Vyhodnocení efektivity trestních tribunálů pro Rwandu a bývalou Jugoslávii

Ľubomír Majerčík - 11. Březen 2003, rubrika Články

Témata: Afrika, Evropa/Rusko, mezinárodní právo/organizace

Arménské masakry v roce 1915 jsou považovány za první genocidu dvacátého století.¹ Muži a ženy byli odvedeni na opuštěná místa a tam vzápětí zavražděni. Ti, kteří nebyli zabiti ihned, zemřeli při deportacích. „Otomanská vláda nařídila (…) hromadnou deportaci arménského obyvatelstva z východních a jihovýchodních provincií říše.“² Více než 1,5 milionu Arménců bylo vyvražděno, arménská otázka ve východní Anatolii byla vyřešena.

V době arménských masakrů nebyla genocida nijak definována. „Byla zde sice jistá pravidla, jak ve válce zacházet s civilním obyvatelstvem, ale tato omezení nedopadala na perzekuci vlády proti svému lidu.“³ S termínem genocida přišel poprvé Raphael Lemkin, když jím pojmenoval „koordinovaný plán různých akcí směřujících ke zničení samotných základů života národních skupin s cílem tyto skupiny vyhladit.“⁴ Lemkinovo úsilí vyvrcholilo Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, která vstoupila v platnost jako závazná norma mezinárodního práva 12. ledna 1951. Dnes ji ratifikovalo nebo k ní přistoupilo 130 zemí včetně všech členů Evropské unie a stálých členů Rady Bezpečnosti. Článek 2 Úmluvy upravuje genocidu jako, kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

Usmrcení příslušníků takové skupiny.
Způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny.
Úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení.
Opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí.
Násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Žádná země nikdy nepopírala genocidu jako zločin, článek 2 Úmluvy je dokonce považován za závazné mezinárodní právo. I přes všechny ratifikace je genocida za posledních čtyřicet let opakovaně páchána. Mezi oběti genocidy patří 400 tisíc civilistů ve Vietnamské válce mezi lety 1956 a 1974, více než 1 milion Bengálců v Bangladéši v roce 1971, 150 tisíc Hutuů v Burundi v roce 1972; 1,5 milionu Kambodžanů mezi lety 1975 a 1979, 200 tisíc Bosenských Muslimů a Chorvatů v bývalé Jugoslávii v roce 1992, 800 tisíc Tutsiů ve Rwandě v roce 1994. Události ve Rwandě a bývalé Jugoslávii vedly mezinárodní společenství k vytvoření mezinárodních trestních tribunálů. O genocidě a Mezinárodním trestním tribunálu pro Rwandu (International Criminal Tribunal for Rwanda – ICTR) a pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for Yugoslavia – ICTY) je pojednáno v tomto článku.

Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu

Oblíbená, ale nebezpečně zjednodušující verze rwandské katastrofy je, že se jednalo o výbuch kmenového soupeření. Tento popis mylně umožňuje mezinárodnímu společenství popřít nejen její složitost, ale i význam pro vývoj mezinárodního trestního práva. Co se stalo ve Rwandě ilustruje situaci, kdy koexistence různých sociálních skupin přerostla v politický problém s rasovým podtextem. „Archaická politická štěpení se postupně transformovala v rasovou ideologii (…) vynesenou na politickou scénu.“⁵

V průběhu první dekády dvacátého století tento africký region nyní zahrnující Rwandu a Burundi kolonizovalo Německo. Kolonizátoři rozeznávali na tomto území tři etnické skupiny – Twa, původní obyvatele, Hutu, kteří sem přišli v průběhu čtvrtého a sedmého století a Tutsi, nejnovější obyvatele. Následně po první světové válce převzali kolonie Belgičané, v té době byly Tutsiové dominantní skupinou i přes početnější Hutu.

Tři roky poté, co Rwanda získala v roce 1962 nezávislost, vyústilo povstání Hutuů v smrt více než 150 tisíc uprchlíků kmene Tutsi opouštějících zemi. Tím, že Belgičané v průběhu své koloniální vlády podporovali Tutsie a nyní naopak Hutuy, došlo ke zvýšení etnického napětí a vytvořily se podmínky vedoucí později ke genocidě.

