Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Střídání stráží aneb čínské předání moci potřetí

Čínské střídání stráží je u konce. Proces generační výměny elit v čele nejlidnatější země světa, započatý v roce 2002 nástupem Hu Jing Taa do vedení Komunistické strany Číny, byl uzavřen, když tento politik, který loni usedl i do prezidentského křesla, převzal před necelými dvěma týdny od svého předchůdce Tiang-Ce-Mina i poslední z trojice klíčových úřadů, předsednictví Ústřední vojenské komise (ÚVK). Spolu s exprezidentem odchází z vedení orgánu, sloužícího jako nástroj politické kontroly armády, i velká část generace sedmdesátníků a osmdesátníků, kteří dominovali čínské politice posledních patnáct let.

Příchod nové garnitury čínských politiků vzbuzuje z pochopitelných důvodů na mezinárodní scéně velký zájem, paradoxně možná větší než v Číně samotné. Když do té doby nezpochybnitelný vůdce a ideolog čínského komunismu Tiang-Ce-Min před dvěma lety předal nejvyšší stranickou funkci nepříliš známému Hu Jing Taovi, vyvolalo to v zahraničí sice spíše pozitivní, v každém případě však opatrné reakce. Podobně jako před několika lety Vladimir Putin, i Hu Jing Tao se vynořil zdánlivě odnikud, vyzdvižen z onoho anonymního byrokratického zákulisí moci, aby nahradil odcházejícího vůdce. Na rozdíl od ruského prezidenta se však jeho nový čínský protějšek na svou roli připravoval již od počátku devadesátých let, kdy ho za potenciálního nástupce Tiang Ce Mina údajně označil již odstupující Teng Siao Pching. Mezitím prošel funkcemi místopředsedy Lidového revolučního shromáždění a místopředsedy ÚVK, a od roku 2002 bylo více méně jasné, že po předsednictví strany shromáždí ve svých rukou i zbývající dvě vrcholné funkce. Rychlost a důraznost, s níž Hu Jing Tao a tzv. Čtvrtá generace politiků kolem něho převzali otěže moci, je však přesto do jisté míra překvapivá. I po odchodu z vedení strany a státu byl Tiang Ce Min pokládán za nejvlivnějšího politika v zemi, a to jak pro vůdčí funkci v ÚVK, tak s ohledem na množství jeho spojenců, kteří tam i v dalších klíčových orgánech zůstávali. Jeho nabídka rezignace na předsednictví ÚVK, které měl vykonávat až do roku 2007, byla tak i přes údajné zdravotní důvody některými chápána jako politická hra, pokus o demonstraci jeho vlivu na Ústřední výbor, který o postu předsedy ÚVK rozhoduje. Především se však obecně očekávalo, že se exprezident pokusí přinejmenším o udržení nepřímého vlivu na chod ÚVK prosazením některých svých souputníků z Politbyra do jeho vedení. Pokud tomu tak skutečně bylo, připravil mu 198členný Ústřední výbor skutečný šok – prakticky všechny pozice v novém vedení ÚVK obsadili příslušníci Čtvrté generace a přívrženci Hu Jing Taa. Zdá se tedy, že éra Tiang Ce Mina, muže, který symbolizoval jednotu dravého kapitalismu a sociálního a politického konzervatismu, definitivně skončila, ačkoliv nelze očekávat, že zcela zmizí politického dění.

Bezprostřední otázkou pochopitelně je, co tato generační výměna znamená pro Čínu samotnou, a to jak v domácí, tak v zahraniční politice. Již před dvěma lety, kdy tento proces obměny začal, se rozpoutaly spekulace o novém kursu, který by mohl Hu Jing Tao nastolit; nicméně doposud je třeba dát za pravdu těm, kdo předpovídali spíše kosmetické změny, především v oblasti politických práv a svobod. Zřejmě nejjasnějším důkazem pomalého tání čínského ideologického ledovce je prezidentova nedávná řeč na veřejném stranickém zasedání, kdy po jeho slovech o možnosti zavedení určitých demokratických a kontrolních mechanismů do fungování strany ihned následovala poznámka, že „jak historie dokazuje, tupé následování západních politických vzorů by Čínu přivedlo do slepé uličky.“ Podobné rétorické výlety na půdu demokracie je tedy nutno vnímat s rezervou, vždyť „padesátileté fungování země prokázalo, že politický systém lidového shromáždění (…) odpovídá čínským specifickým podmínkám,“ jak uvedl prezident v témže projevu. Nejedná se tedy o nic převratného. Ačkoliv se ve vedení strany projevují určité náznaky vůle k postupné transformaci politického systému, zůstávají podřízeny primárnímu cíli, jímž je zachování vůdčí pozice Komunistické strany Číny.

