Madelaine Albright: Role USA a OSN
Miroslav Bohdálek - 30. Říjen 2003, rubrika Články
Témata: bezpečnostní politika, mezinárodní právo/organizace, Severní Amerika
Think Again: The United Nations (Foreign Policy) a Bridges, Bombs, or Bluster? (Foreign Affairs) přinášejí pohled bývalé ministryně zahraničí USA a bývalé velvyslankyně USA při OSN na americkou zahraniční politiku a roli OSN v mezinárodním prostředí změněném druhou válkou v Perském zálivu. Jako politická konkurentka Bushovy administrativy se nemůže ztotožnit s jím prováděnou zahraniční politikou, přesto její kritika není tak tvrdá, jak by možná někdo očekával. Válka proti Iráku není pro Madeleine Albright špatná sama o sobě. Naopak, je velmi dobře ospravedlnitelná. Špatné jsou jen důvody, které Bushovu administrativu k válce vedly. George W. Bush si nasadil vysokou laťku – demokratický a stabilní Irák, oslabení al-Kajdy, konec protiizraelského terorismu, zbrždění íránských jaderných ambicí a pohyb směrem k odpovědnému vládnutí v arabských zemích jsou kritéria, podle kterých bude irácká mise hodnocena. Jejich dosažení umlčí většinu kritiků Bushovy zahraniční politiky. Ale ke splnění těchto cílů nedojde a škody, které svojí politikou Bushova administrativa napáchala, budou větší než případné zisky.
Teroristické útoky z 11. září měly jeden vedlejší efekt. Vedly k zlepšení vztahů mezi USA a některými jejich tradičními rivaly – Ruskem, Čínou, Pákistánem a některými arabskými zeměmi. George W. Bush však tuto výhodu nedokázal využít. Nejenže se pokusil rozdělit svět na ty, kteří jsou s námi (USA) a na ty, kteří jsou s teroristy, ale následně tento svůj požadavek na jasnou podporu ještě rozšířil. Místo, aby pouze požadoval podporu v boji proti al-Kajdě, začal vyžadovat podporu pro invazi do arabských zemí a uznání doktríny preemptivního útoku.
Zde vidí M. Albright další chybu George W. Bushe. Tato strategie byla v určité podobě vždy součástí americké zahraniční a obranné politiky. Bushova kritika tradiční „reaktivní pozice“ americké politiky a zdůraznění její preemptivní role („Nesmíme nechat naše protivníky udeřit první“) je podle M. Albright postavena na nesprávných základech. Ve skutečnosti by žádný prezident nedopustil, aby jakákoli mezinárodní smlouva zabránila USA v zastrašení či předejití vojenského útoku vůči sobě. Chybou George W. Bushe je, že tento tradiční, skrytý atribut americké zahraniční politiky vynesl do centra všech debat, a vyvolal tak negativní reakce mnoha států i světové veřejnosti.
I prezident Clinton, v jehož administrativě M. Albright pracovala, k preemptivní strategii sáhl. V roce 1994 zvažoval vojenské útoky na jaderná zařízení v Severní Koreji a v roce 1998 nechal bombardovat teroristické základny v Afghánistánu a Súdánu odplatou za bombové útoky na americké ambasády v Africe a ve snaze zabránit dalším podobným útokům.
Politika Bushovi administrativy ve vztahu k Iráku nevedla jen ke zhoršení vztahů s arabskými zeměmi a arabskou veřejností (to dokládá M. Albright výsledky výzkumu Pew Global Attitudes Project), ale také s evropskými státy. Za zmínku stojí, že vina za narůstající neshody mezi USA a evropskými státy (Evropskou unií) neleží podle M. Albright pouze na evropských bedrech, na evropské snaze stát se druhou světovou supervelmocí. I když k tomu má Evropská unie daleko, Spojené státy by ji měly brát jako rovnocenného partnera a ne ji pouze seznamovat se svými rozhodnutími. NATO má své důležité místo nejen v Afghánistánu, ale i v Iráku a vlastní vojenské jednotky (jednotky rychlé reakce) Evropské unie jsou v zájmu Spojených států. Jejich role může být především v peacekeepingu a v humanitárních akcích. Cituji M. Albright: „Washington si musí uvědomit, že spojenci (allies) a satelity (satellites) jsou zásadně odlišné pojmy.“
Tři roky práce v OSN se u M. Albright projevují v důrazu, jaký klade na roli OSN. M. Albright polemizuje ve svých článcích s převažujícím názorem, že druhá válka v Perském zálivu způsobila úpadek významu OSN v mezinárodním prostředí. I když se invaze do Iráku konala bez jednoznačného požehnání Rady bezpečnosti OSN, byla to právě Rada bezpečnosti, kde probíhala před i po skončení největších vojenských akcích většina nejdůležitějších jednání. RB tak stále zůstává nejdůležitějším zdrojem mezinárodní legitimity.
Svůj význam si Rada bezpečnosti udržela pro všechny její stálé členy. Pro Francii, Rusko a Čínu je Rada bezpečnosti jediným orgánem, kde mohou do značné míry omezit americkou hegemonii. A pro USA bude i v budoucnosti důležité, aby získaly podporu pro svoje tažení proti terorismu a tzv. darebným státům. Mezinárodní legitimita má stále svůj význam, dokonce i pro impéria.
Další nepřehlédnutý vliv na mezinárodní dění mají specializované agentury a organizace ve struktuře OSN – Mezinárodní agentura pro atomovou energii, Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii, Světová zdravotnická organizace, Dětský fond OSN nebo Společný program OSN proti HIV/AIDS ovlivňují a zlepšují životy mnoha milionů lidí na celé planetě. Pro velkou část lidské populace tak OSN zůstává velmi významná.
OSN však zároveň musí projít mnoha změnami, které její fungování ještě zefektivní. Ačkoli její mírové operace dokázaly udržet pořádek na mnoha místech světa (Namibie, Salvador, Kambodža), do problémů se jednotky OSN dostaly vždy, když konflikt ještě probíhal v otevřené formě. OSN samozřejmě nemá vlastní vojenské jednotky, proto je její participace na vojenském konfliktu vždy problémová. Tato slabost je způsobena mnohonárodnostní povahou OSN a jejích vojenských jednotek. V minulosti se spíše osvědčily mise OSN vedené jedním státem (USA na Haiti, Austrálie ve Východním Timoru nebo Velká Británie v Sierra Leone).
A zde se dostáváme na začátek. Válka v Iráku by byla v pořádku, pokud by se jí účastnily jednotky OSN vedené Spojenými státy, které by dokázaly jasně stanovit důvody, které k válce vedly, a pokud by dopředu byla jasně stanovená vize budoucí obnovy Iráku, již by měly na starost mírové jednotky OSN.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně