestat nelze, ledaže by zasáhla Rada bezpečnosti. Všechny státy podléhají závazkům vyplývajícím z ustanovení mezinárodních smluv, mimo jiné tedy článku 2 odst. 4 Charty OSN, který zakazuje použití síly v mezinárodních vztazích. V souvislosti s tímto ustanovením článek 39 Charty stanoví, že Rada bezpečnosti kvalifikuje situaci a rozhodne o provedení opatření. Podle Římského statutu může Rada bezpečnosti podat žalobu na spáchání agrese bez ohledu na to, zda stát respektuje jurisdikci Soudu v této otázce či nikoliv (Příloha III Section 1 a 2). Soud na základě této žaloby může soudit za zločin agrese i příslušníky států, které se vymanily z jurisdikce MTS v této otázce (Scheffer 2010).

Zde je důležité si uvědomit, že tento systém prolamuje Statutem doposud ctěnou zásadu teritoriality, spočívající v možnosti postihu všech pachatelů mezinárodních zločinů (genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů), dopustí-li se jich na území smluvního státu ŘS. Vyvázání státu z jurisdikce nad zločinem agrese tudíž nemusí znamenat úplnou beztrestnost pro pachatele. Přestože příslušníci státu, který se vyvázal z jurisdikce Soudu v otázce zločinu agrese a nesmluvního státu, nemohou být souzeni pro zločin agrese, lze je stíhat za ostatní zločiny, je-li důvodné podezření, že byly spáchány (Heller 2010).

MTS své nově nabyté pravomoci však může využívat až poté, co splní podmínky obsažené v článku 15 bis odst. 2 a 3 – nejdříve 1. ledna 2017 se Shromáždění smluvních stran sejde a dvěma třetinami hlasů rozhodne o aktivaci jurisdikce nad zločinem agrese, zároveň maximálně rok před tímto hlasováním musí minimálně třicet států ratifikovat či jinak akceptovat změny Římského statutu týkající se zločinu agrese. Přestože se spouštěcí mechanismus nad zločinem agrese stal prakticky ihned terčem četné kritiky, oproti dřívější situaci se stále jedná o výrazné zlepšení, jež vede k omezení beztrestnosti na poli mezinárodních vztahů a politiky.

Zbraně zakázané dle Římského Statutu

Rozšíření zákazu použití jedů, jedovatých substancí a zplošťujících a rozšiřovacích střel z mezinárodního ozbrojeného konfliktu na konflikt jiné povahy, jehož bylo v Kampale dosaženo, je bezesporu významným krokem k většímu souladu ŘS s obyčeji mezinárodního humanitárního práva (ICRC 2009: 1). Do jisté míry také napravuje zaváhání, k němuž došlo na ustavující konferenci ŘS MTS v r. 1998, kdy byly jakékoli zmínky o zákazu určitých druhů zbraní z ustanovení upravujících válečné zločiny v rámci vnitrostátního ozbrojeného konfliktu z navrhovaného znění na poslední chvíli úplně vyškrtnuty (Clark 2010: 492–493).

Za zmínku také jistě stojí, že ač byl belgický návrh na změnu ŘS prvním návrhem cíleným na rozšíření seznamu zakázaných zbraní podle mezinárodního trestního práva, nebyl zdaleka jediným, jemuž se dostalo širší pozornosti. Belgie sama připravila ke svému původnímu návrhu dodatek usilující o odstranění rozdílů použití biologických a chemických zbraní a zbraní, které svou povahou působí nadměrná zranění, přílišné utrpení nebo které mají inherentně nerozlišující účinky, v konfliktech mezinárodní i jiné povahy. Přestože se ve všech těchto případech jednalo o zbraně zakázané jednak ustanoveními ŘS vztahujícími se na mezinárodní ozbrojený konflikt, jednak řadou obecně závazných mezinárodních odzbrojovacích dohod, nenašly tyto návrhy dostatečnou podporu a nebyly na Osmém zasedání Shromáždění smluvních stran ŘS doporučeny k projednání na RKŘS (ICC-ASP 2009b).

