Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Sýrie za vlády Baššára al-Assada

Text se věnuje klasifikaci syrského režimu po úmrtí Hafíze al-Assada, dlouholetého vůdce a představitele země, v roce 2000. Primární důraz je kladen na období let 2001 až 2008, které bylo svědkem ustálení režimu po krátké periodě výrazné počáteční dynamiky v letech 2000 až 2001. Následné vítězství mocenské kliky kolem Baššára al-Assada ukončilo tuto přechodnou etapu a režim se opět stabilizoval, což umožnilo jeho následné zkoumání v limitech kategorizace autoritativních režimů podle J. J. Linze.

 

1. Úvod

V roce 2000 zemřel dlouholetý prezident a vůdce syrské strany Baas, Háfiz al-Assad. Jeho místo zaujal syn Baššár al-Assad, od jehož politické linie mnozí optimisticky čekali počátek uvolňování a konec konců i tranzice směrem k demokracii (Zisser 2003). Během osmi následujících let jeho vlády se však tento předpoklad nepotvrdil. Evidence o reformních, natož demokratizačních tendencích ve striktní linii jeho otce jsou dnes víceméně nepatrné, ne-li přímo opačného charakteru. S ohledem na tuto skutečnost je možné vycházet z předpokladu, že si současný režim stále uchovává charakter nedemokracie. Zkoumání syrského režimu po roce 2000 však s sebou nese jistou komplikovanost, která je způsobena počáteční dynamikou režimu. Z tohoto pohledu je možné vymezit dvě fáze – první (2000–2001), spojenou s určitým stupněm liberalizace a hledáním konsenzu mezi vůdčími elitami o budoucí podobě režimu, která je dnes poeticky známá jako „Jaro v Damašku“. Druhou fázi vymezuje období od roku 2001 dodnes, přičemž je spojeno se zavržením reformní linie a s konsolidací moci u Baššára al-Assada.

Tato práce se primárně pokusí zmapovat podobu současného syrského režimu (léta 2001–2008) s využitím klasifikace nedemokratických režimů J. J. Linze, která umožňuje efektivně oddělit autoritativní režimy od totalitních. To znamená, že se v práci budu opírat o Linzovo vymezení autoritativních režimů na základě tří os, vůči kterým jsou tyto režimy charakterizovány. Jedná se o existenci limitovaného pluralismu, přítomnosti mentality a absenci extenzivní a intenzivní mobilizace. Samotná struktura práce bude pro přehlednost rozdělena do dvou částí, přičemž první přiblíží zmíněnou Linzovu klasifikaci. Druhá část následně srovná, do jaké míry naplňuje současný syrský režim klíčové znaky autoritarismu, resp. totalitarismu. Pochopitelně se také pokusí vymezit subvariantu autoritarismu, která současnému režimu nejvíce odpovídá (což samozřejmě neplatí u totalitní varianty režimu).

2. Demokracie vs. nedemokracie

Protože se práce primárně zabývá klasifikací syrského režimu v mezích nedemokratických režimů, je vhodné alespoň obecně zdůvodnit, proč je režim pokládán za variantu nedemokracie. Při hledání rozdílů mezi demokratickými a nedemokratickými režimy musí nutně vyvstat na povrch určitá nejednota ve vymezení pojmu demokracie. Obecně se jistě dá souhlasit, že demokratický režim by měl disponovat legitimitou, která by v ideálním případě měla plynout z pravidelných a férových voleb.1 Nicméně takto procedurálně pojímaná koncepce demokracie může být chápána jako příliš úzká a nedostatečná k vymezení konkrétní země jako demokracie. Proto je možné se v praxi setkat s komplexnějšími vymezeními, která zahrnují více sfér, přičemž některé přímo slouží k odlišení míry demokratičnosti režimu. Příkladem může být nezisková organizace Freedom House, která neoperuje přímo s pojmy demokracie či demokratičnost, ale nahrazuje je ekvivalentem svobody.

Výsledkem klasifikace jsou tři kategorie režimů: a) svobodné, b) částečně svobodné, c) nesvobodné (Freedom House). Režimy, které nespadají ani do jedné kategorie, jsou označovány jako nejednoznačné. Klasifikace režimů probíhá na základě sedmi kritérií ve dvou základních okruzích: a) politické svobody, b) občanská práva.2 Za každý okruh získává konkrétní stát určitý počet bodů, přičemž pro zařazení mezi svobodné, resp. demokratické státy musí být bodový zisk v rozmezí 1–2,5, částečně svobodné 3–5 a nesvobodné v rozmezí 5,5–7. Ve sféře politických svobod za rok 2008 získává Sýrie nejvyšší možný počet bodů, tedy sedm. Ve sféře občanských práv si nevede o mnoho lépe, neboť obdržela hodnocení šesti bodů ze sedmi. Průměr z těchto dvou sfér činí 6,5 bodů ze sedmi možných. V rámci klasifikace organizace Freedom House tedy Sýrie nepochybně spadá mezi režimy nesvobodné. Pro účely této práce je tedy možné Sýrský režim vymezit jako nedemokratický režim (Freedom House).

3. Linzova klasifikace nedemokratických režimů

Americký politolog Juan José Linz přispěl k diskurzu v oblasti nedemokratických režimů velmi přínosným počinem. Význam jeho práce „An Authoritarian Regime: Spain“ tkví především v rozpracování oblasti tzv. třetích režimů, které se již nedokázaly „vtěsnat“ do úzkého bipolárního vymezení režimů na ose totalitarismus – demokracie. Pojem třetí režim je však zmíněn jen jako určité zdůraznění nedostatečnosti stávající klasifikace. Třetí režimy v Linzově chápání rozhodně nepředstavují pomyslný zbytek, jehož zkoumání postrádá smysl. Linz je naopak vymezuje jako samostatnou a svébytnou kategorii, pro které následně konstituuje teoretický rámec srovnatelný s dosavadními studiemi totalitních režimů z let padesátých (Brooker 2000: 22). Užitná hodnota takto vymezené formy nedemokratických režimů tkví především v existenci vztahu či vzájemného propojení mezi teoriemi autoritarismu a totalitarismu, neboť Linz chápe totalitarismus jako extrémní variantu nedemokracie. Na rozdíl od mnoha různých podob autoritarismu je variace podoby totalitního režimu minimální. Linzovo pojetí totalitarismu je striktní, neboť logicky umožňuje konstrukci pouze jediného typu totalitarismu. Naopak koncept autoritarismu konstrukci různých typů umožňuje, čehož Linz samozřejmě využil a vytvořil celou řadu jeho možných podtypů.3 Spe­cifičnost Linzovy klasifikace spočívá v existenci os, které umožňují odlišit autoritarismus od totalitarismu. Tyto osy přiblíží následující kapitoly.

3.1 Limitovaný pluralismus vs. monismus

Koncept limitovaného pluralismu představuje pro Linze nejdůležitější odlišující prvek autoritarismu od totalitarismu. J. J. Linz poukazuje na existenci určitého prostoru (nejčastěji ekonomického a společenského), do kterého režim nemá ambice zasahovat. Velmi často bývá tento pluralismus zakořeněn hluboko ve společnosti, vysoké míře plurality se často těší sféra náboženská. Pluralismus je však tolerován pouze s podmínkou, že tyto autonomní struktury nezpochybňují samotnou legitimitu režimu. Pluralismus v politické sféře je omezen na ty subjekty, které legitimitu režimu uznávají (Linz 2000: 168–171). Pro totalitní režimy typický monismus lze vymezit jako z jediného centra řízenou totální kontrolu veškerých sfér, nejen politických. Režim má zájem neponechat ani ten nejmenší prostor pro samostatnou aktivitu jeho příslušníků – stát řídí vše, je všemocný, chce mít vliv i na osobní život občanů, neexistuje místo, na které by si režim nečinil ambici. Jakýkoliv pluralismus odvozuje svou legitimitu z mocenského centra (Balík 2003: 263).

3.2 Ideologie vs. mentalita

Existence mentality je typickým prvkem autoritativního režimu. Lze ji definovat jako určitý způsob myšlení, které je spíše emocionální než racionální. Typicky se orientuje k přítomnosti či minulosti. Absentuje, u ideologie tak typický, ideál dokonalého společenského zřízení, kterého je možné v budoucnu dosáhnout. Ideologie nese známky utopismu, často je podpořena „svatou knihou“, která objasňuje a zpřístupňuje učení masám a konstituuje tak výrazný zdroj legitimity režimu. Podle Linze je ideologie základním instrumentem legitimizace režimu (Balík 2003: 271; Linz 2000: 162–165).

3.3 Depolitizace vs. mobilizace

Depolitizace je opět typická pro autoritativní režimy. Jejím smyslem je vytvořit takové společenské prostředí, ve kterém jsou veškeré snahy občanů politicky participovat záměrně otupovány, cílem je vytvoření pocitu apatie a nezájmu o politickou sféru. Naopak mobilizaci je možné chápat jako snahu režimu prostoupit celou společnost a identifikovat ji s vládnoucím režimem nejčastěji formou od režimu odvozených masových struktur. Cílem mobilizace je tedy zajistit si stálou a aktivní participaci občanů na aktivitách režimu (Linz 2000: 165–168).

4. Kontinuita a vývoj režimu

Účelem této kapitoly je přiblížit určité vývojové tendence, které však budou spíše historickým okénkem, neboť si nekladou za cíl vymezovat či klasifikovat režim před předáním moci Baššáru al-Assadovi. Spíše je možné tuto kapitolu brát jako výsledek předpokladu, že pro pochopení stávajícího režimu je zapotřebí znát i určité informace o jeho předešlém vývoji a tendencích.

Počátky současného syrského režimu je možné nalézt v roce 1963, kdy se k moci dostala Baas – strana s výrazným panarabským, sekulárním a socialistickým apelem (Söderberg 2008). Radikalistické tendence strany se však posléze změnily s příchodem populistické politiky Háfize al-Assada, který byl v roce 1970 zvolen prezidentem. Háfiz dokázal efektivně ovládnout armádní elitu alawitů, jejichž příslušníci následně obsadili vedoucí posty státu.4 Režimu se podařilo úspěšně etablovat, avšak již v sedmdesátých letech se projevila ideologická opozice – islamisté, nejprve ztělesněná Muslimským bratrstvem, posléze radikálnější a ke kompromisům odmítavou Syrskou islámskou frontou. Na sílící islámskou opozici režim zareagoval částečnou liberalizací, spojenou či možná výstižněji řečeno motivovanou snahou mobilizovat Syřany v boji proti islamistům. Situace se vyhrotila v roce 1982, kdy režim rezignoval na vyjednávání a rozhodl se Islamistickou frontu Sýrie potlačit silou, proto byl proveden útok na město Hamá, které povstalci prohlásili za „svobodné území“ (Söderberg 2008). Princip, kterým se Háfiz rozhodl vypořádat s opozicí, byl však ve výsledku efektivní. Diktátor potvrdil svou pozici tvůrce pravidel, což akceptovaly veškeré mocenské kliky a jeho pozice se stala neotřesitelnou­.5 Představoval přijatelné východisko pro alawity, stejně jako pro sunnitskou většinu, která za odměnu získala část mocenských postů (Rais 2004).6 Třicet let nepřetržité a jediné ústavně povolené vlády strany Baas v čele s ikonou režimu Háfizem al-Assadem bylo doprovázeno striktní kontrolou společnosti skrze alawity ovládaný systém tajných služeb (které se ukázaly být velmi autonomní krátce po převzetí vlády Baššárem al-Assadem) (Rais 2004). Korupce, klientelismus a neformální vazby mezi mocenskými strukturami vytvořily komplikovaný systém zastánců režimu a nových elit. Háfiz al-Assad však bezpochyby stál na pomyslné špičce mocenské pyramidy.

4.1 Nástup Baššára al-Assada k moci a spor elit o podobu režimu

Již během devadesátých let byl patrný úbytek Háfizových fyzických sil. Ten se proto začal zabývat myšlenkou dědičného přesunu moci na syna Baššára, ve své době studujícího oční lékařství ve Velké Británii. Háfízův potomek získal moc v roce 2000, kdy dosavadní ikona režimu zemřela.7 Změna na postu ikony režimu však s sebou přinesla i očekávání liberalizace a reforem, které Baššár „vyprovokoval“ svou počáteční liberální rétorikou i vstřícnými akty.8 Reakce společnosti na sebe nenechala dlouho čekat. V předtuše velkých změn, v reakci na tzv. prohlášení 99 a následně prohlášení 1000, začala vznikat veřejná diskusní fóra vytvářející stále nové a stupňující se podněty pro další uvolňování režimu.9 Toto období, poeticky nazvané „Jaro v Damašku“, bylo velmi krátké.10 Režim po počáteční apatii sáhl k represím a realizované ústupky zrušil, na slibované rezignoval.