Co se týče vystupování Číny na mezinárodní scéně, ani zde nelze v posledních dvou letech mluvit o zásadních rozdílech či dokonce o začátku nové éry. Zahraničněpoli­tickou doktrínu prezidenta Tiang Ce Mina je možné v obecné rovině charakterizovat třemi body – podporou agresivního hospodářského růstu a snahou o začlenění do světového systému volného obchodu, posílením a modernizací armády a snahou o co nejlepší vztahy s USA. Mezi konkrétními problémy stála na prvním místě pochopitelně otázka Tchajwanu, kde Tiang Ce Min pokračoval v politice „jedné Číny“. Při zběžném ohlédnutí můžeme konstatovat, že se čínská zahraniční politika o tytéž pilíře opírala i v posledních dvou letech.

Pokud lze po nástupu Hu Jing Taa do čela strany a státu identifikovat nějaký posun v čínské diplomacii, pak je determinován především vnějšími okolnostmi. Čína se proti své vůli stala klíčovým hráčem v severokorejské krizi, z níž může jen stěží vytěžit zahraničněpolitický kapitál a jedná se tak spíše o předčasný test vlivu Číny v jihovýchodní Asii a její schopnosti zvládnout roli regionální mocnosti. Přesto si v této souvislosti nelze nevšimnout určitého posunu v čínské zahraniční politice od důrazu na nadstandardní bilaterální vztahy s USA k orientaci i na jiné státy, především země EU. Jedná-li se o trvalý faktor či jde-li výhradně o momentální snahu zapojit do řešení korejské krize co nejširší okruh států, zůstává prozatím nezodpovězeno.

V souvislosti s urychleným nástupem Hu Jing Taa do čela ÚVK přesto vyvstává další otázka, a to ohledně budoucnost vztahů mezi civilní a vojenskou složkou moci. Armáda tradičně představuje jednu z opor komunistické moci v Číně, o to silnější po masakru na Náměstí nebeského klidu, kdy byla poprvé použita jako nástroj k řešení politické krize. Všichni dosavadní vůdci země měli vojenskou minulost a udržovali s armádou velmi dobré vztahy. Čtvrtá generace, narozená převážně ve čtyřicátých letech, se však již neskládá z veteránů „Dlouhého pochodu“, ale převážně z technokratů s civilní minulostí. Jejich podpora ze strany Lidově osvobozenecké armády, doposud štědře podporované Tiang Ce Minem, nemusí být proto samozřejmostí. Armáda, o níž se ještě před pěti lety říkalo, že si nemůže dovolit zaútočit na Tchajwan, protože tam své miliony vojáků ani nemá čím dopravit, nyní disponuje moderními balistickými raketami a novým sebevědomím. Navzdory zdánlivé jednotnosti komunistické Číny a vůdčí role Politbyra nelze armádu podceňovat, do čehož by spadalo například přílišné oteplení vztahů s Tchajwanem či jakýkoliv jiný krok zpět z již vydobytých pozic regionální mocnosti a hlavního kandidáta na příštího vyzyvatele globální hegemonie USA. Zároveň však není možné čínské armádě dovolit určovat zahraničněpoli­tickou agendu, neboť to by mohlo vést k eskalaci konfliktu s Tchajwanem či dokonce přímému angažmá na Korejském poloostrově, tedy v každém případě ke střetu s USA. Jak se zdá, i Hu Jing Tao si je těchto rizik vědom, neboť jeho prvním krokem po nástupu do čela ÚVK byly výrazné změny v generálním štábu a nahrazení starších členů generality příslušníky své generace, což přinejmenším na této úrovni odstraňuje hrozící generační asymetrii mezi civilní a vojenskou složkou moci. Na důsledky těchto kroků i samotného nástupu politiků Čtvrté generace pro nejlidnatější zemi světa a její vystupování na mezinárodní scéně si, jak už to u velkých změn bývá, musíme počkat.

Poznámky pod čarou

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Nešpor
Rubrika
Články
Témata
,
Publikováno
3. 10. 2004