Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Rozpadnutý stát: Případová studie Demokratické republiky Kongo

Tato práce představuje analýzu rozpadu státu v Demokratické republice Kongo. V tomto ohledu se autor přidržuje metodologické struktury Fund for Peace, která primárně sestává z dvanácti indikátorů rozpadu státu. Po teoretické části a historickém přehledu přecházíme k vlastní analýze sociálních, ekonomických a vojensko-politických indikátorů. Docházíme k závěru, že Kongo je rozpadnutým státem, přičemž se ptáme, zdali je vůbec možné obnovit tento stát v jeho původních parametrech.

 

Úvod

Demokratická republika Kongo1 patří se svými 2,3 miliony km² rozlohy mezi největší země afrického kontinentu a zároveň k zemím s ohromným nerostným bohatstvím. Tímto bohužel výčet významných charakteristik nekončí. Zdejší ozbrojené konflikty, které probíhaly od druhé poloviny devadesátých let 20. století do prvních let nového tisíciletí, se z hlediska počtu mrtvých řadí k těm vůbec nejtragičtějším od druhé světové války. V důsledku toho se DRC poslední léta pravidelně umísťuje na předních příčkách statistických přehledů rozpadu státu, přičemž někteří odborníci přímo existenci tohoto státu zpochybňují (viz Herbst 2009).

Ačkoli fenomén rozpadu státu nepředstavuje historicky vzato novum, na relevanci nabyl především po skončení Studené války a rozpadu Sovětského svazu. V souvislosti s mocenským soupeřením byly země globálního jihu využívány jako místo násilných střetů mezi oběma póly světového uspořádání. USA a SSSR zajišťovaly přísun finančních i jiných prostředků spřáteleným zemím a pochopitelně nezřídka profitovaly z jejich přírodního bohatství. Výsledkem toho byla i existence množství států, které svým obyvatelům neposkytovaly prakticky žádné z tradičních služeb. Dekolonizace a konec Studené války tudíž lze považovat za jedny z hlavních příčin objevení se rozpadnutých států, nicméně nejedná se zdaleka o jediné, jak mimo jiné ukazuje náš předmět zájmu (Ghani – Lockhardt 2008: 65–84).

Cílem této práce je za využití teorií rozpadu státu analyzovat současný stav DRC (2008–2009). Převedeme-li to do výzkumné otázky, zajímá nás toto: v jaké situaci se nachází DRC z hlediska rozpadu státu? Za tímto účelem budeme vycházet především z indikátorů stanovených organizací Fund for Peace (FfP), která se pokusila poznatky teorií rozpadu syntetizovat a vytvořit tak model, umožňující zaměřit se na nejvýznačnější aspekty rozpadu státu a rovněž zabývat se státem jako celkem. FfP (2006) identifikoval celkem dvanáct indikátorů, které rozčlenil do tří základních kategorií, jimiž jsou sociální indikátory, ekonomické indikátory a vojensko-politické indikátory.2 Me­todou práce je analýza dokumentů a sekundární analýza, přičemž náš datový korpus obsahuje materiály nejrůznějších organizací, jako je Organizace spojených národů, Světová Banka, Mezinárodní měnový fond, CIA, Freedom House, Human Rights Watch, Mezinárodní záchranný výbor, Transparency International, Fund for Peace a další.

Z logiky výzkumné otázky vyplývá, že se pohybujeme v metodologickém žánru teoretického popisu. Naším cílem je tudíž primárně analytický popis zvoleného případu, nikoli kritická reflexe zvolených teorií. Autor článku je si vědom limitů, které tento přístup představuje. Patrně nejproblematičtější se zdá být sama kategorie státu. V tomto článku figuruje stát jako analytická jednotka, což koresponduje s územ diskurzu rozpadu státu (srov. Huria 2008). Ačkoli se jej přidržujeme, nijak nezpochybňujeme relevantnost odlišných náhledů. Někteří autoři doporučují vnímat rozpad státu jako regionálně zakotvený (Iqbal – Starr 2008, Wolff 2007), stejně tak lze zasadit daný fenomén do kontextu globální politické ekonomie (Jones 2008). Veškerá tato pojetí považujeme za legitimní, a tedy podléhající volbě autora. V následující kapitole uvádíme teorii rozpadu státu Roberta Rotberga, jehož typologizované rozlišení na silný, slabý, rozpadnutý a zkolabovaný stát rovněž vyvolává určité otázky. Opětovně jsme si vědomi partikulárnosti tohoto přístupu a nepředpokládáme univerzalitu takto konceptualizovaného státu. V rámci naší práce jej nicméně z analytického hlediska považujeme za užitečný, byť nikoli neproblematický.

Teoretické vymezení rozpadu státu

V minulosti bylo nejčastějším důsledkem rozpadu státu jeho absorbování jiným státem, potažmo rozdělení území daného státu mezi sousední státy. Mezinárodní společenství se po druhé světové válce nicméně rozhodlo prosazovat respektování suverenity jednotlivých států, respektive preferovat princip teritoriální integrity před principem národního sebeurčení. Obavy z precedentu ve smyslu pokračujícího štěpení států nutí mezinárodní společenství, aby předpokládalo stát i v té oblasti, kde de facto stát neexistuje (Herbst 2004). V tomto ohledu se jeví studium rozpadu státu jako nanejvýš potřebné.

Jelikož se jedná o výzkumné téma relativně nové, dodnes neexistuje široce akceptovaná definice rozpadu. Další z důvodů tohoto konceptuálního neúspěchu můžeme ovšem spatřovat v samotné povaze zkoumané problematiky, která je velmi komplexní, a vyžaduje tedy multidisciplinární přístup. Jak uvádí Wolff (2007), výzkum rozpadu státu je především záležitostí politicky orientovanou, neboť bylo rozpoznáno, že takový stát představuje zásadní bezpečnostní hrozbu jak pro své obyvatele, tak pro okolní, nikoli nezbytně přímo sousedící státy. Zájem o výzkum problematiky rozpadnutých států se zvýšil po teroristických útocích z 11. září 2001, protože se předpokládalo, že právě tyto státy slouží jako základny mezinárodních teroristických sítí či přechodná útočiště nadnárodně působících teroristů (srov. Milliken – Krause 2003, Rotberg 2004, 2003, Wyler 2008).

