Smrt války a teorie liberálního míru

Tomáš Váňa - 8. Duben 2011, rubrika Články

Témata: liberální mír, národní stát, přítel a nepřítel, válka

Konec Studené války přinesl zásadní proměnu mezinárodního systému a zároveň znovu vyvolal otázky o existenci nejlepšího systému a legitimity jeho prosazování. Text přináší zamyšlení nad těmito otázkami na pozadí filosoficko-etatistických koncepcí vybraných autorů. Nastoluje otázku o existenci nejlepšího systému, možnosti a způsobu jeho prosazení a legitimity nastolování nejlepšího systému silou. Na příkladech probíhajících konfliktů poukazuje na možná nebezpečí spojená s vybranými pojetími státu a mezinárodního systému.

Úvod

Když Patrick Henry, jeden z otců zakladatelů USA, pronesl svou slavnou řeč „Dejte mi svobodu, nebo smrt!“, jako by předjímal, že idea svobody, která stála v pozadí americké války za nezávislost, bude o více než dvě století později neméně aktuální. Takový soud však není překvapivý, vždyť člověk je ve své podstatě (ARISTOTELES 1939), (AUGUSTIN 2000), (AKVINSKÝ 2003) neměnný a o fundamentální hodnoty usiluje v každém dějinném období. Metafyzická rovina lidského jedince je konstantní a jednotlivci se odlišují pouze svými akcidenty a volním jednáním, k němuž užívají množin prostředků. Jejich podstata však zůstává neměnná.

Dějinná změna

Zatímco devatenácté století bylo obdobím imperialismu, v němž mocnosti šířily napříč kontinenty svůj koloniální vliv a usilovaly o nová území, první dvě desetiletí dvacátého století uzřely, zejména jako důsledek první světové války, zrod národních států. Tyto byly utvářeny na základě nově definovaného práva na sebeurčení národů, formulovaného jako součást čtrnácti bodů, jež prezident Woodrow Wilson přednesl l8. ledna 1918 na slyšení v Kongresu. Na jejich základě byla některá impéria roztříštěna a nové státy, zejména ve střední Evropě, začaly existovat. Tento trend pokračoval na začátku druhé poloviny dvacátého století procesem dekolonizace. Jako následek světové politiky byly vytvořeny nové státní útvary a národní stát začal být chápán jako klíčový aktér světového systému. A to stát suverénní, bránící svá vnitřní i vnější práva, uznaný jinými státy a vstupující do vztahů s nimi. Zároveň, aby se předešlo možnosti vypuknutí dalších destruktivních světových konfliktů, docházelo k vytváření mezinárodních organizací, jež měly omezovat tendence, které by k nim vedly. Robert Schuman s Jeanem Monnetem položili základy dnešní Evropské unie, světlo světa spatřila Rada Evropy, nemluvě o Organizaci spojených národů a dalších.

Nelze odhlédnout od jiné změny, jež se v mezinárodním kontextu odehrála. A sice že způsoby, jimiž byly prosazovány zájmy, prošly dramatickou proměnou. Konflikty byly tradičně řešeny diplomacií, sňatkovou politikou či agresí, často na sebe beroucí podobu války. Do dvacátého století byla po většinu dějin válka vnímána jako legitimní způsob řešení konfliktů. Tyto zvyklosti prošly po dvojici světových válek dramatickými změnami. Válka byla prohlášena za nežádoucí a konflikty měly být do budoucna řešeny mírovými cestami. Dokumenty jako Briand-Kelloggův pakt či Charta OSN se staly ukázkou nové policy, v níž Clausewitzova vize války jako „pokračování politiky jinými prostředky“ (CLAUSEWITZ 2008) byla definitivně odmítnuta.