Strana Hutu s vůdcem generálem Juvenalem Habyarimanem se dostala k moci vojenským pučem v roce 1973. Na následujících dvacet let ovládli Rwandu Hutuové. Tutsiům žijícím v okolních zemích nebylo přes opakované pokusy přiznáno právo na návrat. Přesto v říjnu 1990 vstoupilo přibližně 4000 rwandských válečníků z Ugandy do severní Rwandy, kde jako Rwandská vlastenecká fronta složená většinově z Tutsiů požadovala demokracii a podíl na moci. Přestože byly Tutsiům učiněny ústupky, Hutuové dále upevnili svou moc. Reakcí na politickou frustraci zaútočili Tutsiové 6.dubna 1994 na letadlo prezidenta Habyarimana a zavraždili všechny lidi na palubě. Vyhlazování Tutsiů následovalo okamžitě. Do července zabili v několika dobře zorganizovaných vlnách hutuští policisté a vojáci s pomocí civilního obyvatelstva přibližně 800 tisíc Tutsiů.⁶

Na krizi ve Rwandě bylo nahlíženo především jako na humanitární katastrofu dopadající na statisíce uprchlíků a vyvolávající mezinárodní soucit, nicméně odvracející pozornost od už probíhající genocidy. V opožděné reakci na zvěrstva ustanovila v červnu 1994 Rada bezpečnosti OSN Komisi expertů za účelem vyšetření porušení mezinárodního humanitárního práva.⁷ V první zprávě Komise konstatovala, že „existují přesvědčivé důkazy prokazující, že akty genocidy namířené proti Tutsiům byly spáchány příslušníky Hutu společným, plánovaným, systematickým a metodickým postupem“ a že „početné důkazy ukazují, že masové vyhlazování provedené příslušníky kmene Hutu proti skupinám Tutsiů představuje genocidu podle Úmluvy o genocidě.“⁸ Dále Komise důrazně doporučila Radě bezpečnosti přijmout opatření „zajišťující, aby jednotlivci zodpovědní (…) byli pohnáni před nestranný a nezávislý mezinárodní trestní tribunál.“⁹ Jako potvrzení, že byla spáchaná genocida a jiná flagrantní porušení mezinárodního humanitárního práva, Rada bezpečnosti ustavila v roce 1994 v Arushi v Tanzanii ICTR.

Mezinárodní společenství odpovídalo na porušení mezinárodního trestního práva pěti způsoby: 1) nedělalo nic, 2) udělilo amnestie, 3) vytvořilo komisi pravdy (truth commission), 4) došlo k vnitrostátním žalobám, 5) vytvořilo ad hoc mezinárodní tribunál.¹⁰ Článek 6 Úmluvy o genocidě stanoví, že „osoby obviněné z genocidia (…) mají být souzeny příslušným soudem toho státu, na jehož území byl tento čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestným soudem, který může být příslušný pro tyto smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc.“ Obvinění z genocidy je proto možno stíhat dvěma způsoby. Vnitrostátně nebo cestou, kdy OSN ustanoví ad hoc tribunál. K dnešnímu dni působily čtyři takovéto tribunály – Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (1945), Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ v Tokiu (1946), ICTY v Haagu (1992) a ICTR. Rozhodnutím Norimberského tribunálu bylo odsouzeno 11 nacistů k smrti a sedm do vězení, Tokijský tribunál poslal na smrt dva premiéry a pět generálů.¹¹

Vytvoření ICTR podpořilo snahu Rwandy přisoudit individuální zodpovědnost za genocidu a jiné zločiny proti lidskosti tím, že bude nabídnuto objektivní fórum pro vyšetření událostí spojených s genocidou. ICTR rozhoduje o čtyřech typech zločinů – závažná porušení Ženevských úmluv z roku 1949, porušení válečného obyčejového práva, genocidy a zločinů proti lidskosti – spáchaných ve Rwandě mezi 1. lednem a 31. prosincem 1994.¹²

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii

V roce 1991 Bosna a Hercegovina, Slovinsko a Chorvatsko vystoupily z Jugoslávské federace.¹³ Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny je složeno ze Srbů, Chorvatů a Muslimů, z nichž všichni definují svou etnicitu na základě náboženského klíče. Mezi těmito třemi skupinami vždy existovalo nepřátelství.¹⁴ Když chtěli Srbové a Chorvati utvořit vlastní národní stát, vypukla v roce 1991 občanská válka.