5. Klasifikace současného syrského režimu

5.1 Osa limitovaný pluralismus – monismus

Baššárův režim byl v počátečním období poměrně dynamický, a nelze tudíž jednoznačně poukázat na stabilní pozici vůči ose limitovaný pluralismus – monismus. Zmíněná dynamika upozorňuje na existenci různých elit soutěžících o prosazení vlastního pohledu na určování pravidel hry. Zjednodušeně lze vymezit dvě rozdílná období, přičemž první se vztahuje k reformně laděnému „Jaru v Damašku“. Symbolická neschopnost Baššára uskutečnit avizované reformní kroky odhalila existenci ne jednoho, ale minimálně dvou mocenských center. Nečastěji jsou zmiňovány tzv. formální mocenské struktury, zahrnující státní instituce v čele s prezidentem Baššárem. Druhé jádro moci představuje (minimálně v období „Jara v Damašku“) tzv. neformální státní struktury, které se při tvorbě politické linie nakonec ukázaly být dočasně dominantní. Zmíněná neformální mocenská klika zahrnuje především: plně autonomní a neodpovědné tajné služby ovládané menšinou alawitů, Republikánskou gardu a nakonec také tzv. „vnitřní kruh“, který představuje soubor poradců a jednotlivců úzce spolupracujících s prezidentem Baššárem (Rais 2004, Eisenstadt 2000). Postoj režimu k extenzivnímu růstu pluralismu ve všech sférách (i politické) v průběhu „Jara v Damašku“ byl poněkud ambivalentní. Na jedné straně reagoval velmi apaticky, neboť jednoznačně neodsuzoval vznikající a vše prostupující pluralismus. Ovšem současně bylo toto „tání“ režimu represivně brzděno nezávislými aktivitami tajných služeb, které společně s armádou zastávaly striktně odmítavý postoj vůči jakýmkoliv změnám statu quo. Trendu zachování stávajícího stavu se posléze přizpůsobily rétoricky i formální elity. Zmíněný proces prorůstajícího pluralismu se rozvinul spíše v oblasti mediální a společenské. V omezené míře byl viditelný také v oblasti politické, neboť vznikly dvě opoziční strany mimo tzv. Progresivní národní frontu. Jednalo se o tyto subjekty: Koalice pro demokracii a jednotu; Hnutí pro společenský mír (Söderberg 2008). Na existenci oficiální opozice režim zpočátku nereagoval, což vytvořilo vhodné zázemí pro neustále se stupňující požadavky.

Mediální sféra se v letech 2000–2001 stala předmětem přechodných změn, neboť byl vydán zákon povolující existenci nezávislého tisku. Jednalo se o odvážný počin, protože dosavadní média byla před rokem 2000 plně v rukou vládnoucího režimu.11 Nicméně během krátké doby opět došlo k utažení kontroly nad touto sférou.12 Vláda v současné době monitoruje internet, televizní a rádiové vysílání. Je však zapotřebí poukázat na neexistenci snahy omezovat přístup k zahraničnímu rádiovému a televiznímu vysílání, které je veřejně snadno dostupné. V mediální oblasti tedy nelze mluvit o totální kontrole, jistý pluralismus zde existuje. Náboženská sféra není podřízena diktátu režimu prakticky vůbec, což je nejspíš dáno i velmi heterogenním náboženským vyznáním Syřanů (Rais 2004; Rabil 2003).13 Opět je v tomto případě vhodné odkázat na uvolněnou atmosféru panující v prostředí internetu, který je cenzurován pouze částečně, Syřané zde mohou svobodně diskutovat.

Ekonomická sféra se během vlády Baššára al-Assada nedočkala výraznějších reforem. Uvolnění ekonomiky z mocenské sféry režimu se nakonec omezilo pouze na počáteční odvážnou rétoriku Baššára, reformy se však realizace v praxi nikdy nedočkaly. Díky silné centralizaci, rozsáhlé síti klientelistických vazeb a korupce nelze mluvit o kompetitivním prostředí, pluralismus zde evidentně chybí (Rabil 2003).