Závratný technologický vývoj, proces globalizace, informační revoluce a celkové „zplošťování světa“, jak jej popsal Thomas Friedman (FRIEDMAN 2007), v posledních letech konečně způsobily třetí zásadní změnu. V přesvědčení o nezbytnosti existence národních států. Zatímco na začátku dvacátého století bylo formování národních států a uznání práva na sebeurčení národů považováno za klíčový nástroj k prosazení demokracie a svobody, dnes jsme svědky snah o prosazení nového řádu prostřednictvím eliminace národních států. Nová myšlenka hlásá, že ve spojeném světě, kde již nebude hranic k pokoření, žádných soupeřících národů či armád k porážení, žádných zájmů národních, nýbrž pouze globálních, že v takovém světě již nebude důvodů k válkám (HELD 1996). Je to myšlenka liberálního míru, univerzalistický koncept, který usiluje o unifikaci světa. Je to myšlenka, kterou jasně nastínil Immanuel Kant ve svém díle K věčnému míru (KANT 1999). Je to idea obracející poválečnou policy o sto osmdesát stupňů. Myšlenka, že rozšíření liberálních demokracií ve světě povede k věčnému míru (OWEN 1997), ale zároveň přináší mnohá rizika.

Existence nejlepšího systému

S jednotícím se světem a touto ideou liberálního míru přichází potřeba jediné policy, kterou doprovázejí nezbytné hodnoty a projevy, jež mají být ve světě prosazeny. Demokracie, svoboda, lidská práva, volby, demokratické instituce, rovnost a mnohé další. Tato nová policy je v souladu s ideou, kterou měl na mysli Francis Fukuyama, když publikoval svou práci Konec dějin a poslední člověk (FUKUYAMA 2002). Dějiny a soupeření ideologií mají být u konce a demokracie se stát dominantním světovým zřízením.

Dnes je západní civilizace, která nese myšlenku liberálního míru, stále dominantní. Jsou to však zejména intervence v Afghánistánu a Iráku, které vedou k otázkám, má-li právo usilovat o šíření nové policy do oblastí, jež k ní nenáleží. Neokonzervativní doktrína, která staví na myšlence liberálního míru a leží za vyvážením demokracie ze Západu, je zpochybňována jako příliš troufalá, nárokuje-li si, že nalezla univerzální klíč k nejlepšímu politickému systému a uspořádání lidské společnosti (MAC GINTY 2009).

Myslitelé tak rozdílní, jakými byli Michel Foucault (FOUCAULT 2009) a Carl Schmitt (SCHMITT 2007), či naši současníci Jürgen Habermas (HABERMAS 2000), Ralf Dahrendorf (DAHRENDORF 2007) a Charles Taylor (TAYLOR 2002) kladou otázky, zdali je existence nejlepšího systému v tomto kontextu reálná a není-li její násilná expanze kontradiktorní k hlásaným hodnotám, zejména svobodě.

V protikladu ke stanovisku, že jedna kultura, z jejíchž pluralit politické systémy vycházejí, má nárok na hlásání univerzální pravdy, se od šedesátých let minulého století začala prosazovat myšlenka multikulturalismu, vycházející z neomarxistické Frankfurtské školy a v posledních letech prosazovaná zejména Charlesem Taylorem (TAYLOR 2002). Její klíčový argument tvoří myšlenka, že žádná kultura nemá právo chápat sebe sama jako lepší než druhou. A analogicky svůj politický systém jako lepší, než jiný. Zejména z toho důvodu, že se vidí skrze své vlastní hodnoty a je tak neschopná rozeznat a uznat hodnoty jiných kultur a civilizací.

Tím, že Taylorův pohled konfrontuje univerzální nárok na pravdu s tímto relativistickým paradigmatem, ignoruje argument, že hodnotu kultury lze stanovit na základě přirozenosti. A že existují hodnoty objektivně dobré a špatné, lepší a horší. Neboť pokud by neexistovaly, padla by možnost stanovení jakéhokoli právního řádu a možnost vymáhání či potírání konkrétních lidských jednání. Hierarchie hodnot tak nutně musí existovat od přirozenosti, chceme-li vymáhat plnění základních lidských práv a svobod, jakým je například právo na život. Taylor zároveň ignoruje, čeho si byl vědom Aristoteles (ARISTOTELES 1939), později podpořen Augustinem (AUGUSTIN 2000), Akvinským (AKVINSKÝ 2003) a dalšími mysliteli, že lidská podstata je identická u všech lidských bytostí a ačkoli kultury a civilizace se mohou lišit ve formě, podstata zůstává stejnou. Vracíme se tak ke slovům Patricka Henryho a ke stejnému závěru, že člověk se ve své podstatě nemění.

Přijali-li jsme tedy závěr, zde apriorní, že existuje něco, co nazýváme objektivitou, že existuje kultura lepší než jiná, s lepšími hodnotami, a tedy politické systémy lepší než jiné, vyvstává další problém. Jak určíme, která kultura se svými hodnotami a který systém je nejlepší?

Jeden pohled nabízí analýzu všech kultur a zhodnocení jejich hodnot podle přirozenosti. To Taylor odmítá, neboť tvrdí, že jedna kultura může posuzovat druhou kulturu pouze svými hodnotami, a tudíž neobjektivně. Což však nevyvrací, že existuje hierarchie hodnot, ač může být zpochybňována možnost jejich posouzení. Další pohled, ne nutně nejlepší, nicméně pohled, na nějž nyní upřeme pozornost, leží v tradici svobody, jak ji chápal Friedrich August von Hayek (HAYEK 2008), sledující tradici klasické ekonomie Adama Smitha (SMITH 2001) a jeho pokračovatelů, moderních myslitelů Misese (MISES 2006) či Rothbarda (ROTHBARD 2009). Značně zjednodušující analogií lze dojít k závěru, že podobně jako se nejlepší produkt dokáže etablovat na volném trhu, tak se nejlepší ideologie ustanoví v jednotlivých systémech a v samotném světovém systému. Neboť existence spontánního řádu a lidská racionalita, která působí maximalizaci užitku, nutně musí vést k výběru té nejlepší, pokud jsou k tomu vytvořeny odpovídající podmínky, tedy především svoboda a přístup k informacím (HAYEK 2008).

Je-li toto stanovisko pravdivé, nelze jinak než formulovat závěr, že násilné prosazování jakékoli doktríny je chybou. Nejlepší opcí je umožnit volnou soutěž ideologií. Je-li náš předpoklad pravdivý, tak za předpokladu existence volného trhu idejí naše západní představa o nejlepším systému zvítězí pouze tehdy, je-li skutečně nejlepší.

Přítel a Nepřítel

Z hlediska výše zmíněného trhu ideologií je přínosné obrátit se na pojetí moci u německého myslitele Friedricha Nietzscheho (NIETZSCHE 2001), jehož vize vychází z chápání lidské osoby jako bytí toužícího zlepšovat sebe sama, vyvíjet se, prosadit se. Jakýmikoli způsoby a za jakoukoli cenu. Svým způsobem je toto zápolení podobné boji na volném trhu. Je to myšlenka svobody, ač v Nietzscheho pojetí ryze egoistická. Ačkoli by se mohlo zdát, že Nietzscheho myšlenky těžko mohou něčím přispět do diskursu o liberálním míru a jeho vlivu na existenci nebo anihilaci válek, opak je pravdou. Byl to Carl Schmitt, kdo částečně přejal jeho myšlenky a uvedl je blíže do kontextu mezinárodní politiky.

V tomto diskursu je klíčové Schmittovo chápání přítele a nepřítele. Carl Schmitt, jako Nietzsche, chápe moc jako rostoucí, zesilující a mocnější skrze přítomnost protivníka, umožňujícího soutěžení (SCHMITT 2007). S existencí takového rivala musí moc kontinuálně růst a zesilovat, jinak dojde k protivníkově dominanci. K čemu však dochází, není-li konkurenta? Pak se stane, co se stane Nietzschovu člověku. Kde není soutěž, rivalita, opozice, nepřítel, tam není moc. Rival tak nikdy nesmí být zničen. Soupeření mezi přítelem a nepřítelem musí vždy být přítomné. Jinak moc mizí.

Existují dvě hlavní nebezpečí, jsme-li v konsensu se Schmittovými závěry. Buď fyzická nebo jiná likvidace bytí tvořícího našeho nepřítele, nebo stanovisko, vyplývající z myšlenky universalismu, že protivník neexistuje. Tam, kde je pouze jedna doktrína, jeden lid, jeden systém myšlení, tam není nepřítel, ale ani soupeření a implicitně ani moc. A bez moci je vymáhání čehokoli nemožné. Je to konec možnosti volby, konec svobody. To hrozí v případě dominace jak liberálního míru, tak jakékoli jiné ideologie.

