Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

K základům společenskovědní reflexe o státu

Článek je přepracovanou částí diplomové práce obhájené na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně v červnu roku 2007.

 

Povaha státní moci a její vztah ke společnosti patřily mezi hlavní témata klasické sociologie 19. a začátku 20. století. Zvláště neosobní a veřejný charakter právně regulované státní moci vyvolal diskusi o neutralitě či stranickosti této moci. Otázkou bylo, zda by měl být moderní stát chápán jako prospěšný pro společnost, či naopak jako parasitická, odcizující a v konečném důsledku rušivá síla (King 1986: 51). Z představitelů tzv. „svaté sociologické trojice“ měl na stát nejpříznivější pohled Émile Durkheim, kdežto radikální kritiku státu předvedl Karel Marx; pohled Maxe Webera pak byl ambivalentní. Na tyto tři klasiky se nicméně podívám z jiné perspektivy a prvotním záměrem tohoto textu tak bude ukázat, do jaké míry byli tito autoři schopni vzít do úvahy historicitu státu, a překonat tak tradici evolucionismu, který byl dominantní v sociálních vědách konce 19. století. Východiskem této práce bude syntéza, již ve svém díle Sociologie státu (Sociologie de l’Etat), které se stalo alespoň ve francouzském prostředí klasickým a které ovlivnilo velké množství dalších studií,1 provedli francouzští politologové Bertrand Badie a Pierre Birnbaum. Cílem práce bude představení koncepcí státu sociologických klasiků a naznačení dalšího vývoje v sociologii. Tento další vývoj bude nicméně naznačen jen ve zkratce, protože tuto práci je nutno chápat jen jako úvod k dalším textům, které by o tomto tématu měly následovat.

1. Karel Marx

U Karla Marxe můžeme najít dva pohledy na stát (Badie, Birnbaum 1982: 16n.). Podle prvního pohledu (1), na kterém je postaven i vulgární marxismus, je ekonomická struktura společnosti základnou, na které je postavena právní a politická nadstavba, a tedy i stát. Druhý pohled (2) je pak heuristicky daleko slibnější: státy nabývají v různých společnostech různých forem, a proto je nezbytné studovat vztahy mezi různými formami státu a různými formami ekonomických struktur společnosti.

Druhý pohled najdeme např. v určitých pasážích Kritiky Gothajského programu (resp. v Poznámkách k programu německé dělnické strany). Tam Marx dokonce říká, že se dnešní stát, ačkoliv vždy stojí na půdě moderní buržoazní společnosti, mění s hranicemi země, neboť je jiný v pruskoněmecké říši než ve Švýcarsku, v Anglii, či Spojených státech (Marx 1977b: 26). Marx se ukazuje být velice citlivý, když zkoumá případy Spojených států amerických a Pruska, k důsledkům feudalismu pro formaci jednotlivých typů státu, čímž předjímá jedno z hlavních témat současné sociologie státu. Ve Spojených státech vedla absence feudálního období k přímému podřízení státu občanské společnosti, a tedy i buržoazii, kdežto feudální minulost Pruska vysvětluje skutečnost, že se stát nestal nástrojem buržoazie, ale naopak si nárokuje nezávislost. Tato nezávislost státu se podle Marxe zakládá na byrokracii a silném vojenském a policejním aparátu.

Marxovy dva pohledy na stát se projevují také při jeho analýze bonapartismu (Marx 1960). Podobně jako v Prusku, i ve Francii se stát stal natolik silným, že získal kompletní nezávislost na buržoazní společnosti. Většina komentátorů Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta se domnívá, že tato nezávislost státu představuje pro samotného Marxe plod zcela výjimečné situace provizorní rovnováhy mezi antagonistickými sociálními skupinami a přechodným neúspěchem vládnoucí třídy ustavit společenskou hegemonii. S tím ovšem nesouhlasí Badie s Birnbaumem, podle kterých Marxovy texty ukazují historický charakter nezávislosti státu, která se neomezuje na přechodné období bonapartismu. V této perspektivě by měla být nezávislost státu pochopena jako obecný výsledek procesu diferenciace, která se udála v určitých společnostech během feudalismu (Badie, Birnbaum 1982: 23).

Zcela zvláštním textem je pak Německá ideologie (Marx 1958), ve které se dokonce objevuje intuitivní idea, že je to dělba práce a ne soukromé vlastnictví, co umožňuje pochopit vznik státu. Ta podmiňuje jak utváření sociálních tříd, tak utváření samotného státu. Dělbu práce Marx nicméně tvrdě odsuzuje, protože vede podle jeho názoru k diferenciaci struktur, a tak zabraňuje smíření společnosti se sebou samou i ustavení nového typu komunity (Badie, Birnbaum 1982: 24). Proto se i diferencovaný stát jeví Marxovi jako dysfunkční, ba dokonce o francouzské výkonné moci mluví jako o „strašném cizopasném tělesu“, které jako síť obepíná tělo francouzské společnosti a ucpává jí všechny póry (Marx 1960: 227).

I v jiných pracích o Francii se Marx opět přimyká ke svému prvnímu modelu, protože stát je podle jeho názoru zcela v rukou dominantních tříd (např. v Občanské válce ve Francii – viz Marx 1977a). Také když pokračuje dál ve své analýze bonapartismu, vrací se k redukcionis­tickému přístupu ke státu. Stát je jím analyzován jako servilní nástroj nejmocnějších socioekonomických sil a teze o reálné nezávislosti státu na občanské společnosti a buržoazii již nejsou brány v potaz. Tento redukcionistický pohled vede podle Badieho s Birnbaumem logicky k evolucionis­tické koncepci historie státu. Stát je zbaven veškeré své historicity a sleduje jen osud kapitalistické společnosti. Formuje se a rozvíjí jen podle imperativů kapitálu.

2. Émile Durkheim

Pokud nebudeme brát v potaz mohutný proud interpretativní sociologie, můžeme v sociologii vydělit dvě základní paradigmata, která se snaží odpovědět na to, jak je možný řád ve společnosti. Podle konsensuálních teorií je v základu sociálního řádu nepsaná úmluva, podle níž se lidé zavazují, že budou dodržovat pravidla umožňující jim vzájemné soužití. Teorie konfliktu pak stojí na tom, že jakákoliv forma lidského soužití vyhovuje vždy jen části zúčastněných (Keller 1997: 87n.). Zatímco Marx patří k zakládajícím postavám teorie konfliktu, Durkheima jakožto hlasatele pokojných a stabilních průmyslových společností můžeme chápat jako předchůdce konsensuální sociologie. Durkheim provádí svou analýzu rozvoje průmyslových společností pod optikou rostoucí dělby práce. Je to právě dělba práce, která je podle něj schopna vysvětlit sama o sobě transformaci sociálních systémů.

Durkheim byl v tomto ohledu hluboce ovlivněn organicistickými koncepcemi 19. století,2 kte­ré viděly v dělbě práce vysvětlující princip historie společností. Na rozdíl od tradicionalistů 19. století Durkheim nevidí v negativním světle transformaci historických struktur, jež narušuje domněle přirozenou dělbu práce. Radikální změny dělby práce podle něj implikují zrod nových struktur, tj. i objevení se moderního státu (Badie, Birnbaum 1982: 28). Čím více se společnosti rozvíjejí, tím více se rozvíjí i stát a jeho funkce se stávají početnějšími. Durkheim tak ještě méně než Marx uznává různorodost procesů centralizace politiky, a tak se mu politická centralizace a konstrukce státu jeví jako identické procesy. Jak ovšem ukazují Badie s Birnbaumem, v určitých vzácných momentech (např. když se ptá po specificích federací) nabízí Durkheim i méně lineární perspektivu, když prohlašuje, že státy nemají všude stejnou povahu, či že historie může sociologii státu nabídnout užitečné indikátory. Tento neevolucionistický přístup můžeme postavit do kontrastu s jeho koncepcí dělby práce (Badie, Birnbaum 1982: 30), z níž stát, jeho velikost a funkce má přímo vyplývat (srov. Giddens 1998: 17).