Politická sféra je dnes opět plně kontrolovaná stranou Baas, které dominuje menšina alawitů. Úloha strany je vymezena v ústavě, která jí přiznává vůdčí roli ve společnosti a politice, což beze zbytku platí i dnes. V rámci Progresivní národní fronty sice existuje cca 6–8 stran, nicméně ty pouze plní roli satelitů, jejichž účelem je simulovat pluralismus a posilovat tak legitimitu režimu. Hnutí, která si kladou politické ambice či alespoň snahu prosazovat své zájmy, mají zakázáno konat reklamní kampaně, publikovat články v domácím tisku či se setkávat s více než pěti lidmi zároveň (Lahn 2006). Upevnění kontroly režimu ve všech sférách je pak patrné od roku 2004, kdy byly zrušeny všechny neoficiální politické strany, hnutí, kulturní a mediální asociace (Rais 2004). Absence pluralismu se proto dnes týká především politické a ekonomické sféry, společenské prostředí si určitou míru autonomie ponechává.14 Z poh­ledu Linzovy osy limitovaný pluralismus – monismus současný režim inklinuje k pozici limitovaného pluralismu.

5.2 Osa ideologie – mentalita

S příchodem strany Baas k moci v roce 1963 se do popředí dostala idea panarabismu, což je název pro hnutí populární zejména v 50. a 60. letech 20. století, které se myšlenkově opírá o ideu sjednocení a ekonomickou spolupráci všech arabských národů.15 Nejedná se však o typickou formu ideologie. Nenapovídá tomu totiž úroveň teoretického rozpracování, neboť na jeho základě nevznikají propracovaná pseudovědecká díla. Během třicetileté vlády strany Baas se navíc ideová náplň režimu proměňovala relativně často dle aktuálních potřeb režimu. Syrský režim za vlády Háfize al-Assada byl proto doprovázen přítomností mentality.

Od nástupu Baššára k moci je patrné zvýšené úsilí režimu v hledání nových prostředků legitimizace statu quo, zejména poté, co se postavil proti reformním snahám. Obliba Baššára v rámci syrské společnosti je sice v Sýrii na vysoké úrovni (Zisser 2004), tento fakt sám o sobě ovšem nedokáže zcela zabezpečit režim. Jeho popularita totiž víceméně pramenila z veřejně zažité představy mladého a vzdělaného politika přinášejícího změnu v dosavadním klientelistickém a korupčním prostředí. Myšlenka existence vyššího cíle, který by opravňoval další nadvládu strany Baas, se proto stala jednou z priorit režimu. Nutnost získat argument k legitimizaci vlády strany Baas je navíc podepřena existencí vládnoucí elity alawitů. Vhod proto přišlo zhoršení vztahů s USA od roku 2003, kdy je možné vysledovat počátek zrodu „nové“ ideové orientace Sýrie, která se vyznačuje propojením arabského nacionalismu a islamismu v rétorické snaze ustanovit „Nový střední východ“ (Rubin 2006). Myšlenka Sýrie jako patrona všech Arabů a muslimů je v rámci dlouholeté existence režimu poměrně nová, zároveň však efektivní. Sýrie se snaží stylizovat do role pomyslného „superhrdiny“, který je schopen Araby vést ve válce s nepřítelem. Pojetí nepřítele se odráží zejména v „antiamerikanismu“ a antiizraelských postojích. Současně jsou odmítány veškeré západní vlivy a intelektuální výdobytky jako demokracie a liberální hodnoty (Rubin 2006). Tento postoj Baššárovi umožnil zdůvodnit potřebu opětovného omezení svobody, symbolizovaného v odmítnutí „Jara v Damašku“. Baššár konstatoval, že v současné době představují reformy přílišný luxus, jenž by ve výsledku pouze ohrozil stabilitu Sýrie (Rais 2004). Jeho rétorika je doprovázena všudypřítomným poukazem na „poklidnou a harmonickou“ situaci současného sektářského násilí v Iráku, který se dočkal západní demokratizace a reforem (Lasensky, Yacoubian 2006). Toto je první ideový pilíř, kterým se režim zaštiťuje. Druhý pilíř je orientován na existenci de facto válečného stavu s nepřítelem, přičemž jakékoliv požadavky na reformy či odchylku od zavedené politické linie jsou chápány jako nutně sekundární, momentálně nerozumné, až vlastizrádné (Rubin 2006).16 Na jednu stranu si režim uchovává futuristický cíl, který se ale na druhé straně netýká futuristicky vzdálené budoucnosti (Rubin 2006). Hypotéza sice obsahuje určitý futuristický koncept, nicméně její úroveň intelektuálního zpracování není natolik propracovaná, aby bylo možné poukazovat na existenci ideologie. Jedná se spíše o emocionální vymezování se, pragmatické spoléhání se na taktiku hledání nepřítele, který může za to, „že jsme tam, kde jsme“.