Kriminalizace Nepřítele

Pokud jsme dříve položili otázku ohledně existence nejlepšího systému a později ohledně jeho poznatelnosti, nastává nyní čas na otázku třetí. Je-li nějaký nejlepší systém, má civilizace, která ho vlastní, právo vnucovat tento systém druhým? Postmoderní relativisté a priori odmítají existenci objektivity, či jakékoli nezpochybnitelné jistoty. Avšak i klasičtí myslitelé, stavící na poznatcích Aristotela (ARISTOTELES 1939), Akvinského (AKVINSKÝ 2003), Kierkegaarda (KIERKEGAARD 2010) a dalších, vznášejí otázky ohledně práva šířit pravdu silou, bez toho aniž by se dbalo na osobní svobodu. Navíc z apriorního předpokladu, že šířená pravda je vnitřně nerozporná. Toto je znepokojující námitka, i když pro daný okamžik ponecháme stranou skutečnost, že tato aspirace na držení univerzální pravdy, ve formě politické doktríny, může být chybná. Máme právo narušovat svobodu svého nepřítele? Pokud ano, tak absolutně, nebo pouze do určité míry? A jak tuto míru stanovit?

Nová policy šíření liberálního míru si tuto otázku neklade v dostatečné míře. Je orientována na výsledek a naplňuje obě výše zmíněná nebezpečí schmittovské tradice. Vezmeme-li v úvahu tyto dva dříve stanovené způsoby jak nepřítele eliminovat, musí být protivníci nejprve buď zničeni, nebo přijati skrze asimilaci. Jak současné konflikty ukazují, válka proti teroru je bojována více prvním způsobem, než druhým. Nepřítel není nereflektován jako neexistující, nýbrž cílem je jeho poražení. Podmínky jsou zde však poněkud odlišné ve srovnání s klasickým chápáním války. Nepřítel není zjevný. Nezabírá žádné konkrétní vymezené či ohraničené území. Nemá oficiální představitele umožňující jednání. Nerespektuje zvykové mezinárodní právo. Nevstupuje do otevřeného boje, nýbrž zůstává skryt.

Komplexní zvyklosti válečnictví se změnily. A stejně tak i přístup k němu. Zatímco tradičně existoval mezi dvěma (nebo více) protivníky respekt, dnes v globální válce chybí. Zatímco tradičně byly mírové smlouvy a příměří podepisovány a dodržovány, dnes tomu tak není. Vyjednávání s některými nepřáteli je zakázáno. Nejsou pojímání jako nepřátelé v tradičním chápání. Nejsou potenciálními budoucími partnery, kteří by současné rivaly mohli podpořit v budoucí válce proti společnému nepříteli. Nejsou nepřáteli, jimž by mohlo být umožněno přežít. Nikoli. Musí být zničeni, zabiti, anihilováni, rozdrceni. Toto je nový aspekt v prostředcích usilování o liberální mír. A tento aspekt udržuje nekončící válku. Neboť žádná strana nemůže ustat, odpočinout si, požádat o mír. Válka musí být bojována do naprostého zničení druhé strany. Jako Hitlerova Třetí říše poražená v hlavním městě Berlíně. Zničení nepřítele se stalo posledním krokem při usilování o liberální mír.

Zde však končí soupeření, a to jak idejí, tak reálných celků. Pravda je tak nepoznatelná a nejlepší systém zůstává skryt. Tato zásadní absence svobody je v dnes prosazované policy neustále implicitně přítomná.

Liberální mír jako nekonečná válka?

Následkem myšlenky liberálního míru a přesvědčení o vlastní pravdě je, že protestující není viděn jako partnerský nepřítel, ale jako kriminální nepřítel. Bez respektu, bez práv, bez možností. Za nejbanálnější příklad takového přístupu mohou posloužit incidenty v Abu Ghraib. Vězni nebyli vnímáni jako lidé, jako protivníci, ale jako kriminálníci a nepřátelé, nezasluhující si ničeho. Dalším příkladem je věznice v Guantánamo Bay, kde nejsou uvězněným mužům přiznávána běžná práva. Nejsou považováni za legitimní nepřátelské vojáky, nýbrž za ilegální bojovníky nemající práva vyplývající ze Ženevských konvencí.