V knize Společenská dělba práce je východiskem Durkheimovy úvahy o státu debata o působení společnosti na smluvní vztahy. Všude tam, kde existuje smlouva, je podrobena reglementaci, jež je dílem společnosti. Regulující působení společnosti pak předpokládá existenci určitého centrálního orgánu. Zdrojem tohoto regulačního působení je stát, jež je sám regulován principy správního práva. Správní právo označuje soubor pravidel, jež stanoví nejprve funkce a vztahy centrálního orgánu, dále funkce orgánů, které jsou mu bezprostředně podřízeny, jejich vzájemné vztahy a jejich poměr k neorganizovaným funkcím společnosti (Durkheim 2004: 186). Správní právo je tak přímým indikátorem rozvoje společnosti i státu. Dále Durkheim tematizuje historii státu pod zorným úhlem centralizace, kdy stát rozšiřuje postupně v daném území stále hustší a komplexnější síť svých úřadů, které nahrazují či si přivlastňují místní orgány. Rostoucí moc státu není v této optice považována vůbec za nějaký nezdravý jev, protože vyplývá ze samotné struktury společnosti.

Jako dva hlavní atributy každého opravdového státu můžeme označit rozvoj správního práva a boj ve prospěch „laïcité“ (Badie, Birnbaum 1982: 32). Stát totiž umenšuje působení skupin nad jednotlivci (např. církví), neboť je od jejich moci osvobozuje. Durkheim tak dochází k paradoxnímu závěru, že čím je stát silnější, tím více je individuum respektováno. Funkce státu mohou růst, aniž by to ohrozilo nezávislost individuí, protože aktivita státu spočívá v osvobozování jednotlivce (Durkheim 1998: 196). Konstrukce státu proto implikuje emancipaci občanů, kteří unikají přináležitosti k místním komunitám a poručnictví církve. Silný stát si pro zvládání svých úkolů vytváří byrokracii (tj. skupiny úředníků jednajících podle obecného zájmu), která se staví do pozice nad společností, tzn. nad všechny kasty, třídy, korporace a ekonomické společnosti sledující jen své partikulární cíle.

Přesto u Durkheima najdeme i kousek marxistické a tocquevillovské inspirace (Badie, Birnbaum 1982: 34nn.): příliš rychlý růst státu může vést k tomu, že se stát pokusí získat nadvládu nad občanskou společností. V návaznosti na Tocquevilla může despotismus státu nalézt svůj původ ve zrodu masové atomizované společnosti, ve které žádné primární a zprostředkující skupiny neomezují moc státu. Dělba práce tedy nemusí vést nutně k funkčnímu státu, ale moderní společnosti mohou zakusit též patologický rozvoj. U Marxe je zdrojem této patologie státu soukromé vlastnictví výrobních prostředků, u Durkheima vychází z problémů společenské dělby práce ve společnostech, které nejsou schopny překonat „dědičné“ předávání „kapitálu“ z generace na generaci. V těchto společnostech není práce rozdělována podle rozdílných schopností, a tak jedinec nežije v souladu se svou funkcí. Organická solidarita nicméně povede k tomu, že se tyto nespravedlnosti stanou stále méně ospravedlnitelné.

Podle Badieho s Birnbaumem nebyl Durkheim stejně jako Marx schopen překonat evolucionistickou vizi historie, která vede neodvratně k redukcionistické představě státu. To se projevuje při jeho analýze dysfunkčního vývoje, který je vysvětlován určitým typem společenské infrastruktury, a jakýkoliv odkaz na historickou trajektorii vlastní dané společnosti v Durkheimově analýze chybí.

3. Max Weber

Na rozdíl od Marxe i Durkheima je stát zcela zásadním pojmem v teoretické konstrukci Maxe Webera. Weberovo dílo můžeme považovat za opravdový počátek moderní politické sociologie; a také definice mnohých klasických sociologických termínů (panství, autorita, či moc) vychází z díla Maxe Webera. Politika jím není vysvětlována odkazem na výrobní vztahy či dělbu práce, ale nachází své vlastní determinanty. Weber rekonstruuje historii společností ve světle způsobu transformace jejich způsobů vládnutí. Podle Badieho s Birnbaumem je prvním společenskovědním autorem, který systematickým způsobem využívá historický materiál. Kvůli tomu je schopen vytvářet nosné typologie, z nichž nejznámější je jeho typologie tří druhů panství (Weber 1978: 212–301). Ke konstrukci státu došlo podle Webera s ustavením legálního typu panství, které se vymezuje vůči patrimoniální moci pána. Zatímco v patrimonialismu spočívaly vztahy závislosti na loajalitě a věrnosti, legální druh panství se pojí s rozvojem byrokratické správy.

Stát můžeme definovat jako stálou politickou organizaci, jejíž administrativa si úspěšně nárokuje monopol na legitimní použití síly při vynucování pořádku (Weber 1978: 54).3 Klíčové nástroje moderního státu jsou tak podle Webera legitimita násilí a administrativa. Na konci feudalismu dochází ke koncentraci vojenské moci, protože stát dosáhl toho, že byla vyvlastněna soukromá a nezávislá ohniska moci. Stát se odděluje od společnosti, diferencuje se a institucionalizuje se, což koreluje s koncem patrimonialismu. Dalším faktorem umožňujícím zrod státu je moderní „monetární ekonomika“, která je podle Webera nezbytná, aby mohl být vyplácen pravidelný plat státním zaměstnancům. Instituce státu tedy závisí na jistém typu ekonomiky, na druhou stranu kapitalismus vyžaduje byrokracii, a proto se podle Webera stát, byrokracie a kapitalismus rozvíjejí ruku v ruce.

Weberova analýza byrokracie je velice podobná analýze Durkheimově, protože u něj rozvoj byrokracie vychází také z rostoucí dělby práce. Na rozdíl od Durkheima se ale Weber snaží zdůraznit specifičnost západního státu jakožto politického fenoménu, protože stát vychází ze zvláštností procesu diferenciace, který je vlastní západnímu světu (Badie, Birnbaum 1982: 44). Přesto je ale Weberova koncepce evolucionistická, protože historický vývoj vede nakonec ke státu a k jeho privilegovanému nástroji – byrokracii. Byrokracie ztělesňuje rozvoj univerzalistické struktury, která umožňuje státu jednat ve prospěch společenského celku. Zároveň ničí tradiční typy panství, a tak představuje obecný pokrok racionalismu (srov. Weber 1978: 1002). Postweberovská sociologie byrokracie nicméně zdůraznila nedostatky tohoto modelu (srov. Keller 2001).

Na druhou stranu u Webera najdeme i zcela konkrétní historické analýzy pruské či ruské byrokracie, které se odklánějí od ideálního typu byrokracie, vypracovaného v díle Ekonomika a společnost (Badie, Birnbaum 1982: 44). V případě Německa Weber zdůraznil téměř absolutní moc junkerů, kteří znemožnili osamostatnění byrokracie od vlastnických vztahů. Nadvláda junkerů po dlouhou dobu též znemožňovala rozmach buržoazie, kapitalismu, či institucionalizaci byrokracie. Podobně jako v Německu byl také v Rusku absolutistický režim nevhodný pro etablování nezávislé byrokracie i pro rozvoj kapitalismu. Weber též musí připustit, že ne každý velký stát má velký byrokratický aparát, protože např. Anglie žádnou velkou byrokratizaci nepoznala.