V devadesátých letech se úměrně nárůstu rozpadnutých států začaly objevovat pokusy o konceptualizaci fenoménu rozpadu, čehož pozůstatkem je stále poměrně neurčitá terminologie. Zartman (1995: 1–2) v této souvislosti hovořil o kolapsu státu a označoval tímto situaci, ve které se struktura, legitimní moc, zákon a politický řád fragmentovaly a musejí být jistým způsobem rekonstituovány. Týž autor pojímal soudobý kolaps státu jako zcela nový fenomén, přičemž zdůrazňoval rozdíl mezi zánikem moderního státu a civilizace. Zatímco civilizace bývala nahrazena novým identitárním útvarem společenské organizace, aktuální kolaps státu odráží pouze zhroucení politických institucí, kdežto identita či identity na tomto území přežívají. Z toho důvodu pak také zvažuje hypotetickou definici kolapsu státu jako uvolnění řádu a moci z gesce státu anebo jejich transponování do společenských skupin.

Zartmanův přístup následovaly i pozdější teorie rozpadu státu, načež byla navržena řada nových konceptů, viz slabý stát, křehký stát, selhávající stát, rozpadnutý stát, zkolabovaný stát atd. (Šmíd – Vaďura 2009: 44). Jejich patrně nejzdařilejší zpřehlednění a usouvztažnění provedl Rotberg (2003: 2), jenž rozpad státu promítá do kontinua stanoveného dle kritéria poskytování politických (veřejných) statků lidem žijícím v nastavených parametrech, hranicích. Moderní státy se zaměřují na organizování a usměrňování zájmů svých občanů, snaží se ovládat vnější síly a vlivy a zprostředkovávají dohodu mezi různými stranami politického soupeření uvnitř státu. Politické statky pak lze vymezit jako výplň společenské smlouvy mezi vládnoucími a ovládanými, která odlišuje podobu jednoho režimu od druhého. Nahlížíme-li na státy touto optikou, na póly kontinua rozpadu státu situujeme silný stát, respektive zkolabovaný stát. Mezi nimi se nachází stát slabý, ze kterého se za jistých okolností může stát rozpadnutý stát.

Selhává-li stát v poskytování politických statků, tj. není schopen zaručit bezpečnost svým občanům, neumožňuje participaci na politickém procesu, neusiluje o naplňování lidských práv a svobod, negarantuje svým občanům základní služby jako poskytování zdravotní péče, vzdělání, nezajišťuje fungování infrastruktury a komunikací, nepodporuje zdravé fungování hospodářství ani neposiluje občanskou společnost, hovoříme o slabém státu.

Pokud se k výše uvedenému připojuje silný vnitrostátní konflikt, dochází k nárůstu kriminality a oslabení vlády zákona, na což se exekutiva snaží reagovat podřízením ostatních složek moci ve státě a utlačováním občanů. Když vláda neinvestuje do domácího hospodářství, které tímto eroduje, lidé jsou nuceni využívat příležitosti neoficiální ekonomiky, nestátního zdravotnictví a vzdělávání a rozmáhá se korupce, označujeme tento stav jako rozpadnutý stát. Konečnou instancí v procesu rozpadávání státu je zkolabovaný stát, stát bez jakékoli legitimity a autority, jemuž dominuje Thomasem Hobbesem definovaný princip homo homini lupus. Území daného státu je zpravidla rozděleno mezi warlordy, přesto převažuje mentalita bezvládí. Stát nejen že neposkytuje zmiňované politické statky, ale jako takový de facto neexistuje (srov. Rotberg 2004: 4–10, Milliken – Krause 2003: 1–3).

Rozpad státu je proto vhodnější primárně vnímat jako proces dezintegrace státního aparátu a evaporace jím poskytovaných služeb, přičemž zkolabovaný stát ztělesňuje určitou extrémní variantu rozpadnutého státu jakožto finální instance rozpadu. Operacionalizaci klíčových konceptů tohoto procesu vytvořil FfP (2006). Mezi sociální indikátory řadí demografické tlaky, masivní pohyb uprchlíků nebo vnitřně přesídlených osob způsobující humanitární krizi, historické křivdy a skupinovou paranoiu a odliv populace. Ekonomické indikátory zastupuje nerovný ekonomický rozvoj mezi skupinami a prudký ekonomický pokles. Kategorii vojensko-politických indikátorů ztělesňuje tato šestice: kriminalizace a/nebo delegitimizace státu, deteriorizace veřejných služeb, suspenze či arbitrární aplikace vlády zákona a rozsáhlé porušování lidských práv, bezpečnostní aparát operující jako stát ve státě, frakcionalizace elit a intervence jiných států či vnějších politických aktérů. Před samotnou analýzou nicméně považujeme za nezbytné nastínit dosavadní vývoj nezávislého konžského státu, neboť pouze tímto způsobem je možné porozumět současnému stavu věcí v DRC.3

Demokratická republika Kongo

Zartman (2005: 3) tvrdí, že se počátek současné africké historie datuje do šedesátých let dvacátého století a konkrétně se váže ke kolapsu nově ustanoveného konžského státu. Moderní státní útvar zde založil belgický král Leopold II. v roce 1877, aby jej po třiceti letech prodal belgickému státu. Bez ohledu na podobu koloniálního režimu Kongo bylo spravováno spíše jako obchodní společnost nežli stát. Belgii sloužilo jako zdroj nerostného bohatství, které bylo intenzivně těženo a obyvatelstvo za tímto účelem brutálně vykořisťováno. Někteří tradiční kmenoví vůdci bývali využíváni k usnadnění administrativní správy chodu země, avšak za cenu drastického zhoršení životních podmínek ostatních obyvatel kolonie odsouzených k nucené práci.4 Již za Leopolda II. byla zřízena soukromá žoldnéřská armáda Force publique, a to jak pro zajištění plynulého chodu obchodu, tak pro kontrolu konžského státu (Global Witness 2004, Wilson 2007: 291).

