Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Je svět bez jaderných zbraní uskutečnitelná představa?

V několika posledních týdnech a měsících byla otázka šíření jaderných zbraní a jejich existence vůbec, několikrát aktualizována. Prvním, bezesporu pozitivním krokem, bylo prosincové oznámení Libye, že se vzdává dalšího vývoje programu na výrobu jaderných zbraní. Ve stejné době Írán podepsal protokol ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní. V lednu pak přední evropská média (MF Dnes 25. 1.) zveřejnila prohlášení Muhammada Baradeje, ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), o tom, že svět nikdy nebyl blíže jaderné válce než nyní. Jeho obavy rozněcovalo především vertikální šíření jaderných zbraní, tj. získávání jaderných zbraní novými státy a jejich nespolehlivost. Poslední zásadní událostí předešlých týdnů byla zpráva, která přišla z Pákistánu a říkala, že čelní představitelé pákistánského jaderného programu prodávaly své vědomosti do Íránu a Libye.

Je tato poslední zpráva argumentem podporující nutnost prosazení myšlenky světa bez jaderných zbraní (SBJZ), tak jak o to usiluje Baradejův úřad, nebo je to naopak událost, která dává za pravdu těm, kteří říkají, že SBJZ je nejen představou utopickou, ale dokonce nebezpečnou. V několika následujících odstavcích se pokusím čtenáři nabídnout klíč ke čtení zmiňovaných událostí a z jistého (ne nestranného) úhlu pohledu odpovědět i na předchozí otázku.

Překotná změna vztahů dvou studenoválečných rivalů na počátku devadesátých let, masivní snižování stavů jejich jaderných arzenálů a celkové euforické klima této doby rozproudilo i akademickou debatu o tom, zda není možné se jaderných zbraní zbavit úplně. Mezi zastánce této myšlenky patří například Tom Sauer, Peter Feaver, Lewis Dunn nebo Scott Sagan. Prvně jmenovaný vědec svou vizi rozpracoval v knize Nuclear Arms Control, kde nabídl konkrétní kroky k dosažení SBJZ, jež jsou ve zkratce tyto: (Sauer: 80–91)

  • Další snižování významu jaderných zbraní zahrnující zničení většiny existujících zásob spolu s vylepšováním současných režimů zabraňujících šíření jaderných zbraní.
  • Neúplný SBJZ – pouze nynější právně uznané jaderné mocnosti budou mít v držení nízký počet jaderných zbraní, přičemž hlavice budou skladovány odděleně od nosičů. Režim bude fungovat dostatečně dlouho na to, aby prokázal svou životaschopnost a mohl se dále prohloubit.
  • Úplný SBJZ jako nástroj důvěry mezinárodního společenství.

Tyto kroky mnoho vědců zpochybňuje nejen pro to, že jsou v praxi neproveditelné, ale také pro to, že samotné fungování SBJZ může být nebezpečné. Hlavním argumentem je, že jaderné zbraně mají stabilizační účinek, přičemž je přirozeně poukazováno na fungování mezinárodního systému v době Studené války. Ten byl na úrovni vztahů jaderných velmocí založen na fungování doktríny odstrašování. Fungování tohoto konceptu je čas od času zpochybňováno, (Freedman: 438–439) přesto hlavní proud strategických studií tuto koncepci přijímá jako fungující. V případě, že se k této tezi přikloníme, je třeba se ptát, které ze současných vztahů členů jaderného klubu je třeba stabilizovat hrozbou jaderných zbraní. U původních členů jaderného klubu (USA, Rusko, Francie, Velká Británie a Čína) tato potřeba v podstatě neexistuje, jaderný klub se však na konci dvacátého století rozrostl o region, v němž existují velmi napjaté vztahy, v nichž má držení jaderných zbraní důležitou úlohu – Indický subkontinent. Díky silové a ekonomické disproporci mezi Indií a Pákistánem je téměř nemožné z tohoto regionu jaderné zbraně v budoucnu odstranit. Pákistán, který je zřetelně slabší stranou,1 má bez držení svého malého arzenálu jaderných zbraní velmi zúžený manévrovací prostor. Jedinou možností, jak při existující asymetrii konvenčních sil může Pákistán zastavit případný indický útok, je použití jaderných zbraní, kterými by dokázal zasáhnout hluboko do indického území. (Gupta 1999: 320) Asymetrie konvenčních sil je také důvodem, proč nemůže Pákistán přistoupit na indické návrhy týkající se vzájemného zaručení toho, že žádná strana nepoužije jaderné zbraně jako první (agreement for no-first use of nuclear weapons). V případě konvenční války by to totiž musel být Pákistán, kdo by jaderné zbraně užil jako první. V okamžiku, kdy by se této možnosti vzdal, by přišel o jediný věrohodný prostředek odstrašování. (Winner, Yoshihara: 76; Gupta: 320) Jaderné zbraně tak udržují v indicko-pákistánských vztazích určitou stabilitu a přes existující možnost diplomatického řešení a zajištění vzájemných vztahů se zdá, že oba státy v tuto chvíli spíše spoléhají na vzájemné odstrašování. Z daného pohledu by tak pokus o (či faktické) odstranění jaderných zbraní z obou zemí mohlo daný region destabilizovat.