V uplynulých dvou desetiletích jsme byli svědky několika dalších konfliktů, které probíhaly pod ideologií liberálního míru. Mezi nimi lze jmenovat konflikty v Srbsku, Kosovu, Afghánistánu a Iráku. A v budoucnosti by jich mohlo být více. Když ex-prezident USA George W. Bush ve svém State of the Union projevu představil 29. ledna 2002 svou „Osu zla“, označující Írán, Irák a Severní Koreu, naznačil, kde by se mohly odehrávat intervence v budoucnu.

Otázka legitimity takových konfliktů však zůstává nezodpovězená. Jaké právo má jakýkoli hráč v mezinárodních vztazích prosazovat svou vizi preferovaného světového řádu? Odpověď pro veřejnost byla formulována jako nezbytnost šíření demokracie a zajištění bezpečnosti (BUSH 2003). Ale i pokud bychom a priori přijali myšlenku, že šířená ideologie je jediná správná a že její šíření je samo o sobě správné, ne všichni věří, že toto je skutečným cílem. Jeden pohled tvrdí, že tyto intervence jsou podstupovány pod teleologickou vizí světového míru, vývoje, dominace Západu a transcendentální potřeby usilování o univerzální dobro. Určité ideologické pozadí je bezpochyby přítomné, ale byli to Hardt & Negri (HARDT, NEGRI 2006), kteří formulovali nepříjemnou myšlenku, že začínající globální válka se stala zápasem o neomezenou kontrolu a moc, v zájmu zajištění společenské a ekonomické nadvlády. A je to právě tento pohled vycházející z realistického směru chápání mezinárodních vztahů, který se v mnoha ohledech jeví být smysluplnějším.

Je zde ale ještě jedna námitka. Pro foucaultovské kritiky typu Jabriho policy liberálního míru implikuje nekončící válku. Takové spojování liberálního míru a nekončící války se sice může jevit jako kontradiktorní, oxymóron ve své podstatě, ale jeho implicitní odmítnutí by bylo neprozíravé, neboť není obtížné porozumět argumentu, že když se anihilace protivníka stává cílem, ač tento nemusí být explicitně či veřejně stanoven, žádná válka nemůže být skončena, dokud tento cíl není naplněn, u kterékoli ze soupeřících stran. Ale jak jsme dříve konstatovali, když je nepřítel nejasný, skrytý, roztříštěný a nebojující na tradičních válečných polích, tento cíl může být, a toto se stává čím dále tím více evidentním, nemožným nebo velice obtížně dosažitelným.

Takový pohled na nepřítele mívá za následek jeho „globalizaci“. Toto se dle Devjiho stalo v případě Al-Kájdy (DEVJI 2005). Ačkoli tato organizace měla a stále má značně omezené prostředky, její povaha a cíle, jež jsou neomezené a univerzální, jí dávají globální dimenzi. A tak jsou její boj a ambice rovněž univerzální. A otázka zůstává stejnou: jak bojovat proti takovému protivníkovi? A je-li viděn jako nepřítel, jak může být poražen bez anihilace? Odpověď je zjevná – nemůže.

Pokud se tedy Schmitt nemýlil, hodláme-li i nadále prosazovat doktrínu liberálního míru, která nepochybně vede ke konfliktům, které jsou bojovány na globální úrovni, leží před námi nekonečný boj proti nepříteli, který nemůže být zničen kvůli své nejasnosti, disperzi a univerzalitě. Ve shodě se Schmittovou koncepcí přítele a nepřítele i Foucaultův biopolitický pohled dochází k závěru, že v takovém konfliktu nelze zvítězit, a tudíž jej ani ukončit. Konflikt vyvolaný doktrínou liberálního míru je tak nekonečný.

Konec národních států

Aplikace liberálního míru musela být po konci studené války odložena kvůli závažným rozdílům mezi jednotlivými částmi světa. Heterogenní kultury, zvyky, filosofie, způsoby myšlení, rozdílné historie, jazyky, náboženství a mnohé jiné faktory se staly překážkou ve snaze o vytvoření univerzálního, globálního světa, který je klíčem k realizaci liberálního míru.