Můžeme tedy uzavřít, že také u Maxe Webera se objevují ony dva základní pohledy na stát, z nichž jeden je ještě zakotven v evolucionistické tradici, zatímco druhý je daleko citlivější k pluralitě možných modelů společensko-politického uspořádání. V další části bych rád krátce naznačil další vývoj, ke kterému došlo v sociologii, především skutečnost, že došlo ke vzniku samostatné subdisciplíny, tzv. historické sociologie, protože bylo nezbytné vzít daleko více v potaz historickou dimenzi při zkoumání geneze a vývoje státu.

4. Historická sociologie jako příklad celostního výzkumu

U sociologických klasiků a především u Maxe Webera jsme našli první společenskovědní reflexe nad povahou státu. Všem těmto autorům byl vlastní určitý celostní pohled, který má ovšem svá úskalí a rizika. Díky nebezpečí příliš velkých redukcí a nepřesných zobecnění bývá tento celostní pohled často přijímán s určitou skepsí a nedůvěrou. Zajímavým způsobem se k této problematice vyjadřuje francouzský filosof Marcel Gauchet, který si dobře uvědomuje nebezpečí a nejistoty doprovázející takovýto letecký pohled na dějiny.4 V tomto kontextu Gauchet mluví o tom, že přišla chvíle dvojího přezkoumání (Gauchet 2004: 20n.): na jedné straně je třeba přehodnotit ty filozofy, kteří se domnívali, že nás zbavili klamného vidění historie, vyvedli z léček čistého rozumu i ochránili před iluzí celistvého vidění. Na druhé straně ale musíme též přezkoumat současnou praxi věd o člověku i intelektuálně slepé uličky, do nichž zabloudila právě ve snaze naplnit ideál pozitivní znalosti. Stále větší specializace jednotlivých oborů vede ke kumulaci dílčích poznatků nemajících nějakou větší důležitost. Podle Gaucheta je nezbytné s využitím poznatků speciálních věd navázat na spekulativní a celostní tradici; i důvěrně známé věci se totiž ukáží v novém světle s jiným, neobvyklým úhlem pohledu, při srovnání, v dlouhodobé perspektivě, zatímco máme-li něco uzavřeno a „zaškatulkováno“, zdá se nám jako samozřejmé a jediné možné i to, co bychom měli podrobit řadě otázek (Gauchet 2004: 20).

Důležité je především si uvědomit historickou dimenzi problému. Podle francouzského politologa Bertranda Badieho je totiž stejně tak nezbytné konfrontovat abstraktní sociálně-vědní termíny s historií, tj. s procesy, které vedly ke vzniku reality, k jejímuž uchopení tyto termíny slouží. V této perspektivě se pak hypotéza o univerzální modernitě odvozené ze zkušenosti západního světa jeví jako neudržitelná. Badie proto volá po nové epistemologii, která by byla schopna smířit sociologickou analýzu s neúprosnou kritikou univerzality konceptů, s konstrukcí modelů a obnovou individualizujících poznatků (Badie: 1997: 9). Znovuobjevení kulturní plurality je podle něj velkou vymožeností současné kritické sociologie, zároveň ale nesmí sklouznout do absolutního kulturalismu a totálního relativismu. Prostě respekt k historickým trajektoriím rozvoje nemusí vést v žádném případě k opuštění konceptu politické modernity. Za nejdůležitější považuje Badie rozchod s tradicí evolucionismu, která podle jeho názoru negativně ovlivnila sociologické myšlení o státu, ba dokonce způsobila jeho nezdar, přestože se od 60. let s funkcionalismem dostaly analýzy státu v souvislosti s rozvojem tzv. sociálního státu do centra zájmu (Badie, Birnbaum 1982: 49nn.).