Dalším důležitým argumentem proti SBJZ je, že by případné odstranění jaderných zbraní z mezinárodního systému vedlo k závodům ve zbrojení v oblasti konvenčních zbraní. Podle mnohých právě držení jaderné zbraně snižuje dynamiku konvenčního zbrojení. Důvodem je, že jaderná zbraň je zbraní absolutní a tak nějaké relativní výhody ztrácejí smysl (přestože vojenské dějiny studené války jsou především o hledání těchto relativních výhod). (Sagan, Waltz: 30) Program na výrobu jaderných zbraní je také bezesporu velice nákladnou záležitostí, ale v porovnání s nezastavitelnou dynamikou bezpečnostního dilematu (pokud mluvíme o konfliktních vztazích, jakými jsou například ty mezi Indií a Pákistánem, kde je prosazování opatření na budování důvěry velmi náročnou záležitostí), je stále ještě méně nákladný. Navíc pro země jako je Pákistán, kde jsou vojenské výdaje jasnou prioritou, by další navyšování rozpočtu na úkor sfér jako je zdravotnictví, či školství mohlo vést ke katastrofě.

Režim SBJZ v jeho konečné podobě je vystaven dalším závažným rizikům. Jakýkoliv stát, či nevládní aktér se v něm může pokusit o opětné (tajné) vyprodukování jaderné zbraně. Jinak řečeno, jaderné zbraně (ani v SBJZ) nemohou být odvynalezeny. Jakmile se v mezinárodním systému jednou objevily, staly se velmi atraktivním obranným prostředkem. Pokud pak v režimu SBJZ někdo získá jedinou jadernou zbraň, je její relativní hodnota mnohem vyšší, než v systému, v němž jsou rozšířeny tisíce jaderných zbraní. (Sauer: 64) Navíc by takovéto nabytí jaderné zbraně nutně muselo být chápáno jako agresivní akt přípravy k útočné akci, neboť by odporovalo současnému pojetí jaderného odstrašování ve smyslu jaderného patu. (viz např. Sagan, Waltz: 3–45)

Základní podmínkou pro jakékoliv odzbrojování (třeba směřující k SBJZ) je dosažení mimořádně dobrých vzájemných vztahů. Samotný proces odzbrojování takovéto vztahy neprodukuje. Naopak v SBJZ jsou vztahy mezi jednotlivými aktéry daleko křehčí. Udržet daný režim vyžaduje velmi detailní inspekce, které by byly schopny odstranit jakákoliv podezření, přičemž ne každý aktér je ochoten se takovýmto opatřením vystavovat. Jakékoliv zhoršení vztahů, jež by vedlo k odepření inspekcí, by bylo nutně následováno podezřívavostí. V takové situaci by hlavní mocnosti nebyly ochotny riskovat, že by jiný aktér mohl potenciálně získat jaderný monopol. Aby tomuto zabránily, musely by podniknout vojenskou intervenci. SBJZ je tak logicky náchylnější k vypuknutí války, než jak je tomu nyní. (Glaser: 113–115)

Hlavní obavy, které se týkají současné situace, kdy je ve světě rozšířeno několik tisíc jaderných zbraní (přičemž ani počet států, které je drží nemusí být konečný), je jejich náhodné, či neoprávněné užití (zneužití). Tato výtka je základním problémem, ke kterému poukazují obhájci SBJZ. Jak však upozorňuje Charles Glaser, v okamžiku, kdy režim SBJZ zkrachuje a aktéři opět začnou zbrojit, nebude toto překotné znovuvyzbrojování doprovázeno adekvátními bezpečnostními opatřeními, účinným velením a kontrolními systémy. Výše uvedené argumenty a jejich logika tak vyúsťují v paradoxní poznání, že projekt světa bez jaderných zbraní zvyšuje riziko jaderné války.