Genocida se poprvé objevila na jaře 1992, kdy srbské síly zahájily rozsáhlou etnickou čistku vůči Muslimům i Chorvatům. Praxi etnických čistek nelze přičítat jen Srbům, protože se k ní občas uchýlili jak Muslimové, tak Chorvati. Jejich etnické čistky však měly primárně odvetnou povahu.¹⁵ Výsledkem bylo, že etnické čistky se staly hlavní příčinou většiny porušení lidských práv v Bosně a Hercegovině.¹⁶

Evropské společenství pohotově zareagovalo na propuknuté násilí. Při neschopnosti vyřešit spory mírovou cestou požadovalo pomoc Rady bezpečnosti. Rada bezpečnosti se následně po tomto požadavku pokusila zprostředkovat mírové řešení a nařídila všem státům povinnost neintervenovat. Protože srbské síly odmítly mírové urovnání konfliktu, podniklo OSN několik kroků. Zaprvé RB přijala rezoluci č. 713, která uvalila na všechny strany konfliktu zbraňové embargo,¹⁷ dále vytvořila mírové síly určené k poskytování humanitární pomoci v Sarajevu¹⁸ a za třetí přijala rezoluci č. 752 žádající všechny státy o spolupráci při mírových jednáních.¹⁹ Protože válečné strany nespolupracovaly, Rada bezpečnosti přijala rezoluci č. 757 uvalující přísné ekonomické sankce.²⁰ V červenci 1992 Rada bezpečnosti v další rezoluci potvrdila, že lidé, kteří se dopustí porušení humanitárního práva, jsou za tyto činy individuálně zodpovědní.²¹ Protože zpráv o rozsáhlém porušování lidských práv přibývalo, Rada bezpečnosti důrazně odsoudila etnické čistky a požadovala, aby od nich ustoupily všechny strany konfliktu. V říjnu bylo v Radě bezpečnosti jednohlasně schváleno vytvoření ICTY.

Vyhodnocení práce ICTR a ICTY

V této části bude vyhodnocena účinnost působení ICTR a ICTY ze třech různých hledisek: času, finančních nákladů a pokroku mezinárodně-trestního vynucování.

První obžaloby byly u ICTR zahájeny v srpnu 1997 a dodnes bylo obžalováno 52 osob. Devět procesů (17 %) bylo ukončeno, 17 (33 %) stále probíhá, 26 (50 %) čeká na zahájení. ICTY doposud obžalovalo 87 osob, 23 (26 %) procesů bylo ukončeno, 31 (36 %) čeká na zahájení. Uvězněných bylo 27 jednotlivců, 6 bylo propuštěno.

K nejčastějším výtkám směrem k tribunálům patří jejich relativně slabé výsledky co se týče obžalob a rozsudků.²² V průběhu sedmileté činnosti ICTR bylo uzavřeno jen 9 případů, což v přepočtu znamená o něco málo více než jeden za rok. U ICTY vychází přibližně 2,5 hotových případů do roka. Když se podíváme na počet obžalovaných, tribunály by mohly soudit ještě několik dekád.

Výdaje na ICTR dosahují od roku 1995 přibližně 410 mil. dolarů, což vychází na 8 mil. dolarů na obžalobu a 45,5 mil. dolarů na rozsudek. Výdaje na ICTY od roku 1993 činí přibližně 471 mil. dolarů, průměrně 5,5 mil. dolarů na obžalobu a 22,5 mil. dolarů na rozsudek. Pro srovnání průměrné náklady na jeden rozsudek smrti dosahují v USA přibližně 2 mil. dolarů.²³ Je proto dvacetkrát dražší stíhat (ne uvěznit) obviněného z genocidy u ICTR a desetkrát dražší u ICTY, než obžalovat a odsoudit vraha v USA.

Tribunály byly ustaveny částečně proto, aby demonstrovaly efektivnost moderního mezinárodního trestního práva. O stálém Mezinárodním trestním soudu (International Criminal Court – ICC) se uvažovalo na konci první světové války a opět po Norimberku, avšak do roku 1989 byla tato myšlenka opuštěná.²⁴ V průběhu léta 1998 se setkali zástupci většiny světových národů v Římě, kde vyjednali statut zakládající stálý Mezinárodní trestní soud. 120 zemí hlasovalo pro (včetně celé EU), 7 proti a 21 zemí se zdrželo hlasování. Římský statut má tyto charakteristiky: a) ICC se použije jenom v případě, kdy národní soudy nejsou schopny nebo ochotny na případu pracovat (princip komplementarity), b) ICC je omezen na stíhání čtyř zločinů – agrese, genocida, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, c) žalobce může zahájit vyšetřování z vlastní iniciativy (propio motu), d) ICC má absolutní jurisdikci čili má pravomoc, jestliže stát, na jehož území došlo k danému skutku nebo stát, jehož občan je vyšetřován, je smluvní stranou Římského statutu, e) Rada bezpečnosti může po dobu 12 měsíců uvědomit ICC o situaci nasvědčující tomu, že byl spáchán relevantní zločin.