Dnes jsme svědky dvou hlavních způsobů, jak se vyrovnat s těmito překážkami. Jedním je doktrína multikulturalismu. Myšlenka, že všechny kultury si jsou rovné, že mezi nimi není rozdílu. Klíčem k její aplikaci je boj o přizpůsobení se rozdílnostem, skrze, kromě jiného, vytvoření globální kultury a spojení všech kultur do jediné univerzální. Druhým je ambice zničit ty kultury, zastupované národními státy, které odmítají přijmout kulturu, kterou západní civilizace považuje za správnou.

Usilování o liberální mír má však ještě jeden zásadní důsledek. Předpokládá válku a to válku globální. Byli to Hardt & Negri (HARDT, NEGRI 2006), kdo se nezdráhali odhalit, že tato už započatá válka, která má být bojována, respektive už v určitém smyslu probíhá, je válkou na globální úrovni a musí být chápána jako imperiální občanská válka, opomínající existenci národních států. Tyto mají být krok za krokem marginalizovány do postupné eliminace. S tímto pokračujícím procesem, bez náhlých změn, které byly v minulosti semeništěm revolucí, jak správně předpověděl Edmund Burke (BURKE 1997), budou národní státy dekonstruovány stejným způsobem, jakým byly vytvořeny po dvojici světových válek.

Riziko plynoucí z rozpuštění národních států je však nedozírné a spočívá zejména ve ztrátě odpovědnosti. Zatímco tradiční chápání moderní demokracie je zakotveno na postoji, že lid je zdrojem veškeré moci a že lid si volí své zástupce, tedy pojetí stavící na ideách Hobbse (HOBBES 2009), Locka (LOCKE 1984) či Rousseaua (ROUSSEAU 2002), nová policy volené zástupce zbavuje odpovědnosti. Již neodpovídají za své činy, neboť se ztrátou národní suverenity – která je součástí této nové policy – nemohou být voláni k odpovědnosti za své skutky a za svou práci. S unifikací a globalizací světa a klíčovou rolí, kterou hrají nikým nevolené světové organizace, je reálná moc domácích politických reprezentantů velmi slabá, neboť exekutivní, legislativní a soudní moci, a tedy celý rozhodovací proces, mají být posunuty na nadnárodní úroveň. Tato tendence k potlačování státní suverenity je evidentní při kvalitativní analýze současných integračních procesů. Posledním úspěchem v tomto smyslu je ratifikace Lisabonské smlouvy členskými státy Evropské unie. Jinými příklady jsou otázky, jejichž problematika je dnes řešena na nadnárodní úrovni, ať už je to globální oteplování, světová chudoba, šíření viru HIV či další.

Domácí politici následkem těchto skutečností již nemohou být žádáni, aby konali skutky, které jsou od nich očekávány a kvůli jejichž provádění byli zvoleni. Otázka skrývající se v pozadí tohoto všeho by nicméně mohla znít – není tento stav tím, co politici skutečně chtějí, být oproštěni od odpovědnosti a zbavovat se jí delegováním do vyšších struktur? Ať tak či onak, dnes již nemají možnost volby, taková kooperace je v současnosti nevyhnutelnou daností.

Závěr

Má kdokoli nebo cokoli právo narušovat svobodu cizího subjektu? Máme toto právo my? Co když demokracie není oním vysněným konečným systémem, jak si jej představoval Fukuyama, a jak si jej představují mnozí další? Co když měl pravdu Hegel? Co když je demokracie jen dalším vývojovým stupněm k nejlepšímu systému? Nebo měl pravdu Aristoteles, že nejlepší systém závisí od podmínek dané polis a nelze jej definovat absolutně? Co když jsme to my, kdo se mýlíme, a nejlepší systém leží jinde nebo dosud nebyl nalezen? A pokud demokracie je nejlepším a konečným systémem, máme právo narušovat plynulý vývoj jiných civilizací k ní? Mohou k ní vůbec dojít, a je to žádoucí? Jsou revoluční kroky cestou ke stabilitě, nebo měl pravdu velikán konzervatismu Oakeshott, se svou ideou udržování se na moři a nevplouvání do přístavů?