Stejný osud potkal i návrh Nizozemí na zařazení mezinárodního terorismu mezi trestné činy dle ŘS či návrh Trinidadu a Tobaga na kriminalizaci mezinárodního obchodu s drogami. Neuspěl ani návrh Mexika na rozšíření seznamu zbraní zakázaných v mezinárodním ozbrojeném konfliktu o zbraně jaderné. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že ačkoli zatím nebylo dosaženo jasného mezinárodního konsensu ohledně legality použití jaderných zbraní (McNeill 1997), je pravděpodobné, že jejich použití v mezinárodním ozbrojeném konfliktu by bylo postižitelné pod ustanovením článku 8 odst. 2 písm. b) odst. xx) vztahujícím se právě na zbraně, které mají inherentně nerozlišující účinky. Tyto návrhy však budou předmětem dalších diskuzí v rámci zvláštní pracovní skupiny, jež svou činnost zahájí na konci tohoto roku.

Důvody pomalého postupu harmonizace režimů právní úpravy mezinárodního a vnitrostátního konfliktu v textu ŘS MTS lze hledat jednak v tradiční neochotě států podřizovat své interní aktivity pravidlům mezinárodního práva (Schabas 2010), jednak ve strachu států ze ztráty strategické výhody v zóně konfliktu. Na příklad zplošťující a rozšiřovací střelivo je dnes běžně užíváno bezpečnostními složkami řady demokratických států (USA či Velká Británie) ve chvílích, kdy je buď nutné eliminovat riziko zranění náhodných kolemjdoucích­.6 Profesor Schabas (2010) uvádí příklad zastřelení brazilského občana podezřelého z terorismu v londýnském metru v roce 2005), nebo kdy je nezbytné znemožnit oběti po zásahu jakoukoli další nepřátelskou činnost (Henckaerts & Doswald-Beck 2005: 1782).

Tyto argumenty však narážejí na zeď řady ustanovení kogentního mezinárodního práva veřejného (např. zákaz zplošťujícího střeliva lze v mezinárodním právu vysledovat již od 19. století) a také logický argument, proč by jednání považované za nehumánní v situaci mezinárodního konfliktu mělo být považováno za správné v případě konfliktu vnitrostátního (Re Tadić). Z tohoto hlediska zvláště zamrzí výše zmíněný neúspěch prosadit zařazení zbraní působících přílišné utrpení do režimu úpravy vnitrostátního konfliktu, neboť jak píše prof. Schabas (2010), zatímco technologie běžné v 19. století ŘS dnes upravuje, technologie století jednadvacátého ponechává zatím převážně bez povšimnutí.

Výmaz článku 124

Z historického hlediska je MTS velmi mladou institucí, stále hledající své místo mezi etablovanými mezinárodními organizacemi. To se projevuje jednak často kritizovanou zdrženlivostí při stíhání zločinů dle ŘS, jednak také zněním některých ustanovení ŘS, které smluvním státům umožňují dočasně se vyvázat z jeho účinnosti a zbavit se tak případné odpovědnosti za činy spáchané současnými politickými elitami. Konkrétně se jedná o nové ustanovení týkající se uplatnění jurisdikce v případě zločinu agrese a článku 124.

Článek 124 zajišťuje beztrestnost při spáchání válečných zločinů po dobu sedmi let příslušníkům toho smluvního státu, který svůj záměr nebýt vázán ŘS náležitě deklaruje. Svou povahou se jedná o přechodné ustanovení, jež bylo původně do ŘS MTS zařazeno na žádost USA a Francie s odůvodněním, že na počátku existence MTS urychlí získávání podpory jednotlivých států pro myšlenku mezinárodního trestního soudnictví. Dosavadní vývoj událostí však ukázal, že význam tohoto článku byl pro praxi mizivý. Ze dvou států, jež jeho ustanovení využily, jím není dnes vázán ani jeden – Francie svou výhradu stáhla v r. 2008 a Kolumbii sedmiletá lhůta uplynula v listopadu 2009.