Moderní mezinárodní trestní právo uznalo nade vší pochybnost, že zločiny jako genocida se dotýkají celého mezinárodního společenství. Problémem čekajícím na rozlousknutí ale je, jestli má na tyto zločiny reagovat mezinárodní společenství společně (vytvářením dočasných nebo stálých mezinárodních trestních soudů), nebo má nechat na státy, aby mezinárodní trestní právo vymáhaly samy. Jestliže organizační nedostatky spojené s ICTR a ICTY mají být dlouhodobějšího charakteru, mezinárodní společenství by mělo zvážit přenesení zodpovědnosti pouze na státy.

Diskuse

Genocida je od ostatních zločinů rozlišitelná svou motivací. Ke konci druhé světové války, když byly odhalovány hrůzy Třetí říše, Winston Churchill prohlásil, že svět stojí tváří v tvář „zločinu, který nelze pojmenovat.“ Dějiny skutečně nedovedly najít slovo vystihující povahu zločinů, jakých se dopouštělo nacistické Německo. Neexistoval žádný precedent co do povahy a rozsahu těchto zločinů.

Přestože založení ICTR a ICTY provázelo velkolepé mezinárodní úsilí, oba soudy jsou nad finanční i logistické možnosti OSN. Vzhledem k počtu obviněných stále čekajících na líčení a neschopnosti ICTR a ICTY urychlit řízení by mělo být na tribunály nahlíženo jako na organizační a právní neúspěchy. Na základě těchto znepokojujících důkazů by mělo mezinárodní společenství přehodnotit vytvoření mezinárodního trestního soudu. Jak naznačují úspěchy ze Rwandy, i jednotlivé státy jsou schopny vystupňovat snahy o pohnání pachatelů genocidy před spravedlnost.

Vypracováno na základě článku Yacoubian G., S.: Evaluating the efficacy of the international criminal tribunals for Rwanda and the former Yugoslavia, World Affairs, Washington, Winter 2003.

Poznámky pod čarou

Dadrian, V.: The History of the Armenian Genocide, Providence, 1995.
Ibid. s. 219.
Yacoubian, G. S.jr.: Underestimating the Magnitude of International Crime: Implications of Genocidal Behavior for the Discipline of Criminology,“ World Bulletin 14, č. 3–4, 1998, s. 23–36.
Lemkin, R.: Axis Rule in Occupied Europe, Carnegie Endowment of International Peace, 1944.
Destexhe, A.: Rwanda and Genocide in the Twntieh Century, New York University Press, 1995
Ibid.
Rezoluce Rady bezpečnosti č. 935.
OSN, Rada bezpečnosti, dopis ze října 1994 od generálního tajemníka určený prezidentovi Rady bezpečnosti, U.N.Doc. S/1004/1125 (1994).
Ibid.
Bassiouni, Ch.: International Criminal Law (Vol. III), Transnational Publishers, Inc., New York 1999.
Brackham, A.: The Other Nuremberg: The Untold Story of the Tokyo War Crimes Trials, William & Company, New York, 1987.
Akhavan, P.: The International Criminal Tribunlal for Rwanda: The Politics and Pragmatics of Punishment, American Journal of International Law, 90/1996.
Blum, Y.: U.N.Membership of the „New“ Yugoslavia: Continuity or Break, Amercian Journal of International Law, 86/1992.
Ibid.
Human Rights in the Former Yugoslavia: Report of the Special Rapporteur of the Commission on Human Rights, U.N. GOAR, 47^th Session, Item 97, U.N.Doc A/47/666 (1992).
Ibid.
S.C.Res. 713, U.N. SCOR, 3009^th mtg., U.N.Doc.S/Res/713, 1991.
S.C.Res. 724, U.N. SCOR, 3023^rd mtg., U.N.Doc.S/Res/724, 1991.
S.C.Res. 752, U.N. SCOR, 3075^th mtg., U.N.Doc.S/Res/752, 1992.
S.C.Res. 757, U.N. SCOR, 3008 3^rd mtg., U.N.Doc.S/Res/757, 1992.
Report of Secretary-General Pursuant to Paragraph 2 of Security Council Res. 808, U.N.Scor. At 5, U.D.Doc S/25704, 1992.
Scharf, M.P.: The Tools for Enforcing International Criminal Justice in the New Millennium: Lessons from the Yugoslavia Tribunal, DePaul Law Review, 2000.
Bohm, R.M.: Deathquest: An Introduction to the Theory and Practice of Capital Punishment in the United States, Cincinati, Anderson Publishing Company, 1999.
Bassiouni, Ch, M.: Estabilishing an International Criminal Court: Historical Survey, Military Law Review, 1995.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně