Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Schmittův koncept politična a jeho aplikace na mezinárodní vztahy

Zabývání se (v souvislosti s teoriemi mezinárodních vztahů) konceptem vyvinutým v první polovině 20. století právním teoretikem a politickým filosofem Carlem Schmittem, který se navíc ve třicátých letech zdiskreditoval svou kolaborací s nacistickým režimem v Německu, se může zdát na první pohled naprosto zbytečné. Cílem tohoto článku je ukázat pravý opak. Totiž že některé jeho modely jsou natolik zajímavé, že jejich aplikace na některé současné mezinárodněpo­litické otázky se přímo nabízí. Pěvně věřím, že čtenář, který bude mít dostatek trpělivosti při čtení sice poměrně dlouhé (ale nezbytné) části věnované výkladu jeho konceptu a dostane se tak až k jeho aplikaci na některé konkrétní problémy (brettonwoodské instituce, zásah USA v Iráku a evropská integrace), se ztotožní s mým názorem, že Carl Schmitt je i dnes vysoce aktuálním autorem, jehož užití může být sice občas kontroverzní, nikoli však nezajímavé.

Schmittův koncept politična

Schmittův koncept politična, jak je vyložen v jeho díle The Concept of the Political, je založen především na požadavku uznání politična za samostatný normativní systém. Politično tak není možno odvozovat z jeho vztahu k státu a stejně nedostačující jsou definice, které pracují s kategoriemi, které jsou charakteristické pro jiné již ustavené normativní systémy (náboženství, morálka, ekonomika atd.). Pro politično je potřeba nalézt zcela autentické kategorie.

Jako je morálka založena na rozporu dvou protikladných pojmů dobro a zlo a obdobně i ostatní normativní systémy pracují s určitým protikladem, v politické sféře tvoří klíčovou bipolaritu pojmy přítel a nepřítel. Což však neznamená, že by každý náš partner v rámci určitého politického vztahu musel být buď čistě přítel, nebo čistě nepřítel. Tyto kategorie vyjadřují pouze krajní podobu vztahu, vztah v jeho nejryzejší podobě. V realitě je pak politický vztah často zastřený a jeho aktéři si jej kolikrát ani neuvědomují. Velmi matoucím dojmem může působit i jazyk, protože lidé se ve vztahu k citlivým otázkám často uchylují k používání termínů, jež evokují jejich neutrálnost, čistě technický charakter. Schmitt zde uvádí příklad německých poválečných reparací (používaných namísto slova tribut), které však přes veškerou snahu nemohou skrýt svůj politický podtext. Častá je také snaha pomocí této slovní ekvilibristiky vykreslit sebe sama jako představitele ne-politična, tedy něčeho lepšího a nadřazenějšího, protože politično má v myslích mnoha lidí výrazně pejorativní nádech.

Požadavek na autonomii politična nevylučuje možnost jeho překrývání s jinými sférami – ten, kdo je náš nepřítel, může být zároveň považován za zlého, za hospodářského konkurenta apod. Nicméně nemusí tomu tak být, politický nepřítel zůstává nepřítelem, i když není např. morálně zlý. Stejně tak je důležité si uvědomit, že politické kategorie přítel a nepřítel se vztahují výlučně k veřejné sféře a nemají vůbec nic společného s tím, s kým se přátelíme či nepřátelíme v našem soukromém životě.

Zcela zásadní je potřeba uvědomit si, v čem spočívá samotné jádro vztahu přítel – nepřítel. Touto esencí, tímto extrémním vyjádřením vztahu je možnost střetu na život a na smrt. Střet se může projevit v ideové rovině, v podobě ekonomické konkurence apod., ale i za těmito jeho mírnějšími formami se bude v pozadí vždy vznášet reálná možnost válečného střetnutí, tedy možnost fyzické likvidace protivníka – nepřítele.

Válka zde však není cílem, k němuž bychom měli směřovat, tedy něčím záhodným. Schmittovým záměrem není idealizace nebo propagace války. Válka není ani dobrá ani zlá, protože je inherentně spjata s politickou sférou, nikoli se sférou např. morálky. Takovou „neutrální“ válku nelze velebit, ale zároveň musíme být neustále (alespoň podvědomě) připraveni na tu možnost, že k válce dojde.

Dalším důležitým aspektem je tuto dichotomie domácí a mezinárodní politiky. Aby totiž byla v takovém brutálním světě možná lidská existence, formují lidé společenské celky, v jejichž rámci dochází k potlačení této války všech proti všem. Hobbeseovská anarchie je vystřídaná mírem, vzdáním se násilného řešení konfliktů, potlačením možnosti války, uvnitř této entity – monopol legitimního násilí získává na daném území jeden suverén. Možnost války a tedy i politično je tím vytlačena do sféry vnějších vztahů mezi těmito entitami. Ať už touto entitou rozumíme v dané době cokoli, podstata zůstává vždy stejná. Konfliktní vztahy přítel – nepřítel lze nalézt stejně tak mezi antickými městskými státy, jako mezi kmenovými svazy, jako mezi moderními národními státy. Konkrétní momentální podoba dané entity je pouze výsledkem určitého historického vývoje a taky se tomuto vývoji vždy časem přizpůsobí. Co je ale důležité, že nemůže existovat jedno bez druhého, tedy mír uvnitř dané entity, bez vymezení se vůči nějakému vnějšímu nepříteli. Daná entita je totiž politický útvar a jako takový by bez existence politična (tedy bez existence dalších obdobných entit, které jsou jejími potenciálními nepřáteli), ztratila jakékoli opodstatnění.

Je také užitečné připomenout Schmittovo pojetí suveréna. Skutečnost, že je daná entita sjednocena navenek v přátelském/nep­řátelském vztahu ke svým protějškům zdaleka neznamená, že by měla být po všech stránkách vnitřně homogenní. Koncept suveréna neznamená, že by „politická entita nezbytně musela ovlivňovat každý aspekt lidského života nebo že by měl nějaký centralizovaný systém zničit každou jinou organizaci nebo korporaci“. Politická entita je „rozhodující entita pro vztah přítel – nepřítel; a v tomto (nikoli v žádném jiném absolutistickém smyslu) je suverénní“ (Schmitt: 38–39). Z této pozice pak odmítá různá učení, které razí tezi o odumírání státu na základě jeho neschopnosti ovlivňovat některé důležité aspekty života jednotlivce, která je způsobena jeho zapojením do řady jiných společenských entit a asociací (odbory, rodina, církev atd.). Tyto totiž nemůžou zvrátit rozhodnutí státu jít do války s jiným státem. Důležitým závěrem z poznání Schmittova pojetí suveréna je, že Schmitt rozhodně není teoretikem totalitárního státu, byť má velmi silné výhrady k liberálnímu pojetí lidské svobody, jak ukáži dále. Jeho pozice je někde úplně mimo kontinuum totální stát – totální svoboda jednotlivce; pomocí něhož právě uchopují problematiku státu liberální teoretikové a které je podle Schmitta zcela pomýlené. Polem působnosti státu (politična) není regulace všech aspektů života jednotlivce, pohlcení jednotlivce, ale pouze existenciální oblast, oblast bytí a nebytí, oblast střetu přítel – nepřítel.

Schmittova kritika liberalismu

Liberalismus podle Schmitta v rétorické rovině usiluje o depolitizaci politična. To znamená o popření výjimečnosti politické sféry. Ta je v pojetí liberálů pouze jednou z mnoha dalších sfér (spolu s náboženskou, kulturní, hospodářskou atd.), aniž by od nich byla kvalitativně odlišná.

Liberální nechuť k političnu je způsobena několika faktory. Na prvním místě stojí liberální doktrína základních lidských práv a z ní vyplývající individualismus. Ten logicky musí být v rozporu se Schmittovým konceptem politična, který vznáší požadavek na možnost politického suveréna rozhodovat o válečném stavu, tedy o tom, kdy a proti komu mají jít jeho občané prolévat krev. Naproti tomu „pro jednotlivce jako takového neexistuje žádný nepřátel, s kterým by musel vstoupit do střetu na život a na smrt, pokud si to on sám nepřeje udělat“ (Schmitt: 71). Těžiště tohoto zásadního rozhodnutí je tedy přeneseno z politické entity na jednotlivce, čímž daná politická entita pozbývá svůj nejrudimentálnější význam. Schmitt se tak ptá, proč by lidé vůbec měli být podle této logiky ochotni pokládat životy za svou vlast v případě jejího ohrožení.

Dalším pramenem nechuti k političnu je liberální důraz na dvě odlišné sféry – ekonomickou a etickou. Zhoubné vášně, jež jsou impulsem pro politická rozhodnutí, mají být vytlačeny chladným ekonomickým kalkulem, jež vychází z našich zájmů. Politika je redukována na prostor, který není ničím jiným než projekcí ekonomických a morálních zásad. „Namísto jasného rozlišení mezi dvěma rozdílnými státy, mezi válkou a mírem, se objevuje dynamika neustálého soupeření, neustálé diskuse“ (Schmitt: 71–72). Ekonomické a etické kategorie se tak snaží potřít politické s tím, že nová realita bude mírumilovnější a celkově lepší. Pročpak bychom měli chtít válčit, když bude naším hlavním zájmem pokojný obchod? Proč by mělo ještě docházet k válečným střetům, když budou mezinárodní vztahy podřízeny morálním zásadám vtěleným do mezinárodního práva, které takový konflikt jednoduše postaví mimo zákon?

Tato představa je podle Schmitta falešná a co hůř, její důsledky mohou být tragické. Především je třeba si uvědomit, že i tento nový – údajně nepolitický – systém, se dříve či později uchýlí k nějaké obdobě politických vztahů, avšak poznání této skutečnosti bude ztěžováno a komplikováno matoucí liberální terminologií. „Směna žádným způsobem nezabrání možnosti, že se jedna strana bude cítit znevýhodněna a že se systém vzájemných výměn nakonec nezvrhne v systém toho nejhoršího vykořisťování a represe. Když se vykořisťovaní a utlačovaní pokusí v takové situaci bránit, tak to nemůžou činit ekonomickými prostředky. Držitel ekonomické moci pak bude považovat každý pokus změnit jeho mocenskou pozici ne-ekonomickými prostředky za násilí a zločin a bude hledat prostředky k jeho zastavení“ (Schmitt: 77–78). V tomto momentě se nám rozplývá iluze mírumilovné mezinárodní společnosti založené čistě na ekonomické bázi. „Tento údajně nepolitický a domněle až antipolitický systém slouží nově vytvářeným vztahů přítel – nepřítel a nemůže uniknout logice politična“ (Schmitt: 79).

V čem je však nový systém horší než ten předchozí, je skutečnost, že se snaží svou političnost zastřít. Ve chvíli, kdy je pacifista ochoten vést válku proti „narušiteli míru“, či jakkoli jinak svého protivníka nazve, v ten moment je vztah přítel – nepřítel zaktivizován. Problém je v tom, že taková válka je považována za „absolutně poslední válku lidstva. Taková válka je nezbytně neobyčejně intenzivní a nehumánní, protože tím, že překračuje meze politického rámce, zároveň degraduje nepřítele do morálních a jiných kategorií a je nucena z něj udělat monstrum, které musí být nejenom poraženo, ale zároveň naprosto zničeno“ (Schmitt: 36). „Protivník již není dále nazýván nepřítel, ale narušitel míru a je tedy vykreslen jako vyvrhel lidstva. Válka vedena k ochraně nebo expanzi ekonomické moci se musí, s pomocí propagandy, změnit v křížovou výpravu a v poslední válku lidstva“ (Schmitt: 79).

Možné konsekvence Schmittova konceptu

Zajímavý příklad, který podle mého názoru nádherně demonstruje základní ideu Schmittova díla, představuje poválečný mezinárodní ekonomický systém (označovaný též jako brettonwoodský). Pro ten je typická maximální snaha o ekonomistický přístup. Vzniklé instituce (IMF, WB atd.) prezentují sebe sama jako naprosto nepolitické, prosazující kroky, jež jsou univerzálně správné a v zájmu celoplanetárního společenství – tzn. liberalizace mezinárodního obchodu, tlak na dodržování určitých makroekonomických kritérií v domácí politice států apod. (bývalý šéf WTO J. Stieglitz volí pro tento přístup termín „tržní fundamentalismus“). Problémem však bylo, že pro hospodářsky méně vyspělé země v mnoha případech tyto kroky zdaleka neznamenaly slibovaný rychlý rozvoj a všestranný užitek. Je totiž obrovský rozdíl mezi tím, když své trhy otevře již průmyslově rozvinutá země a tím, když tak učiní stát, jehož hospodářství je naprosto nekonkurences­chopné. Každá ze současných ekonomických velmocí provedla toto otevření se světu až po počáteční fázi silného protekcionismu a zároveň jej spojila s budováním (někde více, někde méně mocné) záchranné sociální sítě pro své občany – což bylo v rozvojových zemích často znemožněno vynuceným dodržováním přísných kritérií vnucených IMF. Tlak vyvíjený zejména v rámci působení těchto institucí tedy rozhodně nebyl neutrálním, ale měl poměrně významné politické důsledky. Nicméně tím, že se tvářil nepoliticky a technicistně, neponechával žádný prostor pro polemiku, pro střet mocenských zájmů. Země nebo aktéři, kteří v tomto systému pociťovali svou pozici jako nespravedlivou, tak museli logicky dojít k závěru, že je celý systém nelegitimní a v extrémním případě hledat antisystémové prostředky k jeho nápravě, což vedlo k jeho značné destabilizaci. Aby však nedošlo k nějakému omylu. Moje pozice není taková, že bych chtěl hájit nějakou revoluční proměnu celého systému, jak je často požadovaná davy antiglobalistů v ulicích západních metropolí. Tímto chci pouze říct, že by bylo vhodné obohatit současný depolitizovaný diskurz o politické kategorie (což se v jisté velmi omezené míře již skutečně děje).

Další možný úhel pohledu na to, jak aktuálně vykládat Carla Schmitta v dnešní době, přináší ve svém díle Hodina impéria Pavel Barša. Ten aplikuje Schmittův koncept na současnou americkou zahraniční politiku a dochází s jeho pomocí k jejímu odsudku. Američtí neokonzervativci podle něj předvádějí naprosto ukázkové spojení krajního idealismu dobra a vulgárního realismu síly, kdy je jejich zahraničně-politické tažení zdůvodňováno pomocí absolutních morálních kategorií. Americký národ je v jejich očích povolán k šíření univerzálních hodnot demokracie a lidských práv po celém světě a zničení států „osy Zla“ nebo teroristů je pouze jednou etapou v tomto monumentálním tažení. A právě charakter tohoto tažení, to, že stojí mimo jakýkoli rámec politična, jeho světodějná náplň, činí všechny použité prostředky ospravedlnitelnými a USA se tak při jejich výběru nemusí na nikoho ohlížet ani nikomu zpovídat – mohou jednat naprosto unilaterálně.

Teze o autonomii politična z této perspektivy sehrává pozitivní roli tím, že slouží jako jakýsi nárazníkový štít před halením válečných střetů do hávů spravedlivých válek vedených v zájmu celého lidstva. Tato teze nám připomíná omezenost naší moci a skutečnost, že náš svět je nedokonalý a naše vztahy v něm přirozeně konfliktní. Tím také vede k pragmatismu a umírněnosti, protože nekompromisní směřování k absolutním hodnotám, jež v sobě skrývá četná nebezpečí, nahrazuje ochotou ke kompromisu.

Podobně by Schmitt mohl reagovat třeba v případě tvrzení, že jeho teze o přirozené konfliktnosti mezi politickými entitami je zpochybněna mnoha příklady úspěšné a dlouhodobě mírové spolupráce mezi státy, z nichž je nejmarkantnější ukázkou této nekonfliktnosti projekt evropské integrace. Stačilo by mu jenom poukázat na to, že bariéry a zášť, které dřív rozdělovaly dnešní evropské partnery, nezmizely ve vzduchoprázdnu, ale byly pouze vytlačeny na vnější hranice EU. Sjednocená Evropa se tak stává přesně tou politickou entitou, na jejímž potření (v podobě evropských národních států) bylo její budování založeno.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Tomáš Blažek
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
18. 1. 2004