Mocenský útlak, společně s dalšími faktory, vyústil v posílení antikoloniálního hnutí, kterému v reakci na povstání v roce 1959 byla předána správa nad zemí. V prvních demokratických volbách zvítězilo Konžské národní hnutí v čele s Patricem Lumumbou, který se stal premiérem. Nezávislá Republika Kongo byla vyhlášena 30. června 1960. Odliv Belgičanů uspíšily nacionalistické tendence Konžanů, kteří požadovali jejich nahrazení. Chaotické situace po armádní vzpouře využili pro své secesionistické záměry představitelé provincií Katanga a Jižní Kasaï společně s belgickými těžebními společnostmi. Nezávislé Kongo se ocitlo v krizi, na niž prezident Joseph Kasavubu reagoval odvoláním Lumumby z pozice premiéra. Ten tento krok neakceptoval, avšak byl nakonec odstraněn Josephem-Désiré Mobutu, vrchním velitelem konžské armády. Konžskou krizi po porážce povstání vedeného marxistou Pierrem Mulelem ukončil americkou vládou sponzorovaný puč, ve kterém se Mobutu svrhnutím Kasavuby stanovil prezidentem (Mthembu-Salter 2003: 262, Ndikumana – Emizet 2005: 65–69).

Mobutův režim existoval v letech 1965–1997 a po většinu svého období vyhovoval charakteristikám stínového, potažmo predátorského státu. Stínový stát odpovídá vládě jednotlivce, jenž je držitelem veškeré moci a úmyslně oslabuje ostatní mocenské složky, částečně s výjimkou ozbrojených složek sloužících primárně ke kontrole obyvatelstva. Vládce stínového státu je závislý na externích aktérech, kterým umožňuje přístup k bohatství své země. Z toho důvodu není povinen udržovat jiné instituce a infrastrukturu, než jaké jsou potřebné k udržení se u moci. Političtí konkurenti bývají likvidováni a občanská společnost udržována ve stavu neschopnosti (Reno 2000, Robinson 2001). Svou roli zde nicméně sehrála polarizační logika Studené války, díky které západní státy přehlížely Mobutovo rozsáhlé porušování lidských práv. Všudypřítomná korupce a chudoba přispěly k rozpadu státu tím, jak bylo obyvatelstvo nuceno hledat jiné cesty vlastní obživy, čímž se rozvíjela neformální ekonomika a klientelistické sítě (Funke – Solomon 2002).

Nevyhovující správa země se plně projevila v polovině osmdesátých let, kdy státní ekonomika fungovala velmi problematicky a související hyperinflace narušila loajalitu administrativních úředníků i ozbrojených sil. Prohloubila se rovněž frustrace obyvatelstva, následovaná posilováním opozice. Navzdory zhoršování situace hraničící s chaosem po skončení Studené války západní státy podporovaly Mobutův režim do roku 1997, kdy již bylo zřejmé, že pod tlakem domácí opozice, přelití rwandské občanské války na území východního Zairu a v neposlední řadě diktátorovy nemoci nemůže stávající režim nadále existovat. O jeho finální demontáž se postaral Laurent-Desiré Kabila v čele Aliancí demokratických sil pro osvobození Konga-Zairu (ADFLA), sestávající z rwandských i konžských Tutsiů, konžských disidentů a obyvatel Katangy a angolských jednotek UNITA, které podporovaly vlády Rwandy, Ugandy a Burundi s ne zcela nezištnými zájmy v podobě zpřístupnění konžského nerostného bohatství (Carayannis – Weiss 2003: 257–260, Mthembu-Salter 2003: 263–267, Renton – Seldon – Zeilig 2007: 164–171).

První konžská válka tedy skončila vítězstvím vyzyvatelů statu quo, nicméně boje s bývalými příslušníky konžské armády, ozbrojené organizace Hutů a domobranné organizace Mai-Mai stále pokračovaly. Přese všechna očekávání prezident Kabila nezahájil demokratizační a liberalizační reformy, ale spíše v podstatě jen převzal Mobutův režim se všemi jeho náležitostmi. V důsledku ozbrojených střetů a etnické preference Tutsiů začala vůči nim prudce narůstat zášť, proto Kabila v červenci 1998 vypověděl zahraniční jednotky ze země. To ovšem vyvolalo nesouhlasné reakce ze strany Tutsiů a jejich sympatizantů, včetně spřízněných zahraničních vlád, které se tak obrátily vůči svému dosavadnímu spojenci a podpořily povstalce. Tímto byla rozpoutána druhá konžská válka, do které se dále zapojily jednotky Angoly, Čadu, Namibie a Zimbabwe, a sice na Kabilově straně (Lemarchand 2003: 43–52). Celkem se zapojilo sedm států a minimálně pět konžských frakcí, které se rychle vyvíjely a dále rozdělovaly a stejně často měnily svá spojenectví (Alao – Olonisakin 2001: 31). Druhá konžská válka byla formálně ukončena v roce 2003, kdy nástupce zavražděného Kabily, jeho syn Joseph, přestal bránit implementaci mírové dohody z Lusaky a dovolil přiměřenější rozmístění mise MONUC (Reyntjens 2009: 247–260).

V roce 2005 byla referendem přijata nová ústava, která oficiálně deklaruje Demokratickou republiku Kongo jako semiprezidentský režim s dvoukomorovým parlamentem se silnými prvky decentralismu. Rok poté se uskutečnily parlamentní i prezidentské volby, které se značným náskokem vyhrál Kabila a jeho Lidová strana pro rekonstrukci a demokracii. Přes demokratizační snahy se DRC nadále nachází v tíživé situaci. Zejména na východě území probíhají boje mezi vládními složkami, domobranami a povstalci, často podporovanými zahraničními vládami výměnou za přístup k nerostnému bohatství Konga a za účelem dosažení jinak definovaných zájmů. Někteří odborníci dokonce hovoří o třetí konžské válce, v níž proti sobě stojí Vojsko DRC (FARDC) a hutujské ozbrojené organizace fungující pod hlavičkou Demokratické síly pro osvobození Rwandy (FDLR). Svébytnou roli zde až do roku 2009 hrál protutsijský Národní kongres pro obranu lidu (CNDP) Laurenta Nkundy, který vystupoval vůči konžské vládě a který v současnosti drží rwandská vláda. Momentálně tedy jako nejvýznačnější třetí organizace působí ugandská Boží armáda odporu Josepha Konyho (Freedom House 2010, HRW 2010).

Analýza indikátorů rozpadu státu

Pro větší přehlednost se autor této práce rozhodl následovat analytickou strukturu jednotlivých zemí FfP. Jinými slovy, analýzu indikátorů bude provádět odděleně pouze s ohledem na jejich příslušnou oblast, nebude tedy členit následující strukturu dle každého indikátoru zvlášť, třebaže se jimi všemi bude přirozeně zabývat. Součástí každé z oblastí bude jejich vyhodnocení z hlediska aktuálního stavu rozpadu státu.

Sociální indikátory

Odhady současné populace Konga se různí, nicméně nejčastěji se objevují cifry v rozmezí od 66 milionů do 71 milionů. Ať tak či onak, jedná se o téměř dvacetimilionový nárůst počtu obyvatel oproti roku 1995, což vysvětluje nejen vysoká porodnost, ale také masivní pohyb uprchlíků způsobený jak konfliktem ve Rwandě, tak následnými konflikty na území DRC. Na tisícihlavou populaci připadá v současnosti odhadem od 42,26 do 45,1 novorozenců, což odpovídá asi šesti dětem na jednu ženu. Bezmála polovina obyvatel DRC je mladší patnácti let, kdežto lidé starší šedesáti let tvoří pouze asi čtyřprocentní podíl celkové populace. Předpokládaná průměrná délka života podle OSN činí u mužů téměř 46 let, ženy žijí zpravidla o tři roky déle. Jiné zdroje však uvádějí bezmála 53 let jako mužskou průměrnou délku života, zatímco ta ženská je asi o čtyři roky delší. Poměr mužů a žen v populaci nevykazuje přílišné nerovnosti; ženy jsou zastoupeny více, což odvisí od vyššího věku, které se průměrně dožívají. Současný přírůstek populace převyšuje tři procenta, podle OSN se populace v roce 2050 zvýší až dvojnásobně (CIA 2010, FfP 2009, UNPP 2008).

Vinou zmiňovaných ozbrojených konfliktů zahynulo na území DRC až 5,4 milionů lidí, přičemž bylo identifikováno 1,4 milionů přemístěného obyvatelstva v roce 2009. Někteří odborníci tyto údaje zpochybňují s tím, že v současnosti je země ve stavu, který sám o sobě zabraňuje zjištění jakýchkoli přesných hodnot. Nejednoznačnost údajů je podpořena také metodologickými variacemi; existuje rozdíl v zahrnutí přímých obětí násilností a nepřímých, které zahynuly vinou nemocí, jejichž léčba nebyla vinou konfliktu možná.5 V každém případě nicméně platí, že konflikt v letech 1998–2003 je tím vůbec nejkrvavějším od druhé světové války (HDR 2009, IRC 2007). Boje mezi konžskou vládou a povstaleckými frakcemi, podporovanými zahraničními vládami, přitom nadále pokračují. Jen v říjnu 2009 bylo v rámci ozbrojených střetů přemístěno asi 70 000 lidí. Nejhůře postiženou oblastí je severní část Kivu, kde se koncentruje až 70 % všech vnitřně přesídlených, kteří nemají přístup k základním službám. V ostatních afrických zemích žije údajně až 344 000 uprchlíků (FfP 2009, Freedom House 2010).

Kongo je multietnický stát, na jehož území žije přibližně 200 etnických skupin. Ačkoli ekonomické zájmy sehrály zejména v druhém a nejvýrazněji třetím konfliktu zásadní roli, stěžejní roli při rozpoutání bojů hrály etnické tenze, včetně extrateritori­álních, které podle FfP (2009) hrají dodnes nejvýznačnější roli prostřednictvím aktivit příslušníků hutujských milic, kteří uprchli v roce 1994 ze Rwandy. Za rozpoutáním druhé konžské války nicméně zčásti stál také resentiment Konžanů vůči Tutsiům. Ostatně sám Nkunda se profiloval jako obránce Tutsiů, ačkoli jeho motivy byly neméně ekonomické. Hra na etnickou kartu tudíž není výjimečná, ale spíše představuje pravidlo konžské politiky, jak ukazuje rovněž současný konflikt v Kivu (srov. Dunn 2005). Vedle Tutsiů patří mezi nejvíce diskriminovaná etnika konžští Pygmejové (FfP 2009, Freedom House 2010, Reyntjens 2009: 222–231).

Mobutovým režimem a konflikty zničená infrastruktura a ekonomický kolaps země vyústily v soustavný odliv movitých a vzdělaných Konžanů, zejména lékařů, a to především do frankofonních zemí včetně Belgie. Ačkoli podle FfP (2009) vykazuje tento indikátor ve vztahu k ostatním nejlepší hodnotu, stále se nachází na hranici signalizující rozpad státu, přičemž v posledních letech se ještě zhoršil, což ostatně platí o všech sociálních indikátorech jako takových. Podle nejaktuálnějších odhadů OSN byla v letech 2000–2002 míra emigrace 1,5 %, tedy nijak vysoká. Přesto (anebo právě proto) se DRC řadí na 176. příčku lidského rozvoje z celkového počtu 182 zemí. (HDR 2009). Sociální indikátory dle nejnovějších údajů toto potvrzují a v tomto ohledu lze tvrdit, že se DRC nachází ve stavu (velmi blízkému) rozpadu státu.

Ekonomické indikátory

Navzdory miliardovým investicím mezinárodního společenství se DRC řadí mezi země nejvíce postižené chudobou. V současnosti se nejčastěji uvádí, že více než 70 % populace žije pod hladinou chudoby, ale i tuto hodnotu je třeba brát s rezervou, neboť některé zdroje ji ani neuvádějí. Totéž platí v případě nezaměstnanosti; oficiálně se jedná o 8,9 % obyvatelstva, avšak převažujícím pracovním poměrem je s 81,9 % částečný úvazek (FfP 2009). Gramotných je podle CIA (2010) 67,2 % populace. Základního vzdělání dosáhlo v roce 2007 51 % populace, podíl studujících dívek je oproti chlapcům nižší o 27 % (DDG 2009).

Ekonomika Konga je závislá na exportu nerostného bohatství, proto je velmi citlivá vůči výkyvům na finančních trzích. To potvrzuje propad růstu HDP v roce 2009 ze 6,1 % na 2,8 % v souvislosti s hospodářskou krizí. V letošním roce se nicméně opět zvýšil na 5,4 %, přičemž v budoucích pěti letech se předpokládá, že vzroste na 7 % (IMF 2010). V období 2008–2009 konžský frank devalvoval o 28 % (World Bank 2009). Významnou roli hrají ve zkoumané periodě mimo jiné rozsáhlé investice do nerostných surovin ze strany čínské vlády. Role nerostného bohatství je však zásadní primárně. Nerovnost nevyplývá pouze z etnických rozdílů, ale také geografických. Obyvatelstvo východu zmítaného konfliktem, kde prakticky všechny subjekty nějak participují na těžbě konžských surovin, má mnohem horší životní perspektivy. Mocní na obou stranách a jejich příznivci ze své pozice přirozeně profitují a jsou zvýhodněni oproti ostatnímu obyvatelstvu (FfP 209). Míra úmrtnosti novorozenců činí dle CIA (2010) 79,36 mrtvých na 1000 porodů, podle jiných údajů je to však průměrně 161 mrtvých mladších pěti let na 1000 osob (DDG 2009).

Podle FfP (2009) se situace v této oblasti obecně spíše zhoršuje, ač se například podařilo snížit inflaci z 500 % v roce 2000 na 27,8 % o osm let později. O situaci příznačně vypovídá výroční zpráva Doing Business, která umístila DRC na druhou nejhorší pozici z celkem 183 ekonomik (IFC 2009). Považujeme-li také válečnou ekonomiku za indikátor rozpadu státu, situace se oproti sociálním indikátorům prakticky neliší.

Vojensko-politické indikátory

Legitimitu státu zásadním způsobem narušují konflikty s warlordy na východě DRC, avšak situace se obecně nezdá být příliš příznivější. Freedom House (2010) považuje Kongo za nesvobodnou zemi. Ačkoli se zde podle OSN uskutečnily relativně svobodné a férové volby do Národního shromáždění v roce 2006, přesto byly místy provázeny násilím, včetně neúspěšného atentátu na Jeana-Pierra Bembu, prezidentského kandidáta ve volbách v témž roce. Stát se potýká s rozsáhlou korupcí, která podle jistých odborníků představuje v podstatě základní princip jeho fungování, co se poskytování statků občanům týče. Podle Corruption Perceptions Index 2008 zaujímá DRC 171. příčku ze 175 zemí, Transparency International (2009) přiřadilo DRC 171. pozici z celkových 180. Korupce na lokální i globální úrovni připravuje stát o zisky z těžby nerostného bohatství, a tak se, teoreticky řečeno, jeho schopnost naplňovat své cíle dále omezuje natolik, že obyvatelé Konga jsou stále více odkázáni sami na sebe, potažmo na humanitární pomoc ze zahraničí (srov. Trefon 2004).

Stejně jako indikátor legitimity státu vykazují zhoršení také veřejné služby, a to o 0,5 procentních bodů od roku 2007 do roku 2009. Jen 46 % populace má přístup ke kvalitním zdrojům pitné vody a pouze necelá třetina ke kvalitním sanitárním službám jako takovým. V Kongu působí průměrně 11 lékařů na 100 000 obyvatel. Základní školství, trvající šest let, zde není povinné, volně dostupné ani univerzální, jak už bylo řečeno výše. Rodiče jsou nuceni financovat vzdělání svých dětí až z 90 %, což představuje zásadní překážku k růstu vzdělanosti. Konflikt v severním Kivu si navíc vyžádal uzavření až 85 % škol, jichž obecně existuje jen velmi málo (Bashir 2009, FfP 2009).