Na druhou stranu zákony statistiky jednoznačně říkají, že počet jaderných zbraní by měl být držen na co nejmenší možné úrovni s co nejlepším možným zabezpečením, aby se potenciálnímu zneužití zabránilo: čím více jaderných zbraní existuje, tím je pravděpodobnější, že se nějaká dostane do nepovolaných rukou.2 Stejně tak počet aktérů by se neměl rozšiřovat, neboť zde hrozí stejné riziko.

Současná aféra týkající se prodeje jaderných technologií z Pákistánu je zřetelným argumentem podporující tezi, že SBJZ není možné udržet. Zbraně samotné teoreticky odstranitelné jsou, co však odstranitelné není je znalost výrobních technologií, která zůstává atraktivním a evidentně i dostupným zbožím za všech okolností.3 Od­straněním jaderných zbraní ze systému mezinárodních vztahů (tak jak po tom volají představitelé MAAE) by se sice snížilo nebezpečí jejich zneužití či náhodného výbuchu, na druhou stranu (a o podporu této teze se předcházející odstavce snažily) by se celý systém výrazně destabilizoval a vystavil nepředvídatelným rizikům.

Literatura

  • Baylis, J., Writz, J., Cohen, E., Gray, C. (2002): Strategy in the Contemporary World, Oxford, Oxford University Press.
  • Evans, G.–Newnham, J. (1998): The Penguin Dictionare of International Relations, London, Penguin Books.
  • Freedman, Lawrence (2003): The Evolution of Nuclear Strategy. New York: Palgrave Macmillan.
  • Glaser, Charles (1998): The Flawed Case for Nuclear Disarmament. Survival. Vol. 40, No. 1, spring, pp. 112–128.
  • Gupta, A.: Nuclear Forces in South Asia, Security Dialogue, Vol. 30, No. 3, September, pp. 319–330.
  • Hrozí jaderná válka, míní šéf expertů OSN, MF Dnes, 25. 1. 2004.
  • India’s Nuclear Forces, 2001, Bulletin of the atomic Scientists, Vol. 58, No. 1, pp. 70–71. on-line text.
  • McKinzie, M., Mian, Z., Ramana, M., Nayyar, A. (2002): Nuclear War in South Asia, on-line text.
  • Ojciec pakistańskiego programu nuklearnego pryznal sie do sprzedaźy technologii jadrowych, Gazeta Wyborcza, 2. 2. 2004.
  • Pakistański atomista prosi o łaskę, Gazeta Wyborcza, 4. 2. 2004.
  • Pakistan’s Nuclear Forces, 2001, Bulletin of the atomic Scientists, Vol. 58, No. 1, pp. 70–71. on-line text.
  • Sauer, Tom (1998): Nuclear Arms Control, Nuclear Deterrence in the Post-Cold War Period. London, New York: Macmillan Press.
  • Twórcy pakistańskiej bomby atomowej z bohaterów stali sie wrogami państwa, Gazeta Wyborcza, 26. 1. 2004.
  • Winner, A.C.–Yoshihara, T. (2002): India and Pakistan at the Edge, Survival, Vol. 44, No. 3, Autumn, pp. 69–86.

Poznámky pod čarou

  1. Jeho armáda čítá 600 tisíc mužů, zatímco indická 1,2 milionu. Pákistánský vojenský rozpočet v roce 2001 byl 2,9 miliard dolaru, zatímco indický 15,9 miliard. (Mc Kenzie, Mian, Ramana, Nayyar)
  2. V případě, že jsou jaderné zbraně v „povolaných rukou“ (tj. v rukou oficiálních představitelů jakéhokoliv státu) je jejich použití, podle autorů jakým je například Kenneth Waltz, v podstatě nemožné, neboť je toto použití neracionální. Jaderné zbraně mají pouze zastrašující úlohu.
  3. Zajímavé je povšimnout si i motivů prodeje v tomto konkrétním případě. Kromě toho nejzřetelnějšího, totiž vlastního obohacení prodávajících, existoval i jistý „strategický“ motiv. Jak uvedl Abdul Kadir Khan (bývalý šéf pákistánského jaderného programu) prodejem se Pákistán pokoušel o rozšíření jaderného klubu a tak snížení tlaku a pozornosti, již Západ věnoval pákistánskému jadernému programu. (Gazeta Wyborcza 2. 2. 2004)
blog comments powered by Disqus
Autor
Ondřej Rojčík
Rubrika
Články
Témata
Publikováno
17. 3. 2004