5.3 Osa mobilizace – depolitizace

Jak již bylo konstatováno, cílem mobilizace je usměrňování politické participace nejčastěji pomocí struktur, jež jsou (velmi často) odvozeny od vládnoucí strany. Režim je oficiálně veden Progresivní národní frontou, která zahrnuje více stran. Moc je však již více než třicet let koncentrována u strany Baas, která svou strukturou představuje silně exklusivní instituci z pohledu členství, neboť je výhradně ovládaná představiteli sekty alawity (Rais 2004). Pro režim potenciálně nebezpečným složkám obyvatelstva je ovšem nabídnut přístup k moci – ovšem jen v takové v míře, která stávající dominanci alawitů nemůže ohrozit. Baas zcela nepochybně nepředstavuje prototyp strany, která by disponovala potenciálem oslovit masy. Strana nedisponuje ani nemá zájem disponovat strukturami, které by byly schopné zmobilizovat masy, stimulovat a kontrolovat tak politickou participaci. Spíše se jedná o subjekt se silným etnickým nádechem a partikulárním důrazem na rurální obyvatelstvo. Současný režim je silně depolitizační, ve společnosti se šíří apatie a nechuť participovat v politické sféře (Söderberg 2008). Nelze tedy mluvit o intenzivní či extenzivní mobilizaci.

6. Klasifikace režimu a závěr

Z hlediska Linzovy klasifikace je možné současnou Sýrii jednoznačně přiřadit k autoritativnímu režimu, neboť ani jediná z os nedosahuje hodnot typických pro totalitní režimy. Nejbližší pozici zaujímá k oligarchické subvariantě byrokraticko militaristických režimů.17 Režim zachovává určitou míru pluralismu ve společenské sféře, nepracuje s ideologií, nýbrž s mentalitou, na ose mobilizace – depolitizace je podstatně blíže k depolitizaci. Současná Sýrie je představována poměrně různorodou směsí elit, přičemž klíčové je pochopení koexistence armády a civilních elit, které dnes představuje především byrokracie a privilegované segmenty obyvatelstva – zvláště rurální sektor s převažujícím zastoupením alawitů, dále také představitelé Sunnitů (The Library of Congress 2005; Robinson 1998). Možnost participace je silně kontrolována, nicméně podstatné segmenty společnosti – jako již zmíněná sunnitská městská buržoazie, získaly „kontraktem“ podíl na moci výměnou za loajalitu k režimu (Rabil 2003). V Sýrii vládne od roku 1970 (bez důvěry) strana Baas, jejíž ústavně zakotvená úloha v politické sféře je legitimizována výjimečným stavem trvajícím od roku 1963 (The Library of Congress 2005). Baas však zcela jistě nepředstavuje stranu masového charakteru, která by byla schopna či měla zájem oslovovat masy. Stejně tak chybí z mocenského centra odvozené masové struktury sloužící ke kontrolované participaci. Ideová platforma režimu je postavena na směsi antizápadních a antiliberálních myšlenek, přičemž na demokracii je nahlíženo jako na nedokonalý produkt Západu, který ve výsledku působí silně destabilizačně. Právě argument stability a ochrany před vnějšími destabilizačními vlivy (jako je například demokratizace) představuje pro režim zásadní legitimizační prvek. Režim se zaštiťuje ústavní formou vlády, nicméně je současně schopen přistoupit i k fyzickému násilí a atentátům na nepohodlné osoby.18