Vzhledem k výše uvedenému a také s přihlédnutím k dikci samotného článku 124, jež revizi vlastní relevance přímo vyžaduje, je rozhodnutí RK tento článek zachovat značně překvapivé. Důvod může být viděn v nové vstřícnější politice USA vůči MTS, jež vyvádí USA z jeho dlouholeté role záškodníka (US DoS 2010) a dává určitou naději na normalizaci vzájemných vztahů a příp. pozdější ratifikaci ŘS USA.

Závěr

Revizní konference v Kampale byla v mnoha ohledech významným mezníkem ve vývoji mezinárodního trestního práva a prosazování individuální trestní odpovědnosti v mezinárodních vztazích. Jejím jednoznačně největším úspěchem bylo kýžené přijetí definice zločinu agrese, jež svým významem do značné míry zastiňuje další výstupy, které jsme se v tomto článku pokusili blíže představit. Tento úspěch je však omezen podmínkami uplatnění jurisdikce MTS nad tímto zločinem. Zavržení dosud běžně ctěného principu teritoriality při postihu zločinů dle mezinárodního práva totiž staví stávající smluvní státy ŘS MTS do značně nevýhodné pozice. Obavy mezinárodních nevládních organizací z přílišné politizace činnosti MTS přijetím definice zločinu agrese jsou zatím jen hypotetické, bude tedy záležet jen na samotném MTS, zda dopustí, aby se naplnily.

Za zásadní můžeme také považovat ne úplně úspěšnou snahu o sjednocení režimů postihu válečných zločinů spáchaných v konfliktu mezinárodním a jiné povahy zakázanými zbraněmi. Ač k minimální harmonizaci došlo, je jistě třeba neustat a dále se zasazovat o její prohloubení. Zachování článku 124 v dikci ŘS MTS bylo sice překvapivé, nicméně v kontextu stávající geopolitické situace je pochopitelnou (byť zbytečnou) úlitbou státům stále lavírujícím nad přistoupením k ŘS.

V Kampale se tedy mezinárodní společenství rozhodlo učinit další kroky k ukončení mezinárodní beztrestnosti prominentních osob. Lze si samozřejmě jen přát, aby smluvní státy nezůstaly na počátku zahájené cesty a aktivně tento proces podpořily nejen na dalších zasedáních Shromáždění smluvních stran, ale také na poli domácí legislativní praxe.