Ústava garantuje množství lidských práv a svobod, přesto i zde fakticky dochází k jejich obtížnému naplňování. Jurisdikce čelí nátlakům z vládní strany a potýká se jak s nedostatkem zdrojů, tak všudypřítomnou korupcí. Politická opozice je represivně potlačována, přičemž dle Human Rights Watch došlo v posledních dvou letech k přibližně pětseti vraždám politických oponentů bezpečnostními silami DRC. V březnu 2009 byly násilně zastaveny protesty v jihozápadní provincii Bas Congo, která prostřednictvím organizace Bundu Dia Kongo usiluje o větší autonomii. Policie za tímto účelem neváhala použít granáty ani automatické střelné zbraně, zraněné či utíkající protestanty cíleně likvidovala. Perzekuce se nevyhnula ani nezávislým novinářům, jimž bývá vyhrožováno a nezřídka jsou také fyzicky napadáni, v důsledku čehož se rozmáhá autocenzura. Situace médií taktéž nekoresponduje s demokratickými standardy, jen v roce 2007 byla zrušena licence čtyřiceti televizním a rádiovým stanicím a tento postup přetrvával i v pozdějších letech. Postavení žen ve společnosti se řadí k těm nejhorším případům genderové nerovnosti. Masové znásilňování se stalo symbolem občanské války v DRC. Organizace Save the Children označila DRC za jednu z pěti nejhorších konfliktních zemí, co se žen a dětí týče (FfP 2009, Freedom House 2010).

Bezpečnostní aparát jednající jako stát ve státě lze považovat za jeden ze dvou hlavních indikátorů rozpadu konžského státu. Odpovědny jsou za to nejen soukromé armády warlodů na východě DRC, jejichž počet se odhaduje až na několik desítek, ale také samotné vládní jednotky, které se dle HRW (2009a, b) podílejí nemalou měrou na pošlapávání lidských práv obyvatelstva. Konžská armáda je nedisciplinovaná, špatně placená a stále v určité tranzici. V tomto ohledu nelze jednoznačně vyhodnotit integraci jednotek Nkundy v loňském roce jako úspěch, neboť stále hrozí potenciální destabilizace konžské armády jako takové. Zapojení se do některé z ozbrojených skupin poskytuje určité životní perspektivy mladé generaci, jedná se totiž o jeden z mála výnosných prostředků obživy, je-li doprovozen patřičnými nezákonnými aktivitami (FfP 2009, Freedom House 2010).

Poslední dva vojensko-politické indikátory již byly převážně diskutovány v průběhu této práce. V obou případech konstatuje FfP (2009) zhoršení spolu s tím, jak docházelo k zintenzívnění bojů mezi konžskou vládou a povstalci. V obou případech je za stav blízký či rovnající se rozpadu státu zodpovědná přítomnost warlordů na východě území DRC, kteří jsou z mnoha důvodů podporováni zahraničními vládami či nadnárodními společnostmi, avšak v mnohém vypovídající je také angažmá mezinárodního společenství v této oblasti. Mírová mise OSN sestávala v roce 2009 ze sedmnácti tisíc příslušníků, přičemž již bylo odsouhlaseno jejich navýšení o další tři tisíce. MONUC tak představuje vůbec nejrozsáhlejší misi OSN. Závislost na zahraniční humanitární pomoci se v souvislosti s pokračováním konfliktu nadále zvyšuje. World Food Program a UNHCR dosud Konžanům poskytly na deset tisíc metrických tun potravin a srovnatelné množství přikrývek či potřeb na vaření.

Závěr

Vznik nezávislého Konga, respektive Demokratické republiky Kongo je výsledkem vývoje mezinárodní politiky. V literatuře nalezneme jen málo analýz, které by přesně specifikovaly období rozpadu DRC. Je tomu tak i z toho důvodu, že ve stavu (blízkému) rozpadu státu se Kongo nachází prakticky již od šedesátých let 20. století. Dobbins et al. (2005: 25) dokonce soudí, že Kongo se již jako rozpadnutý stát zrodilo. V současnosti se ovšem odráží zkušenost nejen minulých padesáti let, ale také několika století. Solomon a Cone (2003) potvrzují, že nevhodně nastavené hranice státu lze obdobně jako u ostatních postkoloniálních států v Africe považovat za jeden z důvodů neutěšeného stavu věcí.

Poslední konflikty v DRC představují jednu z největších výzev konfliktologického výzkumu. Momentálně dominují spory mezi vysvětlením křivdy versus chamtivosti.6 Dunn (2005) ve své studii nicméně ukazuje, že nemá valného smyslu tyto motivy konfliktního jednání zkoumat separovaně. Přestože v případě konžských konfliktů z devadesátých let 20. století a první dekády nového tisíciletí jasně vystupuje zájmová linie, podle autora toto neznamená, že by jiné byly méně důležité. Etnická pnutí, identitární boje spojené s územní identifikací, jsou stále akcentovány jak samotnými obyvateli konfliktních území, tak představiteli povstaleckých hnutí / zájmových skupin a jejich podpůrci ve smyslu zahraničních vlád. Navzdory tomu se však stále musíme ptát, jaké perspektivy vykazuje současný stav věcí optikou rozpadu státu.

Herbst (2009) je v tomto ohledu věrný své teorii decertifikace, podle níž je třeba přestat dogmaticky lpět na systému národních států. Pakliže daný stát splňuje jednoznačně podmínky, pro které jej lze považovat za stát rozpadnutý, adekvátní reakcí mezinárodního společenství má být akceptování tohoto stavu a zvažování způsobů rozdělení území státu a vytvoření takových teritoriálně-správních jednotek, jež mohou v soudobém světě dostát závazkům svým občanům. Toto kritérium, poskytování služeb lidem, považuje za rozhodující. Jak rovněž ukázala naše rozšířená analýza indikátorů Fund for Peace, dnes Kongo ve stanovených hranicích fakticky neexistuje a s nejvyšší pravděpodobností se tato situace v budoucnu příliš měnit nebude.

Vzhledem ke zřetelné zájmové linii se ovšem musíme zamyslet, zdali obava z precedentu ve smyslu dalšího štěpení států je skutečně tím hlavním, co mezinárodní společenství odrazuje od realistického pohledu. Válečná ekonomika vyhovuje určitým konfliktním aktérům, zahraničním vládám i nadnárodním korporacím, které profitují z konžského nerostného bohatství. I když konžské konflikty charakterizují identitární tenze, ekonomický zájem v jejich dimenzích je zřejmý. Obě alternativy mohou těmto aktérům v konečném důsledku vyhovovat, centrem našich úvah by proto měli být především obyvatelé postižených oblastí a jejich blaho. Spočívá-li ve vytvoření nových států na území Konga, to je otázka, kterou si musíme klást a na kterou není snadné odpovědět.

Na místě jsou totiž obavy vyplývající z potenciální zneužitelnosti postavení lidských práv nad princip teritoriální integrity. V tomto ohledu je třeba zmínit kritiku teorií rozpadu státu, která v ní primárně spatřuje imperialismus západních států. Aniž by bylo nezbytné řadit termín rozpadnutý stát mezi koncepty jako darebácké státy, šíření demokracie anebo válka proti terorismu, jak prosazují určití autoři, role třetí strany se v tomto fenoménu ukazuje poměrně jasně. Diskurz rozpadu státu naznačuje, že představitelé států globálního jihu jsou nekompetentní a neschopní sami vládnout. Třetí strana, tj. západní státy, pak je zde od toho, aby jim pomohla formulovat „správná“ politická opatření (srov. Huria 2008, Jones 2008). Nezbývá než uzavřít tento článek doporučením, aby, ať už bude osud DRC jakýkoli, se vše odehrávalo v souladu s mezinárodním právem. Pouze konsensuálním dodržováním práva lze totiž předcházet lidskému utrpení, alespoň částečně.

Seznam použité literatury

  • Alao, A. – Olonisakin, F.: Economic Fragility and Political Fluidity: Explaining Natural Resources and Conflicts. In Adebajo, A. – Sriram, C. L. (eds., 2001): Managing Armed Conflicts in the 21st Century, London, Frank Cass, s. 23–36.
  • Bashir, S. (2009): Changing the Trajectory. Education and Training for Youth in Democratic Republic of the Congo, Washington D.C., The World Bank.
  • Carayannis, T. – Weiss, H. T.: The Democratic Republic of the Congo, 1996–2002. In Boulden, J. (eds., 2003): Dealing with Conflict in Africa: The United Nations and Regional Organizations, New York, Palgrave MacMillan, s. 253–304.
  • DDG (2009): World Development Indicators 2009, Washington D.C., The World Bank.
  • Dobbins, J. et al. (2005): The UN’s Role in Nation-Building: from the Congo to Iraq, Santa Monica, RAND Corporation.
  • Dunn, K. C.: Identity, Space and the Political Economy of Conflict in Central Africa. In Le Billon, P. (eds., 2005): The Geopolitics of Resource Wars. Recourse Dependence, Governance and Violence, London, Frank Cass, s. 242–270.
  • Ghani, A. – Lockhart, C. (2008): Fixing Failed States. A Framework for Rebuilding a Fractured World, Oxford, Oxford University Press.
  • Haskin, M. J. (2005): The Tragic State of the Congo: From Decolonization to Dictatorship, New York, Algora Publishing.
  • Herbst, J.: Let Them Fail: State Failure Theory and Practice: Implications for Policy. In Rotberg, R. I. (eds., 2004): When States Fail, Princeton, Princeton University Press, s. 302–318.
  • Lemarchand, R.: The Democratic Republic of the Congo: From Failure to Potential Reconstruction. In Rotberg, R. I. (eds., 2003): State Failure and State Weakness in a Time of Terror, Washington D.C., Brookings Institution Press, s. 29–70.
  • Milliken, J. – Krause, K.: State Failure, State Collapse, and State Reconstruction: Concepts, Lessons, Strategies. In Milliken, J. (eds., 2003): State Failure, Collapse and Reconstruction, Malden, Blackwell Publishing, s. 1–21.
  • Mthembu-Salter, G.: The Democratic Republic of the Congo. Recent History. In Murison, K. (eds., 2004): Africa South of Sahara 2004. 33rd. Edition, London, Europe publications, s. 262–273.
  • Ndikumana, L. – Emizet, K. F.: The Economics of Civil War: The Case of the Democratic Republic of Congo. In Collier, P. – Sambanis, N. (2005): Understanding Civil War. Evidence and Analysis. Volume: 1 Africa, s. 63–87.
  • Reno, W.: Clandestine Economies, Violence and States in Africa, Journal of International Affairs, 2000, New York, Columbia University, s. 433–459.
  • Renton, D. – Seldon, D. – Zeilig, L. (2007): The Congo: Plunder and Resistance, London, Zed Books.
  • Reyntjens, F. (2009): The Great African War. Congo and Regional Geopolitics, 1996 – 2006, Cambridge, Cambridge University Press.
  • Rotberg, R. I.: The Failure and Collapse of Nation-States: Breakdown, Prevention, and Repair. In Rotberg, R. I. (eds., 2004): When States Fail, Princeton, Princeton University Press, s. 1–51.
  • Rotberg, R. I.: Failed States, Collapsed States, Weak States: Causes and Indicators. In Rotberg, R. I. (eds., 2003): State Failure and State Weakness in a Time of Terror, Washington D.C., Brookings Institution Press, s. 1–28.
  • Šmíd, T. – Vaďura, V.: Teoretické vymezení a konceptualizace fenoménu slabých a selhávajících států. In Mezinárodní vztahy, 2009, č. 2, Praha, Ústava mezinárodních vztahů, s. 44–64.
  • Trefon, T. (eds., 2004): Reinventing Order in the Congo. How People Respond to State Failure in Kinshasa, London, Zed Books.
  • Wilson, K.: Congo, Democratic Republic of the (1996–1997 and 1998-Present). In Derouen, K. – Heo, A. U. (eds., 2007): Civil Wars of the World. Major Conflicts Since World War II. Volume I, Santa Barbara, ABC CLIO, s. 291–310.
  • Zartman, W. (eds., 1995): Collapsed States: The Disintegration and Restoration of Legitimate Authority, London, Lynne Rienner Publishers.