Ve funkcionalis­tické sociologii byl (sociální) stát chápán jako výsledek několika souvisejících procesů (diferenciace sociálních struktur, jejich autonomizace, univerzalizace a v neposlední řadě též institucionalizace procedur vycházejících z těchto změn a podmiňujících zároveň jejich realizaci) politického rozvoje společnosti (Badie, Birnbaum 1982: 52). V sociologii Talcotta Parsonse, jehož funkcionalismus byl silně ovlivněn Durkheimem, se stát jeví jako nejdokonalejší forma politického systému, která je nadána určitým počtem jedinečných kvalit (funkčnost státu, jeho charakter právního a demokratického státu). Stát představuje jediné racionální a univerzální řešení problémů moderní společnosti. Stát je neoddělitelný od socioekonomického rozvoje a prosazuje se všude jakožto vyústění racionalizace sociálních systémů. Funkcionalistické analýzy mají ale bohužel tendenci negovat práce historiků, kteří zdůraznili důležitost feudalismu a následné transformace socioekonomických struktur pro vysvětlení zrodu státu. Stát se Badiemu s Birnbaumem jeví daleko spíše jako zvláštní řešení jedné partikulární krize západní historie, a to krize feudalismu. Proto jej definují jako postfeudální verzi univerzálního procesu centralizace politických struktur.

Funkcionalistická analýza aplikuje koncept státu na všechny myslitelné politické systémy, čímž tento koncept ztrácí jakoukoliv heuristickou hodnotu. To nás vede k přijetí historické perspektivy, která umožňuje překročit nedostatky funkcionalistické analýzy. Jako stát je v této sociologii označována poslední etapa procesu centralizace politických struktur, což není příliš vhodné, protože i v klasické sociologické teorii je stát odlišován od pojmu politického centra (Badie, Birnbaum 1982: 7). Stát prostě musí být definován s větším zohledněním rozdílů v jedinečných cestách politického rozvoje. Pro lepší pochopení státu je proto nezbytné integrovat do sociálních věd historické výzkumy, což vedlo ke vzniku specifické subdisciplíny politické sociologie: historické sociologie, k jejímuž prvnímu většímu rozvoji došlo během 70. let.

V rámci historické sociologie můžeme rozlišovat mezi třemi typy teorií (Tilly 1975 cit. dle Leca 1999: 82n.). Rozvojové teorie (1) nabízejí modelový typ politické transformace, které se dotýkají všech sociálních jednotek určitého druhu. Patří sem např. teorie krizí a posloupností politického vývoje L. Pye a G. Almonda. Funkční teorie (2) pak nespecifikují procesy národního formování, ale vyjmenovávají to, co musí existovat, aby se objevily národní státy. Příkladem je Gellnerova teorie nacionalismu. Historické teorie (3) konečně odvozují objevení se zvláštní jednotky od jejího vztahu s historickou transformací, která zasahuje svět. Tyto teorie jsou víceméně inspirované Tocquevillem.

Další vývoj historické sociologie byl natolik komplexní, že v rámci tohoto článku není možné zmíněné teorie alespoň v krátkosti představit. Debata, která se v rámci této subdisciplíny sociologie rozvinula, je nicméně natolik zajímavá, že si žádá rozsáhlejší představení hlavních autorů, kteří svými příspěvky do této debaty přispěli. Protože v českém prostředí nějaký přehled a hlubší představení těchto teorií absentuje, rád bych se o to v následujících článcích pokusil.