Zdroje

  • Amnesty International, (AI 2010) International Criminal Court: Making the Right Choices at the Review Conference, Index Number: IOR 40/008/2010, London: Amnesty International Publications, Online text.
  • Assembly of State Parties to the International Criminal Court, (ICC-ASP 2009) Discussion paper on the crime of aggression proposed by the Chairman, ICC-ASP/7/SWGCA/INF.1, Hague, Online text.
  • Assembly of State Parties to the International Criminal Court, (ICC-ASP 2009b) Report of the Bureau on the Review Conference. ICC-ASP/8/43, Hague, Online text.
  • Clark, Roger S., (2010) “Adding to the Prohibited Weapons Provisions of the Rome Statute: The Belgian Proposals.” in: International Criminal Justice. Ed. Bellilli, G. R. Ashgate.
  • Ferencz, Benjamin B., (1975) Defining International Aggression – The Search for World Peace, Vol.I, New York: Oceana Publications.
  • Henckaerts, J.-M., Doswald-Beck, L., (2005) Customary International Law Rules, Volum II: Practice, Sv. 1, Cambridge: Cambridge University Press.
  • Heller, K. J., (2010) The Sadly Neutered Crime of Aggression, Opinio Juris (Blog) Online text.
  • Human Rights Watch, (2010) Making Kampala Count: Advancing the Global Fight against Impunity at the ICC Review Conference, New York: Human Rights Watch, Online text.
  • International Committee of the Red Cross, (ICRC 2009) The Weapons Amendment, Geneva, Online text.
  • Kingdom of Belgium, (2009) Elements of Crimes Corresponding to the Proposed Amendment Contained in Annex III to Resolution ICC-ASP/8/Res.6, Online text.
  • McNeill, J. H., (1997) The International Court of Justice Advisory Opinion in the Nuclear Weapons Cases – A First Appraisal, International Review of the Red Cross, No 316, Geneva: ICRC, Online text.
  • Schabas, W. A., (2010) Prohibited Weapons and the Belgian Amendment: Symbolic, but of What?, ICC Review Conference (Blog), Online text.
  • Scheffer, D., (2010) States Parties Approve New Crimes for International Criminal Court, American Society of International Law, Vol. XXIV, Issue 16, Online text.
  • International Tribunal for Former Yugoslavia, (Re Tadić) Prosecutor v. Tadić, Defence Motion for Interlocutory Appeal on Jurisdiction, Case NO IT-94–1-AR72 (2. October 1995) [119].
  • US Department of State, (US DoS 2010) US Engagement with the International Criminal Court and the Outcome of the Recently Concluded Review Conference, Tisková zpráva ze dne 15. června 2010, Online text.
  • Vládní usnesení ze dne 24. května 2010 č. 393 s přílohou I, (vládní usnesení č. 393) Zásady pro postup delegace České republiky na revizní konferenci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.
  • Vládní usnesení ze dne 6. října 2010 č. 717 s přílohou I, (vládní usnesení č. 717) Prohlášení České republiky k Dohodě o výsadách a imunitách Mezinárodního trestního soudu.

Anna Matušinová studuje právo na Univerzitě Karlově a Evropská studia na Masarykově univerzitě. Vystudovala bakalářské obory Mezinárodní vztahy a Evropská studia na Masarykově univerzitě a je držitelkou Diploma in English and EU Law (Cambridge University).

Václav Mlynařík studuje právo, politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je držitelem Diploma in English and EU Law (Cambridge University) a Diplôme d’université en droit francais (Paris I: Panthéon-Assas). V minulosti působil jako místopředseda Amnesty International ČR.

Poznámky pod čarou

  1. Agresí se rozumí „použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu způsoby vypočtenými v této definici“ (článek 1). Použití síly v rozporu s Chartou OSN je prima facie akt agrese.
  2. Činy zahrnovaly invazi či útok ozbrojených sil, vojenskou okupaci, bombardování a blokádu. Zcela jsou zde opomenuty ostatní typy agrese – ekonomická či politická.
  3. Dne 6. Října 2010 přijala vláda usnesení č. 717, ve kterém je zaručeno požívat na území ČR výsad a imunit z Dohody občanům ČR a osobám s trvalým pobytem na jejím území. Nicméně Česká republika musí nejprve Dohodu ratifikovat, což dosud neučinila. Navíc oprávnění z přijatého vládního usnesení dopadají pouze na úzký okruh lidí, přičemž jsou opomenuti cizí státní příslušníci, jejichž ochrana je obsažena v Dohodě, a tudíž byla jejím cílem.
  4. „Zločinem agrese se rozumí plánování, příprava, podněcování nebo uskutečnění aktu agrese osobou v postavení umožňujícím faktickou kontrolu nebo řízení politické či vojenské činnosti státu, kdy tento akt svou povahou, závažností a dopadem představuje zjevné porušení Charty Spojených národů“.
  5. Článek 15 bis se zabývá žalobou podanou smluvním státem či prokurátorem, zatímco 15 ter Radou bezpečnosti.
  6. Česká vláda ve svém výše citovaném usnesení č. 393 českou delegaci pověřila, aby podpořila belgický návrh za předpokladu, že se nedotkne činnosti policie při zvládání vnitřních nepokojů a napětí.
blog comments powered by Disqus
Autor
Václav Mlynařík a Anna Matusinova
Rubrika
Články
Témata
, ,
Publikováno
20. 10. 2010