Seznam použitých internetových zdrojů

  • CIA (2010): The World Factbook – Congo, Democratic Republic of the, on-line text.
  • Collier, P. – Hoeffler, A. (2002): Greed and Grievance in Civil War, on-line text.
  • Collier, P. – Hoeffler, A. (2000): Greed and Grievance in Civil War, on-line text.
  • FfP (2009): The Fund for Peace: Failed States Index 2009, on-line text.
  • FfP (2006): Methodology behind CAST, on-line text.
  • Freedom House (2010): Congo, Democratic Republic of (Kinshasa) 2010, on-line text.
  • Funke, N. – Solomon, H. (2002): The Shadow State in Africa: A Discussion, on-line text.
  • Global Witness (2004): Same Old Story, on-line text.
  • Herbst, J. (2009): There Is No Congo, on-line text.
  • HDR (2009): Human Development Report 2009: Overcoming Barriers: Human mobility and Development, on-line text.
  • HRW (2010): Trail of Death. LRA Atrocities in Northeastern Congo, on-line text.
  • HRW (2009a): Soldiers Who Rape, Commanders Who Condone, on-line text.
  • HRW (2009b): You Will Be Punished. Attacks on Civilians in Eastern Congo, on-line text.
  • Huria, S. (2008): Failing and Failed States. The Global Discourse, on-line text.
  • IFC (2009): Doing Business 2010. Congo, Dem. Rep., on-line text.
  • IMF (2010): World Economic Outlook. April 2010, on-line text.
  • IRC (2007): Mortality in the Democratic Republic of Congo. An Ongoing Crisis, on-line text.
  • Iqbal, Z. – Starr, H. (2008): Bad Neighbors: Failed States and Their Consequences, on-line text.
  • Jones, B. G. (2008): The Global Political Economy of Social Crisis: Towards a Critique of the ‘failed state’ ideology, on-line text.
  • Robinson, J. A. (2001): When Is a State Predatory?, on-line text.
  • Sen, K. (2008): Fragile States or Failed States: Some Donor-Induced Dilemmas, on-line text.
  • Solomon, H. – Cone, C. (2003): The State and Conflict in the Democratic Republic of the Congo, on-line text.
  • Transparency International (2009): Global Corruption Report 2009. Corruption and the Private Sector, on-line text.
  • UNPP (2008): World Population Prospects: The 2008 Revision Population Database. Democratic Republic of the Congo, on-line text.
  • World Bank (2009): Democratic Republic of the Congo, Economic Report (Spring 2009), on-line text.
  • Wolff, S. (2007): State Failure in a Regional Context, on-line text.
  • Wyler, L. S. (2008): Weak and Failing States: Evolving Security Threats and U.S. Policy. Updated, on-line text.

Autor studuje politologii na Masarykově univerzitě.

Poznámky

Poznámky pod čarou

  1. V textu dále také jako DRC anebo Kongo.
  2. Indikátory byly identifikovány prostřednictvím analýzy více než devadesáti tisíc veřejně přístupných článků za pomocí Booleovy logiky organizací FfP. Analýza indikátorů pak představuje první ze čtyř dimenzí modelu Conflict Assessment System Tool (CAST), který slouží k hodnocení jednotlivých států podle kritéria jejich rozpadu. V našem případě odpovídají do jisté míry také struktuře tohoto článku.
  3. V minulosti se v souvislosti s diskusí ohledně rozpadu státu, respektive křehkých států, objevovaly výtky, že tehdejší teorie nereflektují neoliberální politiku prosazovanou Světovou bankou zemím globálního jihu, jež prokazatelně vedla k oslabování státního aparátu a jeho vlivu na správu země, čímž byly zkresleny také výsledky měření rozpadu státu (Sen 2008). Rotbergova teorie by se mohla setkat s opačnými ideologickými výtkami, neboť jeho silný stát de facto odpovídá rozvinutému sociálnímu státu. Taktéž některé indikátory FfP jako například nerovný ekonomický rozvoj mezi skupinami bychom mohli přiřadit k tomuto typu státu.
  4. Dodnes se vědecká komunita pře jak o počty mrtvých, tak o charakter jejich smrti ve Svobodném konžském státě Leopolda II. Někteří soudí, že se jednalo o genocidu, jiní to popírají. Počet mrtvých se odhaduje na pět až deset milionů, existují však také odhady více než dvojnásobné (Haskin 2005: 2).
  5. Význam nemocí přitom postupem času nijak neopadl. Zdravotnické organizace jako WHO varují před epidemiemi cholery a eboly. Výrazný problém představuje taktéž malárie, diarea a další léčitelné, méně závažné nemoci. Počet nakažených virem HIV se aktuálně odhaduje na 1,5 % populace, dřívější výzkumy nicméně uvádějí až 4 %. Největší humanitární hrozbu ovšem představuje podvýživa, kterou trpí cca 74 % Konžanů. To je způsobeno mimo jiné tím, že pouze 3 % plochy DRC tvoří zemědělská půda (CIA 2010, FfP 2009).
  6. Křivda (grievance) a chamtivost (greed) označují dvě základní pojetí lokálních, regionálních a globálních příčin občanských válek. Zatímco první odkazuje k identitárním střetům, v nichž zásadní roli hrají různé etnické, náboženské, třídní či politické příslušnosti, druhá spatřuje v rozpoutání občanské války příležitost k vlastnímu obohacení, zejména prostřednictvím uchopení a zužitkování nerostných surovin (Collier – Hoeffler 2002, 2000).
blog comments powered by Disqus
Autor
Václav Walach
Rubrika
Články
Témata
, , , ,
Publikováno
4. 12. 2010