Použité zdroje

  • Balík, S. (2003): Totalitní a autoritativní režimy. In: Hloušek, V.; Kopeček, L. (eds.): Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 203–231.
  • BBC (2005): Who’s who in Syria’s leadership. on-line text. ověřeno k 3. 11. 2008.
  • Brooker, P. (2000): Non-democratic regimes: theory, government and politics. Basingstoke: Macmillan Press.
  • Eisenstadt, M. (2000): Who rules Syria? Bashar Al Assad and the Alawi Barons. on-line text. ověřeno k 7. 11. 2008.
  • Freedom House (2006): Methodology. on-line text. ověřeno k 14. 6. 2009.
  • Kopeček, L. (2003): Koncept demokracie J. Schumpetera. In: Hloušek, V.; Kopeček, L. (eds.): Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 178–192.
  • Lahn, G. (2006): Illegal but Working: Civil society in Syria. on-line text. ověřeno k 27. 10. 2008.
  • Lasensky, S.; Yacoubian, M. (2005): Syria and political change. on-line text. ověřeno k 6. 11. 2008.
  • Lasensky, S.; Yacoubian, M. (2006): Syria and political change II. on-line text. ověřeno k 10. 11. 2008.
  • Linz, J. J. (2000): Totalitarian and authoritarian regimes. Boulder, CO: Lynne Reiner Publisher.
  • Morley, J. (2005): Background on Syria and Rafiq Hariri Investigation. on-line text. ověřeno k 6. 11. 2008.
  • Rabil, R. G. (2003): Reform in Syria? Prospects and Assessments. In The National Interest, Vol 2, Issue 47, December, on-line verze. ověřeno k 7. 11. 2008.
  • Rais, F. R. (2004): Syria under Basshar al Assad: A profile of power. on-line text. ověřeno k 27. 10. 2008.
  • Robinson, G. E. (1998): Elite cohesion, regime succession and political instability in Syria. on-line text. ověřeno k 6. 11. 2008.
  • Rubin, B. (2006): Why Syria Matters. on-line text. ověřeno k 11. 10. 2008.
  • Söderberg, S. (2008): Challenging the Baath Party: A study of two episodes of popular contention in Syria. on-line text. ověřeno k 6. 11. 2008.
  • The Library of Congress (2005): Country profile: Syria. on-line text. ověřeno k 3. 11. 2008.
  • Zisser, E. (2004): Syrian Foreign Policy Under Bashar al-Assad. Jerusalem Center for Public Affairs, Vol 4, Issue 2, August, on-line verze. ověřeno k 10. 11. 2008.

Autor je studentem politologie na Masarykově univerzitě.