Naše pojetí demokracie je z dějinného hlediska staré jen pár chvil. A je všude jiné. Tocquevillova Amerika je jiná než Aronova Francie a Británie Stuarta-Milla. Jak rozsoudit takový spor? Jak lze, bez ujasnění těchto otázek, prosazovat jakoukoli doktrínu? Vždyť šíření demokracie implikuje jistotu o její konečnosti a statusu nejlepšího systému. Otázka, vede-li doktrína liberálního míru k nekončící globální válce, je bezpochyby zásadní a tento text dochází k závěru, že ano. Ale zodpovězení otázek týkajících se šířitelnosti konkrétních politik považuje za klíčovější.

Zdroje

AKVINSKÝ, Tomáš. O pravdě. Praha : Krystal OP, 2003.
ARISTOTELES. Politika. Jan Laichter : Praha, 1939.
ARON, Raymond. Demokracie a totalitarismus. Brno : Atlantis, 1998.
AUGUSTIN. O milosti a svobodném rozhodování:Odpověď Simplicianovi. Praha : Krystal OP, 2000.
BURKE, Edmund. Úvahy nad revolucí ve Francii. Praha : CDK, 1997.
BUSH, George W. Address Before a Joint Session of the Congress on the State of the Union. Santa Barbara : Gerhard-Peters, The American Presidency Project. online text.
CLAUSEWITZ, Carl von. O válce. Praha : Academia, 2008.
DAHRENDORF, Ralf. Hledání nového řádu : přednášky o politice svobody v 21. století. Praha : Paseka, 2007.
DEVJI, Faisal. Landscapes of the Jihad:Militancy, Morality, Modernity. London : Hurst, 2005.
FOUCAULT, Michel. Zrození biopolitiky. Brno : CDK, 2009.
FRIEDMAN, Thomas L. Svět je plochý:Stručné dějiny jedenadvacátého století. Praha : Academia, 2007.
FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha : Rybka Publishers, 2002.
HABERMAS, Jürgen. Strukturální přeměna veřejnosti : zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha : Filosofia, 2000.
HARDT, NEGRI. Michael, Antonio. Multitude: War and Democracy in the Age of Empire. London : Penguin, 2006.
HAYEK, Friedrich August. Cesta do otroctví. Brno : Barrister&Principal, 2008.
HELD, David. Democracy and the Global Order: From the Modern State to Cosmopolitan Governance. Palo Alto : Stanford University Press, 1996.
HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha : Oikoymenh, 2009.
CHANDLER, David. War Without End(s): Grounding the Discourse of `Global War'. Security Dialogue. 2009, vol. 40. s. 243–262.
KANT, Immanuel. K věčnému míru. O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Praha : Oikoymenh, 1999.
KIERKEGAARD, Søren. Z deníků a papírů. Brno : CDK, 2010.
LOCKE, John. Esej o lidském rozumu. Praha : Svoboda, 1984.
MAC GINTY, Roger. The Liberal Peace and Post-War Reconstruction: Myth Or Reality? London : Taylor and Francis, 2009.
MISES, Ludwig von. Lidské jednání : pojednání o ekonomii. Praha : Liberální institut, 2006.
NIETZSCHE, Friedrich. Tak pravil Friedrich Nietzsche. Olomouc : Olomouc, 2001.
OAKESHOTT, Michael. The Voice of Liberal Learning. New Haven : Yale University Press, 1989.
OWEN, John M. Liberal Peace, Liberal War. USA : Cornell University Press, 1997.
ROTHBARD, Murray N. Etika svobody. Praha : Liberální institut, 2009.
ROUSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, 2002.
SCHMITT, Carl. Pojem politična. Brno, Praha : CDK, Oikoymenh, 2007.
SMITH, Adam. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha : Liberální institut, 2001.
TAYLOR, Charles. Multikulturalismus: Zkoumání politiky uznání. Praha : Filosofia, 2002.
TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe.

Autor je studentem Politologie a Mediálních studií na Univerzitě Karlově.

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

S podporou International Institute of Political Science v Brně