Téměř každé vrcholné zasedání hodnotí samo sebe jako „historické“, summit NATO v Praze má však šanci se historickým skutečně stát hned z několika důvodů. Summit Aliance se konal poprvé za bývalou železnou oponou a poprvé po teroristických útocích ze září minulého roku. Praha se navíc stala historickým summitem pro nově přijímané státy, které se stávají součástí zcela zásadního rozšíření.
NATO se otevřelo novým členům
Česká republika se stala členem Severoatlantické aliance v roce 1999, kdy spojenci „zapomněli“ na její komunistické angažmá a spolu s Polskem a Maďarskem ji přizvali ke spolupráci. Na Pražském summitu tato vstřícnost k bývalým nepřátelům pokračovala. Do této chvíle devatenáctičlenná Aliance by se tak po nezbytné parlamentní ratifikaci ve všech členských státech měla na jaře 2004 (viz. Tab. 1) rozšířit o Bulharsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Druhá vlna rozšíření tak posune NATO až k ruským hranicím, čímž se zásadně změní i vojensko-politická mapa Evropy. Rozšíření Aliance změní i české postavení. Až se pozvané země připojí na jaře 2004 k Alianci, bude Česká republika obklopena jen spojenci a neutrálním Rakouskem.
Politici jednotlivých pozvaných států chápou perspektivu členství v Alianci různě. Lidé v Pobaltí vnímají pozvánku do Aliance jako definitivní odchod z postsovětského prostoru a zajištění vlastní bezpečnosti. Bulharsko s Rumunskem doufají ve zlepšení ekonomické situace. Zvláště pro Čechy je důležité přijetí Slovenska. Deset let po rozpadu společného státu a tři roky poté, co Praha získala náskok začleněním do Aliance, Slovensko v tomto smyslu i formálně srovná krok.
Země, které dostaly pozvánku, za sebou mají roky zkušenostní spolupráce, obzvláště z akcí přinášejících mír a stabilitu na Balkán a do jihovýchodní Evropy. Hlavními nedostatky všech sedmi přizvaných států je však zastaralá, zbytečně mohutná armáda a v mnoha případech špatně vycvičení vojáci. Tato sedmička by do jara 2004 měla splnit řadu náročných kritérií, především při transformaci svých ozbrojených sil. Pozvání totiž nemusí automaticky znamenat, že se každá ze sedmičky zení stane členem Aliance. Noví členové, přestože nedisponují velkými armádami, mohou Alianci nabídnout především speciálně vycvičené útvary. To je třeba příklad Rumunska, jehož vojáci se účastní mise v Afghánistánu. Jak tedy nově přizvané země mohou NATO přispět? Zpočátku mohou tyto země přispět poskytnutím vzdušného prostoru, letišť a výcvikových prostorů letadlům Aliance. Nejvíce takových základen má Bulharsko (15) a Rumunsko (9). Vojenská technika pozvaných zemí je ale ve špatném stavu a jejich rozpočty na tom nejsou o moc lépe. Z čistě technického a vojenského hlediska jsou z nich na tom nyní nejlépe Slovensko, Bulharsko a Rumunsko. Nadzvuková letadla vlastní právě tito tři uchazeči o členství v Alianci, přičemž jde pouze o letouny MiG a Suchoj, které se do společných misí NATO nehodí. Nákup západních stíhaček si ale nové státy v NATO nemohou dovolit. Řešením této situace může být změna bezpečnostní koncepce a strategie přizvaných zemí, modernizace výzbroje a výstroje a změna způsobu výcviku.
Výhodami tohoto rozšíření bezesporu je stabilizace východní Evropy a posílení jižního křídla NATO, stejně tak jako posílení transatlantické vazby a konečně přímé pozemní spojení s Maďarskem. Na druhé straně byly do Aliance přizvány země s malou demokratickou stabilitou, jejichž vojenský přínos je vzhledem k počtu obyvatel a síle ekonomik relativně malý. Také se nyní objevuje otázka, zda nebude problémem zachování jednomyslného hlasování při takto vysokém počtu členů.
[Tabulku číslo jedna obsahující harmonogram rozšíření NATO se bohužel nepodařilo převést ze starší verze redakčního systému. –redakce]
Před branami Aliance v této vlně rozšíření zůstaly Albánie, Chorvatsko a Makedonie, které se budou nadále účastnit přípravných programů. O členství požádala také Gruzie. Před Aliancí se tak pomalu rýsuje třetí vlna rozšíření, jejímž těžištěm bude zřejmě Balkán.
Otázka odzbrojení Iráku
Otázka Iráku nebyla na oficiálním programu jednání summitu. Spojené státy využily Prahy k získání podpory co nejvíce členských zemí. Spojenci se shodli, že podporují úsilí OSN zbavit Bagdád jeho arzenálu zbraní hromadného ničení. Na otázku jakým způsobem toho chtějí dosáhnout, mají jednotlivé členské státy NATO zcela protikladné názory. NATO tedy zvolilo cestu, která ponechává všechny možnosti otevřené. Aliance je jednotná v závazku zahájit efektivní akci, která podpoří úsilí OSN při zajišťování plného a okamžitého podřízení se Iráku rezoluci 1441 Rady bezpečnosti OSN, zároveň však Aliance nevyloučila vojenský zásah. Tato kompromisní formulace je výhodná nejen pro NATO a jeho jednotu, ale také pro USA. Němci sice vylučují účast ve válce, nikoli však podporu Američanů. Američané tedy počítají s využíváním německého letového prostoru a s pobytem amerických jednotek v Německu, odkud by byl snadný přesun na Střední východ.
Největší rozpor ohledně případné vojenské akce v Iráku je mezi USA a Německem s Francií. Německo s Francií podmiňují účast na vojenském úderu novým souhlasem OSN. Washington však považuje projednávání další rezoluce za zbytečnou a zdlouhavou proceduru. Francouzský prezident Jacques Chirac říká, že jeho země v žádném případě nepodpoří jednostranný a Radou bezpečnosti OSN neschválený útok.
Velká Británie se ještě nerozhodla pro nic konkrétního, Tony Blair ale vyslovil Spojeným státům podporu. Austrálie hodlá vyčkat výsledků kontrol v Iráku a otázku vyslání vojsk tak odkládá. Stejně nejednoznačně vidí situaci i představitelé Španělska. Naopak velmi vstřícně se k výzvě USA staví Dánsko, kde žádosti okamžitě vyhověl zahraniční výbor parlamentu. Kladně reagovaly i některé státy z oblasti Perského zálivu. Česká republika přislíbila podporu spojeneckého útoku na Irák, pokud Husajn nesplní rezoluce RB OSN. O nekompromisním postupu proti Iráku se tedy spojenci jednoznačně shodují, otazník však stále visí nad případným vojenským útokem.
Modernizace NATO a vytvoření sil rychlé reakce
Jedním z nejdůležitějších výsledků jednání hlav států a vlád NATO je souhlas s vytvořením sil rychlé reakce NATO (NATO Response Forces, NRF), tedy elitních jednotek s 21 tisíci vojáky námořních, leteckých i pozemních sil. Ty by měly být perfektně technologicky vybavené, flexibilní a schopné rozmístění v horizontu týdne až měsíce, a to kdekoliv na světě. Síly by měly vznikat na základě dobrovolnosti a měly by všechny spadat pod společné velitelství. Síly rychlé reakce mohou být nasazovány jak k preventivním úderům proti teroristům, tak k rychlým zásahům v případě vypuknutí krizí, které by ohrožovaly členské státy či jejich zájmy.
K modernizaci Aliance, která je nutná pro přizpůsobení se novým bezpečnostním rizikům, mají jednotliví členové přispět podle závazků dohodnutých v Praze. Reforma NATO zahrnuje především výstavbu vysoce mobilních ozbrojených sil schopných zasáhnout ve vzdálených oblastech. Nutným předpokladem, aby členové Aliance mohli čelit novým rizikům, je tedy modernizace vojenských kapacit a s tím spjatý růst vojenských výdajů. Zatímco USA vydávají ročně na zbrojení přes tři sta miliard dolarů, všichni jejich evropští spojenci se dohromady složí na necelých dvě stě. To má samozřejmě za následek rostoucí technologickou zaostalost západní Evropy vůči USA a zcela zásadní převahu Ameriky ve společných akcích typu Jugoslávie či Afghánistán.
Součástí modernizace NATO jsou úvahy o změně řídící struktury. Velitelství by měla být pouze dvě, jedno ve Spojených státech a druhé v Belgii, přičemž padl i návrh na umístění velitelství specializovaného na obranu proti zbraním hromadného ničení do České republiky.
Důležitou otázkou diskutovanou na summitu v Praze byl vztah obranných sil, které budují členové Evropské unie a sil, které má nebo bude mít k dispozici Aliance. Tyto síly se zřejmě budou v mnoha případech překrývat, neboť státy dají pro síly rychlé reakce NATO k dispozici ty samé jednotky jako v rámci Evropské unie.
Příspěvkem k modernizaci Aliance bylo i odsouhlasení tzv. Prague Capabilities Commitment, což je iniciativa, která má radikálně zlepšit schopnosti Aliance vyrovnávat se s hrozbami 21. století a zároveň se pokusit zacelit technologickou mezeru mezi USA a Evropou. Závazky k obranyschopnosti obsahují 408 bodů, přičemž evropské země se zavázaly zásadně zlepšit své schopnosti v oblastech strategické přepravy, doplňování paliva za letu, průzkumu, komunikací, přesně naváděné munice apod.
Pozice Ruska
Rusko ztratilo rozšířením Severoatlantické aliance naděje na obnovu své kontroly nad zeměmi, které ještě donedávna ovládalo. Rusko bylo proti jakémukoli rozšíření Aliance, zvláště co se týče tří pobaltských republik. Na druhou stranu vrchní představitelé Ruska tvrdí, že již nepovažují NATO za protivníka, nýbrž za partnera. Stejně jako spojenci vidí Rusko největší nebezpečí především ve světovém terorismu, kde by se společný postup proti takovýmto hrozbám mohl stát klíčovým důvodem sílícího partnerství mezi Aliancí a Ruskem. Rusko nikdy nemělo k NATO tak blízko jako nyní. O případném členství Ruska v NATO je zatím zbytečné spekulovat, neboť Moskva nikdy o něčem takovém neuvažovala a ani ze strany Aliance to není v dohledné době reálné.
Rusko posílilo svoji pozici nedávno ustaveným orgánem – Radou NATO–Rusko – který dává poprvé v historii představitelům Ruska určité pravomoci zasahovat do záležitostí NATO. Radě předsedá zástupce Ruska, generální tajemník NATO a jeden rotující velvyslanec ze Severoatlantické rady. Rusko je tak stále v předsednictvu, zatímco Spojené státy předsedají jednu devatenáctinu času. Pokud by Rusko plně využívalo těchto příležitostí, což se zatím neděje, zasedání Severoatlantické rady a Stálé společné rady by mohla splynout.
Samotná cesta George Bushe přímo ze summitu v Praze do Petrohradu je chápána především jako signál, že Washington považuje Rusko za důležitého spojence. Nynější rozšíření NATO se ale Ruska dotýká pořád méně než plánované rozšíření Evropské unie. To totiž zasáhne Kaliningradskou oblast, která zůstane v obležení států EU. Vztah Moskvy s Bruselem je z praktického hlediska podstatně důležitější než poměr k Washingtonu. EU totiž obchoduje s Ruskem a investuje do jeho ekonomiky daleko více než USA a navíc Brusel může hrát klíčovou roli v rozhodování, zda se Rusko stane členem Světové obchodní organizace .
Jak dál?
Severoatlantická aliance je ze současného amerického pohledu užitečná ze dvou důvodů. Prvním je úspěšná tradice NATO jako bezpečnostní pojistky demokracií. Druhým, zatím nepříliš výrazně artikulovaným důvodem k existenci NATO je role Aliance jako jakési návnady pro nestabilní a potenciálně nebezpečné státy jihovýchodní a východní Evropy.
Je nutné, aby se Aliance transformovala tak, aby dokázala čelit novým výzvám globalizujícího se světa, s čímž je samozřejmě spojeno nebezpečí zbraní hromadného ničení, zvláště zmocní-li se jich teroristé, jejichž skupiny jsou často mocnější, bohatší a lépe vybavené moderní technikou než mnohé státy či organizace. NATO by se podle George Robertsona mělo stát centrem koordinace a plánování mezinárodní vojenské účasti při obraně proti terorismu a dalším novým hrozbám. Henry Kissinger po teroristických útocích na New York a Washington prohlásil, že tragédii lze proměnit v příležitost. Právě Severoatlantická aliance má nyní příležitost ukázat, že její existence je opodstatněná a že je i nadále prvořadým nástrojem vyrovnání se s dnešními i budoucími bezpečnostními výzvami.
Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy
S podporou International Institute of Political Science v Brně