Poznámky pod čarou

  1. Myšlenku existence spravedlivých a soutěživých voleb jako základ demokracie můžeme například najít u J. A. Schumpetera (Kopeček 2003).
  2. Politická a občanská práva zahrnují sedm základních proměnných, jejichž splnění vymezuje minimální demokratické standardy. Do politických práv patří a) politický pluralismus a participace, b) volební proces, c) praktické fungování vlády. Občanská práva vymezují čtyři proměnné: a) svoboda slova a náboženské svobody, b) práva sdružovací, c) právní prostředí, d) osobní svobody a práva (Freedom House).
  3. Jedná se o tyto subtypy: 1) byrokraticko-militaristické autoritativní režimy (AR); 2) organicko-etatistické AR; 3) mobilizační AR v postkomunis­tických společnostech; 4) mobilizační AR ve společnostech, jež nově nabyly nezávislost; 5) rasové a etnické „demokracie“; 6) defektní a předtotalitní AR; 7) posttotalitní AR (Linz 2000: 184–261).
  4. Alawité jsou považováni za sektu mající původ v šíitském islámu. V současné době tvoří cca 12 % syrské populace, která je „rozparcelována“ do čtyř hlavních navzájem si konkurujících kmenů. Ty se dále dělí do menších klanů. Původně se jednalo o Sunnity utlačované rurální horské obyvatelstvo, které se během francouzského mandátu nad Sýrií nechalo najímat proti národnostním povstáním. Jejich role v armádě se postupně velmi upevňovala nejen početně, ale i ziskem vysokých armádních postů (Söderberg 2008).
  5. V roce 1973 byla přijata ústava, která centralizaci moci v rukou prezidenta formálně potvrdila.
  6. Za vlády Háfize al-Assada zastávali Sunnité cca 60 % mocenských postů, ty nejdůležitější jim ale byly odepřeny (Rais 2004).
  7. Nástupnictví Baššára však bylo poměrně překvapivé, neboť byl zpočátku prezentován jako snadno ovladatelný a málo průrazný. Tato pověst mu však velmi pravděpodobně (a také paradoxně) usnadnila zisk mocenského postu po otci, neboť armádní vedení spoléhalo na jeho slabé a poddajné stránky osobnosti, při zachování ve společnosti populární image mladého a nezkorumpovaného politika. De facto byl zejména armádními elitami zpočátku pragmaticky chápán jako loutka pro udržení statu quo (Rais 2004).
  8. Baššár nechal například propustit 600 politických vězňů, inicioval změny v zákonech o médiích, které zajistily vyšší míru soutěživosti atd. (Söderberg 2008).
  9. Prohlášení 99 z 27. září 2000 představovalo iniciativu 99 představitelů syrské inteligence a ochránců lidských práv, kteří požadovali dodržování občanských a politických práv. Následovalo prohlášení 1000, které bylo ztělesněno větším množstvím signatářů (1000) a navíc zpochybňovalo legitimitu režimu (Söderberg 2008).
  10. Počátek „Jara v Damašku“ je možné nalézt v červnu 2000, konec pak na podzim 2001 (Rais 2004).
  11. Režim tento informační monopol legitimizuje výjimečným stavem trvajícím od roku 1963.
  12. V dnešní době jsou vydavatelé, editoři, žurnalisté, autoři, zaměstnanci tiskáren, distributoři a majitelé knihkupectví zaměstnanci státu. Každý, kdo chce založit nezávislý deník či periodikum, musí požádat o povolení Ministerstvo informací. Zakázána je kritika prezidenta a jeho rodiny, vládnoucí strany Baas a armády. Nesmí se zpochybňovat legitimita režimu. Oblast cenzury se pravidelně dotýká tematiky lidských práv, islamistické opozice, zapojení režimu ve věcech pašování, aktivit syrských vojsk v Libanonu a nepříznivých článků o roli Arabů v arabsko-izraelském konfliktu (Library of Congress 2005: 18).
  13. Snaha omezovat náboženský pluralismus by se pravděpodobně stala vládnoucí sektě alawitů osudnou, neboť by se mohla snadno stát terčem z pozice segmentů společnosti s jiným vyznáním.
  14. To je nespíš opět způsobeno vysoce heterogenní a multikulturní syrskou společností.
  15. Syrský nacionalismus se v zemi nikdy nedokázal prosadit díky etnické a náboženské diverzifikaci syrské společnosti (Rais 2004).
  16. Což vhodně dokumentuje i výrok viceprezidenta Abdula Halima Khaddama z roku 2005, když prohlásil, že „změna režimu by ohrozila stabilitu státu a sloužila tak plánům nepřátelských elementů a Izraele“ (BBC 2005, Rubin 2006).
  17. Dle Linze jsou byrokraticko-militaristické režimy charakterizovány sdílením moci armádou a civilními elitami, na ideologii je kladen malý důraz, režim se chová pragmaticky. Obvykle neexistuje strana masového charakteru, avšak může existovat strana, která okupuje politický prostor. Režim se velmi často opírá o tradiční instituce. Další typické atributy představují depolitizace a přítomnost limitovaného pluralismu. Role leadera bývá omezená a režim se snaží tvářit ústavně (Linz 2000: 184–208).
  18. Ze zprávy OSN o vyšetřování smrti libanonského premiéra Rafika Haririho vyplynulo, že na atentátu spolupracovali vrchní představitelé syrského režimu (Morley 2005). Podobně byl odstraněn vysoký představitel režimu Ghazi Kenaan, který byl podezříván z organizování protirežimního puče (Lasensky, Yakoubian 2005).
blog comments powered by Disqus
Autor
Petr Maliňák
Rubrika
Články
Témata
, , ,
Publikováno
21. 10. 2009