Literatura

  • Badie, Bertrand, Birnbaum, Pierre 1982. Sociologie de l’État. Paris: Grasset.
  • Badie, Bertrand 1992. L’État importé. Paris: Fayard.
  • Badie, Bertrand 1997. Les deux États. Pouvoir et société en Occident et en terre d’Islam. Paris: Fayard.
  • Bayart, Jean-François 1996. „L’historicité de l’État importé.“ Les Cahiers du CERI, 15, 44p.
  • Durkheim, Émile 1998. Selected Writings. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Durkheim, Émile 2004. Společenská dělba práce. Brno: CDK.
  • Gauchet, Marcel 2004. Odkouzlení světa. Brno: CDK.
  • Giddens, Anthony 1998. „Introduction. Durkheim writings in sociology and social philosophy.“ In: Émile Durkheim: Selected Writings. Cambridge: Cambridge University Press, 1–50.
  • Keller, Jan 1997. Úvod do sociologie. Praha: SLON.
  • Keller, Jan 2001. Sociologie byrokracie a organizace. Praha: SLON.
  • Keller, Jan 2005. Dějiny klasické sociologie. Praha. SLON.
  • King, Roger 1986. The State in Modern Society. Chatham: Chatham House Publishers.
  • Leca, Jean 1999. „Politická teória.“ In: Rozprava o politickej vede 1. Politická veda jako společenská veda. Politický poriadok. Eds. Madeleine Grawitzová a Jean Leca. Prešov: KM-Systém, 37–149.
  • Leandrová, Anna 2005. „Bertrand Badie: mění kulturní diverzita mezinárodní vztahy?“ In: Budoucnost mezinárodních vztahů. Eds. Iver B. Neumann a Ole Waever. Brno: Barrister & Principal, 163–189.
  • Marx, Karel 1958. „Německá ideologie.“ In: Karel Marx, Bedřich Engels: Spisy 3. Praha: SNPL, 23–551.
  • Marx, Karel 1960. „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“. In: Karel Marx, Bedřich Engels: Spisy 8. Praha: SNPL, 137–238.
  • Marx, Karel 1977a. „Občanská válka ve Francii.“ In: Karel Marx, Bedřich Engels: Vybrané spisy 3. Praha: Svoboda, 329–382.
  • Marx, Karel 1977b. „Kritika Gothajského programu.“ In: Karel Marx, Bedřich Engels: Vybrané spisy 4. Praha: Svoboda, 7–31.
  • Tilly, Charles 1975. „Western State-Making and Theories of Political Transformation.“ In: The Formation of National States in Western Europe. Ed. Charles Tilly. Princeton: Princeton University Press, 601–638.
  • Weber, Max 1978. Economy and Society. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press.
  • Weber, Max 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH.

Autor je studentem politologie a práva na Masarykově univerzitě
a redaktorem časopisu Global Politics.

Poznámky pod čarou

  1. Srov. Badie, Birnbaum 1982: 15–48. Z této knihy se největšího propracování dostalo myšlence rozšíření státu mimo oblast jeho vzniku. Tato difúze vedla v těchto společnostech ke vzniku hybridních politických režimů (Badie, Birnbaum 1982: 160). Bertrand Badie nejprve srovnal radikální rozdíl v budování státu v islámském světě a na Západě (Badie 1997), aby zevšeobecnil tyto své poznatky a závěry na další nezápadní kultury, které rovněž importovaly politické praktiky, ideologie, institucionální role pro politické strany a pro administrativu (Leandrová 2005: 175). Badieho zájem o pozápadnění (occidentalisa­tion) světového pořádku pak Badieho vedl k vstupu do debaty mezinárodních vztahů. Věrohodnost Badieho přístupu byla nicméně napadena francouzským specialistou na Afriku Jean-Françoisem Bayartem (Bayart 1996).
  2. O vztahu Durkheima k organicismu (o jeho vlivu na Durkheima a jeho kritice organicistů), či Herbertu Spencerovi školám viz Keller 2005: 202n.
  3. Ve svém textu Politika jako povolání pak Weber definuje stát velice podobně, a to jako lidskou pospolitost, která si na určitém území – neboť území patří k jeho znakům – (s úspěchem) nárokuje monopol legitimní fyzické moci (Weber 1998: 247).
  4. Přesto se Gauchet pokouší na tento způsob uvažování o politice navázat, protože bez něj nepochopíme specifika evropské modernity. Proto Gauchet předkládá svůj projekt logicko-strukturálního pohledu na politické dějiny náboženství, které je důležitým faktorem pro pochopení našeho „laického“ pojímání reality světa a povahy společenského svazku. To vzniklo podle něj z převážné části v rámci náboženství, čerpalo z jeho podstaty a ne náhodou se rozvinulo jako projev jedné z jeho základních koncepcí (Gauchet 2004: 69).
blog comments powered by Disqus
Autor
Jiří Baroš
Rubrika
Články
Témata
, , , , , , ,
Publikováno
11. 6. 2008